7 Tdo 473/2023

7 Tdo 473/2023-963

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 6. 2023 o dovolání obviněného L. F., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 3 To 507/2022, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 3 T 52/2022, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 3 To 507/2022, a to v bodu I. a II. a v bodu III. v části, v níž zůstal nedotčen výrok o vině rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022 v bodu II./3, kterým byl obviněný L. F. shledán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a výrok o náhradě škody, a dále rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022, a to v bodu II./3. výroku o vině, kterým byl obviněný L. F. shledán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, dále v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí nebo jejich zrušené části obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Prachaticích přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný L. F. nebere do vazby.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. 3 T 52/2022, byl obviněný, po postupu podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku ve vztahu k rozhodnutím Okresního soudu v Prachaticích a Krajského soudu v Českých Budějovicích, vydaným v řízení vedeném u zmíněného okresního soudu pod sp. zn. 3 T 64/2022 (bod I.), shledán (bod II.) vinným ve výroku pod bodem 1. ze spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, v bodu 2. přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodu 3. přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a v bodu 4. a 5. ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestných činů dopustil v podstatě tím, že jednak ad 1. v době a na místech (především ve společné domácnosti) blíže specifikovaných ve skutkové větě dlouhodobě psychicky a fyzicky týral svou družku poškozenou M. M. Opakovaně jí sprostě a hrubě nadával, ponižoval ji, obratem se jí omlouval, nazýval ji láskou, psal, že jí miluje, že s ní chce mít dítě a společný život, přičemž během chvíle jí začal opět nadávat a vyhrožovat, např. že jí zničí auto, že ji podřeže, přičemž jí dával časová ultimáta.

Nejméně v jednom případě se pokusil spáchat demonstrativní sebevraždu, dále jí vyhrožoval, že ji zabije a zničí, že má proti ní důkazy, že skončí ve vězení, vyčítal jí, že na něho nemá čas, že se tahá s jinými, že mu neustále lže, že se špatně chová, že ji rodiče nevychovali, takže ji musí vychovat on, vyžadoval, aby ho poslouchala a dělala vše tak, jak chtěl on, musela uznávat, že on má pravdu, cokoliv udělala nebo řekla, bylo špatně, dále jí vyčítal, že ji musí živit, že je líná, vyžadoval, aby s ním byla neustále doma, když byla pryč, kontroloval ji přes zprávy a telefonáty, musela mu okamžitě odepisovat na zprávy, zvedat telefony, a sdělit mu, kde je, nejméně v jednom případě si skrytě nahrával její rozhovor, kontroloval jí komunikaci v telefonu, sledoval ji za pomoci dronu, oproti tomu ji několikrát nechtěl vpustit do jejího vlastního bytu, požadoval, aby mu kupovala kredit, dávala data, pervitin, vozila ho tam, kam potřebuje a to hned, bral jí klíče od jejího auta, na chod domácnosti jí ničím nepřispíval a navíc jí ničil a vyhazoval věci v domácnosti, nejméně tím, že jí spláchnul šperky do záchodu, vyhodil vltavíny, rozstříhal oblečení, peníze a doklady, rozřezal sedací soupravu a zabodl do ní několik nožů, prokopal sádrokartonové zdi, poničil žaluzie, plátna na malování, rozbil jí několik mobilních telefonů a televizi, poničil jí osobní vůz tím, že vytrhl palubovou desku, sedačky postříkal barvou, rozřezal jí strop, zničil autorádio, vymlátil světla, poškrábal karoserii, opakovaně jí ve vzteku kopal do auta, přičemž byt a veškeré věci s ním související a dále automobil byly ve vlastnictví poškozené.

Fyzicky ji napadal tak, že ji mlátil, chytal pod krkem a škrtil, nejméně v jednom případě jí dal pěstí do obličeje, navíc držel v ruce nůžky a bodl ji do hrudi, čímž jí způsobil otlačeninu na hrudi a podlitinu rtu a nosu, přičemž poškozená nevyhledala lékařské ošetření, dále ji strčil na hranu stolu, hodil po ní dva půllitry a svíčku, chytl ji na balkoně a dal jí pěstí, čímž jí poranil žebra, což zůstalo bez lékařského ošetření, nejméně dvakrát po ní střílel ze vzduchovky, jednou, když byla se známými v garáži, podruhé, když nastupovala do auta, výše uvedeným jednáním jí způsobil podlitiny na obličeji, navíc jí v několika případech vytrhal vlasy.

Poškozená lékařské ošetření z důvodu studu a strachu nikdy nevyhledala, navíc se před obviněným ze strachu schovávala v bytě u svých rodičů, nebo jezdila za kamarádkou do XY a několikrát přespávala venku v autě.

Tímto jednáním po celou dobu v poškozené vzbuzoval pocit strachu a obavu o svůj život a zdraví. Jednání obviněného se stupňovalo, přičemž ve dnech podle skutkové věty nejméně (a) škrtil poškozenou a poté ji kousnul do nosu, (b) nechal poškozenou podepsat písemnost, kterou předem sepsal a ve které se poškozená zavázala, že bude stát při něm jako partner, vždy mu na vše odpoví, když ho podrazí nebo mu způsobí nějakou škodu, ponese si za to následky a dále, když ho před někým urazí nebo okřikne či poníží, omluví se mu, (c) ve společné domácnosti zmlátil poškozenou a rozbil jí telefon, přičemž poškozená před ním utekla ke známým do XY, odkud si zavolala pomoc, (d) fyzicky napadl poškozenou, vzal jí auto a nechal ji jít pěšky v mrazu z XY do XY, (e) ve společné domácnosti zničil poškozené její mobilní telefon, navíc po ní požadoval, aby ho okamžitě odvezla do XY, a to i přes to, že poškozená zrovna vytírala společné prostory domu, (f) napsal poškozené SMS zprávu, že může jít domů a že tam zjistí to, co už v životě neuvidí, přičemž jí vzal kocoura, kterého odvezl do XY a následně ji tím vydíral, aby přijela, dával jí časová ultimáta, jinak, že ho pustí do lesa.

3. Dále obviněný podle skutkových zjištění popsaných ad 2. dne 26. 3. 2022 při návštěvě bytu poškozené odcizil poškozené příruční koženkovou taštičku černé barvy se zapínáním na zip, v nulové hodnotě, ve které se nacházela finanční hotovost cca 7 000 Kč, 20 USD (po kurzovním převodu v hodnotě 447 Kč), 1 ks bankovky v hodnotě 100 Kč, 1 ks mobilního telefonu zn. NOKIA 150, stáří 2 měsíce, v hodnotě 800 Kč, s vloženou SIM kartou bez hodnoty, dále minimálně 10 g pervitinu (metamfetaminu) v hodnotě 20 000 Kč, různé papírové doklady a účtenky bez hodnoty, 1 ks plastového brčka bez hodnoty, 1 ks poškozených digitálních vah bez hodnoty, 3 ks větších plastových pytlíků bez hodnoty a 46 ks menších plastových pytlíků bez hodnoty, čímž měla poškozené vzniknout celková škoda ve výši 28 347 Kč.

4. Podle závěrů popsaných v bodu 3. obviněný dne 27. 3. 2022 neoprávněně vnikl do neuzamčeného domu na parcele č. XY v obci XY, část XY, okres Prachatice, kde se volně pohyboval a sedl si do postele vedle spící poškozené N. B., která jej po probuzení vyzvala, aby odešel.

5. Nakonec (ad 4. a 5.) ve dnech 28. 3. 2022 a 1. 4. 2022 řídil čtyřkolku značky TGB s registrační značkou XY, a to přesto, že mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu, a to ve výroku konkretizovanými rozhodnutími.

6. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně obviněného odsoudil ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 54 měsíců zařadiv ho do věznice s ostrahou. Společně s tím mu soud uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 30 měsíců a povinnost uhradit poškozené M. M. podle § 228 odst. 1 tr. ř. na náhradě škody částku ve výši 27 754 Kč. Se zbytkem nároku byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

7. Obviněný se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolal. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2022, sp. zn. 3 To 507/2022, bylo prvostupňové rozhodnutí ve prospěch obviněného částečně zrušeno, a to v celém výroku o trestu (bod I.). Nově odvolací soud uložil obviněnému trest odnětí svobody na 3 roky zařadiv ho do věznice s ostrahou, a rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všech druhů na dobu 2 roky (II.). Jinak zůstalo rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o vině a o náhradě škody nedotčeno (bod III.).

II. Obsah dovolání a vyjádření k němu

8. Obviněný proti rozhodnutí odvolacího soudu podal dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

9. Ve svém dovolání pak obviněný především rozporoval správnost skutkových zjištění, ke kterým došly soudy v předchozím řízení, protože ty se měly dopustit řady vad v dokazování, a zasáhnout tak i do zásady materiální pravdy. Rovněž vytkl vadné hodnocení věrohodnosti těch svědků, kteří se znali s poškozenou, stejně jako hodnocení věrohodnosti samotné poškozené a jeho bývalé manželky V. F. Obviněný přitom odvolacímu soudu navrhl provedení důkazu nahrávkami rozhovorů, na kterých se svědci v této věci domlouvají vypovídat proti němu, ale soud odmítl tento důkaz provést.

10. Ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí obviněný uvedl, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci skutku, neboť nebyly naplněny zákonné znaky jeho skutkové podstaty, konkrétně znak společného obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Soužití poškozené s ním bylo zcela dobrovolné, tedy i setrvání a opuštění obydlí bylo na vůli poškozené, k tomu odkázal na nekonkretizovanou komentářovou literaturu. Rovněž uvedl, že nejsou patrné žádné prvky domácího násilí, jeho jednání totiž bylo vyprovokované a nenaplňovalo znaky domácího násilí v podobě rozdělení rolí na ohroženou a násilnou osobu (hádky byly vzájemné) a v podobě neveřejnosti (situaci mezi ním a poškozenou označil za „veřejné tajemství“, poukázal i na množství svědků). Jednání také nebylo dostatečně společensky škodlivé ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku.

11. K přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný namítl, že se odcizením pervitinu snažil zabránit tomu, aby poškozená drogu dále distribuovala. Snažil se tak odvrátit nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněného trestním zákonem. Měl pak v úmyslu drogy odevzdat na policejní stanici, avšak byl cestou kontaktován poškozenou a dalšími osobami s výhružkou, že bude obviněn z pokusu o otrávení poškozené (pozn. – obviněný nepokračoval a neuvedl, co se mělo stát potom a co se s pervitinem stalo). Současně neměl v úmyslu odcizit jiné věci než pervitin, přičemž nepředpokládal, že by v odcizené taštičce nějaké byly. Vytkl soudům v předchozím řízení, že skutek neměl oporu v dokazování, protože k jeho verzi nebylo žádné provedeno.

12. K přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku obviněný uvedl, že nemusel překonat žádnou překážku bránící vniknutí do obydlí, protože dveře byly otevřené. Rovněž měl povolený vstup do domu od svědka R. L. Nemohl se tak dopustit tohoto trestného činu, ani jeho spáchání nezamýšlel.

13. K přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný uvedl, že skutky, které soudy kvalifikovaly jako tento trestný čin, neměly oporu v provedeném dokazování. Odůvodnění předchozích rozhodnutí jsou nepřesvědčivé a neúplné.

14. Ve vztahu k výroku o náhradě škody měl obviněný za to, že soudy postupovaly chybně, když přiznaly poškozené náhradu škody za odcizený pervitin, protože takový postup je ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Připomněl, že šlo o zakázané látky, které byly nástrojem trestné činnosti.

15. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, a to včetně rozhodnutí obsahově navazujících.

16. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství se ztotožnila pouze s poslední uvedenou námitkou do náhrady škody. Ve zbylém uvedla, že obviněný neodkázal na žádný konkrétní extrémní rozpor v důkazním řízení, ale v podstatě jen polemizoval s výsledky provedeného dokazování. Odmítnutým důkazním návrhem se pak soudy řádně zabývaly a toto odmítnutí dostatečně odůvodnily. K otázce společenské škodlivosti uvedla, že ve vztahu k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí byl zjištěn společensky neakceptovatelný vzorec partnerského soužití plný zla a hrubosti, a bylo třeba na něj reagovat prostředky trestního práva, k čemuž odkázala na další skutková zjištění. K přečinu porušování domovní svobody státní zástupkyně uvedla, že námitky obviněného již byly důkazně vyvráceny v předchozím řízení, tedy že bylo zjištěno, že do obydlí vnikl neoprávněně (bez tvrzeného povolení) a bez zákonného důvodu.

17. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody a ve výroku, jímž byla poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, stejně jako aby částečně zrušil rozsudek odvolacího soudu, a to v té části, jíž zůstaly zmíněné prvostupňové výroku nezměněny, stejně jako aby zrušil další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené výroky. V návaznosti na to navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o tom, že se poškozená odkazuje s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

18. Toto vyjádření bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud příslušný k rozhodnutí o dovolání (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je v této trestní věci přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na k tomu určeném místě (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

20. Obviněný opřel své podání o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

IV. a) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení. Cílem jeho zařazení do právní úpravy (s účinností od 1. 1. 2022) byla kodifikace dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Podle zmíněné soudní praxe bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat i procesní postup orgánů činných v trestním řízení a skutková zjištění soudů, i když takové dovolací námitky neodpovídaly žádnému ze zákonem dříve vymezených dovolacích důvodů, a to v zásadě tehdy, pokud se v důkazním řízení vyskytla alespoň jedna ze tří skupin vad, jež mohly mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a byla

obviněným uplatněna: První skupinu tvořily takzvané opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvořily případy, kdy důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupinu pak tvořily případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna.

Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily (např. nález Ústavního soudu ze dne 10.

7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Již z logiky věci plynulo, že se tyto judikaturou vymezené vady musely vztahovat k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023).

22. Zakotvením uvedeného dovolacího důvodu s účinností od 1. 1. 2022 však reálně nedošlo k rozšíření mezí dovolacího přezkumu též na otázky skutkové. Smyslem úpravy byla totiž pouze výslovná kodifikace již dříve judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu vymezených nejtěžších vad důkazního řízení, pro něž se obecně vžil pojem tzv. extrémního nesouladu. Na tom ničeho nemění ani skutečnost, že zákonodárce v tomto směru neužil přímo pojem „extrémní rozpor“. Nyní nově výslovně zakotvený dovolací důvod je proto nutno vykládat v zásadě obdobně, jak byl ve smyslu dosavadní bohaté judikatury chápán extenzivní výklad § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2022, sp. zn. 11 Tdo 972/2022).

23. Z toho vyplývá, že námitky obviněného, kterými jen polemizuje se skutkovými závěry soudů a kterými prosazuje vlastní verzi skutkového děje, nejsou podřaditelné pod tento ani jiný dovolací důvod. Jde o námitky do (1) věrohodnosti svědků a poškozené a do (2) zjištění skutku, jenž soudy kvalifikovaly jako trestný čin krádeže. Naopak za podřaditelné shledal Nejvyšší soud námitku do (3) neprovedeného důkazu a námitku do (4) zjištění skutkové okolnosti povolení vstupu do domu ve vztahu ke trestnému činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Poslední jmenovanou námitku pak shledal důvodnou.

24. K námitce ad (1) Nejvyšší soud uvádí, že pokud jde o hodnocení důkazů, primárně je provádí jen ten soud, který takové důkazy také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Hodnotí-li pak takový soud provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný (včetně hodnocení důvěryhodnosti svědka), neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, ani bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022 a další). V přezkumném řízení pak jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2022, sp. zn. 7 Tdo 850/2022) posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však nepřezkoumává, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o věrohodnosti svědka) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21). Tím spíš by věrohodnost svědka neměl posuzovat Nejvyšší soud. Tato námitka tak není podřaditelná pod tento ani jiný dovolací důvod (srov. příkladem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2022, sp. zn. 5 Tdo 829/2022, nebo ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023).

25. Nejvyšší soud proto jen ve stručnosti doplňuje, že o průběhu skutkového děje měly soudy dříve činné ve věci dostatek informací z výpovědí poškozené a řady svědků (kteří nebyli vždy vzájemně propojeni), přičemž tyto osoby vypovídaly o různých momentech zejména soužití obviněného s poškozenou (jeho charakter byl, jak i uvedl obviněný v dovolání, do jisté míry veřejným tajemstvím), zohledněna byla i zjištění vyplývající ze vzájemné konverzace obou zmíněných osob prostřednictvím mobilních telefonů. Soudy se pak vypořádaly s odlišně vyznívající vypovědí obviněného a jeho bývalé manželky V. F. Všechny tyto důkazy zejména soud prvního stupně důsledně hodnotil, přičemž jeho úvahy jsou prosty jakékoli libovůle či deformace důkazů (viz body 37. a násl. odůvodnění jeho rozsudku), a proto ani není namístě jeho navazující skutkové závěry zpochybňovat, resp. zjevně nelze mít za to, že by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení.

26. K námitce ad (2) Nejvyšší soud uvádí, že obviněný sice namítl, že byla ve věci dána okolnost vylučující protiprávnost, totiž že odcizil pouze pervitin, přičemž takto jednal ve své podstatě v krajní nouzi se snahou zabránit distribuci drogy, což se jeví jako námitka do hmotněprávního posouzení, nicméně ve skutečnosti takto brojil proti skutkovému zjištění. Z důkazního řízení totiž vyplynulo, že ukradený pervitin používal „pro svou potřebu a potěšení své a jiných narkomanů“ (bod 58. prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 22. odvolacího rozhodnutí). V opozici k tomu obviněný v dovolání předkládal jinou verzi, konkrétně že „[odcizením] se [obviněný] pouze snažil zabránit tomu, aby [poškozená] dále distribuovala pervitin,“ popřípadě že „[obviněný] měl v úmyslu drogy ihned odevzdat na Policii České republiky“. Jinými slovy, zdánlivě hmotněprávní argumentace se odvíjí od tvrzení odlišných skutkových zjištění.

27. Soudy však v předchozím řízení vyloučily skutková zjištění, jež by měla podkládat tvrzení obviněného o tom, že jednal v krajní nouzi. Vycházely přitom zejména z výpovědi svědků D. Š., J. Š., D. O. a M. P., kteří (při popisu různých momentů) vypověděli, že byli koncem března, tedy v časové blízkosti po odcizení pervitinu obviněným, v jeho osobní přítomnosti, přičemž tento u sebe měl (vedle dalších věcí poškozené M. M., které ani s údajným odstraněním pervitinu z nelegálního obchodování neměly žádnou souvislost) pervitin, který sám užíval a nabízel bezúplatné užití dalším kolem něj (bod 29. prvostupňového rozhodnutí). Zmíněná námitka je tak založena na smyšlené verzi skutkového děje (snaze zabránění v další distribuci pervitinu), kterou se obviněný snažil prosadit oproti skutkovým zjištěním provedených v předchozím řízení. Taková námitka není podřaditelná pod tento ani jiný dovolací důvod, když jde v podstatě jen o polemiku s předchozími skutkovými závěry. Dovolatel navíc tím, že tuto námitku prezentoval jako námitku hmotněprávní, ani neuvedl, proč se měly soudy ve svém skutkovém závěru zmýlit, neboť svou verzi skutkového děje předložil bez dalšího jako fakt a na odůvodnění skutkových zjištění soudů v této otázce substancovaně nereagoval. Nebyla tedy ve vztahu k této okolnosti tvrzena žádná z vážných vad důkazního řízení shora uvedených. Zmíněná námitka není podřaditelná pod tento ani jiný dovolací důvod.

28. K námitce ad (3) Nejvyšší soud konstatuje, že byť se navrhovaný důkaz v podobě údajné nahrávky domluvy svědků přímo netýkal rozhodného skutkového zjištění, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, dotýkal se ho nepřímo, neboť mířil na snížení nebo dokonce úplnou negaci důkazní hodnoty tentokrát již důkazů k rozhodným skutkovým zjištěním. Proto je tato námitka podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

29. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že obecně platí, že dokazování není bezbřehé, nýbrž je limitováno zjištěním skutkového stavu, o kterém neexistují důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, jenž je pro rozhodnutí nezbytný. Soud proto nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 7 Tdo 171/2023). Jak pak dovodil Ústavní soud (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněné pod č. 32/2004 Sb. n. a u.), k neakceptování důkazního návrhu obviněného lze přikročit z následujících (alternativních) důvodů: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

30. Jak pak uvedl odvolací soud, svědectví osob, jehož hodnota (věrohodnost) měla být navrhovaným důkazem popřena, nebylo pro závěry soudů zásadní, protože ve věci bylo dáno velké množství dalších důkazů nasvědčujícím stejnému závěru. V bodu 14. poslední věta svého rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že „[o]kresní soud dostatečně přesvědčivým způsobem poukázal i na výpovědi dalších svědků, kteří nebyli na věci nikterak zainteresováni, nemají žádný bližší vztah k obžalovanému či poškozené, a přesto v řadě případů potvrdili výpověď poškozené o způsobu chování obžalovaného vůči ní ve stíhaném období“. Proto také odvolací soud „neshledal potřebu doplňovat dokazování“ (bod 18. svého rozhodnutí), proti čemuž nemá Nejvyšší soud v této věci výhrad. Z toho vyplývá, byť to odvolací soud neuvedl výslovně, že provedení navrhovaného důkazu by bylo nadbytečné, neboť skutkové závěry se dostatečně opíraly i o jiné důkazy, jejichž hodnota by i po provedení navrhovaného důkazu zůstala nedotčena. Navíc nelze ani přehlédnout, že v dovolání tento důkaz obviněný označil jako záznam rozhovoru svědků, avšak ve veřejném zasedání konaném v odvolacím řízení jej označil jako nahrávku hlasových zpráv, jež zaslala osoba H. (v této věci jako svědek nevystupuje) R. L. (svědek ke skutku popsanému v bodu 2. výroku o vině rozsudku okresního soudu, který je nicméně ve svých vyjádřeních s obviněným v zásadě ve shodě), přičemž tento důkaz (nahrávka) je primárně směřovaná jako důkazní podklad pro návrh na povolení obnovy řízení v jiné trestní věci obviněného. V dané věci se pak měla nahrávka vztahovat ke skutkům popsaným v bodech 1. až 3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ač k bodu 1. se vyjádřila, jak již bylo řečeno, řada vzájemně nepropojených svědků, k bodu 2. obviněný odcizení cizí věci nepopíral, ale předložil výše zmíněné (a nepřijatelné) tvrzení o snaze zabránit poškozené v distribuci drogy (kterou chtěl údajně odevzdat policejnímu orgánu, ale není zřejmé, resp. obviněný to neuváděl, proč tak skutečně v konečném důsledku neučinil), k bodu 3. potom obviněný ani k tomu se vyjadřující svědci vstup obviněného do obydlí jiného nezpochybňovali, obviněný napadal jen absenci neoprávněnosti, k čemuž viz dále. Námitka obviněného, směřující k údajně vadnému neprovedení důkazu, tudíž zjevně postrádá relevanci a je zjevně neopodstatněná.

31. V námitce ad (4) obviněný rozporoval skutkový závěr, podle kterého neměl povolený vstup do domu od poškozeného R. L., a tedy se i dovolával, že nebyly naplněny znaky přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, konkrétně nebyl naplněn znak neoprávněnosti. Tato námitka opět míří do skutkového zjištění, protože námitka obviněného je postavena na tvrzeních, která jsou v rozporu s dosavadním skutkovým zjištěním soudů v předchozím řízení. Pokud pak obviněný tvrdil i to, že dveře byly otevřené, čímž byla vyloučena trestnost jeho činu, pak jde o hmotněprávní otázku, které se Nejvyšší soud věnuje níže v příslušné části tohoto rozhodnutí k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

32. Co do skutkové okolnosti uděleného povolení, Nejvyšší soud souhlasí, že taková okolnost by byla významná pro trestnost skutku vniknutí do domu, kde spala poškozená N. B. Vstup do domu nebo bytu jiného s právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí, totiž nemůže naplňovat znaky trestného činu podle § 178 tr. zákoníku, a to ani v případě, kdy další z takových osob se vstupem nesouhlasí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 179/96, uveřejněný pod č. 28/1997 Sb. rozh. st.).

33. Pokud pak obviněný soudu tvrdil, že mu bylo uděleno povolení od poškozeného R. L., který v předmětném domě bydlel s poškozenou N. B., a se kterým byl obviněný v osobním kontaktu během stejné noci, kdy došlo i ke vniknutí do obydlí, pak se soudy měly zabývat pravdivostí tohoto tvrzení, neboť jde o okolnost zásadní pro trestnost jeho činu, jejíž tvrzení vyvolává i vzhledem k ostatním okolnostem (zejména, že to nebyli poškození jako uživatelé domu, do něhož obviněný vnikl, totiž R. L. a N. B., kteří by dali podnět k trestnímu řízení, k jehož zahájení došlo z iniciativy policejního orgánu – byť samozřejmě bez dalšího taková skutečnost nijak bez dalšího protiprávní jednání obviněného nevylučuje – a v hlavním líčení se vyjadřovali k jednání obviněného spíše neutrálně) důvodnou pochybnost ve smyslu důkazního standardu v trestním řízení vtěleného do § 2 odst. 5 tr. ř.

34. V hlavním líčení ze dne 16. 6. 2022 (č. l. 809), kterému byli uvedení poškození přítomni, soud tuto okolnost k tvrzení obviněného zjišťoval, ale pouze dotazem na poškozenou N. B., nikoli dotazem na poškozeného R. L., k jehož výpovědi se právě obviněný vyjádřil tak, že od něj dostal souhlas ke vstupu do jím užívaného domu. Přitom to byl právě on (R. L.), kdo měl podle tvrzení obviněného souhlas udělit. Svědkyně N. B. pak ke zmíněnému dotazu výslovně uvedla, že (poté co vztah k obviněnému označila za přátelský, normální) neví, zda měl obviněný souhlas R. L. ke vstupu do obydlí (a obecně dodala, že se normálně vzájemně nenavštěvovali, ale jinak obviněný nechodil do jejich domu, jak chtěl, což pro posuzovaný konkrétní okamžik nemá dostatečnou vypovídací hodnotu). V odůvodnění svého rozsudku (bod 60.) pak soud prvního stupně uvedl, že „ani [poškozená N.] B. ani [poškozený R.] L. neuvedli, že by obžalovanému povolili do domu vstoupit, či že by jej k tomu vybídli.“ Nejvyšší soud ale poukazuje na to, že u poškozeného R. L., kterého se soud měl zeptat především, soud tuto okolnost nijak neověřil. To, že někdo něco neuvede (zvláště, když ani nebyl tázán), pak ještě není důkaz opaku. Ani odůvodnění odvolacího soudu (bod 23. svého rozhodnutí) nemůže obstát, když podobně uvedl, že „[poškození] nepotvrdil[i], že by snad zejména [poškozený R.] L. dal obžalovanému souhlas ke vstupu do nemovitosti.“. Znovu totiž lze poukázat na to, že poškozený R. L. neměl jak tvrzení obviněného potvrdit, když nebyl u hlavního líčení s tímto tvrzením konfrontován a nebyl vyzván k vyjádření.

35. Odvolací soud pak nadto rozšířil odůvodnění (tamtéž) soudu prvního stupně o úvahu, že „akce obžalovaného zcela reálně zapadala do celkového počínání obžalovaného vůči [jeho družce] v kritickém období, když i snaha kontaktovat [poškozenou] N. B. byla vedena záměrem, aby jí oznámil, že její přítel se nachází ve společnosti právě [jeho družky].“. Tato úvaha však jen zdánlivě napravuje porušení důkazního standardu tím, že nedostatečné dokazování podpírá v podstatě neodůvodněným a nikoli přesným logickým argumentem, byť je pravdou, že R. L. se nacházel v nočních hodinách v bytě s M. M., kam přišel i obviněný, s tím, že ovšem obviněný k tomuto bodu nevypovídal a R. L. označil svůj vztah s M. M. za dlouhodobě přátelský a nezmínil ohledně toho jakýkoli konflikt s obviněným.

36. Na okraj Nejvyšší soud doplňuje, že z okolností zjištěných v důkazním řízení lze skutečně vyvodit, že obviněný nerespektoval práva poškozené M. M., což ovšem bez dalšího nepodkládá závěr o tom, že porušil právo jiných osob na domovní svobodu. Určitý logický vztah, resp. zapadnutí do celkového počínání, jak zmínil odvolací soud, pak jistě může s dalšímu argumenty vést k tomu, aby se v případě dvou verzí skutkového děje soud přiklonil k té, která je logičtější (např. je souladná s dalšími zjištěnými okolnostmi), sama o sobě však není logika důkazem, nýbrž nástrojem k posuzování hodnoty důkazu, který je logickou úvahou zkoumán. Samotný důkaz tedy nelze logikou nahrazovat.

37. Nejvyšší soud tak v otázce zjištění okolnosti povolení (a z toho vyplývající údajné neoprávněnosti vstupu do obydlí) shledal v této věci tzv. extrémní (zjevný) nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním. Soudy v předchozím řízení považovaly za vyvrácené tvrzení obviněného, že mu svědek R. L. udělil souhlas ke vstupu do obydlí, ač přitom na to svědek nebyl vůbec tázán, byť mohl být, takový souhlas pak nevyloučila (nevěděla) ani N. B., která se v daném obydlí nacházela. Vzhledem k událostem noci z 26. na 27. 3. 2022 pak nelze tvrzení obviněného bez dalšího odmítnout, protože obviněný byl skutečně s poškozeným R. L. v osobním kontaktu předtím, než vnikl téže noci do jeho obydlí. V uvedeném ohledu tak došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. Nejvyšší soud se pak nijak nezabýval námitkou směřující do zjištění skutků kvalifikovaných jako trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť tato námitka byla zcela prostá jakéhokoli zdůvodnění, proč předmětná zjištění neměla mít, jak tvrdil obviněný v dovolání, oporu v důkazech, jak bylo odůvodnění „nepřesvědčivé“ a co mu mělo chybět, když bylo „neúplné“. Stručně lze doplnit, že úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

IV. b) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

39. S odkazem na druhý obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

40. Pod tento dovolací důvod je možné podřadit dovolací námitky do (5) právní kvalifikace skutku jako zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, do (6) společenské škodlivosti skutku a zásady subsidiarity trestní represe, do (7) právní kvalifikace skutku jako přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, když dveře od domu byly otevřené, a konečně námitku do (8) adhezního řízení, resp. odškodnění poškozené.

41. V dovolací námitce ad (5) obviněný brojil proti právní kvalifikaci skutku trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, když neměly být naplněny znaky tohoto trestného činu. Hádky mezi ním a poškozenou měly být vzájemné a vyprovokované poškozenou (resp. i poškozenou), rovněž neměl být naplněn normativní znak společného obydlí, když jeho soužití s poškozenou „bylo založeno zcela na bázi dobrovolnosti“. Obviněný k tomu poukázal na chování poškozené, k čemuž uvedl, že poškozená rovněž nezacházela s obviněným správně a „častokrát sama svým jednáním vzbuzovala v [obviněném] záměrně hašteřivost“.

42. Nejvyšší soud především připomíná, že týráním se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, jakož i určitou trvalostí, přičemž dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který týraná osoba pociťuje jako těžké příkoří. Chování pachatele je nutno posuzovat jako celek, tedy jako soubor pravidelných, občasných a jednorázových útoků, jejich četnost a intenzitu. V dané věci bylo zjištěno (a z těchto skutkových zjištění je nutné při právní kvalifikace vycházet), že mezi obviněným a poškozenou probíhaly hádky, v nichž s určitou iniciativou vystupovala i poškozená a tyto se týkaly drog, nicméně znatelně agresivnější byl obviněný, který jednal výrazně útočněji, a to jak verbálně, tak i fyzicky, vůči jak zdraví poškozené, tak i vůči jejímu majetku a osobní svobodě.

Situace v jejich vztahu tak nenesla rysy situačního párového násilí, ve kterém by absentoval asymetrický vztah, tedy rozdělení rolí na oběť a agresora (jak tvrdil obviněný v dovolání), ale jeho zjevnou podstatou (z pohledu předmětu tohoto trestního řízení) bylo chování a jednání obviněného, jež se vymykalo běžným a standardním vzorcům partnerského soužití, a to do té míry, že nabylo takové intenzity a komplexní povahy, že jej bylo nutné právně kvalifikovat jako týrání podle § 199 tr. zákoníku. Jednalo se totiž zjevně právě o vztah asymetrický, neboť útoků se dopouštěl především obviněný vůči poškozené (fyzických útoků výlučně obviněný vůči poškozené, která mu jen do jisté míry oponovala jen ve verbálních fázích konfliktu), nikoli poškozená vůči obviněnému.

Toto jednání pak mělo stupňující se intenzitu, přičemž zjevné a předvídatelné následky se projevily na straně poškozené, jednak ve fyzické rovině (podlitiny a hematomy), psychické a současně i majetkové, což (tyto dopady na její osobu) popisovala (a vnímala je jako zlé nakládání) jak sama, tak i další svědci. Takové jednání obviněného je nepochybně nutné posoudit jako zlé a výrazně hrubé, necitelné a bezohledné. I odvolací soud pak správně uvedl (bod 20. jeho rozhodnutí), že „[n]ení prokázáno, že by poškozená [obviněného] fyzicky napadala, ničila jím užívané věci, vydírala by ho, sledovala jeho pohyb, zakazovala mu určité aktivity a podobně.

Rozhodně nešlo o vztah […], kde nelze rozlišit na straně jedné oběť na straně druhé násilníka.“.

43. Dále obviněný poukázal na to, že poškozená s ním bydlela dobrovolně, a bylo zcela na její vůli, zda setrvá, nebo opustí soužití s obviněným, tedy že nebyl naplněn znak společného obydlí podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud nejdříve uvádí, že společným obydlím se myslí takový prostor, který je fakticky obýván pachatelem společně s poškozenou osobou, přičemž může jít i o přechodné obydlí. Tato podmínka je ve věci zjevně naplněna. Poškozená pak toto obydlí v některých případech a v návaznosti na realizované útoky i opouštěla, nicméně to na posouzení věci nemůže ničeho změnit. V případech domácího násilí mezi blízkými osobami je totiž běžné, že buď agresor nebo oběť v různých fázích dlouhodobého partnerského konfliktu společné obydlí dočasně opouští, aby se tam po určité době opět vracela a znovu je opouštěla [ŠČERBOVÁ, V. § 199. In: ŠČERBA, F. et al. Trestní zákoník. 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 8-9]. Obviněný se pak v dovolání nepřesně dovolává toho, že v tomto případě není dána taková vzájemná závislost, která by ztěžovala nebo znemožňovala společné bydlení opustit. Danou otázku však nelze vztahovat jen k faktické schopnosti poškozené opustit společné bydlení, neboť v konkrétních situacích může být dán i určitý typ závislosti sociální a psychické, jež vzniká mezi blízkými osobami a zabraňuje poškozené, aby soužití s pachatelem ukončila (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Nakonec na tento vztah odkázal i soud prvního stupně na konci bodu 38. svého rozhodnutí. Navíc obviněnému nebylo kladeno za vinu i přímé zabránění poškozené v jejím pohybu např. ve smyslu § 170 nebo § 171 tr. zákoníku, tedy poškozená jistě možnost vzdálit se, a teoreticky i trvale, ze společného obydlí měla, ovšem z toho že tak (jako v řadě dalších, shodně kvalifikovaných případech) neučinila, není možné bez dalšího dovodit, že se obviněný jinak důkazně podložených útoků vůči ní nedopouštěl. Tato část námitky je rovněž zjevně neopodstatněná.

44. Obviněný zmínil i to, že jeho jednání bylo v některých případech veřejné, což neodpovídá typickému domácímu násilí. Jde však spíše o otázku kriminologickou, zejména však neveřejnost jednání není znakem tohoto trestného činu. Opět je tak namístě připustit, že v některých případech může být týrání realizované pachatelem ve smyslu § 199 tr. zákoníku více skryto dalším osobám, v jiných pak ale mohou existovat svědci jeho některých momentů (sousedé, známí apod.), s tím, že žádná z naznačených variant možnost spáchání dovozovaného trestného činu nevylučuje.

45. Dovolací námitka ad (5) tak byla ve všech částech zjevně neopodstatněná. Soudy v předchozím řízení správně posoudily naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.

46. Obviněný dále ve svém dovolání ad (6) vyjádřil přesvědčení, že nebyla respektována zásada subsidiarity trestní represe, resp. že jeho čin nebyl posouzen v souladu s principem ultima ratio.

47. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoně, je trestným činem, a proto ho obecně lze považovat za čin, který je společensky škodlivý. Opačný závěr v podobě konstatování nedostatečné společenské škodlivosti činu by bylo možné učinit jen výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svou závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011, uveřejněné pod č. 75/2011 Sb. rozh. tr.).

48. Společenskou škodlivost pak nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

49. Nejdříve Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání neuvedl, z čeho dovozuje natolik nízkou společenskou škodlivost, že by bylo namístě aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe; nadto tuto svoji obecnou námitku směřoval do právního posouzení všech projednávaných skutků, které jsou však různého charakteru, spáchané různým způsobem a případná míra společenské škodlivosti by musela být posuzována nutně individuálně. Pokud jde o trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, k němuž zřejmě námitka měla směřovat primárně, ani zde se nenabízí nic, co by odůvodňovalo aplikaci subsidiarity trestní represe, sám obviněný ve svém dovolání ani takový konkrétní důvod přímo neuvádí. Jak již bylo řečeno, úlohou dovolacího soudu není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Obecně nicméně ve vztahu k doposud zjištěné trestné činnosti (tedy vyjma popsané v bodu 3. výroku o vině rozsudku okresního soudu, stran kterého bude věc nutné dále projednat) platí, že se jí obviněný dopustil v zásadě standardním způsobem, bez specifických okolností (ani netvrzených), které by podkládaly závěr o nedosažení běžné spodní hranice trestnosti takových, jinak se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Navíc není možné přehlédnout, že obviněný se dopustil více trestných činů, jednoho v kvalifikované skutkové podstatě a jednoho více útoky jako pokračujícího deliktu, což ve své podstatě možnou abnormálně nízkou společenskou škodlivost jeho útoků, jejímž obvyklým znakem je i určité výjimečné vybočení z jinak řádného života, vylučuje. Tato námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.

50. K námitce ad (7), podle které se obviněný nemohl dopustit trestného činu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, protože do domu vnikl otevřeným dveřmi, tedy bez užití násilí nebo překonání překážky, Nejvyšší soud – do jisté míry předběžně, neboť v daném ohledu bude ve věci ještě jednáno – uvádí, že ani násilí, ani překonání překážky nejsou znakem trestného činu, za který byl obviněný odsouzen. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná. Obviněný nejspíše v dovolání mylně pracoval s kvalifikovanou skutkovou podstatou podle druhého (namísto prvního) odstavce § 178 tr. zákoníku.

51. Naopak jako důvodnou posoudil Nejvyšší soud dovolací námitku ad (8) podle které soudy neměly přiznat poškozené M. M. náhradu škody za odcizený pervitin.

52. Psychotropní látka pervitin, odborně metamfetamin je uvedena v příloze 5. nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění pozdějších předpisů. Podle § 3 odst. 1 písm. b), § 4 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, ve znění pozdějších předpisů, je pak zakázané metamfetamin kupovat, prodávat, nabývat a pozbývat k němu věcných nebo závazkových práv atd. bez náležitého oprávnění. Jinými slovy, zákon činí z metamfetaminu za situace, která nastala v dané věci, totiž v níž poškozená (a stejně tak následně samozřejmě obviněný) držela metamfetamin neoprávněně, v podstatě tzv. rei extra commercium, tedy věc z právního obchodu vyloučenou. I taková věc zůstává věcí v právním smyslu, a tedy může být předmětem útoku (cizí věcí) u trestných činů jako je krádež podle § 205 tr. zákoníku nebo loupež podle § 173 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 8 Tdo 129/2017, uveřejněné pod č. 3/2018 Sb. tr. rozh.), a jako taková má z definice (§ 489 o. z.) nějakou užitečnost pro člověka, a tedy i nějakou hodnotu. Tato hodnota je však pouze užitná, nikoli směnná, když směna je u věcí extra commercium vyloučena. A protože cena podle § 492 o. z. vyjadřuje hodnotu směnnou, nikoliv užitnou, jsou tyto věci neocenitelné (KOUKAL, P. § 492. In: LAVICKÝ, P. et al. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1?654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1518, srov. i TÉGL, P. In: MELZER, F. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. § 419-654. Praha: Leges, 2014, s. 220). Škodou se vždy myslí snížení majetku, které je vyjádřitelné v penězích, jde tedy o tzv. početní újmu (MELZER, F. In: MELZER, F. et al. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081, s. 32, 37).

53. Dále je namístě připomenout, že škodu lze uhradit dvěma způsoby, buďto uvedením věci do předešlého stavu (naturální restituce), případně, pokud to není možné nebo žádá-li to poškozený (§ 2951 odst. 1 o. z.), hradí se škoda v penězích (relutární restituce). Jelikož je držení, koupě i výroba metamfetaminu osobě bez náležitého povolení zákonem zapovězena, vzniká v daném případě překážka nemožného plnění vylučující naturální restituci.

54. Pokud jde o náhradu škody v penězích, tradičně se rozlišuje skutečná škoda (damnum emergens) a ušlý zisk (lucrum cessans). Skutečná škoda představuje snížení aktiv nebo rozmnožení pasiv (srov. již rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 1927, sp. zn. Rv I 1084/26). Jde o nastalé zmenšení (úbytek) majetku poškozeného; představuje vlastně majetkové hodnoty potřebné k uvedení v předešlý stav, popř. k vyvážení důsledků plynoucích z toho, že nedošlo k uvedení v předešlý stav (stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněno pod č. 55/1971 Sb. NS). Podobně, jak naturální restituce je nemožná, tak je relutární restituce neúčelná, neboť jde o věc ve vztahu k poškozené extra commercium, tudíž v očích zákona není možné, a to za jakoukoli částku, obnovit předešlý stav, totiž buďto věc znovu koupit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, uveřejněné pod č. 6/1990 Sb. NS) nebo, vzhledem k tomu, že zákon zakazuje i výrobu předmětné věci, znovu vyrobit (srov. rozhodnutí rakouského Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 8 Ob 43/17g); legálně není ve vztahu k poškozené jak tak učinit. I peněžitá náhrada sleduje účel restituční, neboť má být taková, aby měl poškozený možnost za ni pořídit věc totožnou či obdobnou. Naplnění tohoto účelu v případě výše uvedené návykové látky by však bylo v rozporu se zákonem výslovně stanoveným zákazem, proto ani peněžité plnění za takovou věc nemůže poškozenému náležet. Jinak řečeno, vzhledem tak k tomu, že smyslem institutu náhrady škody je, aby se poškozená dostala do postavení, v jakém by byla bez škodné události, je náhrada skutečné škody v této věci vyloučena, neboť není možné, aby se poškozená do takového postavení znovu dostala. Majetkovou hodnotu není ani možné alespoň peněžně kompenzovat bez restituce věci, když jde o věc neocenitelnou.

55. Ušlý zisk pak představuje nezvýšení aktiv nebo nesnížení pasiv, ke kterému by však bez škodlivého zásahu s největší pravděpodobností došlo. Vzhledem k tomu, že poškozená údajně pervitin (v rozporu se zákonem) prodávala, je možné, že odcizením drogy došlo ke snížení zisku, který by z nelegálního prodeje poškozená jinak měla. Nakonec zákonné vynětí věci z obchodu ještě neznamená, že by ke směně fakticky nedocházelo a že by z toho prodejci neměli finanční prospěch, často velmi lukrativní. Nahraditelnou škodou však není zisk, který by poškozená získala zakázaným nebo nemravným jednáním (MELZER, F. In: MELZER, F. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, s. 934, rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1702/2002). Opačný závěr by byl v příkrém rozporu s dobrými mravy, když by tím soudy v podstatě aprobovaly kriminalizovaný obchod a jej chránily.

56. Nejvyšší soud proto uzavírá, že soudy činné doposud ve věci v adhezním řízení (dílem) pochybily, pokud poškozené přiznaly (vedle částky 7 754 Kč za další odcizené věci s výjimkou mobilního telefonu, jenž byl poškozené vrácen) nárok na náhradu škody ve výši 20 000 Kč za odcizenou (a poškozenou neoprávněně drženou) psychotropní látku (pervitin).

57. Je však namístě zopakovat a zdůraznit (byť v daném ohledu obviněný žádnou námitku ani nevznesl), že shora zmíněným závěrem týkajícím se adhezního řízení není dotčena trestnost činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (jenž měl směřovat mimo jiné i proti psychotropní látce), jehož normativním znakem je výše škody. Nejvyšší soud totiž shora neuvedl, že ke škodě nedošlo, konstatoval však, že ji nejde v adhezním řízení nahradit. Vzhledem k povaze věci je ale vhodné ve vztahu ke škodě jako ke znaku trestného činu připojit, že ačkoli se pojem škody chápe v trestním právu obdobně jako v občanském právu, je nutné stále přihlížet k rozdílným účelům a cílům soukromého a veřejného práva. Trestní právo totiž nezkoumá výši škody (§ 137 tr. zákoníku) primárně pro účely restituce, nýbrž pro posouzení společenské škodlivosti skutku, jež se, v daném případě, odvíjí od útoku proti věci cizí. V tomto je pak zmíněné posouzení pro účel kvalifikace skutku odlišné, protože nepovažuje věci extra commercium za neocenitelné, neboť nutně musí přihlížet i k faktické, byť nelegální směně. To je dáno tím, že trestní právo nemůže zůstat slepé k realitě života a nelegálním aktivitám, když právě kvůli těmto existuje a zejména vůči těmto má společnost chránit (srov. § 1 odst. 1 tr. ř.).

V. Závěr

58. Z uplatněných dovolacích námitek byly shledány jako důvodné dvě: námitka do skutkového zjištění okolnosti povolení vstupu obviněného do obydlí, neboť byl shledán zjevný nesoulad mezi obsahem provedených důkazů a skutkovým zjištěním, a to ve vztahu k bodu II./3. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a námitka do adhezního řízení, protože byla zčásti vadně uložena povinnost k náhradě škody. Proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. částečně zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v příslušných výrocích, tj. výrocích vadných a ve výrocích na ně navazujících, naopak nedotčeny, pravomocné, a tudíž již nyní neprojednatelné, zůstaly výroky I. a II./1., 2., 4. a 5. rozsudku soudu prvního stupně a dílem výrok III. rozsudku odvolacího soudu. Současně Nejvyšší soud zrušil také jakákoli rozhodnutí na ně obsahově navazující, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Prachaticích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

59. Soudy jsou v dalším řízení podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázány právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž ve smyslu výše popsaných závěrů především (neshledá-li např. neúčelnost takové postupu) doplní potřebná skutková zjištění stran skutkové okolnosti udělení povolení ke vstupu do domu a rozhodnou nově o tom, zda jednání obviněného jinak popsané v (nyní zrušeném) bodu II./3. výroku o vině rozsudku okresního soudu je trestným činem či nikoli, a dále ve smyslu výše popsaných úvah nově rozhodnou o nároku poškozené M. M. na náhradu škody.

60. Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se pak Nejvyšší soud musí zabývat i otázkou vazby obviněného, který v době vydání kasačního rozhodnutí o dovolání vykonává trest odnětí svobody uložený původním rozhodnutím, což je i případ obviněného L. F. Nejvyšší soud zjistil z dat k aktuálnímu věznění předložených Vězeňskou službou České republiky, že obviněný sice vykonává v této věci uložený trest odnětí svobody (a měl by tak činit až do 15. 8. 2025), byl mu však již nařízen výkon i dalšího trestu odnětí svobody, a to uloženého v řízení vedeném u Okresního soudu v Prachaticích, sp. zn. 3 T 40/2021 (ve výměře 36 měsíců a dále 600 dní v důsledku přeměny peněžitého tretu). Proto není namístě přistoupit k vazebnímu zajištění obviněného, protože nic nebrání tomu, aby byl obviněný převeden do výkonu tohoto dalšího nařízeného trestu odnětí svobody, což má přednost před výkonem vazby (srov. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 548/2017).

61. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 6. 2023

JUDr. Radek Doležel předseda senátu