7 Tdo 669/2025-299
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 8. 2025 o dovolání obviněného P. Č. podaném proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2025, sp. zn. 8 To 76/2025, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 3/2025, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. Č. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 2. 2025, č. j. 1 T 3/2025-225, byl obviněný P. Č. uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen podle § 75 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy v trvání pěti roků.
2. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 5. 11. 2024 okolo 15:55 hod., v Praze XY, XY ostrov, na cyklostezce XY, v blízkosti SVO XY přistoupil k poškozené N. D., která byla na procházce se svým synem a dcerou uloženou v kočárku, tak že si stoupl před kočárek, čímž jí bránil v chůzi, křičel na ni vulgární nadávky s tím, že jí rozmlátí kočárek a domáhal se přivolání policie, neboť mu měl být odcizen batoh, což poškozená neučinila, s kočárkem popojela, avšak obviněný ji dostihl, tělem jí zatarasil cestu, a pod pohrůžkou rozmlácení kočárku na poškozené požadoval vydání finančních prostředků, a takovéhoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 10. 2021, sp. zn. 7 T 110/2021, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, který spáchal dne 16. 10. 2020.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 8 To 76/2025-270, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného P. Č., podané proti výrokům o vině i o trestu napadeného rozsudku.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný P. Č. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly provedeny důkazy další, a současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný nejprve vytkl soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů, neboť vyjádřil přesvědčení, že tyto nemohou postačovat k závěru o jeho vině a soudy je hodnotily tendenčně v jeho neprospěch. Popřel, že by v průběhu řízení vedl rozhovor se znalkyní a dovolával se dalších důkazů, které by mohly vyvrátit závěry soudů, především prohlášení organizace K srdci klíč a informací o vlastním chování po činu. Zdůraznil, že podle jeho mínění nevytvářejí provedené důkazy ucelený řetězec, jenž by neskýtal prostor pro důvodnou pochybnost o vině obviněného. Dokazování před soudem prvního stupně označil též za nedostatečné a namítl, že v řízení nemohl být proveden důkaz, který navrhoval, protože jej nemohl včas založit. Své jednání, jímž se měl dopustit výše specifikovaného skutku, přitom vysvětlil jako nekontrolované v důsledku vlivu různých faktorů, přičemž odmítl vlastní loupežné záměry a vážnost pronesených výhrůžek. Kritizoval rovněž hodnocení vlastní osoby ze strany soudů, nepovažujíce se za osobu násilnou a nesnášenlivou. V neposlední řadě zpochybnil, že by skutečně zapomněl batoh na místě vysazení z vozidla, jak tvrdili policisté a poukázal na neúspěšnou snahu tento nalézt s pomocí pilota dronu.
6. Dále dovolatel namítal chybné právní posouzení předmětného skutku a ostatních souvisejících okolností, a to s poukazem na rozpor mezi tím, co chtěl a jak jeho jednání působilo zejména na poškozenou. Domáhal se totiž pouze vydání vlastních věcí ze zmíněného batohu, byť poškozená tento požadavek interpretovala odlišně. Z uvedeného obviněný dovodil absenci subjektivní stránky trestného činu v podobě úmyslu ve vztahu k trestnému činu loupeže. Poukázal taktéž na fakt, že před výše popsaným skutkem i v jeho rámci se domáhal především vydání svého batohu a předmětů v něm uschovaných, dále pak přivolání policie. Akcentoval, že od počátku neměl v úmyslu své hrozby naplnit. Vyslovil též úvahu, že by se v jeho věci mohlo jednat o skutkový omyl negativní. Uznal přitom nevhodnost a společenskou škodlivost svého skutku a ztotožnil se i s jeho právní kvalifikací podle § 358 tr. zákoníku, avšak odmítl, že by se takto dopustil trestného činu loupeže.
7. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc soudu, o jehož rozhodnutí se jednalo, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání obviněného fakticky kopíruje jeho námitky vznesené v předchozích fázích řízení, s nimiž se soudy obou stupňů správně a úplně vypořádaly. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upozornil, že tento obviněný uplatnil toliko formálně, neboť reálně nekoncipoval žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod vzpomínaný důvod dovolání. Naopak výhrady v této části mimořádného opravného prostředku zachycené se s oním dovolacím důvodem zcela rozcházejí. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil státní zástupce výhrady směřující k absenci subjektivní stránky trestného činu loupeže a navrhující užití ustanovení o skutkovém omylu negativním, avšak nevyhodnotil je za opodstatněné. Zavrhl konstrukci o skutkovém omylu dovolatele, neboť obviněný si musel být vědom skutečnosti, že poškozená jeho batohem nedisponuje, stejně jako musel být obeznámen s přítomností dítěte v kočárku, jemuž by při realizaci vznesené výhrůžky bezesporu hrozilo zranění, přičemž poukázal na příčetnost obviněného v době činu, s důrazem na plně zachovalou rozpoznávací složku. Připomněl, že v inkriminovaný moment, kdy dovolatel vymáhal po poškozené vydání finančních prostředků, nepožadoval ani přivolání policie ani případné vydání vlastního batohu. Pro úplnost pak doplnil, že dovolatel měl správně uplatnit i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., leč konstatoval praktickou nevýznamnost tohoto opomenutí.
9. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
11. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Obviněný v podaném dovolání brojil proti způsobu hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů, které považoval za tendenční a nedostatečné k bezpečnému prokázání jeho viny. Poukazoval na další důkazy, které by ve věci teoreticky mohly být provedeny, a naopak zpochybňoval reálné provedení některých důkazů, z nichž nižší soudy vycházely. Polemizoval též s vybranými zjištěními soudů, především z hlediska zachování svých rozpoznávacích a ovládacích schopností, hodnocení vlastní osoby a skutku předcházejícího incidentu s příslušníky Policie ČR a jeho zapomenutým batohem.
14. Nejvyšší soud v nastíněném směru, ve shodě se státním zástupcem, dospěl k názoru, že vznesené námitky nelze fakticky podřadit pod žádnou z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž nenamítá, že by se rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu zakládala na konkrétních procesně nepoužitelných důkazech, ani, že by ve vztahu k nim soudy nedůvodně neprovedly podstatné navrhované důkazy. Nejasná poznámka ohledně jakéhosi, blíže nespecifikovaného důkazního návrhu obviněného, který tento navrhl, avšak nemohl jej založit, k naplnění zmíněné podkategorie rozebíraného dovolacího důvodu nepostačuje. Ostatně z předmětného spisu neplyne, že by dovolatel vznesl jakýkoliv důkazní návrh, který by nebyl proveden. Odkazoval-li se obviněný na důkazy nové, jejichž provedení doposud nenavrhoval, pak Nejvyšší soud musí připomenout, že tímto způsobem nelze naplnit předmětný ani žádný jiný dovolací důvod, neboť nastíněný postup se zcela míjí s podstatou dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku. Naopak, za splnění dalších podmínek, by existence nových, doposud nenavrhovaných důkazů mohla představovat podklad pro návrh na obnovu řízení podle § 277 tr. ř. a násl., o čemž však lze ve vztahu k návrhům dovolatele pochybovat.
15. V neposlední řadě obviněný neformuloval ani žádné konkrétní výtky, odůvodňující existenci zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, neboť se v podstatě ztotožnil se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ohledně předmětného skutku a odmítal toliko jeho právní posouzení v rovině trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a některé se skutkem toliko související skutečnosti, byť ani v tomto směru nijak nevysvětlil důvody tohoto údajného rozporu. Není pak úkolem Nejvyššího soudu za obviněného tuto argumentaci dotvářet a formulovat námitky subsumovatelné pod vymezené dovolací důvody (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
16. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je přitom dostatečně zřejmé, jak byly provedené důkazy hodnoceny. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů je na místě dovodit především, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala by z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo by zjištění sestávala z pravého opaku toho, co bylo obsahem dokazování, k čemuž však v daném případě nedošlo.
17. Proto dovolací soud považuje za nutné konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutková zjištění se opírají především o svědecké výpovědi poškozené i svědka M. K., dále o svědecké výpovědi svědkyň S. D., L. S. a znalecký posudek i výslech znalkyně MUDr. Gabriely Leblové. Pokud se týká námitky obviněného, že reálně nebyl znalkyní zkoumán, pak s touto se dostatečně vypořádal již soud nalézací (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku), na což dovolací soud odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna rozebírat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Důležité je, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud nedetekoval v hodnocení důkazů ze strany soudů ani žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž dospěl k názoru, že úvahy soudů plně odpovídají zásadám logiky. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohl být ani porušen procesní princip in dubio pro reo, který vyplývá ze zásady presumpce neviny, neboť v předmětné věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje. Námitky obviněného o neuceleném řetězci důkazů prokazujících jeho vinu tak zcela postrádají na relevanci.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
18. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze podřadit námitku obviněného, o absenci subjektivní stránky trestného činu loupeže a úvahy o vzniku negativního skutkového omylu. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve předestřít, že trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ve skutkovém omylu negativním podle § 18 odst. 1 tr. zákoníku jedná pachatel, jenž při spáchání činu nezná ani nepředpokládá jako možnou tu skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. V důsledku uvedeného pachatel nejedná úmyslně, čímž však není dotčena jeho odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
19. V rozebíraném případě obviněný vyhrožoval poškozené rozbitím jejího kočárku, v němž se nacházelo dítě útlého věku, pokud mu nevydá peníze. Námitka obviněného následně vychází z jeho tvrzení, že se chtěl domoci vlastních finančních prostředků ponechaných v batohu, který ovšem ztratil. Ani sám obviněný ovšem neformuluje žádný důvod, proč by se mohl domnívat, že jeho finanční prostředky má v dispozici právě poškozená. Jednalo se o náhodně vybranou osobu, nacházející se na odlišném místě, než kde obviněný zanechal svůj batoh s penězi. Konstrukce negativního skutkového omylu by mohla přicházet do úvahy za situace, kdy by se dovolatel domáhal finančních prostředků po policistech, v jejichž voze věřil, že batoh zanechal, avšak rozhodně ne po poškozené. Takováto konstrukce postrádá jakoukoliv logickou stopu, a nemůže proto obstát. Skutečnost, že se před tímto svým jednáním opakovaně dovolával přivolání policie v nejmenším nevylučuje naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ostatně ve spáchání trestného činu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku tento faktor obviněnému také nezabránil, což připouští i ve svém dovolání. Navíc v rozhodné fázi útoku, jakmile přešel k předmětné výhrůžce a požadavku vydání finanční hotovosti, upustil od apelů na vrácení vlastního batohu a přivolání Policie ČR. Jeho požadavky se tudíž v průběhu času znatelně měnily (srov. odstavec 13. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Závěr nalézacího soudu, že se obviněný rozhodl touto cestou si nahradit ztrátu vlastních peněz, skrze získání finančních prostředků poškozené, představuje jediné logické vysvětlení nastalé situace (viz odstavec 10. odůvodnění jeho rozsudku). Pro úplnost pak zbývá připomenout, že obviněný byl v době činu příčetný a jeho rozpoznávací schopnost nebyla ani v žádném směru umenšena.
20. Obecněji lze k námitce absence úmyslu ve vztahu k trestnému činu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku uvést, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných tr. zákoníkem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018).
21. Soudy obou stupňů uvedená pravidla v projednávané věci respektovaly, neboť si pro své závěry o subjektivní stránce vymezeného trestného činu opatřily dostatek důkazů. Je tak zřejmé, že dovolatel jednal úmyslně ve smyslu obou předmětných trestných činů (viz zejména odstavce 10. a 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Obviněný totiž věděl, že bude na poškozenou nepřípustně působit pohrůžkou bezprostředního násilí v podobě rozbití kočárku, v němž se nacházelo její malé dítě, přesto se rozhodl tuto výhrůžku vznést, aby se mohl zmocnit finančních prostředků poškozené, přičemž musel být nejméně srozuměn s tím, že takto nepřípustně zasáhne do svobody rozhodování obviněné a současně jí způsobí škodu na majetku. Namítal-li obviněný, že od samého počátku nemínil vznesenou výhrůžku realizovat, pak nutno připomenout, že zmíněná skutečnost je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu irelevantní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 83/2015).
22. Nejvyšší soud proto uzavírá, že napadené rozhodnutí není založeno na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V. Závěr
23. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného P. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 8. 2025
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu