7 Tdo 871/2024

7 Tdo 871/2024-2101

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2024 o dovoláních obviněných 1. B. N. a 2. J. N., podaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 9 To 79/2024, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 1 T 40/2022, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných B. N. a J. N. odmítají.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 2024, č. j. 1 T 40/2022-1859, byli obvinění B. N. a J. N. shodně uznáni vinnými přečinem chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byla obviněná B. N. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 74a odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání šedesáti měsíců. Obviněný J. N. byl za tento trestný čin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 74a odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Naproti tomu byla obviněná B. N. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěna bodu II. obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, sp. zn. 2 ZT 348/2021, pro skutek popsaný ve zprošťující části rozsudku, v němž byl spatřován přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 4. 2024, č. j. 9 To 79/2024-1995, zrušil k odvolání obou obviněných i státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek ohledně obou obviněných v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že oba obviněné shodně uznal vinnými přečinem chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin byla obviněná B. N. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle § 74a odst. 1, 3 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání šedesáti měsíců. Obviněný J. N. byl za tento trestný čin odsouzen k trestu zákazu držení a chovu zvířat spočívajícím v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání třiceti šesti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. pak bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Lze dodat, že o odvolání poškozené bylo rozhodnuto samostatným rozhodnutím, kdy odvolání bylo podle § 253 odst. 3 tr. ř. odmítnuto.

3. Uvedeného přečinu se obvinění podle zjištění soudů dopustili v podstatě tím, že v době od 30. 10. 2020 do 10. 2. 2021 v bytě č. XY o výměře 71,01m? na adrese XY XY, Praha XY – XY, společně chovali neodděleně 30 koček domácích různého stáří, různých plemen a pohlaví, přičemž nejméně dne 10. 2. 2021 takto v předmětném bytě chovali 42 koček, a to ve zcela nevyhovujících podmínkách – spočívajících v nedostatečném chovném prostoru, s nedostatkem soukromí, v chemickém stresu, sníženém počtu zdrojů základních biologických potřeb a neposkytnutí odpovídající veterinární péče.

4. Lze doplnit, že Obvodní soud pro Prahu 9 již dříve ve věci obviněných rozhodl rozsudkem ze dne 1. 8. 2022, č. j. 1 T 40/2022-1004, kterým byl obviněný J. N. pod bodem I. uznán vinným zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, a obviněná B. N. byla uznána vinnou pod body I. a II. zločinem týrání zvířat podle § 302 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z podnětu odvolání obou obviněných Městský soud v Praze jako soud odvolací zrušil usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 9 To 306/2022-1286, podle § 258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek ve vztahu k oběma obviněným v plném rozsahu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Následně rozhodl soud prvního stupně shora uvedeným způsobem.

II. Dovolání a vyjádření k nim

5. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali oba obvinění – J. N. a B. N. dovolání.

Dovolání obviněného J. N.

6. Obviněný J. N. svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné

důkazy, podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pro nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení a podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., neboť mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

7. V rámci uplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný upřesnil, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předně poukázal na předchozí průběh trestního řízení, zejména na skutečnost, že byť odvolací soud první rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to mj. pro pochybení spočívající v tom, že popis skutku v rozsudku byl neurčitý, jednání zaměnitelné, nebylo zřejmé, ke kterým konkrétním kočkám se měli obvinění svého jednání dopustit, s jakými konkrétními následky, a nalézací soud následně postupoval podle uvedených pokynů stran požadavku na přesnou specifikaci, odvolací soud v napadeném rozhodnutí od svého vlastního požadavku upustil, a skutek opět sám vymezil zcela obecně, a to v podstatě způsobem, který vytkl nalézacímu soudu ve svém prvním zrušujícím rozhodnutí. Deklaroval tedy, že odvolací soud formuloval skutek způsobem, který jej činí neurčitým a zaměnitelným. Rovněž namítal, že napadený rozsudek pro něj byl značně překvapivý, neboť dokazování před soudy bylo v průběhu celého trestního řízení vedeno ve vztahu k tomu, zda a jakého jednání majícího za následek značné útrapy ve vztahu ke kterým konkrétním kočkám se měli obvinění dopustit. Takto formulovaný skutek nemá ani oporu v provedeném dokazování.

8. Z provedeného dokazování plyne, že počet koček se v předmětném bytě v čase průběžně měnil, přičemž pro období mezi 30. 10. 2020 a 10. 2. 2021 nebyl proveden jediný důkaz, který by svědčil pro závěr, že se v bytě nacházelo 30 koček domácích různého stáří, plemen a pohlaví. Tento závěr byl v rozporu se zjištěním, které sám odvolací soud vzal za své a které plyne mj. z pravomocného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 22. 5. 2023, č. j. MHMP 296552/2023, sp. zn. S-MHMP 43181/2023, kdy 31 koček ze 42 koček zajištěných v předmětném bytě dne 10. 2. 2021 náleželo svědkyni M. K. Z výpovědi této svědkyně, výpovědi obviněné a uvedeného rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy potom plyne, že tato svědkyně měla svých 31 koček do bytu užívaného obviněných umístit v období pár týdnů před datem 10. 2. 2021. Závěr odvolacího soudu tudíž podle jeho přesvědčení nemůže obstát, když mohl vzít za prokázaný stav ke dni 30. 10. 2020 (z výpovědi svědka J. K., který zjevně pouze podle svého odhadu stanovil počet koček v tomto bytě v uvedený den na 30 jedinců, přičemž obviněný namítal nevěrohodnost jeho výpovědi) a ke dni 10. 2. 2021, kdy počet koček byl zjištěn provedenou kontrolou orgánu státní správy. Ke stavu koček mezi těmito daty odvolací soud toliko spekuloval o počtu chovaných koček, přičemž z výpovědi obviněné plyne, že na den 30. 10. 2020 do bytu přivezla kočky určené k umístění mezi zájemce a neumístěné kočky opět odvezla jejich chovatelům. Skutkové závěry jsou tudíž ve zjevném, logickém rozporu s obsahem provedených důkazů a jsou pouze spekulací.

9. Dále označil za nesprávný závěr odvolacího soudu o existenci značných útrap. Otázka toho, zda a jakým útrapám byly jednotlivé kočky vystaveny, podle dovolatele představuje otázku odbornou, k jejímuž zodpovězení je příslušný znalec nadaný odpovídající odborností. Zabýval se jí revizní znalecký posudek podaný znaleckým ústavem Veterinární univerzity Brno, Fakultou veterinární hygieny a ekologie, k němuž byl v hlavním líčení proveden výslech zástupkyně MVDr. Jany Jozefové. Konkrétně znalecký ústav rozlišoval, která zvířata v důsledku přítomných nemocí a dalších skutečností zažívala značné útrapy, která zažívala pouze útrapy a která toliko strádala. Podle znaleckého ústavu tak ostatní zvířata (tj. netrpící zvlášť popsanými nemocemi) v chovu strádala z důvodu chemického stresu a sníženého počtu zdrojů základních biologických potřeb a nedostatku soukromí. Dále rozebral k předmětné otázce značných útrap i odpovědi MVDr. Jany Jozefové v rámci jejího výslechu. Měl pak za to, že znalecký ústav vztahoval strádání a útrapy k chovným podmínkám, které panovaly v předmětném bytě při kontrole dne 10. 2. 2021, a značné útrapy podmiňoval existencí dalších konkrétních zdravotních obtíží, které tyto útrapy dále umocňovaly. Pokud pak odvolací soud konstatoval, že stav dokazování neumožňoval dospět k závěru o tom, že by konkrétní zdravotní obtíže popsané útulkem u odebraných koček bylo možné dát do příčinné souvislosti s jednáním obviněných a přiřkl jim zavinění pouze ve vztahu k chovným podmínkám, nemohl dospět k závěru o tom, že by chované kočky byly vystaveny značným útrapám. Nesouhlasil s odůvodněním odvolacího soudu, který nestandardním způsobem interpretoval závěry znaleckého ústavu. Jednalo se o podstatné odchýlení od znaleckých závěrů podaných v samotném znaleckém posudku, ke kterému měl odvolací soud provést doplňující výslech zástupkyně znaleckého ústavu. Odvolací soud tak učinil skutkový závěr, který nemohl převzít od soudu nalézacího, neboť ten k němu nedospěl, a to aniž by pro něj provedl jediný důkaz.

10. Odvolací soud pak ve svém rozsudku uvedl, co může být z jeho pohledu považováno za značnou útrapu, kdy zvýraznil pasáž o psychickém strádání v důsledku přechovávání zvířat ve stísněných prostorách, přičemž následně ve vztahu k chovným podmínkám zdůraznil velikost chovného prostoru v předmětném bytě. K tomu uvedl, že otázka psychického strádání v důsledku stísněných chovných prostor je odbornou otázkou a byla znaleckým ústavem zodpovězena, neboť tento uvedl, že známky psychického strádání nebyly zaznamenány. Znalecký ústav tak vyloučil možnost objektivního posouzení přítomnosti psychického strádání a úvahy odvolacího soudu jsou v tomto směru pouze spekulativní.

11. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítal, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení jednání obviněných jako jednání naplňující znaky trestného činu. Předně akcentoval, že v řízení nebyl proveden jediný důkaz, z nějž by bylo možné dospět k závěru, že z důvodu chovných podmínek vymezených ve skutkové větě napadeného rozsudku byly předmětné kočky vystaveny značným útrapám.

12. Současně v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku poukázal na skutečnost, že totožné jednání, které je kladeno za vinu obviněným, bylo předmětem přestupkového řízení vedeného se svědkyní M. K., která byla rozhodnutím Magistrátu hl. m Prahy uznána vinnou ze spáchání přestupku z nedbalosti, a to konkrétně týrání zvířete podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání. Uvedl, že ze skutkové věty rozhodnutí o přestupku je zřejmé, že uvedená svědkyně byla za v podstatě totožné jednání jako je kladeno za vinu obviněným, uznána vinnou toliko z přestupku, za jehož spáchání jí byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč, tj. nepoměrně méně přísná sankce než obviněným. Obviněný dále poukázal na rozhodnutí o přestupku vydané Městskou částí Praha 20, Odbor životního prostředí a dopravy, dne 5. 11. 2018, č. j. MCP20 019540/2018/OŽPD/Bid, sp. zn. MP20 03737/2018/OŽPD/Sv, jímž byla obviněná B. N. uznána vinnou přestupkem spočívajícím v chovu nepřiměřeného množství koček v totožném bytě, kdy za shodných chovných podmínek a při dokonce vyšším počtu chovaných jedinců bylo toto jednání taktéž posouzeno jako přestupek. Dovolatel proto namítal, že nyní posuzované jednání, které bylo v minulosti posouzeno u jeho matky a v současnosti u svědkyně M. K. pouze jako přestupek, nemůže být shledáno jednáním trestným. Zdůraznil, že správní orgán v přestupkových řízeních vedených proti obviněné a svědkyni M. K. chovné podmínky nevyhodnotil jako tak závažné co do následků způsobených chovaným kočkám, neboť v případě jeho matky správní orgán dokonce upustil od potrestání, v případě svědkyně M. K. uložil pokutu pod desetinou stanové sazby. Vyjádřil pak své přesvědčení o nesouladnosti s principem právního státu a předvídatelností soudních rozhodnutí, pokud je vůči obviněnému za skutkově zcela totožné jednání aplikována trestní represe.

13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. spatřoval v uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat spočívajícím v zákazu držení a chovu koček domácích v trvání třiceti šesti měsíců. Akcentoval, že chov koček realizoval výlučně jako svůj zájmový chov a z provedeného dokazování nevyplynulo, že by chov měl mít jinou povahu, k němuž by bylo třeba zvláštního povolení nebo jehož výkon upravuje jiný právní předpis. Konstatoval, že trest zákazu držení a chovu zvířat podle § 74a tr. zákoníku je speciální k obecné úpravě ukládání trestu zákazu činnosti podle § 73 tr. zákoníku. Podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu je zakázán výkon mj. takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis. Zdůraznil, že v důvodové zprávě k novele zakotvující tento trest je uvedeno, že cílem zákonodárce bylo ukládat tento trest jen ve speciálních případech, např. pokud je chov zvířat podnikáním (živností), pokud tomu tak není, což budou případy domácího zájmového chovu, nelze ani uložit zákaz činnosti. Uložený trest je tudíž podle něj trestem nezákonným, neboť jeho uložení je vyloučeno jak samotným trestním zákoníkem, tak současně odporuje vůli zákonodárce. Obviněný tak uzavřel, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští.

14. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně věc postoupil jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., neboť ve věci nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

Dovolání obviněné B. N.

15. Dovolání podala rovněž obviněná B. N., a to z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Úvodem konstatovala, že s ohledem na shodnou

obhajobu se synem J. N. vznesla totožné námitky proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, jež doplnila novými argumenty. Lze tedy v rozhodné části jejího mimořádného opravného prostředku odkázat na námitky předložené obviněným, popsané v předchozí části tohoto rozhodnutí, neboť se doslovně shodují s námitkami obviněného J. N.

16. Nad rámec argumentace obviněného J. N. pak v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala následující skutečnosti. Zejména konstatovala, že k otázce prostoru pro kočky se znalecký ústav vyjádřil tak, že plocha na jedno zvíře činila 1,69 m2 a prostorové podmínky týkající se absolutní plochy na kočku byly relativně odpovídající minimálním standardům daným legislativou pro chov koček – pokusných zvířat. Pokud odvolací soud deklaroval, že zcela nevyhovující podmínky spočívaly v nedostatečném chovném prostoru, znalecký ústav pro uvedený počet koček určil plochu na jedno zvíře jako jedno z kritérií pro posouzení působení stresových vlivů biologické, fyzikální nebo chemické povahy. Úvaha odvolacího soudu, že by výměra předmětného bytu jako chovný prostor způsobovala značné útrapy ve vztahu k předmětným kočkám, označila za spekulativní a nevycházející z provedeného dokazování.

17. Dále se podle názoru obviněné odvolací soud dopustil zkreslování zjištěného skutkového stavu v neprospěch obviněných. Odvolací soud ve vztahu k nedostatku soukromí uvedl, že nelze mít za to, že by dostatečnými prostory byly prostory pod postelí, v posteli či na skříních, kdy je nutno mít na zřeteli velikost bytu a množství jedinců koček, přičemž znalecký posudek se vyjadřoval zcela opačně, neboť znalecký ústav neviděl důvod, proč by se kočky v bytě nemohly pohybovat po kuchyňské lince, v posteli, kde spí chovatel apod. Rovněž odvolací soud ve vztahu k zajištění potřeb za zavádějící označil argumentaci obviněné, že je běžné, že v domácnostech s větším počtem koček se tyto přizpůsobí a své potřeby realizují v jiných časech než ostatní kočky, nicméně znalecký posudek ve shodě s obviněnou deklaroval, že mnoho koček v domácnostech s více kočkami se naučí časově sdílet přístup ke společným místům k odpočinku nebo jídlu a navštěvovat je v jinou dobu než ostatní.

18. Ve vztahu k neposkytnutí odpovídající veterinární péče odvolací soud vycházel z fotodokumentace a sdělení svědka J. K., když uvedl, že některé kočky měly zdravotní problémy minimálně s očima a problémy se srstí. Tato úvaha soudu je pouze spekulativní, neboť se neopírá o žádné veterinární lékařské závěry. K nevěrohodnosti svědka J. K. uvedla, že příčinou smrti kočky předané tomuto svědkovi obviněnou byla podle sdělení svědka infekční peritonitida koček (FIP). Podnět ze strany svědka na chov obviněné obsahoval podezření, že vlivem chovných podmínek v bytě se kočka danou nemocí nakazila.

Nicméně k onemocnění FIP se vyjadřoval revizní znalecký posudek tak, že závěr posudku MVDr. Michaela Mazocha, LL.M., že všechna zvířata trpěla FIP, nemá ve spise oporu. K otázce nákazy koronaviry znalkyně MVDr. Jana Jozefová v hlavním líčení vypověděla, že většina koček se s onemocněním setkala a nelze žádnému chovateli vyčítat, zda má zvíře koronavirus pozitivní, a velmi těžko lze i vyčítat, zda se tak objevila infekční peritonitida. Úvahy odvolacího soudu k neposkytnutí veterinární péče vztahující se k výpovědi svědka J.

K. nemají oporu ve vztahu k nemoci FIP v revizním znaleckém posudku ani v jiném důkazu, přičemž za zdravotní stav kočky svědka J. K. po převzetí kočky obviněná nemůže nést odpovědnost, neboť svědkovi zvíře předala do péče, a navíc svědek nedoložil žádnou lékařskou veterinární dokumentaci. K nevěrohodnosti výpovědi svědka J. K. obviněná upozornila též na spekulativní úvahu odvolacího soudu, že svědek potvrdil, že v bytě viděl několik kartonových krabic, kde bylo nasypáno stelivo, několik samostatných záchodků, které neodpovídaly počtu, a potvrdil tak, že v bytě byla špína a smrad.

Z výpovědi svědka nevyplývá, že by záchody koček byly znečištěny exkrementy, úvaha soudu o smradu (čpavku) ze strany svědka je s ohledem na odborné závěry o vzniku amoniaku pouze spekulativní. I další úvaha soudu ve vztahu k fotodokumentaci, z níž má vyplývat, že některé kočky měly zdravotní problémy minimálně s očima a srstí, nemá oporu v lékařské dokumentaci. K otázce zdravotních problémů znalecký ústav hodnotí zdravotní stav koček toliko posouzením lékařských záznamů, neboť se nemohl vyjádřit ke zdravotnímu stavu koček, které neviděl a nevyšetřil.

Zástupkyně znaleckého ústavu nespojovala zvýšený infekční tlak biologického charakteru, který považovala za stres, s intenzitou útrap a v souvislosti s tímto typem stresu nespojovala neposkytnutí odpovídající veterinární péče.

19. Ve vztahu k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž deklarovala, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Dne 10. 2. 2021 vstoupila do předmětného bytu kontrola Městské veterinární správy v Praze, Státní veterinární správy společně s pracovnicemi Úřadu městské části Praha 20, Odboru životního prostředí a dopravy. Uvedla, že odbor životního prostředí a dopravy vydal rozhodnutí o nařízení předběžné náhradní péče o 43 jedinců kočky domácí, přičemž toto rozhodnutí bylo v odvolacím řízení zrušeno rozhodnutím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl.

m. Prahy ze dne 2. 6. 2021 z důvodů nepřezkoumatelnosti a dalších pochybení. Citovala části odůvodnění rozhodnutí odvolacího orgánu, ve kterém bylo uloženo správnímu orgánu prvního stupně doložit dokumenty, ze kterých vyplyne právní důvod vstupu pracovnic tohoto orgánu do bytu dovolatelky, a vypořádat se s argumenty zpochybňujícími autentičnost či pravost nahrávky předmětné kontroly. Protože orgán prvního stupně řízení zastavil, nedošlo k odstranění vytýkaných vad, které mohly svým charakterem založit nezákonnost provedené kontroly.

Těmito vadami se soudy nezabývaly, přestože za důkazy převzaly kompletní listinné a jiné důkazy z tohoto „odvolacím správním orgánem označeného vadného procesu“. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že převzal výrok o náhradě škody z rozsudku soudu prvního stupně, přičemž se plně ztotožnil s argumentací nalézacího soudu, na níž odkázal. Dovolatelka pak citovala část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jenž uvedl, že vzhledem k výsledku správního řízení neexistuje zákonný podklad pro odebrání koček z bytu obviněných.

Pokud neexistoval zákonný podklad pro odebrání koček a ve správním spise chybí dokumenty, ze kterých jednoznačně plyne důvod vstupu pracovnic správního orgánu do bytu, jsou podle dovolatelky důkazy ze správního řízení nezákonně získanými důkazy. Chybějící dokumenty, které by opravňovaly vstup pracovnic správního orgánu prvního stupně do bytu, zakládají podle jejího přesvědčení porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Postup správního orgánu má pak charakter porušení čl.

7 odst. 2 „základních lidských práv a svobod“, neboť nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena a omezena může být jen v případech stanovených zákonem.

20. Konečně v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítala, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Uvedla, že odvolací soud konstatoval provedení důkazu spisem z civilního sporu týkajícího se imisí z bytu obviněných. Daný spor byl veden v roce 2019 a s vymezeným časovým úsekem výroku o vině nekoresponduje, nicméně odvolací soud hodnotil výpovědi svědkyň Š. L., J. N. a svědka M. Ř. ve vztahu k zápachu z bytu obviněných. Dovolatelka konstatovala, že v odvolacím řízení navrhla provedení listinných důkazů ze spisu tohoto civilního sporu, které zaslala odvolacímu soudu až během dubna 2024, nalézací soud tak nemohl důkaz spisem z civilního sporu provést, neboť obsah spisu nebyl dříve poskytnut ani nalézacím soudem vyžádán. Rovněž uvedla, že předložila soudu Úřední záznam Městské policie HMP, Obvodní ředitelství Praha 14 ze dne 17. 5. 2018, č. j. MPPH 80053/2018/OŘ/14, týkající se zápachu vycházejícího z bytu obviněné. Obsah tohoto protokolu je identický s výpovědí svědkyně Š. L., kterou odvolací soud hodnotí jako událost, která se odehrála krátce před kontrolou (čímž má zřejmě na mysli kontrolu 10. 2. 2021), přičemž svědkyně popisovanou událost do časového rámce sama nijak nezasazuje. V tomto směru dokazování obviněná hodnotila předmětný úřední záznam jako nedůvodně neprovedený navrhovaný podstatný důkaz, neboť kromě výpovědí svědků – sousedů, kteří byli zároveň účastníci řízení civilního sporu v roce 2019 a vypovídali u soudu v hlavním líčení o událostech vztahujícím se k roku 2017 – 2019, neexistoval jiný důkaz o šíření zápachu z předmětného bytu ve vlastnictví obviněné v době uvedené ve výrokové části o vině.

21. Obviněná dále v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. doslovně reprodukovala námitky obviněného J. N., podle kterých nebyl proveden jediný důkaz o tom, že by kočky byly vystaveny značným útrapám, jakož i jeho argumentaci týkající se pouze přestupkového postihu jiných obdobných jednání. Doplnila pak, že v případě projednávaného skutku dne 10. 2. 2021 byly nedostatky zapříčiněny jednáním obviněného, který o kočky v určený časový úsek pečoval. Z výpovědi svědka J. K. nevyplývají zjištění ke dni 30. 10. 2020 identická s jednáním dne 10. 2. 2021. Dále konstatovala, že v případě projednávaném v roce 2019, jakož i v případě svědkyně M. K. správní orgán uložil pokutu při dolní hranici stanovené sazby.

22. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. dovolatelka vznáší námitky proti uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat shodné s námitkami obviněného J. N. s tím rozdílem, že jí byl uložen tento trest v trvání šedesáti měsíců.

23. Závěrem proto učinila shodný návrh jako obviněný, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně věc postoupil jinému orgánu podle § 222 odst. 2 tr. ř., neboť ve věci nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek.

Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podaným dovoláním

24. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se písemně vyjádřil k dovoláním obviněných B. N. a J. N. K dovolání obviněného J. N. konstatoval, že námitka obviněného vytýkající nedostatečnou specifikaci jednání obviněných a jeho následků ve výroku o vině sama o sobě žádný z uplatněných dovolacích důvodů nenaplňuje. Uvedl pak, že nalézací soud se ve výroku svého rozhodnutí snažil specifikovat projevy značných útrap ve vztahu k některým zvířatům. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzhledem k vadám dokumentace vedené v útulku, kam byly kočky přemístěny po 10. 2. 2021, není takováto jednoznačná specifikace stavu konkrétních zvířat možná. Měl za to, že nelze vytýkat odvolacímu soudu, že netrval na splnění svého dřívějšího pokynu, jestliže se tento ukázal být nesplnitelným. Uvedené skutečnosti však nemění nic na tom, že skutek byl dostatečně specifikován a namítaná údajná neurčitost popisu skutku není významná ani z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 302a odst. 1 tr. zákoníku.

25. Jinak k dovolatelem formálně vytýkanému zjevnému rozporu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že pokud dovolatel vede polemiku ohledně počtu zvířat v bytě chovaných, žádnou vadu zakládající zjevný rozpor nevytýká, ale polemizuje pouze s hodnocením důkazů soudy, např. zpochybňuje věrohodnost svědka J. K., který předmětný byt navštívil dne 30. 10. 2020 za účelem odběru kotěte a uvedl, že se zde v té době nacházelo alespoň 30 koček. Odkázal na odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, jenž vyložil, proč nevěřil tvrzení obviněných, podle něhož bylo v bytě chováno asi devět koček a ke zvýšení jejich počtu došlo až na konci ledna 2021. Z hlediska znaků stíhaného trestného činu označil za irelevantní, zda část koček byla ve vlastnictví svědkyně M. K.

26. K existenci znaku „způsobení značných útrap“ chovaným kočkám konstatoval, že dovolatel směšoval argumentaci právní s argumentací skutkovou, neboť jeho námitky byly založeny především na vlastních hodnoceních a interpretacích revizního znaleckého posudku z oboru veterinářství, odvětví veterinární medicína. Závěr o naplnění předmětného znaku státní zástupce označil za závěr právní a posouzení, zda byl naplněn, přísluší soudu. Znalecký posudek je v tomto směru nepochybně významným důkazem, podléhá nicméně hodnocení soudem tak jako kterýkoli jiný důkaz. Ztotožnil se s názorem odvolacího soudu, že na základě samotných podmínek, ve kterých žily všechny kočky zajištěné při kontrole dne 10. 2. 2021 lze konstatovat, že kočky prožívaly značné útrapy. Z laického hlediska měl za zřejmé, že situace, kdy je v běžném městském bytě chováno několik desítek koček, je abnormální a nutně vede k fyzickému i psychickému strádání zvířat. V tomto směru odkázal na popis otřesných poměrů v předmětném bytě a stavu chovaných zvířat, jak vyplývá z výpovědí svědkyň S. M., V. B. a svědka J. K.

27. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadil námitku, kterou se dovolatel domáhal užití zásady subsidiarity trestní represe, avšak nepovažoval ji za důvodnou. Obviněný podle jeho přesvědčení fakticky neuvedl nějaké konkrétní okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost činu, poukázal pouze na skutečnost, že totožné jednání svědkyně M. K. a spoluobviněné B. N. bylo správním orgánem posouzeno pouze jako přestupek. K tomu uvedl, že v případě, kdy jednání pachatele vykazuje všechny formální znaky trestného činu, nelze spatřovat okolnost snižující škodlivost činu v tom, že obdobné jednání jiné osoby bylo orgány státu posouzeno pouze jako přestupek; navíc mělo jednání svědkyně M. K. výrazně jiný charakter než jednání dovolatele, když této svědkyni nebylo správním orgánem přičítáno, že by sama chovala zvířata v nevhodných podmínkách. Další konkrétní námitky obviněný nevznesl a dovolacímu soudu nepřísluší, aby sám ze všech možných hledisek posuzoval stupeň škodlivosti činu pro společnost.

28. Námitky brojící proti uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat spočívající v zákazu držení a chovu koček domácích podle státního zástupce formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. odpovídají, nepovažoval je však za důvodné. Výklad obviněného, který dovozoval, že uvedený trest lze uložit pouze za obdobných podmínek jako trest zákazu činnosti, tj. pouze v případě komerčního chovu, ke kterému je třeba zvláštního povolení nebo jehož výkon upravuje zvláštní právní předpis, nemá oporu ve znění trestního zákoníku. Trestní zákoník nestanoví, že by se muselo jednat o činnost, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, ani v tomto směru neodkazuje na úpravu trestu zákazu činnosti; taktéž nestanoví, že by se muselo jednat o chov provozovaný na komerční bázi. Dovolatel se trestné činnosti dopustil v souvislosti s chovem zvířat a podmínky podle § 74a odst. 1 tr. zákoníku byly splněny, přičemž je nerozhodné, že šlo podle obviněného o zájmový chov. Trestného činu podle § 302a tr. zákoníku se totiž v praxi mohou dopustit i osoby, které chov provozují na nekomerční bázi, a dokonce z chvályhodných pohnutek, nezvážily však svoje reálné možnosti a schopnosti zajistit řádnou péči o zvířata.

29. K dovolání B. N. odkázal v části argumentace, jež je shodná s námitkami uplatněnými obviněným, na to, co již uvedl k námitkám tohoto dovolatele. Pouze k námitkám týkajícím se zásady subsidiarity trestní represe dodal, že poukazuje-li obviněná mj. na skutečnost, že rozhodnutím správního orgánu ze dne 5. 11. 2018 bylo jednání skutkově spočívající v chovu nepřiměřeného množství koček v předmětném bytě posouzeno pouze jako přestupek, pak skutečnost, že dovolatelka toto jednání cca po dvou letech opakovala, svědčí o tom, že uplatnění odpovědnosti podle předpisů práva správního bylo nedostačující. Pokud obviněná v této souvislosti poukazovala na odpovědnost spoluobviněného J. N., pak jde o argumentaci nesouvisející s otázkou subsidiarity trestní represe.

30. Námitkami, jimiž dovolatelka rozvíjela svou argumentaci vztahující se k důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., citovala pouze jednotlivá dílčí skutková zjištění uvedená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a polemizovala s nimi na základě vlastní interpretace znaleckého posudku, popř. zpochybňování věrohodnosti svědka J. K. Jednalo se o polemiku s hodnocením důkazů soudu, ze které nelze dovozovat existenci zjevného rozporu ve smyslu předmětného dovolacího důvodu.

31. Pakliže obviněná vytýkala, že skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, řádně nespecifikovala, o jaké důkazy se mělo jednat, když z její rozvláčné argumentace usuzoval, že jde o listinné důkazy související s kontrolou Státní veterinární správy provedenou dne 10. 2. 2021 v bytě, kde byly kočky chovány, a s následným správním řízením. Nevytýkala ovšem, že by orgány činné v trestním řízení získaly tyto listinné materiály nezákonným způsobem, ale zpochybňovala oprávněnost vstupu pracovnic správního orgánu do bytu. Podle přesvědčení státního zástupce by bylo možné o nezákonnosti, resp. procesní nepoužitelnosti důkazů hovořit jen v případě, že by byl vadně opatřen v rámci trestního řízení, a to orgány v něm působícími. Případné pochybení orgánu správního učiněné zcela mimo rámec trestního řízení by procesní nepoužitelnost důkazu nezakládalo. Konstatoval však, že § 25 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání zakotvuje oprávnění zaměstnanců orgánů ochrany zvířat vstupovat do objektů, kde jsou chována zvířata, a povinnost chovatele vstup do těchto prostor umožnit. Obviněná pak nevytýkala, v čem konkrétně měla nezákonnost postupu pracovnic správního orgánu spočívat, když odkázala pouze na obecná ustanovení podle čl. 2 odst. 2 a čl. 7 odst. 2 Listiny. Rozhodnutím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2021 nebyla (podle citace samotné obviněné) vyslovena nezákonnost provedené kontroly, ale bylo uloženo doplnit do správního spisu dokumenty, z nichž jednoznačně vyplyne právní důvod vstupu pracovnic správního orgánu prvního stupně do bytu obviněné. Z dovolací argumentace obviněné tedy vyplynulo nanejvýše tolik, že Odbor ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy figurující ve správním řízení jako orgán odvolací měl pochybnosti o správnosti postupu správního orgánu prvního stupně. Dovolatelka pak konkrétně nevymezila, v čem má procesní nepoužitelnost spočívat, a její námitky proto nemohou založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

32. Stejné závěry vztáhl na výhrady týkající se nedůvodného neprovedení navrhovaných podstatných důkazů. Akcentoval nejasnou formulaci námitek ohledně toho, zda důkazy provedeny byly či nikoli, obviněná neuvedla, jaká skutková zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu měla být na základě těchto důkazů (spis týkající se civilního řízení, záznam městské policie sepsaný již v roce 2018) učiněna.

33. Závěrem proto uvedl, že námitky obou obviněných, pokud je lze podřadit pod formálně deklarované dovolací důvody, jsou zjevně neopodstatněné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.

Replika obviněné B. N. k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

34. Obviněná B. N. využila možné uplatnění repliky a vyjádřila se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnila. Po rekapitulaci části řízení konstatovala, že odvolací soud provedl odklon od odborného názoru znalce a do výrokové části rozsudku uvedl okolnosti chovných podmínek, které znalkyně MVDr. Jana Jozefová definovala jako útrapy – chemický stres, snížený zdroj základních biologických potřeb a nedostatek soukromí. Tj. tyto okolnosti chovu spojil se způsobením značných útrap, přestože znalkyně uvedla, že samy o sobě zvýšené útrapy nezakládají. Jestliže pak odvolací soud uvedl, že kočkám byly způsobeny značné útrapy, ve výroku chybí specifikace, jakým způsobem se okolnosti chovu v nevhodných podmínkách promítly do stavu koček a jaké značné útrapy jim způsobily. Odvolací soud za značné útrapy považoval psychické strádání v důsledku přechovávání zvířat ve stísněných prostorách. Ani svědci neuvedli žádné značné útrapy u předmětných koček, byť zohledňování jejich výpovědí nad odborný názor znalce by znamenalo odklon od provedeného dokazování. Podle jejího přesvědčení tak není zřejmé, o co konkrétně tento svůj zcela zásadní závěr pro posouzení její viny opírá. Odvolací soud učinil skutkový závěr, který nemohl převzít od soudu nalézacího, neboť ten k němu nedospěl, a to aniž by pro tento skutkový závěr provedl jediný důkaz. O vině obviněných rozhodl na základě laického názoru na chov zvířat v městském bytě a tento laický názor povýšil nad relevantní názor znalců z oboru veterinární medicíny. Takovým postupem bylo porušeno ústavně zaručené právo na obhajobu podle čl. 37 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny, spolu s presumpcí neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny, a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

35. S ohledem na vypracovaný znalecký posudek nesouhlasila ani s názorem státního zástupce ohledně identifikace koček. Povinnost vést dokumentaci přijatých zvířat do útulku vyplývá ze zákona č. 246/1992 Sb. V rozporu s názorem státního zástupce nebyla jednoznačná specifikace stavu konkrétních zvířat možná z důvodu nedostatečně vedené zdravotní dokumentace. Identifikace a další specifikace jednotlivých koček je významná z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách, především ve zjištění důsledků plynoucích z tohoto nevhodného chovu.

36. S odkazem na zásadu subsidiarity trestního práva nesouhlasila s názorem státního zástupce, že v přestupkovém rozhodnutí nebylo chování M. K. vymezeno tak, že by sama chovala zvířata v nevhodných podmínkách, ale že je svěřila do péče obviněné, kde byly chovány v podmínkách výše uvedených. Akcentovala definici chovatele podle § 3 písm. k) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, jenž za chovatele určuje každou právnickou nebo fyzickou osobu, která zvíře drží nebo chová. Z odůvodnění rozhodnutí Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy, č. j. MHMP 296552/2023 vyplývá, že se M. K. dopustila přestupku tím, že se ujala toulavých nebo opuštěných koček, odpovídala za jejich zdraví a dobrý stav, a přitom je vystavila závažným infekcím (prokázané u koček odebraných z chovu obviněné) a tím se dopustila porušení povinností chovatele. Obviněné nebylo zřejmé, z čeho soud vyvodil závěr, že v bytě dne 10. 2. 2021 chovala kočky právě ona, když pouze zprostředkovala svěření koček jejich majitelkou M. K. obviněnému J. N. Toto tvrzení je v rozporu s tvrzením svědkyň S. M. a V. B., jež shodně uvedly, že jim při kontrole otevřel obviněný, který jim též sdělil, že matka není doma.

37. Rovněž nesouhlasila s vyjádřením státního zástupce ohledně existence opomenutého důkazu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl provedení důkazu spisem z civilního sporu týkajícího se imisí z bytu obviněných. Tento spor proběhl v roce 2019 a soud v odůvodnění svého rozsudku hodnotil výpovědi svědků Š. L., J. N. a M. Ř. ve vztahu k zápachu z bytu obviněných v době spáchání skutku od 30. 10. 2020 do 10. 2. 2021. Konstatovala, že výpovědi svědků se časově rozchází, důkazy k tomuto tvrzení obviněné soud odmítl a svědectví z roku 2019 začlenil do časového období od 30. 10. 2020 do 10. 2. 2021.

38. Stran nezákonného vstupu do obydlí měla dovolatelka za to, že jestliže bylo rozhodnutí odboru životního prostředí a dopravy Úřadu městské části Praha 20 zrušeno a již nebylo znovu rozhodnuto, neboť řízení bylo zastaveno, neexistoval zákonný podklad pro odebrání koček z bytu obviněných, ale také zákonný podklad ke vstupu do bytu. Soud se nezabýval otázkou procesního získání důkazů během provedení předběžné náhradní péče, pokud tato byla zrušena a došlo k zásahu do domovní svobody. Procesní a jiné pochybení bylo důvodem zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu, což soud nerespektoval a pokračoval v dokazování z dokumentace, která byla odvolacím správním orgánem zpochybněna během správního řízení.

39. S ohledem na tyto skutečnosti obviněná měla za to, že jí podané dovolání je i nadále plně odůvodněné. Setrvala proto na svém dovolacím návrhu.

III. Přípustnost dovolání

40. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami k tomu oprávněnými, tj. obviněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňují náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak jsou zjevně neopodstatněná.

IV. Důvodnost dovolání

41. Dovolání obou obviněných J. N. i B. N. byla opřena o důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

42. Rovněž oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod je pak především určen k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž je předmětem trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

43. Konečně též shodně namítali naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., jenž předpokládá, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

44. Předně Nejvyšší soud konstatuje, že námitka obviněných vztahující se k nedostatečné specifikaci jednání obviněných a jeho následků ve výroku o vině, jakož i předkládaná překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu žádný z uplatněných dovolacích důvodů nenaplňují. Označené vady pak nejsou s to zasáhnout ani do práva obviněných na spravedlivý proces. Lze zrekapitulovat, že soud prvního stupně se po prvním zrušujícím zásahu odvolacího soudu snažil specifikovat projevy značných útrap ve vztahu k osmi konkrétním kočkám, avšak odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na přetrvávající pochybnosti o bezchybnosti dokumentace vedené v útulku, kam byly kočky po provedené kontrole přemístěny, nelze jednoznačně dovodit zdravotní stav konkrétních koček včetně uvedení konkrétních zdravotních problémů. V souladu s přesvědčením státního zástupce i dovolací soud zastává názor, že nelze vytýkat odvolacímu soudu, že netrval na splnění svého dřívějšího pokynu, pakliže se ukázal býti nesplnitelným. Odvolací soud přitom konstatoval, že soud prvního stupně dostál svému úkolu a dokazování v potřebném rozsahu provedl. Současně nutno akcentovat, že skutek byl dostatečně specifikován časem, místem a způsobem spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným v souladu s § 120 odst. 3 tr. ř. Namítaná údajná neurčitost popisu skutku není významná ani z hlediska zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 302a odst. 1 tr. zákoníku, neboť tato vyžaduje, aby se jednání pachatele týkalo většího počtu zvířat, není však nutná přesná specifikace každého jednotlivého zvířete. Z hlediska dále vytýkané překvapivosti rozhodnutí lze dodat toliko to, že obvinění nebyli zkráceni na svých právech, neboť byť bylo dříve trestní řízení vedeno pro skutek, jenž byl právně kvalifikován jako trestný čin týrání zvířat, na změnu právní kvalifikace byli řádně upozorněni, přičemž se stále jednalo o týž skutek, k němuž jim současně byla dána možnost se vyjadřovat.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

45. Jak již bylo řečeno, důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl (byť v rozdílné míře) uplatněn oběma obviněnými. Oba dovolatelé převážnou část své argumentace věnovali rozporování skutkových zjištění za současného nesouhlasu se selektivním hodnocením důkazů soudy v jejich neprospěch. Shodně namítali zjevný rozpor ve smyslu první alternativy tohoto důvodu dovolání, jenž spatřovali v neprokázání počtu chovaných koček, jakož i skutkových okolností zakládajících právní hodnocení značných útrap.

46. Nejprve je však nutno k podaným mimořádným opravným prostředkům akcentovat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Nejvyšší soud jako soud dovolací není jakousi třetí instancí plného skutkového přezkumu. Zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

47. K dílčím výhradám týkajícím se neprokázání počtu koček chovaných v předmětném bytě mezi 30. 10. 2020 a 10. 2. 2021 nutno uvést následující. Lze zrekapitulovat, že dovolatelé nesouhlasili s tím, že odvolací soud převzal z výpovědi svědka J. K. stav ke dni 30. 10. 2020 stanovený odhadem na 30 jedinců a ke dni 10. 2. 2021 počet koček zjištěný provedenou kontrolou orgánu státní správy. Z provedených důkazů podle přesvědčení dovolatelů plyne, že 31 koček ze 42 koček zajištěných v předmětném bytě dne 10. 2. 2021 náleželo svědkyni M. K., která měla (dle své výpovědi) kočky do bytu umístit v období pár týdnů před tímto datem. Dále z výpovědi obviněné vyplývá, že na den 30. 10. 2020 s ohledem na návštěvu zájemce o kotě do bytu přivezla kočky určené k umístění mezi zájemce a neumístěné kočky opět odvezla jejich chovatelům. Namítali tudíž, že stav koček v mezidobí je pouhou spekulací soudu.

48. Nicméně touto polemikou stran počtu zvířat chovaných v ustanoveném časovém úseku v bytě obývaném obviněnými nelze naplnit předpokládaný zjevný rozpor. V dané souvislosti je nutné poukázat na odůvodnění nalézacího soudu, který vyložil, proč neuvěřil tvrzení obviněných, že kočky byly v takto velkém množství dovezeny od svědkyně M. K. v řádu dnů až týdnů před kontrolou, jakož i důvody, proč byla výpověď svědka J. K. shledána věrohodnou (viz zejména odstavce 62. až 64. jeho odůvodnění). Ve stručnosti lze uvést, že v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti bylo možné vycházet z výpovědi svědka J. K., který potvrdil, že se v bytě při jeho návštěvě nacházelo odhadem nejméně 30 koček různého stáří, přičemž nebyl shledán důvod, aby soudy svědkovi neuvěřily (obviněné blíže nezná, neměl důvod lhát, sám o dovolatelce hovořil pozitivně, ač to v bytě bylo hrozné, vysvětlil i důvody svého následného počínání). Kontinuální chov do data provedené kontroly pak byl potvrzen i sousedy slyšenými coby svědky, kteří do doby odebrání koček významnější změnu v počtu koček (z hlediska intenzity zápachu a hluku) nezaznamenali. Pro úplnost lze doplnit, že z hlediska znaků stíhaného trestného činu je vskutku irelevantní, zda část koček byla ve vlastnictví svědkyně M. K., neboť pro spáchání předmětného přečinu je rozhodné, že to byli právě oba obvinění, kteří o kočky pečovali, což bylo provedeným dokazováním spolehlivě prokázáno.

49. Dále dovolatelé označili za nesprávný a rozporný s provedeným dokazováním závěr soudů o tom, že by chované kočky byly vystaveny značným útrapám. V tomto ohledu zejména předestřeli závěry znaleckého ústavu Veterinární univerzity Brno, Fakulty veterinární hygieny a ekologie, jež značné útrapy podmiňoval existencí dalších konkrétních zdravotních obtíží, které tyto útrapy dále umocňovaly, a vícenásobně uvedli, že k posouzení míry útrap zvířat je povolán pouze znalecký ústav. Tento postup měl vést též k nesprávné právní kvalifikaci, jíž však bude dále věnována pozornost samostatně.

50. Obviněnými konstruované námitky představují jejich nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, zejména pak předkládají vlastní interpretaci revizního znaleckého posudku z oboru veterinářství, odvětví veterinární medicína, případně též zpochybňují věrohodnost svědka J. K. Nutno však již na tomto místě podotknout, že závěr o naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách je závěrem právním, jehož posouzení přísluší výhradně soudu na základě provedených důkazů. Předmětný revizní znalecký posudek včetně výpovědi zpracovatelky podílející se na jeho vyhotovení MVDr. Jany Jozefové rovněž podléhá hodnotícímu procesu soudu, byť je nepochybně důkazem významným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06). Ze strany obviněných se tak jednalo o polemiku s hodnocením důkazů soudy, z níž však nelze dovozovat existenci zjevného rozporu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

51. Existence rozporovaných konkrétních strastí, jimž byly kočky vystaveny, prokázána byla. V obecné rovině lze konstatovat, že soudy při svých skutkových zjištěních vycházely jednak z výpovědí svědků, zejména S. M., veterinární inspektorky na Městské veterinární správě, Mgr. Věry Bidlové, vedoucí odboru životního prostředí a dopravy Městské části Praha 20 (obě přítomné kontrole dne 10. 2. 2021), sousedů obviněných Š. L., J. N., M. Ř., dále též svědkyně M. K., která měla celkem 31 koček přemístit k obviněným s jejich souhlasem, svědka J. K., který od obviněné koupil kotě, a M. S., jež přebírala spolu s dalšími pracovníky předmětné kočky do útulku, jednak pak z četných listinných důkazů týkajících se kontroly a rozhodovací činnosti správních orgánů. Bylo tak uzavřeno, že značné útrapy byly vyvolány chovem v nevyhovujících podmínkách spočívajících v nedostatečném chovném prostoru, s nedostatkem soukromí, v chemickém stresu, sníženém počtu zdrojů základních biologických potřeb a neposkytnutí odpovídající veterinární péče. Každá z těchto okolností pak byla (v podstatě) napadána též mimořádným opravným prostředkem.

52. Než se k nim však dovolací soud vyjádří, považuje za vhodné upřesnit konkrétní podmínky chovu obviněných. Jednalo se o byt o výměře cca 71 m2, v němž byly kočky chovány neodděleně a jejich počet byl cca 30 koček domácích různého stáří, plemen i pohlaví, přičemž ke dni 10. 2. 2021 takto v předmětném bytě chovali dokonce 42 koček ve shora uvedených podmínkách. Jak pak správně uvádí dovolatelé, odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na přetrvávající pochybnosti o bezchybnosti dokumentace vedené v útulku stav dokazování neumožňoval dospět k závěru o konkrétních zdravotních problémech konkrétních osmi odebraných koček a obviněným přiřkl zavinění pouze ve vztahu k popsaným chovným podmínkám. Znalecký ústav, na jehož závěry obvinění nesčetněkrát odkazují, přitom výslovně konstatoval, že chovatelské prostředí v bytě bylo naprosto nedostatečné a všechny v bytě zajištěné kočky trpěly chemickým stresem, strádaly sníženým počtem zdrojů a nebylo jim zajištěno odpovídající soukromí.

53. Stran nedostatečného chovného prostoru je vhodné uvést, že tento byl spatřován v malé rozloze bytu pro uvedený počet koček. Pakliže obviněná namítala rozpor se závěry znaleckého posudku, zcela opomíjí, že podle tohoto nebyl v prostředí dostatek oddělných míst pro odpočinek, kde by se zvíře mohlo pohodlně natáhnout, aniž by nebylo rušeno ostatními zvířaty, a také nedostatek bezpečných míst. Rovněž pokud bylo určeno, že plocha na jedno zvíře činila 1,69 m2, dále je v písemném posudku stanoveno, že standardy legislativy ukazují na minimální standardy pro prostory, a to 2-6 m2 pro chov jednoho zvířete (snad jen pro úplnost nutno připomenout, že se nejednalo o zvířata pokusná). Odvolací soud pak výslovně neukotvil, že by v důsledku stísněných prostor došlo k psychickému strádání koček, jakož ani revizní znalecký posudek psychické strádání nevyloučil, když pro nedostatek záznamů v dokumentu uvedl, že jej nelze posoudit. Co se pak týče úzce souvisejícího nedostatku soukromí, lze v tomto směru odkázat na popis poměrů v předmětném bytě a stavu chovaných zvířat, jak vyplývají z výpovědí svědkyň S. M., V. B. a svědka J. K. Byt obviněných (což bylo potvrzeno rovněž fotodokumentací) nebyl zařízen tak, aby každá kočka měla svůj úkryt, nejlépe na vyvýšeném místě. Lze zopakovat skutečnost plynoucí z vyjádření veterinárních lékařů, že kočka je zvíře převážně samotářské, nežije ve smečkách, kontakt s dalšími kočkami jí vyvolává stres, potřebu bojovat, ukrýt se na vyvýšené místo. Ve shodě s odvolacím soudem Nejvyšší soud zastává názor, že nelze mít za to, že by dostatečnými prostory byly prostory pod postelí, v posteli či na skříních, a to se zřetelem k velikosti bytu a množství jedinců koček.

54. Rovněž byl provedeným dokazováním prokázán snížený počet zdrojů základních biologických potřeb. Tento potvrdili svědci S. M., V. B. i J. K., tuto skutečnost dále dokládají i videozáznam a fotodokumentace pořízené při kontrole 10. 2. 2021. Nevhodné prostředí pro chov takového počtu koček, v němž nebyly uspokojovány základní biologické potřeby, potvrdil i revizní znalecký posudek. Z uvedených důkazů vyplývá, že nebyl přizpůsoben počet misek na krmivo a vodu, jakož ani počet toalet počtu chovaných koček. Bylo dostatečně přesvědčivě vysvětleno, proč soudy nepřisvědčily argumentaci obviněné stran přizpůsobení se koček v domácnostech s větším počtem koček, kdy tyto své potřeby mají realizovat v jiných časech než ostatní kočky. Ve stručnosti lze uvést, že v takovém nadměrném počtu chovaných jedinců na tak malém prostoru není možné zajistit nerušený přístup k miskám všem kočkám, přičemž submisivnější zvířata se ke zdrojům nemusela dostat celé dny. Skutečnost, že se kočky neměly možnost nerušeně vyprazdňovat, byla zřejmá i z toho, že se po podlaze válely výkaly a byl znečištěn gauč. Ani počet škrabadel nebyl podle revizního znaleckého posudku odpovídající.

55. Obviněná též vznesla výhrady k neposkytování odpovídající veterinární péče, kdy takový závěr označila za spekulativní. Nicméně z fotodokumentace vyplývá, že některé kočky měly zdravotní problémy minimálně s očima a se srstí, a svědek J. K. současně uvedl, že obviněná bránila tomu, aby kočka, kterou od ní koupil, byla léčena veterinářem. Její tvrzení, že se závěr neopírá o žádné veterinární lékařské závěry, lze označit za irelevantní, kdy není nutno takových závěrů, obzvláště za situace, kdy byla kočkám veterinární péče odpírána. V tomto ohledu pak obviněná zejména rozporovala věrohodnost svědka J. K., k níž se však dovolací soud již vyjádřil a o níž soudy nižších stupňů neměly důvod pochybovat. Co se týče údajné nákazy infekční peritonitidou koček (FIP), revizní znalecký posudek v tomto směru souhlasil s dílčími závěry znalkyně MVDr. Martiny Vítová Halbichové a související výhrady obviněné tudíž postrádají opodstatnění.

56. Skutečnost, že všechny chované kočky byly vystaveny chemickému stresu, z revizního znaleckého posudku jasně vyplývá, přičemž bylo akcentováno, že kočky mají mnohonásobně citlivější čich než lidé. V bytě byl silný zápach po čpavku, což potvrdila celá řada na sobě nezávislých osob. Lze zejména akcentovat výpovědi svědka J. K., jenž dne 30. 10. 2020 byt navštívil za účelem výběru kotěte, a dále výpovědi svědkyň S. M. a V. B., které se účastnily dne 10. 2. 2021 kontroly Městské veterinární správy v předmětném bytě. S těmito výpověďmi korespondují výpovědi sousedů obviněné, tedy svědkyň Š. L., J. N. a svědka M. Ř. (vyjadřovali se i k časovému úseku projednávaného skutku, přičemž hovořili o neustálém zápachu), jakož i listinné důkazy vztahující se k předchozímu jednání obviněné, kdy si sousedé na silný, zejména čpavkový zápach linoucí se z bytu obývaného obviněnými stěžovali dlouhá léta. Lze tedy důvodně dospět k závěru, že jestliže byl zápach natolik nepříjemný pro takovou řadu lidí, pro zvířata – kočky musel být nesnesitelný a mít na ně devastující vliv.

57. Nejvyšší soud tudíž s ohledem na shora řečené neshledal zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěnými učiněnými soudy obou stupňů na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které nalézací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku. Odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil a své úvahy rovněž řádně odůvodnil. V podrobnostech proto Nejvyšší soud na odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř., které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky.

58. Obviněná dále v rámci druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklarovala, že rozhodná zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech. Výslovně sice nestanovila, které důkazy jsou podle jejího přesvědčení procesně nepoužitelné, nicméně obsahově lze dovodit, že se jedná o listinné důkazy související s kontrolou Státní veterinární správy provedené dne 10. 2. 2021 v bytě, kde byly kočky chovány, a s následným správním řízením. Provedenou kontrolu považovala za nezákonnou, přičemž zpochybňovala oprávněnost vstupu pracovnic Městské veterinární správy v Praze a Odboru životního prostředí a dopravy Úřadu městské části Praha 20 do tohoto bytu.

59. Primárně je nutno konstatovat, že procesní nepoužitelnost důkazů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se vztahuje k situaci, kdy byl daný důkaz opatřen nezákonně v rámci trestního řízení orgány v něm působícími. Pakliže obviněná poukazuje na jednotlivá rozhodnutí vztahující se k rozhodnutí o předběžné náhradní péči o týrané zvíře, nutno konstatovat, že její argumentace je poněkud zavádějící. Rozhodnutí o předběžné náhradní péči o 43 jedinců kočky domácí ze dne 10. 2. 2021, č. j. MCP20 003136/2021/OŽPD/Bid, sp. zn. SZ MCP20 003136/2021 (na č. l. 66 až 67), bylo vskutku zrušeno rozhodnutím Odboru ochrany prostředí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 2. 6. 2021, č. j. MHMP 470328/2021, sp. zn. S-MHMP 292681/2021 (na č. l. 480 až 487).

Odůvodnění uvedeného zrušujícího rozhodnutí je vystavěno na skutečnosti, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně byl obsahově nedostatečný s ohledem na skutečnost, že jednotlivá zvířata, která měla být odňata chovateli, nebyla identifikována, a dále mj. pro nedostatečné odůvodnění kontroly, kdy zejména musí být podrobně rozvedeno, jakým způsobem byla zvířata týrána, a to u každého jednotlivého zvířete, přičemž současně ve spise chybí podklad, který by osvětlil, na základě jakého právního titulu vstoupily pracovnice správního orgánu prvního stupně do bytu obviněné (ve spise chybělo pověření ke kontrole a řádný protokol o kontrole).

Správnímu orgánu prvního stupně tak bylo přikázáno, aby napravil tato pochybení a doplnil dokumenty, z nichž vyplyne právní důvod vstupu do bytu obviněné. Následně Odbor životního prostředí a dopravy Úřadu městské části Praha 20 dne 22. 6. 2021 rozhodl usnesením o zastavení řízení o předběžné náhradní péči, neboť vyhověl novým majitelům koček a rozhodl zvířata novým majitelům vydat, a tudíž odpadl důvod toto řízení vést. V daných souvislostech je vhodné také doplnit, že soud prvního stupně sice uvedl, že vzhledem k výsledku správního řízení neexistuje zákonný podklad pro odebrání koček z bytu obviněných (činil tak ve vztahu k uplatněnému adhéznímu nároku poškozené), to však nevylučuje procesní použitelnost učiněných rozhodnutí a souvisejících listinných důkazů.

60. Nutno uvést (byť se touto otázkou částečně zabýval již odvolací správní orgán ve svém zrušujícím rozhodnutí na č. l. 486), že v této věci bylo oprávnění ke vstupu do bytu obviněné zakotveno v § 25 odst. 1 písm. a) zákona č. 246/1992 Sb. Podle tohoto ustanovení jsou zaměstnanci zařazení v orgánu ochrany zvířat, pověření výkonem dozoru nad dodržováním povinností stanovených tímto zákonem, právními předpisy vydanými k jeho provedení a přímo použitelnými předpisy Evropské unie, posuzovatelé zařízení ve správním řízení o udělení oprávnění k chovu pokusných zvířat, k dodávce pokusných zvířat nebo k používání pokusných zvířat a při dodržení podmínek stanovených veterinárním zákonem také zaměstnanci obcí zařazení v obecních úřadech obcí s rozšířenou působností, pokud je to nezbytné k provedení řízení o přestupku nebo při provádění zvláštního opatření podle tohoto zákona, oprávněni vstupovat mj. do objektů chovatelů, v nichž jsou chována zvířata. Podle § 25 odst. 2 písm. a) téhož zákona je každý chovatel povinen pracovníkům orgánů ochrany zvířat provádějícím dozor nad dodržováním tohoto zákona a právních předpisů vydaných k jeho provedení umožnit vstup do takových prostor a míst. S ohledem na shora uvedená správní rozhodnutí lze doplnit, že odvolacím správním orgánem nebyla vyslovena nezákonnost provedené kontroly, ale bylo toliko uloženo doplnit do správního spisu dokumenty, z nichž jednoznačně vyplyne právní důvod vstupu příslušných osob do bytu obviněné. Obviněná pak v rámci své dovolací argumentace ani konkrétně nevytýkala, v čem by měla spočívat nezákonnost postupu pracovnic správního orgánu.

61. Nejvyšší soud rovněž zohlednil námitku obviněné B. N., která poukazovala na skutečnost, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním určujícím pro naplnění znaků trestného činu nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, přičemž daná výtka by odpovídala třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Konkrétně tato dovolatelka uvedla že v odvolacím řízení neúspěšně navrhovala provedení listinných důkazů ze spisu civilního sporu týkajícího se imisí z bytu obviněných a dále úřední záznam městské policie týkající se zápachu vycházejícího z jejího bytu. Je však potřeba konstatovat, že vada předvídaná předmětným dovolacím důvodem v daném případě nebyla dána.

62. Především je nutno připomenout, že soud nemusí realizovat všechny důkazní návrhy, které strany učiní. Neprovedení navrhovaného důkazu je namístě, pokud buď tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, dále pokud důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, a konečně pokud je důkaz nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Jinak řečeno, obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).

63. Odvolací soud v odstavci 36. odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, proč nedoplnil dokazování mj. o předkládané listinné důkazy, neboť se svým obsahem vztahují k odlišnému období, než které je předmětem rozsudku (předchází mu). Z tohoto pohledu je nutno uzavřít, že důkazní řízení netrpí ani vadou předvídanou danou alternativou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a zvolený postup soudu plně odpovídal možnému důvodu pro neakceptování důkazního návrhu. Pro úplnost a jen na okraj lze podotknout, že námitky stran neprovedení daných důkazů zřejmě směřovaly k popření skutečnosti, že by se v době uvedené ve výrokové části o vině šířil zápach z bytu obviněné. Nicméně chemický stres, jemuž byly kočky vystaveny, pocházel ze silného zápachu amoniaku. Nelze přisvědčit obviněné, že by taková skutečnost nebyla v posuzované době spolehlivě prokázána, přičemž odkazuje na svou předchozí argumentaci týkající se chemického stresu.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

64. Dále se Nejvyšší soud věnoval námitkám, jež byly obviněnými subsumovány pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Jak již bylo výše předestřeno, tento je dán v případě, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé a nelze v jeho rámci zpochybňovat správnost a úplnost skutkových zjištění. Pokud tedy není současně naplněn i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutno při posuzování důvodnosti hmotněprávních námitek důsledně vycházet ze skutkových zjištění vymezených ve výroku o vině a rozvedených v navazujících částech odůvodnění soudních rozhodnutí.

65. Oba obvinění přitom naplnění tohoto důvodu dovolání spatřovali v tom, že nebylo prokázáno, že z důvodu chovných podmínek vymezených ve skutkové větě napadeného rozsudku byly předmětné kočky vystaveny značným útrapám.

66. Ač formálně rozporovali právní posouzení skutku jako trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách pro absenci objektivní stránky tohoto trestného činu, svá tvrzení vystavěli na odlišném skutkovém podkladě než na tom, který byl zjištěn soudy obou stupňů, neboť zejména deklarovali nedostatečné prokázání tohoto znaku. Nicméně v návaznosti na již stabilizovaná skutková zjištění odvolací soud správně učinil závěr o naplnění znaku „značných útrap“, jenž založil na dostatečném důkazním podkladě, jak již bylo deklarováno shora. Zejména je nutno uvést následující.

67. Trestného činu chovu zvířat v nevhodných podmínkách podle § 302a tr. zákoníku se dopustí ten, kdo chová větší počet zvířat v nevhodných podmínkách a tím ohrožuje jejich život nebo jim způsobuje značné útrapy. Obviněným přitom byla kladena za vinu tolika alternativa, že v nevhodných podmínkách chovali větší počet zvířat, jimž způsobili značné útrapy (ohrožení života nebylo shledáno, ani nebylo součástí popisu skutku). Stěžejním rozporovaným znakem jsou tedy již shora zmiňované značné útrapy. Tyto spočívají v jiných následcích nevhodného chovu, než je ohrožení života zvířat, a nepříznivě se projeví na fyzickém a/nebo psychickém stavu chovaných zvířat. Může jít o přetrvávající bolesti z důvodu neléčené nemoci (např. chronický zánět očí či uší), o podvýživu či dehydrataci při nedostatečném poskytování potravy či přístupu k vodě, o psychické strádání v důsledku přechovávání zvířat ve stísněných prostorách (zvíře je psychicky deprivované z omezené možnosti volného pohybu), o vysílení samic zvířat z důvodu porodů mláďat opakovaných v příliš krátké době, o nedodržování pravidel pro odebírání mláďat zvířat jejich matce atd. Značné útrapy pak mohou odpovídat i některým formám týrání, resp. jejich následkům vymezeným v § 4 odst. 1 zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (viz Šámal, P. Trestní zákoník. § 272 až 421. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3884, Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. § 205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2360).

68. Odvolací soud uzavřel, že bylo bez pochybností prokázáno, že všech 42 koček zajištěných při kontrole dne 10. 2. 2021 žilo ve zcela nevyhovujících podmínkách, spočívajících v nedostatečném chovném prostoru, s nedostatkem soukromí, v chemickém stresu, sníženém počtu zdrojů základních biologických potřeb a neposkytnutí odpovídající veterinární péče. Tyto okolnosti pak hodnotil jako okolnosti, na jejichž základě lze konstatovat, že kočky prožívaly značné útrapy, neboť je nelze oddělovat, ale je nutno je posuzovat v celém souhrnu, jelikož chov koček byl realizován právě v tomto celém souhrnu podmínek. Nejvyšší soud učiněným závěrům přitakává, neboť nutno akcentovat, že se jedná o právní posouzení, jež přísluší výhradně soudu. Znalecký ústav podal znalecký posudek o skutkových otázkách na základě svých odborných znalostí, nicméně konečné právní posouzení, zda jednání obviněných naplňuje znaky skutkové podstaty (především zde objektivní stránky) učinil soud.

69. Jinak řečeno, znalecký ústav popsal jednotlivé strasti související s chovnými podmínkami, byť pak projevil snahu o klasifikaci útrap či značných útrap u jednotlivých koček (podle slov MVDr. Jany Jozefové na základě výkladu trestního zákoníku a souvisejících diplomových prací), není povinností soudu se s ní ztotožnit, obzvláště za situace, kdy předmětná kumulace vícero útrap dosud řešena nebyla s ohledem na stále poměrně nově zakotvený trestný čin. Ostatně i samotná znalkyně v rámci svého výslechu správně uvedla, že se nejedná o termín odborný, ale termín právní. Dovolací soud rovněž zastává názor, že značnými útrapami ve shora předestřeném smyslu je možno hodnotit nejen jednotlivé útrapy či strasti, jež svou intenzitou samy o sobě představují notné a citelné dopady pro chované zvíře, nýbrž i kumulaci méně citelných soužení, jak tomu bylo v tomto případě, nicméně právě ve svém komplexu s ohledem na jejich množství pro chované zvíře představují útrapy značné. Nyní projednávanou věc chovu několika desítek koček v městském bytě za daných podmínek lze vskutku hodnotit jako abnormální, vedoucí k fyzickému i psychickému strádání zvířat. Současně tedy i navazující právní závěr soudů lze hodnotit jako správný.

70. Konečně dovolatelé spatřovali důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v tom, že nebyla zohledněna zásada subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Zejména akcentovali skutečnost, že v podstatě totožné jednání, které jim je kladeno za vinu, bylo v přestupkovém řízní vedeném se svědkyní M. K. posouzeno rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy jako nedbalostní přestupek týrání zvířete podle § 27 odst. 1 písm. b) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, za jehož spáchání jí byla uložena pokuta ve výši 15 000 Kč. V této souvislosti poukazovali rovněž na jiné přestupkové řízení vedené proti obviněné B. N. v roce 2018 a rozhodnutí v něm učiněné, jímž byla uznána vinnou přestupkem spočívajícím v chovu nepřiměřeného množství koček v totožném bytě, za shodných chovných podmínek, při dokonce vyšším počtu chovaných jedinců, a to 60.

71. Nicméně Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dané námitce nelze přisvědčit.

72. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost je třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe nemá být trestněprávně postižen z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, z něhož vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

73. Subsidiarita trestní represe přitom neznamená, že se trestní odpovědnost neuplatní, jestliže existuje i jiný typ odpovědnosti za protiprávní čin. Z důvodu subsidiarity je trestní odpovědnost vyloučena jen za situace, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, které se demonstrují zejména splněním cíle reparačního a preventivního, přičemž represivní funkce není v daném případě nezbytná. Hledisko společenské škodlivosti v souvislosti se zásadou subsidiarity trestní represe má za cíl napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li určitý skutek skutečně všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici společenské nebezpečnosti takového jednání pro společnost. Je-li takové jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 4 Tdo 205/2015, ze dne 5. 9. 2012, sp. zn. 7 Tdo 988/2012, či ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 7 Tdo 1114/2022).

74. V konkrétní věci obviněných se nejedná o případ, v němž by bylo takové posouzení možné, a po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií nelze dospět k závěru, že by nyní posuzovaný trestný čin svou závažností neodpovídal ani těm nejlehčím běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, stupeň trestního bezpráví by byl extrémně nízký, případně by existovaly okolnosti snižující míru společenské škodlivosti na úroveň jednání zcela bagatelního. Nutno podotknout, že závěr, že společenská škodlivost jednání obou obviněných je natolik vysoká, že již nepostačuje uplatnění jiných prostředků než prostředků práva trestního, učinil již soud prvního stupně (viz odstavec 67. odůvodnění jeho rozsudku). Jestliže obvinění shodně namítali, že jejich posuzované jednání bylo v minulosti u obviněné a v současnosti u svědkyně M. K. posuzováno toliko jako přestupek (včetně uložených mírných sankcí), a tudíž nemůže být shledáno trestným, nelze jim přisvědčit. V případě, kdy jednání pachatele vykazuje všechny formální znaky trestného činu, nelze spatřovat okolnost snižující škodlivost činu v tom, že obdobné jednání jiné osoby bylo orgány státu z jakýchkoli důvodů posouzeno pouze jako jednání přestupkové. Přestupkový postih jiného srovnatelného jednání obviněné B. N. v minulosti pak zejména značí, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, kdy již byla na nepřístojnost a protiprávnost svého dřívějšího počínání důrazně upozorněna. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že se nejednalo o nějaký jednorázový exces, nýbrž o trvající stav. Pakliže obviněná B. N. rovněž v této souvislosti poukazovala na skutečnost, že nedostatky byly zapříčiněny jednáním obviněného J. N., který o kočky v určený časový úsek pečoval, taková argumentace s otázkou subsidiarity trestní represe nijak nesouvisí. Jde o opakování skutkového tvrzení, podle kterého veškerou péči o kočky svěřila svému synovi, přičemž tomuto tvrzení soudy neuvěřily (viz zejm. odstavce 61. a 66. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

75. Nejvyšší soud tedy (vázán rámcem vznesených námitek, jež fakticky neobsahují žádné konkrétní okolnosti, jež by snižovaly společenskou škodlivost činu), dospěl k závěru, že posuzovaný čin obviněných vykazuje již takový stupeň společenské škodlivosti, který vylučuje věc z dosahu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a je namístě uplatnění trestní odpovědnosti obviněných.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

76. Obvinění J. N. a B. N. rovněž shodně namítali, že jim byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, čímž měl být naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Svou argumentaci vystavěli na přesvědčení, že jim uložený trest zákazu držení a chovu zvířat podle § 74a tr. zákoníku je speciální k trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku. Dovolatelé však chov koček realizovali výlučně jako zájmový, tudíž neměl povahu chovu, k němuž by bylo třeba zvláštního povolení nebo jehož výkon upravuje jiný právní předpis. Nejvyšší soud k vznesené výhradě konstatuje, že obsahově naplňuje stanovený dovolací důvod, avšak byla shledána zjevně neopodstatněnou.

77. Úvodem k této námitce lze podotknout, že druhem trestu, jenž zákon nepřipouští ve smyslu první alternativy předmětného dovolacího důvodu, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v § 52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu.

78. Podle § 74a odst. 1 tr. zákoníku soud může uložit trest zákazu držení a chovu zvířat až na deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s držením, chovem nebo péčí o zvíře. V souladu s odst. 2 téhož ustanovení může soud tento trest uložit jako samostatný pouze v případě, jestliže vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele uložení jiného trestu není třeba. Podle odst. 3 tohoto ustanovení pak daný trest spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu jeho výkonu zakazuje držení, chov a péče o zvíře.

79. Obvinění namítali, že tento trest je speciální k úpravě trestu zákazu činnosti. Konkrétně podle § 73 odst. 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívá v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis.

80. Předně je nutno zdůraznit, že zákon v § 74a tr. zákoníku stanovuje pro uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat jedinou podmínku. Stěžejním je spáchání trestného činu v souvislosti s držením, chovem či péčí o zvíře, kterýžto předpoklad byl v nyní projednávané věci bezesporu naplněn a není obviněnými ani rozporován. Jejich dovolací argumentace je totiž založena na přesvědčení, že tento trest lze (pro jeho specialitu) uložit toliko za obdobných podmínek jako trest zákazu činnosti, tj. pouze v případě komerčního chovu, ke kterému je třeba zvláštního povolení nebo jehož výkon upravuje zvláštní právní předpis.

Nicméně nutno konstatovat, že takový výklad postrádá oporu v trestním zákoníku, neboť obdobná podmínka u tohoto druhu trestu výslovně stanovena není, jakož dané ustanovení neobsahuje ani případný odkaz na podmínky pro uložení trestu zákazu činnosti. Ba naopak, smyslem tohoto do výčtu § 52 tr. zákoníku nejnověji přidaného trestu je postihovat právě případy, na něž by právní úprava trestu zákazu činnosti přímo nedopadala (což je koneckonců v souladu i s vůlí zákonodárce, jak bude osvětleno dále). Rovněž v odborné literatuře se uvádí, že tento trest nelze (na rozdíl od trestu zákazu činnosti podle § 73 odst. 4 tr.

zákoníku) vázat na výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo na výkon takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis (srov. Šámal, P. Trestní zákoník. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1259). Dále se pak podává, že zákon neuvádí žádný případ neslučitelnosti trestu zákazu držení a chovu zvířat s některým z ostatních druhů trestů. Představitelné je tak současné uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat a trestu zákazu činnosti (např. pokud by byl pachatel veterinář) (srov. Ščerba, F.

a kol. Trestní zákoník. § 1 až 204. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 888; Šámal, P. Trestní zákoník. § 1 až 139. Komentář. 3. vydání.

Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1261). Lze tedy konkludovat, že je v případě uložení trestu zákazu držení a chovu zvířat nerozhodné, že se v konkrétním případě jednalo o zájmový nekomerční chov, a výklad zastávaný obviněnými by vedl k naprosto nedůvodnému zúžení možností uložení tohoto trestu.

81. Pakliže obvinění zdůraznili, že v důvodové zprávě k novele zakotvující tento trest je uvedeno, že cílem zákonodárce bylo ukládat předmětný trest jen ve speciálních případech, např. pokud je chov zvířat podnikáním, opak je pravdou, neboť se jedná o dezinterpretaci i samotné důvodové zprávy. Ta ve své zvláštní části navrhuje zavedení nového trestu zákazu chovu a držení zvířat, neboť takový trest měl kompenzovat nedostatky v ukládání (i) trestu zákazu činnosti osobám, které se trestné činnosti dopustily v souvislosti s držením nebo chovem zvířete či péčí o něj. Trest zákazu činnosti však bylo možné uložit jen za podmínek mj. citovaného § 73 odst. 3 (nyní odst. 4) tr. zákoníku. Při takto vymezené možnosti, nebylo možné ukládat trest zákazu činnosti tam, kde jde o činnost, ke které není třeba zvláštní povolení, nebo jejíž výkon neupravoval jiný právní předpis. Zákaz činnosti spočívající v držení a chovu zvířat tak bylo možné ukládat jen ve speciálních případech, např. pokud byl chov zvířat podnikáním (živností). Pokud tomu tak nebylo, tj. případy domácího zájmového chovu (např. pachatel týral psa), nebylo možné mu ani uložit zákaz činnosti (viz důvodová zpráva k poslaneckému návrhu zákona č. 114/2020 Sb., sněmovní tisk 214/0). Takový stav se však zákonodárci jevil jako nedostatečný a reagoval na něj přijetím novely trestního zákoníku č. 114/2020 Sb., jež v sobě obsahovala též tuto novou specializovanou trestní sankci. Uložený trest zákazu držení a chovu specifikovaných zvířat tudíž nemůže odporovat ani vůli zákonodárce, nýbrž je s ní plně v souladu tak, jak byla vyjádřená v důvodové zprávě.

82. Na základě shora uvedeného tedy nelze dospět k závěru, že uložený trest zákazu držení a chovu zvířat není trestem, který zákon nepřipouští, tudíž nebyl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

V.Závěr

83. Souhrnně řečeno, naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) či i) tr. ř. nebylo možné na základě popsaných námitek dovodit.

84. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněných B. N. a J. N. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

85. Pokud oba obvinění v dovolání navrhli, aby výkon rozsudku odvolacího soudu byl odložen na dobu, než bude dovolacím soudem rozhodnuto o podaném dovolání proti témuž rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podněty, nikoli návrhy, o nichž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat podle § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětech obviněných k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. 12. 2024

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu