7 Tdo 789/2024

7 Tdo 789/2024-1096

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného N. N., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 7 To 37/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 102/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného N. N. odmítá.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 10. 2023, sp. zn. 3 T 102/2023, byl obviněný N. N. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců.

2. Tento rozsudek následně napadl obviněný odvoláním, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 2. 2024, sp. zn. 7 To 37/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

3. Obviněný se zmíněného zločinu dopustil jednáním spočívajícím v tom, že po předchozí domluvě s O. K. umožnil na své dříve založené bankovní účty číslo XY a XY, jejichž byl jediným disponentem, a následně na základě pokynů O. K. založené další nové bankovní účty, zasílat výnosy z níže popsané predikativní trestné činnosti. Činil tak přestože jmenovaného znal jen po krátkou dobu jednoho měsíce, nově založené bankovní účty použil toliko pro příjem výnosů z trestné činnosti a připsané finanční prostředky obratem vybíral v hotovosti a předával je O.

K., a rovněž přesto, že byl ze strany zaměstnance Fio banky dne 7. 12. 2021 dotazován na původ připsaných peněz a po domluvě s O. K. v rozporu se skutečností uvedl, že se jedná o peníze od jeho rodiny, přestože věděl, že peníze jsou připisovány na bankovní účty od třetích osob, které neznal a neměl s nimi žádný právní vztah. Za své jednání měl jako odměnu přislíben mobilní telefon značky iPhone a podíl z převedených finančních prostředků. Predikativní trestnou činnost prověřuje jednak policejní orgán jako podezření ze spáchání zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr.

zákoníku spáchaného v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1, 3 tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu, přičemž měla spočívat v tom, že pachatel telefonicky kontaktoval poškozené prostřednictvím tzv. spoofovaného (podvrženého) telefonního čísla, které se zobrazovalo jako reálné, přičemž telefonáty byly zaměřeny na předem vytipované osoby ruské, ukrajinské či jiné národnosti bývalých sovětských republik a od počátku byly vedeny v ruském jazyce pod legendou osobního bankéře z jedné z bankovních institucí působících na českém trhu, když pachatel poškozeným sděloval, že jejich bankovní účet byl napaden a jejich finanční prostředky jsou v ohrožení, tento údajný osobní bankéř poškozeným tvrdil, že je nutné finanční prostředky převést na jiný bezpečný bankovní účet, přičemž k tomuto převodu byly následně použity softwarové prostředky ke vzdálené správě mobilního telefonu či jiného zařízení, přičemž k instalaci softwaru pachatel poškozené předtím přesvědčil a v rámci této predikativní trestné činnosti bylo zjištěno celkem 122 dílčích útoků, 124 poškozených a způsobená škoda ve výši 12 847 138,85 Kč a pokus ke způsobení další škody ve výši 4 917 345,80 Kč. Druhá predikativní trestná činnost je prověřována jako podezření ze spáchání přečinu podvodu podle § 209 odst. 1 tr.

zákoníku, respektive jako podezření ze spáchání přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle § 230 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, které měl spáchat neznámý pachatel v období ode dne 21. 11. 2021 do dne 22. 11. 2021, tím, že vylákal od poškozené S.

S., bankovní informace, neboť jí prostřednictvím SMS zprávy zaslal podvodný internetový odkaz vydávající se za Českou poštu pod legendou odesilatele vystupujícího za finanční úřad v Praze, načež se poškozená přihlásila do internetového bankovnictví, protože se domnívala, že potvrzuje příchozí platby, ve skutečnosti však ze svého bankovního účtu číslo XY odeslala částku ve výši 95 600 Kč na účet číslo XY; a dále pachatel dne 7. 12. 2021 nezjištěným způsobem překonal přístupové zabezpečení internetového bankovnictví k bankovnímu účtu číslo XY poškozeného jménem S.

G., a z uvedeného bankovního účtu neoprávněně převedl finanční prostředky ve výši 37 500 Kč na účet číslo XY. Obviněný N. N. se svého výše popsaného jednání dopustil konkrétně tím, že a) dne 23. 11. 2021 po předchozí domluvě s O. K. jako vlastník a jediný disponent bankovního účtu číslo XY, který založil dne 14. 5. 2020, umožnil na tento bankovní účet zaslat výnosy z predikativní trestné činnosti, konkrétně dne 23. 11. 2021 ve výši 95 600 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem S.

S., načež platební kartu číslo 451161xxxxxx9677 k uvedenému bankovnímu účtu předal O. K., který jejím prostřednictvím dne 25. 11. 2021 provedl na dosud nezjištěném místě výběr hotovosti z bankomatu ve výši 50 000 Kč a dále dne 25. 11. 2021 s platební kartou provedl dvě platby ve výši 24 500 Kč a 21 100 Kč, b) dne 24. 11. 2021 po předchozí domluvě s O. K. jako vlastník a jediný disponent bankovního účtu číslo XY, který založil dne 14. 5. 2020, umožnil na svůj bankovní účet zaslat výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 119 086 Kč a 43 591 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem L.

B.; a téhož dne ve výši 10 000 Kč a 7 001 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem S. I., načež bezprostředně po jejich obdržení dne 24. 11. 2021 vybral na základě pokynu jmenovaného O. K. v provozovně banky Raiffeisenbank, a. s., v Praze 1 částku ve výši 66 000 Kč a následně dne 26. 11. 2021 vybral z bankomatu společnosti Raiffeisenbank, a. s., v Praze 1 částku ve výši 96 000 Kč, které předal O. K. v hotovosti na XY v Praze XY a též v bytě na adrese XY, Praha XY, který užíval O.

K., a zbývající částku ve výši 17 138 Kč převedl na základě pokynu K. na bankovní účet číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem V. M., c) dne 3. 12. 2021 po předchozí domluvě s O. K. založil v provozovně společnosti UniCredit Bank Czech Republic a Slovakia, a. s., bankovní účet číslo XY, jehož byl jediným disponentem, a umožnil na tento bankovní účet zaslat dne 6. 12. 2021 výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 60 500 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem N. S., načež celou uvedenou částku bezprostředně po připsání na svůj bankovní účet dne 6.

12. 2021 vybral v hotovosti v provozovně UniCredit Bank Czech Republic a Slovakia, a. s., v Praze XY a následně je předal K. v jeho bytě na adrese XY, Praha XY, d) dne 3. 12. 2021 po předchozí domluvě s O. K. založil v provozovně společnosti Sberbank CZ, a.

s., v Praze XY bankovní účty číslo XY a číslo XY a umožnil na bankovní účet číslo XY, jehož byl jediným disponentem, zaslat dne 8. 12. 2021 výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 20 000 Kč, dále 49 000 Kč a konečně 75 000 Kč; na bankovní účet číslo XY, jehož byl jediným disponentem, zaslat dne 8. 12. 2021 výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 75 000 Kč a ve výši 50 000 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem V. B.; a dne 8. 12. 2021 umožnil zaslat na svůj bankovní účet číslo XY výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 18 700 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem O.

P., načež bezprostředně po připsání na svůj bankovní účet dne 8. 12. 2021 všechny finanční prostředky vybral v hotovosti v provozovnách banky SberBank CZ, a. s., v Praze XY a XY, a následně je předal O. K. v jeho bytě na adrese XY, Praha XY, e) dne 6. 12. 2021 po předchozí domluvě s O. K. založil v provozovně banky Fio banka, a. s., v Praze XY bankovní účet číslo XY, jehož byl jediným disponentem, a umožnil na tento bankovní účet zaslat dne 7. 12. 2021 výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 8 000 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě O.

V., ale peněžní prostředky již nemohl vybrat ani bezhotovostně převést z důvodu jejich zajištění orgány činnými v trestním řízení, f) dne 6. 12. 2021 po předchozí domluvě s osobou jménem O. K. založil v provozovně banky Fio banka, a. s., v Praze XY bankovní účet číslo XY, jehož byl jediným disponentem, a umožnil na tento bankovní účet zaslat dne 7. 12. 2021 výnosy z predikativní trestné činnosti ve výši 37 500 Kč z bankovního účtu číslo XY patřící jemu neznámé osobě jménem S. G., ale peněžní prostředky již nemohl vybrat ani bezhotovostně převést z důvodu jejich zajištění orgány činnými v trestním řízení.

Tímto jednáním obviněný vybral či převedl na své bankovní účty připsané výnosy z trestné činnosti ve výši 623 478 Kč, přičemž další výnosy z trestné činnosti ve výši 45 500 Kč nevybral či nepřevedl pouze z důvodu jejich blokace na bankovním účtu, přičemž celkem byly na jeho bankovní účty zaslány výnosy z trestné činnosti ve výši 668 978 Kč, jejichž původ svým výše popsaným jednáním zastíral.

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Konkrétně namítal, že v řízení nebylo prokázáno jeho úmyslné zavinění, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. Poukázal v této souvislosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, zabývající se úmyslem ve vztahu k trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 tr. zákoníku. Skutkové závěry soudu prvního stupně pak jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž soud prvního stupně akcentoval a z kontextu vytrhával pouze skutečnosti svědčící v jeho neprospěch a skutkové závěry přizpůsobil konstrukci úmyslného zavinění.

5. Existenci úmyslného zavinění soud dovodil ze skutečnosti, že O. K. znal krátkou dobu, nic o něm nevěděl, a tedy mu nemohl důvěřovat. Obviněný však od počátku tvrdil, že O. K. důvěřoval proto, že ho s ním seznámil jeho velmi dobrý přítel V. M., resp. že předmětnou činnost nejprve dokonce začal vykonávat přímo pro V. M. Dále soud prvního stupně své závěry opřel o skutečnost, že sám obviněný připustil, že se u něj vyskytly určité pochybnosti, avšak nepodnikl žádné kroky k jejich ověření. Je přitom pravdou, že při své výpovědi uvedl, že se u něj určité pochybnosti objevily, avšak zároveň dodal, že O. K. působil věrohodně, vše vždy vysvětlil a obviněný mu věřil, tedy po jeho vysvětlení již pochybnosti neměl. K tomu obviněný odkázal na výpověď svědka I. V., jenž vypověděl, že O. K. působil velmi důvěryhodně, jakož i že se orientuje v obchodu s kryptoměnami a podezření pojal až ve chvíli, kdy měl zablokovány účty. Celé jednání se pak odehrálo v krátkém čase od 23. 11. 2021 do 6. 12. 2021, přičemž je přirozené, že vznik případných pochybností a jejich kritické zpracování trvá určitou dobu. Soud prvního stupně navíc na jednu stranu konstatoval inteligenci obviněného a schopnost vyhledávání a ověřování informací, avšak ve vztahu k posouzení zavinění nijak nezohlednil jeho věk 19 let, ač mladí lidé bývají přirozeně méně opatrní a obezřetní. Obviněný také uvedl, že nikdy předtím neslyšel, že by docházelo k podobné trestné činnosti, jinak by se tomu vyvaroval, což soud prvního stupně nevzal v potaz, a konstatoval, že obviněný podle svého vyjádření znal pojmy jako spoofing, phishing či fishing. Je pravdou, že sdělil, že tyto pojmy zná, avšak pouze orientačně věděl, že se něco takového může stát. Ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl, že o těchto věcech moc nevěděl, ale v souvislosti s jeho trestním stíháním si k těmto věcem vyhledal informace. Nakonec obviněný nesouhlasil ani s tím, že z jím předložené komunikace je možné učinit závěr až o přímém úmyslu, neboť se týkala období, kdy již měl podezření, že činnost není v pořádku, tedy jeho vnitřní vztah k věci byl již jiný než v době, kdy prováděl transakce. Obviněný komunikaci sám předložil a vysvětloval, že v tuto dobu se snažil zjistit co nejvíce informací, a proto si dělal screenshoty komunikace.

6. Obviněný je proto přesvědčen, že jeho jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle ustanovení § 217 tr. zákoníku, a to i za uplatnění zásady in dubio pro reo, a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neodpovídají mu námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Obviněný tvrdil, že soudy nesprávně hodnotily některé okolnosti týkající se úmyslného zavinění, avšak argumentací ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování, aniž by konkrétně uvedl, proč obsah důkazů vůbec neposkytuje podklad pro učiněná skutková zjištění. Takové odůvodnění existenci zmíněného důvodu dovolání založit nemůže.

8. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak obviněný soudům vytkl, že nesprávně posoudily existenci úmyslného zavinění. Uvedenou námitku lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, avšak je nutno ji shledat zjevně neopodstatněnou. Rozhodná skutková zjištění totiž svědčí o tom, že obviněný se na zastření původu peněžních prostředků pocházejících ze zdrojové trestné činnosti podílel zcela vědomě a z jeho aktivního jednání vyplývá, že musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ze zájmových bankovních účtů nebude možné dohledat vybrané peněžní prostředky a že budou později použity ve prospěch neznámých osob. Volní složka je u obviněného dána tím, že měl aktivní vztah k uvažovaným skutečnostem. Pokud jde o vědomostní složku úmyslného zavinění, bylo prokázáno, že obviněný znal všechny rozhodné okolnosti, za kterých jednal. Obviněný totiž založil příslušné účty, manipuloval s výnosy z trestné činnosti na těchto účtech, a předával je další osobě (O. K.). Rovněž vzhledem ke svým intelektovým schopnostem se nemohl domnívat, že peněžní prostředky pocházejí z legálních zdrojů. Nemohlo se proto jednat o nedbalostní formu zavinění (resp. o přečin legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti podle § 217 tr. zákoníku), neboť v jeho jednání byla zahrnuta vůle způsobit následek předvídaný u skutkové podstaty podle § 216 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku.

9. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného N. N. jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

10. Toto vyjádření bylo zasláno obhájkyni obviněného k možné replice, čehož však do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo využito.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

12. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

13. K tomu je namístě nejprve upřesnit (byť to nemá zásadní dopad na níže dovozené závěry), že zmíněné důvody bylo s ohledem na procesní okolnosti dané věci namístě posuzovat ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (konkrétně s jeho druhou alternativou), neboť z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svojí argumentací nebrojil pouze proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání (a proti němuž nutně směřuje dovolání), nýbrž zejména proti závěrům rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě je přitom dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. ř.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Konkrétně v dovolání obviněný namítal toliko existenci alternativy prvé tohoto ustanovení, v níž jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, který vzešel z těchto skutkových zjištění.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ten je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Je tedy především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je v daném případě určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.

Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí při uplatnění tohoto dovolacího důvodu vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda

je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

IV. Důvodnost dovolání

16. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovozoval obviněný existenci zjevného rozporu výhradně ve vztahu k závěru o naplnění subjektivní stránky zločinu, jehož se měl dopustit. Námitky obviněného přitom směřovaly výlučně do oblasti dokazování, respektive do oblasti hodnocení provedených důkazů, přičemž soud údajně postupoval toliko v jeho neprospěch a měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Nabízel své hodnocení provedených důkazů a své závěry, které z provedených důkazů vyplývají a které jsou odlišné od závěrů, k nimž dospěly oba soudy. Obviněný tak zjevně nepředkládal námitky ve smyslu výše rozvedeného zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, ale pouze pokračoval ve své dosavadní obhajobě (spočívající v předkládání odlišného hodnocení důkazů), se kterou se navíc soudy nižších stupňů vypořádaly.

17. Nejvyšší soud tak jen ve stručnosti konstatuje, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zjevné, jak hodnotil provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a argumentaci soudu prvního stupně rozvinul. Přitom se vypořádal s odvolacími námitkami, když vystihl podstatu trestného jednání obviněného.

18. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Přesto je na místě zopakovat, že soudy vzaly za prokázané, že obviněný N. N. v podstatě na základě pokynů O. K., tedy osoby, kterou dostatečně neznal, pod příslibem odměny (iPhone, finanční odměna), poskytoval své již založené bankovní účty, a dokonce zakládal nové účty za účelem přijetí peněžních prostředků od třetích osob, které byly poškozeny predikativní trestnou činností, která je podrobně popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Následně neprodleně předmětné peněžní prostředky vybíral z bankomatů a předával je O. K. Celkově takto převedl a vybral částku ve výši 623 478 Kč. Pokud byl v bance dotázán na původ peněz, po dohodě s O. K. uvedl, že jsou od členů rodiny. V této souvislosti soud prvního stupně provedl dostatečné množství důkazů (výpovědí obviněného, jenž označil uvedené skutečnosti za nesporné, výpovědí svědka I. V., elektronickou komunikací s osobou označením A., bankovními informacemi), které hodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a vyvodily z nich závěry, se kterými se ztotožnil také odvolací soud.

19. Jestliže obviněný vznesl rovněž námitku týkající se aplikace zásady in dubio pro reo, jde o procesní námitku, která rovněž není pod žádný z uplatněných důvodů podřaditelná. Lze nicméně doplnit, že zásada in dubio pro reo má vztah ke zjištění skutkového stavu věci, má procesní charakter a týká se otázek skutkových. Pravidlo in dubio pro reo totiž znamená, že jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Rozhodnout ve prospěch obviněného lze však jen za předpokladu, že existující rozpory jsou tak zásadní, že skutkový děj není nepochybný ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení důkazů dalších. O tuto situaci se však v dané věci nejednalo, neboť soudy po řádně provedeném dokazování žádné pochybnosti o tom, zda a jak se odehrálo vytýkané jednání, neměly.

20. Námitky spočívající v polemice obviněného se závěry soudů nižších stupňů stran hodnocení důkazů, tedy nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.

21. Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. bylo v zásadě možné podřadit námitku, podle níž v projednávané věci nebylo spolehlivě prokázáno úmyslné zavinění, a to ani ve formě úmyslu nepřímého. Nejvyšší soud se touto hmotně právní námitkou (vycházeje ze skutkových zjištění vyjádřených v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, případně rozvedených v odůvodnění rozhodnutí) zabýval, avšak shledal ji zjevně neopodstatněnou.

22. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea 1, odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, kterým byl obviněný N. N. uznán vinným, se dopustí ten, kdo zastírá původ věci, která je výnosem z trestné činnosti spáchané na území České republiky nebo v cizině, zejména tím, že zakrývá nebo utajuje její skutečnou povahu, umístění, pohyb, nakládání s ní, vlastnické nebo jiné právo k ní, nebo kdo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění jejího původu, spáchá-li takový čin ve vztahu k věci, která má větší hodnotu, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného větší prospěch a spáchá-li takový čin ve vztahu k věci pocházející ze zvlášť závažného zločinu. Ke spáchání tohoto zločinu se vyžaduje úmyslné zavinění ve smyslu § 15 tr. zákoníku, přičemž k naplnění okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu § 216 odst. 3 písm. b), c), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku postačí i zavinění ve formě nedbalosti [§ 17 písm. a) tr. zákoníku]. Pachatel zde zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která je výnosem z trestného činu, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem.

23. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem – úmysl přímý [§ 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn – úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].

24. Zavinění je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a jednak na složce vůle zahrnující ve vztahu k úmyslu především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.

25. V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u úmyslu eventuálního byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P. a kol. S. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 170, 171).

26. V projednávané věci soudy dovodily zavinění ve formě úmyslu. Soud prvního stupně výslovně uvedl, že se jedná o úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože provedené dokazování svědčí o tom, že obviněný vědomě zakrýval původ finančních prostředků přicházejících na jeho nebo jím zakládané účty, neboť po domluvě s O. K., kterého znal velmi krátce, za příslib odměny, přijímal na své účty v rychlém sledu finanční prostředky (v řádech desítek či stovek tisíc) od osob, které neznal, následně tyto prostředky z účtu vybíral a předával O.

K. Na každý převod finančních prostředků bylo nutné zakládat nový účet u jiné banky, což nelze považovat za běžné. Skutečnost, že jde o nestandardní jednání a pochybnosti o legalitě činnosti samotného obviněného pak vyplynuly při jednání s bankou, kdy obviněný k dotazu na původ peněz přímo neodpověděl, ale pojal podezření, že pravda není na místě, volal o pomoc O. K., který jej navedl ke lživé odpovědi, že mu peníze zasílá rodina, ačkoli to nebyla pravda. Obviněný přitom jako průměrně obeznámená osoba (student vysoké školy žijící již několik let na území České republiky) věděl, že tím podstatně snižuje možnost vypátrat vlastníka finančních prostředků.

Soudy na základě všech provedených důkazů zcela oprávněně neuvěřili tomu, že by byl obviněný natolik důvěřivý (ačkoli se O. K. podle obviněného prezentoval věrohodně) a věkem nezkušený, že by legalitě svého počínání uvěřil. Poukázáno bylo i na obsah konverzace zúčastněných osob. Ze všech těchto objektivních okolností soudy dovodily závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého úmyslu, neboť zjevně věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§ 15 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku].

27. Dovolací soud se s uvedenými závěry soudů nižších stupňů stran subjektivní stránky trestného činu plně ztotožňuje a právní posouzení skutku neshledává rozporným s trestním právem hmotným. Výklad, podle něhož byl obviněným přesvědčený, že jeho služby poskytnuté O. K. byly legální, je do jisté míry až absurdní. V běžném podnikatelském prostředí (a to i v oblasti kryptoměn), pokud je v souladu se zákonem, není žádný důvod, aby podnikatel neužíval vlastní účet, ale používal účty jiných, s ním (s jeho podnikáním) zcela nesouvisejících osob, a to ještě tím způsobem, aby na každou platbu byl zapotřebí účet jiný, byť založený stejnou osobou, a připsané peníze musely být ihned v hotovosti vybrány. I když Nejvyšší soud nepřehlíží nevysoký (přesto však dospělý) věk obviněného, ovšem jinak inteligentního jedince, a je zcela dobře možné, že např. neznal zcela přesný obsah pojmů jako je spoofing či phishing, přesto musel být obviněný zjevně srozuměn s tím, služby, které (navíc opakovaně) poskytuje a za které má obdržet odměnu, nejsou součástí legálních postupů. Uvedené dokresluje i jeho lživé prohlášení v bance o původu peněz, které by v případě jeho přesvědčení o opaku (o řádnosti jeho činnosti) vůbec nebylo namístě (nebyl by k němu důvod), a rovněž i zachycená konverzace. Lze pak i třeba považovat za možné, že O. K. byl výmluvný a přesvědčivý, ovšem v dané souvislosti patrně spíše v tom smyslu, že navzdory zřetelným znakům procesu legalizace výnosů z trestné činnosti dokázal obviněného či další osoby přesvědčit, aby za slíbenou odměnu (mobil či provizi) k požadovaným úkonům přistoupili.

28. Popsané závěry nejsou ani nijak v rozporu se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 8 Tdo 1570/2019, na které obviněný poukázal (v němž bylo shledáno správným spáchání obdobného trestného činu tam obviněnou osobou v úmyslu přímém).

29. Na základě všech popsaných poznatků soudy nižších stupňů důvodně dovodily, že obviněný byl srozuměn s původem peněz pocházejících z trestné činnosti, a proto subjektivní stránku trestné činnosti v potřebné formě zavinění úmyslu nepřímého je třeba považovat za prokázanou bez důvodných pochybností. Zavinění ve formě úmyslu přímého, byť se o takové variantě soudy nad rámec zmínily, není obviněnému kladeno za vinu. Z výše uvedeného je rovněž zřejmé, že jednání obviněného nebylo možné kvalifikovat jako spáchané z nedbalosti.

V. Závěrečné shrnutí

30. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud proto uzavírá, že námitky obviněného se v části míjejí s jakýmkoliv dovolacím důvodem podle § 265b tr. ř., námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud dovolání N. N. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 10. 2024

JUDr. Radek Doležel předseda senátu