7 Tdo 615/2018-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. 5. 2018 o dovolání
obviněného J. G., podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11.
2017, sp. zn. 8 To 446/2017, ve věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod
sp. zn. 12 T 114/2017 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. G.
odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 3. 10. 2017, č. j. 12 T
114/2017-83, byl obviněný J. G. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a odsouzen k
trestu odnětí svobody na šest měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s
ostrahou.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedeného
přečinu v podstatě tím, že ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici K. užil
návykovou látku obsahující amfetaminy, která náleží mezi psychotropní látky a
jejíž přítomnost byla prokázána ze vzorku moči odebraného obviněnému dne 4. 1.
2017, čímž závažným způsobem porušil základní povinnost odsouzeného podle § 28
odst. 3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody,
přičemž takového porušení základních povinností se dopustil opakovaně, protože
již dne 2. 2. 2016 a dne 30. 5. 2016 se v rozporu s ustanovením § 28 odst. 2
písm. n) citovaného zákona odmítl podrobit orientačnímu toxikologickému
vyšetření moči, za což byl kázeňsky potrestán.
Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 11. 2017, č. j. 8 To 446/2017-102.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání opřené o důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. S poukazem na vybranou judikaturu
Nejvyššího soudu namítl nenaplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 337
odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, zejména znaku závažnosti jednání a zmaření
výkonu nebo účelu trestu. Jeho jednání nebylo tak intenzivní a stačilo jej
postihnout jako kázeňský přestupek, zvláště když nebylo ani zjištěno, o jaké
množství psychotropní látky se jednalo, v jaké koncentraci se amfetaminy v jeho
organismu nacházely a zda a jak tím bylo ovlivněno jeho chování. Jednalo se o
první závažné porušení povinností a namátkové kontrole se podrobil dobrovolně.
Dřívější odmítnutí podrobit se vyšetření je přitom i podle judikatury méně
závažné, než skutečná konzumace drogy.
Závěrem obviněný navrhl zrušení napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí
soudů obou stupňů, a přikázání soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že námitky obviněného obsahově odpovídají uvedeným dovolacím důvodům, po
rozboru skutkových zjištění soudů z hlediska znaků skutkové podstaty
předmětného přečinu dospěl však k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné,
a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Záleží tedy ve vadné aplikaci hmotného práva na
skutkový stav, který zjistily soudy. Obviněným uplatněné námitky vztahující se
k tomuto dovolacímu důvodu spočívají především v tom, že soudy použitá právní
kvalifikace zjištěného a ve výroku rozsudku nalézacího soudu popsaného skutku
není správná, neboť jím nebyly naplněny znaky uvedeného přečinu. Dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný uplatnil relevantně.
Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm.
g) tr. zákoníku se pachatel dopustí mimo jiné tím, že maří nebo podstatně
ztěžuje výkon rozhodnutí soudu tím, že se dopustí závažného jednání, aby zmařil
výkon nebo účel trestu.
Podstatným ztěžováním výkonu rozhodnutí soudu o uloženém trestu odnětí svobody
je třeba rozumět nejen jednání, které zcela brání vykonání rozhodnutí, ale i
takové jednání, v jehož důsledku sice dojde k výkonu rozhodnutí, ale za
podstatně ztížených podmínek. Závažné jednání, kterého se pachatel dopouští,
musí být v rozporu s účelem trestu. Tím se vedle ochrany společnosti rozumí
také zabránění odsouzenému v páchání další trestné činnosti, a pokud jde o
výkon trestu odnětí svobody, jeho vedení prostřednictvím převýchovných programů
a dalších uplatňovaných metod k tomu, aby v budoucnu vedl řádný život. K
samotnému zmaření výkonu nebo účelu trestu nemusí dojít, stačí, když pachatel
jedná s tímto cílem. Takovým závažným jednáním je především porušování
základních povinností odsouzeného ve výkonu trestu odnětí svobody, jež jsou
vyjmenovány v § 28 zákona č. 169/1999 Sb., tedy i porušování výše zmíněných
povinností. Podstatně ztěžovat výkon rozhodnutí lze totiž i nedodržováním
omezení uložených v souvislosti s trestem.
Soudy nižších stupňů nepochybily svým závěrem, že obviněný znaky uvedeného
přečinu zjištěným jednáním naplnil. Z tohoto hlediska není vždy rozhodný druh,
popřípadě množství a způsob požití návykové látky ani ovlivnění konkrétního
jednání obviněného během výkonu trestu, respektive nejde tu o nutnou podmínku,
nýbrž jen o určitá doplňující kriteria. Podstatné je, že se jednalo o
psychotropní látku ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, a
nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek. Požití takových
látek je konzumací návykových látek, jejichž nekonzumování je zařazeno mezi
základní povinnosti odsouzených během výkonu trestu odnětí svobody [§ 28 odst.
3 písm. b) zákona č. 169/1999 Sb.], což je logické, neboť jde o jednání
způsobilé eliminovat působení na odsouzeného ve smyslu účelu trestu odnětí
svobody (§ 1 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb.).
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit s argumenty dovolatele, že se jednalo o jeho
první závažné porušení povinností, že dřívější odmítnutí podrobit se vyšetření
je méně závažné, než skutečná konzumace drogy. Právě předchozí opakované
odmítnutí podrobit se toxikologickému vyšetření moči je totiž rovněž porušením
základní povinnosti odsouzeného, a to podle § 28 odst. 2 písm. n) zák. č.
169/1999 Sb.
Pokud jde o dosavadní judikaturu, není příhodný poukaz nalézacího soudu na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 977/2011, kde se
jednalo o výrazně odlišný případ, konkrétně uskutečnění 574 nepovolených
telefonických hovorů mobilním telefonem z věznice. Na druhé straně napadené
rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodnutím publikovaným pod č. 40/2008 Sb.
rozh. tr., popřípadě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn.
4 Tdo 972/2014, která vycházejí z obecného pravidla, že závažné jednání ve
smyslu citovaného ustanovení musí vykazovat výraznější intenzitu a je zpravidla
soustavnější, za „závažné jednání“ tedy nelze považovat ojedinělý méně
intenzivní akt, který není způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu
odnětí svobody, například jednorázovou nedovolenou konzumaci návykové látky.
V nyní posuzované věci totiž nebylo bez významu, že obviněný se dopustil
opakovaného porušení základních povinností odsouzeného, které nejen jsou v
ustanovení § 28 zák. č. 169/1999 Sb. postaveny naroveň, ale navíc se navzájem
doplňují a zajišťují, aby působení na obviněného ve výkonu trestu nebylo
narušováno požíváním návykových látek. Nelogický by byl závěr, že opakované
trojí požití návykových látek by znaky uvedeného přečinu naplňovalo, zatímco
jednání, jímž se obviněný dvakrát vyhnul zjištění konzumace návykové látky a ve
třetím případě vyšetření umožnil a taková konzumace mu byla prokázána, by tyto
znaky nenaplnilo. Celé toto jednání je třeba vnímat ve vzájemných souvislostech
a v kontextu i s dalším chováním obviněného během výkonu trestu.
Závěry soudů nejsou v rozporu ani s tím, že zákonným znakem skutkové podstaty
přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle ustanovení § 337
odst. 1 písm. g) tr. zákoníku není recidiva pachatele, a proto okolnost, že v
průběhu výkonu trestu odnětí svobody se již dopustil kázeňského přestupku, za
který byl postižen, není významná pro závěr, že v případě dalšího porušení
pravidel výkonu trestu nebo jeho účelu jde o „závažné jednání“, které
předpokládá tato skutková podstata (rozhodnutí publikované pod č. 40/2015 Sb.
rozh. tr.). Obecně tento závěr platí a recidiva není zákonným znakem uvedeného
přečinu, nicméně při posuzování znaku „závažného jednání“ je třeba vycházet z
konkrétní situace. Ve zmíněném publikovaném rozhodnutí šlo o případ, kdy
odsouzený vykonával dlouhodobý trest odnětí svobody, v jehož průběhu se
dopustil nejprve jednoho požití návykové látky počátkem roku 2009, kázeňský
trest uložený za tento poklesek byl mezitím zahlazen, načež bylo u něj zjištěno
požití návykové látky dne 30. 10. 2012, tj. po téměř čtyřech letech. V mezidobí
se odsouzený nedopustil žádného významného kázeňského deliktu a zjištěný
kázeňský přestupek bylo možné hodnotit jako ojedinělý. Nejvyšší soud v
tehdejším rozhodnutí zdůraznil, že jeho závěry platí za předpokladu, že k
samotnému opakování činu nepřistoupí další okolnosti, jež by svědčily o jeho
výrazném zásahu do naplňování účelu trestu.
Na místě je přihlédnout i k dalším závěrům Nejvyššího soudu, vysloveným
například v jeho usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 547/2017, totiž že
je nezbytné posuzovat jednání obviněného s přihlédnutím ke konkrétní povaze
činu a jeho chování ve výkonu trestu, neboť na závažnost jeho jednání je třeba
usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu nařízeného trestu odnětí
svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních hledisek, ale vzhledem ke
konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu. Ta jsou v daném případě
takové povahy, že obviněný byl během výkonu trestu odnětí svobody šestkrát
kázeňsky potrestán, je zařazen mezi odsouzené, kteří program zacházení neplní a
opakovaně porušují vnitřní řád věznice, odmítá vykonávat práce pro věznici.
Pobyt obviněného ve věznici je hodnocen jako pouhé konzumní přežívání, bez
jakékoli snahy o změnu postojů a přístupu k životu (č. l. 78).
Z uvedeného vyplývá, že právní kvalifikací zjištěného skutku soudy nedošlo k
nesprávnému právnímu posouzení skutku a soudy tudíž nepochybily, jestliže tento
skutek obviněného kvalifikovaly jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a
vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Námitky dovolatele týkající
se absence zákonných znaků stíhaného přečinu jsou zjevně neopodstatněné.
Z obdobných důvodů nebylo možné přisvědčit ani dovolací námitce, že předmětné
jednání obviněného by postačilo postihnout jako kázeňský přestupek. Tato
námitka se vztahuje k zásadě subsidiarity trestní represe vyjádřené v
ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost
pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné
společenské škodlivosti případu, se uplatní, když posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z výše uvedeného plyne, že o takový případ v této
věci nejde, protože soudy učiněná skutková zjištění vedou k závěru, že znaky
posuzovaného přečinu byly naplněny v intenzitě, u níž již nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiných předpisů, konkrétně zákona č. 169/1999 Sb., a je
zapotřebí na obviněného působit nástroji trestního práva. Přitom je třeba
přihlédnout i ke shora zmíněnému negativnímu hodnocení z výkonu trestu odnětí
svobody, v němž opakovaná porušování řádu věznice obviněným mimo jiné vedla k
tomu, že byl vyřazen z intenzivní části léčebného programu přesto, že byl
původně v souvislosti s uloženým ochranným sexuologickým léčením ambulantním
přeřazen do Věznice K. Přehlédnout nelze ani fakt, že obviněný má i přes svůj
mladý věk už třináct záznamů v rejstříku trestů. Po uvážení všech uvedených
okolností v jejich souhrnu není uplatnění trestní represe v daném případě
nepřiměřené.
Z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
tedy dovolání obviněného zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud se dále zabýval
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný uplatnil
v návaznosti na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., zjevně
tedy ve druhé alternativě, tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení předcházejícím takovému
rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Jestliže je však dovolání zjevně neopodstatněné ve vztahu k důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z logiky věci plyne, že je zjevně
neopodstatněné také ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l)
tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného J. G. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v souladu s
ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.