7 Tdo 890/2024-281
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 11. 2024 o dovolání obviněného J. M., podaném proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 31 To 144/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 56/2021 takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 31 To 144/2024, a rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 4 T 56/2021.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vymezení předmětu řízení
1. Obviněný podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (odvolací soud, soud druhého stupně) ze dne 5. 6. 2024, č. j. 31 To 144/2024-250, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného směřující proti všem výrokům rozsudku Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (nalézací soud, soud prvního stupně) ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 56/2021-233, kterým byl obviněný uznán vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (přesněji § 185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku) a za tento zločin a za sbíhající se přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen podle § 185 odst. 2, § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu třiceti měsíců.
Procesní předpoklady řízení před Nejvyšším soudem
2. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř., a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje věci
3. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 11. 2022, č. j. 4 T 56/2021-158, byl obviněný uznán vinným přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od 25. 9. 2020 do 28. 9. 2020 nutil poškozenou D. B., „aby s ním měla sex, orální styk a poslala mu nahé fotky a videa jejího přirození a poprsí, že poté smaže všechny její staré nahé fotky a videa, a pokud tak poškozená neučiní, zašle její staré nahé fotky a videa jejímu stávajícímu manželovi“. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody na deset měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu osmnácti měsíců. Naproti tomu byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. (tj. z důvodu, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán) zproštěn obžaloby pro skutek spočívající podle obžaloby v tom, že v blíže nezjištěné době v létě 2018 v XY pod ulicí XY v oblasti „XY“ v garáži donutil tutéž poškozenou k souloži pod pohrůžkou, že jinak zařídí, aby se s ní rozešel její tehdejší manžel, a zašle jejímu tehdejšímu manželovi její „nahé fotografie“.
4. Zprošťující výrok odůvodnil okresní soud v podstatě tím, že hodnotil věrohodnost výpovědi jednak obviněného, jednak poškozené, přičemž obviněný od počátku tvrdil, že pohlavní styk v roce 2018 byl ze strany poškozené dobrovolný. K jednání z roku 2020 se přitom obviněný doznal a litoval jej. Svědecká výpověď poškozené byla chaotická, zmatená co do časových údajů, poškozená směšovala události z roku 2018 a z roku 2020. Rozporně vypovídala i k tomu, kolikrát došlo k jejímu intimnímu styku s obviněným; nejprve tvrdila, že jedenkrát, později připustila, že vícekrát. Nebyla už schopna specifikovat dobu, kdy k tomu došlo, uvedla ale, že k intimnímu styku došlo z její strany vždy dobrovolně, a že to celé nebrala tak, že by jednání obviněného měla ohlásit na policii. O jednání z roku 2018 vypovídala až poté, co se jí nelíbilo, že jí obviněný v roce 2020 znovu kontaktoval způsobem shora popsaným. Okresní soud uvedl, že k jednoznačnému závěru o vině obviněného s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo nedospěl, a to především na základě výpovědi dřívějšího manžela poškozené, svědka J. R., z níž vyplynulo, že poškozená se mu svěřila s tím, že znásilnění (o kterém mu předtím řekla) si ve skutečnosti vymyslela, protože žárlila na kamarádství svědka s obviněným a chtěla toto kamarádství narušit. Svědek dále uvedl, že obviněný se mu svěřil, že s poškozenou intimní styk měl, ale dobrovolný. Okresní soud konečně poukázal na procesní pochybení spočívající podle něj v tom, že popis skutku původně odpovídal pouze jednání z roku 2020, které bylo kvalifikováno jen jako přečin vydírání, a teprve následně došlo k překvalifikování na zločin znásilnění a k rozdělení jednání do dvou skutků.
5. Zatímco odsuzující část rozsudku samostatně nabyla právní moci, proti zprošťujícímu výroku podala státní zástupkyně odvolání v neprospěch obviněného. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 17. 2. 2023, č. j. 31 To 29/2023-170, rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), odst. 2 tr. ř. zrušil ve zprošťující části a věc podle § 259 odst. 1 tr. ř. v rozsahu zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Vytkl nesprávné provedení důkazu kamerovým záznamem (míněn videozáznam pohlavního styku poškozené a obviněného), který je jedním z důležitých důkazů. Procesní vadu vytýkanou okresním soudem neshledal, neboť totožnost skutku byla zachována a není rozhodné, že jeden ze skutků byl v přípravném řízení nejprve nesprávně kvalifikován. Skutková zjištění soudu prvního stupně a odůvodnění jeho rozsudku označil krajský soud za dílem nepřezkoumatelná, dílem nejasná a nedostatečná. Okresní soud nehodnotil řadu podstatných důkazů. Neujasnil, v čem je výpověď poškozené zmatená či chaotická, a nepokusil se vnímané rozpory v její výpovědi odstranit. Nezabýval se instagramovou komunikací mezi obviněným a poškozenou z roku 2020. Odvolací soud pak citoval některé pasáže z této komunikace. Poukázal na rozdílné chápaní dobrovolnosti pohlavního styku. Zdůraznil, že na videozáznamu z pohlavního styku je zachyceno, že obviněný řekl „točíme dlouhý důkaz“. Uzavřel, že okresní soud se bude muset mnohem důkladněji zabývat všemi provedenými důkazy.
6. Rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 4 T 56/2021-185, Okresní soud v Jablonci nad Nisou znovu podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby. V odůvodnění uvedl, že provedl důkaz předmětným videozáznamem (čímž napravil vytknuté pochybení), avšak jeho obsah nesvědčí o nedobrovolnosti pohlavního styku. Nalézací soud opět poukázal na výpověď svědka J. R. Záznamy komunikace vyhodnotil tak, že se týkají období roku 2020, kdy měl obviněný poškozenou opět kontaktovat asi dva roky poté, co s ním měla podle svých slov „úlet“. Nebyla zajištěna žádná komunikace z roku 2018. Zajištěná komunikace se týká skutku, pro který obviněný již byl odsouzen. Okresní soud znovu poukázal na výpověď svědka J. R. Zdůraznil, že poškozená se jednání a chování obviněného nijak aktivně nebránila, a sama uvedla, že v podstatě neví, kolikrát se s obviněným „vyspala“. Uzavřel, že z videozáznamů je patrná dobrovolnost soulože i to, že se nejednalo o jediný akt, neboť poškozená byla vždy v jiném oblečení. Připomněl, že manželství se svědkem J. R. neskončilo po krátké době v souvislosti s posuzovaným jednáním, nýbrž proto, že poškozená si našla dalšího muže.
7. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 1. 11. 2023, č. j. 31 To 285/2023-204, i tento další zprošťující rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a věc vrátil podle § 259 odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Zejména uvedl, že okresní soud nesplnil pokyn hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a rozhodnutí řádně odůvodnit, že v podstatě ignoroval okolnosti, na které odvolací soud poukázal, že deformoval výpověď poškozené jakožto klíčový důkaz a že nehodnotil instagramovou korespondenci obou aktérů. Odvolací soud zdůraznil, že z odůvodnění rozsudku není patrno, co poškozená vlastně vypověděla a co z její výpovědi okresní soud zjistil. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, odvolací soud vyložil, proč zvolil řešení spočívající v tom, že sám znovu provedl výslech poškozené a listinný důkaz instagramovou korespondencí. Obsah těchto důkazů podrobně reprodukoval a zhodnotil. Dále podrobně zhodnotil i důkazy, které neprovedl, zejména výpověď svědka J. R., a zhodnotil také videozáznam pohlavních styků obviněného a poškozené a výpověď obviněného. Poté uzavřel, že vina obviněného je spolehlivě a bez důvodných pochybností prokázána a že jednání obviněného naplňuje znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zdůraznil, že těmito skutkovými i právními závěry je okresní soud v celém rozsahu vázán.
8. Okresní soud v Jablonci nad Nisou poté rozhodl rozsudkem ze dne 15. 3. 2024, č. j. 4 T 56/2021-233, tak, že uznal obviněného vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a uložil mu za tento zločin a za přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 11. 2022, č. j. 4 T 56/2021-158, souhrnný trest odnětí svobody na dva roky s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu třiceti měsíců, a to za současného zrušení výroku o trestu z výše uvedeného rozsudku ze dne 8. 11. 2022 včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V odůvodnění výroku o vině okresní soud podrobně zopakoval skutkové a právní závěry Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jimiž byl podle krajského soudu vázán.
9. Proti odsuzujícímu rozsudku podal obviněný odvolání zaměřené do výroku o vině, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 5. 6. 2024, č. j. 31 To 144/2024-250 (napadené rozhodnutí), podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
10. Podle skutkových zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku okresního soudu obviněný spáchal zločin znásilnění tím, že v blíže nezjištěné době v létě 2018 v XY pod ulicí XY v oblasti „XY“ v garáži donutil poškozenou D. B., k souloži pod pohrůžkou, že jinak zařídí, aby se s ní rozešel její tehdejší manžel, a zašle jejímu tehdejšímu manželovi její „nahé fotografie“.
Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Poněkud nepřehledně a někdy opakovaně uplatnil různé námitky, z nichž není jasně patrné, ke kterým dovolacím důvodům se vztahují.
12. Jednak namítl, že ve vztahu ke zločinu znásilnění nebylo řádně zahájeno trestní stíhání. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsažené ve spise je podle něj nepřezkoumatelné, neobsahuje znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění (především, že by došlo k násilí, pohrůžce násilí nebo jiné těžké újmy, ale ani kde, kdy a za jakých okolností k takovému jednání mělo dojít). V tomto usnesení je popsán pouze jediný skutek, kvalifikovaný jako přečin vydírání, za který byl obviněný již odsouzen. Druhý odstavec usnesení o zahájení trestního stíhání (jeho výroku) pouze vysvětluje, jak fotografie patrně dva roky předtím, tj. v roce 2018, vznikly. Nelze z toho dovodit řádné zahájení trestního stíhání pro zločin znásilnění. Z popisu není zřejmé, kdy a kde mělo ke znásilnění dojít, jakým jednáním, zda souloží ve smyslu § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, anebo jiným pohlavním stykem ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku. Do trestního stíhání pro zločin znásilnění se řízení přeskupilo až na základě upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 29. 12. 2020. Dva samostatné skutky byly vytvořeny až podáním obžaloby.
13. Podle dovolatele byl porušen princip dvojinstančnosti řízení. Odvolací soud izolovaně provedl pouze dva důkazy (výslech poškozené a instagramovou komunikaci) a následně vytvořil jejich závazné hodnocení vůči soudu prvního stupně. Od dalších důkazů bylo abstrahováno. Opomenuty zůstaly výpověď obviněného, výpověď svědka J. R. (obviněnému není známo, z čeho má vyplývat jeho nevěrohodnost), videozáznamy a osobní výkazy k poškozené. Odvolací soud přitom zavázal soud prvního stupně skutkovými i právními závěry. Odsuzující rozsudek soudu prvního stupně je zcela nepřezkoumatelný, protože neobsahuje žádné jeho vlastní závěry k otázce viny a pouze se odvolává na zrušující rozhodnutí soudu druhého stupně. Formálně tak byl sice zákaz plynoucí z ust. § 259 odst. 5 písm. a) tr. ř. dodržen, materiálně však byl prolomen.
14. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se váží námitky skutkové povahy. Obviněný namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Výpověď poškozené D. B. označil za nevěrohodnou s tím, že poškozená ji v průběhu doby několikrát změnila. Přesvědčení, že byla znásilněna, nabyla až několik let po údajném skutku a neustále oba skutky zaměňovala (skutek z roku 2018 se skutkem z roku 2020), nerozlišovala mezi nimi. Opakovaně uváděla, že s obviněným měla pohlavní styk pouze jednou, a teprve následně – na základě videozáznamů, kde má různé oblečení – připustila, že sexuální kontakt mezi nimi byl vícekrát (opakovaně „v garáži či v lesíku“).
Je tedy otázka, který intimní kontakt měl být znásilněním – zda jeden, či všechny, nebo který z nich. Kromě toho z předložených videí je patrná naprostá dobrovolnost chování poškozené. A v jednom z výslechů poškozená jejich pohlavní styk v garáži sama nazvala „úlet“. Poškozená ve svých výpovědích nikdy neuvedla v souvislosti se znásilněním, že jí obviněný výslovně hrozil zasláním „nahých fotografií“ jejímu tehdejšímu manželovi, a tato skutečnost nevyplývá ani z jiných provedených důkazů. Nevyhrožoval jí a nemohl jí vyhrožovat ani zařízením rozchodu s jejím tehdejším manželem, protože jednak v té době ani manžela neměla, navíc tehdejší přítel poškozené J.
R. o všem věděl, poškozená mu vše sdělila, a i přesto s ní ve vztahu setrval, dokonce s ní následně uzavřel sňatek. Z písemného důkazu (instagramové komunikace mezi obviněným a poškozenou) nevyplývá podle obviněného ve vztahu ke skutku z roku 2018 vůbec nic, navíc je možné jej vyložit několika způsoby. To platí i ve vztahu k větám, které obviněný pronesl na videu zachycujícím pohlavní styk s poškozenou. Popis skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně zůstal oproti obžalobě zcela beze změny, a to navzdory v řízení zjištěným skutečnostem, které tomuto popisu neodpovídají.
15. Ačkoliv to dovolatel neuvedl, dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. patrně zamýšlel přiřadit námitky, že se nedopustil zločinu znásilnění, protože nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Jeho údajné vyhrožování poškozené, že „zařídí rozchod s tehdejším manželem“ (což popírá), není pohrůžkou tzv. jiné těžké újmy. Mezi pohrůžkou jiné těžké újmy a pohlavním stykem musí být mimo jiné základní časová souvislost, která v tomto případě chybí, neboť od údajné výhrůžky zařízením rozchodu s tehdejším manželem poškozené do údajného znásilnění uběhly asi tři měsíce. Že by v mezidobí docházelo k nějaké gradaci působení obviněného na poškozenou, to je závěr čistě spekulativní, nemající v důkazech oporu. Aby byla naplněna subjektivní stránka trestného činu znásilnění, musela by obviněnému být známa negativní vůle poškozené. Všechny pohlavní styky však byly ze strany poškozené zcela dobrovolné a sama poškozená připustila, že nikdy svůj nesouhlas nedala obviněnému najevo. Jak vyplynulo z provedených důkazů, k žádnému následku nedošlo. Osobní, partnerský ani rodinný život poškozené nebyl nijak ovlivněn. Tehdejšímu partnerovi svou nevěru přiznala, poté se vzali. Na straně poškozené tedy žádná újma nenastala.
16. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby jej sám zprostil obžaloby, a pokud to nebude možné, aby vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
17. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání obviněného odmítla tvrzení, že by měl existovat tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky dovolatele v této oblasti kvalitativně nepřekročily meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten který důkaz posuzovat a jaký význam mu přisuzovat z hlediska skutkového děje. Odvolací soud v napadeném usnesení velmi podrobně vyhodnotil všechny provedené důkazy s tím, že především z výpovědi poškozené, jejíž věrohodnost byla potvrzena dalšími provedenými důkazy, vina obviněného jednoznačně vyplynula. Použitá právní kvalifikace tak je zcela přiléhavá. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Posouzení věci Nejvyšším soudem
18. Nejvyšší soud neshledal důvody k odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a přezkoumal podle § 265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení.
19. Námitky dovolatele týkající se vad usnesení o zahájení trestního stíhání nejsou podřaditelné pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů, tedy ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívající v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Ten lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení § 11 odst. 1, 2, 5 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání.
Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, například právě vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. ř., nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. ani žádný jiný důvod dovolání (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 11 Tdo 514/2004, publikované pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Zásah Nejvyššího soudu by přesto byl nezbytný, pokud by postupem orgánů činných v trestním řízení bylo zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces zakotveného v čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 14 odst. 1, odst. 3 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu však v daném případě nedošlo. Nebylo porušeno zákonné pravidlo, že obžaloba může být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání (§ 176 odst. 2 tr. ř.). Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na výklady odvolacího soudu, který se k námitkám obviněného ve svých rozhodnutích podrobně a opakovaně zabýval otázkou totožnosti skutku a zákonností zahájení trestního stíhání.
Pouze připomíná, že výrok usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 11. 2020 odpovídá ust. § 160 odst. 1 tr. ř., obsahuje popis jednání obviněného tak, že obviněný v blíže nezjištěné době v roce 2018 požadoval po poškozené zaslání „obnažených fotografií“ s tím, že pokud mu je nezašle, zařídí, aby se s ní její tehdejší partner rozešel, a že následně si těmito pohrůžkami (tj. že zařídí rozchod poškozené a jejího partnera) vynutil i pohlavní styk. Skutku z roku 2018 je sice v této fázi rovněž přiřazena právní kvalifikace přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr.
zákoníku, nicméně v usnesení o zahájení trestního stíhání je popsán vedle skutku z roku 2020 (viz výše) a s touto částí usnesení o zahájení trestního stíhání (týkající se skutku z roku 2018) také obviněný při svém výslechu dne 19. 11. 2020 nesouhlasil a podal proti usnesení stížnost (č. l. 29). Tato stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jablonci nad Nisou ze dne 8. 12. 2020, v němž už jsou i ve výroku jasně odděleny a v odůvodnění také deklarovány dva samostatné skutky.
Není rozhodné, že teprve dne 29. 12.
2020 byl obviněný upozorněn na změnu právní kvalifikace skutku na zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. I když je nesporné, že postup orgánů přípravného řízení rozhodně nebyl v této počáteční fázi dostatečně jasný, z hlediska řízení jako celku jím nedošlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
20. Nejvyšší soud naproti tomu shledal závažné porušení práva na spravedlivý proces v postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, který po provedení jen dílčího dokazování výslovně učinil definitivní skutkové i právní závěry a zavázal nalézací soud k tomu, aby je respektoval. Krajský soud jako soud odvolací po zhodnocení všech ve věci provedených důkazů, tj. jak těch, které provedl pouze okresní soud, tak těch, které sám zopakoval, vyslovil závazný názor, že obviněný se dopustil stíhaného skutku, jímž naplnil všechny znaky zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Před odvolacím soudem přitom byly provedeny pouze dva důkazy v neprospěch obviněného – výpověď poškozené a instagramová komunikace z roku 2020 – z nichž odvolací soud vyvodil závěr o vině obviněného. Důkazy svědčící ve prospěch obviněného – výpověď obviněného, výpověď svědka J. R., případně videozáznam pohlavních styků – odvolací soud neprovedl a zhodnotil je pouze v té podobě, jak je provedl nalézací soud, který je však hodnotil jinak. Odvolací soud tak neměl dostatečný podklad pro vlastní závěr, že vina obviněného je bez důvodných pochybností prokázána, který učinil v přímém rozporu se závěrem nalézacího soudu, jenž na podkladě všech provedených důkazů učinil závěr opačný.
21. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci svůj postup opíral o nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2980/22, v němž Ústavní soud připustil, aby odvolací soud, má-li důvodné pochybnosti o určitých skutkových zjištěních soudu prvního stupně, poté, co sám provede, resp. zopakuje důkaz či důkazy, z nichž soud prvního stupně tato skutková zjištění učinil, a případně provede i další důkazy, které k nim měly být provedeny již v hlavním líčení, sám změnil skutkové závěry a na jejich podkladě v kombinaci se skutkovými závěry soudu prvního stupně, k nimž dokazování neprováděl, dosáhl nového skutkového stavu. Jestliže poté odvolací soud sám nemůže rozhodnout z důvodu zákonné překážky podle § 259 odst. 5 tr. ř., ústavní pořádek nebrání tomu, aby věc vrátil soudu prvního stupně a zavázal jej k tomu, aby obviněného uznal vinným určitým trestným činem (blíže viz odst. 70-84 odůvodnění cit. nálezu).
22. Nejvyšší soud však shledal, že v nyní posuzovaném případě odvolací soud neaplikoval závěry citovaného nálezu správně. Zmíněná možnost zavázání soudu prvního stupně skutkovým stavem zjištěným, respektive doplněným odvolacím soudem se nevztahuje na případy, kdy odvolací soud poté, co nalézací soud dospěl na podkladě úplného dokazování k závěru, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je obviněný stíhán, a zprostí obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., provede, resp. zopakuje pouze důkazy v neprospěch obviněného (usvědčující důkazy), které označí za věrohodné, a z nich – aniž by provedl, resp. zopakoval důkazy ve prospěch obviněného – učiní konečný a závazný závěr o vině obviněného. Nic na tom nemění ani to, že i důkazy provedené soudem prvního stupně a svědčící ve prospěch obviněného odvolací soud podrobně zhodnotí a na základě tohoto nového zhodnocení je prohlásí – na rozdíl od soudu prvního stupně – za nevěrohodné, nevyvracející vinu obviněného. Odvolací soud sice může zopakovat rozhodující usvědčující důkaz (například výpověď svědka) a na základě toho zaujmout jiný názor na takový důkaz, například na věrohodnost svědka, než zaujal soud prvního stupně, avšak nemůže jen na základě tohoto důkazu zaujmout definitivní a závazný závěr o vině obviněného, pokud ve věci existují i další důkazy, které svědčí ve prospěch obviněného a na základě nichž soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby. Odvolací soud byl při změně skutkových zjištění vázán tím, jak okresní soud zhodnotil důkazy, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání neprovedl (§ 263 odst. 7 tr. ř.).
23. Tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací jen na základě dílčího a jednostranného dokazování učinil definitivní a závazný závěr o vině obviněného, resp. o tom, že je bez důvodných pochybností prokázáno jednání kladené obviněnému za vinu, aniž by provedl a na základě toho zhodnotil také důkazy svědčící ve prospěch obviněného, porušil ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř. a ústavně zaručené základní právo obviněného na spravedlivé řízení a na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
24. Odvolací soud uvedený postup zvolil zjevně z toho důvodu, že byl přesvědčen, že soud prvního stupně není schopen sám logickým a úplným způsobem zhodnotit provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a svůj postup řádně odůvodnit ve smyslu § 125 tr. ř. Je faktem, že hodnocení důkazů soudem prvního stupně v jeho dvou předcházejících zprošťujících rozsudcích bylo poměrně povrchní a neúplné, což mu bylo odvolacím soudem právem vytknuto. To sice neznamená, že zhodnocení důkazů a skutkové závěry soudu prvního stupně nemohly být ve výsledku správné (k tomu Nejvyšší soud nezaujímá žádné definitivní stanovisko), nicméně odvolací soud v zásadě nepochybil, pokud oba postupně vydané zprošťující rozsudky zrušil z důvodu uvedeného v § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. Poté mohl ale postupovat podle § 259 odst. 1 tr. ř. a v krajním případě přicházel v úvahu i postup podle § 262 tr. ř., tj. nařízení, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. To by ovšem záleželo na tom, jak by soud prvního stupně postupoval po případném zrušení druhého zprošťujícího rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně s dostatečně jasnými výhradami a pokyny, ovšem v mezích daných judikaturou Ústavního soudu, z níž lze připomenout zejména nález ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 1365/21, a z nejnovějších např. nález ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 1368/23, a nález ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. III. ÚS 761/24.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
25. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
26. Obviněný namítl první z uvedených alternativ, tj. zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Rozhodnými skutkovými zjištěními, která obviněný napadal uplatněnými námitkami, jsou zjištění, že vůči poškozené použil pohrůžky, že zařídí, aby se s ní rozešel její tehdejší manžel, respektive partner, a že mu zašle její „nahé fotografie“, a že ji tím donutil k pohlavnímu styku formou soulože, k čemuž by jinak poškozená nesvolila, a dále že o jejím nesouhlasném stanovisku k pohlavnímu styku (souloži) věděl.
27. Krajský soud své skutkové závěry opřel o svědeckou výpověď poškozené. Zatímco okresní soud tuto výpověď hodnotil v podstatě jako ne natolik věrohodnou a jasnou, aby mohla být bez rozumných pochybností podkladem skutkových zjištění, krajský soud ve svém usnesení ze dne 1. 11. 2023, jímž ustálil skutková zjištění, stejně jako v napadeném usnesení uzavřel, že výpověď poškozené je v základních rysech po celou dobu naprosto shodná a konstantní, že vypovídala prakticky zcela shodně v přípravném řízení i v řízení před soudem, že spolehlivě a srozumitelně rozlišila jednotlivé postupné útoky obviněného, že vyložila, že celé jednání mělo svůj logický vývoj, že její výpověď je konzistentní, logická a přesvědčivě popisuje celou situaci a že nebylo zjištěno nic, co by mohlo její výpověď zpochybňovat. Těmto závěrům krajského soudu však nelze přisvědčit. Ve výpovědi poškozené se naopak vyskytují poměrně závažné rozpory a nejasnosti, a to prakticky ve všech podstatných aspektech věci. Ostatně sám odvolací soud při výslechu poškozené ve veřejném zasedání dne 1. 11. 2023 shledal podstatné odchylky v její výpovědi, na což reagoval přečtením jejích dřívějších výpovědí podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř.
28. Rozporná je výpověď poškozené už v tom, kdy vlastně ke znásilnění mělo dojít. V přípravném řízení vypověděla, že to bylo v roce 2018. V hlavním líčení opakovaně uváděla, že to bylo v roce 2017, resp. v létě roku 2017. Posléze připustila, že to mohlo být i v roce 2018 (přitom ani z ostatních důkazů neplyne jednoznačně, ve kterém roce mělo ke stíhanému jednání dojít, a nabízí se tak otázka, zda by k upřesnění nemohlo dojít pomocí pořízených videozáznamů).
29. Podstatnější pro posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené je rozpor v tom, kolikrát mělo k pohlavnímu styku formou soulože s obviněným dojít. Z výpovědi poškozené z přípravného řízení jednoznačně vyplývá, že to mělo být v jednom případě. Poškozená původně v podstatě popřela, že by k pohlavnímu styku mělo dojít více než jedenkrát. Dále mj. uvedla, že se s obviněným „vyspala“ na gauči v garáži, a potom už nebyla z jeho strany nijak kontaktována. Navštěvovala ho sice spolu se svým partnerem a kamarádem obviněného, svědkem J. R., ale návštěvy byly bez problémů, takže se domnívala, že jí obviněný již „dá pokoj“. V hlavním líčení vypověděla, že k souloži došlo asi dvakrát, možná vícekrát, přičemž podruhé to bylo kousek od garáže v lese (protože na videích jsou podle zjištění soudů zachyceny nejméně dva pohlavní styky v garáži, vyplývá z toho minimální počet tří pohlavních styků). Po přečtení její výpovědi z přípravného řízení ovšem poškozená v hlavním líčení uvedla „Já si to pamatuji, že to bylo jen jednou.“, vzápětí však opět uvedla „Bylo to asi dvakrát, co si vzpomínám“. Ve veřejném zasedání konaném o odvolání poškozená uvedla, že to bylo asi vícekrát, ale už neví kolikrát. Určitou pochybnost vzbuzuje, že při tak traumatickém zážitku, jakým je znásilnění, by si poškozená nepamatovala, zda k vynucené souloži došlo jen jednou, anebo zda k ní došlo několikrát.
30. Zásadní nejasnosti přetrvávají i v tom, co mělo přimět poškozenou k tomu, že se nedobrovolně podvolila pohlavnímu styku. V přípravném řízení (svědecká výpověď ze dne 17. 3. 2021) nejprve hovořila o tom, že po ní obviněný začal požadovat intimní fotografie pod pohrůžkou, že jinak zařídí, že se s ní J. R. rozejde. Požadavky obviněného se pak začaly zvyšovat, a to tím, že již po ní nechtěl fotografie, ale chtěl se s ní „vyspat“. Poté – aniž by zmínila nějakou další pohrůžku kromě zařízení rozchodu s partnerem – poškozená náhle uvádí: „Aby J.
M. nezveřejnil moje fotografie a abych nepřišla o svého manžela J. R., tak jsem přistoupila na jeho požadavek a souhlasila jsem s tím, že se s ním vyspím“. Zde tedy poškozená nevysvětlila, zda se jednalo o obecný strach z toho, že obviněný má její intimní fotografie a mohl by je případně nějak zveřejnit, anebo zda a případně kdy jí něčím takovým vyhrožoval. Usnesení o zahájení trestního stíhání je pojato tak, že i ve vztahu k vynucení soulože se stále jednalo pouze o výhrůžky zařízením rozchodu s partnerem.
V hlavním líčení poškozená nejprve opakovaně vypověděla, že jí obviněný vyhrožoval (napsal), že zařídí, že se s manželem rozejdou. Později uvedla, že obviněný měl její intimní fotografie a vyhrožoval jí, že když se s ním nevyspí, tak je zašle manželovi (tj. nikoli že je zveřejní). Záhy ale v průběhu téhož výslechu k dotazu vysvětlila, proč souhlasila s pohlavním stykem, takto: „Udělala jsem to kvůli nátlaku na mne, jinak že zařídí, abychom se rozešli.“ Ve veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 1.
11. 2023 uvedla, že důvodem, proč uskutečnila soulož s obviněným, bylo to, že se bála, že obviněný zařídí, aby se rozešli se svědkem J. R., a že „nic jiného za tím nebylo“. Záhy poté však poškozená po přečtení jejích předchozích výpovědí podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř., tj. pro podstatné odchylky od předchozích výpovědí, uvedla: „Kdyby nebylo toho nátlaku v podobě těch fotografií, tak bych se s obviněným nevyspala“. Posléze ve veřejném zasedání poškozená vypověděla, že jí obviněný vyhrožoval „zveřejněním fotek a videa“, ale potom zase k výslovným dotazům, zda s obviněným měla pohlavní styk kvůli fotografiím, anebo kvůli nebezpečí rozchodu s manželem, opakovaně uvedla, že k sexu s obviněným došlo kvůli výhrůžkám, že zařídí rozchod (č. l.
201). Je tak zřejmé, že zatímco v přípravném řízení poškozená vůbec nezmiňovala výhrůžku obviněného ohledně zaslání či zveřejnění fotografií, v hlavním líčení jedenkrát zmínila pohrůžku zasláním intimních fotografií jejímu manželovi a ve veřejném zasedání jedenkrát pohrůžku zveřejněním fotografií, avšak od jednotlivých tvrzení různě ustupovala a měnila je.
31. Svědecká výpověď poškozené ke způsobu donucení k souloži je tudíž nejasná, nejednoznačná, opakovaně měněná a nekonzistentní nejen pro rozpory mezi postupnými výpověďmi, ale i pro rozpory mezi tvrzeními v rámci jednotlivých výslechů. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (který se zde situoval do role soudu nalézacího) se naznačuje, že vytvořil určitou, podle jeho názoru logickou dějovou posloupnost spočívající v tom, že obviněný nejprve pod (blíže nespecifikovanou) pohrůžkou zařízení rozchodu poškozené s jejím partnerem požadoval po poškozené zaslání intimních fotografií, a když mu v tom vyhověla, tak začal požadovat pohlavní styk pod pohrůžkou zaslání intimních fotografií partnerovi poškozené. Tato posloupnost by snad dávala logicky smysl, avšak – jak vyplývá z výše uvedeného – postrádá spolehlivou oporu v provedených důkazech. Obsahu protokolů o úkonech trestního řízení (Nejvyšší soud vychází z obsahu protokolů o hlavním líčení a o veřejném zasedání, nikoli ze zvukových záznamů) naprosto neodpovídá závěr odvolacího soudu, že poškozená „vylíčila genezi celého jednání směřujícího až k donucení k pohlavnímu styku, kdy nejprve obviněný vyslovil zdánlivě menší požadavek, domáhal se pouze fotografií, ale následně, co tyto fotografie získal, zesílil tím svůj nátlak na poškozenou, kdy hrozbu zajištění rozchodu zdůraznil i pohrůžkou zveřejnění intimních fotografií poškozené.“ To je pouze nepodložená interpretace odvolacího soudu.
32. Otázka, jakou konkrétní výhrůžkou (či výhrůžkami) měl obviněný donutit poškozenou k pohlavnímu styku, je zásadní. Proto je s podivem, že se odvolací soud při tvorbě skutkových zjištění nezabýval bližšími okolnostmi, například tím, kolikrát obviněný poškozené vyhrožoval zařízením rozchodu s jejím partnerem a jakou formou (zda jí to pouze napsal, nebo sdělil i osobně), zda ona se nějak zajímala o to, co obviněný tímto „zařízením“ rozchodu konkrétně míní apod. Nikdy v průběhu trestního stíhání nebylo řešeno, zda obviněný nějak specifikoval pohrůžku „zařízením rozchodu“. V odvolacím veřejném zasedání byla poškozená v jednu chvíli dotázána, zda její partner, svědek J. R., „by obviněnému uvěřil“, načež odpověděla, že ano. Nebyla však již dotázána (alespoň podle vyhotoveného protokolu o veřejném zasedání), jakou informaci by měl jmenovaný obviněnému uvěřit a co by mu měl vlastně obviněný sdělit, resp. sdělením čeho vyhrožovat.
33. Neobjasněna zůstala i časová a věcná souvislost mezi uvedenou pohrůžkou obviněného a jednotlivými pohlavními styky, resp. zejména prvním pohlavním stykem. K němu mělo dojít podle výpovědi poškozené přibližně tři měsíce po pohrůžce. Souvislost pak odůvodnil odvolací soud tak, že poškozená „vyložila, že celé jednání mělo svůj logický vývoj, že obviněný takto na ni naléhal asi tři měsíce, než nakonec k pohlavnímu styku přivolila“. Z protokolů o výsleších poškozené však nevyplývá, že by poškozená o nějakém v mezidobí uskutečňovaném nátlaku hovořila (vypovídala pouze obecně o nátlaku, aniž by jasně uvedla, zda, jak, kolikrát a v jakém časovém období jej obviněný použil, případně opakoval), tudíž není zcela jasné, z čeho to odvolací soud dovodil. Navíc by pak spíše nevěrohodně působilo tvrzení, že během tří patrně jarních měsíců roku 2018 (anebo v roce 2017) trval nátlak obviněného na její osobu, s tím se poškozená partnerovi nesvěřila a nakonec opakovaně souložila s obviněným, a až poté, ale ještě před sňatkem uzavřeným dne 8. 6. 2018, se s celou věcí partnerovi přece jen svěřila.
34. K námitce obviněného týkající se jeho vědomosti o tom, že poškozená s ním souloží nedobrovolně, je třeba uvést, že poškozená se skutečně ve svých výpovědích opakovaně vyjádřila v tom smyslu, že k souloži by nepřistoupila nebýt výhrůžek obviněného. Na druhé straně odvolací soud nehodnotil tvrzení poškozené, že obviněnému neřekla, že s ním souloží nedobrovolně, anebo její vyjádření v hlavním líčení „vyspala jsem se s ním jako kamarádka“, a že styk byl „kamarádský“ a dobrovolný. Nebrala to tak, že by jednání obviněného měla hlásit na policii.
35. V rámci posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené se odvolací soud nezabýval ani tím, zda a případně proč poškozená (opakovaně) souhlasila s natočením videozáznamu pohlavního styku s obviněným. Sama uvádí, že neví, jestli s natáčením souhlasila. Vědět o něm ale musela, jak vyplývá z vyjádření obviněného na záznamu, kterým argumentuje odvolací soud. Lze vyslovit určitou pochybnost o tom, zda poškozená, pokud by ji obviněný k souloži nutil pomocí jejích intimních fotografií, které od ní měl, by souhlasila ještě s natočením videa, jímž obviněnému poskytla podstatně účinnější nástroj k případnému dalšímu vydírání. Jestliže hlavní obavou poškozené bylo, že by obviněný mohl zařídit, aby se s ní její partner rozešel, tak v první fázi (bez jejích intimních fotografií) není zřejmé, jak by toho měl dosáhnout, později pomocí jejích intimních fotografií by toho patrně mohl dosáhnout jen stěží, zato použitím videa soulože by se pravděpodobnost tohoto důsledku podstatně zvyšovala.
36. Odvolací soud se podrobně zabýval případným motivem nepravdivého oznámení znásilnění na policii, s tím, že znásilnění z roku 2018 vyšlo najevo v podstatě „mimoděk“ poté, co poškozená oznámila vydírání obviněným v roce 2020. I tuto okolnost však odvolací soud doposud hodnotil poněkud jednostranně a nezabýval se dalšími okolnostmi, například tím, že poškozená v době trestního oznámení již žila s jiným manželem a přitom věděla, že obviněný má videozáznam jejich pohlavních styků, k nimž došlo v době, kdy se měla provdat za svědka J. R. Přitom je zřejmé (a to odvolací soud rovněž nehodnotil), že na pozdější pokus o vydírání ze strany obviněného, k němuž došlo v roce 2020, reagovala poškozená zcela jinak než v prvním případě, k němuž došlo v roce 2018. Svěřila se svému manželovi a věc oznámili na policii. Posléze napsala vyjádření, že v září 2020 ji začal obviněný vydírat a tím se jí zhroutil život a má od té doby strach (z toho mj. plyne, že jednání obviněného v roce 2020 vnímala jako podstatně závažnější a tíživější než jednání v roce 2018, resp. 2017).
37. V případě prvního skutku se poškozená až s určitým časovým odstupem svěřila svému partnerovi a snoubenci J. R. I pokud se pomine, zda efektivnější k zabránění rozpadu vztahu se snoubencem by nebylo okamžité svěření se mu s výhrůžkami obviněného a ukázání instagramové komunikace, v níž ji obviněný vydíral, než uskutečnění opakovaného pohlavního styku s obviněným (navíc s pořízením videozáznamu), je zřejmé, že poškozená se J. R. s celou situací nakonec svěřila, a to podle její výpovědi i podle výpovědi svědka J. R. ještě před svatbou. Sňatek byl uzavřen 8. 6. 2018. Znásilnění (podle výpovědi poškozené), respektive intimní poměr mezi poškozenou a obviněným (podle výpovědí obviněného a svědka J. R.) každopádně nebylo pro svědka důvodem k neuzavření manželství s poškozenou a nestalo se ani příčinou jejich rozchodu či rozvodu (k němuž později došlo z jiných důvodů – poškozená od svědka podle zjištění soudu odešla v listopadu 2019 proto, že si našla jiného muže, o rozvodu bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 5. 2020).
38. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud výpověď svědka J. R., který zejména uvedl, že mu poškozená následně sdělila, že si znásilnění vymyslela, podrobně zhodnotil. Není úkolem Nejvyššího soudu provádět v řízení o dovolání hodnocení důkazů, proto jen poukazuje na to, že odvolací soud právem poukázal na některé zejména časové rozpory ve výpovědích svědka a obviněného, které okresní soud nehodnotil. Z hlediska dovolací námitky, že svědek J. R. nebyl v předmětné době ještě manželem poškozené, je třeba uvést, že odvolací soud skutečně dospěl k takovému závěru, ovšem s tím, že nejde o podstatnou okolnost z hlediska viny obviněného. S takovým závěrem lze do jisté míry souhlasit, byť pohrůžka rozpadem manželství může být vnímána jako závažnější než pohrůžka rozpadem nemanželského, resp. předmanželského vztahu. Při celkové neujasněnosti časových souvislostí by se ale jako podstatnější mohla jevit spíše otázka, zda k pohlavním stykům skutečně došlo před 8. červnem 2018 (tj. nikoli v létě 2018, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku), případně zda k nim nedošlo již v roce 2017, jak poškozená také uváděla.
39. Na podporu výpovědi poškozené odvolací soud argumentoval obsahem instagramové komunikace mezi obviněným a poškozenou, která proběhla v roce 2020. Je pravda, že v této komunikaci se vyskytují zmínky o dřívějších stycích obou aktérů, avšak odvolací soud zvolil pouze jeden z možných výkladů obsahu této komunikace, a to výklad v neprospěch obviněného. Pokud obviněný v této komunikaci v podstatě uvádí, že mu jde a vždycky šlo o sex, nemusí z toho nutně vyplývat, že pohlavní styky s poškozenou před dvěma nebo třemi lety nebyly dobrovolné. A nemusí to nutně vyplývat ani z věty „ale tentokrát se mnou nic mít nemusíš“. Pokud jde o to, co uvádí v komunikaci poškozená, jde o vyjádření poměrně nejasná. Zejména z jedné, různě vyložitelné věty poškozené v této komunikaci odvolací soud výrazně nad rámec jejího znění uzavírá, že poškozená zde „jasně sděluje, že nyní už se jím vydírat nenechá a nebude s ním mít pohlavní styk, upozorňuje ho na to, že i nyní ji znovu vydírá, vydírá ji jako tenkrát, aby se s ním vyspala“. To z věty „nic s tebou dělat nebudu, mně stačilo, jak jsi mě vydíral posledně jenom, abych to udělala“ jednoznačně dovozovat nelze. I pokud by ale poškozená opravdu v roce 2020 napsala něco takového, co uvádí odvolací soud, je třeba přihlédnout k tomu, že jde v podstatě o součást jejích tvrzení, které uváděla v roce 2020, tj. zpětně, přičemž motivace může být opět různá, stejně jako u její výpovědi. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nečiní žádný závěr o pravdivosti nebo nepravdivosti jednotlivých tvrzení poškozené uváděných v jejích výpovědích, případně v instagramové komunikaci, pouze upozorňuje na to, že odvolací soud důkazy hodnotil poněkud jednostranným způsobem a nevypořádal se se všemi skutečnostmi, zejména s rozpory ve výpovědi poškozené, o kterou opřel závěr o vině obviněného.
40. Zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba dovodit, pokud skutková zjištění soudů vůbec nemají v důkazech obsahový podklad, případně pokud jsou dokonce opakem toho, co bylo obsahem důkazů, z nichž byla zjištění vyvozena, anebo pokud nevyplývají z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Tento zjevný rozpor nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě, pokud svůj postup přesvědčivě zdůvodnily. Nejvyššímu soudu jako dovolacímu soudu obecně nenáleží zasahovat do hodnocení důkazů učiněného soudy v předchozím řízení, avšak musí zkoumat, zda postup soudů nevybočil ze zásady volného hodnocení důkazů a zda skutkové závěry soudů byly logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodněny. Pokud tyto nároky nejsou splněny a z provedených důkazů soud nevyvodí (a neodůvodní) přesvědčivě zjištěný skutkový stav, nelze považovat proces dokazování za ústavně konformní. Zmíněné nároky na odůvodnění a rozbor provedených důkazů se potom zvyšují tam, kde si provedené důkazy vzájemně odporují. Při hodnocení výpovědi svědka musí soud postupovat podle § 2 odst. 6 tr. ř., tedy musí důkaz hodnotit samostatně i ve vztahu k ostatním důkazům a zkoumat, zda výpověď svědka je logická, zda se svědek neodchyluje od své předchozí výpovědi, přičemž v případě odchylek musí soud dotazem zjišťovat, proč k nim ve výpovědi svědka dochází. Při hodnocení důkazu pak vychází z celé výpovědi svědka, z rozsahu a závažnosti případných rozdílů v jeho výpovědích a z vysvětlení, proč k těmto rozdílům došlo. Aby mohl spolehlivě důkaz zhodnotit, musí soud vzít v úvahu i důkazy ostatní, posoudit případné rozpory mezi nimi, zkoumat, proč k nim dochází, a jedině tak může získat bezpečný základ pro skutková zjištění a pro závěr o vině obviněného. Při hodnocení výpovědi svědka, který o rozhodných skutečnostech nevypovídal vždy stejně, je soud povinen probrat všechny výpovědi svědka a zdůvodnit, proč své rozhodnutí opírá jen o některou z rozdílných výpovědí, resp. jen o některou z částí té stejné výpovědi (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. 7 Tdo 147/2024). Pokud odvolací soud označil výpověď poškozené za věrohodnou jako celek a došel tak ke skutkovému závěru, jenž je v rozporu s některými jejími částmi, které přitom ve svém rozhodnutí nijak nezmínil a neodůvodnil existující odchylky v jejich obsahu, pak je tento skutkový závěr ve zjevném rozporu s provedeným dokazováním a vybočuje z kautel práva obviněného na spravedlivý proces.
41. Námitka zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu znásilnění a obsahem provedených důkazů, konkrétně zejména obsahem výpovědi poškozené, kterou vzal odvolací soud za základ svých skutkových zjištění, je tudíž důvodná.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
42. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
43. Trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1. tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku. Za okolnosti zvlášť přitěžující podle § 185 odst. 2 tr. zákoníku se pachatel tohoto trestného činu dopustí, jestliže jej spáchá a) souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží, b) na dítěti, nebo c) se zbraní. V posuzovaném případě se měl obviněný dopustit trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku v té alternativě, že jiného pod pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k pohlavnímu styku a tento čin spáchal souloží.
44. Trestný čin znásilnění obecně náleží mezi nejbrutálnější a nejvíce traumatizující trestné činy, které na svých obětech zanechávají dlouhodobé, často i doživotní následky. Představuje neoprávněný zásah do integrity oběti v tak citlivé oblasti, jakou je intimní život. Donucení k pohlavnímu styku znamená, že pachatel svým jednáním překoná opravdový, vážně míněný odpor znásilňované osoby nebo že ona osoba podlehne jen proto, že nemá jiného východiska. Upustí-li od kladení odporu jen pro zjevnou beznadějnost, z odůvodněného strachu či pro vyčerpanost, jde také o donucení. Nejde však o donucení, kde odpor byl pouze předstírán nebo osoba po počátečním odporu dobrovolně svolila k pohlavnímu styku (Jelínek, j. a kol: Trestní právo hmotné. 2. vydání. Praha: Leges, 2010, str. 548, 549, obdobně Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,2020, str. 1517).
45. Pro úplnost lze uvést, že donucení k pohlavnímu styku pohrůžkou „jiné těžké újmy“, tedy „znásilnění bez násilí“ (a bez pohrůžky násilím či stavu bezbrannosti oběti) náleží mezi relativně nové alternativy tohoto trestného činu. Nutnost kvalifikovat podobná „vyděračská“ jednání jako trestný čin znásilnění (a nikoli jako trestný čin vydírání) zakotvil nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.) s účinností od 1. 1. 2010 (podle dřívější úpravy zákonem č. 140/1961 Sb., trestní zákon, bylo základním znakem trestného činu znásilnění podle § 241 tr. zák. násilí nebo pohrůžka bezprostředním násilím). De lege ferenda bývá někdy poukazováno na to, že zmíněná nová alternativa skutkové podstaty trestného činu znásilnění ne zcela odpovídá jazykovému významu slova „znásilnění“ ani tomu, jak lidé obecně tento trestný čin chápou. Netypičnost této formy znásilnění je ostatně patrná i z toho, že ani učebnice kriminologie o této formě znásilnění nepojednávají (viz např. Gřivna, T. a kol.: Kriminologie. 5. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, nebo Válková, H., Kuchta, J. a kol. Základy kriminologie a trestní politiky. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Judikatura nicméně již zná případy, kdy bylo donucení k pohlavnímu styku pohrůžkou jiné těžké újmy kvalifikováno jako trestný čin znásilnění. Jde například o věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 6 Tdo 44/2017, 8 Tdo 1028/2017, 7 Tdo 1023/2021. V prvních dvou případech však šlo o jednání vůči poškozeným nezletilým, u nichž bylo vnímání závažnosti újmy ovlivněno jejich věkem (ve druhém případě navíc šlo o závažnou a konkrétní pohrůžku vystěhování nezletilého s jeho matkou z bytu), ve třetím případě šlo o dlouhodobé, mnohotvárné a intenzivní jednání obviněného vůči poškozené, spojené i s dalšími trestnými činy. Na druhé straně například ve věci sp. zn. 7 Tdo 805/2015 soudy kvalifikovaly jednání obviněného, který v internetové komunikaci poškozené sdělil, že pokud nenaplní smlouvu, v níž se zavázala k pohlavnímu styku s ním, tak na sociální síti a prostřednictvím bulvárního deníku zveřejní fotografie zobrazující poškozenou provádějící s ním orální styk, jako trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku.
46. Jakkoli není pochyb o tom, že podle současné právní úpravy lze trestný čin znásilnění (jako speciální ve vztahu k trestnému činu vydírání) spáchat i donucením k pohlavnímu styku pohrůžkou jiné těžké újmy (míněno jiné než pohrůžkou násilím), je nutno se jednak vždy pečlivě zabývat naplněním jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu, jednak posuzovat tyto znaky také s přihlédnutím k zásadě subsidiarity trestní represe, která je zde významným interpretačním vodítkem. Jako trestný čin znásilnění podle § 185 odst. 1, alinea 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku by měly být kvalifikovány jen velmi závažné případy donucení k souloži pohrůžkou jiné těžké újmy. Již proto, že zákonodárce tyto případy staví (z hlediska trestní sazby) na roveň např. donucení dítěte násilím k souloži za použití zbraně.
47. Je vhodné připomenout, že trestný čin znásilnění je dokonán až uskutečněním pohlavního styku, nikoli již nucením k němu (srov. výraz „donutí“), na rozdíl od trestného činu vydírání, který je dokonán již nucením někoho k něčemu (srov. výraz „nutí“). Jde o tzv. složenou skutkovou podstatu s dvěma jednáními. Mezi „nucením“ a „donucením“, tj. uskutečněním pohlavního styku, může přitom uplynout určitá blíže neurčená doba. Ve druhé fázi musí dojít k jednání jak pachatele, tak oběti. Uvedená konstrukce skutkové podstaty přitom znakem donutí v sobě zahrnuje vyšší požadavek bezprostřednosti než jiné srovnatelné skutkové podstaty.
Z hlediska naplnění znaku donutí proto musí soudy zvažovat míru bezprostřednosti z hlediska jak věcné, tak určité časové souvislosti mezi donucovacím jednáním obviněného (pohrůžkou těžké újmy) a jednáním obviněného a poškozeného, které představuje vykonání pohlavního styku. To neznamená, že musí být vyhrožováno těžkou újmou, která má nastat ihned nebo záhy po výhrůžce. Újma může nastat až v budoucnosti a reálnou souvislost je nutno zvažovat v každém konkrétním případě. Zejména je třeba zvažovat i souvislost mezi pohrůžkou a uskutečněním pohlavního styku.
I když zde nemusí jít o bezprostřední časovou souvislost, v závislosti na povaze pohrůžky může její význam časem slábnout či vymizet a k pohlavnímu styku může dojít již bez souvislosti s takovou pohrůžkou.
48. Pro ilustraci lze poukázat na posuzování pokusu trestného činu znásilnění. Vzhledem k tomu, že znak donutí v sobě zahrnuje určitou bezprostřednost, nastává při posuzování pokusu trestného činu znásilnění určitá diskrepance mezi znakem bezprostředního směřování k donucení k pohlavnímu styku a zákonodárcem připuštěnou možností, že jednak k pohlavnímu styku nemusí dojít bezprostředně po užití pohrůžky a zároveň ani obsahem pohrůžky nemusí být to, že k újmě, jíž je vyhrožováno pro případ, že se oběť nepodrobí vůli pachatele, dojde bezprostředně po výhrůžce (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1579/2018). Jednání, které je v jiných případech (například v § 175 tr. zákoníku) povýšeno na dokonaný trestný čin, ačkoli je materiálně pouhým pokusem (pokusem donutit někoho k něčemu), je u trestného činu znásilnění podle § 185 tr. zákoníku (které je k výše uvedenému ve vztahu speciality) označeno za pokus trestného činu. Jak už bylo zmíněno, v případě trestného činu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea 1. tr. zákoníku jde o tzv. složenou skutkovou podstatu trestného činu s dvěma jednáními. Obecně sice platí, že u těchto trestných činů skládajících se z více jednání může být pokusem již započetí prvního z těchto jednání, avšak lze si představit donucování k určité „první fázi“, například setkání, po němž dalšího cíle nemusí být dosaženo donucením. Trestný čin znásilnění může být spáchán i tím, že po setkání oběti a pachatele za účelem vykonání pohlavního styku a jejich souhlasném jednání bezprostředně směřujícím k pohlavnímu styku oběť změní rozhodnutí, nechce pohlavní styk uskutečnit, a pachatel ji k němu donutí. Stejně tak je ale třeba připustit například situaci, že po donucení k osobnímu setkání (které může již naplňovat znaky trestného činu vydírání) se oběť rozhodne k dobrovolnému pohlavnímu styku. Naznačená problematika přesahuje rámec tohoto rozhodnutí, nicméně poukazuje na obtížnost posuzovaní znaku „donutí k pohlavnímu styku“ v některých případech.
49. I z výše uvedených důvodů je třeba znak „donutí“ vykládat také s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, která je – jak už zmíněno – i významným interpretačním vodítkem při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty trestného činu.
50. Vzhledem k tomu, že skutková podstata trestného činu znásilnění je složenou skutkovou podstatou se dvěma jednáními, musí být i ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku vyjádřeny obě fáze skutku včetně vymezení případného časového odstupu mezi nimi. Odsuzující rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou tento požadavek nesplňuje.
51. Vedle zkoumání vztahu pohrůžky těžkou újmou a uskutečněním pohlavního styku jsou soudy povinny zvažovat rovněž intenzitu újmy, jíž je vyhrožováno, reálnost a konkrétnost pohrůžky a její potenciál donutit konkrétního poškozeného k uskutečnění pohlavnímu styku.
52. Obecně se v judikatuře i nauce uznává, že donucení pohrůžkou jiné těžké újmy může spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy, vážné újmy na cti a dobré pověsti, směřovat k rozvratu manželství nebo rodinného života, způsobení závažných potíží v zaměstnání či v podnikání. Jinou těžkou újmou může být i zahájení trestního stíhání v důsledku oznámení trestného činu. V úvahu přichází i způsobení újmy v oblasti zajišťování životních potřeb oběti (např. hrozba zastavení výplaty sociálních dávek, hrozba vypovězení nájmu bytu). Za pohrůžku jiné těžké újmy nutno považovat takové jednání pachatele, které může vést k újmě za situace, kdy se újma jako těžká jeví objektivně a kdy napadený ji také jako těžkou újmu pociťuje. Musí přitom jít o jednání neoprávněné (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2330).
53. Těžká újma je pojmem, který není a ani nemůže být jednoznačně definován, neboť zahrnuje velkou škálu okolností, jichž se může taková pohrůžka týkat. V každém případě však jde o neoprávněné jednání pachatele, který hrozí způsobením takových následků, které jsou svou intenzitou obdobné hrozbě spojované s pohrůžkou násilím, tedy mohou u poškozeného vyvolat obavu srovnatelnou např. se situací, kdy je ohroženo zdraví nebo život člověka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 44/2017). Judikatura se výkladem pojmu těžká újma zabývala především ve vztahu k trestnému činu vydírání. Dospěla k závěru, že za pohrůžku jiné těžké újmy lze považovat neoprávněné jednání pachatele, které může objektivně vést k závažné újmě zejména na cti, dobré pověsti nebo v rodinném a pracovním životě poškozeného a přitom je způsobilé vzbudit v poškozeném obavy z uskutečnění takové újmy, a to i s přihlédnutím k její závažnosti a k osobním poměrům poškozeného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, publikované pod č. 55/2007 Sb. rozh. tr.). Při posuzování, zda jde o těžkou újmu a nikoli pouze o újmu, je nutno přihlížet k závažnosti narušení osobních, rodinných, pracovních či podnikatelských poměrů poškozeného, k jeho vyspělosti, k intenzitě ovlivnění jeho psychického stavu apod., neboť dopad stejné pohrůžky může být podle její povahy u různých poškozených odlišný (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, publikované pod č. 25/2012 Sb. rozh. tr.).
54. Závěr, zda pachatel hrozil pouze „prostou újmou“, anebo těžkou újmou, vždy závisí na posouzení konkrétních okolností. V judikatuře i v komentářové literatuře se zpravidla uvádějí shodné příklady a kritéria těžké újmy ve vztahu k trestnému činu znásilnění a ve vztahu k trestnému činu vydírání. S tím lze do značné míry souhlasit, nicméně tíživost, respektive závažnost hrozící újmy je nutno posuzovat také v relaci k tíživosti či závažnosti újmy, která oběti vznikne tím, že se podvolí vůli pachatele a uskuteční jednání, které po ní požaduje. Je třeba tu uplatnit hledisko objektivní i subjektivní a otázku posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu a konkrétnímu skutku. To, co může naplnit znak pohrůžky těžkou újmou u trestného činu vydírání, nemusí nutně tento znak naplnit u trestného činu znásilnění. Ve světle toho, k čemu je oběť nucena, se může tatáž pohrůžka (tatáž hrozící újma) jevit oběti v různých situacích rozdílně. K donucení k něčemu tak traumatizujícímu, jako je nedobrovolná, vynucená soulož, musí být použita pohrůžka skutečně závažná. Současně je třeba posuzovat i subjektivní hledisko v tom smyslu, že na různé poškozené může stejná pohrůžka působit zcela rozdílně.
55. Na okolnostech případu bude záviset i posuzování reálnosti a konkrétnosti pohrůžky. Není pochyb o tom, že například pohrůžka ochromením údů pomocí zaříkávání nesplňuje požadavek reálnosti. V některých případech bude posouzení reálnosti obtížnější, jako například u pohrůžky, že pachatel zařídí, aby partner oběti ji přestal mít rád. To už souvisí i s otázkou konkrétnosti pohrůžky. V zásadě by mělo být zřejmé, jakým způsobem nebo způsoby může být pohrůžka realizována, ne vždy je ovšem nutno trvat na přesném vymezení. Reálnost a konkrétnost pohrůžky by také měly alespoň implicitně vyplývat i z výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Ve výroku o vině (§ 120 odst. 3 tr. ř.) by v zásadě měly být popsány takové zřejmé rozhodné skutečnosti, které by opodstatňovaly závěr, že šlo o reálnou, konkrétní pohrůžku jinou těžkou újmou. Tedy jakým způsobem by byla tato pohrůžka jiné těžké újmy realizována, jakým způsobem by mohla přivodit těžkou újmu oběti a zda ji oběť objektivně mohla vnímat jako takovou, jež by byla způsobilá ke vzniku těžké újmy (obdobně Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, str. 2215, marg. č. 5.).
56. Na základě skutkových zjištění je třeba se vždy zabývat také naplněním subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění, tj. úmyslu obviněného donutit poškozenou k pohlavnímu styku. Tento donucovací úmysl by musel zahrnovat očekávaný nebo projevený vážně míněný odpor poškozené (ovšem konkrétně vůči pohlavnímu styku) a zároveň zamýšlené překonání tohoto odporu (donucení). Je třeba připomenout, že i pokud dojde k osobnímu kontaktu dvou osob z iniciativy jedné z nich a druhá osoba změní postoj a souhlasí s pohlavním stykem (pokud jde podle okolností o skutečnou dobrovolnost), nejde o donucení. Lze dodat, že orientace úmyslu jen na „pokus“ (v materiálním smyslu) a nikoli na dokonání trestného činu nestačí ani k naplnění znaků pokusu trestného činu znásilnění (jde o zásady uznávané i starší literaturou – viz např. Novotný, O. a kol.: Trestní právo hmotné. I. Obecná část. 3. vydání. Praha: Codex 1997, str. 157). I z hlediska subjektivní stránky může ovšem dojít k řadě skutkově značně různorodých situací.
57. Pokud jde o zde posuzovanou trestní věc, je namístě připomenout, že podle skutkových zjištění odvolacího soudu vyjádřených ve výroku odsuzujícího rozsudku se obviněný zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že v blíže nezjištěné době v létě 2018 v XY v garáži donutil poškozenou D. B. k souloži pod pohrůžkou, že jinak zařídí, aby se s ní rozešel její tehdejší manžel, a zašle jejímu tehdejšímu manželovi její nahé fotografie.
58. V tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku nejsou dostatečně vyjádřeny shora zmíněné znaky trestného činu znásilnění. Závěry odvolacího soudu, že zjištěné jednání obviněného naplnilo všechny znaky uvedeného zločinu, nejsou jednoznačně podložené. Především si odvolací soud nemohl učinit jasnou představu o souvislosti pohrůžek obviněného s uskutečněním soulože poškozené s obviněným. Byl si sice vědom, že poškozená hovořila o časovém období tří měsíců od pohrůžky do vykonání soulože, avšak, jak už bylo zmíněno, závěr o jakémsi permanentním nátlaku obviněného na poškozenou během těchto tří měsíců učinil nekonkrétně a bez důkazních podkladů. Delší doba, která měla uplynout od pohrůžky obviněného do vykonání pohlavního styku, naopak svědčí o tom, že poškozená měla dost času celou věc uvážit, svěřit se případně nějaké blízké osobě a učinit kroky, aby nemusela být znásilněna. Dále z výše uvedeného vyplývá, že jasnou oporu v důkazech nemá ani závěr, že obviněný vyhrožoval poškozené zveřejněním intimních fotografií. To by mohlo být – v závislosti na obsahu fotografií a způsobu zveřejnění – těžkou újmou ve smyslu cit. zákonného ustanovení, odvolací soud se tím však blíže nezabýval a pohrůžku zveřejněním fotografií neučinil součástí svých skutkových zjištění. Pohrůžka zaslání intimních („nahých“) fotografií manželovi, resp. partnerovi poškozené, je obsažena ve výroku odsuzujícího rozsudku. Jak ale bylo zmíněno, v provedených důkazech nemá oporu závěr, že právě v důsledku této pohrůžky poškozená přistoupila k souloži s obviněným. I pokud by ale byla prokázána tato pohrůžka a tato příčinná souvislost, bylo by nutno zabývat se tím, zda samotné zaslání intimních fotografií partnerovi, resp. snoubenci poškozené (což bylo na některých místech nesprávně směšováno a zaměňováno se zveřejněním těchto fotografií) by bylo za daných okolností pro poškozenou těžkou újmou, anebo pouze „prostou“ újmou.
59. Poškozená opakovaně vypověděla, že důvodem, proč svolila k souloži s obviněným, bylo to, že jí obviněný pohrozil, že zařídí, aby se s ní její partner a snoubenec rozešel. Obecně může být způsobení rozvratu rodinných a obdobných vztahů těžkou újmou. Odvolací soud však neučinil přesvědčivé závěry ohledně reálnosti a konkrétnosti této újmy. Zmínil sice, že obviněný byl nejlepším přítelem partnera poškozené, ale nevysvětlil, jak konkrétně by měl obviněný její partnerský vztah narušit. Ani u nejlepších přátel nelze bez dalšího předpokládat, že by se například jeden z nich náhle rozešel se svou snoubenkou jen na základě prosté žádosti kamaráda.
60. Nepřesvědčivé jsou i úvahy odvolacího soudu o subjektivní stránce činu, když závěr, že obviněný musel vědět o nevoli poškozené, dovozuje z toho, že poškozená vypověděla, že od požadavku obviněného do uskutečnění soulože trval asi tři měsíce nátlak na její osobu, což však poškozená ve skutečnosti nevypověděla.
61. Odvolací soud se dostatečně nezabýval naplněním znaku donucení, reálností a konkrétností hrozící újmy, její závažností z objektivního i subjektivního hlediska, ani subjektivní stránkou trestného činu, a naplnění těchto znaků není dostatečně vyjádřeno ve výroku odsuzujícího rozsudku ani odůvodněno. Pokud odvolací soud na podkladě důkazů, z nichž mohl vycházet, a poměrně nejasných skutkových zjištění posoudil žalovaný skutek jako zločin znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jde o nesprávné právní posouzení skutku. Dovolání obviněného je tudíž důvodné i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
62. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. byl v dané věci uplatnitelný ve variantě, podle které lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
63. Z citovaného ustanovení vyplývá, že v uvedené variantě je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. vázán na některý z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Tato vázanost znamená, že pokud je dovolání obviněného důvodné z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., je důvodné také z hlediska ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
Závěrečné shrnutí
64. Okresní soud v Jablonci nad Nisou v dosavadním průběhu řízení neprovedl řádné a úplné zhodnocení provedených důkazů. V obou zprošťujících rozsudcích sice důvodně poukázal na určitou zmatečnost svědecké výpovědi poškozené a zmínil některé její části, nezabýval se však touto výpovědí, resp. postupnými výpověďmi komplexně včetně zhodnocení vnitřních rozporů v nich. S vyjádřením poškozené při podání vysvětlení, že měla s obviněným „úlet“ v podobě intimního styku, zacházel jako se součástí svědecké výpovědi poškozené, ačkoli je toto vyjádření procesně nepoužitelné. Výpověď obviněného blíže nehodnotil. Vycházel z výpovědi svědka J. R., aniž se zabýval rozpory a zejména časovými nesrovnalostmi v této výpovědi a ve výpovědi obviněného, na něž poukázal odvolací soud. Odůvodnění zprošťujících rozsudků naznačuje, že fakt, že samotné soulože probíhaly bez jakéhokoli donucení, považoval soud za podklad k závěru o celkové dobrovolnosti jednání poškozené, aniž by vzal v úvahu možnost, že k souložím byla donucena předchozím jednáním, konkrétně výhrůžkami obviněného. Některé výtky odvolacího soudu vůči zprošťujícím rozsudkům byly tudíž důvodné, neboť tyto rozsudky byly obtížně přezkoumatelné a nesplňovaly požadavky na hodnocení důkazů kladené ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Tím ovšem Nejvyšší soud nestanoví, že by závěr soudu prvního stupně, že s ohledem na zásadu in dubio pro reo nelze vzít jednání obviněného tak, jak bylo žalováno, za prokázané, byl ve výsledku nutně chybný.
65. Okresnímu soudu naproti tomu nelze vytýkat odůvodnění odsuzujícího rozsudku ze dne 15. 3. 2024, neboť zde učinil jen takové skutkové a právní závěry, k nimž byl v plném rozsahu zavázán odvolacím soudem, jehož rozhodnutí mu nepříslušelo přezkoumávat či zpochybňovat.
66. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací se dopustil pochybení, které vedlo k porušení základního práva obviněného na spravedlivé řízení, pokud poté, co soud prvního stupně zprostil obviněného obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., provedl ve veřejném zasedání znovu jen důkazy svědčící v neprospěch obviněného, a aniž by zopakoval rovněž podstatné důkazy ve prospěch obviněného, zavázal soud prvního stupně svými skutkovými závěry s tím, že má obviněného uznat vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
67. Skutkové závěry odvolacího soudu navíc vykazují vadu zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, neboť odvolací soud své skutkové závěry postavil v podstatě na svědecké výpovědi poškozené, kterou jako celek označil za konzistentní, jasnou, logickou a věrohodnou, aniž by reagoval na podstatné rozpory v této výpovědi, respektive v postupných výpovědích poškozené, které neumožňují vyvodit jednoznačná a dostatečná skutková zjištění pro naplnění znaků zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Zčásti přitom tento důkaz reprodukoval značně deformujícím způsobem.
68. Při posuzování, zda došlo k donucení poškozené k pohlavnímu styku pohrůžkou jiné těžké újmy podle § 185 odst. 1, alinea 1. tr. zákoníku, se odvolací soud nevypořádal přesvědčivým způsobem s otázkou donucení, věcné a časové souvislosti mezi pohrůžkou a pohlavním stykem ani s otázkami závažnosti, reálnosti a konkrétnosti pohrůžky a se subjektivní stránkou trestného činu.
Rozhodnutí dovolacího soudu a další postup řízení
69. Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného důvodným z hlediska dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. a pro porušení základního práva obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Zrušil proto napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci a jako součást jemu předcházejícího řízení i rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 3. 2024, a to včetně rozhodnutí na uvedená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. K zásadnímu pochybení sice došlo v řízení před odvolacím soudem, avšak závažná pochybení vykazuje i rozsudek soudu prvního stupně. Proto bylo rozhodnuto o přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou jako soudu prvního stupně.
70. O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
71. Úkolem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou bude znovu, přezkoumatelným způsobem zhodnotit provedené důkazy jednotlivě i ve vzájemné souvislosti v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. a na základě toho učinit při plném respektování zásady in dubio pro reo náležité skutkové i právní závěry. Je třeba zdůraznit, že soud prvního stupně přitom nebude vázán hodnocením výpovědi poškozené ani dalších důkazů provedeným v předchozích rozhodnutích odvolacím soudem. Bude však podle § 265s odst. 1 tr. ř. vázán právními názory, které v tomto rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 11. 2024
JUDr. Josef Mazák předseda senátu