7 Tdo 949/2025-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. 11. 2025 o dovolání obviněného M. Š. podaném proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, sp. zn. 11 To 155/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 49 T 53/2025 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 4. 2025, č. j. 49 T 53/2025-139, byl obviněný M. Š. uznán vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 60 denních sazeb po 700 Kč, celkem tedy 42 000 Kč.
2. Podle zjištění soudu prvního stupně se obviněný dopustil výše uvedeného přečinu v podstatě tím, že dne 3. 3. 2021 v době od 10:00 hod. do 10:42 hod. v budově Policie České republiky v XY, okres Praha-XY, před policejním orgánem v trestní věci po řádném poučení v procesním postavení svědka uvedl, že dne 22. 1. 2020 a dne 26. 2. 2020 při zkušebních testech k rozšíření řidičského oprávnění k němu v rámci zkoušek nikdo nepřistoupil, zkušební komisař seděl úplně vepředu, pouze se u něj podepsal, ačkoli si byl vědom, že se toto tvrzení nezakládá na pravdě, neboť mu zkušební komisař otázky před odevzdáním zkontroloval tak, aby test úspěšně složil.
3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2025, č. j. 11 To 155/2025-155, bylo odvolání obviněného směřující proti výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
4. Obviněný podal proti usnesení Krajského soudu v Praze dovolání, ve kterém odkázal na dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Odmítl, že by vědomě během policejního výslechu dne 3. 3. 2021 lhal. I kdyby však soudy dospěly k závěru, že uvedl nepravdu, přesto by jeho jednání nemohlo založit trestněprávní odpovědnost, a to s ohledem na zásadu zákazu nucení k sebeobviňování. Dovolatel si při výslechu uvědomoval závažnost jednání obviněných ve zdrojové věci, ve které byl svědkem, a netušil, zda nebudou orgány činné v trestním řízení vyvozovat i jeho účast na trestném činu. Jeho výpověď nelze považovat za protiprávní, jelikož jen sám sebe kryl před hrozbou trestního stíhání. Obviněný se mohl spravedlivě domnívat, že již pouhá účast na zkouškách zakládá nějakou formu jeho trestné součinnosti. Dovolatel odkázal na rozhodnutí soudů v jiných věcech zabývající se uvedenou zásadou a dodal, že zásada zákazu nucení k sebeobviňování se vztahuje nejen na obviněné, ale také na svědky. Citoval nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/2022, podle kterého skutečnost, že pachatel (byť v postavení svědka) má možnost odepřít výpověď o svém trestném jednání, nedává státu možnost jej sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede na svou obranu výpověď nepravdivou. Obviněný se nacházel v situaci, kdy se na něj zásada zákazu nucení k sebeobviňování vztahovala, a mohl tedy legálně o své (byť pouze domnělé) trestné činnosti uvést nepravdu.
5. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí nižších soudů a sám aby ve věci rozhodl o zproštění obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.
6. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření konstatoval, že pokud dovolatel nově poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, nejedná se o přiléhavou judikaturu. V judikované věci bylo postavení obviněného jakožto osoby stíhané i za tzv. zdrojový trestný čin nepochybné. Byl totiž totožným rozsudkem uznán vinným jak tím, že zdrojový trestný čin spáchal, tak i tím, že o něm jako svědek nepravdivě vypovídal. Obviněný oproti tomu nebyl nikdy v jiném postavení než svědka. Pokud namítl, že se při výslechu obecně bál možné trestní represe vůči své osobě, neuvedl žádnou konkrétní okolnost, která by takový trestní postih činila pravděpodobným či reálným. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že pouhý neurčitý obecný strach pociťovaný jinak zachovalou osobou při
policejním výslechu není pro právní posouzení nepravdivé svědecké výpovědi významný. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 7. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno obviněným jako oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř., prostřednictvím obhájce podle § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě a na místě podle § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a s obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. ř.
8. V první řadě Nejvyšší soud upozorňuje na to, že dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, který směřuje proti již pravomocnému soudnímu rozhodnutí. Nelze je proto uplatnit v takové šíři jako řádný opravný prostředek, nýbrž jen ze zákonem taxativně vyjmenovaných důvodů stanovených v § 265b tr. ř. Konkrétní námitky dovolatele přitom vždy musí obsahově odpovídat jejich zákonnému vymezení, nelze tudíž akceptovat pouhé označení určitého důvodu dovolání, aniž by mu bylo možné podřadit vytýkaná pochybení.
9. Obviněný M. Š. ve svém mimořádném opravném prostředku odkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
10. U tohoto důvodu dovolání jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení se pak týká nesprávného použití hmotného práva ve vztahu k otázce nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku. Dovolatel uplatnil prakticky jedinou výhradu týkající se nesprávného použití zásady zákazu nucení k výpovědi, popř. zákazu nucení k sebeobviňování. Tato námitka se týká protiprávnosti jako jednoho ze znaků trestného činu a souvisí se základním lidským právem obviněného na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Pod uplatněný dovolací důvod je podřaditelná.
11. Úvodem je však namístě pro úplnost upozornit na to, že obhajoba zvolená dovolatelem je nelogická a vnitřně rozporná. Na jedné straně obviněný od počátku trestního řízení tvrdil (a uvádí to i v rámci dovolání), že ve své výpovědi dne 3. 3. 2021 učiněné před policejním orgánem nelhal a test složil řádně a zcela podle pravidel, zároveň se však domáhá své ochrany coby svědka poukazem na zmiňovanou zásadu s tím, že vypověděl tak, jak vypověděl, proto, že se obával nebezpečí trestního stíhání. Námitka obviněného, že u výslechu nelhal, je skutkové povahy, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu a obviněný ji v dovolání zmínil již jen okrajově. Nejvyšší soud vycházel z toho, jaký skutkový stav byl soudy na podkladě provedených důkazů zjištěn. Soud prvního stupně se totiž předně zabýval ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. tím, zda obviněný uvedl jako svědek v předmětném trestním řízení nepravdu, a dospěl po zhodnocení důkazů k nezpochybnitelnému závěru, že tvrzení obviněného, jenž učinil v procesním postavení svědka při výslechu dne 3. 3. 2021, byla nepravdivá.
12. Těžiště dovolání spočívá v námitce, že obviněný mohl uvádět nepravdu, jelikož tím sám sebe chránil před hrozbou trestního stíhání. Dovolatel s poukazem na výše uvedený dovolací důvod namítl, že ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1536/22, měla být v jeho případě aplikována zásada zákazu nucení k sebeobviňování, z níž podle něj plyne, že mohl při předmětném výslechu „legálně“ uvádět nepravdu. Argumentace citovaným nálezem Ústavního soudu však není na tento případ přiléhavá. Ústavní soud se vyjádřil v tom smyslu, že byť má pachatel možnost odepřít výpověď o svém trestném jednání, stát jej nemůže sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede na svou obranu výpověď nepravdivou. Ústavní soud v této souvislosti dále zdůraznil, že není rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí. Při posouzení trestní odpovědnosti pachatele za jeho výpověď je tak rozhodujícím kritériem její obsah. Zastírá-li pachatel výpovědí jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi. Popisuje-li výpověď více skutkových okolností, vztahuje se tato „imunita“ pachatele pouze k těm jejím částem, které se týkají této trestné činnosti (viz odst. 17 uvedeného nálezu Ústavního soudu).
13. V nyní projednávané trestní věci byl obviněný M. Š. vyslýchán jako svědek ve věci obviněných K. G., R. Š. a spol., kteří společně jako pověření zkušební komisaři k přezkušování odborné způsobilosti k řízení motorových vozidel v době od 7. 1. 2020 do 17. 8. 2020 v rozporu se svými povinnostmi zkušebních komisařů jednak rezignovali na svou zákonnou povinnost kontrolovat zákonnost zkoušek žadatelů, jednak těmto v rozporu se zákonem radili, zkontrolovali a opravili jim testy v aplikaci eTesty ještě před jejich ukončením, případně za žadatele obviněný R. Š. test složil v jejich nepřítomnosti, a takto jednali ve značném množství případů, přičemž jedním z těchto žadatelů byl podle obžaloby také obviněný M. Š. Ten uvedl při výslechu dne 3. 3. 2021 nepravdu, když tvrdil, že k němu během testu nikdo nepřistoupil a otázky mu nebyly překontrolovány zkušebním komisařem (srov. protokol o jeho výslechu na č. l. 14-20 trestního spisu).
14. Jak bylo již uvedeno shora, zákaz nucení k sebeobviňování (zásada nemo tenetur se ipsum accusare) se vztahuje pouze k té části výpovědi, v níž by měl svědek popisovat skutečnosti týkající se jeho vlastního trestného jednání, nikoli jednání jiné osoby. V případě, o kterém pojednával zmiňovaný nález Ústavního soudu, byl pachatel vyslýchán v postavení svědka o okolnostech jasně svědčících o tom, že se sám dopustil trestného činu, za který byl také následně stíhán a odsouzen. Naproti tomu v nyní posuzovaném případě bylo nepochybné, že dovolateli jakožto svědkovi byly v přípravném řízení policejním orgánem kladeny otázky výlučně k trestné činnosti výše zmiňovaných obviněných (mj. zneužití pravomoci úřední osoby), nikoli k okolnostem, které by mohly mít bezprostřední význam pro posouzení otázky, zda se on sám nedopustil jakékoli trestné činnosti. Mimoto dovolatel ani materiálně v postavení potencionálního obviněného v té věci být nemohl, jelikož se v posuzovaném směru žádného trestného jednání nedopustil ani neměl důvod se tak domnívat a nic takového mu ani nebylo ze strany orgánů činných v trestním řízení naznačeno, a to ani volbou otázek či jinými úkony (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2025, sp. zn. 5 Tdo 101/2025, a zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2025, sp. zn. 8 Tdo 601/2025 v prakticky totožné věci). Pouze vlastní nejasná obava dovolatele (obzvlášť pokud byl údajně sám přesvědčen o tom, že se ničeho nedopustil), zda ho policie rovněž nebude prověřovat, nemohla ospravedlnit jeho jednání, že se i přes výslovné poučení o následcích křivé výpovědi vědomě rozhodl – aniž byl k výpovědi jakkoli nucen – uvést nepravdu o zásadních skutečnostech v tehdy vyšetřované trestní věci.
15. Ostatně pokud by obviněný měl skutečně subjektivní obavu, že z nějakého důvodu podáním výpovědi sebe vystaví nebezpečí trestního stíhání, měl možnost nastolit otázku odepření výpovědi, o čemž byl rovněž poučen podle § 100 odst. 2 tr. ř. Poté by orgány činné v trestním řízení dále řešily, zda obviněný má k odepření výpovědi zákonný důvod (aniž by jej nutily k uvedení takových podrobností, které by byly fakticky sebeobviňováním). Avšak pokud této možnosti nevyužil a zcela dobrovolně a úmyslně uvedl při výslechu u policejního orgánu nepravdu, založil svou odpovědnost podle trestního zákona za trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Vzhledem k tomu, že se nejednalo o situaci předpokládanou ve výše uvedeném nálezu (neuváděl nepravdu ve vztahu k vlastní trestné činnosti, nýbrž k okolnostem majícím bezprostřední význam pro posouzení, zda se zkušební komisaři dopustili trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby), byl jeho postih v podobě trestní represe zcela na místě. Zmiňovaná zásada zákazu nucení k sebeobviňovaní tak nebyla porušena, do Listinou zaručeného práva obviněného na soudní ochranu nebylo nijak zasaženo. Skutek obviněného vykazuje znak protiprávnosti. Námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
16. Jestliže soudy skutek obviněného kvalifikovaly jako přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, nejde o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
17. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., o čemž v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. 11. 2025
JUDr. Josef Mazák předseda senátu