7 Tdo 858/2025

7 Tdo 858/2025-765

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 10. 2025 o dovolání obviněného P. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 5 To 66/2024, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 3/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 48 T 3/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.

2. Těchto trestných činů se měl obviněný dopustit v podstatě tím, že dne 10. 9. 2023 od 02:40 hodin do 02:49 hodin v Praze na ostrově XY, před budovou čp. XY, na chodníku u komunikace XY mostu, kde se v tu dobu nacházely nejméně další čtyři osoby, a to svědci P. H., O. K., Š. Š. a M. W., po krátké slovní rozepři s poškozeným L. Š., který jevil známky podnapilosti, úmyslně poškozeného napadl levou rukou, a to otevřenou dlaní, úderem do obličeje, a poté, co poškozený zvedl ruce před sebe, opět na poškozeného zaútočil, a to úderem pěstí levé ruky na pravou stranu brady, resp. přilehlou část dolního rtu poškozeného. Úder byl veden násilím o malé až střední intenzitě, a způsobil tak poškozenému krevní výron ve sliznici předsíně dutiny ústní v pravé polovině dolního rtu 2 cm od střední čáry s drobnými trhlinkami sliznice, přičemž poškozený následkem úderu pěstí upadl vzad, a prudce – velkou intenzitou narazil levou temeně týlní krajinou hlavy do tvrdého asfaltového chodníku. V důsledku pádu utrpěl tržně zhmožděnou ránu na hlavě v krajině temenní na hranici s krajinou týlní 5 cm od střední čáry vlevo s kožní oděrkou v okolí, krevní výron v měkkých pokrývkách lebních v krajině temenní až týlní vlevo, zlomeninu klenby a spodiny lební, pohmoždění mozku, a to obou čelních laloků, krevní výron pod tvrdou plenou mozku, krevní výron mezi omozečnice a podkožní krevní výron při kořeni nosu a na očních víčkách oboustranně bez poranění kožního krytu, přičemž v důsledku poranění mozku došlo u poškozeného k okamžité ztrátě vědomí a k poruchám základních životních funkcí a následné smrti. Bezprostřední příčinou smrti poškozeného bylo vážné mozkolebeční poranění s otokem mozku při jeho pohmoždění a s nitrolebním krvácením, přičemž smrt poškozeného nebylo možno ani přes okamžité poskytnutí první pomoci ze strany přítomných osob a následně strážníků městské policie a posádky zdravotnické záchranné služby odvrátit. Obviněný, který po útoku na poškozeného ihned z místa činu společně se svědkem P. H. odešel, se shora uvedeného jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 8 Tm 9/2016, který nabyl právní moci téhož dne, uznán vinným mimo jiné ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest.

3. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně uložil obviněnému úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 7 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň s tím mu uložil povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně ČR náhradu škody ve výši 6 720 Kč, a poškozené H. Š. nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč spolu s úrokem z prodlení podle výroku o náhradě škody prvostupňového rozhodnutí. Se zbytkem nároku odkázal poškozenou H. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Obviněný a poškozená H. Š. se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Vrchní soud v Praze coby soud odvolací svým rozsudkem ze dne 29. 1. 2025, sp. zn. 5 To 66/2024, vyhověl odvolání poškozené a nově uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 800 000 Kč spolu s úrokem z prodlení podle výroku o náhradě škody odvolacího rozhodnutí. Se zbytkem nároku odkázal poškozenou H. Š. na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného odvolací soud podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Obsah dovolání a vyjádření k nim

5. Obviněný podal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

6. V rovině procesněprávní a skutkové obviněný ve svém dovolání namítl, že poškozeného udeřil jen malou intenzitou (nikoli střední, jak hodnotily soudy), jak vyplynulo z výpovědi znalce činného ve věci, přičemž nad střední intenzitou vyjádřil jisté pochybnosti, a tedy pohledem zásady in dubio pro reo měly soudy hodnotit tuto okolnost ve prospěch obviněného. Udeřil poškozeného levou rukou, bez nápřahu a bez vyšší razance. Hájil svou výpověď, podle které viděl, jak se poškozený po pádu na zem hýbe, a to s odkazem na výpověď znalce, který tuto možnost nevyloučil, a s odkazem na to, že s poškozeným manipulovali přítomní svědci. Rovněž obviněný namítl, že soudy v předchozím řízení neprovedly jím navrhované důkazy (a tímto směrem ani nevedly dokazování), zejména pokud jde o nález osobních dokladů poškozeného ve křoví a výslech jejich nálezce A. E., což mohlo svědčit o předchozím konfliktu poškozeného s další osobou a což by mohlo mít vliv na posouzení vzniku některých jeho zranění; rovněž soudy neprovedly další důkazní návrhy na výslech zasahujících strážníků, a to pro posouzení, zda při poskytování první pomoci postupovali správně či vůbec zasahovali, a zda je tedy oprávněné v popisu skutku tvrdit, že poškozenému již nebylo možné pomoct. K policejním strážníkům doplnil, že ti se mohli vyjádřit k zjišťování prvotních poznatků od svědků na místě činu, neboť obviněný se domnívá, že část výpovědí o jeho úderech poškozenému vznikla na místě společnou diskuzí mezi strážníky a svědky, příp. svědky navzájem. Obviněný také navrhl provést důkaz z komunikace doručené svědkovi P. H. (bez dalšího srozumitelného vysvětlení tohoto návrhu). A nakonec také obviněný navrhl zjištění totožnosti osoby „V. O.“ a její výslech, byť nevysvětlil proč. Opakovaně také připomněl agresivitu a opilost poškozeného.

7. V rovině hmotněprávní obviněný namítl, že samotná rána (tj. bez pádu poškozeného) by ani nezpůsobila újmu na zdraví, k čemuž odkázal na výpověď znalce. Nemohl se tedy dopustit trestného činu ublížení na zdraví už v jeho základní skutkové podstatě podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku. V úvahu by snad mohl přicházet pokus tohoto trestného činu, nicméně ani to by podle obviněného nemělo v provedeném dokazování dostatečný podklad. Nebyla ani naplněna subjektivní stránka. Podle obviněného nelze každý úder do obličeje paušalizovat jako způsobilý ublížit na zdraví. Sporoval i kvalifikované nedbalostní zavinění ke smrti poškozeného, neboť soudy nevysvětlily, proč mají za to, že obviněný věděl o možnosti způsobení závažnějšího následku, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 188/2017. Na skutkové námitky o chování poškozeného a jeho agresivitě navázal s tvrzením, že jednal ve své obraně proti hrozícímu útoku ze strany poškozeného, případně jednal ve smyslu znaků trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku.

8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil prvostupňové i odvolací rozhodnutí, stejně jako další obsahově navazující rozhodnutí, pokud by vzhledem k této změně pozbyla podkladu, a přikázal prvostupňovému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.

9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil, neboť obviněný podle státního zástupce primárně prosazoval vlastní výklad důkazů a formuloval vlastní skutkové závěry. Soudy v předchozím řízení přitom učinily kompletní a bezvadné dokazování. Pokud obviněný sporoval okolnosti útoku a odkazoval na nebezpečné a agresivní jednání poškozeného, tato verze byla vyvrácena výpověďmi svědků (s výjimkou svědka P. H.), kteří vypověděli o dvou úderech (otevřenou dlaní a pěstí), které byly nevyprovokované a bezdůvodné. Lze tak vyloučit jednání v nutné obraně nebo ve smyslu znaků podle § 146a odst. 1 tr. zákoníku. Navíc není významné, že úder pěstí sám o sobě (tedy bez pádu) nezpůsobil újmu na zdraví, neboť tento úder způsobil (a obviněný o této eventualitě musel vědět) pád na zem, který již způsobil nejen újmu na zdraví, ale i následek smrti. Pokud jde o navrhované důkazy, státní zástupce zhodnotil, že soudy dostatečně zdůvodnily, proč tyto návrhy zamítly.

10. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné.

11. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného k možné replice, čehož však nebylo využito.

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

13. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

i) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

14. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje ke skutkovým zjištěním, respektive k procesnímu postupu soudů v důkazním řízení a s odkazem na něj lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Pokud jde o první alternativu, na kterou také odkázal obviněný v dovolání, je naplněna případy tzv. extrémního (zjevného) nesouladu mezi obsahem provedených důkazů a skutkových zjištění, která jsou na jejich základě učiněna. Jde o svévolné hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, zejména případy tzv. deformace důkazu. Tento stav nicméně může být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Extrémní nesoulad ale není založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Druhou alternativu zmíněného dovolacího důvodu tvoří případy, v nichž důkaz, respektive jeho obsah, nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí, rovněž obviněným tvrzenou alternativu, pak tvoří takzvané opomenuté důkazy, tedy případy, kdy soudy buď odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily, nebo sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily.

15. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka týkající se zjištění intenzity útoku. Tato námitka však je zjevně neopodstatněná.

16. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že soud prvního stupně při formulaci skutkového závěru, podle něhož obviněný vedl proti poškozenému úder o nízké až střední intenzitě, vycházel ze závěru znalců MUDr. Petra Tomáška, Ph.D. a MUDr. Matěje Bílka. Druhý zmiňovaný znalec v hlavním líčení uvedl, že obviněný vedl úder nízkou až střední intenzitou (bod 16 in fine prvostupňového rozhodnutí, resp. bod 34 odvolacího rozhodnutí), a tedy skutkové zjištění přímo vyplývá z provedeného dokazování. Už proto je námitka obviněného neopodstatněná, pokud podle ní v podstatě neměl skutkový závěr podklad v provedeném dokazování, případně že s ním byl v rozporu.

17. K tvrzení obviněného, že soudy nepostupovaly podle zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud vysvětluje, že v důkazním řízení se tato zásada projevuje tak, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Taková situace však v této věci nenastala. Je totiž třeba rozlišovat mezi situací, ve které soud nemá dostatečný podklad k tomu, aby vybral mezi dvěma možnostmi, např. konvenčními úrovněmi intenzity, a naopak situací, ve které má podklad pro zjištění intenzity pohybující se mezi těmito úrovněmi.

18. V případě hodnocení intenzity úderu, což je z logiky věci vlastnost pohybující se na škále o nekonečně mnoho hodnotách, totiž není soud povinen vycházet jen ze tří možností, jak s nimi bývá často pracováno ve forenzní vědě, tedy intenzita nízká, střední a velká, ale může také pracovat s hodnotami mezi zmíněnými hranicemi. Pokud tedy na podkladě provedeného dokazování soud dojde k názoru, že se intenzita úderu pohybovala mezi nízkou a střední intenzitou (jak v této věci uvedl znalec), může takové hodnocení intenzity přijmout jako skutkové zjištění a může podle něj jednání pachatele hodnotit. Soudy tak nepochybily, pokud se k tomuto závěru přiklonily a vyjádřily jej v tzv. popisu skutku.

19. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

20. Naopak námitky týkající se jakéhosi davového ovlivnění u svědků a hodnocení věrohodnosti jeho vlastní výpovědi nebyly pod uplatněný ani jiný zákonný dovolací důvod podřaditelné, neboť souvisí s hodnocením pravdivosti důkazu, což je kategorie, kterou Nejvyšší soud podle své ustálené judikatury nehodnotí (viz níže). Stejně tak nebyly podřaditelné ani další námitky obviněného, které byly jen zřídka autonomní částí argumentace obviněného (spíše splývaly) a ve kterých obviněný vyjadřoval nesouhlas s hodnocením důkazů nebo prosazoval vlastní verzi skutkového děje, spočívající (zjednodušeně) v tvrzení agresivního chování poškozeného.

21. K tomu Nejvyšší soud vysvětluje, že dovolání nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod., nejde-li o shora úzce vymezené případy ústavně závažných vad důkazního řízení. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je úkolem především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání.

Dokazování je totiž ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu).

Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl. a rovněž např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. 5 Tdo 1144/2022) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

V opravném řízení pak platí, že jednotlivé důkazy provedené před soudem prvního stupně již odvolací soud smí posuzovat toliko co do zákonnosti způsobu jejich provedení a co do logičnosti a úplnosti jejich hodnocení, skutková zjištění z nich učiněná soudem prvního stupně však přezkoumávat nesmí, stejně jako závěr o důkazní spolehlivosti (zejména o důvěryhodnosti svědka nebo věrohodnosti jeho výpovědi) učiněný soudem prvního stupně (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21).

Tím spíš by vyloučené kategorie přezkumu neměl posuzovat Nejvyšší soud. Opačný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, kterým se trestní řízení, a zvláště pak řízení před soudem prvního stupně, řídí. Běžná polemika se skutkovým zjištěním je tak podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nepodřaditelná pod jakýkoli zákonný dovolací důvod (srov. např. usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 15 Tdo 1443/2018, uveřejněné pod č. 31/2019 Sb. rozh.

tr.) a v zásadě platí, že Nejvyšší soud je jako soud dovolací povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního a druhé stupně.

22. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná také námitka týkající se postupu policie po jejím příjezdu na místo činu, neboť to není skutkové zjištění, které by bylo významné z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jak přitom vyžaduje znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. obviněný neuvedl žádné argumenty, proč by tato okolnost měla mít na jeho trestní odpovědnost vliv. Úlohou dovolacího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).

23. Jen nad rámec možného přezkumu tak Nejvyšší soud odkazuje na bod 33 odvolacího rozhodnutí, ve kterém se odvolací soud dění po útoku obviněného důkladně věnoval a uvedl, že se poškozenému dostalo okamžité laické pomoci, při které se jeden ze svědků obrátil na tísňovou linku, která ho navedla ke správnému postupu do příjezdu vozu záchranné služby, jehož posádka po příjezdu cca 8 minut po zahájení hovoru ihned zahájila pokusy o oživení poškozeného, ovšem bez úspěchu, neboť smrt nebylo možné odvrátit. To vyplynulo, což Nejvyšší soud zdůrazňuje především, i z následné pitvy, která fatální následek přičetla rozsahu a charakteru poranění hlavy poškozeného. Pokud obviněný namítl, že policisté přítomní na místě činu „byli zcela pasivní a nijak se aktivně do pomoci nezapojili, a to až do příjezdu zdravotníků“, pak je třeba zdůraznit, že podle instrukcí poskytnuté pracovníkem tísňové linky nemělo být poškozeným manipulováno a přítomní měli vyčkat příjezdu záchranného vozu, a tedy v jejich postupu nelze prima facie shledat žádného pochybení. Obviněný nakonec ani sám neuvedl, jak podle něho měla policie postupovat jinak, resp. jak měla konkrétně pochybit.

24. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka opomenutých důkazů. Konkrétně šlo o návrhy obviněného na výslech osoby označené jako „V. O.“, strážníků městské policie a nálezce dokladů poškozeného. Uvedené důkazy, které měly být opomenuty, totiž nijak nesouvisely se skutkovým zjištěním významným z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu, jak přitom vyžaduje znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se jim proto nebude věnovat, stejně jako se nebude věnovat ani námitce týkající se komunikace doručované svědkovi P. H., neboť text dovolání vůbec neobsahuje odůvodnění této námitky (konkrétní odstavec dovolání nedává zřetelný smysl), a tedy není zjevné, jakým směrem chtěl obviněný argumentovat, k jakému zjištění měl důkaz vést apod. Znovu je třeba zdůraznit, že úlohou dovolacího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání.

25. Nejvyšší soud tak opět jen nad rámec přezkumu odkazuje nejdříve na bod 27 prvostupňového rozhodnutí, kde soud vysvětlil, že navrhované výslechy považuje za nadbytečné a že tyto návrhy s relevantním skutkovým zjištěním souvisí zcela nevýznamně či okrajově. S tím se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť právě proto námitku obviněného nepodřadil pod uplatněný dovolací důvod. Nakonec obviněný nijak konkrétně nevysvětlil, jaký poznatek měl z navrhovaných důkazních prostředků vyplynout, nebo přesněji zda by takový poznatek měl ovlivnit jeho trestní odpovědnost a případně jak. Pokud pak jde o nalezení dokladů poškozeného, ze kterých obviněný dovozoval možnost jeho předchozího konfliktu, Nejvyšší soud odkazuje na bod 28 odvolacího rozhodnutí, kde odvolací soud vysvětlil, že podle protokolu o ohledání místa činu (viz bod 18 prvostupňového rozhodnutí) měl u sebe poškozený v době útoku mobilní telefon značky Apple s připojenými sluchátky a peníze v hotovosti, a tedy se nejeví (jak by naznačoval obviněný), že by byl ještě v době před útokem obviněného účastníkem nějakého loupežného konfliktu.

26. Pod uplatněný dovolací důvod nebyla podřaditelná ani námitka týkající se chování poškozeného před samotným útokem, na kterou pak obviněný navazoval namítáním, podle něhož jednal buďto v nutné obraně nebo způsobem popsaným ve skutkové podstatě podle § 146a odst. 1 tr. zákopníku. Obviněný totiž v této námitce pouze prosazoval vlastní verzi skutkového děje a vlastní hodnocení důkazů, čemuž se Nejvyšší soud již věnoval shora.

27. Znovu tak jen nad rámec přezkumu Nejvyšší soud vysvětluje, že jak soud prvního stupně (bod 42 prvostupňového rozhodnutí), tak i soud odvolací (bod 38 odvolacího rozhodnutí) se se skutkovým tvrzením obviněného (a rovněž i s navazujícími hmotněprávními otázkami) vypořádaly a uvedly, že obviněný nejednal v nutné obraně, protože poškozený na obviněného neútočil, neboť to byl naopak obviněný, kdo útočil na poškozeného. Hodnocení výpovědi obviněného, a to i v části týkající se chování poškozeného, se důkladně věnoval soud prvního stupně zejména v bodě 32 svého rozhodnutí, kde poukázal na rozpory s výpověďmi dalších nezainteresovaných svědků, podle nichž poškozený nejednal opile ani agresivně, ani neslyšeli, že by vulgárně nadával, jak přitom vypověděl obviněný (bod 5 prvostupňového rozhodnutí), případně i jeho kamarád svědek P. H. (bod 7 prvostupňového rozhodnutí).

28. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn.

ii) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

29. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání úspěšně podat, jestliže rozhodnutí spočívalo na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předmětem právního posouzení je nicméně skutek, tak jak ho zjistily soudy, a nikoli jak ho prezentuje či jak se jeho zjištění dožaduje obviněný v dovolacím řízení. Proto se v rámci zmíněného dovolacího důvodu nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných soudem ani přezkoumávání jím provedeného dokazování.

30. Pod uplatněný dovolací důvod byla podřaditelná námitka nenaplnění znaku ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 122 odst. 1 tr. zákoníku a námitka nenaplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Tyto námitky jsou zjevně neopodstatněné.

31. K námitce nenaplnění znaku ublížení na zdraví Nejvyšší soud vysvětluje, že v rovině objektivní stránky skutkové podstaty obviněný nepochybně svým jednáním způsobil poškozenému ublížení na zdraví ve smyslu § 146 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 122 odst. 1 tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění, kterými je v rámci uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud vázán, obviněný udeřil poškozeného, v důsledku čehož poškozený spadl na zem a poranil si hlavu, což dále vedlo nejen k ublížení na zdraví, ale dokonce ke smrti poškozeného. Nakonec sám obviněný ve svém dovolání uvedl, že „nerozporoval, že v důsledku jeho úderu došlo k pádu poškozeného na tvrdou podložku a následně k úmrtí“.

32. Tato námitka je tak zjevně neopodstatněná. Lze předpokládat, že obviněný spíše mířil na sporování subjektivní stránky trestného činu (k tomu viz níže), neboť vzhledem k obsahu provedeného dokazování nelze způsobení smrti v důsledku úderu obviněného v objektivní rovině popřít (srov. bod 41 prvostupňového rozhodnutí, resp. i bod 43 odvolacího rozhodnutí), a nakonec sám obviněný tuto okolnost ve svém dovolání uznal.

33. Pokud pak obviněný v této části zmínil, že samotná rána v oblasti dutiny ústní vzniklá přímo a bezprostředně učiněným úderem sama o sobě nenaplňuje znak ublížení na zdraví, pak lze v zásadě souhlasně uvést, jak učinil i odvolací soud (viz bod 40 odvolacího rozhodnutí), že toto samotné zranění skutečně samo o sobě zmíněný znak nenaplňuje. Nicméně na straně poškozeného vznikla i další zranění, a to v důsledku pádu, konkrétně poranění hlavy, která tento znak naplnila a která jsou s útokem obviněného rovněž v příčinné souvislosti.

34. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

35. K druhé námitce nenaplnění znaků subjektivní stránky trestného činu Nejvyšší soud vysvětluje, že k naplnění znaků skutkové podstaty ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku se vyžaduje úmyslné zavinění (§ 13 odst. 2 tr. zákoníku), přičemž soudy v předchozím řízení v případě obviněného kvalifikovaly, že jednal v úmyslu nepřímém (bod 42 prvostupňového rozhodnutí, resp. 44 odvolacího rozhodnutí), čímž se podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku myslí, že pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn. Soud prvního stupně v tomto směru zmínil, že pokud obviněný udeřil poškozeného dvakrát nečekaně do obličeje, musel být přinejmenším srozuměn s tím, že poškozenému může způsobit újmu na zdraví, přičemž soud zdůraznil i evidentně vyšší věk poškozeného. To aproboval i soud odvolací (bod 44 odvolacího rozhodnutí) a s touto kvalifikací se ztotožňuje i Nejvyšší soud, neboť pokud v obecné rovině pachatel nečekaně dvakrát udeří někoho do oblasti obličeje, byť ne vysokou intenzitou, musí být alespoň srozuměn s tím, že tomuto člověku ublíží na zdraví (poranění hlavy, otřes mozku, byť v daném případě byly mírnější následky překryty závažnějším mozkolebečním poraněním s otokem), a to i proto, že v takovém případě může oběť ztratit rovnováhu a spadnout, k čemuž lze v neprospěch obviněného připojit, že ten sám vypověděl, že poškozený byl ovlivněn alkoholem (bod 42 prvostupňového rozhodnutí).

36. Pokud jde o zavinění ke znaku kvalifikované skutkové podstaty, tedy znaku způsobení smrti podle § 146 odst. 4 tr. zákoníku, zákon vyžaduje alespoň zavinění nedbalostní [§ 17 písm. a) tr. zákoníku], čímž se podle § 16 odst. 1 tr. zákoníku rozumí, že pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (vědomá nedbalost), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nevědomá nedbalost). Zejména odvolací soud v bodě 46 svého rozhodnutí v tomto směru vysvětlil, že byť obviněný nezamýšlel způsobit smrt poškozeného, nepochybně věděl, že nečekaný úder může způsobit pád poškozeného (viz shora), přičemž tento pád na tvrdou podložku (dlažbu) může způsobit těžká zranění, případně i smrt. Obviněný však bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, a tedy jednal podle odvolacího soudu ve vědomé nedbalosti, neboť byl schopen rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářely možné nebezpečí pro zdraví, ba dokonce život poškozeného. S tímto hodnocením se Nejvyšší soud bez širších výhrad ztotožňuje.

37. Tato námitka je zjevně neopodstatněná.

38. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyl naplněn.

IV. Závěr

39. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Nejvyšší soud dovolání obviněného P. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

40. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 10. 2025

JUDr. Radek Doležel předseda senátu