7 Tdo 94/2022-816
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 23. 3. 2022 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. F., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 5 To 217/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 1 T 13/2019, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 20. 7. 2021, č. j. 1 T 13/2019-724, byl obviněný uznán vinným v bodě 1) přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 2) pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1, § 151 tr. zákoníku a odsouzen podle § 151, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na čtyři roky.
2. Podle skutkových závěrů soudu prvního stupně se obviněný dopustil uvedených přečinů v podstatě tím, že
ad 1) v přesněji nezjištěné době kolem 04:29 hod. dne 11. 8. 2018, jako řidič autobusu, jel obcí Šošůvka, okres Blansko, po silnici 2. třídy č. 377 ve směru Šošůvka-Vysočany, přičemž se v km 34,338 uvedené komunikace po přejetí horizontu nechoval dostatečně pozorně, ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví a majetek jiných osob, nepřizpůsobil své chování situaci v silničním provozu, nevěnoval se plně řízení vozidla a sledování situace v provozu na pozemních komunikacích, jel rychlostí 57 km/h přesto, že jel v obci a přehlédl tělo na vozovce v jeho jízdním pruhu šikmo nebo téměř kolmo hlavou směrem k pravému okraji vozovky ležícího chodce poškozeného I. Š., přičemž v důsledku tohoto jednání došlo v levé části pravého jízdního pruhu ve směru jízdy obviněného k najetí jím řízeného autobusu na tělo poškozeného a k jeho zraněním, která byla absolutně smrtelná a svým jednáním tak obviněný nesplnil své zákonné povinnosti podle § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b), § 18 odst. 1, 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
ad 2) poté co došlo k přejetí poškozeného, obviněný zastavil autobus, avšak nepřesvědčil se o zdravotním stavu poškozeného, zda je mu možno poskytnout potřebnou lékařskou pomoc, ač tak mohl učinit bez nebezpečí pro sebe nebo jiného a žádná okolnost mu v tom nebránila, z místa dopravní nehody odjel, přičemž v této době poškozený podlehl způsobeným zraněním.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 6. 10. 2021, č. j. 5 To 217/2021-759, podle § 256 tr. ř. zamítl.
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejprve je namístě připomenout, že s účinností od 1. 1. 2022 došlo k novelizaci trestního řádu spočívající mimo jiné v přidání nového dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přestože obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g) v rámci starého znění trestního řádu, který je v aktuálně účinném trestním řádu uveden pod písmenem h), jeho dovolací argumentace odpovídá jak tomuto dovolacímu důvodu, tak i novému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., a proto ji tak Nejvyšší soud podle těchto dvou dovolacích důvodů i posuzoval. V rámci dovolací argumentace obviněný namítl, že v rozhodnutí soudů obou stupňů absentuje vyjádření naplnění subjektivní stránky u přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku ve stadiu pokusu. Má za to, že se soudy ani nevypořádaly s tím, zda věděl, že najel na překážku, resp. na člověka, když na překážku nereagoval a zda z místa zastavení mohl či nemohl překážku rozeznat jako člověka. S poukazem na právo na spravedlivý proces soudům dále vytkl, že jako důkaz k posouzení subjektivní stránky opomenuly provést fotografie z místa zastavení autobusu předložené obhajobou a rovněž připomněl, že i ze znaleckého posudku vyplynulo, že z místa zastavení autobusu bylo v obou pozicích velmi obtížné až nemožné na tmavé vozovce rozpoznat chodce.
Rovněž konstatoval, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že deformovaly skutková zjištění plynoucí z provedeného dokazování. Zdůraznil, že časová osa předestřená soudem vykazuje logické chyby, které v řízení namítal, a soudy se těmito námitkami nezabývaly. K tomu dále popsal časovou osu, ze které podle jeho názoru vyplývá, že poškozeného nepřejel on, ale jiné neznámé vozidlo. Má za to, že pokud se zde nacházelo neznámé vozidlo s neznámou výškou podvozku, jde o zásadní okolnost pro posouzení příčinné souvislosti, kterou se soudy nezabývaly.
K tomu rovněž připomněl, že podle znaleckého posudku mohl poškozený žít i v řádu minut po nehodě a zranění tak nemusela být způsobena pouze jedním nehodovým dějem. Taktéž namítl, že postup soudu prvního stupně, který odmítl připustit dokazování stran časové osy, je v rozporu s právem na spravedlivý proces a presumpcí neviny. S odkazem na základní principy důkazního řízení akcentoval, že soudy nedostatečně posoudily možnost přetržení příčinné souvislosti jak vlivem vozidla původně obžalovaného P.
V., tak i neznámého vozidla a nebylo tedy dosaženo praktické jistoty o důležitých skutkových okolnostech, které měly zásadní vliv na rozhodnutí ve věci samé.
5. Dále soudům obou stupňů vytkl, že v rozporu s pokynem Nejvyššího soudu nereflektovaly jeho důkazní návrhy v rámci nových rozhodnutí ve věci a bez odůvodnění zamítly jeho návrh na vypracování znaleckého posudku k mechanismu vzniku a možnosti uchycení stop na autobusu. K tomu akcentoval, že biologické stopy na podvozku autobusu mohly vzniknout v důsledku přejetí místa činu, čemuž odpovídá i nepatrné množství krevních stop. Taktéž připomněl, že opakovaně žádal, aby bylo umožněno předložení autobusu jako důkazu k prohlídce spodní části autobusu za účelem reálného pohledu na místa stop ve vztahu k výškovým poměrům podvozku, avšak soud prvního stupně ho toliko odkázal na své úvahy, čímž měl rovněž porušit jeho právo na spravedlivý proces. Dále namítl, že policie ani nezjišťovala a písemně nevyhotovila výpis hovorů poškozeného, který měl těsně před nehodou telefonovat, což by podle jeho názoru mohl být podstatný důkaz a soud jeho návrh týkající se tohoto důkazu zamítl, čímž taktéž mělo být porušeno jeho právo vyjádřit se ke všem důkazům a seznámit se s nimi. Dále konstatoval, že soud prvního stupně i přes jeho námitky ani nezkoumal spoluvinu poškozeného a odvolací soud bez provedení dokazování vyslovil, že je spoluvina poškozeného ve výši 60 %, přičemž není zřejmé, z čeho soud při této úvaze vycházel a jak se spoluvina poškozeného projevila v úvahách o výši trestu.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného sdělil, že se k němu nebude věcně vyjadřovat.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. Dále Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
9. Nejprve je namístě uvést, že v této věci Nejvyšší soud již jednou rozhodoval, a to usnesením ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1401/2019, kterým původní rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud v uvedeném usnesení soudům nižších stupňů vytkl především to, že v tzv. skutkových větách ve výrocích rozhodnutí nedostatečně vyjádřily naplnění subjektivní stránky trestného činu shledávaného v jednání obviněného a rovněž nedostatečně vyřešily otázku, odkdy mohl obviněný objekt ležící na vozovce identifikovat jako ležícího chodce, nikoliv pouze jako neurčitou překážku. Z těchto důvodů Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí dal soudu prvního stupně závazný pokyn k doplnění dokazování stran toho, v jaké vzdálenosti mohl obviněný zjistit, že předmět ležící na vozovce je člověk a kdy mohl na tuto skutečnost reagovat, a to vše s ohledem na všechny rozhodné okolnosti a podmínky, které panovaly v době nehody, především pak na osvětlení předmětného místa, polohu těla poškozeného na vozovce, atp. Rovněž soudu prvního stupně uložil, aby v tzv. skutkové větě výroku náležitě vyjádřil subjektivní stránku, pokud z provedeného dokazování vyplyne, že obviněný mohl střetu s poškozeným zabránit a současně soudům přikázal zvážit míru případného spoluzavinění poškozeného. K tomu je namístě konstatovat, že soud prvního stupně vyhověl pokynům Nejvyššího soudu, dokazování řádně doplnil a rovněž se ve svém odůvodnění dostatečným způsobem vypořádal i s dalšími pokyny Nejvyššího soudu, jak bude rozvedeno dále.
10. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případě, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu.
Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
11. Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly některé z jím navrhovaných důkazů, čímž se v projednávané věci mělo jednat o případ tzv. opomenutých důkazů. Tyto námitky jsou s ohledem na výše uvedené pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné. Je však namístě zdůraznit, že podle ustálené judikatury soudy nejsou povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2.
důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V nyní projednávané věci soudy řádně zdůvodnily, proč považovaly provedení obhajobou navrhovaných důkazů za nadbytečné.
Konkrétně k námitce obviněného ohledně neodůvodněného zamítnutí návrhu na vypracování znaleckého posudku stran mechanismu vzniku a uchycení stop je namístě uvést, že soud prvního stupně zamítnutí tohoto důkazu správně zdůvodnil s tím, že „je zřejmé, že nemůže vést k jednoznačnému závěru, neboť ani není možnost specifikovat podmínky případného zkoumání. Prokázanou skutečnost, že na spodní části autobusu se nacházely biologické stopy, jejichž původcem byl jednoznačně poškozený, soud hodnotí tak, že tento závěr opět koresponduje s ostatním provedeným dokazováním, tedy že právě tento autobus přejel poškozeného a přitom došlo k zachycení těchto stop.“ (viz odst. 27 rozsudku soudu prvního stupně).
Taktéž nelze shledat opomenutý důkaz ani v případě žádosti obviněného o opakované ohledání autobusu, když i s tímto návrhem se soud prvního stupně náležitě vypořádal a odůvodnil, z jakého důvodu jej považoval za nadbytečný (viz odst. 30 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž se soud prvního stupně dostatečně vypořádal i s návrhem na provedení důkazu výpisem hovorů z mobilního telefonu poškozeného (viz odst. 31 rozsudku soudu prvního stupně). Dále k námitce obviněného, že soud opomenul provést důkaz fotografiemi z místa nehody je pak namístě uvést, že ani tuto nelze shledat opodstatněnou, neboť obhajoba fotodokumentaci nenavrhla jako důkaz k provedení, nýbrž u veřejného zasedání tento důkaz toliko předložila, což soud reflektoval v protokolu o veřejném zasedání (viz protokol o veřejném zasedání ze dne 10.
7. 2019, č. l. 493).
12. Nejvyšší soud v rozhodnutí soudů neshledal ani obviněným namítaný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, když soud prvního stupně vytvořil dostatečný skutkový podklad pro své rozhodnutí v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. a nijak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. Všechny provedené důkazy soud hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v souladu s pravidly formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, čímž dospěl ke správným skutkovým závěrům odpovídajícím výsledkům dokazování. Odvolací soud pak tyto skutkové závěry soudu prvního stupně potvrdil, přičemž Nejvyšší soud se s nimi rovněž ztotožnil. K dalším obecnějším výtkám obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho obhajobou, je pak nad rámec již uvedeného vhodné připomenout, že i podle konstantní judikatury Ústavního soudu není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Nejvyšší soud má za to, že v nyní projednávané věci soudy obou stupňů dostály zásadám spravedlivého procesu, svá rozhodnutí zevrubně odůvodnily v souladu s § 125 tr. ř., s obhajobou obviněného se v dostatečné míře vypořádaly, přičemž jejich argumentace je logická a vycházející z provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak v projednávaném případě neshledal jakoukoli deformaci skutkových zjištění soudy obou stupňů, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, ani existenci opomenutých důkazů či jiného porušení práva na spravedlivý proces a námitky obviněného pod tímto dovolacím důvodem je proto namístě označit za zjevně neopodstatněné.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
14. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné v rámci tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady hmotněprávní. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
15. Na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Dovolání založené na tomto dovolacím důvodu tak lze opírat jen o námitky hmotněprávní povahy, nikoli o námitky skutkové.
16. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou se značnou mírou tolerance s to naplnit námitky obviněného stran subjektivní stránky pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, byť je obviněný staví do podstatné míry na své vlastní verzi skutkového stavu, která již byla provedeným dokazováním vyvrácena. Obviněný především namítl, že se soudy dostatečně nevypořádaly s tím, zda věděl, že vůbec najel na překážku resp. na člověka, když na přejetí překážky ani nereagoval a zda z místa zastavení mohl či nemohl překážku rozeznat jako člověka. Soudu prvního stupně pak vytkl, že subjektivní stránku nedostatečně vyjádřil ve skutkové větě svého rozhodnutí. Jak Nejvyšší soud k související námitce obviněného konstatoval již ve svém prvním rozhodnutí v této věci, tvrzení, že o najetí na poškozeného nevěděl, bylo vyvráceno provedeným dokazováním, a to především biologickými stopami na autobusu, způsobem jeho jízdy bezprostředně po projetí místa nehody, kdy obviněný dvakrát krátce po sobě zastavil, nejdříve jen na 2-3 sekundy, poté na 17-18 sekund, přičemž po prvním zastavení jel nestandardně pomalu, po druhém nestandardně rychle, což vyplývalo z výpovědí svědkyň A. B., M. O. a obviněného P. V. a tento způsob jízdy tak zcela zjevně odpovídal jeho bezprostřední reakci na nehodový děj. Je navíc krajně nepravděpodobné, že by si najetí na tak velkou překážku, kterou poškozený i s ohledem na jeho tělesné dispozice bezpochyby byl (hmotnost 93 kg, výška 184 cm), nijak nevšiml (viz str. 5 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1401/2019). To rovněž zcela vyvrací i tu část dovolací argumentace obviněného, kterou postavil na tvrzení, že poškozeného vůbec nepřejel a tudíž ani nemohl mít povinnost mu poskytnout pomoc.
18. K možnosti obviněného spatřit překážku a v překážce identifikovat člověka navíc v rámci nového projednání věci soud prvního stupně splnil pokyn Nejvyššího soudu a doplnil dokazování o vyšetřovací pokus za účasti znalce z oboru dopravy, odvětví doprava silniční a městská. Na základě takto doplněného dokazování soud prvního stupně učinil spolehlivý závěr, že obviněný musel nejen spatřit překážku na dostatečnou vzdálenost, ale navíc v této překážce musel rozeznat i siluetu ležícího člověka předtím, než na ni najel, přičemž kdyby se plně věnoval řízení, dokázal by před přejetím poškozeného ještě i zastavit (srov. odst. 33 rozsudku soudu prvního stupně).
Pro úplnost lze taktéž odkázat i na argumentaci soudu prvního stupně, který se otázkou subjektivní stránky předmětného pokusu přečinu v rámci odůvodnění svého rozsudku v dostatečné míře zabýval (viz odst. 36 rozsudku soudu prvního stupně). Dále je k dovolacím námitkám obviněného namístě doplnit, že ačkoli subjektivní stránka v rámci skutkové věty v bodě 2) týkající se pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku nebyla soudem prvního stupně zcela pregnantně vyjádřena, s ohledem na zjevnou souvislost se skutkem v bodě 1) tato implicitně vyplývá i z popisu skutku pod bodem 1), neboť se skutky staly bezprostředně po sobě a existuje mezi nimi zjevná vzájemná souvislost a návaznost.
Je proto namístě uzavřít, že obviněný své jednání v rámci pokusu přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku spáchal v úmyslu nepřímém, a to přinejmenším ve formě tzv. nepravé lhostejnosti. Obviněný musel být s ohledem na výše uvedené srozuměn s tím, že jím přejetá překážka by s vysokou pravděpodobností mohla být člověk, který bude po takové nehodě potřebovat lékařskou pomoc. Obviněný však přesto nezkontroloval zdravotní stav poškozeného, nezavolal ani záchrannou službu a z místa nehody ujel.
I tyto námitky obviněného je proto namístě shledat zjevně neopodstatněnými.
19. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze rovněž s jistou dávkou benevolence podřadit námitku obviněného, že s ohledem na jím tvrzenou časovou osu událostí mohlo dojít k přetržení příčinné souvislosti mezi přejetím poškozeného obviněným a fatálním následkem v podobě smrti poškozeného, a to přistoupením další okolnosti spočívající v přejetí poškozeného jinými auty na místě se vyskytujícími, především pak neznámým vozidlem s neznámou výškou podvozku, jehož existenci obviněný dovozuje. I tuto námitku však obviněný postavil primárně na vlastní verzi skutkového děje, a to především na tvrzení o existenci dalšího vozidla v místě nehody. K tomu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti připomíná, že obhajoba stran možného přetržení příčinné souvislosti jednáním dalších účastníků silničního provozu byla již v rámci řízení opakovaně vyvrácena a Nejvyšší soud se jí dostatečně zabýval již ve svém předchozím rozhodnutí v této věci, na které ve stručnosti dále odkazuje (viz str. 5-6 usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1401/2019). Proto je namístě uzavřít, že příčinná souvislost mezi jednáním obviněného spočívající v přejetí ležícího poškozeného a následkem ve formě fatálních zranění poškozeného, nebyla přetržena další přistoupivší okolností a tudíž i tato námitka byla shledána zjevně neopodstatněnou.
20. Pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dále podřadit i námitku stran nedostatečného posouzení spoluzavinění poškozeného. K této námitce sice lze připustit, že se soudy s otázkou spoluzavinění poškozeného nevypořádaly příliš zevrubně, přesto však je namístě shledat argumentaci soudů stran posouzení míry spoluzavinění poškozeného za dostatečnou. Soud prvního stupně v rámci svého rozhodnutí posoudil porušení povinností poškozeným, který ležel v nočních hodinách na vozovce v pravé části vozovky, a tím spoluzavinil dopravní nehodu a tudíž i způsobení fatálního následku. Soud správně shledal, že zavinění samotného poškozeného snížilo společenskou škodlivost činu obviněného natolik, že jeho jednání kvalifikoval toliko podle základní skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku a nikoli podle skutkové podstaty kvalifikované podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku (viz odst. 34-35 rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak upřesnil otázku spoluzavinění poškozeného s poukazem na jeho porušení povinností chodce a potvrdil závěry soudu prvního stupně (viz odst. 5 usnesení odvolacího soudu), přičemž Nejvyšší soud se se závěry soudů rovněž ztotožnil a i tuto námitku obviněného shledal zjevně neopodstatněnou.
21. Obiter dictum je namístě poznamenat, že obviněný obdobné námitky obsažené v dovolání uplatnil nejen v řízení před soudy nižších stupňů, ale i v původním dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž soudy se s těmito námitkami v dostatečné míře vypořádaly. V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudy prvního a druhého stupně, se kterými se soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
22. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 3. 2022
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D. předseda senátu