7 Tdo 828/2024-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovoláních obviněných 1. K. H. a 2. M. K. podaných proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, sp. zn. 9 To 85/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 3 T 155/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. H. a M. K. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 15. 12. 2023, č. j. 3 T 155/2023-435, byli obvinění K. H. a M. K. shodně uznáni vinnými zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za který byli shodně odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozených na vydání bezdůvodného obohacení.
2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustili obvinění v podstatě tím, že dne 4. 8. 2022 v době kolem 9:25 hod. na zahradě náležející k obytné buňce stojící vedle psího dostihového závodiště v ulici XY v XY, stojící na pozemku parc. č. XY, XY v obci a k.ú. XY, v úmyslu se neoprávněně zmocnit psa plemene basenji jménem A., nar. XY, č. mikročipu XY, majitele D. S. a L. S., kterého K. H. dne 12. 2. 2022 prodala J. D., který následně dne 15. 7. 2022 téhož psa daroval poškozenému L. S., vstoupili neuzamčenou brankou na oplocenou zahradu, kde se v tu dobu nacházel L. S. se svou manželkou D. S. a několika psy plemene basenji včetně A., přičemž po spatření K. H. a M. K. si poškozený L. S. vzal psa A. do náruče, načež k němu přistoupil M. K. a udeřil jej rukou do zátylku a zkroutil mu levou ruku za zády, kdy poškozený L. S. upadl i se psem na zem, kde k němu přistoupila K. H., sundala mu brýle a do obličeje mu nastříkala slzotvorný sprej, načež poškozený psa pustil, čehož využila K. H., která psu A. připnula vodítko, vzala jej do náruče a odešla s ním pryč ze zahrady, zatímco M. K. poté, co se poškozený L. S. zvedl ze země, jej popadl oběma rukama pod krkem, natlačil na plot a takto jej zde chvíli škrtil, přičemž poškozený začal omdlévat, kdy jej M. K. pustil a ze zahrady odešel za K. H., s níž spolu se psem poškozeného odjeli z místa vozidlem.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2024, č. j. 9 To 85/2024-557, byla odvolání obou obviněných směřující proti všem výrokům napadeného rozsudku podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti usnesení odvolacího soudu podali oba obvinění – K. H. a M. K. dovolání, přičemž tak učinili jedním podáním, tudíž byla jejich argumentace shodná. Podaná dovolání opřeli o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., tj. bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně obvinění uvedli, že právní otázka naplnění skutkové podstaty zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku byla vyhodnocena chybně. Úvodem ke své námitce zpochybňující užití násilí akcentovali potřebu aplikace zásady in dubio pro reo, neboť bylo nutno přijmout pro ně nejpříznivější skutkovou variantu. Opětovně poukazovali na existenci pochybností o zjevné účelovosti až svévoli nalézacího soudu v rámci hodnocení znaleckého posudku z odvětví soudního lékařství, včetně výslechu znalce.
Odvolací soud pak odmítl jejich námitky s odkazem na závěry soudu nalézacího, avšak některé výtky komplexním způsobem ve vztahu k hodnocení znaleckého posudku byly vzneseny až v rámci podaného odvolání. Konkrétně zdůraznili svou odvolací námitku týkající se nahrávky hovoru poškozené na tísňovou linku, zejména skutečnost, že na nahrávce se vůbec nenachází tvrzená slova „L., přestaň, tohle to slyším…“. S ohledem na přepis hovoru pak bylo vyloučeno, že by byl poškozený zasažen pepřovým sprejem a škrcen do bezvědomí, neboť v době, kdy měla obviněná psa již u sebe, byl poškozený aktivním účastníkem incidentu.
Dále deklarovali, že se soudy zcela abstrahovaly od písemného znění znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, kde je konstatováno, že lokalizace s charakterem předmětných poranění ze soudně-lékařského hlediska jednoznačně nesvědčí pro účast druhé osoby na jejich vzniku a poškozený si tato poranění mohl způsobit sám. K užití pepřového spreje vůči poškozenému zdůraznili závěr znalce, že dokumentace nesvědčí o tom, že by byl něčím podobným zasažen do očí, kdy by s ohledem na časový rozptyl události a prvního ošetření očekával přítomnost místních známek kolem očí poškozeného.
Rovněž sdělil, že nic nesvědčí o zasažení spojivek poškozeného a po výplachu vodou jako první pomoci by nepředpokládal, že by došlo k tak výraznému ústupu příznaků. Odvolací soud se pak nijak nezabýval námitkou, že v rámci ošetření a závěru znaleckého posudku není konstatováno jakékoli poranění svědčící pro škrcení, navíc intenzity popisované poškozenými. Znalec ke škrcení naopak uvedl, že by při škrcení prsty do omdlení předpokládal, že dojde ke vzniku krevních výronů odpovídajícím prstům a jejich tlaku, případně oděrek kůže způsobených nehty.
Vůbec se pak nevyjadřoval k tomu, že snad poškozený jako diabetik měl ztratit při škrcení vědomí ze stresu, aniž by na jeho krku zůstaly stopy po škrcení. Znalecký posudek tak nepotvrdil verzi poškozených a existují důvodné pochybnosti o průběhu předmětného incidentu. Rovněž bylo upozaděno tvrzení znalce, který uvedl, že zhmoždění hlavy a levé kyčle bylo vysloveno na základě subjektivních stesků poškozeného, na jeho těle nebyly zjištěny žádné úrazové změny, které by svědčily pro taková poranění.
6. K závěru, že výpovědi poškozených jsou hodnověrné a nebyl zjištěn důvod, pro který by měli obviněným škodit, konstatovali, že důvody jsou seznatelné z příčin samotného konfliktu, tj. snaha o trestněprávní represi jako odplaty za odebrání psa. V této souvislosti poukázali na tvrzení svědkyně Z. M. ke stavu poškozeného po předmětném incidentu, jež uvedla, že si nestěžoval, že by byl poraněn, a nebylo na něm vidět, že by byl napaden. Kromě výpovědi poškozených tak žádný důkaz nevyvrací verzi udávanou obviněnými. Soudy veškeré pochybnosti vyložily v neprospěch obviněných, ač opatřené důkazy bez důvodných pochybností nevyvrací jejich obhajobu o tom, že žádné násilí z jejich strany použito nebylo. Tvrzení soudů o nalezeném řetízku je hodnoceno tendenčně v neprospěch obviněných, kdy mohl být vyložen i tak, že utržený řetízek
prokazoval útoky poškozeného. Právní posouzení zjištěného skutkového stavu odporuje presumpci neviny a principu rozhodování in dubio pro reo. Rovněž došlo k zásahu do práva obviněných na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť v posuzované věci je dán zásadní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými. K tomu odkázali a citovali související rozhodovací praxi vztahující se k principu in dubio pro reo. Nemohlo se tedy podle jejich přesvědčení jednat o zvlášť závažný zločin loupeže, neboť použití násilí nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, kdy se odvolací soud s touto otázkou vypořádal nedostatečným způsobem, který odporuje požadavku přesvědčivosti a přezkoumatelnosti a má za následek porušení ústavního práva obviněných na spravedlivý proces.
7. Dále obvinění vyjádřili své přesvědčení, že se nalézací soud dopustil podstatného procesního pochybení, když vyhodnotil důkaz záznamem telefonického hovoru poškozené na tísňovou linku, aniž by však předmětnou nahrávku provedl při hlavním líčení jako důkaz. Nesouhlasili pak s argumentací odvolacího soudu, že tento důkaz byl proveden předložením CD nosiče, neboť audiozáznam nelze vyslechnout jeho předložením k vizuálnímu zhlédnutí. Dovolatelé pak nepochybovali o tom, že dvě přísedící předmětný audiozáznam nikdy neslyšely.
Nepřisvědčili ani bagatelizování odvolacího soudu, že daný důkaz není příliš podstatný, neboť dokonce 2x zachycuje výhružné varování „L. přestaň“, což z hlediska intenzity daného zvolání potvrzuje tvrzení obviněných o agresivitě údajného poškozeného, kdy na nahrávce žádné následující slovní spojení „tohle to slyším“, jímž argumentoval odvolací soud, nezaznívá. Jedná se tak podle dovolatelů o fabulující tvrzení, které nemá oporu v předmětném důkazu, který navíc nalézací soud řádným způsobem neprovedl jako důkaz, a odvolací soud tím, že tento postup aproboval, zatížil napadené usnesení nezákonným postupem.
8. Obvinění pak od počátku poukazovali také na to, že byli k odběru psa oprávněni na základě čl. 5 písm. a) odst. 6 smlouvy, neboť existovaly důvodné pochybnosti o tom, že poškození porušují zákon na ochranu zvířat proti týrání. Tyto nabyli poté, co se dozvěděli o tom, že poškozený je osobou již jednou soudně trestanou za obdobnou věc, a o podmínkách, ve kterých měl pes A. vyrůstat. Soudům obou stupňů pak vytýkali, že uvedly, že podmínky u poškozených neporušovaly zákon na ochranu zvířat proti týrání, aniž by však dotčená ustanovení zákona vyložily.
Bagatelizovaly tak zjištěné skutečnosti, že S. chovali osm psů v malém bytě o dispozici 1+1, kdy navíc podle svědkyně Z. M. psy dávali v době, kdy feny hárají, do klecí. Soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, neboť nevyložily dotčená ustanovení zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ani vyhlášku č. 4/2009 Sb., o ochraně zvířat (patrně „při přepravě“), ani nereagovaly na odkazované usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 8 Tdo 657/2011 hovořící o tom, že větší počet je minimálně 7.
Obvinění pak marně navrhovali ustanovení znalce, jakož i objektivní doložení toho, jak psi u poškozených žijí a cestují. Žádnému z uplatněných návrhů nebylo vyhověno, ač by dané informace mohly potvrdit či vyvrátit tvrzené oprávnění obviněné k odběru psa na základě uzavřené smlouvy. Soudy hodnotily laickým způsobem, zdali se mohlo jednat o porušení zákona na ochranu zvířat, ačkoli k tomu existovaly důvodné pochybnosti. Vyhodnocení dané věci optikou dotčených ustanovení má podle nich zásadní význam z pohledu samotné legálnosti provedeného odběru i subjektivní stránky předmětného zločinu.
I nalézací soud přitom připustil, že jejich motivem bylo skutečně dobro psa. Akcentovali pak, že i svědci Z. M., R. P. a I. P. potvrdili, že považovali podmínky manželů S. minimálně za nevhodné a nevyhovující, přičemž svědkyně Z. M. k charakteru poškozeného uvedla, že psy choval ze zištných důvodů. Neobstojí pak ani tvrzení odvolacího soudu, jenž bagatelizoval SMS ze dne 28. 7. 2022, kterou obviněná obdržela od svědkyně I. P., a v jejímž rámci byla touto svědkyní (po konzultaci s právníkem) ubezpečena, že je možné psa manželům S.
odebrat. Pakliže odvolací soud spekuloval, že svědkyně neměla na mysli odebrání psa za užití násilí, toto nebylo prokázáno.
9. Obvinění dále namítali, že jednali v negativním omluvitelném právním omylu a nebylo tak možné hovořit o zaviněném spáchání předmětného zločinu. Postupovali totiž jako právní laici na základě výše uvedených informací, kdy vedení B. klubu se o poškozeném a podmínkách chovu vyjadřovalo jako o nevhodných, přičemž důvodně dospěli k závěru, že je nezbytné psa pocházejícího z chovné stanice obviněné poškozeným odebrat. Odmítli argumentaci odvolacího soudu stran jejich právního vědomí, neboť se jedná o příslušníky Vězeňské služby České republiky a mají toliko zvýšenou znalost právních předpisů ve vztahu k jimi vykonávané činnosti.
Pokud soudy tvrdí, že obviněná nevyužila předkupního práva, s odkazem na § 2140 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku zdůraznili, že nabídka by měla být konkrétní nejen z hlediska ceny, ale z hlediska dalších podmínek využití předkupního práva, což se nestalo, neboť pes měl úplně jinou hodnotu než v době, kdy se prodával. Diskuze se svědkem J. D. primárně směřovala k tomu, že se najde nový majitel, pes se prodá a peníze budou rozděleny mezi poškozeného a tohoto svědka. To vše se dělo za situace, kdy byla pro obviněnou v pokročilém stadiu těhotenství cesta pro psa na Slovensko vyloučena.
Není tedy správné tvrzení, že obviněná předkupního práva nevyužila, neboť v dané věci veškeré zainteresované subjekty byly zaměřeny na nalezení nového majitele. Pakliže by svědek J. D. sdělil obviněné, že pokud nevyužije předkupního práva, daruje psa poškozenému, tak by obviněná jednání o využití předkupního práva obnovila. Pokud by pak obvinění nevěděli, že nemohou psa legálně odebrat, nikdy by tak nečinili.
10. Konečně obvinění uvedli, že za situace, kdy nebylo prokázáno násilí, lze uvažovat o aplikaci § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V tomto ohledu poukázali na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž je trestní represi nutno chápat jako prostředek ultima ratio a nastupuje až v případě, kdy prostředky jiných právních oborů neposkytují dostatečnou ochranu chráněným vztahům. Dovolatelé pak byli toho názoru, že s přihlédnutím k jejich bezúhonnosti, jakož i dosavadnímu bezproblémovému životu, lze tvrdit, že je možné uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná. Akcentovali, že trestní řízení je pro ně obrovským životním ponaučením, kdy byli v době odběru psa přesvědčeni, že jednají v souladu se zákonem, obsahem smlouvy a zejména v nejlepším zájmu psa, za jehož osud obviněná cítila morální i právní odpovědnost. Jedná se pak o věc, která má charakterově velmi blízko civilněprávnímu pojetí sporu (excesivní použití svépomoci), který však obvinění bohužel řešili svépomocí, jelikož se obávali, že by přeshraniční civilní spor pro svou složitost a nákladnost, nemohl přinést v dostatečně rychlé době spravedlnost. Byli pak přesvědčeni, že věc může být posouzena pouze jako přestupek proti občanskému soužití. Pro úplnost potvrdili, že již poškozeným psa A. předali a nechtějí s těmito mít již nikdy nic společného.
11. Závěrem proto navrhli, aby dovolací soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 1 (patrně chybně uvedeno) přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněných K. H. a M. K. uvedl, že dovolatelé opakují obhajobu, kterou již uplatnili před soudy obou stupňů, přičemž s jejich námitkami se vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. S jejich argumentací se s (jedinou výjimkou) ztotožnil. Ve vztahu k otázce použití násilí ze strany obviněných konstatoval, že touto brojí proti skutkovému zjištění soudů, že při odnímání psa užili proti poškozeným násilí. Nicméně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. zmínili pouze obecně a nepřiřadili své jednotlivé námitky k jeho konkrétním variantám. Při výkladu jejich argumentace podle jejího obsahu konstatoval, že ohledně použití násilí dovolatelé žádnou ze tří variant předmětného dovolacího důvodu neuplatnili. Ačkoli zjevně nesouhlasili s hodnocením výpovědí poškozených a s učiněným skutkovým zjištěním, neoznačili žádný konkrétní zjevný nesoulad a své námitky omezili pouze na tvrzení, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo. K uplatnění této zásady je však důvod pouze, pokud soud pochybnosti má, nikoli pokud je nemá.
Nalézací soud přitom obsáhle vysvětlil, proč ohledně násilí nakonec uvěřil skutkové verzi plynoucí z výpovědi poškozených, přičemž k žádným pochybnostem nedospěl. Také dokázal v odůvodnění svého rozsudku bez zjevných logických konfliktů vysvětlit, proč poškozeným uvěřil, že nějakému násilí podrobeni byli, byť v nižší intenzitě, než jak situaci vnímali. Dodal pak, že si lze jen stěží představit, že by odebrání psa nebylo vůči poškozeným doprovázeno ani konkludentní pohrůžkou násilí, když tito měli k předmětnému psovi velmi silný citový vztah, vydat jej zjevně nechtěli a dobrovolně by jej nikdy nikomu nevydali.
Z hlediska právního poznamenal, že odnímání psa, tedy jeho zmocňování se dovolateli, neproběhlo v jednom okamžiku a dokončeno bylo teprve jeho vyvedením z areálu užívaného poškozenými, přičemž v závěru tohoto jednání přiznávají násilné bránění v pohybu poškozenému i samotní dovolatelé. Soudy podle něj odůvodnily svůj skutkový závěr o rozsáhlejším násilí způsobem, který není možno označit za nelogický či svévolný a z něhož proto nemohl vzejít zjevný rozpor ve smyslu první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř.
13. K výtkám dovolatelů vůči nepřehrání CD záznamu volání poškozené na tísňovou linku konstatoval, že argumentaci odvolacího soudu považuje za správnou. Předseda senátu podle protokolu o hlavním líčení ze dne 16. 11. 2024 podle § 213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám rovněž předmětný záznam, přičemž obvinění ani jejich obhájce neprojevili žádný zájem o materiály předložené k předmětné události policií, natož o přehrání přiloženého CD. Okolnosti dovozené z nich orgány činnými v trestním řízení tehdy zjevně považovali za nesporné a svou obhajobu stavěli na zpochybnění práva poškozených držet u sebe předmětného psa, nikoli na obsahu nahrávky. Z hlediska dovolání by pak námitka proti neprovedení nějakého důkazu mohla obsahově odpovídat třetí variantě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obvinění však přehrání předmětného CD nenavrhovali a jejich námitka citovanému důvodu dovolání neodpovídá.
14. Státní zástupce se rovněž vyjádřil k deklarovanému právu na odebrání psa. Z žádné okolnosti známé dovolatelům však nebylo možno dovodit, že by byl předmětný pes týrán. V podmínkách poškozených byl chov osmi psů ztížený, nikoli však psům natolik ubližující, aby byla v této věci přijímána jakákoli konkrétní opatření ze strany komunity chovatelů daného plemene, jimž byly konkrétní podmínky chovu psů u poškozených známy. K tomu odkázal na obsah výpovědi svědkyně Z. M., která byla u poškozených osobně přítomna za účelem krytí svým psem, podmínky chovu zde již tehdy viděla a nijak konkrétně na ně nereagovala. Podstatou námitek dovolatelů byl v této části nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů, že neexistovala žádná skutečnost, z níž by obvinění mohli usoudit, že pes je u poškozených chován v natolik nevyhovujících podmínkách, že se jedná o týrání. Ani v této části se pak nepokusili přiřadit své námitky některému z dovolacích důvodů a v úvahu přicházející zjevný rozpor ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl namítnut ani obsahově. Tudíž ani v této části dovolání jejich námitky neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů.
15. Konečně námitka obviněných, že jejich jednání mělo být posouzeno podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku zpravidla odpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nicméně dovolatelé ji podmínili alternativním skutkovým zjištěním o neprokázání užití násilí. Nalézací soud výslovně zmínil, že společenskou škodlivost zakládá i to, že užili násilí vůči nemocnému poškozenému. Odvolací soud se pak zabýval zásadou subsidiarity trestní represe, nicméně tak učinil nešťastným způsobem, kdy v závěru své argumentace rozvedl závěry týkající se zcela jiné trestní věci. Tuto vadu státní zástupce pokládal za vadu odůvodnění, které samotné dovoláním nemůže být napadeno, když dovolatelé v tomto směru odůvodnění ani nenapadají. K užití § 12 odst. 2 tr. zákoníku dodal, že i za soudy učiněných skutkových zjištění, že obvinění užili násilí, se jedná o věc velmi neobvyklou, kdy se předmětná loupež vymyká z běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty. Důvod pro postup podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku však shodně se soudy neshledal. Akcentoval, že příliš etické nebylo ani jednání dovolatelky, která se nejprve pokusila od svědka J. D. získat psa zpět bezplatně, ani jednání poškozených, kteří nakonec tohoto psa bezplatně získali. Rozdíl spočíval pouze v tom, že v době nouze svědka J. D. obviněná péči o psa odmítla a byla ochotna se podílet jen na hledání nového majitele. Pakliže za daných okolností dal svědek J. D. poškozeným přednost před dovolatelkou, bylo jeho jednání logické a lidsky pochopitelné, neboť se mu jednalo o blaho psa. Jednání obviněných by podle něj dosáhlo hranice zvážení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, pokud by před odebíráním psa obviněná vrátila 1 000 EUR svědku J. D. a pokud by byl její motiv zcela čistý, omezený pouze na lásku ke zvířatům, nikoli za situace, kdy si částku ponechala a od majitelů nových se k tomu pokusila získat i psa. Státní zástupce připustil, že popsanými úvahami pro případ loupeže překročil rámec dovolání, kdy namítali neužití násilí, nicméně stejnou úvahu by učinil i v případě podobně netypické krádeže. Dovoláním tak ve své podstatě brojili proti učiněným skutkovým zjištěním, aniž by jejich argumentace odpovídala některému z dovolacích důvodů.
16. Závěrem shrnul, že dovolatelé brojili pouze proti soudy učiněným skutkovým zjištěním. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání obviněných K. H. a M. K. byla výslovně opřena o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
19. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je přitom dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze pak uplatnit, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.
21. Dovolatelé konkrétně brojili proti skutkovému zjištění soudů, že při odnímání psa užili proti poškozeným násilí. V tomto směru výpověď poškozených považovali za nepravdivou, nepodporovanou jinými provedenými důkazy, předložili svou vlastní alternativu skutkového děje, přičemž měli za to, že ohledně násilí mělo být v jejich prospěch užito zásady in dubio pro reo. Takto konstruovanou námitku lze s jistou mírou tolerance podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v té jeho (výslovně uplatněné) alternativě, podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předmětný dovolací důvod totiž vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy, a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (případně které důkazy nebyly provedeny, proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny) (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Nicméně dovolací soud i po přezkoumání výhrad obviněných dospěl k závěru, že jim nelze přiznat opodstatnění.
22. Nejprve je však nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že dovolací námitky jsou pouze opakováním námitek obviněných, které uplatňovali v průběhu celého trestního řízení, a soudy obou stupňů se s nimi řádně vypořádaly. Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je na místě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.
23. Nejvyšší soud se tedy předně zabýval výtkami obviněných zpochybňujících skutková zjištění učiněná soudy stran užití násilí. Podle přesvědčení dovolatelů tento závěr není dostatečně důkazně podepřen a je v rozporu s některými specifikovanými důkazy, přičemž daná skutečnost je přitom určující pro naplnění objektivní stránky trestného činu loupeže. Nutno obecně konstatovat, že na základě dokazování, provedeného v dostatečném rozsahu, soudy dovodily průběh skutkového děje – včetně užití násilí ze strany obviněných – tak, jak je popsán výše.
Tato zjištění stran užitého násilí se opírají zejména o výpovědi obou poškozených, přičemž jejich verze je podporovaná záznamem o telefonátu na linku 158, lékařskými zprávami ke zranění poškozeného, jakož i zprávou poškozeného poslanou svědku J. D., že přišla chovatelka s manželem, napadli je a psa ukradli. Nalézací soud, vědom si dvou protichůdných verzí předmětného konfliktu, v souladu se zásadami bezprostřednosti a ústnosti uvěřil poškozeným, kdy jejich verzi označil za přesvědčivou a logickou.
Dospěl přitom k závěru, že poškození neměli důvod, aby si násilí ze strany obviněných vymýšleli, pakliže se cítili být v právu s ohledem na existenci darovací smlouvy na psa a postačovalo nahlášení jeho odcizení (což nevyvrací ani výtka učiněná v dovolání, že jejich motivací měla být snaha o trestněprávní represi jako odplata za odebrání psa). Bylo zejména vyhodnoceno, že oba poškození uváděli v podstatě shodnou verzi, každý ze svého pohledu, přičemž bylo usouzeno, že se nejedná o naučenou verzi.
V tomto ohledu například soud prvního stupně zdůraznil, že poškozená uvedla, že první úder obviněného do hlavy poškozeného neviděla a nesnažila se tak potvrdit výpověď poškozeného. Jejich výpovědi byly rovněž vyhodnoceny jako detailní, přičemž bylo odkázáno i na shodné tvrzení, že obviněná sundala poškozenému brýle a umístila je na kapotu auta poškozených. Poškození pak následně policii i při ošetření v nemocnici hovořili o násilí ze strany obviněných, včetně užití pepřového spreje či jeho upadnutí do bezvědomí (viz zejm.
záznam o události na č. l. 295–298 a lékařské zprávy na č. l. 211 až 215).
24. Nalézací soud se rovněž zabýval (obviněnými poukazovaným) znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, kdy dospěl k závěru, že tento verzi poškozených nevylučuje. Ač objektivně nebyla zjištěna závažnější poranění (pouze oděrky kůže, které si podle znalce mohl poškozený způsobit i sám), poškozený si na zdravotní obtíže stěžoval, což bylo zachyceno v lékařských zprávách o ošetření ze dne konfliktu. Obdobně bylo vzato v potaz, že nebyly na krku poškozeného nalezeny známky po škrcení, což však nevylučuje, že obviněný poškozeného za krk chytil, a poškozený jako diabetik začal ztrácet vědomí. Oba poškození pak vypovídali o opakovaném zvracení poškozeného po napadení v průběhu dne, kdy téhož dne večer se poškozený opětovně dostal do nemocnice. Pozornost byla věnována i poranění očí poškozeného po útoku pepřovým sprejem, neboť obvinění opětovně poukazují na to, že podle lékařské zprávy z očního oddělení měl poškozený oči i spojivky klidné. K tomu bylo konstatováno, že se na oční oddělení dostal po více než čtyřech hodinách po skutku, přičemž sám znalec uvedl, že příznaky použití pepřového spreje se projevují v době do jedné hodiny, nadto vskutku záleželo na způsobu nastříkání spreje do obličeje poškozeného. I podle lékařské zprávy na očním oddělení si poškozený stěžoval na to, že mu do očí stříkli pepřový sprej, že ho oči trochu pálí, nicméně nějaké viditelné známky působení spreje již nemusely být vidět. Závěrům o proběhnuvším násilí ze strany poškozených tedy znalecký posudek z oboru zdravotnictví neodporuje, byť verzi poškozených ani přímo nepotvrzuje.
25. Co se pak týče rozporované audionahrávky (procesnímu provedení tohoto důkazu se bude Nejvyšší soud věnovat dále), poškozená volala na linku 158, přičemž skutečnost, že nehovořila o násilí, nevylučovalo, že k němu skutečně došlo. Fyzickému konfliktu nasvědčovalo, že z nahrávky plyne, že někdo křičí „au“. Obvinění dále akcentovali podstatnost této nahrávky, neboť 2x zachycuje výhružné varování „Laco přestaň“ potvrzující jejich tvrzení o agresivitě poškozeného, nicméně takto předkládané vyhodnocení daného sdělení bez dalšího učinit nelze. Ve shodě s odvolacím soudem pak nutno podoktnout, že se nejedná o zásadní důkaz pro meritorní rozhodnutí ve věci a z hlediska úvah o vině obviněných je irelevantní, zda na něm zaznívá „tohle to slyším“. Obdobně tvrzení svědkyně Z. M., že si poškozený (den po skutku) nestěžoval na poranění a nebylo na něm vidět, že by byl poraněn, zásadně nevyvrací užití násilí ze strany obviněných, přičemž současně však tato svědkyně vypověděla, že měl ruku v šátku a říkal, že měl otřes mozku. Konečně ani na místě nalezený řetízek obviněného rovněž neprokazuje verzi obviněných o násilí ze strany poškozeného.
26. Lze tedy uzavřít, že ve světle výsledků provedeného dokazování bylo ustáleno, že oba obvinění, K. H. i M. K. užili vůči poškozeným násilí (v tzv. loupežném úmyslu), a jejich výhrady lze tudíž v tomto směru považovat za neopodstatněné.
27. Obvinění rovněž namítali, že byli přesvědčeni o oprávněnosti odběru psa na základě čl. 5 písm. a) odst. 6 původní kupní smlouvy, neboť existovaly důvodné pochybnosti o tom, že porušují zákon na ochranu zvířat proti týrání (měli jednat v negativním právním omylu omluvitelném), a dále též ve své podstatě rozporovali nevyužití předkupního práva ze strany obviněné. Nicméně i tyto námitky obviněných v zásadě toliko zpochybňují ustálená skutková zjištění týkající se vědomosti obviněných o údajném týrání psa A. a postupu při odmítnutí zpětného odkupu psa.
28. Nutno připomenout, že podmínkou naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je existence některé z vad, vymezených v tomto ustanovení, která se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, určujících pro naplnění znaků trestného činu. Ve vztahu ke zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku jsou to zejména skutková zjištění, z nichž vyplývá užití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí pachatelem a jeho úmysl zmocnit se cizí věci. Tuto podmínku proto nemůže splnit tvrzení existence vad, týkajících se skutkových zjištění jiných, byť také významných pro rozhodnutí ve věci, která pro naplnění znaků trestného činu určující nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023, uveřejněné pod č. 19/2023 Sb. rozh. tr.). Vznesené výhrady se pak zřejmě netýkají rozhodných skutkových zjištění v předestřeném smyslu.
29. První námitka spočívala v jejich přesvědčení o legálnosti daného postupu. Dovolatelé však nemohli na týrání ze strany poškozených mylně usuzovat a jednat tak v negativním omluvitelném právním omylu, že psa poškozených odebrat mohou. V souladu s názorem státního zástupce i soudů nižších stupňů má i Nejvyšší soud za to, že z žádné okolnosti známé dovolatelům nebylo možno dovodit, že by byl předmětný pes týrán. Podmínky u poškozených byly dostatečně prokázány provedenými důkazy, kdy se jednalo o byt o velikosti 2+kk s větší předzahrádkou, kam mají psi výběh, poškození všechny psy dostatečně často a dlouho venčili, což věděla i svědkyně Z.
M., která byla v bytě u poškozených, přičemž výtky k chovu psů neměla. Oficiálně nevhodnost podmínek u poškozených ani neřešila v B. klubu. Vhodné zázemí v bytě poškozených vykreslil i svědek J. D., jenž tuto skutečnost sdělil i obviněné. Soudy pak dospěly k závěru, že obvinění nemohli dojít k závěru, že A. je u poškozených týrán, a to ani v případě, že byl jejich osmým psem. Je vskutku otázkou, zda měli poškození dostatečný prostor pro chov osmi psů (co se týče tohoto počtu a obviněnými poukazovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 657/2011, uveřejněného pod č. 18/2012 Sb. rozh. tr., pak toto rozhodnutí hovoří o počtu sedmi zvířat výhradně ve vztahu k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby u trestného činu týrání zvířat podle § 302 odst. 3 tr. zákoníku spočívající v tom, že pachatel spáchal tento trestný čin na „větším počtu zvířat“), nicméně nelze hovořit o vědomosti poškozených o týrání daného psa. Nelze opomenout, že primárně sama obviněná požádala poškozeného o součinnost a převzetí psa do dočasné péče, kdy podmínky chovu psů v jeho bytě v té době nikterak neřešila a neshledávala nevyhovujícími.
Co je však podstatné, je způsob, jímž se rozhodli řešit nastalou situaci. I za situace, kdy by hypoteticky byly podmínky chovu psů nevhodné, obvinění nebyli oprávněni užít zvolený způsob, tedy násilí. Lze souhlasit s tím, že svá obvinění stanoviska nemohli dovozovat ani od SMS zprávy zaslané svědkyní I. P., neboť tato jim neradila užít násilí. Na situaci nic nemění ani skutečnost, že byl poškozený soudně trestán za trestný čin zpronevěry. Nelze se proto ztotožnit ani s názorem obviněných, že by existovaly důvodné pochybnosti o porušování zákona na ochranu zvířat.
Co se týče naplnění subjektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, byl shledán úmysl přímý podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť nepochybně věděli, že způsobem uvedeným v trestním zákoně mohou porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem a chtěli tak učinit, když jejich úmysl směřoval k násilnému jednání i zmocnění se cizí věci. Shodnou optikou nelze přisvědčit nesouhlasu dovolatelů se závěrem soudů, že obviněná K. H. nevyužila svého předkupního práva zakotveného v kupní smlouvě s J.
D.. Z provedeného dokazování je zřejmé, že svědek J. D. psa A.
daroval na základě darovací smlouvy poškozenému (viz darovací smlouva a výpověď tohoto svědka), přičemž obviněná o této skutečnosti věděla, jak je zřejmé z psané komunikace mezi ní a svědkem J. D. Jinak řečeno věděla, že pes je pro ni věc cizí.
30. Nejvyšší soud tudíž s ohledem na shora řečené neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými učiněnými soudy obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., tyto i náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nebyl-li pak v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena procesní zásada in dubio pro reo. Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, ve které nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však zásadní pochybnosti o vině obviněných nevznikly.
31. Nejvyšší soud zohlednil i námitku obviněných, podle níž se nalézací soud dopustil podstatného procesního pochybení, neboť audionahrávka záznamu telefonického hovoru poškozené na tísňovou linku byla vyhodnocena jako důkaz, aniž by však byla při hlavním líčení provedena. Z hlediska dovolání by námitka neprovedení nějakého důkazu mohla obsahově odpovídat té alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Jak již přiléhavě konstatoval odvolací soud (viz odstavec 24. odůvodnění jeho usnesení), z protokolu o hlavním líčení konaném dne 16. 11. 2023 (na č. l. 371 až 383) se podává, že podle § 213 odst. 1 tr. ř. byl stranám předložen pod písm. m) záznam o události včetně CD na č. l. 299 (viz č. l. 382), přičemž obvinění ani jejich obhájce nežádali jeho přehrání. Předmětný dovolací důvod v jeho třetí alternativě tak nemohl být naplněn, neboť obvinění přehrání předmětného CD nenavrhovali a toliko namítají, že nalézací soud jej nepřehrál z vlastní iniciativy. Taková námitka tudíž citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, přičemž nemohlo být případně porušeno ani právo obviněných na spravedlivý proces, když soud postupoval v souladu s trestním řádem.
32. V rámci svých skutkových námitek obvinění dále okrajově deklarovali, že nebylo vyhověno jejich návrhům na ustanovení znalce, jakož i objektivní doložení toho, jak psi u poškozených žijí a cestují, ačkoli by tyto informace mohly potvrdit či vyvrátit tvrzené oprávnění k odběru psa na základě uzavřené smlouvy. Nutno však konstatovat, že tuto námitku nepodpořili žádnou další relevantní argumentací, aby se jí bylo možné blíže zabývat ve smyslu shora citované alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. nedůvodné neprovedení navrhovaných podstatných důkazů ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu. Dovolací soud proto jen pro úplnost uvádí, že nalézací soud přibrání znalce z oboru veterinářství, učinění dotazu na Státní veterinární správu Slovenska, vyžádání si zprávy o pověsti poškozených z místa bydliště k prokázání nevhodnosti podmínek chovu psů u poškozených považoval za nadbytečné, neboť podmínky u poškozených byly dostatečně prokázány již provedenými důkazy. Tyto také následně specifikoval (viz odstavec 74. odůvodnění jeho rozsudku). I při bližší konkretizaci nedůvodného neprovedení navrhovaných důkazů ve smyslu shora citované třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., důkazní řízení vadou předvídanou daným ustanovením netrpí, neboť zvolený postup soudu odpovídal možnému neakceptování důkazního návrhu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, nebo ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
33. Obvinění dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., konkrétně ve vztahu k nerespektování zásady subsidiarity trestní represe. Ačkoli tuto jeho námitku, pod daný dovolací důvod rovněž s notnou dávkou tolerance podřadit lze, postrádá jakékoli opodstatnění. Obvinění totiž požadovali její uplatnění za situace, kdy podle jejich přesvědčení nebylo prokázáno násilí, tj. na základě alternativních skutkových zjištění. Nejvyšší soud však byl povinen její případné užití posoudit s ohledem na již stabilizovaná skutková zjištění v této trestní věci. Dospěl přitom k závěru, že argumentaci dovolatelů nebylo možno přisvědčit.
34. Zásadně totiž platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
35. Dovolatelé v tomto ohledu akcentovali jejich bezúhonnost, dosavadní bezproblémový život, skutečnost, že vedené trestní řízení pro ně bylo životním ponaučením, kdy byli v době odběru psa přesvědčeni, že jednání v souladu se zákonem, obsahem smlouvy a v nejlepším zájmu psa, přičemž jejich počínání je možno považovat ve smyslu soukromého práva za excesivní použití svépomoci a v jejich případě by postačovalo věc posoudit toliko jako přestupek proti občanskému soužití.
36. Nalézací soud velice stručně uvedl, že znaky vytýkaného trestného činu byly naplněny a trestní odpovědnost obviněných nemá důvod snižovat, neboť jejich čin je společensky škodlivý, když nedbali vlastnického práva jiného, a dokonce byli schopni při činu užít i násilí vůči nemocnému poškozenému (viz odstavec 77. odůvodnění jeho rozsudku). Soud odvolací se již otázkou zohlednění zásady subsidiarity trestní represe zabýval (viz odstavec 29. odůvodnění jeho usnesení), nicméně zatímco v obecné rovině teoreticky správně vymezil možnosti jejího užití, v závěru svá argumentace své konkrétní závěry vztáhl patrně na odlišnou trestní věc, když hovoří o aktivním vyhýbání se zákonné povinnosti vyživovat nezletilé dítě. Jedná se o vadu odůvodnění předmětného rozhodnutí, jež však dovolatelé v rámci svého mimořádného opravného prostředku ani nezmínili.
37. Nejvyšší soud pak dospěl k závěru, že v konkrétní věci obviněných K. H. a M. K. se nejedná o případ, v němž by bylo možné dospět k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, byť je nutno podotknout, že se jedná o věc značně neobvyklou (loupež psa). Je nutno akcentovat, že obvinění se trestného činu dopustili ve vzájemné kooperaci při užití různých forem násilí vůči nemocnému poškozenému, přičemž jednali v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Dovolací soud, vědom si též skutečnosti, že chování poškozených bezesporu nebylo etické, neboť tito bezplatně získali psa, ač obviněné nejprve deklarovali jeho dočasný pobyt u nich, vzal v úvahu, že obviněná se nejprve pokusila psa od svědka J. D. získat zpět bezplatně, a následně psa odebrala (rovněž bez náhrady) jeho novým majitelům. Ačkoli primárně mohly být její pohnutky k takovému odběru zaměřeny na blaho psa, nelze opomíjet další uvedené skutečnosti. Byly tak dostatečně intenzivně naplněny formální znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a nejednalo se o čin výjimečný, nedosahující určité míry společenské škodlivosti, čímž byla implicitně naplněna podmínka ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, že „nepostačuje uplatnění podle jiného právního předpisu“, tj. jednalo se o natolik společensky škodlivé jednání, aby jej bylo možno hodnotit jako trestný čin a nikoli toliko jako přestupek. Pro úplnost nutno konstatovat, že bezúhonnost obviněných, jakož i skutečnost, že měli zřejmě na paměti dobro psa pocházejícího z jejich chovné stanice, byla zohledněna při ukládání trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné sazby, jehož výkon byl podmíněně odložen na nejkratší možnou zkušební dobu.
38. Nejvyššímu soudu proto nezbývá než uzavřít, že obvinění svým jednáním naplnili všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byli uznáni vinnými. Soudy zjištěné skutkové okolnosti rovněž svědčí o takové míře společenské škodlivosti, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku nepřipadalo v úvahu.
39. Pakliže obvinění současně brojí proti kvalitě odůvodnění usnesení odvolacího soudu, jenž se podle jejich přesvědčení s jejich námitkami nevypořádal dostatečným způsobem, což jeho rozhodnutí činí nepřezkoumatelným a porušuje jejich právo na spravedlivý proces, nutno uvést následující. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva v rozporu s právem na spravedlivý proces v zásadě není, jestliže soud rozhodující o opravném prostředku při zamítnutí odvolání pojme odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí či jinak; na druhou stranu musí být ale patrné, že se dotyčný soud všemi stěžejními otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižšího stupně (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92). Právě takový postup je z odůvodnění usnesení odvolacího soudu patrný. Pokud pak obvinění namítají, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho námitkami, platí, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná. Jen pro úplnost tedy dovolací soud konstatuje, že nelze přijmout výhrady obviněných směřující proti kvalitě odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu.
40. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. obsahuje dvě základní alternativy: dovolání lze podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, tj. dovolateli bylo v odvolacím řízení odepřeno meritorní přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně (někdy se zde rozlišují ještě dvě podalternativy – zamítnutí opravného prostředku z formálních důvodů a jeho odmítnutí pro nesplnění obsahových náležitostí), nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Obviněný jej uplatnil v jeho první alternativě, tedy v návaznosti na existenci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jestliže však bylo dovolání ve vztahu k těmto dovolacím důvodům shledáno zjevně neopodstatněným, plyne z logiky věci, že stejné závěry platí i z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
41. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či m) tr. ř. nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.
V.Závěr
42. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněných K. H. a M. K. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu