U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl dne 20. listopadu 2013 v neveřejném zasedání k dovolání
obviněného V. H. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013,
sp. zn. 6 To 163/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku
pod sp. zn. 2 T 32/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 2 T
32/2012, byl obviněný V. H. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 5.
11. 2011 v době kolem 14:40 hodin v M., okr. Frýdek-Místek, řídil osobní
motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, RZ ..., po silnici č. I... ve směru na
F. n. O., přičemž při odbočování vlevo z této komunikace na místo ležící mimo
komunikaci, se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené
opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu tov. zn. Kawasaki KMX 125, RZ ..., V. V.,
jedoucího za ním rychlostí v rozmezí 57 – 63 km/h, neboť zahájil odbočování v
době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do
jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k
nárazu motocyklu do levé přední poloviny osobního motorového vozidla Škoda
Octavia a k vymrštění jeho řidiče přes kapotu vozidla Škoda Octavia a zábradlí
můstku do potoka, když přitom utrpěl V. V. zranění spočívající v otřesu mozku s
tržnou ránou v týlní krajině, hluboké tržné ráně na pravém stehně s následnou
infekcí a natržením vazů levého hlezna, s omezením v běžném způsobu života po
dobu delší 6 týdnů.
Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí
svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1
tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 14 měsíců. Podle § 228
odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích na
náhradu škody.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podali odvolání obviněný a poškozený.
Krajský soud v Ostravě obě odvolání usnesením ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To
163/2013, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve
kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Má
za to, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a v důsledku
toho špatně posoudil celý skutkový děj. Krajský soud se s těmito závěry
ztotožnil, čímž převzal chybná posouzení nalézacího soudu. Obviněný upozornil,
že se jedná o v pořadí již druhé jeho dovolání, je přesvědčen, že se okresní
soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího soudu a znovu tak rozhodl v
rozporu s jeho konstantní judikaturou (např. 5 Tdo 10/2008, 7 Tdo 324/2011),
jakož i judikaturou Ústavního soudu (IV. ÚS 613/2000), když opět chybně
interpretoval ustanovení zákona č. 361/2000 Sb. (především § 17 a § 21).
Nalézací soud učinil podle obviněného oproti svému předchozímu rozhodnutí pouze
jednu změnu, že z provedených důkazů učinil závěr, že při odbočovacím manévru
postupoval podle zákona a dal znamení o změně směru jízdy vlevo ještě před tím,
než poškozený započal svůj předjížděcí manévr. Přesto soud I. stupně setrval na
svém, podle obviněného chybném závěru, že tato okolnost ničeho nemění na tom,
že k samotnému přejetí motocyklu z pravého do levého jízdního pruhu došlo
nepochybně dříve, než k faktickému odbočení vozidla příčným přemístěním do
protisměrného jízdního pruhu. Nalézací soud podle obviněného nesprávně tvrdí,
že počátek odbočovacího manévru je třeba vykládat jako samotné přejetí z
pravého do levého protisměrného jízdního pruhu. Soud I. stupně tak uzavřel, že
dal znamení o změně směru jízdy v souladu se zákonem a tedy včas, a byl to
naopak poškozený, kdo porušil předmětná ustanovení silničního zákona týkající
se předjíždění, přesto ho však učinil trestně odpovědným za předmětnou dopravní
nehodu. Krajský soud šel podle obviněného ve svých úvahách ještě nad rámec
rozhodnutí soudu I. stupně a dovodil, že levý blinkr zapnul pozdě. Tento závěr
učinil na základě výpovědi svědka Mgr. A. H. Obviněný však upozornil, že tento
svědek při hlavním líčení dne 2. 5. 2012 obecně vypověděl, že blinkr se zapíná
cca 10 m před nájezdem na most. Konkrétně však uvedl, že podle jeho názoru byl
blinkr zapnut, když se ještě vozidlo nacházelo v rovném úseku, dostatečně
dlouho před samotným odbočením. Podle názoru obviněného krajský soud
desinterpretoval výpověď tohoto svědka a učinil na základě toho chybná skutková
zjištění. Závěry odvolacího soudu podle obviněného neodpovídají provedenému
dokazování, jsou spekulativní a vycházejí z chybné interpretace výpovědi svědka
Mgr. A. H. Obviněný je přesvědčen, že v souladu se zásadou in dubio pro reo je
potřeba vyhodnotit celou situaci tak, že se podíval do zpětných zrcátek,
zkontroloval dopravní situaci za sebou, poškozeného neviděl, zahájil odbočovací
manévr tím, že zapnul levý blinkr a poté se soustředil na dokončení
odbočovacího manévru (přejetí přes most). Důkazy vyvracející jeho obhajobu,
mimo výpovědi poškozeného, podle obviněného neexistují.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a zprostil
ho obžaloby nebo aby věc přikázal některému ze soudů ve věci činných k novému
projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedla, že rozborem dopravní situace, která se stala podkladem výroku o vině,
se zabýval již Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. 7 Tdo
1355/2012. Státní zástupkyně poté konstatovala průběh předchozího trestního
řízení a obsah jednotlivých rozhodnutí soudů v uvedené věci. Je přesvědčena, že
ani nyní nevyznívají úvahy obou soudů o vině obviněného přesvědčivě. Soudy
podle ní nesprávně vyhodnotily stupeň způsobení následku, ke kterému v
posuzované trestní věci došlo. Podle jejího názoru stupeň způsobení následku ze
strany obviněného v posuzované trestní věci klesl na tak nepatrný stupeň, že
příčinná souvislost je prakticky bez významu, a proto podle ní nejde o trestný
čin. Pro posuzovaný nehodový děj je podle státní zástupkyně stěžejním okamžikem
zahájení odbočovacího manévru obviněného vlevo. Tento manévr podle ní začíná v
době, kdy řidič dává znamení o změně směru jízdy, neboť v tento moment se jeho
záměr stává zřetelným pro ty účastníky silničního provozu, kteří se pohybují na
vozovce za ním. V posuzované trestní věci se tento okamžik nepodařilo stanovit. Podle státní zástupkyně bylo prokázáno pouze to, že obviněný ukazatel o změně
směru jízdy zapnul, i když poškozený tvrdí opak. O tom vypovídal jak
spolujezdec Mgr. A. H., tak i svědek M. M. Z výpovědi svědka Mgr. A. H. vyplývá, že při odbočování na mostek vedoucí k nemovitosti, kde obviněný bydlí,
se dává obvykle znamení o změně směru jízdy 10 metrů před samotným odbočením. V
žádném ohledu však podle státní zástupkyně tento svědek neuvedl, že právě dne
5. 11. 2011 při odbočovacím manévru došlo k zapnutí levého ukazatele o změně
směru jízdy 10 metrů před provedením samotného odbočovacího manévru. Navíc ani
podle státní zástupkyně nebylo zjištěno, jakou vzdálenost má svědek na mysli,
pokud hovoří o 10 metrech, neboť takový údaj nebyl ověřen např. vyšetřovacím
pokusem. Úvaha odvolacího soudu o tom, že obviněný zapnul levý ukazatel o změně
směru jízdy pozdě, je tedy podle státní zástupkyně nepřípadná a nemá oporu v
provedeném dokazování, když z výpovědi svědka M. M. vyplývá, že na vozidle
obviněného byl zapnutý levý ukazatel o změně směru jízdy po delší dobu. Státní
zástupkyně navíc poukázala na skutečnost, že poškozený věděl, že v daném místě
je bydliště obviněného, znal místní poměry i z hlediska nutnosti výrazného
snížení rychlosti jízdy pro bezpečné najetí na most po levé straně silnice a
viděl brzdová světla automobilu, které výrazně zpomalilo rychlost jízdy. Podle
názoru státní zástupkyně nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a začal
předjíždět obviněného, který i zapnutím ukazatele o změně směru jízdy dával
najevo svůj záměr odbočit ze silnice na mostek vedoucí k jeho bydlišti. I když
obviněný mohl ještě před zatáčením vozidla vidět motocykl jedoucí již v levé
polovině vozovky, nelze odhlédnout od okolnosti, že obviněný se v této době již
nacházel bezprostředně před místem odbočení a musel věnovat pozornost nejen
bezpečnému odbočení, ale také vozidlům jedoucím v protisměru, kterým byl
povinen dát přednost v jízdě.
Jestliže si předtím ověřil ve zpětném zrcátku
situaci za vozidlem, zda může odbočit vlevo, a žádné vozidlo neviděl, je
podstatné, že poškozený jel na motorce nepřiměřenou rychlostí.
Státní zástupkyně proto navrhla, Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 To 163/2013 i jemu
předcházející rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 3. 4. 2013 sp.
zn. 2 T 32/2012, a aby Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku přikázal, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněného odpovídají
uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá
chybnou interpretaci zejména ustanovení § 17 a § 21 zák. č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích (dále jen zákon o silničním provozu).
Jak již bylo uvedeno také v předchozích rozhodnutích soudů obou stupňů,
Nejvyšší soud se touto trestní věcí zabýval na základě předchozího dovolání
obviněného, a to v usnesení ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 7 Tdo 1355/2012. Tímto
usnesením byla původní rozhodnutí soudů ve věci zrušena, a Okresnímu soudu ve
Frýdku – Místku bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a
rozhodl. Důvody, které Nejvyšší soud vedly ke zrušení rozhodnutí soudů lze
souhrnně uvést tak, že bylo jednostranně přihlíženo pouze k porušení ustanovení
§ 21 zákona o silničním provozu, tedy, k porušení povinností na straně
obviněného, a dále nebylo učiněno jasné skutkové zjištění o tom, zda obviněný
při odbočování vlevo dával znamení o změně směru jízdy.
Po novém projednání věci soud I. stupně, oproti původnímu zrušenému
rozsudku ze dne 2. 5. 2012, sp. zn. 2 T 32/2012, jinak zcela stejný popis
skutku doplnil o zjištění, že obviněný při odbočování vlevo „se zapnutým
ukazatelem změny směru jízdy vlevo“ nedbal zvýšené opatrnosti..., přičemž uvedl
také horní hranici znalcem zjištěné rychlosti jízdy v rozsahu 57 – 63 km/h.
Pokud jde o právní kvalifikaci jednání obviněného, oproti původnímu zrušenému
rozsudku neshledal u něj porušení důležité povinnosti podle § 147 odst. 2 tr.
zákoníku, když zjistil spoluzavinění dopravní nehody na straně poškozeného.
Souhrnně lze tedy konstatovat, že obviněný podle rozhodnutí soudu I.
stupně spáchal přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti v podstatě tím,
že při odbočování vlevo na místo mimo pozemní komunikaci, sice měl zapnutý
ukazatel změny směru jízdy vlevo, ale nedbal zvýšené opatrnosti a ohrozil
řidiče motocyklu jedoucího za ním rychlostí 57 – 63 km/h, neboť zahájil
odbočování v době, kdy byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do
jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky, v důsledku čehož došlo k
nárazu motocyklu do levé přední poloviny vozidla řízeného obviněným a k
následnému zranění řidiče motocyklu. V odůvodnění rozsudku pak soud I. stupně
vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a řidiče,
uvedených v ustanovení § 4 písm. a), b) a § 5 odst. 1 písm. b), zákona o
silničním provozu, shledal na straně obviněného také porušení ustanovení § 21
odst. 1 téhož zákona s tím, že povinnost zachování zvýšené opatrnosti při
odbočování tak, aby nedošlo k ohrožení řidiče jedoucího za ním, je nutno
vztáhnout zejména k okamžiku počátku odbočování. Přitom soud I. stupně poukázal
na závěr znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, že v momentě, kdy
obviněný začal v rámci odbočovacího manévru předjíždět z pravého jízdního pruhu
do levého protisměrného jízdního pruhu, byl již motocyklem předjížděn. S těmito
závěry soudu I. stupně se Nejvyšší soud ztotožnil.
Podle § 21 odst. 1 zákona o silničním provozu, při odbočování na
křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci, musí řidič dávat znamení o
změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí
dbát zvýšené opatrnosti.
Z citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že při odbočování má řidič
dva základní okruhy povinností. Jednak dávat znamení o změně směru jízdy, a
dále pak nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti.
První okruh obsahuje povinnost dávat znamení o změně směru jízdy, čímž řidič
dává ostatním účastníkům silničního provozu jasně předem najevo svůj úmysl
odbočit s vozidlem daným směrem. Druhý okruh obsahuje povinnosti neohrozit
řidiče jedoucí za ním a dbát zvýšené opatrnosti, které musí řidič dodržet již
přímo při provádění odbočování, tj. při změně směru jízdy. Podle názoru
Nejvyššího soudu přitom soud I. stupně správně počátek odbočovacího manévru
nespojuje již s okamžikem, kdy řidič začne dávat znamení o změně směru jízdy,
ale až s okamžikem, kdy skutečně začne s vozidlem směr jízdy měnit, v daném
případě přejíždět do levé protisměrné poloviny komunikace za účelem odbočení
vlevo, na místo mimo tuto pozemní komunikaci. Výše citované ustanovení § 21
odst. 1 zákona o silničním provozu tedy obsahuje více povinností řidiče při
odbočování, které na sebe časově navazují. I když odbočující řidič začne dávat
včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, tím se jeho
povinnosti nevyčerpávají, protože má další významné povinnosti spočívající v
tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně
musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno
posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním
okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s
vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jak je tomu v
tomto případě, tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili.
V této trestní věci soud I. stupně učinil na základě provedených důkazů
závěr, že obviněný sice dával znamení o změně směru jízdy vlevo, ale nedbal
zvýšené opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu, neboť zahájil odbočování v době,
kdy již byl motocyklem předjížděn a vjel mu bezprostředně do jeho jízdní dráhy
v protisměrné polovině vozovky. S tímto závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil,
protože má oporu v provedených důkazech. Předně samotný obviněný vypověděl, že
se chystal odbočit vlevo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, které měl
zapnuto „dostatečně dlouhou“ dobu a motocykl zaregistroval až v době nárazu. Bezprostředně před odbočovacím manévrem motorkáře neviděl, ačkoliv se díval do
zpětného zrcátka. To je ale v rozporu s výpovědí poškozeného řidiče motocyklu,
že předjížděcí manévr nezahájil krátce za vozidlem, ale ve větší vzdálenosti 30
– 50 m. V této části je výpověď poškozeného potvrzována také závěrem znalce z
oboru silniční dopravy, že motocykl na přímém úseku silnice začal předjíždět
vozidlo řízené obviněným, které se stále ještě pohybovalo v přímé jízdě v
pravém jízdním pruhu, cca 5 sekund před střetem a ve vzdálenosti kolem 50 m za
tímto vozidlem. Přitom v řádně nastavených zpětných zrcátkách automobilu byl
motocykl dobře viditelný již ve vzdálenosti asi 56 m za automobilem. Před
začátkem odbočování automobilu vlevo se tak již motocykl nacházel v levé
polovině vozovky, a nejméně po dobu 2 sekund před tím, než obviněný začal
odbočovat vlevo, byl za automobilem vidět na přímém úseku silnice. Uvedl – li
tedy obviněný, že se před odbočovacím manévrem díval do zrcátka, ale motocykl
neviděl, nemohlo to být jak tvrdí bezprostředně před zahájením odbočování,
protože by jej v této době již musel vidět, ale ještě předtím, než jej
motocyklista začal ve vzdálenosti kolem 50 m předjíždět a nebyl tedy ještě v
levé polovině vozovky. Je tak zřejmé, že obviněný v době, kdy se připravoval
odbočit vlevo, dal znamení o změně směru jízdy vlevo, a současně také pohledem
do zpětného zrcátka zkontroloval situaci za svým vozidlem, kde žádné za ním
jedoucí ani jej předjíždějící vozidlo neviděl. Následně již ale situaci za
vozidlem nesledoval a plně se soustředil pouze na samotný odbočovací manévr,
který byl na daném místě komplikován okolnostmi uvedenými soudem I. stupně. Situaci za vozidlem tedy obviněný pak až do střetu obou vozidel nijak
nekontroloval, a neučinil tak ani v době cca 2,7 sekundy před střetem, kdy
podle závěru znalce byl motocykl v levé polovině vozovky cca 35 m za jeho
vozidlem v okamžiku, kdy obviněný přímo zahájil odbočovací manévr tím, že začal
přejíždět levou protisměrnou polovinu vozovky. Pozornost situaci za vozidlem
přitom obviněný dál již nesledoval za situace, kdy sám rychlost jízdy výrazně
zpomaloval, a samotný odbočovací manévr prováděl již v rychlosti pouze 10 km/h,
čímž se prodloužila doba, po kterou neměl přehled o situaci za vozidlem.
Zejména pak přehled o tom, zda i přes zapnuté znamení o změně směru jízdy není
předjížděn jiným vozidlem, jehož řidiče by mohl ohrozit, když předjíždění v
daném místě nebylo zakázáno a při odbočování musí řidič dbát zvýšené
opatrnosti. To potvrzuje výpověď obviněného, že motocykl zaregistroval až v
době nárazu. Při splnění všech svých povinností vyplývajících z uvedeného
zákona (§ 21 odst. 1), byl přitom obviněný jediný, kdo i přes porušení
povinnosti poškozeným mohl ve vzniklé situaci střetu zabránit, a způsob jízdy
poškozeného mu to neznemožnil.
Vzhledem k těmto skutečnostem soud I. stupně dospěl k správnému závěru,
že obviněný sice se zapnutým ukazatelem změny směru jízdy vlevo, nedbal zvýšené
opatrnosti a ohrozil řidiče motocyklu jedoucího za ním, neboť zahájil
odbočování v době, kdy již byl uvedeným motocyklem předjížděn, vjel mu
bezprostředně do jeho jízdní dráhy v protisměrné polovině vozovky a došlo ke
střetu obou vozidel. Soud I. stupně také správně posoudil míru spoluzavinění
poškozeného na vzniku dopravní nehody, kterou promítl jak v právní kvalifikaci
jednání obviněného, tak i ve výroku o náhradě škody.
Nejvyšší soud se přitom neztotožnil s úvahami, které odvolací soud
uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ty totiž vychází pouze z neurčité
výpovědi svědka Mgr. A. H. ohledně doby zapnutí ukazatele změny směru jízdy
obviněným, která se ale opírá pouze o „obecnou zkušenost“ kdy v daném místě
ukazatel změny směru jízdy obvykle zapínají. Výpověď tohoto svědka přitom
neodpovídá ani výpovědi svědka M. M., že ukazatel byl zapnutý po delší dobu.
Proto podle názoru Nejvyššího soudu nelze ohledně přesné doby (okamžiku)
zapnutí levého ukazatele změny směru jízdy učinit bez důvodných pochybností
závěr, jak jej odvolací soud prezentoval ve svém rozhodnutí.
Nejvyšší soud tak zjistil, že námitkami obviněného nebyl naplněn
uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože
napadené rozhodnutí, kterým byl v podstatě potvrzen rozsudek soudu I. stupně,
když podaná odvolání byla jako nedůvodná zamítnuta podle § 256 tr. ř.,
nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ani na jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Proto ve věci není dán ani další uplatněný důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který byl na jeho existenci
založen. Dovolání obviněného bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. listopadu 2013
Předseda senátu :
JUDr. Michal Mikláš