8 Tdo 547/2017-23
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání
obviněného M. T proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2.
2016, sp. zn. 12 To 422/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 158/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. T. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jičíně ze dne 19. 10. 2015, sp. zn. 1 T
158/2015, byl obviněný M. T. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, jehož se
dopustil skutkem popsaným tak, že
v blíže neustanovené době do 08.45 hod. dne 8. 2. 2015 ve Věznici V., n. M. č.
p. ..., v průběhu výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem
Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013, č. j. 2 T 175/2011-672, jenž
nabyl právní moci dne 3. 9. 2013, si vědomě opatřil a aplikoval psychotropní
látku metamfetamin a THC, což bylo zjištěno na základě odběru moči provedeného
dne 8. 2. 2015 v 08.45 hod., kdy byl u něj proveden odběr moči za účelem
orientačního toxikologického vyšetření a následně byla toxikologickým
vyšetřením moči provedeným v Ústavu klinické biochemie a diagnostiky Fakultní
nemocnice Hradec Králové, metodou toxikologie, dne 12. 2. 2015 potvrzena
přítomnost methylamfetaminu, amfetaminu a (pseudo) efedrinu a kyseliny
11-nor-delta-9-tetrahydrokannabionové (THCOOH) v moči odsouzeného,
přičemž methylamfetamin a amfetamin /pervitin/ jsou psychotropními látkami
zařazenými do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, který je
přílohou č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek a
kyselina 11-nor-delta-9-tetrahydrokannabionové (THCOOH) /marihuana/ je
psychotropní látkou zařazenou do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních
látkách, který je přílohou č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o sezech
návykových látek,
a z jeho aktuálního hodnocení výkonu trestu vyplývá, že byl v průběhu trestu
odnětí svobody 10x kázeňsky trestán, z toho 3x pro intoxikaci psychotropní
látkou (pozitivní vzorek moči ze dne 9. 11. 2013, 17. 2. 2014 a 16. 9. 2014), v
poslední době měl konfliktní vztahy s jinými odsouzenými, vystupování a chování
k příslušníkům i zaměstnancům vězeňské služby není na požadované úrovni,
stanovený program zacházení v průběhu výkonu trestu odnětí svobody neplnil,
hrubým způsobem porušuje zákonné normy upravující výkon trestu odnětí svobody,
zařazen je nadále v 3. prostupné skupině vnitřní diferenciace ve věznici typu
se zvýšenou ostrahou, kdy tímto závažným jednáním dlouhodobě narušuje plnění
stanoveného programu zacházení a dosavadní kázeňské tresty se míjí účinkem.
2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 1 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl
podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Odvolání podané obviněným proti uvedenému rozsudku soudu prvního
stupně Krajský soud v Hradci Králové jako odvolací soud usnesením ze dne 24. 2.
2016, sp. zn. 12 To 422/2015, podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný prostřednictvím obhájce napadl citované usnesení odvolacího
soudu s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
dovoláním pro nesprávné právní posouzení skutku spočívající v nenaplnění znaku
„závažného jednání“ ve smyslu § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Tvrdil, že
se skutek nestal a ani stát nemohl, a proto soudem prvního stupně popsaný
skutkový stav nedovoluje učinit závěr, že jednáním kladeným mu za vinu naplnil
všechny znaky předmětné skutkové podstaty, zejména když se jedná o úmyslný
trestný čin. Brojil proti tomu, že by byl naplněn znak závažného jednání, jímž
by mařil výkon trestu, neboť nemařil ani podstatně neztěžoval výkon rozhodnutí,
a jeho naplnění nelze dovodit jen z opakování nedovolené aplikace návykové
látky, zvlášť když trpí smíšeným abusem psychotropních látek doprovázeným
depresivními stavy a klaustrofobickými úzkostmi, jak se podává ze zprávy lékaře
MUDr. K. H. Připomenul, že jeho jednání bylo dříve vždy posouzeno jako kázeňský
přestupek a zdůraznil, že je zapotřebí posuzovat nejen opakovanost,
nedosahující však pojmu soustavnosti, ale rovněž intenzitu a okolnosti, za
nichž k činu došlo, ve vztahu k porušení pravidel výkonu trestu. Zmínil, že
nenarušoval výkon trestu, nenabízel drogy spoluvězňům ani často či soustavně
neopatřoval a nezneužíval omamné a psychotropní látky, ani neusnadňoval
nedovolené činnosti odsouzených tak, že by tím bylo narušeno výchovné působení
na jeho osobu nebo výkon jeho povinností v rámci výkonu trestu odnětí svobody,
když soud navíc blíže neobjasnil, zda šlo o jednání úmyslné (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 587/2014).
5. Podle obviněného nalézací soud pochybil, jestliže se více nezabýval
tím, že si obviněný opatřil drogy z důvodu svých zdravotních potíží, a že
zákonným způsobem nevyložil, na základě jakých důkazních prostředků zjistil, že
si obviněný návykovou látku opatřil, a nevyvrátil jeho obhajobu, že k její
aplikaci byl donucen ostatními spoluvězni. Soud nezjistil množství požité látky
ani její vliv na chování obviněného, a tudíž není zřejmé, jak tyto látky
ovlivnily výkon a dosažení účelu trestu odnětí svobody. Pochybení spatřoval již
ve fázi přípravného řízení, kdy v rámci vyšetřovacích úkonů byly zamítnuty jeho
návrhy na výslech svědkyň D., B., O. B., přičemž tyto návrhy na doplnění
dokazování byly posléze bez řádného odůvodnění zamítnuty i soudem, v čemž
obviněný shledal porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu zásad presumpce
neviny a principu in dubio pro reo. Obviněný zdůraznil i porušení pravidel
spravedlivého procesu tím, že soudy nedostatečně hodnotily ve věci provedené
důkazy, zejména je posuzovaly v jeho neprospěch, když nepřímé důkazy netvořily
logický řetězec, aby z nich jeho vina bez pochybností vyplynula.
6. Ve vztahu k vadnosti použité právní kvalifikace podle § 337 odst. 1
písm. g) tr. zákoníku obviněný zejména poukázal na nedostatky v závažnosti
jednání, jímž měl zmařit výkon trestu. Zdůraznil, že opakované zneužití
návykových látek ve věznici v jeho případě svědčí o jeho nedostatečné
schopnosti zříci se jejich užívání, pokud mu jsou nabídnuty, což však lze u něj
jako u osoby dlouhodobě závislé na užívání návykových látek (od šestnácti let
věku) předpokládat zvláště v situaci, kdy je pro něj obtížné jejich obstarání.
Odmítl však, že by drogy v posledním případě užil dobrovolně, a proto je
přesvědčen, že případy u něj zjištěné konzumace nelze pokládat svou povahou za
natolik závažné, aby nepostačoval postih jako kázeňského přestupku.
7. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že obdobné výhrady, které v odvolání
také uplatnil proti nesprávnosti použité právní kvalifikace, tento soud
neodstranil, ačkoli tak učinit měl.
8. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2.
2016, sp. zn. 12 To 422/2015, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí
na něj obsahově navazující, a poté aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl
a zprostil jej obžaloby podle § 265m písm. a), b) tr. ř.
9. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání písemně vyjádřil
státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství. K námitkám proti
skutkovým zjištěním odkázal na správné procesní postupy soudu prvního stupně
provedené v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Opomenuté důkazy v přezkoumávané
věci neshledal, neboť soud svědka M. D. vyslechl u odročeného hlavního líčení
dne 19. 10. 2015.
10. K výhradě vztahující se k „závažnosti jednání“ státní zástupce
citoval řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla tato otázka již řešena
[usnesení ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publikované pod č.
40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení ze dne 12. 12. 2007,
sp. zn. 5 Tdo 1300/2007, rozsudek ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 109/2009,
usnesení ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 4 Tz 20/2010, usnesení ze dne 11. 7. 2012,
sp. zn. 5 Tdo 701/2012, usnesení ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 3 Tdo 1075/2012,
usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, usnesení ze dne 13. 8.
2014, sp. zn. 4 Tdo 972/2014, usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo
1633/2014, usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 209/2015, a usnesení ze
dne 31. 8. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1112/2016]. Podobnost případu dovolatele s
posledními dvěma citovanými trestními věcmi byla v tom, že obviněný zcela
odmítal předpisy platné pro výkon trestu odnětí svobody a předmětná trestná
činnost byla součástí tohoto odmítání, avšak Nejvyšší soud shledal, že rozhodné
pro naplnění znaku „závažné jednání“ je to, že obviněný se nacházel v
nejpřísnější skupině vnitřní diferenciace ve věznici se zvýšenou ostrahou, byl
opakovaně kázeňsky trestán a dlouhodobě neplnil stanovený program zacházení.
Státní zástupce rovněž zdůraznil, že ze zmíněných rozhodnutí je patrno, že se
jedná o judikaturu v zásadě ustálenou potud, že je vždy nezbytné zohlednit
poznatky o jiném chování obviněného ve výkonu trestu při zkoumání, zda byl
naplněn formální znak předmětného přečinu.
11. S ohledem i na další jednání a chování obviněného, kterého nebylo
možno v rámci výkonu trestu odnětí svobody přeřadit do přísnějšího typu věznice
ani do horší skupiny vnitřní diferenciace, má státní zástupce za to, že popsaný
čin je již třeba považovat za natolik závažný, že naplňuje znaky skutkové
podstaty podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Protože dovolání obviněného
považoval za podané dílem z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., a
dílem za zjevně neopodstatněné, navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání obviněného
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou
[§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda obsahuje takové
výhrady, které naplňují označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze
zákonem v § 265b tr. ř. taxativně vypočtených dovolacích důvodů mohou být
napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
13. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním
vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního
posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení, tedy to,
že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým
byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006,
sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
14. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné
nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace)
skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění
vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže
rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4.
2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Správnost právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu
Nejvyšší soud posuzuje na podkladě skutkového stavu zjištěného soudy prvního,
příp. druhého stupně, přičemž jimi učiněná skutková zjištění zásadně nemůže
změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v
závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn.
I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003,
sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31
SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
Tato zákonná podmínka je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně
obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu
zásadně nestačí pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující
některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v
napadených rozhodnutích spatřované, což znamená, že dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
16. Uvedené zásady jsou však limitovány případy, kdy dovolatel namítá
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v tehdy je na
základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího
soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není
dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. V takovém
případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou
zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením
věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle kterých mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
a) k porušení práva na spravedlivý proces
17. Nejvyšší soud z obsahu podaného dovolání shledal, že v části
zahrnuje i námitky, které s důvodem podle § 265b tr. ř. v jeho obecném vymezení
nekorespondují, protože obviněný tvrdil, že se skutku nedopustil, anebo uváděl,
že se jej dopustil, ale za jiných skutkových okolností,mimo jiné, že k požití
návykové látky byl donucen. Tuto část námitek obviněný soustředil proti způsobu
a rozsahu dokazování před soudy nižších stupňů, jehož nedostatečnost spatřoval
i v tzv. kategorii opomenutých důkazů a v porušení zásady in dubio pro reo a
presumpce neviny zakládajících porušení zásad spravedlivého procesu. S odkazem
na ně v zásadě vytýkal nesprávně zjištěný skutkový stav věci, jelikož soudy
nesprávně hodnotily provedené důkazy, zejména výpovědi svědků z řad spoluvězňů,
čímž popíral, že by si návykové látky aplikoval sám a dobrovolně. V této pasáži
dovolání prosazoval vlastní verzi skutku a vytýkal, že soudy nevyhověly jeho
požadavku na provedení některých důkazů, a namísto toho se bezdůvodně
přiklonily k verzi předkládané spoluvězni.
18. I přesto, že obviněný těmito výhradami důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně nenaplnil, nelze pominout, že jimi částečně
brojil proti porušení zásad spravedlivého procesu, a proto Nejvyšší soud
zkoumal, zda se v této věci nejedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými
zjištěními a právním posouzením věci nebo mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, který je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění
soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, nebo skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, či skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů,
na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. [srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze
dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), či usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451),
aj.]. Je však třeba zdůraznit, že do skutkových zjištění soudů prvního a
druhého stupně Nejvyšší soud zásadně nezasahuje. Učinit tak může jen zcela
výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor. V takovém případě je zásah
Nejvyššího soudu nutný pro to, aby byl dán průchod ústavně garantovanému
základnímu právu obviněného na spravedlivý proces.
19. V přezkoumávané věci lze jen stručně shrnout, že nalézací soud
provedl dokazování v rozsahu potřebném k řádnému a spolehlivému objasnění všech
skutkových okolností, které byly podstatné pro jednání, jímž by obviněný uznán
vinným. Především je třeba zdůraznit, že byla vyslechnuta řada svědků (M. M.,
M. D., O. J., K. M., Bc. M. D., PharmDr. V. V.) a byly provedeny i listinné
důkazy (protokol o provedení orientačního toxikologického vyšetření moči,
zpráva Ústavu klinické biochemie a diagnostiky Fakultní nemocnice v Hradci
Králové, osobním spisem obviněného vedeným Věznicí V. pod sp. zn. VS
28/359/001/2015-22/OVT/302, aj.). Soud všechny důkazy hodnotil nejen
jednotlivě, ale i v jejich souhrnu a vzájemných souvislostech, které z nich
vyplývaly, a to podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém
uvážení všech okolností případu, což koresponduje se zákonnými požadavky
zakotvenými v § 2 odst. 6 tr. ř. Soud prvního stupně obviněným tvrzené
skutečnosti nepominul, ale hodnotil je s ohledem na všechny provedené důkazy, a
zcela logicky vysvětlil, z jakých důvodů a jakými důkazy obhajobu obviněného
považoval za vyvrácenou. Skutkový stav, který byl na podkladě tohoto procesu
soudem utvořen, je v souladu nejen s pravidly zakotvenými v ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., ale nevybočuje ani z pravidel, která ovládají zásady
spravedlivého procesu ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod. Provedené důkazy a jejich obsah soud prvního stupně shrnul
na stranách 2 až 7 svého rozsudku, konkrétní argumenty a úvahy týkající se
jejich hodnocení a na jejich základě učiněných skutkových zjištění rozvedl na
stranách 7 až 8 téhož rozsudku.
20. Odvolací soud správnost všech závěrů vztahujících se k výroku o
vině a trestu, a to jak procesních postupů, tak i právních argumentací
potvrdil, neboť neshledal žádné z obviněným vytýkaných pochybení (viz strany 2
až 3 jeho usnesení).
21. V odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů
pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale
naopak splnily svou povinnost podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a
pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to
vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti. Soudy rovněž měly na zřeteli, že
hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření
je přesvědčivější, apod. provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky
závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé,
přičemž právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na
rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé
soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008,
sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4.
2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015,
sp. zn. II. ÚS 1576/15], čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly
dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných
pochybností.
22. Ze všech těchto důvodů v provádění důkazů nižšími soudy Nejvyšší
soud neshledal žádné podstatné nedostatky ani vady, které by svědčily o
nedodržení zásad vztahujících se k řádnému objasnění věci bez důvodných
pochybností, a to ani v podobě tzv. opomenutých důkazů, protože veškeré důkazní
prostředky soud prvního stupně prováděl s veškerou pečlivostí. Jediným důkazním
návrhem obhajoby učiněným v průběhu řízení před soudy nižších stupňů byl
požadavek na výslech Bc. M. D., kterému soud vyhověl a provedl jej při hlavním
líčení dne 10. 10. 2015 (č. l. 285, 283). Jiný relevantně učiněný návrh na
doplnění dokazování obviněný ani jeho obhájce neučinil, a to ani v rámci
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (viz č. l. 295 až 297). Je třeba
připomenout, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy,
zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však
vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné
provádět. O takovou situaci se však v posuzované věci nejednalo, neboť soudy
všem důkazním návrhům obviněného vyhověly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu
je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky
uzavřený celek a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé
libovůle [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS
1148/09 (N 133/66 SbNU 77)], jak je tomu i v nyní posuzované věci.
23. Soudy při existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy splnily svou
povinnost zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté
v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti.
Dospěly přitom k závěru, že výpověď obviněného byla v rozporu nikoliv s jedním,
ale s více důkazními prostředky, a to ať ústními či listinnými. Soudy obou
stupňů se v napadené věci k výhradám obviněného obdobným těm, které uplatnil i
nyní v dovolání, důsledně zabývaly věrohodností jednotlivých svědeckých
výpovědí, přičemž se stejnou pečlivostí hodnotily jak důkazy, jež vyznívaly ve
prospěch obviněného, tak ty, které byly v jeho neprospěch. Pokud po vyhodnocení
všech v úvahu přicházejících důkazů dospěly k závěru o věrohodnosti svědeckých
výpovědí (alespoň v podstatných okolnostech případu), nevznikají ani
pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál, přičemž navíc soudy, zejména
soud prvního stupně své úvahy vedoucí k závěru o věrohodnosti jednotlivých
svědků zahrnuly do odůvodnění svého rozhodnutí, a tudíž podmínky pro využití
zásady „v pochybnostech ve prospěch“ zde nebyly dány (srov. např. usnesení
Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02).
24. Jelikož soudy všem svým povinnostem dostály, nebyl prostor pro
aplikaci zásady in dubio pro reo, protože ji nelze vykládat tak, že by jakékoli
nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných, nepodstatných
rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby.
Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým
způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli;
rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2
odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012,
sp. zn. III. ÚS 1806/09 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v
projednávané věci důsledně dodržely.
25. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud neshledal v řízení, které
předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, porušení zásad vymezených v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. ani § 125 tr. ř., a tudíž nebyly porušeny ani
žádné zásady související se spravedlivým procesem, jak je zakotven v článku 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod či článku 40 odst. 2
Listiny základních práv a svobod.
26. Když Nejvyšší soud shledal, že řízení, na jehož základě byl zjištěn
skutkový stav popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, netrpí žádnými
vadami, které namítal obviněný a jež by mohly založit porušení pravidel
spravedlivého procesu na základě principů, které jej ovládají, považuje
skutková zjištění za dostatečná pro následné právní závěry k správnosti použité
právní kvalifikace.
b) proti nesprávnému právnímu posouzení
27. Námitkou, která má z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. hmotněprávní povahu, jak uvedený důvod ve smyslu svého
zákonného vymezení předpokládá, byla výhrada obviněného, že se v přezkoumávané
věci nejednalo o úmyslné ani závažné jednání ve smyslu skutkové podstaty
trestného činu, jímž byl uznán vinným, a proto Nejvyšší soud zkoumal, zda je
důvodná.
28. Přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání § 337 odst. 1
písm. g) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon
rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že se dopustí závažného
jednání, aby zmařil výkon nebo účel trestu.
29. Jestliže obviněný brojil proti znaku uvedené skutkové podstaty
spočívajícím v „závažném jednání“, je třeba nejprve poukázat na to, že soudy
obou stupňů nejenomže na tuto skutečnost své dokazování zaměřily, ale i po
právní stránce se tímto znakem zabývaly a chování obviněného, které vedlo k
jeho naplnění, z hlediska jeho právního vymezení posuzovaly.
30. Soud prvního stupně vyšel v rámci své argumentace z celého komplexu
zjištěných skutečností, které se týkaly jak osoby obviněného, tak i způsobu
jeho dosavadního chování ve výkonu trestu, a měl na paměti všechny skutkové i
právní souvislosti, které bylo třeba brát do úvahy. Z obsahu přezkoumávaných
rozhodnutí lze jen ve stručnosti poukázat na to, že soud prvního stupně zejména
zdůraznil konkrétní závažnost porušené povinnosti obviněného a její dopad na
účel a smysl trestu na obviněném vykonávaném. Mimo toho, že zvažoval význam a
povahu činu obviněného, zdůraznil, že se obviněný nepoučil z předchozích
kázeňských potrestání za obdobnou činnost, neboť se zneužití návykových látek a
s tím spojenou intoxikaci byl v krátké době (dne 9. 11. 2013, 17. 2. 2014 a 16.
9. 2014 kázeňsky postižen). Z těchto skutečností soudy nižších stupňů dovodily,
že v důsledku uvedených souvislostí jde u posuzovaného jednání o velmi závažnou
činnost, která vedla k tomu, že byl zmařen účel trestu, jenž v důsledku tohoto
jednání nemohl být řádně plněn u obviněného, u něhož byla jeho náprava velmi
ztížena, až znemožněna, protože obviněný byl již dříve ve výkonu trestu
opakovaně za závažnou úmyslnou trestnou činnost a v důsledku opakované
intoxikace v průběhu dosavadního výkonu podmínky trestu neplní. Soud prvního
stupně rovněž zmínil, že podstatou věci v posuzovaném případě není to, že drogy
se ve věznici nacházely či jak se tam dostaly, jak se hájil obviněný, ale to,
že je obviněný zneužil. Shledal z uvedených důvodů, že šlo o závažné jednání,
jehož se obviněný dopustil úmyslně (srov. strany 7 a 8 rozsudku soudu prvního
stupně). S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, jenž svá souhlasná
stanoviska vyjádřil na stranách 2 a 3 napadeného usnesení.
31. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci považuje úvahy soudů nižších
stupňů za správné a chce jen doplnit, že „závažné jednání“ není zákonem
definováno, ale vymezuje jej u tohoto trestného činu především judikatura
Nejvyššího soudu, která se opírá zásadně o jeho dopad na účel trestu. Jím se
rozumí ochrana společnosti a nutnost zamezit pachateli v páchání dalších
trestných činů a vést ho k tomu, aby se pro budoucnost páchání trestné činnosti
vyvaroval. Účelem trestu je především ochrana společnosti před pachateli
trestných činů, a k tomu, aby v budoucnu další trestnou činnost nepáchali, je
nezbytné výchovné působení v rámci trestu. Tomu slouží různé převýchovné
programy a další metody uplatňované v průběhu výkonu trestu. Zmařit výkon
trestu znamená dosáhnout stavu, kdy trest není vykonáván (srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 1978, sp. zn. To II 3/78 (uveřejněné pod č.
12/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
32. K samotnému zmaření výkonu trestu nebo účelu trestu nemusí dojít,
stačí, že pachatel jedná s cílem výkon trestu nebo účel trestu zmařit (v
podrobnostech srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání.
Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3192). K podstatě účelu trestu je vhodné uvést, že
na něj lze usuzovat z § 28 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu
odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále „zák. č. 169/1999 Sb.“), podle něhož odsouzený je ve výkonu
trestu povinen dodržovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy
zaměstnanců Vězeňské služby, pracovat, pokud je mu přidělena práce a není uznán
dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně
nezpůsobilým k výkonu práce, plnit úkoly vyplývající z programu zacházení,
šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodržovat zásady
slušného jednání s osobami, s nimiž přichází do styku, a i jinak zachovávat
ustanovení vnitřního řádu věznice. Zásadní význam má v projednávané věci § 28
odst. 3 písm. b) zák. č. 169/1999 Sb., podle něhož je odsouzeným zakázáno
vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje a jiné návykové látky,
vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly být použity k ohrožení
bezpečnosti osob a majetku nebo k útěku, nebo které by svým množstvím nebo
povahou mohly narušovat pořádek anebo poškodit zdraví.
33. Jestliže se posuzuje trestné jednání obviněného ve smyslu toho, zda
jde o závažné jednání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, je nutné
vycházet z významu vykonávaného trestu a z hlediska jeho účelu. V tomto smyslu
však obviněný vážně výkon trestu narušil, když v jeho průběhu požil drogu, a to
nikoliv ojediněle. Tato skutečnost reflektuje ustálenou judikaturu Nejvyššího
soudu, podle níž se za závažné jednání považuje soustavné jednání, u něhož je
třeba hodnotit intenzitu, rozsah a okolnosti, za nichž došlo k porušení
pravidel výkonu trestu a jeho účelu. I když je třeba respektovat, že i v
případě, že byla zakázaná látka nalezena v moči obviněného opakovaně, se nemusí
jednat o přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. O takový přečin
se však může jednat i tehdy, pokud k samotnému opakování činu přistoupí i další
okolnosti, jež svědčí o výrazném zásahu do naplňování účelu trestu (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo 701/2012, též ze
dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 209/2015). Za splnění těchto předpokladů může
být takovým závažným jednáním i nedovolená konzumace návykové látky odsouzeným
ve věznici, pokud s ohledem na soustavnost či opakovanost konzumace, povahu a
charakter požívané látky, její množství a vliv na chování odsouzeného v
důsledku toho dochází alespoň ke znesnadnění dosažení účelu výkonu trestu
odnětí svobody.
34. V přezkoumávané věci byl brán zřetel na to, že za „závažné jednání“
v rozvedeném smyslu nelze považovat ojedinělý méně intenzivní akt, který není
způsobilý zmařit či podstatně ztížit výkon trestu odnětí svobody [srov.
přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo
1266/2007 (uveřejněné pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
či usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014]. Jak totiž soudy obou
stupňů ve svých rozhodnutích zdůraznily, nejednalo se o ojedinělý méně
intenzivní akt, ale o čin narušující převýchovný proces a velmi závadové
chování, neboť obviněný porušil zákaz daný pravidly pro výkon trestu, které se
projevilo v nerespektování povinností, jež jsou na obviněného jako vězně
kladeny. Rozhodná je v daném případě intenzita činu, která spočívá především v
tom, že obviněný trest vykonává v nejpřísnější výchovné skupině, kde je
nezbytné dbát na striktní dodržení všech povinností, které zákon vězňům ukládá,
protože jen tak může dojít k naplnění účelu trestu. Nerespektování jeho
podmínek tím, že obviněný užil drogu, nabývá na významu a závažnosti za
situace, kdy obviněný již byl opakovaně postižen prostředky systému vnitřní
nápravy, které evidentně selhaly, neboť obviněný se choval velmi
nedisciplinovaně. V této souvislosti je totiž třeba v jednání obviněného
shledat velkou závažnost jednání hrubě narušující režim výkonu trestu, a tím i
jeho účel, protože je u této trestné činnosti (požívání drog ve věznici) nutné
zvažovat a posuzovat, že výkon trestu je mařen i tím, že obviněný využíval
nelegální přísun drog do věznice. Tyto nezákonně získávané drogy obviněný i sám
konzumoval, a tudíž se nechával jejich účinkem ovlivňovat, což u něj vedlo i k
nerespektování dalších povinností a úkolů plynoucích z režimu, v němž byl
zařazen .
35. V těchto souvislostech se u obviněného nejednalo o jednorázové
nedovolené požití návykové látky, ani o ojedinělé porušení povinností, které by
svou intenzitou nepřesahovalo rámec běžné nekázně, ale hrubé porušení
povinností vězně znemožňující řádný režim výkon trestu, který mu byl nařízen v
nejpřísnější výchovné skupině. Soudy zjištěné jednání je proto podřaditelné pod
zákonný znak „závažné jednání“ ve smyslu § 337 odst. l písm. g) tr. zákoníku
[srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo
1266/2007 (uveřejněné pod č. 40/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
či usnesení ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 7 Tdo 1633/2014]. S ohledem na všechny
zjištěné skutečnosti nelze posuzovaný čin vytrhávat z jejich celkového
kontextu. Proto v posuzované věci není rozhodné, že obviněný byl již v
minulosti postižen za skutek, kterým zmařil výkon nebo účel trestu, ačkoli
taková skutečnost by bez dalších výše uvedených a zjištěných souvislostí
vylučovala posoudit užití drogy jako přečin podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku, ale v daném případě k uvedenému předchozímu postihu přistoupily i
další závažné okolnosti, jež svědčily o výrazném zásahu do naplňování účelu
trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 5 Tdo
701/2012).
36. Z hlediska uvedené judikatury a v souladu s ní Nejvyšší soud v
posuzované věci zvažoval povahu zneužití návykové látky odsouzeným ve věznici,
a to i s ohledem na ostatní postoje a přístupy odsouzeného, který si aplikoval
návykovou látku, ačkoli za takové jednání byl kázeňsky potrestán. Důvod pro
trestní postih v tomto případě byl podle Nejvyššího soudu umocněn tím, že
obviněný byl věznicí hodnocen velmi negativně, byl zařazen do III. prostupné
skupiny vnitřní diferenciace, od nástupu do výkonu trestu odnětí svobody mu
bylo uloženo celkem osm kázeňských trestů. Výkonu trestu jako takovému se
zjevně odmítal podřídit, nerespektoval zcela program zacházení, jeho chování
bylo v rozporu jak s pravidly morálními, tak s normami výkonu trestu, atd.
(obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo
209/2015).
37. Nejvyšší soud pro úplnost zdůrazňuje, že je nezbytné v daných
souvislostech posuzovat jednání obviněného M. T. se zřetelem na konkrétní
povahu činu a jeho chování ve výkonu trestu, neboť na velkou závažnost jeho
jednání, je třeba usuzovat se zřetelem na plnění účelu konkrétně jemu
nařízeného trestu odnětí svobody. Ten nelze chápat z obecných a formálních
hledisek, ale vzhledem ke konkrétním zjištěním vyplývajícím z obsahu spisu.
Podle toho je zřejmé, že v posuzované věci bylo opakované požívání návykových
látek obviněným součástí jeho obecného odmítání nejen předpisů platných pro
výkon trestu odnětí svobody, což ve svém důsledku a souhrnu všech okolností a
postojů obviněného závažnost jeho jednání zvyšuje a odůvodňuje použití norem
trestního práva, neboť se odmítal trvale podřídit režimu a normám výkonu
trestu. V té souvislosti nelze pominout osobu obviněného, u něhož se jednalo o
opakovanou intoxikaci v průběhu dosavadního výkonu nepodmíněného trestu odnětí
svobody. Od nástupu výkonu trestu byl často přemisťován, zejména z důvodů
závadového jeho chování hrubým způsobem porušujícího zákonné normy upravující
výkon trestu odnětí svobody, o čemž svědčí i množství kázeňských přestupků, z
toho méně 4x za intoxikaci. Ve vztahu k plnění účelu trestu u obviněného je
třeba přihlížet i k tomu, že v rámci jeho psychologického posouzení ve věznici
byl kladen důraz na to, aby v jeho případě bylo obzvláště dbáno na dodržování
právních norem upravujících výkon trestu odnětí svobody a pravidelné plnění
pracovních činností za současného motivování k vedení života bez drog, jejichž
zneužívání u něj zvyšuje riziko opakování trestné činnosti, což je umocňováno
disociální poruchou (č. l. 37 až 38). Jestliže tedy obviněný v průběhu výkonu
trestu zneužil drogy, pak významně zasáhl do možnosti u něj docílit naplnění
účelu trestu, který tak byl jeho uvedeným jednáním znemožněn.
38. Ze všech uvedených důvodů je třeba považovat za správný závěr soudů
nižších stupňů, že obviněný popsaným jednáním naplnil zákonem požadované znaky
„závažného jednání“, jímž se snažil „zmařit účel trestu“. Takový závěr je v
plné shodě i s výše citovanými rozhodnutími, zejména s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. 6 Tdo 1266/2007 (publikovaným pod č. 40/2008
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), v němž Nejvyšší soud zdůraznil
požadavek na „soustavnost a opakovanost“ závadového jednání pachatele. Soudy
měly v posuzované věci na zřeteli i to, aby všechny okolnosti výkonu trestu a
jeho průběhu u konkrétního obviněného byly hodnoceny a posuzovány komplexně.
Pokud obviněný tato omezení nerespektoval a svým jednáním plnění podmínek a
účelu trestu ztěžoval, resp. se snažil zmařit, neboť dával zcela zřetelně
najevo svůj odpor k normám a autoritám zneužíváním návykových látek ve věznici,
ačkoli věděl, že takové jednání je zakázáno, vědomě znemožňoval vytváření
podmínek vedoucích k jeho nápravě a schopnosti i možnosti vést v budoucnu řádný
život, a tedy mařil účel trestu.
39. Ze všech těchto hledisek je třeba s ohledem na zjištěné okolnosti
provázející výkon trestu obviněného považovat za natolik „závažné“, že jím již
byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního
rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
40. K subjektivní stránce, vůči níž obviněný podaným dovoláním též
brojil, je vhodné poznamenat, že zavinění obviněného plyne již z výše uvedených
argumentů, které korespondují se závěry soudů obou instancí, že obviněný čin
spáchal ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
protože jednal chtěně a cíleně ve vztahu k následku v podobě maření výroku
trestu, který byl povinen vykonávat. Obviněný stanovená omezení a povinnosti
vědomě nerespektoval a porušoval. Tím mařil výkon trestu, jenž mu byl nařízen
rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 2 T 175/2011,
který nabyl právní moci dne 3. 9. 2013.
41. Soudy v posuzované věci zcela správně, byť stručně, vyhodnotily
skutková zjištění ve vztahu ke znakům skutkové podstaty přečinu podle § 337
odst. 1 písm. g) tr. zákoníku a shledaly je naplněnými v intenzitě, u níž již
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu
trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění
pozdějších předpisů, jak předpokládá ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
podle něhož je třeba v návaznosti na § 13 odst. 1 tr. zákoníku trestní
odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatnit, protože
jde o případ společensky škodlivého jednání, ve kterém nepostačuje uplatnění
odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který
s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu
nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní v případech, v nichž
posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se
vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty [srov. stanovisko trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (uveřejněné
pod č. 26/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O takový případ, jak
je výše uvedeno, však v této věci nejde, protože všechna soudy učiněná skutková
zjištění svědčí o tom, že chování obviněného již tento akceptovatelný
mimotrestní rámec překročilo. Ze všech těchto důvodů je zapotřebí na obviněného
působit normami a nástroji trestního práva, když všechny předchozí mírnější
pokusy o zjednání nápravy zcela evidentně selhaly, což koresponduje s principem
ultima ratio, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné
prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou
nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
42. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí ani řízení jim předcházející
nevykazují obviněným vytýkané nedostatky a Nejvyšší soud mohl své závěry učinit
toliko na podkladě napadených rozhodnutí a obsahu spisu, jenž mu byl soudem
prvního stupně předložen, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 5. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu