7 Tdo 71/2026

Judikát 7 Tdo 71/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:7 Tdo 71/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.71.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Důvody dovolání

Pohlavní zneužití (zneužívání)

Ohrožování výchovy dítěte

Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. § 187 odst. 1 tr. zákoníku čl. 1 § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:C

7 Tdo 71/2026-571

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 24. 2. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného T. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2025, sp. zn. 4 To 182/2025, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 34/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. B. odmítá. Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 5. 2025, č. j. 2 T 34/2024-484, byl obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle § 43 odst. 1, § 187 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na třicet dva měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1, § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených trestných činů tím, že v blíže nezjištěné době, pravděpodobně na začátku měsíce prosince 2021, v Brně na ulici XY XY v rodinném domě, který v dané době obýval společně se svojí manželkou K. B., synem T. B., a nevlastní nezletilou dcerou, poškozenou AAAAA (pseudonym), na jejíž výchově se dlouhodobě podílel, poškozená k němu měla s ohledem na jejich dlouhodobé rodinné soužití blízký vztah a velkou důvěru, považovala ho za výchovnou autoritu a oslovovala ho „tati“, a přestože bezpečně znal její věk, za účelem svého sexuálního vzrušení si v nočních hodinách přilehl v ložnici domu do manželské postele k poškozené, která byla oblečena v krátkém pyžamu, předtím zde uspávala postiženého bratra a usnula, a osahával ji na jejím přirození přes látku pyžama, kdy svého jednání zanechal, když se poškozená, která mezitím procitla, po několika vteřinách od něj odsunula, přičemž když se dívka ráno svěřila své matce, tak tvrdil, že spal.

Následně po několika dnech v nočních hodinách, po návratu do místa bydliště, vešel opět do ložnice, kde spala v manželské posteli poškozená společně s bratrem a matkou, lehl si vedle poškozené a poté, co z ložnice kvůli nedostatku místa odešla její matka, tak si poškozenou jednou rukou přitáhl k sobě, začal ji hladit pod kraťasy pyžama na jejím přirození a snažil se jí strkat prsty do pochvy, na což poškozená zareagovala tak, že se mu po chvíli vytrhla a odešla z ložnice a následující den se z domu odstěhovala k prarodičům.

S ohledem na charakter jeho počínání, nízký věk poškozené a tomu odpovídající její rozumovou a psychickou vyspělost a celkové selhání jeho výchovné role bylo toto jeho jednání způsobilé přivodit u ní negativní psychické následky a negativně ovlivnit její další citový a mravní vývoj. 3.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 9. 2025, č. j. 4 To 182/2025-521, podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Namítl, že v řízení existuje jediný přímý důkaz, a to výpověď poškozené a nepřímé důkazy spočívající ve výpovědích matky poškozené a dalších svědků, kteří však o události vypovídali pouze na základě zprostředkovaných informací od jiných osob. K tomu obviněný poukázal na části těchto výpovědí, ve kterých shledává rozpory. Především zdůraznil, že v různých výpovědích poškozené existují nesrovnalosti v tom, kolikrát k tvrzenému jednání došlo a zda při svém jednání něco říkal, příp. co poškozené udělal.

V případě výpovědí matky poškozené poukázal na části její výpovědi týkající se toho, kde k jednání došlo. K tomu akcentoval, že se jednotliví svědci neshodli prakticky v žádné z podstatných okolností a hodnocení důkazů soudy je tudíž v rozporu se zásadami formální logiky. K ověření těchto rozporů i dalších skutečností opakovaně žádal o doplnění dokazování výslechem poškozené, avšak tento důkazní návrh byl vždy zamítnut.

5. Pokud se vůbec něco mezi ním a poškozenou stalo, pak se jednalo o skutkový omyl negativní, což vyplývá i z některých prohlášení poškozené. Obviněný se podle svého tvrzení mylně domníval, že vedle něj na lůžku leží jeho vlastní manželka, jak tomu ostatně bývalo naprostým pravidlem. Ve chvíli, kdy procitl z polospánku a zjistil, že vedle něj leží odlišná osoba, okamžitě letmých dotyků zanechal a pokračoval ve spánku. Jako omyl to přitom v danou chvíli vyhodnotila i sama poškozená, která pokračovala ve spánku vedle něj, tudíž se necítila být ohrožená a tato událost byla pro ni bezvýznamná.

Existence skutkového omylu negativního přitom je podle obviněného ze spisu zřejmá, avšak soudy neprovedly jediný důkaz, kterým by mohlo dojít k potvrzení nebo vyvrácení jeho obhajoby a touto otázkou se vůbec nezabývaly. Poškozená i její matka navíc popsaly, že obviněný nevěděl, co dělá. Dále připomněl, že v uvedenou dobu se v domě téměř nezdržoval, neboť již měl novou přítelkyni. Má za to, že mu tuto skutečnost poškozená ani její matka nikdy neprominuly, když matka poškozené navíc naznačila, že udělá cokoliv, aby se k ní obviněný vrátil, a to i kdyby do toho měla zatáhnout poškozenou.

6. Co se týče otázky subjektivní stránky, obviněný uvedl, že se podle skutkového stavu nacházel v polospánku, zřejmě pod vlivem návykových látek a danou situaci si vůbec nepamatuje, čímž byl vyloučen jeho úmysl k danému jednání. Jelikož se nedopustil zločinu pohlavního zneužití, nemohl se dopustit ani přečinu ohrožování výchovy dítěte. Ani z nedbalosti neohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené tím, že by ji sváděl k zahálčivému nebo nemravnému životu. Připomněl, že se celou dobu účastnil výchovy poškozené, řádně se o ni staral, měli spolu dobrý vztah a poškozená s ním vycházela lépe než se svou matkou. 7.

Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl odklad výkonu napadeného rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání vyjádřil a k námitkám obviněného, kterými brojí proti skutkovým zjištěním soudů, případně se snaží nastínit jiný výklad provedených důkazů a prosadit vlastní verzi skutkového děje, konstatoval, že je nelze pod uplatněný dovolací důvod podle písmene g) podřadit. Obviněným uvedené rozpory mezi jednotlivými výpověďmi svědků nepovažuje za zásadní nebo dostatečně relevantní pro posouzení rozhodných skutkových zjištění, když jde navíc i o výpovědi svědků, kteří u samotného činu nebyli přítomni. Taktéž má za to, že se soudy dostatečně vypořádaly i s tvrzením, že celou věc zosnovala matka poškozené. K výpovědi poškozené pak zdůraznil, že je na ni třeba nazírat jako na věrohodnou, a to s ohledem na dostatečné podklady soudu k posouzení její věrohodnosti.

9. Námitku obviněného stran skutkového omylu pak označil za podřaditelnou pod dovolací důvod podle písmene h), byť má tato námitka skutkový základ. K tomu však akcentoval, že z výpovědí poškozené vyplývá, že se jednalo o sexuálně motivované intenzivnější jednání ze strany obviněného, který se nezletilé poškozené dotýkal na přirození. Daného jednání se navíc dopustil opakovaně, přičemž poprvé byl na to upozorněn matkou poškozené, avšak ani po tomto upozornění nepřijal odpovědnost. Rovněž námitku týkající se subjektivní stránky trestného činu pohlavního zneužití považuje za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod.

K tomu však zdůraznil, že obviněný zcela vědomě a se znalostí věku poškozené tuto v období, kdy jí bylo 13 let, pohlavně zneužil, přičemž úmysl vyplývá již z jeho samotného jednání. Taktéž připomněl, že obviněný nemohl poškozenou zaměnit za svou manželku, tudíž jeho tvrzení o tom, že by poškozenou osahával zcela mimoděk a nevědomky, nepovažuje za uvěřitelné. A jelikož spáchání trestného činu pohlavního zneužití považuje za plně prokázané, pak státní zástupce nepochybuje ani o naplnění zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu ohrožování výchovy dítěte.

Rovněž pak poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které v případě, že obviněný opakuje své námitky, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.

10. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné.

11. K vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podal obviněný prostřednictvím svého obhájce repliku, ve které stručně zrekapituloval části své dovolací argumentace. Především opětovně zdůraznil, že se po celou dobu řízení domáhá opětovného výslechu poškozené, a to z důvodu nejasného skutkového děje a rozporů ve výpovědích svědků, stejně jako k ověření skutečností týkajících se možného negativního skutkového omylu, k čemuž dále odkázal na svoji dovolací argumentaci.

Závěrem svého vyjádření pak opětovně navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

13. Nejprve je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 117/2025, kterým původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení soudu prvního stupně vytkl především nesprávné právní posouzení jednání obviněného jako kvalifikované skutkové podstaty zločinu pohlavního zneužití ve smyslu ustanovení § 187 odst. 2 tr.

zákoníku, neboť nebyl naplněn znak zneužití závislosti nebo postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu ve smyslu této skutkové podstaty. Rovněž soudu prvního stupně uložil, aby lépe odůvodnil své závěry, a to zvláště stran zavinění obviněného u zločinu pohlavního zneužití. K tomu je namístě konstatovat, že soud prvního stupně zcela vyhověl pokynům Nejvyššího soudu, vady v právní kvalifikaci obviněného napravil a svoji argumentaci řádně doplnil. Nejvyšší soud tak v nynějším usnesení může na rozhodnutí soudů nižších stupňů, stejně jako na své předchozí usnesení v této věci do značné míry odkázat, a to s ohledem na opakující se námitky obviněného, se kterými se soudy obou stupňů i Nejvyšší soud při předchozím projednávání již dostatečným způsobem vypořádaly.

K tomu lze pro úplnost připomenout, že takový postup je v souladu s judikaturou Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku; ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12; ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09; ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16).

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.

Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového děje, aniž by označily evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

15. Obviněný pod tímto dovolacím důvodem namítl, že skutkový stav nebyl dostatečně prokázán, když o jeho vině existuje jediný přímý důkaz, tedy výpověď poškozené, kterou však shledává nevěrohodnou a rozpornou. Ostatní důkazy jsou pak toliko nepřímé a zprostředkované a jsou v nich rovněž rozpory. Soudům dále vytkl i to, že ačkoli opětovně navrhoval vyslechnout poškozenou, jeho návrh byl soudy obou stupňů vždy zamítnut.

16. Stran argumentace obviněného, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz na opětovný výslech poškozené, Nejvyšší soud konstatuje, že byť lze námitky týkající se nedůvodného neprovedení důkazů pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně podřadit, námitka obviněného se s jeho obsahem zcela míjí. Především je namístě připomenout, že námitku opomenutých, resp. nedůvodně neprovedených důkazů, lze uplatnit pouze v případě, že soudy nedůvodně neprovedly navržené podstatné důkazy týkající se rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu.

Důkaz opětovným výslechem poškozené však nelze označit ani za podstatný, ani za nedůvodně neprovedený. Nalézací soud se s tímto důkazním návrhem sice stručně, avšak řádně vypořádal, když návrhy obhajoby zamítl jak v rámci hlavního líčení, tak svůj postup následně zdůvodnil i v odůvodnění svého rozsudku (srov. odst. 31 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se pak taktéž k opětovným návrhům na provedení důkazů obviněným vyjádřil (viz odst. 12 usnesení odvolacího soudu). Navíc v tomto případě, kdy byla poškozená již jednou před soudem řádně vyslechnuta a od daného jednání již uplynula značná doba, nelze její opětovný výslech označit ani za natolik podstatný důkaz ve smyslu tohoto dovolacího důvodu.

Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud navíc dodává, že v citlivých případech tohoto druhu může opětovný výslech výrazně prohloubit sekundární viktimizaci oběti trestného činu, proto by se k němu mělo přistupovat pouze výjimečně, v nutných a dostatečně odůvodněných případech (obdobně srov. např. ustanovení § 102 tr. ř.). K tomu se přitom v rámci řízení vyjádřila i znalkyně PhDr. Sylvia Němečková, podle které se poškozené dané události stále dotýkají a pokud je nucena o tom mluvit, tak se jí ty nepříjemné pocity stále vybavují.

17. Obviněný dále namítl, že provedeným dokazováním nebylo dostatečně prokázáno jeho jednání tak, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů a poukázal na určité rozpory ve výpovědích svědků. K tomu ovšem Nejvyšší soud akcentuje, jak ostatně uzavřel již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (srov. odst. 15 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 117/2025), že se takto koncipované námitky rozchází s materiálním obsahem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud opětovně připomíná, že dovolání je ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř.

mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli ke generální revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně. V řízení o dovolání není Nejvyšší soud jakousi třetí instancí detailně přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem. Nejvyšší soud pak může v rámci dovolacího přezkumu zasáhnout pouze v případech flagrantního porušení pravidel dokazování, což se, i pokud jde o hodnocení důkazů, týká toliko závažných rozporů mezi konkrétními provedenými podstatnými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, která z nich soudy učinily.

Obviněným uvedené rozpory mezi jednotlivými výpověďmi přitom nelze označit za případ zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem důkazů provedených před soudem, když obviněný navíc porovnává i výpovědi učiněné před soudem s výpověďmi z jiných fází řízení, jejichž části vytrhává z kontextu. K tomu je namístě zdůraznit, že pro rozhodnutí soudu jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti klíčové především výpovědi provedené právě před soudem, v průběhu nichž si soud může z první ruky učinit závěry o věrohodnosti jednotlivých svědků a tyto hodnotit komplexně a v souvislostech.

V těchto výpovědích přitom zjevné a podstatné rozpory nejsou. Obviněným tvrzené rozpory nejsou nějak závažné či dostatečně relevantní, příp. se nedotýkají podstatných skutečností, resp. rozhodných skutkových zjištění, která by byla v projednávané věci určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný shledán vinným. Krom výpovědi poškozené jde o výpovědi svědků, kteří u samotného činu nebyli přítomni a jako takové tedy sloužily spíše k dokreslení skutkových zjištění soudu. Na obdobnou námitku ostatně správně reagoval i odvolací soud v rámci své argumentace (srov. především odst. 16 usnesení odvolacího soudu).

Navíc pokud obviněný poukazuje na skutečnost, že z dokazování mohlo vyplynout i vyšší množství útoků na poškozenou, pak je namístě připomenout, že soud prvního stupně v rámci svých skutkových zjištění uzavřel, že se obviněný dopustil dvou útoků. S ohledem na zásadu in dubio pro reo tak skutková věta obsahuje minimum prokázaných útoků vyplývajících z provedeného dokazování. Lze proto uzavřít, že obviněným uvedené rozpory mezi výpověďmi svědků a skutkovými zjištěními, která na základě těchto výpovědí nalézací soud uzavřel, nelze posoudit jako případ rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, která by byla ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř.

18. Co se dále týče snahy obviněného znevěrohodnit výpověď poškozené, Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného opětovně zdůrazňuje, že mu nepřísluší konat zpětné hodnocení věrohodnosti svědeckých výpovědí, když tyto jsou s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti doménou soudu, před kterým výslech svědků proběhl.

Nejvyšší soud tak může toliko ověřit zákonnost postupu soudu a reagovat na případnou existenci zjevného nesouladu obsahu provedených výpovědí a skutkových zjištění, která z nich soud prvního stupně učinil. Jak Nejvyšší soud akcentoval i ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, soud prvního stupně si učinil dostatečný podklad pro posouzení věrohodnosti výpovědi poškozené při hlavním líčení. Soud prvního stupně vycházel mj. i ze závěrů znaleckého zkoumání, ze kterých vyplývá věrohodnost poškozené a ukotvenost její výpovědi v reálném zážitku i to, že poškozená nebyla zmanipulovaná jinou osobou.

Své závěry o její věrohodnosti přitom řádně odůvodnil (srov. především odst. 29 rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně totožnými námitkami se opakovaně zabýval i odvolací soud, s jehož argumentací se Nejvyšší soud rovněž ztotožnil (srov. především odst. 15 a násl. usnesení odvolacího soudu). Pokud pak obviněný opětovně tvrdí, že byla celá situace zosnována matkou poškozené, pak ani tuto námitku nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. S touto obhajobou se vypořádal již soud prvního stupně, když správně poukázal na zjevnou prvotní neochotu poškozené o věci mluvit i na liknavost matky poškozené věc vůbec řešit (srov. odst. 28 rozsudku soudu prvního stupně).

S ohledem na uvedené proto nelze námitky obviněného pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.

19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

20. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

21. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.

22. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

23. Pod uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

obviněný namítl, že jednal ve skutkovém omylu, když nevěděl, že v posteli vedle něj leží poškozená. Taktéž poukázal i na možnost, že jednal nevědomky ve spánku, příp. na jeho jednání mohly mít vliv i návykové látky. Zároveň v této souvislosti zpochybnil i naplnění znaků subjektivní stránky, když podle svého tvrzení nejednal úmyslně. Tyto dovolací námitky lze v jejich souhrnu s určitou mírou tolerance pod uplatněný dovolací důvod podřadit, byť jsou do značné míry založeny na skutkovém podkladu. Nejvyšší soud je však neshledal důvodnými.

24. K otázce možnosti, že obviněný jednal ve skutkovém omylu, je namístě akcentovat, že obviněný své jednání nespáchal pouze jednou, nýbrž jej znovu opakoval a nešlo tudíž o pouhý ojedinělý incident. Navíc jednání obviněného eskalovalo s tím, že zatímco v prvním případě se měl poškozené dotýkat pouze přes oblečení, ve druhém případě již rukama pronikl pod oděv poškozené a pokoušel se jí prsty vniknout do pochvy. Již v prvním případě mu to přitom bylo vytknuto matkou poškozené. Skutečnost, že obviněný ani po tomto varování ve svém jednáním neustal, toto zopakoval, a navíc eskaloval jeho intenzitu, zjevně ukazuje na to, že jeho konání nebylo toliko náhodné, nechtěné či učiněné zcela omylem.

Taktéž s ohledem na uvedené skutečnosti nelze akceptovat tvrzení obviněného, že by se jednalo jen o letmý a bezvýznamný dotyk způsobený mimoděk. S tímto dále souvisí i otázka úmyslného zavinění obviněného, které v rámci svého dovolání zpochybnil právě s poukazem na existenci skutkového omylu. K tomu Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného konstatuje, že soud prvního stupně v novém rozsudku již řádně odůvodnil naplnění znaků subjektivní stránky (viz především odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně), přičemž odvolací soud pak tyto závěry přezkoumal, potvrdil a dále argumentačně rozvedl (odst. 17-18 usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se s odůvodněním soudů obou stupňů stran subjektivní stránky plně ztotožnil a ve stručnosti na ně proto dále odkazuje. S ohledem na uzavřená skutková zjištění tak lze uzavřít, že se obviněný svého jednání nedopustil ve skutkovém omylu, přičemž zločin pohlavního zneužití spáchal v úmyslu přímém ve smyslu ustanovení § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

25. Obviněný dále namítl, že se nedopustil ani přečinu ohrožování výchovy dítěte. K tomu zdůraznil, že ani z nedbalosti neohrozil rozumový, citový nebo mravní vývoj poškozené tím, že by ji sváděl k zahálčivému nebo nemravnému životu a připomněl, že se celou dobu účastnil výchovy poškozené, řádně se o ni staral, měli spolu dobrý vztah a poškozená s ním vycházela lépe než se svou matkou. Tuto námitku lze rovněž pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s určitou mírou tolerance podřadit, avšak Nejvyšší soud ji taktéž neshledal opodstatněnou. S totožnou námitkou se navíc Nejvyšší soud vypořádal již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci (viz odst. 32-33 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 117/2025), když uzavřel, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu ohrožování výchovy dítěte ve smyslu ustanovení § 201 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.

Na svou předchozí argumentaci proto Nejvyšší soud ve stručnosti dále odkazuje. S ohledem na uvedené lze uzavřít, že námitky obviněného pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné.

26. Obiter dictum je rovněž vhodné doplnit, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání opakovaně uplatnil již v předchozích fázích řízení, a to včetně svého původního dovolání. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení

27. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

28. Pro úplnost Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního stupně nenavrhl Nejvyššímu soudu ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. odklad výkonu rozhodnutí, a pokud obviněný dal podnět k postupu podle ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř., Nejvyšší soud k odkladu výkonu rozhodnutí neshledal důvodu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu