7 Tdo 793/2025

7 Tdo 793/2025-540

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 10. 2025 o dovolání obviněného J. M. podaném proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 5 To 140/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 7/2024, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2025, sp. zn. 5 To 140/2025 a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 1. 2025, sp. zn. 1 T 7/2024.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 1. 2025, č. j. 1 T 7/2024-457, byl obviněný J. M. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku, v návaznosti na § 147 odst. 2 tr. zákoníku, byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozíků na dobu dvou let. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 21. 4. 2023 v přibližném čase 6:20 hod., v areálu Zemědělského a obchodního družstva H., nacházejícím se na ulici XY čp. XY v XY, okres XY, na žádost poškozeného M. H. o kamarádskou výpomoc řídil teleskopický manipulátor v rozsudku specifikované značky, přičemž při couvání na betonové ploše v areálu mezi budovami se dostatečně nepřesvědčil o situaci za jeho vozidlem, nepřibral si k couvání poučenou osobu, kdy couval s vytočenými koly vpravo, tedy vozidlo jelo dozadu a přední část vozidla se stáčela doleva, a tímto způsobem couval přibližně 10 m, kde následně narazil pravým zadním kolem do stojícího poškozeného, kterému pravým zadním kolem přejel obě nohy a částečně najel na jeho tělo, čímž porušil § 2900 o. z., přičemž poškozený utrpěl zranění, které si vyžádalo lékařské ošetření ve Fakultní nemocnici Brno, kde byl hospitalizován od 21. 4. 2023 do 28. 4. 2023, a následně v Nemocnici Kyjov na Ortopedickém oddělení od 28. 4. 2023 do 29. 5. 2023, kdy uvedenou nehodou utrpěl zranění, a to mnohačetné oboustranné zlomeniny žeber, mnohačetné zlomeniny pánve, zlomeninu pravé stehenní kosti, mnohačetné zlomeniny pravého bérce, mnohačetné zlomeniny pravé nohy, tržně- zhmožděné rány pravé dolní končetiny, tržně-zhmožděné rány levé dolní končetiny, mnohačetné tržně-zhmožděné rány pravé paže, traumatický šok, akutní selhávání dýchání, které uvedené úrazové změny shrnují jako polytrauma, uvedené zranění poškozeného citelně omezilo v běžném způsobu života minimálně po dobu pěti měsíců, kdy jeho omezení v obvyklém způsobu života stále trvá, vzhledem k nemožnosti plnohodnotně využívat pravou nohu, a provedenou dechovou zkouškou na místě nehody bylo zjištěno, že obviněný nebyl v době spáchání pod vlivem alkoholu, odběrem biologického materiálu – krve ze dne 21. 4. 2023 v 8:10 hod. u poškozeného byla zjištěna hladina alkoholu v krvi 0,54 g/kg, čímž uvedeným jednáním obviněný způsobil Všeobecné zdravotní pojišťovně škodu ve výši nejméně 616 630 Kč.

3. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2025, č. j. 5 To 140/2025-506, zamítl odvolání obviněného J. M. směřující proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně i odvolání státního zástupce podané v neprospěch

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

5. Dovolatel ve svém dovolání brojil fakticky výhradně vůči právním závěrům soudů obou stupňů, jelikož vyjádřil názor, že tyto odporují nejaktuálnější judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Zdůraznil, že v dané věci mohl z logických důvodů opodstatněně spoléhat na absenci jakékoliv osoby za jeho vozidlem v kritický moment, a to zvláště s ohledem na vyprázdněnost a uzavřenost areálu. Podotkl, že couvání realizoval velmi pomalu a obezřetně a v daném prostoru se mohly pohybovat výhradně řádně poučené a proškolené osoby, mezi něž ostatně náležel i poškozený, jehož vysoce nedbalé chování nemohl obviněný předvídat.

6. Obviněný přirovnal posuzovaný případ k věci řešené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, přičemž vyzdvihl zásadní společné body obou kauz. Akcentoval, že dle závěrů Nejvyššího soudu nelze vystavět trestní odpovědnost řidiče pouze na skutečnosti, že couval bez pomoci další poučené osoby do míst, kam neviděl, nýbrž je nutno zjišťovat, zda tak řidič učinil přiměřeně bezpečným, předvídatelným a obvyklým způsobem, po odhadnutelné a bezprostředně před couváním zkontrolované dráze, za současného zachování nezbytné opatrnosti charakterizované zejména pomalou jízdou, využitím výstražné signalizace, kontrolou prostoru za vozidlem v bezprostředním předstihu před zahájením manévru a podobně. Dovolatel tedy shrnul, že pro otázku vyvození trestní odpovědnosti v popsaném případě musí být zkoumán a hodnocen celkový způsob couvání.

7. Z hlediska aplikace výše nastíněných kritérií na vlastní případ obviněný konstatoval, že couval velmi pomalu a opatrně, za současného kontrolování všech směrů ve zpětných zrcátkách, se zapnutým signalizačním zařízením, v areálu, kde byl nepovolaným osobám vstup zakázán, přičemž v daném prostoru se v rozhodném čase nenacházela žádná další osoba, která by mohla dovolateli pomoci při couvání, krom samotného poškozeného, což by ovšem vedlo k faktické nepotřebnosti daného opatření, protože pak by jiná osoba do dráhy couvajícího vozidla vstoupit nemohla. Dále připomněl, že obviněného do areálu přivedl sám poškozený, znalý daného prostoru i limitů použitého stroje, sám dovolatele instruoval o způsobu přesunu palet pomocí motorového vozíku, včetně místa naložení a složení palet, a první jízdy se dokonce přímo účastnil. Přesně tudíž znal trasu pohybu obviněného, a to včetně couvání a zatáčky, byl seznámen s charakterem prováděných prací i jejich časovým rámcem. Nadto doplnil, že poškozený s dovolatelem podobné práce na rozhodném místě prováděli již v minulosti. Vyzdvihl fakt, že se poškozený pohyboval v rozporu s informacemi poskytnutými bezprostředně předtím obviněnému, v inkriminovaném místě, aniž by svou přítomnost v daném prostoru dokázal jakkoliv vysvětlit, z čehož dovodil možnost na popsanou situaci aplikovat princip omezené důvěry v dopravě.

8. Dovolatel rovněž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, o nějž neúspěšně opíral svou argumentaci již před soudy nižších stupňů. Obviněný však vyjádřil přesvědčení, že argumentace nalézacího i odvolacího soudu je mylná, poněvadž z hlediska míry zavinění je jeho případ v jádru srovnatelný s věcí posuzovanou Ústavním soudem. Dovolatel z formulovaných námitek dovodil, že s ohledem na citovanou konstantní judikaturu, nelze dospět k závěru o naplnění subjektivní stránky zkoumaného trestného činu, když nemohl předvídat nelogické a značně nedbalé jednání poškozeného, zatímco on sám dodržel požadovanou míru opatrnosti a neporušil závažným způsobem žádnou svou právní povinnost. Taktéž vyslovil přesvědčení, že vyvození trestní represe vůči jeho osobě pro posuzovaný skutek odporuje jeho právu na spravedlivý proces, neboť skutek zjevně není trestným činem.

9. Závěrem proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově a tomuto věc vrátil podle § 265l tr. ř. k dalšímu projednání.

10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání připomněl, že soudy nižších stupňů považovaly podíl poškozeného na způsobeném následku za nesporný. Dále konstatoval, že soudy zohlednily spoluzavinění poškozeného pouze v rámci výroku o trestu, nikoliv ve výroku o vině, což je dle jeho názoru v rozporu s konstantní judikaturou, jelikož stupeň spoluzavinění dosáhl v posuzovaném případu té míry, že je nutno zvážit, zda obviněný vůbec naplnil znak porušení důležité povinnosti nebo zda neexistuje důvod k užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Vyzdvihl závěry plynoucí z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, a doplnil, že judikovaná věc se liší od případu dovolatele způsobem, který hovoří spíše ve prospěch obviněného. Zatímco v judikované věci nezbýval poškozenému žádný čas pro reakci, dovolatel ujel více než deset metrů se zapnutou signalizací, kterou poškozený dobře slyšel, což ostatně sám přiznal. Poškozený přitom taktéž představoval osobu odborně způsobilou a znalou poměrů daného skladovacího areálu. Vytkl soudům nižších stupňů, že se nezabývaly rychlostí pohybu obviněného těsně před samotným střetem a v případě poškozeného otázkami, zda se vůbec v inkriminovaný moment pohyboval, případně jakým způsobem. Uvedené shrnul tak, že přetrvávající nejistota neumožňuje určit, do jaké míry zapříčinila střet rychlost jízdy dovolatele na straně prvé a nepozornost poškozeného na straně druhé, přičemž zmíněná nejistota prospívá obhajobě.

11. Akcentoval, že popsané nejasnosti patrně bylo možno zjistit znaleckým posudkem z oboru dopravy, na jehož opatření však soudy rezignovaly. Státní zástupce se tak ztotožnil s názorem dovolatele v tom smyslu, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze učinit závěr o naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu ze strany obviněného a spoluzavinění poškozeného představovalo natolik významný faktor, že jej není možno při právním posouzení skutku pominout. Dospěl proto k mínění, že napadené rozhodnutí trpí vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V nastíněném směru vyjádřil přesvědčení, že ke správnému právnímu hodnocení bude možno dospět až po zjištění, jakým způsobem se každý ze zúčastněných před střetem pohyboval, což odůvodňuje zrušení rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně a vrácení věci k projednání a rozhodnutí soudu nalézacímu.

12. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek (patrně má být usnesení) odvolacího soudu zrušil, dále aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. nalézacímu soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

13. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se ztotožnil. Pouze považoval za vhodné doplnit, že, dle jeho mínění, z dosažených skutkových zjištění lze dovozovat závěr, podle něhož obviněný couval pomalu a opatrně, protože jinak by musel poškozeného zcela přejet a při následném popojetí vpřed mu již nohy úplně rozdrtit.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud úvodem konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

16. Dovolatel namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když vyjádřil přesvědčení, že právní závěry soudů nekorespondují s nejaktuálnější judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu týkající se dané problematiky. V uvedeném smyslu přirovnával vlastní případ ke konkrétním rozhodnutím obou jmenovaných soudů a zdůraznil specifika situace, při níž došlo ke zranění poškozeného, zejména uzavřenost areálu, kde k nehodovému ději došlo, opatření, která přijal, aby nebezpečí zranění minimalizoval a míru spoluzavinění poškozeného.

17. V obecné rovině považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve připomenout, že spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví podle § 147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku v návaznosti na dopravní nehodu předpokládá, že porušení dopravního předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií, jejíž následek měl podobu těžké újmy na zdraví. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje nedbalost, přičemž zavinění z nedbalosti není vyloučeno spoluzaviněním jiných osob. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu. Rozhodné zůstává, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého předpisu bude jednat za takových okolností, že tím může způsobit jinému těžkou újmu na zdraví. Je třeba, aby si pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout.

18. Nedbalost bývá obecně vymezována zanedbáním povinné opatrnosti ze strany pachatele, v důsledku čehož dojde ke způsobení nezamýšleného následku, přičemž nedbalostní zavinění nezbytně vyžaduje naplnění nejen kritéria objektivního, žádajícího od každé osoby zpravidla totožnou míru opatrnosti, nýbrž i kritéria subjektivního. Nedbalost tudíž není dána již tím, že došlo k porušení určitého objektivně stanoveného kritéria charakterizujícího míru povinné opatrnosti. Objektivní vymezení nedbalosti představuje pouhý nutný základ zmíněné formy zavinění. Při stanovení odpovědnosti za nedbalost totiž nelze opomíjet i hledisko individuální.

19. V objektivní rovině vyplývá rozsah potřebné míry opatrnosti zpravidla z bezpečnostních předpisů či technických norem. Při posuzování dopravních nehod se tedy bude jednat zejména o předpisy upravující provoz na pozemních komunikacích. V případě, kdy pro určení objektivního kritéria nelze využít zvláštní právní nebo bezpečnostní předpisy nebo uznávaná pravidla, je požadována opatrnost přiměřená daným okolnostem a nastalé situaci. Předpokladem zavinění ve formě nedbalosti je však také současná možnost a schopnost konkrétního pachatele předvídat vznik trestněprávně relevantního následku, čímž dochází k vymezení subjektivního hlediska míry potřebné opatrnosti.

20. U trestných činů v dopravě hranice okolností, jež řidič může či nemůže předvídat, nelze vymezovat pouze v hypotetické rovině, ale je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace vzniklé v rozhodném místě a čase. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné opatrnosti vyplývající z pravidel silničního provozu (objektivní hledisko) zde existuje i subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je řidič schopen v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít výhradně tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001, uveřejněné pod č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).

21. Při posuzování trestní odpovědnosti řidiče za dopravní nehodu je tedy nutné zohlednit nejen porušení konkrétních právních předpisů upravujících provoz na pozemních komunikacích, avšak i to, zda měl možnost a schopnost předvídat, že k této nehodě dojde. V takovém případě se uplatní tzv. princip omezené důvěry v dopravě, jenž spočívá v tom, že řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel tohoto provozu jinými účastníky a aby tomu přizpůsobil své počínání. Naopak, není-li z okolností, které může účastník silničního provozu běžně vnímat či předvídat, zřejmé, že jiný porušil své povinnosti, je oprávněn očekávat od ostatních účastníků silničního provozu dodržování stanovených pravidel. Účastník silničního provozu, který porušil pravidla tohoto provozu, pak na druhé straně nemůže očekávat dodržení těchto pravidel od ostatních účastníků, jestliže jim to znemožnil s ohledem na charakter a závažnost svého porušení pravidel silničního provozu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 424/2016, a ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 7 Tdo 358/2009).

22. Závěr o trestněprávním zavinění rozhodně nevyplývá z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku za účasti další osoby. K událostem majícím objektivně nešťastnou nebo i tragickou povahu dochází i bez cizího zavinění, jako je tomu v případech tzv. vis maior nebo v případech, kdy se přítomné třetí osoby na vzniku škodlivého následku nijak nepodílejí (viz nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15). Zanedbání potřebné míry opatrnosti, jako předpoklad nedbalostního zavinění, je třeba vyvozovat z konkrétních skutkových okolností, řádně zjištěných dokazováním. Nelze jej činit pouze na základě zpětné myšlenkové konstrukce nepodložené konkrétními fakty. Došlo-li ke škodlivému následku, neznamená to automaticky, že potřebná míra opatrnosti musela být nutně někým zanedbána. Součástí soudního rozhodnutí, v němž je osoba uznána vinnou nedbalostním trestným činem, proto musí být pečlivé zhodnocení všech okolností, které soud vedly k názoru, že tato osoba náležitou opatrnost nezachovala, a jednala tedy zaviněně. Soudy musí v tomto smyslu zkoumat jak objektivní, tak subjektivní hledisko potřebné míry opatrnosti. Orgány činné v trestním řízení mají úřední povinnost zjišťovat skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 4, odst. 5 tr. ř.). Z ústavního principu presumpce neviny, zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyplývá pro obecné soudy povinnost při rozhodování o vině zvažovat též takovou verzi případu, která důvodně připouští, že vzhledem ke skutkovým okolnostem případu mohlo dojít ke způsobení škodlivého následku bez zavinění. Pouze tak mohou obecné soudy dostát požadavkům článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jenž obviněným osobám zaručuje právo na soudní ochranu.

23. V kontextu uvedeného musí Nejvyšší soud dát, ve shodě se státním zástupcem, za pravdu výše popsané argumentační linii obviněného. Závěry soudů nižších stupňů totiž skutečně nedostatečně reflektovaly stěžejní aktuální judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zejména nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, nicméně též další rozhodnutí, na něž bude odkázáno dále. Závěr o vině obviněného se fakticky opírá výhradně o jeho povinnost zajistit si při couvání, kdy nemá náležitý rozhled, pomoc způsobilé a náležitě poučené osoby vyplývající z § 24 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na ustanovení § 5 odst. 2 písm. g) téhož zákona, přičemž vytyčenou povinnost obviněný nedodržel. Porušení zmíněné povinnosti však automaticky nedostačuje k odůvodnění závěru o vině obviněného, neboť soud musí v podobné situaci zvážit další okolnosti realizovaného couvání s užitým vozidlem.

24. Tento přístup je pak v souladu s aktuální judikaturou, zejména se nabízí poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15. Ústavní soud konstatoval, že nelze paušálně dovodit povinnost řidiče couvajícího v obytné zóně zajistit si couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, nemá-li důvod se domnívat, že by při couvání mohl ohrozit osoby, které se nacházejí na pozemní komunikaci. Taková povinnost by byla zjevně nepřiměřená a z hlediska praktického života fakticky nesplnitelná. V judikované věci šlo o sražení batolete couvajícím osobním motorovým vozidlem na parkovišti před obchodním domem. Obviněný se svým vozidlem couval nevelkou rychlostí srovnatelnou s pomalou chůzí, přičemž ke střetu s dítětem došlo v krátkém momentě, kdy se toto dítě náhle vzdálilo od osob, které na něj dohlížely. Ústavní soud dospěl k závěru, že by za těchto okolností bylo přehnané požadovat, aby obviněný takový sled událostí předvídal, byť se pohyboval se svým vozidlem v obytné zóně. Ústavní soud považoval za zjevně nepřiměřený a v praxi nerealizovatelný požadavek, že řidič je povinen couvat pomocí jiné pověřené osoby nebo výstražného signálu vždy, kdy mu postavení vozidla při couvání neumožňuje přehlédnout veškerý prostor za vozidlem a když mu může některá osoba vstoupit do prostoru za vozidlem.

25. Na uvedený nález Ústavního soudu dále navazuje judikatura Nejvyššího soudu, přičemž ve vztahu k předmětné věci nelze pominout především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že východiska rozpracovaná ve vzpomínaném nálezu jsou aplikovatelná i na situace, kdy za podobných podmínek couvá řidič nákladního automobilu v uzavřeném prostoru staveniště, kde mají další osoby vstup zakázán. Konstatoval přitom, že obtížnější výhled obviněného z nákladního automobilu do prostoru za vozem do jisté míry kompenzovala uzavřenost staveniště vůči otevřenosti obytné zóny, z čehož vyplývá potřeba zvážit vzájemný vztah jednotlivých faktorů daných při couvání, přičemž jedna skutečnost, vypovídající v neprospěch obviněného z hlediska jeho zavinění, může být vyrovnána daností jinou, pro obviněného v nastíněném směru příznivou.

26. Nicméně Nejvyšší soud na rozdíl od obhajoby státního zástupce, a částečně i soudů neshledává v základních bodech shodu mezi výše zmíněnými rozhodnutími a projednávanou věcí. Je nutné především zdůraznit, že předmětná judikatura se sice týkala couvání vozidla, nicméně za odlišné situace, než je v nyní posuzované věci. Nejvyšší soud v projednávané věci má za to, že vůbec není nutné, za současného stavu dokazování, řešit otázku couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby, protože se obviněný do takové situace pravděpodobně vůbec nedostal. Ve věci sp. zn. III. ÚS 2065/15 se jednalo o situaci, ve které poškozené dítě ve věku jednoho roku vběhlo (při nedostatečné pozornosti ze strany matky) za couvající osobní vozidlo bezprostředně a řidič tohoto vozidla s ohledem na výhledové poměry toto dítě neviděl, především pro jeho výšku. Obdobně potom v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 934/2021 si poškozený stoupl těsně za nákladní vozidlo a dostal se do mrtvého úhlu řidiče vozidla, který měl k dispozici jen zpětná boční zrcátka, opětovně nemohl poškozeného vidět s ohledem na své výhledové poměry. Nicméně taková situace není prokázána v projednávané věci a nelze v současné chvíli vyloučit, že výhledové poměry obviněného vůbec nebyly omezeny, případně omezeny nějakým způsobem byly, ale nikoliv natolik, aby vůbec nemohl poškozeného při couvání ještě před nehodou vidět, na rozdíl od výše uvedených věcí.

27. Soudy se totiž výhledovými poměry obviněného při couvání nedostatečně zabývaly a bez konkrétních podkladů a důkazů dospěly k závěru, že pokud obviněný nemohl poškozeného vidět, měl při couvání použít další způsobilou a náležitě poučenou osobu (podle § 24 odst. 3 zákona o silničním provozu), a pokud to neudělal a způsobil v zákoně předpokládaný následek, dopustil se vytýkaného trestného činu. Takto ale věc zjednodušit nelze a soudy se budou muset výhledovými poměry obviněného z manipulátoru v době couvání zabývat a postavit najisto, zda obviněný poškozeného mohl při couvání (či alespoň po část couvání) vidět nebo ho vidět nemohl. Pokud by obviněný vůbec při couvání poškozeného vidět nemohl (byl by stále v mrtvém úhlu nebo by těsně za manipulátor neočekávaně vkročil atd.), bude nutné vyjít z výše uvedené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, pokud však obviněný, byť po část couvání poškozeného vidět mohl, pak bude jeho trestní odpovědnost zachována. K tomu, aby soud mohl takový závěr učinit, však neprovedl dostatečné dokazování, jak bude rozvedeno dále.

28. Je povinností řidiče jakéhokoliv motorového vozidla (i motorového vozíku či manipulátoru) při couvání, podle § 5 odst. 2 písm. g) zákona o silničním provozu při couvání nikoho neohrozit. Předpokládá se tedy, že pokud řidič motorového vozidla couvá, věnuje pozornost prostoru za vozidlem, a to nepřetržitě po celou dobu couvání, stejně tak jako v případě, pokud řidič jede směrem vpřed, věnuje se silničnímu provozu před vozidlem. Což znamená, že řidič couvajícího vozidla sleduje prostor za sebou minimálně prostřednictvím zpětného a bočních zpětných zrcátek, a to po celou dobu couvání.

29. Z fotodokumentace PČR (čl. 12-19) vyplývá, že teleskopický manipulátor JCB 5 A8 má několik zpětných zrcátek na různých místech, toliko z fotodokumentace pak nelze potvrdit ani vyvrátit, že manipulátor má i zpětné zrcátko v kabině vozidla. Z hlediska výhledových poměrů vzad je podstatné i to, že manipulátor má zadní část kabiny z větší části prosklenou, výhledu vzad z kabiny manipulátoru (oproti třeba nákladnímu automobilu, který má vzadu korbu) nic nebrání. Lze očekávat, že výrobce těchto strojů s ohledem na bezpečnost jejich provozu se snaží minimalizovat prostor za vozidlem, který couvající řidič nevidí (jelikož vždy se nějaký mrtvý úhel za vozidlem bude nacházet). Nicméně nikdo neověřoval, jaké jsou u tohoto typu vozidla výhledové poměry vzad, jaké jsou mrtvé úhly a jestli opravdu obviněný nemohl poškozeného vidět, když tento nestál přímo za vozidlem v době začátku couvání (pak by pravděpodobně v mrtvém úhlu byl), ale byl přejet až po minimálně 8-10 m couvání. Přičemž byl obviněný povinen při couvání sledovat dle dostupných prostředků (boční zpětné zrcátka, zpětné zrcátko v kabině manipulátoru, pohled vzad před zahájením couvání) situaci za sebou.

30. Nelze ani opomenout, a z náčrtku z místa činu (čl. 9), jakož i zmíněné fotodokumentace a ostatně i popisu skutku, vyplývá, že obviněný kola vozidla stáčel vpravo předtím, než došlo k najetí na poškozeného, přičemž na poškozeného najel pravým zadním kolem (nikoliv například levým zadním kolem). Což opět zlepšuje jeho výhledové poměry z kabiny manipulátoru na místo, kde se poškozený před nehodou nacházel. Znamená to tedy, že poškozený nebyl přímo za prostřední částí vozidla, kde je logicky mrtvý úhel nejdelší, ani na levé straně vozidla, kde se nacházelo rameno manipulátoru, ale spíše na pravé straně couvajícího vozidla, což by mělo výrazně zlepšit jeho viditelnost pro obviněného, navíc pokud se na té samé straně nachází kabina vozidla s bočním zpětným zrcátkem (tedy obviněnému ve výhledu nemůže bránit ani rameno manipulátoru). Je nutné si uvědomit, že obviněný pravděpodobně chtěl s manipulátorem zatáčet, ale k najetí na poškozeného došlo dříve, než někam zatočil (došlo toliko k částečnému natočení manipulátoru doprava), musel poškozeného tedy vidět (pokud nebyl v mrtvém úhlu) po celou dobu couvání vozidla, tedy 8-10 m.

31. Soudy současně neupřesnily a neujasnily si, kde a jak se pohyboval nebo nepohyboval (po celou dobu stál) poškozený v době od počátku couvání až do střetu, jak správně podotkl státní zástupce. Bude nutné zjistit směr jeho pohybu (odkud kam šel a případně jak rychle), nebo zda se opravdu nacházel a stál na místě nehody vzdáleném 8-10 m od počátku couvání. Bude nutné i zjistit, zda poškozený nevstoupil do dráhy manipulátoru náhle odněkud zpoza rohu budovy, případně zjistit, jak daleko to měl k místu nehody a zda jej obviněný s ohledem na směr couvání manipulátoru mohl a měl vidět. Tento pohyb poškozeného, případně jeho statickou pozici potom srovnat s pohybem manipulátoru vzad a výhledovými poměry obviněného z něj, nejlépe cestou rekonstrukce (podle § 104d tr. ř.), případně s ohledem na doplněné dokazování vyšetřovacím pokusem (podle § 104c tr. ř.).

32. Bude nutné zjistit, zda obviněný, pokud by se řádně věnoval řízení manipulátoru při couvání vzad, mohl poškozeného vidět v bočních zpětných zrcátcích manipulátoru, případně ve zpětném zrcátku, pokud je jím vozidlo vybaveno nebo pokud ne, zda by ho mohl vidět, pokud by se ohlédl před začátkem couvání přes prosklenou zadní stěnu kabiny. Aby toto bylo možné posoudit, bude nutné zjistit, kde se obviněný nacházel na počátku couvání, zda stál po celou dobu do střetu na jednom místě a kde, případně pokud se pohyboval, tak odkud kam a jakou rychlostí. Soudy by se v rámci možností měli zabývat i rychlostí manipulátoru, tedy s jakou rychlostí obviněný couval.

33. Současně by se soud měl zabývat otázkou, ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu, zda obviněný mohl poškozeného na trase couvání předpokládat. Z výpovědi obviněného i poškozeného vyplynulo, že poškozený měl obviněnému ukázat, kde má materiál skládat a kudy má jet. Současně z výpovědi obviněného vyplývá, že sdělil poškozenému, že se bude nacházet na jiné místě, než byla ukázána trasa a připravovat nějaký materiál. Bude nutné zjistit, jak dlouho poté co se naposledy setkali k nehodě došlo. Tedy zda k nehodě došlo krátce poté co se poškozený s obviněným naposledy viděli (byly mu sděleny výše uvedené informace) a obviněný mohl předpokládat, že se poškozený ještě někde v okolí zdržuje (z místa odchází) a měl tomu přizpůsobit způsob couvání a řešení ověření, že se za manipulátorem nikdo nenachází nebo od toho posledního setkání uplynula již delší doba. Pokud od posledního setkání uplynula již delší doba, bude nutné zjistit, proč se poškozený na místo vrátil a vstoupil do dráhy manipulátoru, kterou obviněnému předtím určil.

34. Na trestní odpovědnost obviněného by mohla mít vliv i otázka, zda se do areálu nemohla dostat žádná třetí osoba, tedy situaci, kdy by obviněný vůbec nemohl předpokládat, že mu někdo může za manipulátor vstoupit. Případně i jeho povědomí o této skutečnosti. Tedy zda se jednalo o zcela uzavřený (uzamčený prostor), zda se do tohoto prostoru mohl dostat někdo další bez vědomí obviněného, i pokud by se jednalo například o zaměstnance společnosti poškozeného či jiného zaměstnance, který se v areálu již mohl nacházet v době jejich příchodu. Současně by se soud měl případně zabývat i otázkou, zda do uzavřeného areálu mohl přijít další zaměstnanec nebo zaměstnanec jiné firmy.

35. Jen na okraj je nutné zmínit, že soudy ve skutkové větě rozsudku uvedly porušení důležité povinnosti obecnou prevenční povinnost podle § 2900 z. č. 89/2012 Sb., ačkoliv v odůvodnění uvádějí i porušení ustanovení § 5 odst. 2 písm. g) zákona o silničním provozu a § 24 odst. 3 zákona o silničním provozu. Ve skutkové větě by soudy měly uvést veškeré povinnosti které obviněný porušil, případně zdůraznit jaké porušení povinností mají za důležité. Soudy, pokud dospějí k závěru o vině obviněného, by se měly zabývat i tím, jaké ustanovení právních předpisů porušil a toto ustanovení projevit i ve skutkové větě rozhodnutí.

36. Soudy nižších stupňů rovněž pochybily, když míru spoluzavinění poškozeného, jehož znatelnou výši nelze v daném případě přehlédnout, nepovažovaly za podstatnou pro právní kvalifikaci předmětného skutku a zohlednily ji toliko ve vztahu k úvahám o trestu a náhradě škody (viz odstavec 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud připomíná, že poškozený, coby odborně způsobilá a poučená osoba, znalá místních poměrů i užitého vozidla, nadto seznámená s charakterem prováděných prací, jejich časovým i místním ukotvením, nevysvětlitelně a proti předchozí dohodě vstoupil, navzdory vnímaným varovným signálům, do dráhy vozidla, kterou ostatně sám poškozený dříve obviněnému vytyčil, přičemž jeho jednání zákonitě ovlivňovalo znatelné množství požitého alkoholu. Spoluzavinění poškozeného přitom nesporně představuje aspekt významný i pro právní hodnocení věci, minimálně z hlediska naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku, tedy pro otázku posouzení, zda pachatel porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení, funkce nebo uložené mu podle zákona (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2024, sp. zn. 6 Tdo 645/2024).

37. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud uzavírá, že dosud učiněná skutková zjištění neumožňují dospět jednoznačně a bez pochybností k závěru, že jednání obviněného zapříčinilo vznik předmětné nehody, neboť soudy musí doplnit skutková zjištění o dosud nejasné okolnosti provedeného manévru vozidlem a posléze komplexně posoudit všechny rozhodné aspekty a na jejich základě provést relevantní právní hodnocení celé věci. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují výše detekovaná a popsaná pochybení při právní kvalifikaci předmětného skutku a spočívají tak na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Vzhledem k významu těchto vad nemůže napadené rozhodnutí soudu druhého stupně obstát a na jeho právní moci není možno spravedlivě trvat.

38. Věc se vrací do stadia, kdy se Okresní soud ve Vyškově bude muset věcí znovu zabývat a rozhodnout. V dalším řízení bude povinností soudu prvního stupně postupovat v souladu s právním názorem, který k projednávaným právním otázkám ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.), doplnit dokazování a zjistit výše uvedené skutečnosti (např. opakovaným výslechem obviněného, poškozeného, ohledáním manipulátoru případně rekonstrukci či vyšetřovacím pokusem), s jehož pomocí by měl být zjištěn způsob pohybu aktérů nehody těsně před samotným střetem a výhledové poměry obviněného. Bude nezbytné přesně a přesvědčivě stanovit skutkový děj a na jeho nezpochybnitelném základě pak rozhodnout o vině či nevině obviněného. Takto bude namístě znovu se na základě doplněných skutkových zjištění zabývat především jednáním obviněného před zahájením couvání, mírou spoluzavinění poškozeného a pohybem vozidla a dalšími významnými aspekty celého nehodového děje, jak byly popsány výše, a to i při zohlednění právního názoru Nejvyššího soudu, že není zcela nezbytné při každém couvání vozidla toto realizovat prostřednictvím oprávněné a poučené osoby. Následně bude nutné opětovně zvážit, zda se obviněný za daných okolností svým jednáním dopustil předmětného přečinu.

V. Závěr

39. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i rozsudek Okresního soudu ve Vyškově jako součást řízení předcházejícího napadenému rozhodnutí, zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal Okresnímu soudu ve Vyškově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možné odstranit v zasedání veřejném.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 10. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu