7 Tdo 795/2024-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2024 o dovolání obviněného V. S., podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 61 To 267/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 29 T 7/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 11. 3. 2024, č. j. 29 T 7/2024-84, byl obviněný V. S. uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti měsíců.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 61 To 267/2024-112, zrušil k odvolání státní zástupkyně podaného v neprospěch obviněného do všech výroků o trestu podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného V. S. uznal vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci, a to specifikovaného osobního motorového vozidla tov. zn. Ford Mondeo majitele V. S. Podle § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku pak byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyřiceti dvou měsíců.
3. Uvedených přečinů se podle zjištění soudů dopustil obviněný v podstatě tím, že dne 6. 1. 2024 nejméně kolem 21:55 hod. v Praze XY, v ulici XY, kde byl z důvodu podezřelého chování u domu číslo XY zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR, řídil motorové vozidlo značky Ford Mondeo, ačkoliv věděl, že se předchozím požitím alkoholických nápojů přivedl do stavu vylučujícího bezpečné řízení motorového vozidla, přičemž v jeho krvi byla v čase 23:35 hod. zjištěna hladina alkoholu 2,48 g/kg, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. 6. 2023, č. j. 4 T 71/2023-64, který nabyl právní moci téhož dne.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný V. S. prostřednictvím obhájce dovolání směřující toliko do výroku o trestu, které opřel o důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř., neboť rozsudek městského soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a došlo k uložení nepřiměřeně vysokého trestu v rozporu s § 38 tr. zákoníku, kdy tento byl navíc uložen překvapivě až odvolacím soudem a nad rámec návrhu státního žalobce.
5. Obviněný deklaroval, že si je vědom nezákonnosti svého jednání, a proto také v dané věci prohlásil vinu. Uložený trest však podle něj naprosto neodpovídá závažnosti jeho nezákonného jednání a také jeho majetkovým poměrům. Z toho dovozoval též uložení nepřípustného trestu. Akcentoval, že uložený trest je přísnější než trest navrhovaný státní zástupkyní v jejím odvolání. Oproti jejímu návrhu byla zvýšena délka podmíněného trestu odnětí svobody z 10 na 15 měsíců, dále došlo k prodloužení zákazu řízení z 36 měsíců na 42 měsíců a k uložení nenavrhovaného trestu propadnutí motorového vozidla. Městský soud přitom při ukládání uvedených trestů nijak nezohlednil polehčující okolnosti svědčící ve prospěch dovolatele – hrazení předchozího peněžitého trestu, prohlášení viny, omluvu, faktický prodej vozidla a skutečnost, že nedošlo k žádné dopravní nehodě a vzniku škody či nemajetkové újmy. Při ukládání trestu propadnutí motorového vozidla rovněž odvolací soud nezohlednil skutečnost, že se jedná v podstatě o významný zásah do majetkové sféry obviněného, kdy tento již fakticky prodal předmětné vozidlo a pouze nedošlo k jeho přeregistraci. Obviněný přitom z prodeje hradil již dříve uložený peněžitý trest, a to i ohledem na skutečnost, že v době odvolacího řízení nemohl pracovat, neboť mu byla zrušena zaměstnanecká pobytová karta. Postup odvolacího soudu označil za faktické uložení peněžitého trestu v podobě propadnutí vozidla, kdy i z provedeného dokazování vyplývá, že žádný další významnější majetek nemá. Tímto způsobem v podstatě hrozí, že již dříve uložený peněžitý trest se stane nedobytným, neboť obviněný musí také vrátit kupní cenu za vozidlo kupujícímu. Samotný trest odnětí svobody je přitom v podstatě nejtvrdší možnou trestní sankcí s akcentem na dlouhou dobu zkušební doby. V případě ukládání peněžitého trestu obviněnému, resp. trestu propadnutí věci by podle něj nemělo docházet k ukládání, byť podmíněného, trestu odnětí svobody.
6. Dále obviněný konstatoval, že mu byla v podstatě odebrána možnost uplatnění jeho práv v odvolacím řízení, když odvolací soud nahrazoval nepřípustně činnost prvostupňového soudu a zejména volné hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Odvolací soud totiž zrušil rozsudek obvodního soudu nejen z důvodu nesprávné právní kvalifikace, ale také z důvodu neúplného skutkového zjištění ve vztahu k uloženým trestům a jejich nepřiměřenosti. I když odvolací soud v rámci veřejného zasedání provedl jako důkaz výpis z registru vozidel, usnesení Ministerstva vnitra ČR, kterým byla obviněnému zrušena zaměstnanecká pobytová karta a vyslechl obviněného, tak měl obviněný za to, že nebyly splněny podmínky podle § 263 odst. 7 tr. ř. Zejména nebyly znovu provedeny důkazy týkající se faktického prodeje motorového vozidla dotčeného trestem propadnutí věci. Samotný výslech obviněného přitom není možné považovat za odlišný oproti jeho obsahu v rámci prvostupňového řízení.
7. Stejně tak poukázal na skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu je překvapivým rozhodnutím, a to nejen s ohledem na předchozí rozsudek obvodního soudu (a předtím uložený trestní příkaz), ale také na samotné odvolání státní zástupkyně, kde je navrhován mírnější trest než v rozsudku městského soudu, a dokonce již ani nebyl navrhován trest propadnutí motorového vozidla. V tomto směru odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13. Měl tudíž za to, že napadený rozsudek je v rozporu i s ústavně zaručenými právy na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Městského soudu v Praze a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání konstatoval, že dovolatel cituje znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. V nyní platném znění by v dovolání toliko proti výroku o trestu nepřicházelo uplatnění tohoto dovolacího důvodu v úvahu. Námitky obviněného pak podle jeho přesvědčení neodpovídaly ani dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a vytýkané nepřípustnosti uloženého trestu uvedl, že obviněný namítal pouze tolik, že uložený trest neodpovídá závažnosti činu a jeho majetkovým poměrům a že při jeho ukládání nebylo přihlédnuto k polehčujícím okolnostem. Takové námitky se však týkají výlučně nepřiměřené přísnosti trestu a nikoli jeho nepřípustnosti a deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Žádný z trestů uložených obviněnému pak nebyl spojen s bezprostředním zásahem do jeho osobní svobody a tyto tresty nebyly ani ve svém souhrnu extrémně přísné a nespravedlivé. To platí i o trestu propadnutí věci, byť ukládání tohoto trestu za trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 tr. zákoníku označil za ne zcela běžné v praxi soudů. Pro úplnost dodal, že není vyloučeno uložení trestu propadnutí věci vedle trestů odnětí svobody podmíněně odloženého na zkušební dobu a zákazu činnosti.
10. K uloženému trestu propadnutí věci akcentoval znění § 70 odst. 3 tr. zákoníku, kdy tento může být uložen pouze ohledně věci náležející pachateli. Upozornil na skutečnost, že odvolací soud neuvěřil tvrzení obviněného, že vozidlo „fakticky prodal“, avšak nepřiléhavě poukázal na skutečnost, že podle registru motorových vozidel je dovolatel stále majitelem předmětného motorového vozidla. Osvětlil, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem a nabytí vlastnického práva k vozidlu není vázáno § 1102 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“) na zápis do registru silničních vozidel. Absence přepisu vlastnictví v registru silničních vozidel bez dalšího nevylučuje, že došlo k jeho prodeji jiné osobě. Na druhé straně dovolatel údajný prodej vozidla nedoložil kupní smlouvou ani žádným jiným dokladem a neuvedl ani, komu vlastně vozidlo prodal. Akcentoval pak, že dovolacímu soudu nepřísluší dotvářet dovolací námitky a dovolatel otázku prodeje vozidla zmínil pouze ve spojení s tvrzeními o závažných dopadech trestu propadnutí věci do jeho majetkové sféry, přičemž otázku přípustnosti trestu propadnutí věci z hlediska § 70 odst. 3 tr. zákoníku nezmínil. Otázkou přípustnosti trestu propadnutí věci z hlediska vlastnictví předmětného motorového vozidla se tedy nelze v dovolacím řízení zabývat.
11. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. zákoníku podle něj neodpovídají ani námitky týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Konstatoval, že uložení přísnějšího trestu na základě odvolání státní zástupkyně, která výslovně namítala nepřiměřenou mírnost trestu uloženého soudem prvního stupně, nelze z hlediska obviněného považovat za překvapivé, a to ani v případě, že odvolací soud nebude při zpřísnění trestu postupovat zcela v intencích podaného odvolání.
12. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolací námitky v podobě uplatněné dovolatelem formálně deklarovaným dovolacím důvodům obsahově neodpovídají. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že
dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), je však zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
14. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [byť jej nesprávně označil jako důvod pod písm. g)], neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Dále označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. předpokládá, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
16. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině považuje za nutno uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). K přezkumu výroku o trestu by mohl Nejvyšší soud přikročit pouze z toho hlediska, že by uložený trest byl tak extrémně přísný, že by se jednalo o porušení ústavního principu proporcionality trestní represe a zásah do ústavně zaručeného práva obviněného na ochranu před zasahováním do jeho soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Šlo by o krajní případ, kdy extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem by dosahoval ústavně právní roviny, což by odůvodňovalo zásah dovolacího soudu.
17. Z tohoto pohledu je nutno konstatovat, že stěžejní námitky obviněného dovozující nepřípustnost uloženého trestu, neboť neodpovídá závažnosti spáchané trestné činnosti a jeho majetkovým poměrům, se s uplatněnými dovolacími důvody míjí, jak správně uvedl státní zástupce. Nicméně součástí dovolání je i konstatování, že trest propadnutí věci je trestem nepřípustným, přičemž z textu dovolání lze dovodit tvrzení obviněného, že motorové vozidlo, u nějž bylo rozhodnuto o propadnutí, již prodal. V tomto případě pak je možné i jistou dávkou benevolence tuto námitku podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve variantě uložení takového druhu trestu, který zákon nepřipouští.
18. Dovolací námitky obviněného jsou ve své podstatě založeny na přesvědčení dovolatele o nepřiměřenosti a překvapivosti uloženého trestu při nezohlednění polehčujících okolností a dalších hledisek podle § 38 tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchané přečiny mohl být obviněnému uložen podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě šest měsíců až tři léta, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. V daném případě byla výměra trestu odnětí svobody stanovena v polovině zákonné trestní sazby, tedy ve výměře patnácti měsíců, jehož výkon byl v souladu s § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen, přičemž podle § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byla stanovena zkušební doba v trvání třiceti šesti měsíců. Dále mu byl plně v souladu s § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyřiceti dvou měsíců. Tresty tedy byly uloženy v souladu se zákonem a nejedná se o tresty, které zákon nepřipouští.
19. Městský soud dále obviněnému uložil podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to specifikovaného osobního automobilu. Dovolatel rovněž vyjádřil své přesvědčení, že nebyl zohledněn významný zásah do jeho majetkové sféry, neboť fakticky prodal předmětné vozidlo a pouze nedošlo k jeho přeregistraci. Tuto námitku dává do spojitosti se svými majetkovými poměry v tom smyslu, že z prodeje měl hradit dříve uložený peněžitý trest, neboť v době odvolacího řízení nemohl pro zrušení zaměstnanecké pobytové karty pracovat, a postup soudu označil za faktické uložení peněžitého trestu v podobě propadnutí vozidla, kdy nemá žádný další významnější majetek. S velkou mírou tolerance pak lze připustit, že obviněný namítl nepřípustnost trestu propadnutí věci v rozporu s § 70 odst. 3 tr. zákoníku z hlediska vlastnictví daného motorového vozidla, a současně nesouhlasil s dopady tohoto trestu do jeho majetkové sféry.
20. Nejvyšší soud konstatuje, že podle § 70 odst. 3 tr. zákoníku může soud uložit trest propadnutí věci, jen jde-li o věc náležející pachateli. Pakliže odvolací soud uvedl, že po ověření skutečnosti, že obviněný je stále majitelem předmětného vozidla z evidence registru silničních vozidel, když obviněný prodej vozidla neosvědčil a soud v tomto směru jeho tvrzení neuvěřil, lze konstatovat následující. Odvolací soud se tedy oním „faktickým prodejem“ předmětného vozidla zabýval, nelze ani přisvědčit závěrům státního zástupce, že by soud vlastnictví dovolatele dovozoval z evidence registru silničních vozidel. Neexistence zápisu v evidenci registru silničních vozidel, toliko posloužila k argumentaci odvolacího soudu, který neuvěřil, i s ohledem na další skutečnosti, tvrzení obviněného o prodeji vozidla. Lze tedy souhlasit s tím, že registr silničních vozidel není veřejným seznamem ve smyslu § 980 občanského zákoníku, a tudíž se nabytí vlastnického práva neřídí § 1102 téhož právního předpisu (tj. zápisem do takového seznamu). Zápis do tohoto registru tak nemá konstitutivní účinky, ale jen administrativní význam bez vlivu na práva jiných osob (srov. Petrov, J. Výtisk, M. Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1172, též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5330/2015). Absence přepisu vlastnictví v registru silničních vozidel vskutku bez dalšího nevylučuje, že došlo k jeho prodeji jiné osobě. Nicméně je směrodatné, že obviněný sice formálně v rámci svého doplňujícího výslechu před odvolacím soudem deklaroval, že vozidlo prodal na základě ústní dohody známému, tohoto však nikterak nespecifikoval, a odvolací soud jeho tvrzení na základě zásady volného hodnocení důkazů nepřisvědčil.
21. Nejvyšší soud pak dospěl rovněž k závěru, že uložený úhrnný trest odnětí svobody, trest propadnutí věci a trest zákazu činnosti s ohledem na všechny skutečnosti nejsou v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byly neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít (jak již bylo shora předestřeno) o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala. Aniž by tedy byl Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat výrok o konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu, konstatuje, že výrok o trestu vytýkaným ústavním deficitem netrpí, je naopak správný a (s jedinou výjimkou) řádně odůvodněný.
22. Z odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze je pak zřejmé, že polehčující okolnosti, jakož i majetkové poměry obviněného zohledněny byly (viz zejména odstavce 11. až 15. odůvodnění jeho rozsudku). Obviněnému polehčovalo jeho doznání, projevená upřímná lítost i hrazení předchozího peněžitého trestu. Jestliže obviněný předkládá dovolacímu soudu jakožto významnou tu skutečnost, že nedošlo k žádné dopravní nehodě a vzniku škody či nemajetkové újmy, stalo se tak pouze dílem náhody, neboť kolizní situaci bylo předejito bezprostředním omezením obviněného v jízdě policejní hlídkou, přičemž jeho hladina alkoholu v krvi dosahovala téměř 2,5 promile. Naopak bylo důvodně přihlédnuto k tomu, že se v krátké době dopustil totožného trestného činu a jedním skutkem se dopustil více trestných činů.
23. Pakliže obviněný deklaruje, že trest byl pro něj překvapivý, neboť byl uložen nad rámec návrhu státní zástupkyně, opomíjí předně tu skutečnost, že odvolání státní zástupkyně podané v neprospěch obviněného bylo založené na jejím přesvědčení o uložení nepřiměřeně mírných trestů s ohledem na škodlivost jeho jednání. Byť pak explicitně nepožadovala uložení trestu propadnutí věci, přednesla svůj návrh na trest s postihem do majetkové sféry obviněného. Ve svém závěrečném návrhu v rámci konaného veřejného zasedání pak výslovně uvedla, že pokud by nebyl obviněnému uložen peněžitý trest, má za to, že by mu měl být uložen trest nepodmíněný (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 25. 4. 2024, na č. l. 107). Nutno také konstatovat, že konkrétním návrhem státní zástupkyně nebyl odvolací soud vázán, tudíž mohl přistoupit k výraznějšímu zpřísnění trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu a trestu zákazu činnosti, jakož i uložení trestu propadnutí věci. Se znalostí těchto skutečností nelze uložení přísnějšího než navrhovaného trestu, kdy nebylo postupováno zcela v intencích podaného odvolání, označit ani za překvapivé. Nelze ani přisvědčit tomu, že by odvolací soud nepřípustně nahrazoval činnost soudu prvního stupně v rozporu s § 263 odst. 7 tr. ř., neboť nutno podotknout, že v rámci veřejného zasedání o podaném odvolání doplnil dokazování výslechem obviněného, aktuálním opisem z evidence rejstříku trestů, výpisem z evidenční karty řidiče obviněného, Sdělením magistrátu hl. m. Prahy k vlastnictví předmětného motorového vozidla a spisem Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 71/2023 ve vztahu k hodnocení osoby obviněného. Obviněný pak nespecifikoval, jaké další důkazy týkající se faktického prodeje motorového vozidla dotčeného trestem propadnutí věci by měly být podle jeho názoru provedeny, když další návrhy na doplnění dokazování nevznesl. Konečně pro úplnost nutno podotknout, že citovaný nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2014, sp. zn. III. ÚS 1980/13, se týká výrazně odlišné trestní věci, kde odvolací soud na základě vlastního odlišného hodnocení důkazů uznal obviněného vinným podstatně závažnějším trestným činném nežli soud prvního stupně.
V.Závěr
24. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že dovolací námitky obviněného částečně odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. jsou však zjevně neopodstatněné.
25. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí proto Nejvyšší soud dovolání obviněného V. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 10. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu