7 Tdo 713/2024-1968
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2024 o dovolání obviněného M. Z., podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 1 To 50/2019, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 9/2015 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Z. odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (nalézací soud) ze dne 14. 5. 2019, č. j. 28 T 9/2015-1191, byl obviněný uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c), e) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 19. 10. 2016, č. j. 2 T 27/2015-305, byl odsouzen podle § 175 odst. 2, § 43 odst. 2 k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Šumperku. Rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněných P. E. a L. Š. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o společné a nerozdílné povinnosti obviněných nahradit poškozeným České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 163 790 Kč a D. A. „škodu“ ve výši 212 875,20 Kč (pozn.: správně škodu ve výši 1 800 Kč a nemajetkovou újmu – náhradu za vytrpěnou bolest ve výši 211 075,20 Kč). Poškozený D. A. byl podle § 229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem uplatněného nároku „na náhradu škody“ (pozn.: správně s uplatněným nárokem na náhradu nemajetkové újmy – ztížení společenského uplatnění) odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného zločinu dopustil v podstatě tím, že po předchozí společné domluvě se spoluobviněnými P. E. a L. Š. všichni tři počkali dne 15. 7. 2014 okolo 21:00 hod. u chaty bývalé restaurace XY v XY na poškozeného D. A., který byl na toto místo vylákán A. B., s úmyslem donutit ho podepsat uznání dluhu a „stažení“ oznámení, které podal na policii. Po jeho příchodu na místo se všichni tři za ním rozběhli. P. E. a L. Š. měli v rukou hole, a když to poškozený uviděl, tak před nimi začal utíkat. Poté, co ho doběhli, začali ho obvinění P. E. a L. Š. kopat a P. E. bít holí do hlavy a do břicha. Na této části útoku se obviněný M. Z. přímo nepodílel. Následně poškozeného posadili a obviněný M. Z. po něm požadoval podepsání uznání dluhu, což poškozený nedokázal, neboť byl zbitý a dezorientovaný. Tímto jednáním poškozený utrpěl zejména krevní výron nad tvrdou plenou mozkovou v čelní krajině vlevo, který si vyžádal operační neurochirurgické řešení, krevní výron pod tvrdou plenou mozkovou v čelní krajině oboustranně šíře do 1,2 cm, zhmoždění levého čelního a spánkového laloku mozku, přítomnost bublinek plynu v lební dutině, zlomeniny kosti čelní vlevo, stropu očnice vlevo, klínové kosti, čichové kosti oboustranně, horní čelisti, jařmového oblouku, přítomnost krve v dutinách kostí klínové, čichové a čelní, odlomení korunek zubů a další menší zranění a posttraumatickou stresovou poruchu a postkomoční syndrom, kterými trpěl ještě v době znaleckého vyšetření dne 10. 7. 2015. V době znaleckého vyšetření dne 17. 2. 2019 přetrvávaly příznaky postkomočního syndromu.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný dovolání, kterým je napadl v celém rozsahu a odkázal na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř., s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v rozhodnutí chybí některý výrok a bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo protože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). K tomu je nutné dodat, že obviněný podal dovolání dne 24. 4. 2020, uvedl proto dovolací důvody ve znění trestního řádu účinném do 31. 12. 2021. Ve vztahu k výroku o vině jen obecně namítl nesprávné hodnocení otázky protiprávnosti jednání, nesprávné hodnocení zavinění, nesprávné hodnocení
příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“. Podle obviněného se soud prvního stupně nezabýval důkladně provedenými důkazy a návrhy na provedení dokazování přednesené obhajobou rovnou zamítal. Obviněný od počátku navrhoval výslech policistů, kteří podle úředního záznamu dne 18. 7. 2014 hovořili s poškozeným a viděli ho, tedy se mohou vyjádřit k případným zjevným zraněním a dezorientaci poškozeného.
Obviněný nesouhlasí se zdůvodněním zamítnutí důkazního návrhu soudem prvního stupně a odvolacím soudem. Zdravotní stav poškozeného byl zachycen až v době přijetí do nemocnice, nikoli v době od večera dne 15. 7. 2014 do 14:00 hodin dne 18. 7. 2014, kdy měl poškozený přijít domů. Pouze svědkyně A. B. uvedla, že poškozený v noci z 15. na 16. 7. 2014 spal na zahrádce a na hlavě měl krev. Výše uvedené podle obviněného platí také o důkazním návrhu na výslech svědkyň M. V. a I. R. V tomto případě obviněný nesouhlasí se zdůvodněním odvolacího soudu, podle kterého svědkyně využily již v přípravném řízení svého práva a odmítly vypovídat, takže se dá dovodit, že by totéž učinily v řízení před soudem.
Tuto úvahu považuje obviněný za zcela nepřípustnou. Dále obviněný namítl, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest odnětí svobody, neboť soud nezohlednil délku řízení, na níž se obviněný nepodílel. V rozsudku odvolacího soudu podle obviněného chybí výrok vztahující se k náhradě škody, neboť spoluobviněný P. E. poškozenému uhradil částku 82 000 Kč. Tato skutečnost byla známa i soudu prvního stupně a mělo proto dojít k modifikaci částky ve výroku o náhradě škody. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci.
5. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření (podaném rovněž před účinností novely trestního řádu zákonem č. 220/2021 Sb., která se dotkla znění dovolacích důvodů) uvedla, že dovolací námitky jsou totožné s obhajobou obviněného uplatňovanou od samého počátku řízení, s níž se soudy již dostatečně vypořádaly. Soud prvního stupně dostatečně odůvodnil nadbytečnost důkazních návrhů obviněného. Také uložený trest je adekvátní všem rozhodným hlediskům pro ukládání trestů. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
6. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
7. Jak již bylo zmíněno, obviněný podal dovolání za dřívější právní úpravy dovolacích důvodů. Jím slovně vymezené důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) a l) tr. ř. odpovídají nynějším dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. h), l) a m) tr. ř. S ohledem na námitky obviněného směřující převážně do oblasti dokazování a skutkových zjištění se však Nejvyšší soud dovoláním zabýval také z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nyní platném znění, neboť tento postup je ve prospěch obviněného. Přesto musel konstatovat, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
9. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že soudy zjištěný skutek byl nesprávně posouzen z hlediska hmotného práva, případně nesprávné hmotně právní posouzení jiných skutečností (míněno jiných, než je právní kvalifikace skutku).
10. Především je namístě uvést, že shora zmíněnými obecnými výtkami v úvodu dovolání se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť nejsou podloženy konkrétními námitkami. Konkrétní argumenty se týkají pouze rozsahu provedeného dokazování. K tomu pak obviněný ještě zcela obecně konstatoval, že se soud provedenými důkazy nezabýval důkladně. Tím je vyloučeno naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., v rámci kterého lze napadat pouze právní posouzení zjištěného skutkového stavu.
11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitky neprovedení důkazních návrhů obviněného. Zde je však třeba konstatovat, že zamítnutí důkazních návrhů soudy dostatečně odůvodnily. Pokud jde o výslechy policistů, kteří hovořili s poškozeným dříve, než byl vyšetřen v nemocnici, již soud prvního stupně správně konstatoval, že zdravotní stav poškozeného byl dostatečně zjištěn z lékařských zpráv a znaleckých posudků a policisté jakožto laici v tomto oboru by nemohli k jeho objasnění více přispět.
Již ze samotného dovolání obviněného je přitom zřejmá nadbytečnost tohoto důkazního návrhu. Jestliže totiž obviněný chce naznačit, že zranění poškozeného zjištěná v nemocnici nemusela vzniknout v důsledku skutku, ale jindy v průběhu tří dnů, než se dostavil domů a k lékařskému vyšetření, pak jednak sám připouští, že v noci z 15. na 16. 7. 20214 pozorovala zranění hlavy poškozeného svědkyně A. B., jednak není zřejmé, v čem by mohl okolnosti vzniku zranění více objasnit výslech policistů, kteří s poškozeným hovořili po třech dnech od spáchání skutku.
Nadto se policisté při své praxi setkávají s mnoha obdobnými případy a lze tak stěží očekávat, že by si s odstupem několika let detaily ohledně stavu poškozeného pamatovali. Obviněný dále opomíjí, že popsaná zranění jakožto důsledek projednávaného skutku vyplynula z výpovědi samotného poškozeného, kterou soudy hodnotily jako věrohodnou, nevyšla najevo žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že zranění nebo jejich část mohla vzniknout jinak, a konečně také napadení poškozeného dřevěným hranolem do hlavy přiznal spoluobviněný P.
E. a i sám obviněný ve svých výpovědích je takto popsal. Výše uvedené pak lze vztáhnout i k důkaznímu návrhu na opětovný výslech svědkyň M. V. (matky obviněného) a I. R. (přítelkyně obviněného), které se (alespoň jak vyplývá již z odvolání obviněného) měly vyjádřit ke stejné otázce jako zmínění policisté. Skutečnost, že svědkyně v přípravném řízení odmítly vypovídat, tedy lze očekávat, že by tak učinily i v řízení před soudem, pak odvolací soud uvedl zjevně již jen pro dokreslení poté, co nadbytečnost tohoto důkazu byla dostatečně vysvětlena.
Z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dovolání zjevně neopodstatněné.
12. V další části dovolání obviněný namítl nepřiměřenou výši uloženého trestu vzhledem k délce řízení, na níž se sám nepodílel. Námitka, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, však není podřaditelná pod uplatněné ani žádné jiné zákonné důvody dovolání. Judikatura Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020, publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr., při posuzování dovolacích námitek týkajících se výroku o trestu dlouhodobě vychází z rozhodnutí ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikovaného pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle něhož námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání uplatnit v zásadě jen v rámci zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tj. jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je například pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu. Nejvyšší soud v tomto i v řadě dalších rozhodnutí vyložil, že akceptování námitek proti obecným kritériím pro ukládání trestů (byť se týkají hmotně právního posouzení) jako podřaditelných pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by odporovalo logice a systematice dovolacích důvodů [zejména s ohledem na speciální důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.] a bezpochyby i samotnému úmyslu zákonodárce.
13. Výklad Nejvyššího soudu, že otázky přiměřenosti trestu (za předpokladu adekvátně uplatněné diskreční pravomoci soudů a řádného odůvodnění jejich rozhodnutí) nespadají pod žádný z důvodů dovolání podle trestního řádu, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., dlouhodobě respektuje ve své judikatuře i Ústavní soud. Zároveň však opakovaně zdůrazňuje ústavněprávní povahu zásady proporcionality trestních sankcí s tím, že dovolací řízení v trestním řízení se nevymyká z požadavků na ústavně konformní průběh soudního řízení (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
14. Nutnost a adekvátnost výjimečného zásahu dovolacího soudu v případech, kdy uložený trest je v tak příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že je neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe a představuje zásah do základního práva obviněného na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, opakovaně deklaroval i Nejvyšší soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018). K ústavněprávní povaze proporcionality trestní represe a řádného odůvodnění soudních rozhodnutí i z hlediska trestu viz také nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17, ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 1624/19, z odborné literatury viz např. Kmec, J., Kosař, D., Kratochvíl, J., Bobek, M. Evropská úmluva o lidských právech. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757-758.
15. Shora zmíněná judikatura, z níž nepochybně vyplývá nutnost poskytnutí ochrany základním právům obviněného v každém stadiu trestního řízení, ovšem nic nemění na tom, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání nelze považovat za jakousi třetí instanci plného přezkumu, jež by měla činit vlastní závěry, ať už ohledně skutkových zjištění, nebo ohledně přiměřenosti uložených trestů. Dovolání je nutné odmítnout v případech, kdy se obviněný v zásadě pouze domáhá přiznání jiné váhy určitým okolnostem z hlediska jejich významu pro ukládání trestu a tuto argumentaci směřuje právě jen proti uvážení soudu provedenému v jeho zákonných mezích, do něhož Nejvyšší soud v řízení o dovolání nemůže zasahovat.
16. Shrnuto, zásah dovolacího soudu do výroku o trestu by přicházel v úvahu jen v případě uložení excesivně přísného trestu, který by odporoval ústavní zásadě proporcionality trestní represe. K tomu v daném případě zjevně nedošlo. Jak správně konstatoval odvolací soud v odst. 26 svého rozhodnutí, obviněnému byl ukládán trest v rámci zákonné trestní sazby od dvou do osmi let, přičemž uložený trest v trvání šesti let je trestem souhrnným (zrušeným výrokem o trestu z rozsudku Okresního soudu v Šumperku byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání čtyř let s dohledem).
Na straně obviněného bylo možno shledat pouze přitěžující okolnosti, a to že byl v minulosti opakovaně soudně trestán, projednávaného činu se dopustil ve zkušební době podmíněného odsouzení, ke spáchání skutku dal podnět a spoluobvinění jednali v jeho prospěch. Nad trestnou činností přitom neprojevil upřímnou lítost. Uložený trest tak ničím nevybočuje z rámce běžně ukládaných trestů a nejedná se o trest porušující ústavní zásadu proporcionality trestních sankcí. Pokud jde o délku řízení, ta sice v posuzované věci byla spíše delší, na druhou stranu se – s přihlédnutím k závažnosti činu a ne zcela jednoduché důkazní situaci – podle ustálené judikatury nejedná o délku řízení, která by se měla výrazněji odrazit ve výši uloženého trestu.
17. Poslední dovolací námitka obviněného se týká výroku o náhradě škody a obviněný ji spojil s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, v současné době § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Námitka obviněného tomuto dovolacímu důvodu neodpovídá. V rozsudku odvolacího soudu výrok o náhradě škody nechybí. Odvolací soud po splnění své přezkumné povinnosti odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Výrok o náhradě škody přezkoumával i na základě odvolání poškozeného, které rovněž podle § 256 tr. ř. zamítl. Podstata dovolací námitky spočívá v tom, že obviněný vytýká odvolacímu soudu, že jeho odvolání nevyhověl v té části, která se týká rozsahu uložené povinnosti k náhradě škody, respektive nemajetkové újmy. Jde o námitku nepodřaditelnou pod žádný z dovolacích důvodů, neboť zpochybňuje skutkovou otázku, zda a jaké části náhrady se poškozenému již dostalo. Netýká se právního posouzení výroku o náhradě škody a nejde ani o případ opomenutých důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., neboť obviněný žádné důkazní návrhy v tomto směru neučinil. Pro úplnost lze dodat, že ve veřejném zasedání o odvolání sice obhájkyně obviněného P. E. uvedla, že od počátku řízení tento obviněný poškozenému na náhradu škody platí 2 000 Kč měsíčně, toto tvrzení ovšem nesměřovalo k výroku o náhradě škody, ale mělo pouze doložit účinnou lítost obviněného P. E. v souvislosti s odvoláním státního zástupce do výroku o trestu. Ve spise jsou pak na č. l. 1253–1257 založena potvrzení o pěti platbách ve výši 2 000 Kč z účtu I.
R., z nichž tři jsou označeny jako platba bolestného pro D. A. Kromě toho byly platby zasílány na různé účty a poslední z nich obsahuje zprávu pro příjemce „neexistující účet 278047698“, což je číslo účtu uvedené u dvou předchozích plateb. To navozuje dojem, že šlo o opětovné zaslání dříve nedoručené platby. V každém případě lze konstatovat, že obviněný nedoložil, že by spoluobviněný P. E. poškozenému na náhradu škody zaplatil 82 000 Kč.
18. Podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Tento dovolací důvod byl v dané věci uplatnitelný v alternativě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). Z citovaného ustanovení je zřejmá vázanost uvedené alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. na některý další dovolací důvod. Z této vázanosti vyplývá, že pokud je dovolání zjevně neopodstatněné z hlediska dalších dovolacích důvodů, respektive pokud bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., platí tentýž závěr i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
19. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., o čemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
20. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že věc mu byla s dovoláními již jednou v roce 2020 předložena, ohledně obviněného však byly zjištěny nedostatky v doručení, proto byla jeho trestní věc vyloučena k samostatnému projednání a vrácena soudu prvního stupně. Ten pátral po pobytu obviněného a následně rozhodl o konání řízení proti uprchlému. K dalšímu předložení věci k rozhodnutí o dovolání pak došlo až dne 13. 8. 2024. Před Nejvyšším soudem tedy nedošlo k průtahům.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu