7 Tdo 560/2025

7 Tdo 560/2025-818

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 7. 2025 o dovolání obviněného V. K. podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 1. 2025, sp. zn. 4 To 477/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 39 T 89/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. K. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 2024, č. j. 39 T 89/2024-639, byl obviněný V. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, všech ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za uvedené přečiny byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto též o vině a trestu obviněných M. M. a D. S. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1, 2 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že od přesně nezjištěné doby dne 9. 11. 2023 do 03:10 hod. dne 10. 11 2023 v obci XY č. XY, okres České Budějovice, po předchozí společné domluvě s obviněným M. M., v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch, bez použití násilí a souhlasu majitele, vstoupili po odtlačení jednokřídlých posuvných vrat na pozemek u rodinného domu (zapsaný pod č. XY v katastrálním území XY), za užití násilí vnikli do samostatně stojící budovy, plnící funkci garáže a dílny, přičemž poškozením vstupních plastových dveří a omítky způsobili poškozeným R. L. a T. K. L., škodu poškozením v celkové výši nejméně 20 890 Kč a odcizili odtud v rozsudku blíže specifikované truhlářské náčiní, čímž poškozené společnosti R-Servis Lošek, s. r. o., způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 51 900 Kč a dále v rozsudku blíže popsanou termovizi v hodnotě nejméně 5 000 Kč, AKU šroubovák v hodnotě nejméně 4 066 Kč, hoblík značky Bosch v hodnotě nejméně 3 500 Kč, se třemi kusy baterií, v celkové hodnotě nejméně 5 100 Kč, v úmyslu je odcizit, v garáži sundali z držáku v rozsudku blíže specifikované dámské horské jízdní kolo, v hodnotě nejméně 20 000 Kč, které však zanechali na místě, a poté z garáže odcizili volně postavené v rozsudku blíže popsané pánské horské elektrokolo v hodnotě nejméně 90 000 Kč, vybavené sledovacím zařízením Apple AirTag, v hodnotě nejméně 800 Kč a volně postavené pánské horské jízdní kolo podrobněji popsané v rozsudku, v hodnotě nejméně 100 000 Kč, čímž poškozenému D. L. způsobili škodu odcizením v celkové výši nejméně 208 466 Kč a K. T. se pokusili způsobit odcizením škodu 20 000 Kč, přičemž bezprostředně poté byli na místě vyrušeni obyvateli přilehlého domu K. T. a D. L., který se pokusil obviněného M. M. odjíždějícího na jednom z kol zadržet, strhnul jej na zem, ale M. M. jej udeřil železným páčidlem do hlavy a když se o kolo přetahovali, V. K. kopl do D. L. a umožnil tak M. M. s kolem utéci, když úderem páčidla D. L. utrpěl zranění, spočívající v tržné ráně ve vlasové části hlavy o délce 5 cm, které si vyžádalo lékařské ošetření na Traumatologickém oddělení Nemocnice České Budějovice, kdy se ze soudně lékařského hlediska nejedná o poruchu zdraví, s obvyklou dobou léčení a pracovní neschopností do 1 týdne.

3. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 9. 1. 2025, č. j. 4 To 477/2024-712, zamítl odvolání obviněného V. K., směřující proti napadenému rozhodnutí. Lze přitom doplnit, že týmž usnesením byla zamítnuta též odvolání obviněných M. M. a D. S.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný V. K. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a zároveň, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nad rámec uvedeného pak ještě poukázal na porušení svých základních práv v průběhu řízení.

5. Obviněný úvodem vytkl soudům, že svým postupem v různých aspektech porušily jeho právo na spravedlivý proces, zejména opomenuly řádně vznesené důkazní návrhy, nerespektovaly jeho právo na obhajobu, zásadu presumpce neviny, včetně pravidla in dubio pro reo a zanedbaly řádné odůvodnění vlastních rozhodnutí. Z hlediska opomenutých důkazů dovolatel poukázal na fakt, že v odvolacím řízení navrhoval provést čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení K. T. ze dne 10. 11. 2023, výslech J. G. a zajištění opisu rejstříku trestů poškozeného D. L., přičemž odůvodnění soudu, pro které odmítl předmětné návrhy provést, označil za toliko formální a nedostatečné. V nastíněném směru zdůraznil, že zmíněné důkazy mohly mít zásadní vliv na skutková zjištění soudu, neboť úřední záznam o podaném vysvětlení K. T. mohl zpochybnit její svědeckou výpověď. J. G. mohl být ztotožněn jako třetí, dosud neidentifikovaná osoba, patrně účastná předmětného trestného činu. Opis z rejstříku trestů poškozeného D. L. pak mohl změnit závěry soudu o jeho věrohodnosti. V neposlední řadě napadl postup odvolacího soudu, kdy tento vyhradil vypořádání důkazních návrhů až do závěrečné porady senátu, čímž presumoval jejich neakceptování a znemožnil např. učinění dalších alternativních důkazních návrhů.

6. Obviněný rovněž kritizoval, že soud prvního stupně neodročil hlavní líčení v předmětné věci, třebaže jej o to obhájce dovolatele včas požádal a doložil rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, přičemž řádně a včas omluvil i obviněného a připomněl nemožnost substituce advokáta. Vyslovil mínění, že tímto způsobem došlo k faktické eliminaci obhajovacích práv obviněného, což podpořil odkazy na relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu. Vytkl především odvolacímu soudu absenci pochopení pro zhoršený zdravotní stav obhájce a vyzdvihl nemožnost využití substituce jiným advokátem, neboť takový postup by odporoval výslovnému pokynu udělenému obhájci. Navíc poukázal na skutečnost, že v předmětné době vykonával jeho obhájce advokacii samostatně, tedy aniž by měl na pozici zaměstnance jiného advokáta či advokátního koncipienta. Nesouhlasil také s tvrzením odvolacího soudu, že při včasném oznámení mohl být obviněnému ustanoven jiný advokát, poněvadž podobný postup v řízení, v němž není dána podmínka nutné obhajoby, by odporoval trestnímu řádu. Taktéž vytkl krajskému soudu, že se nezabýval některými námitkami v podaném odvolání, zejména účelovostí argumentace, proč nedošlo k nařízení hlavního líčení na dřívější termín, popř. projevem odporu ze strany nalézacího soudu ve vztahu k realizaci některých práv obviněného.

7. Dovolatel dále brojil proti formulaci některých dotazů soudkyní v rámci hlavního líčení i odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, neboť mínil, že tyto se nedostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného, nevyjasnily rozpory vzniklé v jejich rozhodnutích a nedostály požadavkům na rozsah ani úroveň odůvodnění. Dále upozornil na rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů v otázce, které osoby se nacházely v předmětný čas na místě činu a v jaké přesné lokaci. Zdůraznil, že přítomnost obviněného na dotčeném pozemku popřeli nejen on sám a obviněný M. M., ale v tomto směru vypovídali i poškození D. L. a K. T. Poukázal přitom na neexistenci jiných důkazů spolehlivě prokazujících přítomnost obviněného na předmětném pozemku. Závěry soudu v této věci označil za vyfabulované, nelogické a opřené o argumentaci kruhem. Navíc zdůraznil, že soud nalézací vycházel toliko z nepřímých důkazů, které v důsledku nevylučovaly jiné možné verze skutkového děje, jež dále předestřel, zejména tak mohl obviněný M. M. popsaným způsobem vymáhat řádně zakoupené kolo, popř. v tuto verzi mohl přinejmenším věřit dovolatel.

8. Rovněž zdůraznil, že z výpovědí obviněných vyplynula přítomnost další osoby na místě činu, což měla podpořit i výpověď poškozené K. T. a další skutečnosti. Obviněný vyjádřil názor, že přítomnost třetí osoby by relativizovala úvahy soudů nad otázkou odcizení věcí toliko jedinou osobou. Dále dovolatel zavrhl myšlenku, že by kopl poškozeného L., naopak trval na minimálním zapojení vlastní osoby do předmětné potyčky. Zdůraznil, že i poškozená K. T. ve své výpovědi uvedla, že obviněný poškozeného L. pouze odstrčil. Taktéž akcentoval, že poškozený L. při následném ošetření negoval napadení kopem a při ošetření nebyly zjištěny známky čerstvého traumatu. Vyslovil tedy domněnku o postupné gradaci útoku v tvrzení poškozených, přičemž poukázal na výpověď svědka R. L., dle něhož útok obviněného směřoval dokonce na hlavu, byť tento svědek vůbec neměl být napadení přítomen. V neposlední řadě pak obviněný relativizoval vypovídací hodnotu výhružné SMS, kterou měl zaslat poškozenému L.

9. Dovolatel zpochybnil i skutková zjištění ohledně údajně odcizených věcí, neboť informace o předmětech připravených k odcizení nebyla podložena fotodokumentací místa činu, leč vycházela toliko z výpovědi poškozené K. T. Rozporoval logičnost úvah ohledně přípravy třetího jízdního kola k odcizení, pokud soudy zavrhly myšlenku, že na místě se nacházela třetí osoba. Vyjádřil názor o nedostatečném důkazním podkladu umístění údajně odcizených věcí ve vykradené garáži, neboť seznam odcizených věcí soudy odvodily pouze z výpovědi poškozeného D. L. Poukázal přitom na skutečnost, že některé z předmětů měly náležet společnosti R-Servis Lošek, s. r. o., přičemž poškozený R. L. výslovně přislíbil, že doloží doklady k pořízení daných věcí, k čemuž však nikdy nedošlo a vyzdvihl nejednotnost poškozených při jmenování odcizených předmětů. Dále doplnil, že soudy nedisponovaly ani žádnými fotografiemi potvrzujícími přítomnost zmíněných věcí na místě, pročež není jasné, na jaké fotografie v tomto směru odkázal odvolací soud. Komplexně posléze odmítl reálnou možnost odcizení podobně velkého množství předmětů toliko dvěma obviněnými. Poukázal i na obsah výhružné SMS, v níž obviněný existenci odcizených věcí odmítá. Zpochybnil rovněž způsob určení hodnoty odcizených předmětů, neboť dle jeho mínění soud nedostatečně přihlédl k jejich opotřebení a snížení hodnoty v důsledku plynutí času, a navíc nekriticky vycházel z pořizovacích cen uváděných poškozenými, jejichž schopnost zapamatovat si tuto hodnotu s odstupem času považoval za pochybnou.

10. Obviněný rozporoval závěry soudů obou stupňů ohledně věrohodnosti poškozených, poukazujíce zejména na trestní minulost poškozeného D. L. a protichůdné výroky ve vztahu k obviněnému a policejnímu orgánu ohledně funkčnosti kamer na místě činu. Rovněž vytkl soudům, že věnovaly nedostatečnou pozornost tomu, jak se DNA poškozeného L. dostala pod izolepu omotanou kolem páčidla, přičemž odmítl vnímat tento stav jako následek vzniklé potyčky. Zpochybnil však též věrohodnost výpovědí svědků K. T. a R. L., když zdůraznil, že všichni měli důvod své výpovědi upravit v jeho neprospěch.

11. Dovolatel protestoval i proti právnímu posouzení věci argumentujíce, že pokud nedošlo k dostatečnému prokázání jeho vstupu na pozemek poškozeného, nemohl se dopustit ani vytýkaných trestných činů, přičemž obviněný odkázal na obsah svého odvolání. Dále odmítl, že by jednal jako spolupachatel, leč mohl se na předmětné trestné činnosti podílet nejvýše jako pomocník, pokud by ovšem byla prokázána subjektivní stránka ve formě úmyslu, s čímž obviněný nesouhlasil. V neposlední řadě soudům vytkl absenci zvážení otázky faktické konzumpce daných trestných činů, přičemž se odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu.

12. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek okresního soudu i usnesení krajského soudu a podle § 265k odst. 2 tr. ř. též všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pozbyla-li podkladu vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením a přikázal věc okresnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Taktéž dovolatel navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu usnesením rozhodl o odkladu výkonu napadených rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř. k návrhu obviněného, popř. o přerušení výkonu těchto rozhodnutí.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že vznesené námitky, v nichž obviněný zpochybňuje řádné objasnění průběhu konfliktu mezi poškozeným a útočníkem, jakož i to, kdo se nacházel na místě činu, neodpovídají žádnému z důvodů dovolání, neboť dovolatel tímto způsobem toliko obecně polemizoval s výsledky provedeného dokazování a pokoušel se prosadit vlastní verzi skutkového děje. Naopak dospěl k přesvědčení, že soudy nižších stupňů své závěry založily na uceleném řetězci konkrétních důkazů, který neposkytuje prostor pro důvodnou pochybnost o vině obviněného. Stejně tak státní zástupce zavrhl výhrady směřující vůči hodnocení výpovědí poškozených a rozsahu odcizených věcí i jejich hodnotě, protože v těchto případech soud provedl řádné dokazování. V postupu soudů obou stupňů pak neshledal ani žádné porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo.

14. Z hlediska údajně nedůvodně neprovedených důkazů dospěl státní zástupce k přesvědčení, že skutkový stav byl v předmětné věci dostatečně prokázán provedenými důkazy, přičemž dovolatelem navrhované další důkazy nemohly ovlivnit důkazní situaci ve smyslu jiného náhledu na skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu. Navíc upozornil, že soudy obou stupňů dostatečně odůvodnily, proč nevyhověly předmětným důkazním návrhům obviněného.

15. Státní zástupce taktéž neshledal v rozhodnutích soudů obou stupňů žádné vady z hlediska zákonných nároků na odůvodnění, pročež odmítl tezi o jejich nepřezkoumatelnosti a tím i porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Neztotožnil se ani s údajným porušením obhajovacích práv obviněného připomínaje, že nalézací i odvolací soudy se s touto námitkou dostatečně vypořádaly ve svých rozhodnutích. Připustil, že vzpomínanou výhradu lze formálně podřadit pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak není možno přiznat jí relevanci, protože obhájce obviněného řádně neodůvodnil svou nepřítomnost při hlavním líčení. Akcentoval přitom, že se jednalo o vazební věc, nadto spojenou s organizačními obtížemi. Obhájce obviněného pak zaslal žádost o odročení hlavního líčení krátce před datem jeho konání, třebaže již se znatelným časovým odstupem věděl o své dlouhodobé pracovní neschopnosti, pročež bylo možno jeho počínání vnímat jako obstrukční snahu o protahování řízení. Soud prvního stupně tedy jednal s cílem těmto zbytečným průtahům předejít. Dále dodal, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nemůže dojít, pokud si obviněný, u něhož není dán žádný z důvodů nutné obhajoby, zvolí obhájce, který se nezúčastní hlavního líčení, s poukazem na nesouhlas obviněného s tím, aby se místo zvoleného obhájce zúčastnil hlavního líčení jeho zástupce, resp. substitut a tento svůj názor odůvodnil odkazem na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. V neposlední řadě doplnil, že v nastalé situaci měl obhájce dovolatele zajistit za sebe jiného obhájce, což by pro něj nepředstavovalo výraznější komplikaci, neboť byl spolupracujícím advokátem větší advokátní kanceláře. Nad rámec zmíněného upozornil, že obviněný řádně neodůvodnil svou neúčast u hlavního líčení, tedy nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

16. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce subsumoval námitky obviněného zpochybňující posouzení skutku jako předmětných trestných činů, byť zdůraznil, že převážná část argumentace v nastíněné rovině spočívá na odlišných skutkových zjištěních, než k jakým dospěly soudy v předmětné věci. Posléze vyjádřil přesvědčení, že dovolatel naplnil všechny znaky trestných činů, pro něž byl uznán vinným, a naopak odmítl posouzení jeho jednání toliko jako účastenství ve formě pomoci k předmětným trestným činům, jelikož počínání obviněného se neomezovalo pouze na podporu obviněného M. M. v páchání vytýkané trestné činnosti. Za podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nepovažoval výhradu obsahující zpochybnění subjektivní stránky obviněného s poukazem na možný omyl ohledně koupě kola, neboť tato se zakládala výhradně na odlišné verzi skutkového děje. Opodstatněnost pak nepřiznal námitce ohledně faktické konzumpce předmětných trestných činů, protože tuto obviněný v podaném dovolání prakticky nijak nerozvedl, a nadto se s ní soud prvního stupně dostatečně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí.

17. V návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. konstatoval, že podmínky pro uplatnění tohoto důvodu v jeho druhé alternativě považuje za splněné, leč vzhledem k neopodstatněnosti ostatních námitek podřaditelných pod jiné důvody dovolání, nemohl být naplněn ani tento dovolací důvod. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl pro zjevnou neopodstatněnost.

III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

19. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

21. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení.

22. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je možné, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

23. Obviněný v podaném dovolání zejména brojil proti neprovedení navrhovaných důkazů, které považoval za podstatné. Jednalo se o čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozené K. T., výslech J. G. a zajištění opisu rejstříku trestů poškozeného D. L. Důvody pro zamítnutí těchto důkazních návrhů uvedené soudem odvolacím přitom považoval obviněný za zcela nedostatečné.

24. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné připomenout, že soudy nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní, zvláště jedná-li se o důkazy nadbytečné, duplicitní, případně postrádající relevanci, nicméně jsou povinny v odůvodnění uvést, proč konkrétní důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Navíc nutno konstatovat, že jakékoliv nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu soudem automaticky nevede k porušení práva obviněného na spravedlivý proces (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 2. 2008 Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Neprovedení konkrétního důkazu by totiž muselo současně představovat závažný nedostatek z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti. Ani k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě nepostačuje nedůvodné neprovedení libovolného důkazu, leč takovýto důkaz by musel být podstatný k dosažení rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

25. Již nalézací soud řádně a dostatečně odůvodnil, proč nepřistoupil k provedení důkazu přečtením úředního záznamu o podaném vysvětlení poškozené K. T., neboť obviněným tvrzený zásadní rozpor mezi tímto podaným vysvětlením a výpovědí poškozené K. T. fakticky neexistuje. Soud prvního stupně nenabyl žádných pochybností o věrohodnosti poškozené K. T., přičemž se vyjádřil i k veskrze drobným rozdílům mezi obsahem zmíněného úředního záznamu o podaném vysvětlení a výpovědí této poškozené v hlavním líčení, přičemž tyto logicky vysvětlil (viz odstavec 48. odůvodnění jeho rozsudku). S předestřeným závěrem se posléze ztotožnil i soud odvolací (viz odstavec 16. odůvodnění jeho usnesení). Na předmětné argumentaci neshledává Nejvyšší soud nic nedostatečného, natož nemístného, jelikož soudy obou stupňů tímto způsobem zcela dostatečně odůvodnily nadbytečnost zmíněného důkazu. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné konstatovat, že ani on neshledal žádný významný rozpor mezi podaným vysvětlením a výpovědí poškozené K. T. v hlavním líčení, přičemž již v rámci podaného vysvětlení zmíněná poškozená jednoznačně identifikovala obviněného (srov. úřední záznam o podaném vysvětlení na č. l. 243).

26. Ve vztahu k výslechu J. G., kterého obviněný označil za třetí osobu, údajně přítomnou na místě činu, nutno konstatovat, že tento důkazní návrh formuloval obviněný až v podaném odvolání. Odvolací soud jeho neprovedení zdůvodnil nedostatečným ztotožněním zmíněné třetí osoby přítomné na místě činu, tedy výhradně křestním jménem a dále odmítl tvrzení obviněných o přítomnosti třetí osoby jako jejich účelový konstrukt, který nevyplývá z žádných dalších provedených důkazů (viz odstavec 16. odůvodnění jeho usnesení). Obviněnému je potřeba dát za pravdu, když uvádí, že navrhl výslech konkrétní osoby označené jménem i příjmením (srov. odstavec 22. odůvodnění odvolání obviněného), čemuž neodpovídá výše zmíněná část argumentace odvolacího soudu, avšak ve vztahu k neopodstatněnosti tvrzení o přítomnosti třetí osoby na místě činu, což by ostatně odporovalo výpovědi poškozených i dalším provedeným důkazům, zůstává argumentace krajského soudu příhodná. Informace o přítomnosti třetí osoby na místě činu ostatně vycházela toliko z výpovědí obviněných, kteří se však nedokázali shodnout ani na jménu zmíněné osoby, a navíc její účast na činu popisovali zcela rozporně se svědeckými výpověďmi poškozených D. L. a K. T. Ad absurdum by se touto cestou mohl obviněný domáhat výslechu nekončícího množství osob, jejichž teoretická přítomnost na místě činu by vycházela výhradně z jeho tvrzení a neodpovídala by žádným dalším, ve věci provedeným důkazům.

27. Jedná-li se o navrhované zajištění opisu rejstříku trestů poškozeného D. L., čímž mělo dojít ke změně náhledu soudu na věrohodnost tohoto svědka skrze jeho trestní minulost, připomíná Nejvyšší soud úvodem, že samotná trestní minulost svědka automaticky nevede k jeho nevěrohodnosti, nýbrž je nutno vzít tuto skutečnost v potaz (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1040/2018). V projednávané věci však již soud prvního stupně řádně zohlednil trestní minulost poškozeného D. L., leč navzdory vzpomínané skutečnosti jej v této věci vyhodnotil za věrohodného, a to především s ohledem na souladnost jeho výpovědi s dalšími provedenými důkazy (viz odstavec 47. odůvodnění jeho rozsudku). Soudu druhého stupně tak sice lze vytknout, že opomenul provést důkazní návrh spočívající v zajištění předmětného opisu z rejstříku trestů, popř. odůvodnit ve svém usnesení, proč k tomuto postupu nepřistoupil, ale není možno souhlasit s dovolatelem, že by se jednalo o podstatný důkaz pro stanovení rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu.

28. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nedošlo k nedůvodnému opomenutí navrhovaných podstatných důkazů.

29. Obviněný svou dovolací argumentaci zčásti vystavěl i na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn nalézacím soudem, když popíral podstatnou část skutku, pro nějž byl odsouzen. Především namítal, že vůbec nevstoupil na pozemek poškozeného D. L. a nepodílel se na odcizení předmětných věcí, minimálně ne takovým způsobem, k jakému dospěly ve svých zjištěních soudy. Kritizoval přitom hodnocení jednotlivých důkazů ze strany soudů obou stupňů, zejména svědeckých výpovědí poškozených, pročež odmítal dosažená skutková zjištění ve věci a předkládal skutkové závěry vlastní. Taktéž poukazoval na rozpory v obsahu jednotlivých důkazů a nelogičnost dosažených zjištění soudů. Zmíněné námitky pak obviněný považoval za dostatečné pro vytyčení zjevného rozporu obsahu provedených důkazů s rozhodnými skutkovými zjištěními soudů určujícími pro naplnění znaků trestného činu, nicméně této jeho argumentaci nelze přiznat opodstatnění.

30. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je totiž dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Plyne z něj zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů se nemůže zakládat jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.

31. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají především o svědecké výpovědi poškozených D. L. a K. T., dále vyplývají ze svědecké výpovědi poškozeného R. L., z věcných a listinných důkazů. Soudy obou stupňů, plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, vyhodnotily svědecké výpovědi poškozených jako věrohodné, a naopak ve výpovědi obviněného shledaly rozpory, mimo jiné i s výpovědí obviněného M. M., pročež dospěly k závěru, že obhajoba obviněného byla tímto způsobem vyvrácena. Soudy rovněž nepochybily, pokud jednotlivé důkazy vzájemně propojily a vytvořily z nich ucelený řetězec nepřímých důkazů, neposkytující prostor pro důvodnou pochybnost o vině obviněného. Tento závěr platí především ve vztahu k trestným činům porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, u nichž neexistuje přímý důkaz ohledně aktivní účasti obviněného, leč právě řetězec nepřímých důkazů, jak jej popsal soud nalézací (viz především odstavec 56. odůvodnění jeho rozsudku) i odvolací (viz zejména odstavec 26. odůvodnění jeho usnesení), vinu dovolatele i v tomto směru bezpečně prokazuje.

32. Polemika obviněného se závěry soudů nižších stupňů přitom z valné části postrádá na relevanci. Tvrdí-li například dovolatel, že rozsah odcizených věcí nebyl spolehlivě zjištěn, neboť svědectví jednotlivých svědků zcela nepokrývá celý seznam takovýchto předmětů, avšak existují i předměty, jejichž přítomnost potvrzují výpovědi toliko některých svědků, pak Nejvyšší soud konstatuje, že není nutné, aby umístění všech předmětů v rozhodném objektu potvrdili všichni relevantní svědci, leč postačuje v tomto směru i svědectví některých z nich, pokud je soudem vyhodnoceno jako pravdivé. Taktéž vypovídací hodnota skutečnosti, že poškozený R. L. v evidentním rozčilení ze zranění svého syna uvedl k dotazu soudkyně, že tento utrpěl zranění kopem do jiné části těla, přičemž nijak nezakrýval, že tuto informaci získal zprostředkovaně a doprovodil ji výrazem „nevím“ (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 580), je fakticky nulová a rozhodně z ní nelze dovozovat cílenou snahu poškozených účelově upravovat průběh skutkového děje. Taktéž postrádá smysl tvrzení obviněného, že poškozený D. L. se znevěrohodnil tím, že obviněnému na místě činu údajně řekl, že kamery na pozemku fungují, přičemž při podání vysvětlení i výslechu uvedl, že tyto nejsou v provozu. I kdyby poškozený D. L. lhal obviněnému, protože by jej chtěl např. přimět k vrácení odcizeného kola, neměla by podobná skutečnost žádný dopad na jeho věrohodnost.

33. Rovněž nelze přisvědčit obviněnému v jeho snaze bagatelizovat svou účast na fyzickém konfliktu mezi obviněným M. M. a poškozeným D. L. Úvaha odvolacího soudu, že zranění lokte mohlo vzniknout skrze kopnutí ze strany dovolatele, které směřovalo do oblasti hrudníku, leč dopadlo na loket poškozeného není nijak nelogická, natož fyzicky nemožná. Pokud se totiž poškozený D. L. přetahoval o odcizené kolo s obviněným M. M., přičemž se nacházel v určitém podřepu, jak vypověděla poškozená K. T., pak loket na vztyčené paži se skutečně mohl dost dobře nacházet v oblasti hrudníku a představovat i logický cíl útoku obviněného. Absence zjištění známek čerstvého traumatu v oblasti lokte poškozeného při vyšetření na RTG, stejně jako skutečnost, že poškozený L. měl během poskytovaného ošetření, patrně pod vlivem rozrušení a soustředění na závažnější zranění hlavy, tento typ poranění negovat, nemůže odůvodnit požadovanou zjevnou nesouladnost skutkových zjištění a obsahu provedených důkazů. Výhružná sms zaslaná dovolatelem poškozenému D. L. po činu nepředstavuje samostatný důkaz jeho viny, jak v dovolání tvrdí obviněný, nýbrž toliko doplňuje řetězec nepřímých důkazů, který byl popsán výše.

34. I ve vztahu k problematice věcí připravených k odcizení není rozhodná přesná vzdálenost takto připravených předmětů od dveří garáže, avšak zásadní roli hraje skutečnost, že kolo poškozené T. bylo přemístěno na odlišné místo, z něhož mohlo být snáze odcizeno, přičemž na něm se nacházela připravená taška k odcizení dalších předmětů, což vyplývá právě z předmětné fotodokumentace (viz fotografická dokumentace na č. l. 307, 308). Pokud obviněný nesouhlasil se způsobem určení hodnoty věcí a předestíral, že jejich reálná hodnota musela být nižší s ohledem na běh času, pak Nejvyšší soud připomíná, že tento faktor soud prvního stupně nijak neopomněl, když hodnota věcí, i s ohledem na opotřebení a běh času, byla stanovena na základě odborných vyjádření z oboru ekonomiky (srov. odborné vyjádření na č. l. 298-301). Taktéž odporuje realitě tvrzení obviněného, že by se soudy nižších stupňů důkladně nezabývaly otázkou, jak se na páčidlo dostalo DNA poškozeného D. L. a to i pod izolepu, kterou bylo zmíněné páčidlo ovinuto. Závěry, k nimž dospěly jsou zcela logické a nelze jim nic vytknout, pročež dovolací soud na ně v plném rozsahu odkazuje (srov. zejména odstavec 22. usnesení krajského soudu).

35. Nejvyšší soud tak mezi skutkovými zjištěními na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, požadovaný zjevný rozpor neshledal. Není pak předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Tvrzení obviněného, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou z důvodu nedostatečného odůvodnění nepřezkoumatelná, tak nemají oporu v realitě. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř.

36. Obviněný ve svém dovolání protestoval též vůči skutečnosti, že se dne 27. 9. 2024 konalo hlavní líčení v dané věci bez účasti jeho obhájce, třebaže tento se omluvil a požádal o odročení hlavního líčení. Dovolatel sice formálně neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., avšak ve shodě se státním zástupcem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že vznesenou námitku lze přesto pod zmíněný dovolací důvod podřadit. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. se totiž uplatní i v případech, kdy obviněný obhájce oficiálně má, ale orgány činné v trestním řízení neplní zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti realizoval, přičemž v takovém případě postrádá na významu, zda je v dané věci dán některý z důvodů nutné obhajoby (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1100/2019, uveřejněné pod č. 27/2020 Sb. rozh. tr., případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 321/2018). Skutečnost, že v dané věci nenastal případ nutné obhajoby, proto automaticky nevylučuje naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., jehož jádrem, zvláště pak v případech, kdy není dán důvod nutné obhajoby, zůstává otázka zachování práva na obhajobu, tedy nezbývá než sledovat, zda soudy v předmětné věci svým postupem nepřípustně nezkrátily dovolatele právě na jeho obhajovacích právech.

37. K uvedenému Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že obecné soudy zásadně nemají povinnost přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce, neboť zůstává úkolem orgánů činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a zákonné prostředky, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl nijak ohrožován (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97, uveřejněný pod č. 74/1997 Sb., nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 83/96, uveřejněný pod č. 87/1996 Sb.). Na druhou stranu je nutno připustit, že nastíněný přístup by měl sloužit především k předcházení obstrukcím ze strany obviněných a jejich obhájců, popř. k zajištění jiných důležitých zájmů v řízení, tudíž v případech odlišných, by neměl soud nadužívat institutů zřízených k regulaci snah mařit průběh řízení a zachovávat jiné důležité zájmy. Je nezbytné přitom sledovat i doložení důležitých důvodů, pro které není účast zvoleného obhájce u hlavního líčení či veřejného zasedání možná a případný zásah do práv dalších osob skrze odročení hlavního líčení nebo veřejného zasedání, zejména jiných obviněných (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2448/08, uveřejněný pod č. 106/2009 Sb.).

38. V předmětné věci došlo k odročení hlavního líčení na den 27. 9. 2024, přičemž obhájce obviněného dne 25. 9. 2024, tedy necelé dva dny před konáním hlavního líčení, požádal o odročení hlavního líčení z důvodu své pracovní neschopnosti (viz žádost o odročení hlavního líčení, omluva na č. l. 613). Soudu sice doložil potvrzení o pracovní neschopnosti, avšak bez uvedení důvodu pracovní neschopnosti, přičemž z tohoto dokumentu bylo zjištěno, že pracovní neschopnost obhájce vznikla již dne 17. 9. 2024 a datum další prohlídky stanovil ošetřující lékař až na 29. 10. 2024 (viz rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti na č. l. 614). Obhájce tedy s větším předstihem věděl o tom, že mu jeho stav nedovolí se hlavního líčení účastnit, leč přesto o této situaci informoval soud až s minimálním časovým odstupem. Nadto byla pracovní neschopnost zvoleného obhájce stanovena značně široce, protože její výrazná délka v kombinaci s neznámým důvodem vzniku, odůvodňuje představu vážnější nemoci či zranění, což by mohlo vést k výraznému zdržení celého trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 432/2017). Nutno přitom vzít v potaz, že se ve zkoumaném případě jednalo o vazební věc, neboť obviněný M. M. se nacházel ve vazbě, pročež i s ohledem na minimalizaci zásahů do jeho práv musel soud prvního stupně postupovat urychleně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 310/2011). Hlavní líčení se přitom pojilo i s organizačními komplikacemi, jak je popsal soud nalézací (srov. odstavce 97. a 103. jeho rozsudku), což by v případě odročení velmi pravděpodobně vedlo k dalším znatelným průtahům.

39. Obhájci obviněného rovněž nemělo činit zásadní potíže nechat se zastoupit jiným advokátem, jelikož byl trvale spolupracujícím advokátem větší advokátní kanceláře, na čemž nic nemění, že sám neměl přímo na pozici zaměstnance jiného advokáta nebo advokátního koncipienta. Uvedenému postupu bránila ve své podstatě pouze zápověď ze strany obviněného, který podle tvrzení obhájce odmítl, aby se tento nechal zastoupit jiným advokátem, přičemž zmíněný zákaz nevyplýval z doložené plné moci (srov. plná moc na č. l. 84). Obviněný se přitom opakovaně hlavního líčení bez řádné omluvy neúčastnil, což byl i případ hlavního líčení konaného dne 27. 9. 2024. V takových případech však zpravidla k porušení obhajovacích práv obviněného dojít nemůže (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1098/2008, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 8 Tdo 874/2009), přičemž v účelových snahách zabránit obhájci ve využití substituce lze spatřovat i známky obstrukčních tendencí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 8 Tdo 1454/2011, uveřejněné pod č. 6/2013 Sb. tr. rozh.).

40. V neposlední řadě nelze opomenout ani skutečnost, že soud prvního stupně obhájce po doručení jeho žádosti o odročení hlavního líčení obratem informoval, že této žádosti nevyhoví, přičemž podrobně a přesvědčivě vyložil důvody, které jej vedly k tomuto rozhodnutí (viz zprávy na č. l. 615, 618). Nadto je vhodné zmínit, že zvláště v situaci, kdy ve věci vystupuje více obviněných i více obhájců, nelze v odmítnutí soudu odročit hlavní líčení pro nemoc jednoho z obhájců automaticky spatřovat nepřípustný zásah do obhajovacích práv obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 7 Tdo 432/2017, a na něj navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. I. ÚS 376/18). Pozornost si zaslouží i skutečnost, že veškeré zásadní důkazy pro rozhodnutí ve věci byly provedeny v hlavním líčení dne 2. 8. 2024, tedy v datu, kdy se obhájce obviněného hlavního líčení účastnil. Je sice pravdou, že obhájce obviněného v důsledku postupu nalézacího soudu nemohl pronést závěrečnou řeč, kterou by působil na soud před jeho rozhodnutím a význam tohoto aktu nelze popřít (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 7 Tdo 321/2018), leč v předmětné věci obviněný podal odvolání, přičemž následného veřejného zasedání, v němž bylo o tomto opravném prostředku rozhodováno, se již obhájce obviněného účastnil, pročež mohl argumentaci v předmětné věci plně uplatnit, jednak v samotném opravném prostředku a rovněž v rámci veřejného zasedání, což také učinil.

41. Pokud pak obviněný ve svém odvolání poukazoval na některé případy, kdy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že došlo k porušení práva na obhajobu, nutno podotknout, že posuzovaný případ je v řadě prvků specifický. Mimo výše uvedené skutečnosti, Nejvyšší soud neshledal ani nedostatky v jiných stránkách postupu soudů, které by v kombinaci s rozebíraným nevyhověním žádosti obhájce mohly zapříčinit nepřípustné zkrácení dovolatelova práva na obhajobu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1024/2011). Nejvyšší soud tak uzavírá, že popsaným postupem soudu prvního stupně nedošlo k nepřípustnému zkrácení obviněného v jeho právu na obhajobu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

42. Dovolatel rovněž rozporoval správnost právního posouzení předmětného skutku, avšak tyto své námitky v drtivé většině založil na odlišném skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy. Ve shodě se státním zástupcem tak dovolací soud uzavírá, že tyto námitky vybočují z mezí dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Taktéž nelze přijmout postup obviněného, když v rámci dovolací argumentace toliko odkázal na své odvolání, neboť prostý odkaz na řádný opravný prostředek nepostačuje k naplnění žádného dovolacího důvodu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. tr. rozh.). Toliko s jistou mírou tolerance lze pod vytyčený dovolací důvod podřadit námitky směřující vůči subjektivní stránce předmětných trestných činů a hodnocení obviněného jako jejich spolupachatele.

43. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), c), odst. 3 tr. zákoníku se dopustí pachatel, pokud si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, přičemž takový čin spáchá vloupáním a bezprostředně po činu si věc pokusí uchovat násilím, popř. pohrůžkou bezprostředního násilí a způsobí-li takovým činem větší škodu. Podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku se pak škodou větší rozumí škoda dosahující výše nejméně 100 000 Kč. Přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá, přičemž při takovém činu užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí, popř. překoná překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Na základě § 133 tr. zákoníku se obydlím rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zničí, poškodí nebo učiní neupotřebitelnou cizí věc, čímž způsobí na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.

44. Obviněný se dle zjištění soudů obou stupňů aktivně účastnil vloupání do předmětné garáže nacházející se na pozemku poškozeného D. L., a to skrze vypáčení dveří, k jejichž poškození tímto způsobem došlo, přičemž se rovněž aktivně účastnil zmocnění předmětů v tomto objektu uložených. Dále na poškozeném D. L. vykonal násilí, když jej kopl do oblasti hrudníku, v nepochybném úmyslu přimět jej, aby pustil odcizené kolo, tedy bezprostředně po činu se rozhodl uchovat si, společně se spolupachatelem, odcizenou věc násilím. Otázka intenzity realizovaného násilí již posléze není rozhodná, přičemž kopnutí do oblasti hrudníku je v tomto směru zcela postačující. Jednání obviněného, jak bylo popsáno výše, pak soudy obou stupňů správně kvalifikovaly jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, neboť obviněný svou aktivní účastí překročil meze pouhého účastenství ve formě pomoci podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, když se předmětného jednání dopustil úmyslným společným jednáním s obviněným M. M., pročež subjektivní i objektivní podmínku spolupachatelství oba obvinění naplnili.

45. Namítal-li obviněný absenci subjektivní stránky ve vztahu k vytýkaným trestným činům, nutno konstatovat, že touto skutečností se zejména soud nalézací důkladně zabýval ve svém rozhodnutí (viz především odstavec 68. jeho rozsudku), přičemž této jeho argumentaci nelze nic vytknout. Pokud se obviněný aktivně účastnil jako spolupachatel na výše popsaném jednání, přičemž byl seznámen se všemi podstatnými okolnostmi, za nichž došlo ke spáchání předmětných trestných činů, musel taktéž chtít zasáhnout zájmy chráněné těmito trestnými činy. Námitka o údajném skutkovém omylu obviněného posléze neodpovídá dosaženým skutkovým zjištěním v rozebírané věci, pročež opět vybočuje z rámce dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nezbývá než dodat, že obviněný těžko mohl věřit legendě o řádně zakoupeném kole, když se účastnil i odcizení dalších předmětných věcí z garáže na pozemku poškozeného D. L.

46. Jedná-li se o námitku obviněného ohledně faktické konzumpce některých trestných činů, pak nutno upozornit, že obviněný v tomto směru toliko odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, avšak zmíněnou výtku nijak blíže nerozvedl. Tvrzení obviněného, podle něhož se soudy nižších stupňů předmětnou problematikou vůbec nezabývaly, současně nekoresponduje s realitou, poněvadž soud prvního stupně důkladně vysvětlil, proč na faktickou konzumpci trestných činů nepřistoupil (viz odstavec 67. jeho rozsudku).

47. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že otázku faktické konzumpce je vždy nutno posoudit ve vztahu ke konkrétním skutečnostem daného případu, přičemž její uplatnění přichází v úvahu jen tehdy, pokud jeden trestný čin představuje prostředek nebo vedlejší produkt relativně malého významu ve srovnání se základním trestným činem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1499/2010, uveřejněné pod č. 7/2011 Sb. rozh. tr.). V případě souběhů více trestných činů proti majetku záleží především na výši škody, která byla způsobena jednáním umožňujícím realizovat druhý trestný čin, přičemž souběh je vyloučen výhradně tehdy, je-li tato škoda relativně malého významu ve srovnání se škodou způsobenou druhým trestným činem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 20. 1. 1977, sp. zn. 5 Tz 47/76, uveřejněné pod č. 4-5/1977 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci škoda způsobená vypáčením dveří garáže a poškozením omítky, tedy počínáním, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu poškození cizí věci podle § 228 tr. zákoníku, dosáhla celkové výše 20 890 Kč, zatímco odcizením předmětů z výše zmíněné garáže, tedy jednáním naplňujícím skutkovou podstatu trestného činu krádeže, přitom vznikla škoda ve výši nižších stovek tisíc korun. V nastíněné souvislosti lze souhlasit s názorem soudů nižších stupňů, že taková škoda způsobená poškozením cizí věci, v porovnání s výší škody způsobené odcizením uschovaných předmětů, zůstává nezanedbatelnou.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

48. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud ovšem bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h), resp. i c) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemůže mu Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

K námitkám nespadajícím pod žádný dovolací důvod

49. Obviněný ve svém dovolání rovněž namítal, že řízení před odvolacím soudem bylo stiženo vadou, když odvolací soud ponechal vypořádání důkazních návrhů až na závěrečnou poradu senátu. V tomto směru je však nutno upozornit na rozdílnost řízení před soudem prvního a druhého stupně, protože dospěje-li soud druhého stupně k závěru, že vznesené návrhy na doplnění dokazování nebudou realizovány, nemusí znovu udělit slovo stranám, neboť toto své právo již mohly uplatnit v odůvodnění dovolání, v písemném vyjádření k odvolání nebo ve svém vyjádření ve veřejném zasedání (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2727/17, a taktéž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2021, sp. zn. 4 Tdo 1308/2021). Uvedeným postupem, třebaže ne zcela standardním, tak nemohlo dojít k naplnění žádného ze zákonných dovolacích důvodů ani k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces. Obdobně nemohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces skrze formulaci některých dotazů soudkyní nalézacího soudu, ostatně tvrzené nedostatky jsou v tomto směru zcela bagatelní, výjimečné a pochopitelné.

V. Závěr

50. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a c) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného V. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

51. Pokud obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl o jeho propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to do doby rozhodnutí o podaném dovolání, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 7. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu