7 Tdo 94/2025

7 Tdo 94/2025-981

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2025 o dovolání obviněného K. A. B. podaném proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2024, sp. zn. 1 To 67/2024, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 2/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. A. B. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, č. j. 46 T 2/2024-732, byl obviněný K. A. B. uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění ve výměře deseti let. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2024, č. j. 1 To 67/2024-866, zrušil k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch

obviněného proti výrokům o vině i trestu napadeného rozsudku podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného K. A. B. podané proti výroku o vině i trestu zamítnuto.

3. Uvedených trestných činů se podle zjištění soudů obviněný dopustil v podstatě tím, že dne 12. 7. 2023 okolo 16:05 hod., v Brně v areálu na ulici XY XY, v budově na pozemku parc. č. XY, katastrální území XY, kde byl na návštěvě u K. B. a M. G., kteří zde bydleli ve squatu, poté, co od nich po hádce s K. B. odcházel, s vědomím, že budova má pouze jeden východ, že z 1. patra budovy lze odejít po jediném schodišti, že okna v 1. patře budovy jsou zajištěna kovovými mřížemi, že se oba poškození nacházejí v 1. patře budovy a vzhledem ke stavu jejich opilosti a únavy mají omezené možnosti reakce, u tohoto jediného východu z budovy, poblíž schodiště do patra, zapalovačem podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu a srozuměn s tím, že vznikly? požár rozšířením žáru a kouře může způsobit smrt obou poškozených nacházejících se v 1. patře budovy, z místa odešel, přibližně po 3 minutách se na místo vrátil, aby „zkontroloval situaci“, a po zjištění, že budova již hoří, bez přivolání jakékoliv pomoci po dalších přibližně 3 minutách z místa opět odešel, zapálení hořlavého materiálu pak mělo za následek vznik požáru, který se rozšířil v prostorách východu, hořlavých částí budovy a okolí, načež žár a kouř směřovaly také do 1. patra objektu, kde se nacházeli K. B. a M. G., kteří se po zjištění požáru snažili jediným možným východem z objektu uniknout, což se jim vzhledem k velkému žáru nepodařilo, vrátili se zpět do patra, kde přes okno přivolali pomoc, kterou jim poskytl D. S. pracující ve vedlejším objektu, který společně s M. G. částečně vyhnuli kovovou mříž, načež se M. G. podařilo vytvořeným otvorem z budovy uniknout, K. B. z domu vyprostili až přivolaní hasiči, tímto jednáním obviněný způsobil K. B. vícečetné popáleniny 2. a 3. stupně v oblasti dolních a horních končetin, na zádech, trupu a obličeji o celkové ploše přibližně 42 % povrchu těla, dále akutní poškození dýchacího traktu zplodinami hoření, způsobené vdechováním těchto zplodin, se selháním dýchání a nutností umělé plicní ventilace po dobu 12 dní, přičemž bez lékařské pomoci by došlo k úmrtí poškozené, a M. G. způsobil popáleniny 2. stupně na obou dlaních a dlaňových plochách prstů a popáleniny 1. stupně na hřbetu nosu, na krku a na obou bércích, celkem popáleniny na 7 % těla, zapálením tohoto a sousedního objektu způsobil obviněný poškozenému Statuárnímu městu Brnu majetkovou škodu v celkové výši 119 890 Kč.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Především akcentoval vadu nesprávného právního posouzení subjektivní stránky trestného činu a nepřiměřené hodnocení důkazů svědčících v jeho prospěch.

5. Obviněný v prvé řadě uvedl, že se rozsudek odvolacího soudu zakládá na zcela nedostatečném zjištění skutkového stavu. Primární dovolací důvod pak spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku, neboť nebyla dostatečně prokázána subjektivní stránka činu, zejména pak úmysl obviněného způsobit smrt poškozených. Odvolací soud nesprávně předpokládal, že si musel být vědom rizika vzniku požáru a jeho možných fatálních závěrů, kdy tento závěr nebyl podpořen žádnými konkrétními důkazy. Jeho srozumění s možností způsobení smrtelných následků (či vůbec jakkoli poškozeným ublížit) nebylo mimo jakoukoli rozumnou pochybnost prokázáno. Naopak provedené důkazy podle jeho přesvědčení naznačují, že jednal impulzivně, v psychické tísni a pod značným vlivem alkoholu, což podstatně omezilo jeho schopnost uvažovat o důsledcích svého jednání, přičemž tento stav vylučuje závěr o přímém i nepřímém úmyslu. V tomto ohledu odkázal na judikaturu Ústavního soudu a nutnost vykládat rozumné pochybnosti ve prospěch obviněného. Soudy podle něj nezohlednily existující pochybnosti ve vztahu k naplnění subjektivní stránky trestného činu. Opětovně akcentoval nadměrnou konzumaci alkoholu, jež byla zohledněna ve vztahu k nemožnosti adekvátní reakce poškozených na vzniklou situaci, přičemž ji je nutno brát v potaz i při posuzování otázky domnělého srozumění či vědomosti obviněného při iniciaci požáru.

6. Dovolateli pak nebylo zřejmé, z jakých konkrétních důkazních prostředků odvolací soud dovodil, že by k iniciaci požáru mělo dojít tak, že „zapalovačem podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu“. Žádný důkaz tento závěr nepotvrzuje, naopak z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru, resp. z následného znaleckého posudku nprap. Aleše Hrnčíře vyplynul závěr opačný, že ke vzniku požáru mohlo dojít tak, jak tvrdí obviněný, tedy nedbalostním odhozením cigaretového nedopalku. Nelze pak jednoznačně konstatovat, že by úmyslně založil požár, aby se poškozeným pro jakýkoli domnělý předchozí skutek mstil. K věrohodnosti jeho výpovědi k otázce vzniku požáru (odhozením cigaretového nedopalku) bylo ve znaleckém posudku z odvětví psychiatrie vypracovaného MUDr. Márií Laurovou konstatováno, že jeho výpověď se v těchto ohledech jeví jako věrohodná. Tento závěr je pak v příkrém rozporu se subjektivními domněnkami vrchního soudu. Stejně tak kamerové záznamy podle něj nebyly apriorně správně interpretovány. Jeho návrat na místo činu nelze považovat za důkaz jeho srozumění s následky požáru, nýbrž pouze za projev jeho zmatení a nejistoty. Rovněž nebylo prokázáno, že by obviněný disponoval jakýmkoli prostředkem, který by mohl významně přispět k rozšíření požáru, což vyvrací tvrzení o promyšleném jednání. Nebyly pak zjištěny žádné indicie, jež by nasvědčovaly tomu, že obviněný měl relevantní motiv ke způsobení smrti poškozených. Vztahy mezi obviněným a poškozenými nebyl natolik konfliktní, aby mohly vést k závěru o úmyslu obviněného tyto usmrtit. Okolnosti případu naopak naznačují, že jednání dovolatele bylo chaotické, neuvážené a zcela postrádalo jakoukoli plánovitost, což koresponduje se závěry o jeho opilosti.

7. Konečně obviněný s odkazem na § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. akcentoval, že Nejvyšší soud musí při výkladu dovolacích důvodů reflektovat ústavně zaručená základní práva a svobody a je jeho povinností zasáhnout do skutkových zjištění soudů, neboť jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Tyto rozpory obhajoba namítala již v rámci svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru s ohledem na ekonomii soudního řízení odkázal na své odvolání (resp. jeho doplnění), v němž popsal jednotlivá pochybení ze strany soudu prvního stupně. Soudy bagatelizovaly a fakticky bez dalšího vyšly z prvotního vyjádření obviněného, aniž by pominuly jednak možnost zjevně chybné interpretace jeho vyjádření tlumočníkem, jakož i další vyjádření, která na tuto skutečnost logicky navazovala.

8. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený „rozsudek usnesení“ Vrchního soudu v Olomouci v celém rozsahu a současně aby podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření předně uvedl, že obviněný striktně nerozlišoval specifický záběr dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dále konstatoval, že obviněný nemohl své námitky opřít o odkaz na skutečnosti uplatněné v odvolání, neboť takový postup není přípustný (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.).

10. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. s jistou mírou benevolence podřadil některé námitky obviněného stáčející se k nedostatku subjektivní stránky zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, avšak nepřiznal jim opodstatnění. Ve vztahu ke kritice zločinu vraždy podle § 140 odst. 2 tr. zákoníku, že čin nebyl spáchán s rozmyslem, uvedl následující skutečnosti. Byť se nyní obviněný snažil redukovat negativní úroveň k poškozeným osobám, upozornil na motivaci msty z předcházející rozepře s K. B., kdy podnět odpovídá i zjištěnému osobnostnímu založení obviněného. Ohledně výskytu poškozených na místě a jejich stavu zvýraznil, že obviněný s poškozenými konzumoval alkohol a věděl o jejich značné podnapilosti. Pokud jde o situační konstelaci, upozornil na to, že obviněný nebyl v předmětném squatu poprvé, takže znal limitované možnosti úniku před požárem. O vyšší míře racionální kontroly u rozmyslu zvláště vypovídá, že obviněný zapálil místo u schodiště, které bylo jediným možným únikem ze squatu. Na místě se nacházel hořlavý materiál, o čemž měl taktéž povědomost. Poukázal též na vyhodnocení opakovaného odchodu obviněného a jeho předchozí zkušenost s úmyslným založením požáru. Obviněný přitom nevyvinul žádné úsilí směrem k oznámení požáru, natož k jeho zastavení, pročež hrozilo nebezpečí vedoucí ke smrti dvou na místě se vyskytujících osob. Nepočítal tedy s žádnou konkrétní okolností, která by mohla v daných časových a situačních poměrech zabránit možnému následku plynoucímu z jeho jednání. Ohledně hrozícího těžšího následku v oblasti života a zdraví poškozených, než reálně nastal, lze vycházet z vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství.

11. Dále připomněl, že varianta o nedbalostním odhození nedopalku cigarety byla spolehlivě vyvrácena. Rovněž nepřichází v úvahu zveličovat vlastní stav obviněného, jelikož z pozorovatelského pohybu a chování obviněného nevyplývá jeho těžká nebo hlubší opilost, nanejvýše se jednalo o střední opilost. Osobnostní profil obviněného je popsán na podkladě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, z něhož se podává, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného byly v době činu toliko nepodstatně snížené. V tomto ohledu byly zohledněny nejen stav opilosti, ale rovněž nález avizovaných impulzivních črtů ve struktuře osobnosti obviněného.

12. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání

dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

14. Pokud jde o obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

16. Pakliže obviněný uplatnil shora citovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., předně v rámci deklarace existence extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy odkázal na své odvolání včetně jeho doplnění, v němž měl popsat jednotlivá pochybení ze strany soudu prvního stupně. Nicméně Nejvyšší soud se v řízení o dovolání může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svou námitku opírat o odkaz na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání učiněných v předcházejících stadiích řízení nebo například na obsah závěrečných řečí v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr.). Jestliže tedy obviněný poukázal na obsah podaného odvolání (resp. jeho doplnění), Nejvyšší soud se jím nebyl povinen (ale ani oprávněn) zabývat.

17. S notnou dávkou benevolence lze však vysledovat námitky zpochybňující konkrétní učiněná skutková zjištění, jež by bylo možné pod zvolený důvod dovolání subsumovat. Takto dovolací soud chápal výhrady obviněného k učiněnému závěru o iniciaci požáru tím, že „zapalovačem podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu“, neboť fakt, zda se tak stalo uvedeným počínáním nebo tvrzeným nedbalostním odhozením cigaretového nedopalku, lze označit za rozhodné skutkové zjištění určující pro naplnění subjektivní stránky přisuzovaného trestného činu vraždy. Tento závěr pak obviněný dával do kontrapozice s jím učiněnou výpovědí, odborným vyjádřením Hasičského záchranného sboru a znaleckým posudkem z odvětví psychiatrie. Současně namítal nesprávnou interpretaci kamerových záznamů.

18. Úvodem je vhodné poznamenat, že z obsahu dovolání je patrné, že obviněný K. A. B. svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování své obhajoby již v původním řízení včetně řádného opravného prostředku, přičemž zejména odvolací soud se již s uplatněnými námitkami vypořádal. Z odůvodnění jeho rozsudku ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně je dostatečně zřejmé, jak byly hodnoceny provedené důkazy a k jakým závěrům přitom soudy dospěly. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry.

Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Je rovněž namístě připomenout, že zjevný rozpor skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů, je namístě dovodit zejména, pokud by skutková zjištění neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, případně nevyplývala z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, anebo že zjištění jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod., k čemuž však, jak bude vyloženo dále, nedošlo.

19. Stran námitek zpochybňujících skutková zjištění soudů a jejich hodnocení důkazů je potřeba uvést, že soudy na základě provedeného dokazování dovodily průběh skutkového děje tak, jak je popsán výše. Skutkové zjištění týkající se jednání obviněného, jenž podpálil kus papíru, který odhodil na hromadu hořlavého materiálu, bylo opřeno zejména o výpověď obviněného z přípravného řízení, kdy tento (po zahájení trestního stíhání, po řádném poučení, za přítomnosti obhájce a tlumočníka) opakovaně řekl, že k zapálení došlo odhozením zapáleného papíru na hořlavý materiál v budově, kde se nacházeli poškození.

Tato výpověď byla důkladně vyhodnocena zejména s ohledem na její provázanost s ostatními důkazy a zasazením do časové souslednosti a chování obviněného, přičemž byla shledána věrohodnou a prokázanou bez důvodných pochybností. Korespondovala především s kamerovými záznamy, z nichž je patrno, že obviněný po opuštění squatu (v němž již byl požár založen) nerozhodně přecházel po ulici a vyhlížel směrem k areálu, následně vešel dovnitř, setrval tam tři minuty a definitivně a ve spěchu odešel. Zcela logicky bylo z takového jeho následného počínání usuzováno, že událostí významnou pro jeho návrat bylo předchozí zapálení s pomocí hořícího papíru, a nikoli nedbalé odhození nedopalku cigarety (k tomu též v podrobnostech zejm.

odstavec 21. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nelze opomíjet ani předchozí neshodu s poškozenou a osobnostní založení obviněného (impulzivní a emočně nestabilní rysy) vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a zdravotnická odvětví různá, specializace klinická psychologie. Odvolací soud tedy dostatečně vyložil, proč považoval první výpověď obviněného za věrohodnou, včetně případné možnosti chybné interpretace jeho vyjádření tlumočníkem, kdy bylo prakticky vyloučeno, aby opakovaně došlo k chybnému překladu.

Pakliže obviněný poukazuje na skutečnost, že z odborného vyjádření Hasičského záchranného sboru Jihomoravského kraje, oboru vyšetřování příčin požáru, resp. z následného výslechu zpracovatele odborného vyjádření nprap. Aleše Hrnčíře vyplynul závěr, že ke vzniku požáru mohlo dojít nedbalostním odhozením cigaretového nedopalku, je nutné uvést, že se k totožné námitce již zcela dostatečně vyjádřil právě soud odvolací. Jestliže v doplnění odborného vyjádření nebyla vyloučena verze o odhození cigaretového nedopalku, zpracovatel se v mezích vlastní odbornosti nemohl ke vzniku požáru blíže vyjádřit, což však neznamenalo zpochybnění nebo vyvrácení verze úmyslného zapálení.

Obdobně je vhodné k předkládaným závěrům psychologické části znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Márií Laurovou uvést na pravou míru, že ačkoli deklarovala, že výpověď (že cigaretu odhodil, ale neuvědomoval si, co může nastat) obviněného k vyšetřované věci před znalkyní vyznívá věrohodně, hodnotila jen to, co mohla sama vnímat z údajů v rámci psychologického vyšetření, nicméně i toto své vyjádření doplnila o existenci negativních emocí v daný moment u obviněného vůči jeho expartnerce.

20. Nejvyšší soud proto v provedených důkazech neshledal rozpory se zjištěným skutkovým stavem. Jedná se o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se dovolatel dopustil shora popsaného jednání.

21. Lze tedy uzavřít, že mezi skutkovými zjištěními zejména Vrchního soudu v Olomouci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, není zjevný rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad v provedených důkazech, které především odvolací soud řádně zhodnotil a svůj postup vysvětlil v odůvodnění rozsudku, na nějž v podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje. Není předmětem řízení o dovolání jednotlivé důkazy znovu dopodrobna reprodukovat, rozebírat, porovnávat, přehodnocovat a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Nemohl-li být v nyní posuzované věci shledán zjevný rozpor, nemohla být ani porušena zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného (in dubio pro reo). Zásada in dubio pro reo, která vyplývá ze zásady presumpce neviny, znamená, že za situace, kdy nelze odstranit dalším dokazováním důvodné pochybnosti o skutkové otázce významné pro rozhodnutí ve věci, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. V této věci však pochybnosti o průběhu skutkového děje nevznikly. Ostatně již vrchní soud se poměrně zevrubně k identické námitce vyjádřil, přičemž po vyhodnocení důkazů jednotlivě a ve vzájemných souvislostech dospěl k závěru, že poskytují ucelený a logický pohled na celý skutkový děj (k tomu srov. odstavec 32. odůvodnění jeho rozsudku).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Návazně se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného, jež směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku s ohledem na absenci požadovaného úmyslného zavinění. Dovolatel právně relevantním způsobem (byť své úvahy částečně vystavěl na alternativních skutkových zjištěních a vlastním hodnocení důkazů) v rámci důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rozporoval naplnění subjektivní stránky předmětného zločinu. Nejvyšší soud pak danou námitku shledal zjevně neopodstatněnou.

23. Konkrétně obviněný soudům vytýkal, že závěru o nepřímém úmyslu odporuje fakt, že byl pod vlivem značného množství alkoholu, což podstatně omezilo jeho schopnost uvažovat o důsledcích, přičemž jednal impulzivně a v psychické tísni. Podle jeho přesvědčení si nemusel být vědom rizika vzniku požáru a jeho možných fatálních závěrů. Nebylo ani prokázáno, že by disponoval jakýmkoli prostředkem, který by mohl významně přispět k rozšíření požáru, což vyvrací tvrzení o promyšleném jednání. Konečně nebyly zjištěny žádné indicie, jež by nasvědčovaly tomu, že obviněný měl relevantní motiv ke způsobení smrti poškozených.

24. Trestného činu vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, a takový čin spáchá na dvou nebo více osobách. Pokusem trestného činu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí takové jednání pachatele, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo. Z hlediska subjektivní stránky je nutno podotknout, že je charakterizována výhradně úmyslným zaviněním.

25. V obecné rovině je též vhodné předestřít, že zavinění obecně vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým stavem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí uveřejněná pod č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, nebo ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1380/2018). Rozmyslem se pak rozumí kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí. Může jít i o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale nikoli po předchozím uvážení, kdy zvážil zásadní okolnosti svého zamýšleného jednání jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu. Avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140-271. Komentář. 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1869 až 1870).

26. Závěr o nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který byl v dané věci shledán, je namístě dovodit, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se pak v souladu s § 15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem, neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1467/2015). Pro eventuální úmysl pak postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014, uveřejněné pod č. 55/2015 Sb. rozh. tr.).

27. V této konkrétní věci lze pak zrekapitulovat, že oproti podané obžalobě byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2024, sp. zn. 46 T 2/2024, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Z podnětu odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně však byl podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu tento rozsudek soudu prvního stupně a za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 2, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku.

28. Nejvyšší soud je pak toho názoru, že rozporovaný závěr o naplnění úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve vztahu ke zločinu vraždy se jeví jako zcela přiléhavý. Ze zjištěných skutkových okolností totiž plyne správnost závěru, že dovolatel nemohl (především) počítat s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný. Obviněný veden mstivým motivem (vzdor jeho tvrzení prokázaného) zapalovačem podpálil kus papíru, jenž odhodil na hromadu hořlavého materiálu v blízkosti schodiště, čímž vyvolal požár, který se rozšířil na schodiště, které bylo jediným únikovým východem z prvního patra budovy.

Lze též připomenout, že o existenci hořlavého materiálu na daném místě měl taktéž obviněný povědomost, když jeho výčet (např. vata, matrace, elektronika) uváděl při svých výsleších. Relevantními skutečnostmi ve vztahu k prokázání zavinění ve vyžadované formě jsou zejména zjištění, že byl dobře obeznámen s místními poměry v areálu i přímo v budově, neboť nebyl v předmětném squatu poprvé, znal limitované možnosti úniku před požárem, stejně jako absenci protipožárních prostředků v budově, přičemž všechna okna v patře budovy byla zamřížovaná.

Věděl tedy, že se v době iniciace požáru poškození po konzumaci alkoholu nacházejí v prvním patře (poškozený M. G. s ohledem na stav podnapilosti dokonce usnul), odkud neměli jinou únikovou cestu než po úzkém schodišti do přízemí. Tomu odpovídá i následné počínání obviněného, kdy minimálně při návratu do areálu už musel sledovat vyvolaný požár a viděl, že poškozeným brání v úniku z budovy, avšak nesnažil se případným následkům zabránit (rozhodně pak jeho návrat nelze interpretovat jako projev proklamovaného zmatení či blíže neobjasněné nejistoty).

Je rovněž obecně známou skutečností, že po iniciaci zapáleným papírkem a za přítomnosti hořlavého materiálu dojde k rozšíření požáru, při němž člověku hrozí přímé působení žáru a plamenů na povrch těla a vznik popálenin nebo nepřímé působení kouře a zplodin na dýchací cesty a další orgány, což představitelně bez vnějšího zásahu povede ke smrti osob, které byly požáru vystaveny. Konečně pozornosti neuniká ani předcházející zkušenost obviněného se založením požáru, kterého se dopustil v Polsku.

29. Odvolací soud správně konstatoval, že obviněný svým jednáním vyvolal předvídatelný sled událostí směřující ke dvojnásobnému fatálnímu následku. Nemohl se pak spolehnout na žádnou okolnost, která by poškozeným pomohla požáru uniknout a vyhnout se tak hrozícímu smrtelnému následku. Dovolatel tedy věděl, jak bude skutkový děj pokračovat, a byl s jeho průběhem srozuměn. K dokonání činu nedošlo na základě skutečností na obviněném zcela nezávislých. Trestný čin proto zůstal ve vývojovém stadiu pokusu, neboť k očekávanému následku (zcela mimo vůli obviněného) nedošlo, a to díky bezprostřednímu zásahu svědka D. S. a intervenci jednotek integrovaného záchranného systému. Ohledně hrozícího těžšího následku v oblasti života a zdraví poškozených osob však lze vycházet z vyhodnocení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, tj. pakliže by obvinění zůstali déle v hořící budově, mohlo dojít k jejich úmrtí v důsledku otravy oxidem uhelnatým či uhořením, resp. u poškozené K. B. i bez okamžité odborné lékařské pomoci.

30. Pro úplnost lze též doplnit, že bylo dostatečně objasněno, proč obviněný jednal s požadovaným rozmyslem, kdy bylo možno vysledovat alespoň krátkou racionální úvahu nad spácháním činu po neshodě s poškozenou, k čemuž využil jednoduchý a dosažitelný prostředek. S ohledem na zvolenou a řádně odůvodněnou premeditaci je irelevantní výhrada obviněného, že promyšlenost jeho počínání je negována tím, že nedisponoval prostředkem, jenž mohl významně přispět k rozšíření požáru. Okolnosti případu pak rozhodně nenasvědčují čistě chaotickému iracionálnímu počínání, neboť bylo možno identifikovat alespoň krátkou racionální úvahu nad spácháním činu.

31. Jestliže dovolatel opakovaně zdůrazňuje roli konzumace alkoholu (která měla být brána v potaz toliko u poškozených), dovolací soud akcentuje úvahy soudů obou stupňů, které se již stavem opilosti obviněného a jeho vlivem na spáchání trestného činu podrobně zabývaly. Z holého poznatku dovolatele o ovlivnění danou návykovou látkou nelze vylučovat spáchání trestného činu vraždy v nepřímém úmyslu, kdy toliko bagatelizuje své počínání. Je tedy potřeba zopakovat, že obviněný byl ve stavu střední opilosti, byl schopen běžného pohybu, normálního rozvažování, reagoval na okolní osoby, nijak viditelně nevrávoral, nepůsobil zmateně či dezorientovaně. Hodnocení opilosti obviněného ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie odpovídalo objektivním skutečnostem a svědčilo v kumulaci s impulzivními rysy osobnosti obviněného pro nepodstatné snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností, pročež byl shledán příčetným. Souvislost mezi založením ohně, jeho rozšířením v konkrétní budově a ohrožením osob nacházejících se uvnitř byla jasně srozumitelná i středně těžce opilému obviněnému, kdy pro domýšlení důsledků jeho jednání nebyly zapotřebí ani žádné zvláštní znalosti, zkušenosti nebo složitější úvahy.

32. Lze tedy uzavřít, že obviněný věděl, že zvoleným způsobem může poškozené bezprostředně ohrozit na životě a s takovým následkem byl i srozuměn. Výhrady dovolatele k jeho úmyslu usmrtit poškozené lze tudíž považovat za zjevně neopodstatněné.

V.Závěr

33. Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto rozhodnutí, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného K. A. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 26. 2. 2025

JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu