7 Tdo 851/2024

7 Tdo 851/2024-713

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného T. M. podaném proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 2 To 45/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 1/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 3. 2024, č. j. 49 T 1/2024-646, byl obviněný T. M. uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo ochranné opatření – ochranné léčení protialkoholní v ústavní formě. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

2. Uvedeného zločinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný T. M. v podstatě tím, že dne 11. 4. 2023 v průběhu pozdních večerních hodin – nejpozději do 23:54:59 hod. – v kuchyni bytu č. XY na ul. XY č. p. XY v Ostravě – XY, po předchozí konzumaci alkoholu, během iracionální opilecké výměny názorů s poškozeným P. V., se záměrem způsobit mu vážná zranění opakovaným a mohutným násilím směřovaným primárně proti jeho hlavě a trupu, s vědomím nezbytnosti řádného fungování mozku a orgánů dutiny hrudní a břišní pro život člověka a srozuměn s možností jeho smrti při zraněních takových tělesných struktur a v konečné fázi při jeho rdoušení již se záměrem ho usmrtit, fyzicky napadl poškozeného P.

V. tak, že ho opakovaně srazil na podlahu, kde jej ležícího opakovaně až velkou intenzitou síly, především do hlavy a trupu bil údery neozbrojenou horní končetinou – rukou sevřenou v pěst a kopal, na jeho hrudník naklekával či našlapoval, napadl jej také rukou ozbrojenou pevnými předměty minimálně údery paličkou na maso do hlavy a trupu a po uvolnění pracovní části paličky z násady rovněž samotnou násadou údery přinejmenším do levé dolní končetiny, také jej oběma rukama uchopil kolem krku a po dobu několika málo minut ho rdousil, čímž mu – i přes snahu poškozeného P.

V. o svou sebeobranu spočívající v krytí si tělesných lokalit s životně důležitými orgány rukama – způsobil mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin, a to

- krevní podlitiny na čele oboustranně, na víčcích levého oka, na nose, tvářích, rtech, bradě, ušních boltcích, na obou stranách krku v místě hlavových kývačů, na hrudníku oboustranně, na levé straně břicha, na levém stehně a koleni, pravém rameni, levém lokti, pravém předloktí a hřbetní straně obou rukou,

- kožní oděrky na levé tváři, bradě, na pravé straně hrudníku, levé straně břicha, šourku, na levém koleni, obou bércích, pravém rameni a hřbetní straně rukou,

- tržně zhmožděné rány na čele oboustranně a v místě rozhraní kořene penisu se šourkem, rozsáhlé roztržení uzdičky dolního rtu, trhliny kůže na levé straně krku v místě kývače a částečné uvolnění řezáků dolní čelisti ze zubních lůžek, jakož i mnohočetná vnitřní poranění, konkrétně - zlomeniny nosních kůstek, zhmoždění špičky jazyka, prokrvácení měkkých pokrývek lebních v obou čelních a levé spánkové krajině, drobné oválné vpáčení zevní ploténky kosti čelní vlevo v místě korespondujícím s tržně zhmožděnou ránou na levé straně čela, disperzní ložiska prokrvácení měkkých plen mozkových a otok mozku,

- zlomeninu těla kosti hrudní, sériové zlomeniny žeber oboustranně, a to zlomeniny 2. až 4. žebra vpravo v čáře kličkové, 2. až 7. žebra vpravo v čáře přední podpažní, 8. až 10. žebra vpravo v čáře zadní podpažní, 3. až 6. žebra vlevo v čáře kličkové a 2. až 9.

žebra vlevo v čáře přední podpažní, s úlomky pronikajícími do dutiny hrudní, s protrháním přiléhajících částí pohrudnice, s rozsáhlým prokrvácením přiléhajících měkkých tkání a zakrvácením do obou polovin dutiny hrudní, více vpravo o objemu 1000 ml krve, otok plic, drobnou trhlinu sleziny a krvácení do dutiny břišní, když rozsah některých zranění v této odrážce uváděných mohl být negativně ovlivněn i následně uskutečněnou resuscitací, jež byla prováděna u poškozeného pouze z důvodu předchozího popsaného jednání obviněného, kterou by však popsaný rozsah zranění nemohl být způsoben a vysvětlen zcela,

- vícečetné zlomeniny skeletu hrtanu, a to pravého velkého rohu jazylky, pravého horního rohu chrupavky štítné a těla chrupavky štítné, splývající ložiska prokrvácení měkkých tkání přiléhajících k hrtanu, a zejména poškozenému P. V. způsobil smrt, k níž došlo kolem půlnoci z 11. 4. 2023 na 12. 4. 2023, v důsledku udušení zardoušením.

45/2024-681, bylo odvolání obviněného směřující proti napadenému rozsudku v jeho celém rozsahu podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný T. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Jejich naplnění spatřoval ve skutkové i právní nepodloženosti a nesprávnosti závěru o zvlášť surovém způsobu usmrcení poškozeného a také pro skutkovou i právní nepodloženost a nesprávnost paušálně negativního hodnocení osoby obviněného, a to včetně skutkové i právní nesprávnosti závěrů ohledně dočasné amnézie obviněného způsobené požitím alkoholu. Toto se rovněž promítlo do nesprávně uloženého trestu, resp. jeho výše.

5. Předně napadenému rozhodnutí vytýkal jeho nesprávnost ve vztahu k lítosti dovolatele, jakož i k resuscitaci poškozeného, včetně nepřipuštění amnézie dovolatele. I přesto, že obviněný po celou dobu řízení tvrdil, že si nepamatuje spáchaný skutek a jeho případný motiv, sám sebe v souladu s logikou a poskytnutými informacemi a důkazy uvedl jako pachatele skutku, jehož následkem bylo usmrcení poškozeného. Jako případný motiv pak označil možnou pedofilii poškozeného, o které se dozvěděl ex post od policejního orgánu. Tato skutečnost zásadně vyvrací možné motivy obviněného k selektivní paměti ohledně vytýkaného skutku. Po celou dobu trestního řízení spolupracoval, žádal o řádné prošetření všech důkazů a tam, kde mohl být nápomocen, tak v maximální míře učinil. I přesto vůči němu soudy zaujaly postoj, že zamlčuje pravdu či si tuto upravuje ve svůj prospěch. Akcentoval, že vytýkané jednání nepopřel, ale s ohledem na jeho stav silné opilosti (cca 3g/kg alkoholu v krvi) si jej nepamatuje a nemůže k němu více uvést. Musel by fabulovat, což by bylo nepřípustné s ohledem na zákaz sebeobviňování a právo nevypovídat. Stejně tak nebylo v napadeném rozhodnutí uspokojivě vypořádáno samotné volání obviněného na tísňovou linku a jeho snaha o resuscitaci. Napadené rozhodnutí toliko uzavírá, že zde nejsou skutečnosti pro korekci trestu, když se tento závěr opírá o svědeckou výpověď A. Š. V tomto ohledu konstatoval, že tento svědek byl z důvodu nadměrného užívání alkoholu a neurčené demence omezen ve svéprávnosti, přičemž jeho výpovědi obsahovaly rozpory. Položil tedy otázku, zda lze vůči němu vyvozovat natolik silný závěr, že tyto skutečnosti nejsou nejen polehčujícími okolnostmi, ale naopak skutečnostmi bezvýznamnými, či jen zastírajícími předchozí jednání.

6. Dovolatel pak spatřoval právní nedostatky napadeného rozhodnutí především v závěru, že poškozenému způsobil smrt zvlášť trýznivým způsobem, tedy naplnil kvalifikační znak podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku. Měl za to, že tato skutečnost nenastala a ani k ní nesměřovalo jeho zavinění. V této souvislosti odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, a to jeho usnesení ze dne 17. 9. 2015, sp. zn. 8 Tdo 998/2015, a ze dne 26. 1. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1355/2021. Měl za to, že v napadeném rozhodnutí se soud nepřezkoumatelným způsobem a nesprávně vypořádal s právní kvalifikací vytýkaného jednání jako shora uvedené kvalifikované skutkové podstaty. Z judikatury vyplývá, že kvalifikovaná skutková podstata spočívající ve „zvlášť surovém způsobu“ je vykládaná na základě rozhodovací praxe, přičemž tato rozhodnutí obsahují vždy barvitý popis vytýkaného skutku, včetně podrobného vylíčení vytýkané surovosti (např. větší množství bodných ran, útrapy způsobené protahovaným násilím, v zásadě až mučením či zanechání bez pomoci). Napadené rozhodnutí se tak zcela vymyká z tohoto rámce, když toliko uvádí, že běžná míra surovosti, se kterou se lze běžně u zločinu vraždy setkat, byla velmi výrazným způsobem překročena, přičemž útok byl veden za současného střídání mechanismů, jimiž bylo na tělesnou integritu poškozeného působeno. Dovolatel tak měl za to, že nebyla v průběhu řízení (zejména v rámci znaleckého posudku, který toliko uvádí, že samotná příčina smrti poškozeného určená jako udušení zardoušením, byla určena na základě charakteristických poranění v oblasti krku po rdoušení) konstatována ani fatálnost, ani jakákoli mimořádnost poranění hrudníku, extrémní brutalita či jiná zvláštní surovost z hlediska mechanismu jejich vzniku ve smyslu požadavku prokázání vražedného útoku s vysokou mírou brutality, která se podstatě vymyká z běžného rámce u většiny trestných činů tohoto druhu.

7. Obviněný tedy uzavřel, že výrok o vině i trestu napadeného rozhodnutí byly odvolacím soudem vyneseny na základě nesprávného právního posouzení skutku a nesprávných rozhodných skutkových zjištění. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud výrok o vině i trestu napadeného rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. k dalšímu projednání Vrchnímu soudu v Olomouci.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že naplnění kvalifikačního znaku zvlášť surového způsobu usmrcení člověka podle § 140 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku vyžaduje vyšší míru brutality pachatele při úmyslném usmrcení oběti, než je běžně obvyklá ve věcech tohoto druhu. V rozebírané věci bylo namístě označit čin obviněného za spáchaný zvlášť surovým způsobem, a to především s ohledem na četnost, intenzitu a kombinovaný mechanismus provedených útoků vůči fyzické integritě poškozeného. Obviněný přistoupil k opakované inzultaci, opakovanému intenzivnímu bití, kopání, resp. našlapování na tělo poškozeného. To samo sebou nese zjevné riziko vzniku závažných nitrolebních, nitrohrudních a nitrobřišních krvácení, resp. smrti. Dovolatel opakovaně srazil poškozeného na zem, kde ho ležícího napadal, způsobil mu mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin. Oblast hlavy a trupu byla vystavena nejmohutnějšímu, opakovanému a kombinovanému násilí, na což lze usuzovat ze zlomeniny hrudní kosti, četných zlomenin žeber v různých lokalitách a z vpáčené zlomeniny čelní kosti. Z hlediska zvlášť surového způsobu akcentoval, že je nutno rovněž zohlednit použitý nástroj, když obviněný útočil na poškozeného nejen holýma rukama a nohama, ale použil paličku na maso a její násadu. Navíc uvedený útok doplnil rdoušením poškozeného, které nakonec vedlo k jeho smrti. Obhajoba se snažila rozsah zranění zmírnit tím, že zlomeniny žeber (a následné poranění sleziny) mohly vzniknout také při resuscitaci, což bylo v rozporu s výpovědí znalce, který připustil jen marginální rozsah případných zranění.

9. Dále konstatoval, že vzhledem k charakteru útoku obviněného, jeho opakovanosti, vysoké intenzitě a částem těla poškozeného, vůči nimž útok směroval, se k základní skutkové podstatě dovozuje přítomnost zavinění ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, je pak z hlediska zavinění jinou skutečností odůvodňující použití vyšší trestní sazby, a tudíž není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový způsob spáchání vraždy, ale postačí, že se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl. V daném případě – jak vyplývá z popisu útoku shora – lze obviněnému přičítat zavinění k zvlášť přitěžující okolnosti podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku dokonce přinejmenším v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

10. K části argumentace obviněného směřující vůči uloženému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti let připomněl, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu v rámci zákonné trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku, přičemž dovolání neslouží ke korekcím uložených trestů z hlediska jejich přiměřenosti. Obviněný podle něj svými námitkami usiloval toliko o přehodnocení významu a rozsahu vlivu alkoholu na spáchání činu, projevu lítosti nad spáchaným činem apod. Uvedl, že trestání obviněného nevykazuje ani ústavněprávní deficit ve smyslu extrémně přísného, zjevně nespravedlivého a nepřiměřeného trestu, neboť krajský soud se individualizací trestu odnětí svobody zabýval adresně k osobě obviněného a jeho případu, a nepřisvědčil udávané lítosti obviněného, neboť nebyla upřímná i s ohledem na jeho doprovodné tvrzení o amnézii. Fakt, že obviněný plnil povinnosti ve výkonu vazby na požadované úrovni, nelze přeceňovat v kontextu souboru dále zjišťovaných skutečností k osobě obviněného a rovněž ve spojitosti s existencí několika přitěžujících okolností podle § 42 písm. d) [využití nouze, resp. bezbrannosti poškozeného], h) [nepříznivý zdravotní stav a starší věk poškozeného] a q) [předcházející odsouzení] tr. zákoníku.

11. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

13. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

15. Podstatou dovolací argumentace obviněného bylo tvrzení, že výrok o vině a trestu byl vynesen na základě nesprávného právního posouzení skutku a nesprávných rozhodných skutkových zjištění. Zejména zdůraznil, že zvlášť surový způsob spáchání činu nebyl skutkově ani právně podložen. Rovněž se zabýval vlivem alkoholu na spáchaný skutek a hodnocení jeho osoby, což by se mělo odrazit v korekci ukládaného trestu.

16. Úvodem nutno akcentovat, že dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l a 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že konkrétní výhrady obviněného nebyly striktně podřazeny pod zvolené dovolací důvody. Nejvyšší soud je tudíž hodnotil podle jejich obsahu a dospěl k následujícím závěrům.

17. Pakliže dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předně je potřeba konstatovat, že výslovně nespecifikoval, kterou ze shora uvedených alternativ předmětného dovolacího důvodu má na mysli. S ohledem na absenci jakékoli zmínky o nedůvodně neprovedených či procesně nepoužitelných důkazech lze usuzovat, že jej chtěl uplatnit v alternativě první. Nicméně dovolatel výslovně nevymezil předvídaný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Platí přitom, že není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 tr. ř. Předmětný dovolací důvod vyžaduje konkrétní vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná (případně které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny) (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

18. Pro úplnost a ve stručnosti lze konstatovat, že dovolatel nesouhlasil se skutkovými závěry zakládající podle soudů zvlášť surový způsob spáchání činu (vytýkanému právnímu posouzení bude věnována pozornost dále), jakož i s posouzením jeho údajné amnézie s ohledem na množství zkonzumovaného alkoholu (což však primárně dával do souvislosti se svým nesouhlasným stanoviskem stran uloženého trestu). Závěry o fyzickém napadení poškozeného ze strany obviněného včetně užitého mechanismu a způsobených zranění soudy dovodily zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a toxikologie, do jehož kontextu byla zasazena dále především výpověď svědka A. Š., jenž byl přítomen alespoň části útoku, znalecký posudek z oboru kriminalistika, odvětví biologie a genetika a nálezové okolnosti na místě činu (především to, že palička na maso byla použitým nástrojem), jakož i záznam s voláním na tísňovou linku a jeho přepis, v němž obviněný mj. hovoří o již zlomených žebrech.

19. Co se pak týče obviněným tvrzené amnézie, již nalézací soud konstatoval, že ve světle závěrů odborného znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie včetně specializace klinická psychologie ji neměl za prokázanou. Naopak ji vyhodnotil jako účelovou ve smyslu obhajoby obviněného. Závěry tohoto znaleckého zkoumání rovněž hodnotil ve vzájemné souvislosti s obsahem záznamu o volání na tísňovou linku, chováním obviněného na základě pokynu operátora tísňové linky i znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, jakož i výpovědí samotného obviněného (v podrobnostech viz odstavec 14. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a návazně odstavec 18. odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Nicméně tvrzená amnézie je z hlediska rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu irelevantní, když ze závěru znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie vyplývá, že v době posuzovaného jednání mohl obviněný (alespoň částečně) rozpoznat protiprávnost svého jednání a mohl své jednání ovládat (tj. rozpoznávací či ovládací schopnosti v důsledku existence duševní poruchy v době spáchání činu neabsentovaly, jak je vyžadováno § 26 tr. zákoníku). Nebylo tedy na místě učinit závěr o případné nepříčetnosti obviněného, kam by námitky obviněného, byť ne výslovně, mohly směřovat. Rovněž bylo srozumitelně osvětleno na základě odborných závěrů znalců (zejména zmiňovaný znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie), že zjištěný stupeň alkoholového opojení obviněného (resp. jeho projevy) nezapadá do tabulkově uváděných hodnot stupňů opilosti ve smyslu jejich projevů.

20. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů by tedy nemohl být ani shledán, neboť soudy nižších stupňů provedené důkazy náležitě hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odkazuje. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení.

21. Dovolatel následně právně relevantním způsobem vznesl své výhrady vůči naplnění kvalifikačního znaku trestného činu vraždy podle § 140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tj. že poškozenému způsobil smrt zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. Tato skutečnost podle něj nenastala, jakož k ní nesměřovalo ani jeho zavinění. Domníval se, že napadený závěr se vymyká z rámce dosavadní rozhodovací praxe soudů, neboť nebyla konstatována fatálnost ani mimořádnost poranění hrudníku, extrémní brutalita či jiná zvláštní surovost z hlediska mechanismu vražedného útoku vůči poškozenému.

22. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem úmyslně usmrtí jiného. Nutno konstatovat, že obviněnému byla vytýkána toliko první uvedená alternativa, tj. okolnost zvlášť přitěžující v podobě usmrcení jiného zvlášť surovým způsobem. Vražda je přitom spáchána zvlášť surovým způsobem, jestliže je provedena útokem vyznačujícím se extrémně vysokou mírou brutality, která se podstatně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu.

Není přitom nezbytné, aby tento útok zároveň vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1993 Sb. rozh. tr.). Typicky to bude takový způsob útoku, který je spojen s ubíjením oběti a nápadnější devastací jejího těla, což zahrnuje například případy vražd provedených ukopáním nebo rozdupáním hlavy oběti, vražd provedených nejprve zasazením většího množství bodných ran a poté škrcením oběti, popřípadě vražedných útoků sekyrou, při kterém byla téměř oddělena hlava oběti od těla, přičemž oběti byly zasazovány i další rány do různých částí těla apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.

9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016, či ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 662/2013). Dále je vražda spáchána zvlášť surovým způsobem, pokud je provedena bitím pěstmi, popřípadě kopáním do hlavy a následným déletrvajícím dušením (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 4 Tdo 698/2016), popřípadě zasazením extrémně vysokého počtu bodných a bodnořezných ran (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 474/2013, či ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 3 Tdo 559/2021). O zvlášť surový způsob spáchání vraždy nejde v těch případech, kdy pachatel zaútočí sice značnou silou, takže jeho útok má devastující účinky na tělo oběti, avšak zároveň jde o útok jediný (pachatel například usmrtí oběť jediným výstřelem, úderem sekyry, nože či tupého předmětu) (srov. Ščerba, F.

a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1246 až 1247).

23. Nalézací soud shledal naplnění předmětného alternativního znaku spáchání činu „zvlášť surovým způsobem“, jenž dovozoval z četnosti a intenzity způsobeného útoku včetně různých mechanismů útoku, který mnohonásobě převyšoval běžný způsob spáchání takového činu. V tomto kontextu zmínil zejména za devastační charakter zranění v oblasti krku, související se zardoušením, hlavové části související s užitím paličky na maso a hrudníku poškozeného (viz např. objem krve nalezené v dutině hrudní poškozeného). Na okraj připomněl i zranění intimních míst poškozeného, byť toto poranění zjevně nemohlo způsobit úmrtí poškozeného (viz odstavec 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud při totožné námitce vznesené obviněným akcentoval, že z výsledků provedeného dokazování vyplývá mnohočetné napadení těla poškozeného údery rukou sevřenou v pěst, kopy, nášlapy na hrudník poškozeného, údery minimálně paličkou na maso do hlavy a trupu a následně také její násadou přinejmenším do dolní končetiny, přičemž tento variabilní způsob napadání poškozeného vyústil v jeho zardoušení. I podle něj běžná míra surovosti byla velmi výrazným způsobem překročena, přičemž útok byl veden za současného střídání mechanismů, jimiž bylo působeno na tělesnou integritu poškozeného (viz odstavec 19. odůvodnění jeho usnesení).

24. Nejvyšší soud se s ohledem na tyto poznatky neztotožňuje s námitkou obviněného, že jeho počínání v nyní projednávané věci by se nevymykalo z běžné míry surovosti, se kterou se lze u trestného činu vraždy setkat. Nutno zopakovat ustálená skutková zjištění, podle nichž obviněný poškozeného opakovaně srazil na podlahu, kde jej ležícího opakovaně až velkou intenzitou síly, především do hlavy a trupu bil údery neozbrojenou horní končetinou – rukou sevřenou v pěst a kopal, na jeho hrudník naklekával či našlapoval, napadl jej také rukou ozbrojenou pevnými předměty, minimálně údery paličkou na maso do hlavy a trupu a po uvolnění pracovní části paličky z násady rovněž samotnou násadou údery přinejmenším do levé dolní končetiny, také jej oběma rukama uchopil kolem krku a po dobu několika málo minut ho rdousil, čímž poškozenému, i přes jeho snahu o sebeobranu spočívající v krytí si tělesných lokalit s životně důležitými orgány rukama, způsobil mnohočetná poranění měkkých tkání hlavy, trupu i končetin specifikovaná v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, a konečně i jeho smrt v důsledku udušení zardoušením.

25. Shora popsaný útok nelze považovat za obvyklý způsob usmrcení, neboť vykazuje všechny znaky mimořádně surového způsobu fyzického napadení, jehož cílem bylo brutální dosažení smrti jiné osoby. Intenzita prováděných útoků je jedna z okolností spáchání činu, na jejichž základě je možné usoudit, že se v konkrétním případě jedná o vyšší míru brutality, než je typická pro běžné činy vraždy. K takovému závěru lze dojít např. v případech útoků charakterizovaných užitím většího počtu násilných mechanismů postupně působících na tělo oběti, přičemž relevantním faktorem je i povaha užité zbraně.

Útok obviněného byl přitom veden až velkou intenzitou síly, kdy poškozenému zasadil větší počet ran, které ve výsledku není možno co do počtu určit, přičemž tento závěr je možno dovodit z množství tělesných lokalit, které vykazovaly poškození (zejména hlava – čelo, víčko levého oka, nos, tváře, rty, brada, ušní boltce, dolní čelist, obě strany krku, hrudník, levá strana břicha, levé stehno a koleno, pravé rameno, levý loket, pravé předloktí, hřbetní strany obou rukou, oba bérce, genitál poškozeného, jakož i mnohočetná vnitřní poranění, např. hrtanu, jazyku, lebky, sleziny či sériové zlomeniny žeber).

Jednalo se přitom o intenzivní údery a kopy do hlavy, krku a hrudníku, význam má i to, že část útoků byla vedena za pomocí nástroje, a to paličky na maso (před uvolněním násady údery do hlavy a trupu, násadou následně minimálně do levé dolní končetiny). Obviněný tudíž užil různé mechanismy útoku (neozbrojenými končetinami, za pomoci nástrojů), přičemž je nerozhodné, že ne všechny zasazené rány mohly poškozeného zabít. O zvlášť surový způsob provedení vražedného útoku jde tehdy, jedná-li pachatel zvlášť brutálně a intenzivně, což znamená, že takový útok tvoří veškeré násilné jednání směřující proti tělu oběti, která v jeho důsledku zemřela.

Pro závěr o zvlášť surovém provedení vraždy není zásadně významné zhodnocení konkrétní, byť jediného útoku se smrtícím účinkem, ale vždy jej tvoří celý komplex všech užitých mechanizmů a útoků při naplnění hledisek tento znak charakterizujících (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1098/2016). Ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie však současně plyne závěr, že nebýt rdoušení, poškozený by byl přímo ohrožen na životě rovněž minimálně rozsáhlým zakrvácením do pravostranné poloviny dutiny hrudní.

Pakliže je patrné střídání mechanismů útoku a jejich stupňování (útoky vedly k devastaci zejména hlavové části těla a trupu), kdy obviněný poškozeného nakonec zardousil (což trvalo podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a toxikologie minimálně několik minut), není pochyb o tom, že šlo o zvlášť surový způsob usmrcení člověka ve smyslu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku.

26. V návaznosti na stabilizovaná skutková zjištění nalézací soud rovněž přesvědčivě vysvětlil, proč dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, co se týče základní skutkové podstaty, neboť věděl, že může zájem chráněný trestním zákoníkem porušit a toto porušení způsobit chtěl. Měl jej za patrný z prokázaného aktivního jednání obviněného, který poškozeného v konečném důsledku zardousil. U kvalifikované skutkové podstaty soud dospěl k závěru, že obviněný jednal minimálně v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy věděl, že vůči poškozenému užívá opakovaně až velkou intenzitou síly razantní útoky směřované do oblastí jeho těla, v nichž se nachází životně důležité orgány, jejichž zranění může vést ke smrti poškozeného, a s tímto byl srozuměn (viz odstavec 25. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

27. Lze připomenout, že okolnost, že trestný čin byl spáchán zvlášť surovým způsobem, je z hlediska zavinění jinou skutečností, která odůvodňuje použití vyšší trestní sazby [§ 17 písm. b) tr. zákoníku]. Proto není třeba, aby pachatel věděl, že jde o zvlášť surový způsob spáchání vraždy, ale postačí se zřetelem na okolnosti případu a své subjektivní dispozice to vědět měl a mohl (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. § 140 až 271. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1884). U obviněného přitom bylo dovozeno, že věděl o možnosti závažného zranění životně důležitých orgánů, když z popisu skutku je patrno, že opakovaně úmyslně a velmi brutálně útočil na citlivé a životně důležité části těla (hlavu, hrudník, pohlavní orgán i další části těla poškozeného) a ze subjektivního hlediska existovalo jeho srozumění se zvoleným způsobem útoku. Smrt poškozeného pak byla odpovídajícím následkem té formy a intenzity útoku, kterou obviněný zvolil, tedy následkem, který byl z jeho hlediska předvídatelným.

28. Ve vztahu k uloženému trestu obviněný rozhodnutím soudů obou stupňů vytýkal nesprávnost závěru o jeho lítosti a nepřipuštění možnosti jeho amnézie. V tomto ohledu akcentoval, že nebylo uspokojivě vypořádáno jeho volání na tísňovou linku a neúčinná snaha o resuscitaci. Rovněž zpochybňoval výpověď svědka A. Š., neboť byl omezen ve svéprávnosti a akcentoval rozpory v jím učiněných výpovědích.

29. Nejvyšší soud nejprve obecně uvádí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to pouze tehdy, pokud byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (což se nestalo). Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.

zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh.

tr.). Je tudíž nutno konstatovat, že námitky uplatněné obviněným obsahově nenaplňují stanovený dovolací důvod, neboť trest odnětí svobody byl uložen v souladu se zákonem a není tak trestem, který zákon nepřipouští. Obviněný přitom své výtky koncentroval zejména k nesprávnému vyhodnocení polehčujících okolností.

30. Nejvyšší soud proto pouze pro úplnost uvádí, že za spáchaný zločin mohl být obviněnému uložen podle § 140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trestní sazbě patnáct až dvacet let nebo výjimečný trest. V daném případě byla jeho výměra stanovena mírně v horní polovině uvedené trestní sazby, tj. na 18 let, neboť takový trest reflektoval všechna hlediska rozhodná pro ukládání trestu, a pro jeho výkon byl obviněný v souladu s § 56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Nalézací soud své úvahy o druhu a výši trestu popsal v odstavcích 24. až 30. odůvodnění svého rozsudku, přičemž na tyto navázal (a ztotožnil se s nimi) i soud odvolací v odstavcích 20. až 22. odůvodnění jeho usnesení. Soudy polehčující okolnosti u obviněného neshledaly, naopak důvodně přihlédly k tomu, že obviněný spáchal trestný čin využívaje něčí nouze a bezbrannosti [§ 42 písm. d) tr. zákoníku], vůči osobě nemocné, popř. zdravotně postižené, vysokého věku nebo nemohoucí, když jí způsobil smrt [§ 42 písm. h) tr.

zákoníku], a byl již pro trestný čin odsouzen [§ 42 písm. q) tr. zákoníku]. Pakliže obviněný zdůrazňoval jím projevenou lítost, soudy tato (stručně vyslovena v rámci jeho závěrečného návrhu při hlavním líčení) nebyla vyhodnocena jako míněna upřímně s ohledem na celkový postoj obviněného v rámci trestního řízení, jakož i skutečnost, že nebyla doprovázena žádnými dalšími kroky, které by její upřímnost demonstrovaly. Jak již bylo rozvedeno shora, po zhodnocení důkazů, zejména závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie dovolatelem tvrzené amnézii přisvědčeno nebylo.

Konečně byla věnována pozornost i vyhodnocení otázky resuscitace poškozeného ze strany obviněného, kdy byla svědecká výpověď A. Š. (při vědomí soudů o rozporech v jeho výpovědích z přípravného řízení a u hlavního líčení i jeho omezené svéprávnosti) porovnána s dalšími provedenými důkazy, zejména se závěry shora uvedeného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a specializace klinická psychologie ve vztahu k osobě obviněného a záznam o volání obviněného na tísňovou linku. Nelze tudíž nic vyčítat soudům, jestliže dospěly k závěru, že to byl právě tento svědek, kdo vyzval obviněného, aby přivolal lékařskou pomoc.

Následně je zřejmé, že i k provádění telefonicky asistované neodkladné resuscitaci byl spíše „dotlačen okolnostmi“.

31. Nejvyšší soud pak dospěl rovněž k závěru, že uložený trest odnětí svobody s ohledem na všechny skutečnosti není v příkrém rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe, byť si je plně vědom nutnosti jeho zásahu právě v takových případech (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1034/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1587/2019). Muselo by však jít o výjimečný, skutečně krajní případ, kdy by extrémní rozpor mezi druhem a výměrou uloženého trestu a jeho účelem a kritérii stanovenými zákonem dosahoval ústavně právní roviny. Taková situace v posuzovaném případě nenastala, neboť napadený uložený trest odnětí svobody se zohledněním všech okolností nelze považovat za nepřiměřeně přísný. Není pak úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivá hlediska ukládání trestu znovu rozebíral, přehodnocoval a činil v tomto ohledu nějaké vlastní závěry. Podstatné je, že uložený trest rozhodně není trestem, který by nějak vybočoval z ústavního rámce proporcionality trestní represe.

V.Závěr

32. Ze shora uvedených skutečností je tak namístě především konstatovat, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) či h) tr. ř. nebylo možné na základě předložené argumentace dovodit.

33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, proto Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného T. M. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 11. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu