8 Tdo 1570/2019-435
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2020 o dovolání,
které podal obviněný I. H. N., nar. XY v XY, Nigérie, trvale bytem XY, státní
příslušník Švédského království (proti němuž je trestní řízení vedeno jako
proti uprchlému podle § 302 a násl. tr. ř.), proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 61 To 39/2019, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 85/2018, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. N. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3
T 85/2018, byl obviněný I. H. N. uznán vinným zločinem legalizace výnosů z
trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku,
kterého se dopustil tím, že dne 6. 6. 2016 založil v Praze 1, XY, v pobočce
bankovní instituce UniCredit Bank, a. s., bankovní účet č. XY, jehož byl
jediným majitelem a disponentem, kdy od okamžiku založení bankovního účtu na
tento nebyla, vyjma jediné platby ve výši 10,08 EUR, připsána žádná platba a až
dne 22. 11. 2016 byla připsána zahraniční platba ve výši 49.225,28 EUR (tj.
1.331.297,60 Kč) a dne 24. 11. 2016 platba ve výši 49.435,82 EUR (tj.
1.336.482,70 Kč) z bankovního účtu IBAN XY od obchodní společnosti Stante
Logistics Srl, sídlem Via dei Gerani 4, 700 26 Modugno, Itálie (dále
„společnost Stante“), z nichž obratem dne 24. 11. 2016 zaslal částku ve výši
39.000 EUR na bankovní účty vedené ve Spolkové republice Německo na osobu U. L.
N., přičemž obchodní společnosti Stante podala ohledně těchto plateb trestní
oznámení s tím, že byly realizovány na základě podvodného jednání neznámého
pachatele, když z okolností přijetí plateb, tedy že bankovní účet obviněný
založil čistě za účelem přijetí těchto zahraničních plateb, které ihned po
jejich připsání zaslal další osobě, skutečnosti, že se původní plátce, místo
pobytu obviněného, místo založení bankovního účtu a finální příjemce každý
nachází v jiném státě, a z toho, že obviněný neměl k založení bankovního účtu v
České republice žádný legitimní důvod, je zřejmé, že bankovní účet založil s
cílem přijmout finanční prostředky, u nichž je třeba zastřít jejich původ, tedy
u nichž je zřejmé, že pocházejí z trestné činnosti.
2. Za tento zločin byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl
podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební
dobu v trvání čtyř roků. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen
rovněž trest vyhoštění na pět let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o
náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 12. 3. 2019,
sp. zn. 61 To 39/2019, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného podané obhájkyní
proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájkyně z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, neboť
skutek, jenž mu je kladen za vinu, nenaplňuje znaky zločinu podle § 216 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku. Rovněž vytkl, že postrádá spojitost s
provedenými důkazy, a proto namítal i porušení zásady spravedlivého procesu.
Těmito obecnými výhradami mířil zejména proti subjektivní stránce v podobě
úmyslu, protože zavinění u tohoto trestného činu musí zahrnovat jak úmysl
zastřít původ věci (či jinak usilovat o podstatné ztížení nebo znemožnění
zjištění původu věci), tak úmysl, resp. alespoň srozumění s tím, že daná věc z
trestné činnosti pochází. V nalézacím řízení však podle něj nebyly zjištěny
skutečnosti, z nichž by bylo možné bez pochybností dojít k závěru, že jednal s
takovým úmyslem.
5. Pro spolehlivý závěr o zavinění podle obviněného chybí ve věci
potřebná zjištění, neboť soudy posuzovaný skutek je v rozporu s provedenými
důkazy, resp. byl konstruován při naprosté absenci důkazů objasňujících
subjektivní stránku. Obviněný vyjmenoval důkazy, o něž se soud opíral, a z
tohoto přehledu dovodil, že před soudem prvního stupně byly provedeny pouze ty,
z nichž lze mít za prokázanou existenci finančních prostředků pocházejících
pravděpodobně z trestné činnosti a z přeshraničních plateb z bankovního účtu
obviněného. Nebyly ale provedeny takové důkazy, které by svědčily o tom, že by
obviněný dané platby realizoval s úmyslem zastřít jejich původ (či jinak
usilovat o podstatné ztížení nebo znemožnění zjištění jejich původu), resp. o
tom, že byl alespoň srozuměn s tím, že předmětné finanční prostředky z trestné
činnosti pocházejí, a nebyl ani prokázán jakýkoliv vztah obviněného k tzv.
základnímu (hlavnímu) trestnému činu.
6. Z uvedených důvodů v průběhu řízení nebylo zjištěno, že obviněný
založil účet výhradně za účelem přijetí předmětných zahraničních plateb, když
založení bankovního účtu a jeho nevyužívání po určitou dobu nelze bez dalšího
považovat za účelové jednání, neboť pro takový závěr žádné důkazy nesvědčí. Pro
prokázání viny obviněného nelze vycházet ani z rozdílnosti míst a států pobytu
obviněného, bankovního účtu a finálního příjemce, neboť v dnešní době jsou
přeshraniční bankovní transakce zcela běžné, a nelze z nich dovozovat trestní
odpovědnost. Neztotožnil se se závěrem soudů, že neměl k založení bankovního
účtu v České republice žádný legitimní důvod, a vytkl, že soudy nezvažovaly, že
by on sám mohl být pouze obětí celé trestné činnosti související s předmětnými
finančními transakcemi, a nepřihlédly k jeho obhajobě, že dané finanční
prostředky mohly být připsány v souvislosti s jeho pracovní činností pro
společnost GREPHIL INTERNATIONAL AGENCY, a že s nimi naložil podle pokynů, jež
mu byly v rámci jeho pracovních povinností uděleny. Jestliže tuto skutečnost
soudy neobjasnily, zpronevěřily se zásadám podle článků 8 odst. 2, 36 odst. 2 a
40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09).
7. Okolnosti, na nichž soudy prvního a druhého stupně založily svůj
právní závěr o zavinění obviněného, nemají oporu ve výsledcích provedeného
dokazování, ale opírají se pouze o to, že existoval účet, aniž by byl ověřen
důvod jeho založení, a vycházejí jen z toho, že se týkal bankovních účtů v
různých státech. Tyto okolnosti lze jen stěží považovat za souhrn objektivních
nepřímých důkazů, na nichž je možné založit nepochybný závěr o jeho zavinění
(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1620/2014, a
stanovisko č. 19/1971 Sb. rozh. tr.).
8. Když nebyly podle obviněného naplněny všechny znaky skutkové podstaty
zločinu, jímž byl obviněný uznán vinným, shledal nesprávným i výrok o trestu,
jenž byl zcela nedůvodně potvrzen usnesením odvolacím soudem, jemuž též vytkl,
že jeho odvolání zamítl, aniž se jakkoliv zabýval uplatněnou argumentací, a
naopak zcela nedůvodně tvrdil, že společnost Stante s obviněným nikdy
neobchodovala, a proto ani nemohla zaslat peníze na jeho účet, který vůbec
neznala. Okolnost, z jakého důvodu společnost Stante odeslala předmětné
finanční částky, zda vědomě či nikoliv, může být relevantní pro posouzení tzv.
základního (hlavního) trestného činu a určení jeho pachatele, nikoliv však pro
posouzení trestného činu, kterým byl shledán vinným. Navíc obviněný v rámci své
obhajoby ani nikdy netvrdil, že by společnost Stante zaslala předmětné finanční
částky na jeho účet vědomě či nevědomě, a to právě proto, že on sám o této
společnosti vůbec nevěděl, stejně jako nevěděl, odkud předmětné finanční
9. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.
1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn.
61 To 39/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1
ze dne 29. 11. 2018, sp. zn. 3 T 85/2018, a dále aby podle § 265m odst. 1 tr.
ř. sám obviněného zprostil obžaloby, příp. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.
přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
10. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného
zasláno, se k němu do doby konání neveřejného zasedání (§ 265h odst. 2 tr. ř.)
nevyjádřilo.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou
osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. K jednotlivým důvodům, o něž obviněný dovolání opřel, je vhodné v
obecné rovině uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání
uplatnit, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Na podkladě tohoto důvodu je možné namítat,
že postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup,
anebo pokud byl řádný opravný prostředek zamítnut nebo odmítnut, přestože v
řízení předcházejícím tomuto usnesení byl dán některý z důvodů uvedených v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V přezkoumávané věci se jedná o
druhou z uvedených alternativ, protože odvolací soud napadený rozsudek ve
smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a obviněný dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podmínil důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Proto Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným uvedené námitky korespondují se
zákonnými hledisky pro jeho řádné uplatnění.
13. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné použít, pokud
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním
vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl
nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo
jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. Podkladem pro posouzení
správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně
skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně
usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS
412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn.
II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, dne 15. 4. 2004,
sp. zn. IV. ÚS 449/03). Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)].
14. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností
Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či
není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy
jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o
nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 ), což může být za situace, že je zjištěna zjevná
absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a
nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17.
5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94,
ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo usnesení Ústavního soudu ze
dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
IV. Posouzení dovolání
15. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný
zákonné požadavky pro podání dovolání v souladu s označenými dovolacími důvody
splnil jen částečně tím, že brojil proti vadné právní kvalifikaci, jíž vytýkal
nesprávné posouzení subjektivní stránky, a to přesto, že částečně tyto
argumenty založil na výhradách i proti nepřesnosti v popisu skutkových
zjištění, která podle něj nevycházejí z důkazů ve věci provedených.
16. Přestože uvedené výhrady proti správnosti skutkových zjištění na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z obecných zákonných
hledisek nedopadají, neboť poukazují na nedostatečná a s obsahem provedených
důkazů rozporná skutková zjištění, která nepostačují pro učiněné právní závěry,
nebrání tato skutečnost Nejvyššímu soudu v tom, aby posuzoval věcnou správnost
těchto výhrad, a to s ohledem na možnost porušení pravidel spravedlivého
procesu. Významné je, že uvedené nedostatky obviněný vztahoval k vadným právním
závěrům dotýkajícím se subjektivní stránky, a tedy takto vyjádřené nedostatky s
označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v zásadě
korespondují. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda jsou soudy učiněné právní
závěry správným a logickým vyústěním procesu dokazování a na jeho základě
učiněných skutkových zjištění.
V. K časové působnosti trestních zákonů
17. Proto, aby se mohl Nejvyšší soud zabývat správností použité právní
kvalifikace, bylo třeba nejprve vyřešit, který zákon na čin obviněného bylo
možné aplikovat, s ohledem na to, že byl spáchán v červnu 2016 a zákonem č.
287/2018 Sb. byl změněn zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony. Z hledisek § 2 odst. 1 tr.
zákoníku dovolací soud zkoumal, který zákon je pro obviněného příznivější,
neboť tento závěr je významný pro úvahy o správnosti právního posouzení činu,
jenž je obviněnému kladen za vinu, a to mimo jiné i proto, že z napadených
rozhodnutí taková úvaha nevyplývá.
18. Zásady vymezené v § 2 odst. 1 tr. zákoníku stanoví pravidlo, že
skutek se posuzuje podle toho práva, jehož použití je pro obviněného
nejpříznivější, a to bez rozdílu, zda jde podle dřívějšího a pozdějšího práva o
stejné či různé skutkové podstaty. Přitom se použije ve všech směrech buď jen
práva účinného v době činu, nebo jen práva pozdějšího. Platí tedy zásada, že
dřívějšího nebo nového zákona je třeba užít jako celku (srov. rozhodnutí č.
48/2011-II. Sb. rozh. tr). Pro posouzení otázky, zda použití pozdějšího
trestního zákona by bylo pro pachatele příznivější, je rozhodující celkový
výsledek z hlediska trestnosti posuzovaného činu, jehož by bylo dosaženo při
aplikaci zákona účinného v době spáchání činu a zákona pozdějšího. Jestliže
okolnosti vztahující se ke spáchání činu a k osobě pachatele jsou stejně
významné podle nové i dřívější trestně právní úpravy, pak pro závěr, který z
posuzovaných trestních zákonů je ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 část věty za
středníkem tr. zákoníku pro pachatele příznivější, je rozhodující srovnání
trestních sazeb uvedených v posuzovaných zákonech a trestů, které lze na jejich
základě uložit (srov. rozhodnutí č. 11/1991 Sb. rozh. tr., též stanovisko č.
1/2011 Sb. rozh. tr.).
19. V posuzované věci obviněný trestný čin, jenž mu je kladen za vinu,
spáchal v červnu až listopadu 2016, kdy účinný trestní zákon stanovil u zločinu
legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3
písm. d) tr. zákoníku trestní sazbu u trestu odnětí svobody podle odstavce 3
(kvalifikační znak představující značný prospěch) na dvě léta až šest let, nebo
bylo možné uložit trest propadnutí majetku. Novelou provedenou zákonem č.
287/2018 Sb. s účinností od 1. 2. 2019 (tj. po spáchání činu, avšak před
rozhodnutím soudu druhého stupně), byla původní skutková podstata trestného
činu podílnictví podle § 214 tr. zákoníku (touto novelou zrušená) zahrnuta do
nových ustanovení § 216 tr. zákoníku (legalizace výnosů z trestné činnosti) a
§ 217 tr. zákoníku (legalizace výnosů z trestné činnosti z nedbalosti). Podle
této nové právní úpravy by na čin obviněného dopadalo posouzení podle § 216
odst. 2, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který by mu hrozil trest od dvou do
osmi roků nebo propadnutí majetku.
20. Při posouzení trestnosti tohoto činu z hlediska srovnávaných zákonů
je pro obviněného podle sazby trestu odnětí svobody v celkovém výsledku
příznivější ve smyslu zásad podle § 2 odst. 1 tr. zákoníku ustanovení § 216 tr.
zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019 v době, kdy byl čin spáchán (tedy před
novelou zákonem č. 287/2018 Sb.), podle něhož soudy činné ve věci čin
obviněného posoudily. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud výhrady obviněného proti
takto užité právní kvalifikaci posuzoval a zkoumal, zda jsou důvodné.
VI. K právnímu posouzení
21. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1
písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) se
dopustí ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo
nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla
získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo
jako odměna za něj, získá-li takovým činem pro sebe nebo pro jiného značný
prospěch.
22. K námitkám obviněného je třeba uvést, že se jedná o úmyslný trestný
čin (§ 15 tr. zákoníku), jejž soudy podle tzv. právní věty shledaly naplněným v
alternativě, že zastřel původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným
v cizině, a získal takovým činem pro jiného značný prospěch.
23. Objektem trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti je cizí
majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným
trestným činem nebo jako odměna za něj. Tím je poskytována i ochrana majetkovým
vztahům na finančních trzích, na trhu výrobků a služeb a na ostatních trzích,
pokud jde o původ peněz a jiných majetkových hodnot, tedy je chráněn i zájem na
čistotě majetkových vztahů. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu,
aby zůstal beze změny stav vytvořený základním (hlavním) trestným činem (např.
podvodem podle § 209 tr. zákoníku, přijetím úplatku podle § 331 tr. zákoníku,
aj.), na který legalizace navazuje (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154; shodně též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 4 Tdo 383/2012, či ze dne 27. 11.
2008, sp. zn. 6 Tdo 1171/2008). V širším slova smyslu je možné objekt tohoto
trestného činu spatřovat v zájmu společnosti na ochraně čistoty hospodářských
vztahů, zejména s důrazem na ochranu regulérnosti fungování tržního
hospodářství a řádného obchodování. Tato skutková podstata má za cíl postihovat
rozličné formy jednání nazývané obecně jako praní špinavých peněz, neboť
legalizace výnosů z předešlé trestné činnosti má především za cíl ztížit či
znemožnit odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení
tento nelegální zisk (např. podvod, krádež, přijetí úplatku, obchod s drogami
apod.) Předmětem útoku je majetková hodnota, která nebyla právně nabyta do
vlastnictví pachatele, neboť byla získána trestnou činností, tj. protiprávním
úkonem, jehož neplatnost se dovozuje z § 547 ve spojení s § 588 zákona č.
89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dříve § 39 obč. zák. č. 40/1964
Sb.; srov. komentář k § 216 bod 6. dostupný v právním informačním systému ASPI
k 29. 1. 2020, shodně též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1311).
24. Ustanovení o trestném činu legalizace výnosů z trestné činnosti
provádí závazky vyplývající z Evropské úmluvy o praní, vyhledávání, zadržování
a konfiskaci výnosů ze zločinu ze dne 8. 11. 1990 (č. 33/1997 Sb.), která v
článku 6 vymezuje základní znaky trestného činu praní výnosů zločinu. Členské
státy Rady Evropy se dohodly na jednotném postihu úmyslného jednání směřujícího
k zatajení nebo zakrývání nedovoleného původu majetku. Obdobný požadavek se
objevuje i v dalších dokumentech, např. nařízení Evropského parlamentu a Rady
(ES) č. 1781/2006 ze dne 15. 11. 2006 (1781/2006/ES) o informacích o plátci
doprovázejících převody peněžních prostředků, atd.], nebo Směrnice Evropského
parlamentu a Rady ze dne 26. 10. 2005, o předcházení zneužití finančního
systému k praní špinavých peněz a financování terorismu, ve znění směrnice
21007/64/ES a směrnice 2008/20/ES (2005/60), Rozhodnutí Rady ze dne 6. 12. 2007
o spolupráci mezi úřady pro vyhledávání majetku z trestné činnosti v
jednotlivých členských státech v oblasti vysledování a identifikace výnosů z
trestné činnosti nebo jiného majetku v souvislosti s trestnou činností
(2007/845/SVV). V neposlední řadě se jedná o směrnici Evropského parlamentu a
Rady, (EU) 2015/849 ze dne 20. 5. 2015, o předcházení využívání finančního
systému k praní peněz nebo financování terorismu, o změně nařízení Evropského
parlamentu a Rady (EU) č. 648/2012 a o zrušení směrnice Evropského parlamentu a
Rady 2005/60/ES a směrnice Komise 2006/70/ES. Podle článku 1 odst. 3 se za
praní peněz považuje jednání, pokud je pácháno úmyslně:
a) přeměna nebo převod majetku s vědomím, že tento majetek pochází z trestné
činnosti nebo z účasti na takové činnosti, za účelem zatajení nebo zastření
nezákonného původu majetku nebo za účelem pomoci jakékoliv osobě, která se
účastní páchání takové činnosti, aby se vyhnula právním následkům svého jednání;
b) zatajení nebo zastření skutečné povahy, zdroje, umístění, nakládání, pohybu,
práv k majetku nebo jeho vlastnictví s vědomím, že tento majetek pochází z
trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti;
c) nabývání, držení nebo užívání majetku s vědomím, v době jeho obdržení, že
tento majetek pochází z trestné činnosti nebo z účasti na takové činnosti;
d) účast na spáchání, spolčení ke spáchání, pokus o spáchání, pomoc,
usnadňování a návod ke spáchání jakéhokoliv jednání uvedeného v písmenech a),
b) a c).
Jednání se považuje za praní peněz i tehdy, jestliže k činnostem, na jejichž
základě vznikl majetek pro účely praní, došlo na území jiného členského státu
nebo na území třetí země.
25. Podle článku 1 odst. 6 uvedené směrnice Evropského parlamentu a
Rady, (EU) 2015/849, vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti
jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 mohou být odvozeny z objektivních
skutkových okolností.
26. Zastíráním původu věci (nebo jiné majetkové hodnoty), o které v
posuzované věci šlo, se především rozumí tzv. „praní špinavých peněz“, ale
netýká se jen peněz, nýbrž i dalších věcí a jiných majetkových hodnot. Zastření
znamená, že informace o původu věci nebo jiné majetkové hodnoty je utajována
nebo zkreslována. Zpravidla k tomu slouží fiktivní účetní operace. Dalším
způsobem může být činnost směřující k převodům vlastnických práv k takové věci.
Prostředkem zastření původu věci je převod vlastnictví k ní, vkládání takových
věcí do „legálního podnikání“, jakož i utajení skutečné povahy věci, místa a
pohybu věci, utajení dispozic s ní a informací o jejím vlastnictví, resp. o
jiných právech k ní. Původem věci se tu rozumí to, že pochází z trestného činu
nebo byla poskytnuta jako odměna za něj. Půjde především o trestné činy
majetkové (hlava V.), trestné činy hospodářské (hlava VI.), ale i o výtěžek
např. z nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními
látkami nebo obchodu s nimi (§ 283 tr. zákoníku), výroby a jiného nakládání s
látkami s hormonálním účinkem (§ 288 tr. zákoníku), z úplatkářství (§ 331 až
333 tr. zákoníku), z trestné činnosti organizovaných zločineckých skupin (§
129, 361 tr. zákoníku) atd. Věc nebo jiná majetková hodnota může být získána i
trestným činem pachatele legalizace výnosů z trestné činnosti, anebo může jít i
o jeho odměnu za spáchaný trestný čin. Pachatel jedná s cílem vzbudit zdání, že
taková věc (získaná trestnou činností) nebo majetkový prospěch (získaný
trestnou činností) byly nabyty v souladu se zákonem (srov. ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2154, či
DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer,
a. s., 2015, s 1311 až 1313, obdobně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. 7.
vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 712 až 714, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1173/2011).
27. Vzhledem k povaze tohoto trestného činu, který závisí na hlavním,
tzv. predikativním trestném činu, je třeba upozornit, že za predikativní
trestný čin se pro účely legalizace výnosů z trestné činnosti považuje
jakýkoliv trestný čin, který vede k získání věcí, tj. vytváří výnosy, jež se
později stávají předmětem legalizace. Právní teorie i praxe se v této
souvislosti musela vypořádat rovněž se situací, kdy dosud nebylo pravomocně
rozhodnuto o predikativním trestném činu, zejména z důvodu, že nebyl zjištěn
pachatel tohoto trestného činu. Judikatura se v zásadě ustálila na závěru, že
posouzení, zda došlo k získání majetkové hodnoty trestným činem, může být
předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. ř. závisející jen na zhodnocení daných
okolností případu, zda byl, či nebyl spáchán trestný čin, z něhož majetková
hodnota pochází (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008,
sp. zn. 11 Tdo 652/2008; též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník.
Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 1314).
28. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněného je zásadně zaměřeno proti
zavinění, ve vztahu k němuž vytýká, že nebyly okolnosti subjektivní povahy
řádně objasněny a že nebyl prokázán jeho vztah k tzv. základnímu trestnému
činu, je nejprve vhodné obecně zmínit, že se jedná o úmyslný trestný čin, a
proto se zde vyžaduje zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to se zřetelem na to, že pachatel zde zastírá
původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění
původu věci nebo jiné majetkové hodnoty získané trestným činem nebo jako odměna
za něj, čímž navozuje dojem, že byla nabyta v souladu se zákonem. Z povahy
tohoto trestného činu vyplývá, že úmysl obviněného musí krýt nejen samotné jeho
jednání (ukrytí, převedení na sebe nebo jiného či užívání), ale zároveň si musí
být vědom, že věc nebo jiná majetková hodnota, kterou ukryl, převedl na sebe
nebo jiného či kterou užívá, byla získána trestným činem spáchaným jinou
osobou. Musí znát všechny skutkové okolnosti rozhodné pro závěr, že čin
spáchaný onou jinou osobou je trestným činem (srov. č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). V
případě jednání, které spočívá v ukrytí či převedení na sebe nebo jiného, musí
mít tuto vědomost již v okamžiku, kdy věc nebo jinou majetkovou hodnotu ukrývá
či převádí na sebe nebo jiného.
29. Současně je však třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice
Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo
záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této
směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což
koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov.
rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti
subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností
objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na
vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním
zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl
usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze
skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází
v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na
podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
30. Posoudí-li se z těchto hledisek odůvodnění přezkoumávaných
rozhodnutí a skutečnosti, o něž soudy své závěry o subjektivní stránce
obviněného opíraly, jakož i jeho vztah k původu peněz, o nějž se v této trestní
věci jedná, lze považovat za správné, že shledaly u obviněného úmysl přímý
podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože dospěly k závěru, že chtěl
způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný ustanovením §
216 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v zastření původu věcí
(peněz) získaných trestným činem spáchaným v cizině, a pro případ, že takový
následek nastane, byl s ním srozuměn. Soud prvního stupně na základě výsledků
provedeného dokazování opřeného zejména o svědecké výpovědi J. K. (jednatele a
jediného společníka firmy Bohemia Cargo) a listinné důkazy (zejména trestní
oznámení, zprávy společnosti Stante a Bohemia Cargo, emailová komunikace,
výpisy bankovních účtů) dospěl k závěru, že obviněný vědomě zakrýval původ
finančních prostředků takovým způsobem, že za účelem připsání dvou podvodných
plateb v celkové výši 98.661,10 EUR založil bankovní účet u UniCredit Bank, a.
s., jehož byl jediným majitelem a disponentem, přičemž bylo zjištěno, že od
založení účtu před připsáním plateb nebyly provedeny žádné běžné finanční
transakce (od založení účtu dne 6. 6. 2016 byla dne 5. 8. 2016 připsána pouze
platba ve výši 10,08 EUR, dne 22. 11. 2016 byla na účet připsána zahraniční
platba ve výši 49.225,28 EUR a dne 24. 11. 2016 platba ve výši 49.435,82 EUR z
bankovního účtu společnosti Stante) a finanční prostředky, které byly připsány
na předmětný bankovní účet, bezprostředně poté dne 24. 11. 2016 přeposlal na
další zahraniční bankovní účty vedené ve Spolkové republice Německo na jiného
majitele (viz strana 3 cit. rozsudku).
31. Odvolací soud z podnětu obdobných námitek obviněného uplatněných v
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně se rovněž zabýval všemi rozhodnými
okolnostmi ve vztahu k přímému úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku
a poukázal na objektivní okolnosti, za nichž k činu došlo. Z nich v souladu s
úvahami soudu prvního stupně zdůraznil, že obviněný založil předmětný účet, a
od tohoto okamžiku vyjma jediné platby ve výši 10,80 EUR jiné platby než od
společnosti Stante na předmětný účet zaslány nebyly. Shrnul i další ve věci
zjištěné skutečnosti, např. dobu výběru peněz, nebo okolnosti na straně
společnosti Stante, která s obviněným nikdy neobchodovala. Právě z těchto
okolností následně vyvodil své úvahy o úmyslném zavinění obviněného (srov.
stranu 3 body 12., 13. usnesení odvolacího soudu).
32. Nejvyšší soud se s těmito závěry soudů obou stupňů ztotožnil,
protože shledal, že jak skutkové okolnosti, jak jsou ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně popsány, tak i na ně navazující úvahy obou soudů obsažené v
odůvodnění napadených rozhodnutí obsahují nezbytné informace, z nichž je
patrné, o co svůj závěr opřely. Nelze se ztotožnit s tvrzením obviněného, že by
nebyly provedeny žádné důkazy, které by objasňovaly, že dané platby realizoval
s úmyslem zastřít jejich původ, protože soudy vysvětlily, z jakých konkrétních
skutečností usuzovaly na zavinění obviněného. Je možné shrnout, že jejich
závěry byly učiněny v souladu se zákonnými hledisky i s obsahem a výsledky
provedeného dokazování. Přímý úmysl u obviněného soudy dovodily z jeho osobních
poměrů, způsobu, jak účet založil, kde pobýval, odkud pocházel, odkud peníze
plynuly (míněno několik členských států EU), a zabývaly se i souvislostmi
dotýkajícími se sporu, který v důsledku uvedené transakce nastal mezi
společností Bohemia Cargo zastoupenou J. K. a společností Stante. Významný zde
byl způsob nakládání s jím zřízeným bankovním účtem i na něj obdrženými
finančními prostředky od odesílatele platby (společnost Stante), o jehož
existenci obviněný podle své obhajoby neměl ani tušení, ani s ním nikdy
neobchodoval či jakkoli nespolupracoval, jak vyplynulo též ze sdělení
společnosti Stante a výpovědi J. K. (viz č. l. 370 až 371), proto nebyl důvod
pro to, aby od této společnosti jakékoliv finanční toky na účet obviněného byly
zasílány. Tyto úvahy mají logickou návaznost a vzájemně spolu korespondují.
Navíc je zde významné, že zavinění je v takových případech určujícím kritériem
pro použití právní kvalifikace, protože zločin legalizace výnosů z trestné
činnosti podle § 216 tr. zákoníku je trestným činem úmyslným (jeho nedbalostní
forma je upravena v § 217 tr. zákoníku) s tím, že k naplnění kvalifikované
skutkové podstaty [zde vymezené v odstavci 3 písm. d) cit. ustanovení] zásadně
postačí zavinění z nedbalosti [16, odst. 1, 2 ve spojení s § 17 písm. a) tr.
zákoníku]. To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit tam uvedený
následek – zastřít původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným v
cizině (úmysl přímý).
33. Nebylo možné se ztotožnit s výhrami obviněného, že u něj k základní
skutkové podstatě absentovala vědomostní i volní složka úmyslu, protože
takovému názoru odporuje jeho chování; které bylo zcela vědomé a chtěné. Vědění
(intelektuální) zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů
ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které
pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a
zkušeností. Intelektuální složka se týká především vnímání objektivního světa
pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti,
což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí
a zkušeností [srov. přiměřeně ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§ 1-139).
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211]. Pokud jde o vědomostní
část úmyslu obviněného, bylo prokázáno, že znal všechny rozhodné okolnosti,
protože on byl tím, kdo účet založil, kdo s penězi na něm manipuloval, a tedy
je zřejmé, že věděl i to, odkud peníze pocházejí. Jestliže volní složka
zahrnuje především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat
určitým způsobem se znalostí podstaty věci, bylo rovněž objasněno, že obviněný
měl aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem a byla to jeho
vůle, která potencovala jeho jednání, jež bylo záměrné a rozhodně
nepředstavovalo „pasívní přístup“, ale šlo o cílené a zcela chtěné jednání
směřující k vyvolání rozhodných skutečností.
34. Nejvyšší soud nad rámec úvah a závěrů, které soudy v přezkoumávaných
rozhodnutích rozvedly, doplňuje, že obviněný k České republice nemá osobně
žádný vztah, narodil se v Nigerii, trvale bydlí ve Stockholmu ve Švédském
království, účet založil v České republice, a peníze, které na účet převedl,
měly původ v Itálii a odčerpány byly na účet v Německu. Rovněž časové
souvislosti mají podstatný význam, neboť bez toho, aby bylo možné dovodit
jakýkoliv racionální důvod, obviněný účet u UniCredit Bank, a. s., založil dne
6. 6. 2016, na nějž do dne 5. 8. 2016 připsal pouze částku necelých 11 EUR
nutnou k udržení provozu a aktivního statusu tohoto účtu. Dalším a jediným
pohybem na straně aktiv bylo až připsání dvou trestným činem dotčených částek
ve dnech 22. 11. 2016 a 24. 11. 2016, které obratem dne 24. 11. 2016 odeslal do
Německa na účet třetí osoby (viz č. l. 267 až 268). Rovněž je třeba brát do
úvahy logické souvislosti vyplývající z před soudy prezentovaného sporu mezi
společnostmi Bohemia Cargo a Stante, které do té doby mezi sebou bezproblémově
spolupracovaly, ovšem až do chvíle, než se objevila pochybná e-mailová zpráva o
změně čísla účtu, kterou však majitel údajného účtu Bohemia Cargo nezaslal, ani
neodpovídala jeho emailové adrese. Žádná společnost s obviněným nikdy
neobchodovala či s ním neudržovala jiné kontakty. Přitom společnost Stante
právě na základě podvodného e-mailu, který na první pohled vyvolával klamné
zdání, že jde o standardní e-mailovou komunikaci z adresy Bohemia Cargo jako
obchodního partnera společnosti Stante, údajně prostřednictvím e-mailu
sdělovala společnosti Stante, že její dosavadní e-mailová adresa, která běžně
sloužila k výměně zpráv mezi oběma jmenovanými společnostmi, byla změněna na XY
(neznámým pachatelem) a nově zněla XY (viz č. l. 234 až 238). Je na první
pohled zjevné, že obě adresy jsou velmi snadno zaměnitelné a těžko od sebe
rozeznatelné, neboť se liší pouze doménou „cz“ a „net“. Důsledkem toho bylo, že
společnost Stante na nově uvedenou mailovou zprávu, a v ní uváděnou změnu účtu,
zaslala úhradu za služby dodané společností Bohemia Cargo, k níž se však nikdy
nedostaly, neboť skončily na podvodně předestřeném uvedeném účtu obviněného. Tato skutečnost vešla ve známost až pozdním odhalením, že uvedené platby v
celkové výši 98.661,10 EUR, nebyly odeslány správnému příjemci, ale někomu,
komu nebyly určeny, a kdo pouze vytvořil podvodný základ (založení funkční,
avšak nepravé e-mailové adresy, založení bankovního účtu pro příjem podvodně
vylákaných plateb), jak vyplývá též z obsahu trestního oznámení podaného
společností Stante na neznámého pachatele (č. l. 93 až 103, 156 až 158, 193 až
196). Předběžně lze proto uvést, že jde o trestnou činnost, která sice dosud
nebyla konkretizována, avšak z hlediska závěru o naplnění znaků posuzovaného
trestného činu podle § 216 tr. zákoníku postačuje zjištění a prokázání, že šlo
o nelegálně získané prostředky, jejichž původ v trestné činnosti vychází z
podvodného trestného činu.
Tyto skutečnosti Nejvyšší soud shledal dostatečnými
pro závěr, že obviněný věděl, že peníze, které byly připsány na jeho účet dne
22. 11. 2016 a 24. 11. 2016, nepatří jemu, neboť jeho obhajoba založená na
tvrzení, že očekával platbu od svého zaměstnavatele společnosti GREPHIL
INTERNATIONAL AGENCY LTD (viz č. l. 50), nemůže obstát proto, že na výpisu z
bankovního účtu je u každé platby viditelný odesílatel (viz č. l. 268). Obviněný se tudíž nemohl mýlit v jeho identitě, jak zjevně zcela účelově tvrdil.
35. Na základě shora rozvedeného Nejvyšší soud konstatuje, že závěry
učiněné oběma soudy mají podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v
objektivních okolnostech, a závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky
dokazování a logicky z nich vyplývá (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb.
rozh. tr.). Při zjišťování okolností, které mají význam pro závěr o zavinění,
vycházely soudy ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly
zvláštní význam některému důkaznímu prostředku. Naopak na zavinění obviněného
usuzovaly ze všech konkrétních okolností, za kterých byl čin spáchán, a ze
všech důkazů z tohoto hlediska významných, které vyhodnotily jak jednotlivě,
tak v celkovém souhrnu (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř., srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV.
Sb. rozh. tr.). Všechny uvedené skutečnosti svědčí o splnění podmínek přímého
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění
soudu prvního stupně je patrné, že obviněný jednal zcela záměrně a cíleně za
účelem zakrýt původ těchto finančních prostředků, které byly získány trestnou
činností spáchanou v cizině, když v popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o
vině rozsudku soudu prvního stupně je dostatečným způsobem vyjádřeno, z jakého
trestného činu (podvod) peníze, se kterými obviněný dále manipuloval (srov.
usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14).
36. Nejvyšší soud z rozvedených důvodů nepovažoval námitky obviněného za
důvodné, protože byly vyvráceny výsledky provedeného dokazování i správnými
úvahami soudů obou stupňů, a proto v souladu s jimi učiněnými závěry považuje i
použitou právní kvalifikaci za správnou, protože bylo jak po stránce
objektivní, tak subjektivní prokázáno a soudy s patřičnými úvahami i
vysvětleno, že obviněný popsaným jednáním naplnil znaky zločinu legalizace
výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. d) tr. zákoníku.
37. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit
podle popsaného skutku a na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a
příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim
předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu