7 Tdo 722/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. 6. 2018 v neveřejném zasedání o dovolání
obviněného Č. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci
ze dne 23. 10. 2017, sp. zn. 2 To 208/2017, v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Přerově pod sp. zn. 5 T 102/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Č. H. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 23. 3. 2017, č. j. 5 T 102/2015-713,
byl obviněný uznán vinným přečiny ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 alinea první tr.
zákoníku, omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, vydírání
podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1
tr. zákoníku a odsouzen podle § 205 odst. 4, § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k
souhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři roky, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2
tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v
Olomouci ze dne 26. 7. 2016, č. j. 5 T 157/2015-1032, který nabyl právní moci
dne 25. 11. 2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Výše
uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž o vině a trestu obviněné M. M.
Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný Č. H. spolu s
obviněnou M. M. dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že dne 16. 6. 2015 v
době kolem 16:00 hod. v hostinci „SPORT“ na ulici U S. v P. – Ž. vstoupili do
kuchyňky, kde stála poškozená K. Č., obviněný ji udeřil do hrudníku mezi prsa,
následkem čehož poškozená upadla, a když se pokoušela vstát, tak ji obviněný
vždy srazil k zemi, přitom jí říkal, že chcípne, a oba obvinění na ni opakovaně
křičeli, ať zůstane sedět nebo dostane, poté se obviněný zeptal jak to udělají
a zda tam na místě, načež obviněná návrh zamítla, neboť by tam poté museli
důkladně uklidit a navrhla jiné místo. Nato poslal obviněný obviněnou pro
vozidlo poškozené, což učinila a přistavila jej k bočnímu vchodu do hostince.
Poškozená se pokusila o útěk, avšak byla zastavena obviněnou, která ji srazila
na podlahu, a poté poškozenou spolu s obviněným odtáhli do kuchyňky, kde ji
obviněný držel oběma rukama pod krkem a rdousil ji za pomoci obviněné, až do
chvíle kdy byli vyrušeni troubením přijíždějícího vozidla zásobování. Po jeho
odjezdu dovlekl obviněný poškozenou k autu, zatlačil ji na zadní sedadlo a
všichni odjeli k chatové oblasti v blízkosti P. – P., když vozidlo řídila
obviněná. Po vystoupení z vozidla obviněný vyčítal poškozené, že jej chtěla
nechat zemřít a spát „na lavečkách“ a ona si užívala s dcerou a obviněné
zdůrazňoval, aby viděla s kým dříve žil a ptal se jí, jak to udělají. Obviněná
připomněla, že ještě musí vylákat ven bratra poškozené a také se mu pomstít.
Nato obviněný poslal obviněnou zpět do hostince uklidit a pustit tam psy kvůli
pachovým stopám. Než obviněná odjela, řekla obviněnému, aby to tam dokončil, a
oni se pak potkají na smluveném místě. Poté obviněná odjela a vozidlo poškozené
svévolně používala do 20:50 hod. dne 16. 6. 2015. Obviněný po odjezdu obviněné
varoval poškozenou, že sice zavřít jej mohou, ale pustit musí a pustil ji, aby
se mohla sama vrátit. Tímto jednáním bylo poškozené způsobeno zranění s dobou
léčení 4 týdny a vyvolalo v ní strach o vlastní život.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Č. H. a M. M. odvoláními, která
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 10. 2017, č.
j. 2 To 208/2017-767, podle § 256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce
dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl
uznán vinným, jelikož s poškozenou byl na tomto jednání předem dohodnut.
Následně rozvedl svou polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Došlo k porušení
zásady in dubio pro reo, neboť podle obviněného vyplynulo z dokazování, že se
skutek nemohl stát tak, jak je popsán ve výroku o vině. K napadení poškozené
mohlo dojít i tak, jak uvedl v rámci své obhajoby. Soudy nezohlednily jeho
skutečný vztah s poškozenou.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení a rozhodnutí jemu
předcházející zrušil a přikázal soudu prvního stupně věc v potřebném rozsahu
znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby jej podle § 226 písm. a) a c) tr.
ř. zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že se k
němu nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr.
ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Zpochybnění správnosti
skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b
tr. ř. zahrnout nelze. Soudy zjištěný skutkový stav je pro dovolací soud
východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy
vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně.
V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze
namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován
jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin,
než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř.,
poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotně právních. Dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli
o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá
existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na
příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Námitky obviněného stran hodnocení důkazů soudy obou stupňů směřují do
skutkových zjištění soudů a obsahově neodpovídají jím uplatněnému dovolacímu
důvodu. Ačkoli obviněný ve svém dovolání mj. namítl, že skutkový stav
nenaplňuje znaky trestných činů, za které byl odsouzen, obviněný tuto námitku
postavil výhradně na své vlastní verzi skutkového děje, která je však
diametrálně odlišná od skutkových zjištění soudu prvního stupně. Tato námitka
by tedy formálně byla s to naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak materiálně
se s jeho obsahem zcela míjí, a proto ji pod tento dovolací důvod nelze
podřadit. Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně může Nejvyšší
soud zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je dotčeno
ústavně garantované základní právo obviněného na spravedlivý proces a zásah
Nejvyššího soudu má podklad v čl. 4, čl. 90 Ústavy (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010). O takovouto
situaci se však v posuzované věci nejedná. Soudy obou stupňů si vytvořily
dostatečný skutkový podklad pro svá rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a
nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř.
Obhajoba obviněného byla vyvrácena výpovědí poškozené K. Č., závěry znaleckého
posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, výpisem z
telekomunikačního provozu telefonu poškozené, výpovědí svědka V. G., a rovněž
obsahem dopisů mezi obviněným a obviněnou. Nejvyšší soud přitom nemá, stejně
jako soudy obou stupňů, důvodu pochybovat o věrohodnosti výpovědi poškozené
podpořenou i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie,
který zkoumal mimo jiné její věrohodnost. Nad rámec uvedeného je namístě
poznamenat, že obviněný žádný extrémní rozpor či zásadní porušení práva na
spravedlivý proces, které by případně opodstatňovalo zásah Nejvyššího soudu do
provedeného dokazování, ani nenamítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 534/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3.
2006, sp. zn. 8 Tdo 373/2006).
Stejně tak námitka stran porušení zásady in dubio pro reo nemůže ve světle výše
uvedeného naplňovat uplatněný dovolací důvod, ani jiný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 tr. ř., neboť směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů a proti
způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tudíž zjevné, že tato zásada má
procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá
naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016).
Námitky obviněného proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů se tak
na základě výše uvedeného zcela míjí s věcným naplněním deklarovaného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., stejně jako dalších
dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Angyalossy, Ph. D.