7 Tdo 788/2025-254
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání obviněného M. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 12 To 35/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 2 T 102/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 10. 2024, sp. zn. 2 T 102/2024, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a dále přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedených trestných činů se měl obviněný dopustit tím, že dne 6. 7. 2024 v době od 16:34 hodin do 16:40 hodin v XY, XY ulici čp. XY, neoprávněně a za užití násilí vstoupil do bytu č. XY své bývalé partnerky K. M., která se snažila před ním zavřít vchodové dveře do bytu. Obviněný je zablokoval nohou, vnikl do vnitřních prostor bytu, kde přes nesouhlas poškozené setrval a po vzájemné slovní rozepři jí chytil jednou rukou za bradu se slovy „ty kurvo, já si to s tebou vyřídím“. Poškozená začala volat o pomoc, obviněný jí proto pustil, přičemž před opuštěním bytu jí odcizil finanční hotovost ve výši 20 000 Kč, kterou měla vloženou v příruční tašce a upevněnou na jízdním kole umístěném v bytě, čímž poškozené způsobil škodu. Téhož dne pak v době od 16:26 hodin do 16:42 hodin v XY, XY ulici, poblíž domu čp. XY, řídil motocykl tovární značky KAWASAKI Z 1000, ač mu byl trestním příkazem Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 31. 3. 2023, sp. zn. 2 T 42/2023, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2023, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu na 36 měsíců, jehož výkon v této době trval a o jehož uložení věděl.
3. Rozhodnutí soudu prvního stupně následně napadl obviněný odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 3. 2025, sp. zn. 12 To 35/2025, jímž podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Za podmínek § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. při nezměněném výroku o vině za shora uvedené přečiny pak obviněného nově odsoudil podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon jej zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku současně zrušil výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Dovolání obviněného a vyjádření státního zástupce
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. s tím, že výrok o jeho vině spočívá na skutkových závěrech, které nemají oporu v provedeném dokazování, což se následně odrazilo v nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a podrobně se zabýval obsahem svého odvolání. Stran dovolací argumentace uvedl, že poškozená není nestranným svědkem, neboť mezi nimi byl turbulentní partnerský vztah s častými hádkami, přičemž poškozená udržovala paralelní vztah se svědkem V. M., vystupujícím v této věci. S obhajobou obviněného, podle níž byl do bytu vpuštěn a žádné peníze neodcizil, jsou přitom v rozporu jen výpovědi poškozené a jmenovaného svědka. K tomu obviněný poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, zabývající se způsobem hodnocení důkazů v situaci „tvrzení proti tvrzení“. Poškozená ani svědek nejsou věrohodní, přičemž soudy činné ve věci pochybily, pokud se tímto nezaobíraly, za situace, v níž jejich výpovědi jsou v zásadě jedinými přímými důkazy o vině. Proto došlo k porušení práva na spravedlivý proces, porušení principu presumpce neviny a zásady materiální pravdy. Poškozená v přípravném řízení měnila jednotlivé části své výpovědi a navrhovala doplnění dokazování neexistujícími důkazy (SMS komunikaci s obviněným ohledně peněžních prostředků). Obviněný poukázal na komunikaci mezi poškozenou a svědkem Z. Ž., týkající se koupě automobilu, na což měla mít poškozená údajně nachystané peníze, z níž nevyplývá, že by poškozená finanční prostředky měla připraveny. Svědek naopak potvrdil, že poškozenou o kupní cenu urgoval. Svědek K. B. pak potvrdil, že poškozená křičela, že jí obviněný odcizil mobilní telefon, nikoli, že by jí byly odcizeny také peníze, nezaznamenal ani konflikt na chodbě, ale až hádku v bytě poškozené. Existence finančních prostředků nebyla objektivně prokázána, jakož ani násilné vniknutí do bytu poškozené. Oděrky na těle poškozené pak byly nafoceny až dva dny po údajném napadení.
6. Všechny rozpory, na něž odkázal, dokládají nevěrohodnost tvrzení poškozené a svědka V. M. ve vztahu k přečinům krádeže a porušování domovní svobody. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a aby přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolací námitky obviněného, týkající se pouze přečinů krádeže a porušování domovní svobody, jsou opakováním jeho argumentů uplatněných již dříve v rámci obhajoby. Oba soudy se obhajobou obviněného zabývaly, avšak na podkladě provedených důkazů ji nepřisvědčily. Jde-li o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil v jeho první alternativě, státní zástupce předloženou argumentaci pod uplatněný dovolací důvod s notnou dávkou tolerance podřadil, ale shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Obviněný v ní hodnotil některé provedené důkazy, a to izolovaně a povrchně, bez komplexního posouzení vzájemných souvislostí a skutečností. Nelze však dovodit extrémní rozpor skutkového závěru přijatého prvoinstančním soudem a potvrzeného soudem odvolacím s provedenými důkazy, které poskytovaly soudům podklad pro závěr, že obviněný ve výroku o vině popsaným jednáním vstoupil za užití násilí do bytu poškozené, kde jí odcizil finanční hotovost. Při hodnocení důkazů se soudy nedopustily žádné evidentní nelogičnosti.
Primární snahou obviněného bylo znevěrohodnění svědectví jak poškozené, tak jejího partnera. Současně jen sama skutečnost, že soudy hodnotí provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená bez dalšího porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem. Pokud jde o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nesprávné právní posouzení dovozoval obviněný s ohledem na jím tvrzený alternativní skutkový děj, který však nebyl předmětem právního posouzení ze strany soudů. Obviněný tedy v dovolání žádnou relevantní námitku hmotněprávní povahy neuplatnil.
8. Státní zástupce uzavřel, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhl proto, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
10. Dále je nutné zmínit, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř. Bylo tudíž namístě posoudit, zda v dovolání tvrzené důvody odpovídají důvodům zařazeným v citovaném ustanovení. Přitom nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
11. Obviněný ve svém dovolání odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Pokud jde o první z nich, je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Vztahuje se tak ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů, nicméně je naplněn jen v případech vad, týkajících se pro rozhodnutí rozhodných (tj. významných) skutkových okolností, které jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to v první alternativě, kterou obviněný výslovně namítl, tehdy, pokud tato konkrétní skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, pokud jsou dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, pokud z obsahu důkazů nevyplývají při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení apod., a tedy se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
13. K předložené dovolací argumentaci Nejvyšší soud nejprve uvádí, že ji obviněný vztáhnul pouze k výroku, jenž se týkal jednání kvalifikovaného jako přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
14. Dále je namístě konstatovat, že obviněný neupřesnil, kterou část svých námitek podřazuje pod ten který uplatněný dovolací důvod; pokud jde o jejich podstatu, postavil ji na obdobných tvrzeních jako svoji dřívější obhajobu i svůj řádný opravný prostředek. Jejich těžiště spočívalo zejména v opakovaném tvrzení, že jeho obhajoba, že žádné finanční prostředky neodcizil, nebyla vyvrácena, přičemž výrok o jeho vině zmíněnými přečiny je založen pouze na výpovědích poškozené K. M. a svědka V. M., které však považuje za svědky nevěrohodné, což dále odůvodňuje. V návaznosti na to a na jím předložené odlišné hodnocení (i dalších) důkazů dovozuje, že při zohlednění zásady presumpce neviny a principu in dubio pro reo neměl být v daném rozsahu shledán vinným.
15. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je pak zřejmé, že tím ovšem obviněný zjevně nepředkládal námitky ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale navrhoval odlišné hodnocení usvědčujících důkazů. Nejvyšší soud tedy opakuje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh. tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně, nejde-li o zmíněné ústavně relevantní vady důkazního řízení, které však obviněný ve svém dovolání netvrdí.
16. Nejvyšší soud tak v zásadě jen nad rámec možného a stručně uvádí, že skutková zjištění, ze kterých soudy nižších stupňů vycházely, nejsou v žádném, natož ve zjevném rozporu s těmito důkazy, ale právě zejména na zmíněné důkazy (zejména na výpověď poškozené a svědků) obsahově navazují. Otázka věrohodnosti poškozené a pravdivosti její výpovědi byla v provedeném řízení soudy zvažována (soudy si byly vědomy důkazní situace včetně komplikovaných a vyhrocených vztahů mezi jednotlivými aktéry) a dalšími ve věci provedenými důkazy byla ověřována, neboť právě její výpověď byla významným (byť nikoli jediným) usvědčujícím důkazem, pokud jde o trestné jednání obviněného. K tomu je nutno dodat, že posouzení věrohodnosti svědků nicméně náleží s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti tomu orgánu činnému v trestním řízení, který tento důkaz provedl – zde soudu prvního stupně. Skutečnost, že soud hodnotil věrohodnost svědka způsobem, který neodpovídá představám obviněného, pokud dostál požadavkům na volné hodnocení důkazů vyplývajícím z § 2 odst. 6 tr. ř. a své úvahy, kterými byl při hodnocení věrohodnosti veden, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, pak nemůže zpravidla založit zjevný rozpor učiněných skutkových zjištění s tímto důkazem ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, úzce související s principem presumpce neviny, jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze jen doplnit, že tato zásada není imperativ obviněnému věřit, neboť to by bylo v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů. V důkazním řízení se tato zásada projevuje v tom, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo se tak ovšem projevuje až na konci důkazního řízení při vyvozování skutkových závěrů, nikoli v jeho průběhu – tam totiž soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Jak již bylo zmíněno, hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost ani naplnění zmíněného dovolacího důvodu, principu in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 7 Tdo 563/2022, a další).
18. Pokud jde tedy souhrnně o tvrzení obviněného uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., s obsahem tohoto dovolacího důvodu se míjela.
19. Obviněný ve svém dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Všechny dovolací námitky ovšem brojily pouze proti skutkovým závěrům soudů v předchozím řízení, a proto žádná dovolací námitka pod tento dovolací důvod nespadá, neboť podstatou žádné z nich není zpochybnění hmotněprávního závěru o naplnění některého ze znaků skutkových podstat výše citovaných trestných činů. Rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.
V. Závěr
20. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného se míjejí jak s uplatněnými, tak i s jakýmikoliv jinými dovolacími důvody podle § 265b tr. ř., proto jeho dovolání Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 10. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu