7 Tdo 90/2025-11857
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2025 o dovolání obviněného R. K. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2024, takto:
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, jednak v části bodu I. výroku, kterou byl ve vztahu k obviněnému R. K. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 61 T 2/2024, a jednak v části bodu II. výroku, kterou bylo stran tohoto obviněného postupem podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodnuto o trestu.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 10. 6. 2024, sp. zn. 61 T 2/2024, byl obviněný shledán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst.1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b), odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, oběma spáchanými ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.
2. Vzhledem k tomu, že dovolací argumentace míří pouze do procesního postupu odvolacího soudu při změně výroku o trestu, nebude Nejvyšší soud rekapitulovat skutková zjištění vedoucí k odsouzení obviněného, neboť by to vzhledem k řešené právní otázce nemělo významu.
3. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 79/2019, soud prvního stupně uložil obviněnému souhrnný podmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let se stanovenou zkušební dobou v délce 5 let, peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb o jednotlivé výši 6 000 Kč, tedy celkem 3 000 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích ve výměře 30 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu, jenž se týkal sbíhající se trestné činnosti.
4. Obviněný i státní zástupkyně se proti prvostupňovému rozhodnutí odvolali. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2024, sp. zn. 3 To 51/2024, byl, ve vztahu k obviněnému R. K., jednak z podnětu odvolání obviněného zrušen výrok o náhradě škody, přičemž nově odvolací soud poškozeného odkázal se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, jednak z podnětu odvolání státní zástupkyně byl zrušen výrok o trestu obviněného, přičemž nově odvolací soud obviněnému uložil souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 let, k jehož výkonu ho zařadil do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve stejné výměře jako mu dříve uložil soud prvostupňový a nakonec trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích ve výměře 5 let.
5. Lze doplnit, že zmíněnými rozsudky bylo rozhodnuto i o vině a trestu, resp. o opravných prostředcích spoluobviněných Ivo Borka a právnických osob DR plus, s. r. o. a Bilander group, s. r. o. Z jejich strany však dovolání nebyla podána a dovolací argumentace obviněného R. K. ani dále uvedené závěry se jich nijak nedotýkají, proto Nejvyšší soud další podrobnosti ohledně jejich odsouzení reprodukovat nebude.
II. Obsah dovolání a vyjádření k němu
6. Obviněný podal proti výroku o trestu druhostupňového rozhodnutí dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
7. Podstatou dovolací argumentace obviněného bylo, že postup odvolacího soudu při změně uložení trestu odnětí svobody byl v rozporu s § 259 odst. 4 tr. ř., resp. v rozporu se zákazem reformationis in peius. Odvolání státní zástupkyně, na jehož podkladě odvolací soud do výroku o trestu zasáhl, totiž směřovalo pouze do výroku o uložení peněžitého trestu, nikoli do výroku o uložení trestu odnětí svobody; k tomu odkázal nejen na text tohoto odvolání, ale i na jeho přednesení ve veřejném zasedání před odvolacím soudem a na samotné odvolací rozhodnutí. Odvolací soud tak ke svému rozhodnutí neměl potřebný podklad, a svým postupem narušil právo obviněného na spravedlivý proces. Z hlediska přípustnosti této námitky obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019-II.
8. Obviněný připomněl i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněný pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr., ze kterého plyne, že jednotlivé výroky o trestu lze považovat v řešené problematice za samostatné a samostatně napadnutelné výroky. Pokud pak státní zástupkyně napadla svým odvoláním jeden oddělitelný výrok (o uložení peněžitého trestu), nemohl na tomto podkladě odvolací soud přezkoumávat i jiný oddělitelný výrok (o trestu odnětí svobody).
9. Obviněný rovněž namítl jistou rozpornost v postupu odvolacího soudu při novém ukládání trestu, neboť při uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody se vzhledem ke znemožnění jeho výdělečné činnosti podstatně zhoršila jeho možnost výkonu peněžitého trestu. Učiněná změna je navíc nespravedlivá vzhledem k ostatním odsouzeným osobám a k dalším okolnostem, zejména k jeho projevené lítosti a snaze o nápravu.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil odvolací rozhodnutí v části, ve které odvolací soud zrušil předchozí výrok o trestu a uložil obviněnému trest nový, stejně jako aby zrušil další rozhodnutí na tuto část navazující, a aby buďto sám rozhodl, že se odvolání státní zástupkyně zamítá, případně (in eventum) aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí.
11. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se s obsahem dovolání neztotožnil. Předložené námitky neshledal zcela podřaditelnými pod uplatněné dovolací důvody a dovolací přezkum měl za možný jen z pohledu možného porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Následně připomenul, že státní zástupkyně své odvolání podala do výroku o trestu jako celku bez rozlišení jednotlivých částí výroku, přičemž se v obsahu dovolání svým způsobem vymezila i vůči trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem, resp. vymezila se vůči tomuto odkladu v kombinaci s (podle ní) nedostatečně přísným peněžitým trestem. Odvolací soud proto měl dostatečný podklad pro své rozhodnutí.
12. V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
nejdříve uvedl, že jeho dovolání je přípustné vzhledem k tomu, že jeho argumentace směřovala ve svém důsledku do narušení jeho práva na spravedlivý proces, čímž se Nejvyšší soud musí zabývat. Pokud pak šlo o interpretaci obsahu odvolání, tu označil jako do určité míry účelovou a v rozporu jednak s postojem a závěrečným návrhem státního zástupce v rámci odvolacího řízení, jednak s obsahem odvolání a jeho petitem. Ve zbytku pak obviněný reprodukoval argumentaci již obsaženou v jeho dovolání.
III. Důvodnost dovolání
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
a) Přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu v otázce porušení § 259 odst. 4 tr. ř., resp. v otázce porušení zákazu reformationis in peius
15. Obviněný ve svém dovolání namítl, že mu odvolací soud uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. ř., tedy aniž by k tomu měl podklad v odvolání státní zástupkyně, přičemž tuto námitku uplatnil v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř.
16. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že ačkoli se uplatněné dovolací důvody mohou v různě limitovaných směrech vztahovat i na otázky výroku o trestu, vždy pouze z hlediska hmotného práva. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak může být naplněn pouze v případech, ve kterých soud uloží druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze potom ve vztahu k výroku o trestu namítat jen v jiných případech porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
17. Případné porušení § 259 odst. 4 tr. ř., resp. porušení zákazu reformationis in peius, je však otázkou výsostně procesněprávní, a takto směřující námitku proto není možné pod uplatněné dovolací důvody přímo formálně podřadit.
18. Přesto, jak již dříve uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 6 Tdo 267/2019-II., v řízení o dovolání se Nejvyšší soud při přezkumu napadených rozhodnutí nemůže omezit jen na posouzení toho, zda argumentace dovolatele naplňuje jím uplatněný důvod dovolání, nýbrž musí rovněž, projednává-li dovolání obviněného a jsou-li jím vzneseny námitky stran porušení práva na spravedlivý proces, přezkoumat napadené rozhodnutí, resp. řízení mu předcházející, i z tohoto pohledu, neboť musí zabezpečit skutečnou realizaci ústavních práv obviněného (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, uveřejněný pod č. 156/2006 Sb. n. a u.). Zásada zákazu reformationis in peius pak vzhledem k judikatuře Ústavního soudu má tento ústavní rozměr (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 7. 2016, sp. zn. II. ÚS 1704/14), a námitka porušení této zásady proto může založit přezkumnou pravomoc Nejvyššího soudu v řízení o dovolání.
b) Přezkum postupu odvolacího soudu při uložení nového trestu
19. Jak vyplývá z odvolacího rozhodnutí, odvolací soud zhoršil postavení obviněného (rozhodl v jeho neprospěch) tím, že (zejména) mu nově uložil nepodmíněný trest odnětí svobody.
20. Podle § 259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Podle § 254 odst. 1 tr. ř. může odvolací soud přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad.
21. V této normativní kombinaci, aby odvolací soud býval mohl v této věci rozhodnout v neprospěch obviněného uložením mu nepodmíněného trestu odnětí svobody (namísto trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu), musel by tak činit (a) na podkladě odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného a které (b) by napadalo výrok o trestu v jeho oddělitelné části, kterou byl obviněnému uložen podmíněný trest odnětí svobody. Obviněný ve svém dovolání namítl, že druhá podmínka nebyla naplněna.
22. Nejvyšší soud po přezkoumání odvolání státní zástupkyně ze dne 25. 6. 2024 a protokolu o veřejném zasedání ze dne 13. 11. 2024 došel k závěru, že dovolací námitka je důvodná, a odvolací soud tak neměl v odvolání státní zástupkyně podklad pro uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, čímž postupoval v rozporu s § 259 odst. 1 tr. ř., resp. v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.
23. Nejvyšší soud nejdříve vysvětluje, že ačkoli v úvodní části svého podání státní zástupkyně uvedla, že podává odvolání „proti výroku o trestu v neprospěch“ obviněného, v samotném odůvodnění svou odvolací argumentaci směřovala toliko proti výroku o uložení peněžitého trestu, který měl být podle jejího názoru uložen v příliš nízké výměře. Tomu pak odpovídal i závěrečný návrh směřující k uložení téhož trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu, avšak s přísnějším peněžitým trestem, bez jakýchkoli alternativ. Shodně z protokolu o veřejném zasedání se podává, že státní zástupce měl při přednesu odvolání uvést, že odvolání je podáno do výroku o trestu, „a týká se uložení peněžitých trestů“, opět s konkrétním návrhem v daném (a pouze takovém) smyslu. Jak v případě písemného podání, tak i z vyjádření státního zástupce ve veřejném zasedání tedy plyne, že bylo odvoláním navrhováno (jen) zpřísnění peněžitého trestu při zachování výroku o uložení podmíněného trestu odnětí svobody, resp. že odvolání směřovalo pouze do oddělitelného výroku o uložení peněžitého trestu.
24. K tomu je třeba připomenout rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 6 Tz 6/2018, uveřejněný pod č. 36/2019 Sb. rozh. tr., ve kterém Nejvyšší soud v šíři vysvětlil problematiku oddělitelných výroků ve smyslu § 254 odst. 1 tr. ř. Zvláště pokud jde – stejně jako v této věci – o výroky ukládající různé druhy trestů, k nim již v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vysvětlil, že je lze zásadně považovat za samostatně oddělitelné, což se plně uplatní i v této věci ve vztahu jednak k výroku o uložení peněžitého trestu, proti němuž státní zástupkyně ve svém odvolání argumentovala, jednak k výroku o uložení podmíněného trestu odnětí svobody.
25. Vzhledem ke shora uvedenému se Nejvyšší soud ztotožnil s názorem obviněného, že odvolání státní zástupkyně, byť bylo podáno v neprospěch obviněného, nesměřovalo i do výroku o uložení trestu odnětí svobody, ale pouze do oddělitelného výroku o uložení peněžitého trestu, a tedy odvolací soud nemohl rozhodnout v neprospěch obviněného ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody. Naopak se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem odvolacího soudu, že bylo odvolání podáno do výroku o trestu ve všech jeho částech (viz bod 32 odvolacího rozhodnutí).
26. Pokud jde o vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství, lze skutečně přisvědčit, že státní zástupkyně ve svém odvolání upozorňovala na příliš nízkou výměru peněžitého trestu i s přihlédnutím k tomu, že obviněnému byl podmíněně odložen výkon trestu odnětí svobody, když uvedla: „souhlasím se závěrem soudu, že trestem, který by pro oba obžalované měl být dostatečným, aby je odradil od případného páchání další trestné činnosti, by mohl být toliko trest odnětí svobody nespojený s jeho přímým výkonem, avšak pouze za podmínky, že oběma obžalovaným bude současně uložen velmi citlivý majetkový postih“ (srov. i bod 20 odvolacího rozhodnutí). Státní zástupkyně tedy evidentně zvažovala spravedlnost uložených trestů v jejich kombinaci; to však nic nemění na tom, že nad rámec této spíše vstupní úvahy ve svém odvolání směřovala svou argumentaci pouze k uložení přísnějšího peněžitého trestu, a uložení přísnějšího trestu odnětí svobody ve svém odvolání nezvažovala, a to ani jako alternativní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu (jak upozornil i obviněný). Ani za takového vyjádření tak nebylo odvolání státní zástupkyně kvalifikovaným podkladem pro přezkoumávané rozhodnutí odvolacího soudu.
27. K tomu Nejvyšší soud připomíná své dřívější usnesení ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 6 Tdo 791/2017, ve kterém ve velmi podobném případě vysvětlil, že i pokud státní zástupce ve svém odvolání napadá jen jeden oddělitelný výrok o trestu, ovšem zároveň ve svém odvolání navrhl více variant kombinací druhů trestů, jež by považoval za přiměřené, pak není porušením zásady reformationis in peius, pokud odvolací soud v rámci těchto návrhů zasáhl i do jiného oddělitelného výroku o trestu. V této věci však, jak Nejvyšší soud již zmínil, státní zástupkyně ve svém odvolání alternativní návrhy ve vztahu k jiným oddělitelným výrokům o trestu neuvedla, ani jinak nerozšířila své úvahy o tom, jak by se případně nedostatečně přísný výrok o uložení peněžitého trestu mohl zkombinovat změnou výroku o uložení trestu odnětí svobody, k čemuž přistoupil až odvolací soud z vlastní (procesně vadné) iniciativy.
28. Námitka obviněného je tak důvodná.
29. Nad rámec přezkumu, neboť to obviněný ve svém dovolání nenamítl, Nejvyšší soud upozorňuje, že zjištěné procesní pochybení se týká nejen oddělitelného výroku o uložení trestu odnětí svobody, ale rovněž oddělitelného výroku o trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních korporacích, jehož výměru odvolací soud bez odpovídajícího podkladu v odvolání státní zástupkyně zpřísnil z původních 30 měsíců na nově uložených 5 let; tato změna navíc nebyla nijak v odvolacím rozhodnutí odůvodněna.
30. Pokud pak obviněný v dovolání předkládal i námitky stran nepřiměřenosti trestu, Nejvyšší soud se jimi s ohledem na možnosti dovolacího přezkumu nemohl blíže zaobírat, k čemuž jen stručně odkazuje na rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a dále např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. 7 Tdo 537/2024 a další.
IV. Závěr
31. Vzhledem ke shora uvedenému závěru Nejvyšší soud dovolání obviněného R. K. vyhověl, a odvolací rozhodnutí zrušil v té části, ve které odvolací soud zrušil výrok o trestu ohledně obviněného a rozhodl o novém výroku o trestu; ve zbytku zůstalo odvolací rozhodnutí nedotčeno. Společně s tím Nejvyšší soud zrušil i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
32. Následně Nejvyšší soud přikázal odvolacímu soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, tj. znovu rozhodnout o odvolání státní zástupkyně podaném v neprospěch obviněného R. K. Odvolací soud bude v tomto rozsahu vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu ve vztahu k šíři přezkumu, kterou mu v odvolacím řízení založilo nebo naopak vyloučilo odvolání státní zástupkyně.
33. Nejvyšší soud rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
34. O návrhu obviněného na odklad vykonatelnosti odvolacího rozhodnutí bylo rozhodnuto samostatným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. 7 Tdo 90/2025, tak, že se do tohoto rozhodnutí o dovolání odložil výkon odvolacího rozsudku, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Proto také Nejvyšší soud nerozhodoval o vazbě podle § 265l odst. 4 tr. ř., neboť se na obviněném nevykonává trest odnětí svobody.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 3. 2025
JUDr. Radek Doležel předseda senátu