6 7
8 Tdo 601/2025-404
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 7. 2025 o dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2025, č. j. 8 To 162/2024-326, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 6 T 115/2023, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 6 T 115/2023, uznán vinným přečinem křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výrokové části citovaného rozsudku) byl podle § 346 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb v částce 500 Kč, tedy celkem 50 000 Kč.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 162/2024-268, podle § 258 odst. 1 písm. a), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zprošťuje obžaloby Okresního státního zastupitelství v Karlových Varech ze 4. 9. 2023, sp. zn. 2 ZT 37/2023, protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
3. Z podnětu dovolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného, Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 Tdo 979/2024-290, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 162/2024-268, jakož i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující a Krajskému soudu v Plzni podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Po vrácení věci Krajský soud v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2024, č. j. 6 T 115/2023-229, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 8 To 162/2024-326, tak, že uznal obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, který se skládá z jednoho sta (100) denních sazeb po pěti stech (500) Kč.
I. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2025, č. j. 8 To 162/2024-326, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání s odkazem na naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyslovil nesouhlas se závěry vyslovenými odvolacím soudem v bodu 6 a následujících jeho rozsudku, když poukázal na to, že odvolací soud převzal názor dovolacího soudu. Judikáty, které jsou v případě dovolatele aplikovány, se podle něj vztahují na zásadně odlišné věci a nelze je v jeho případě použít. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvedl, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, který tento vyjádřil v bodě 10 a následujících odůvodnění svého rozsudku, když podle dovolatele v jeho případě bylo namístě na předmětnou část jeho výpovědi aplikovat extenzivní výklad zákazu sebeobviňování. Odvolací soud podle mínění dovolatele v této otázce neprovedl řádné hodnocení toho, zda obviněný vypovídal „jen“ lživě, či tak činil v intencích právě zmíněné zásady zákazu sebeobviňování. Soudy nižších stupňů podle něj se nevypořádaly s důvodem, pro který jim měl obviněný poskytnout lživou odpověď. Dále poukazuje na to, že podle něj předmětná jeho výpověď v porovnání s videozáznamem ze zkušební místnosti nemohla mít podstatný význam pro věc vedenou proti zkušebnímu komisaři Š. a spol. K uloženému peněžitému trestu odkazuje na skutečnost, že mezi vyhlášením rozsudku soudem prvního stupně a rozsudkem vyhlášeným soudem druhého stupně uplynula doba téměř jednoho roku, a to bez zapříčinění dovolatele, od spáchání trestného činu pak doba čtyř let, což odvolací soud nevzal při jeho ukládání v úvahu a je tedy toho názoru, že mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2025, č. j. 8 To 162/2024-326, stejně jako další rozhodnutí na něj navazující a Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který mj. ve stručnosti uvedl, že citované rozhodnutí netrpí vadami, které byly původně vytýkány v rámci kasačního rozhodnutí dovolacím soudem, neboť ty byly odstraněny. Vyjádřil své přesvědčení, že dotčené rozhodnutí nevykazuje ani žádné jiné vady, které by odůvodnily opakovaný kasační zásah dovolacího soudu a zároveň se domnívá, že krajský soud plně respektoval předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu, a proto navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
II. Přípustnost dovolání
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
9. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
10. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
12. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.
III. Důvodnost dovolání
13. Po seznámení se se spisovým materiálem a námitkami uplatněnými obviněným (prostřednictvím obhájce) v dovolání, dospěl Nejvyšší soud k následujícím závěrům.
14. Z rozsudku soudu druhého stupně, který je nyní napaden dovoláním obviněného, vyplývá, že po zrušení rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. 8. 2024, č. j. 8 To 168/2024-268, kterým byl obviněný zproštěn obžaloby (prvního ve věci vydaného rozsudku odvolacím soudem), Nejvyšším soudem [usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 Tdo 979/2024-290], z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Plzni podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 16. 4. 2024, č. j.
6 T 115/2023-115 a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl rozsudkem ze dne 20. 3. 2025, č. j. 8 To 162/2024-326, tak, že uznal obviněného vinným přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil jej podle § 67 odst. 2 písm. b) a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výši 50 000 Kč, který se skládá z jednoho sta (100) denních sazeb po pěti stech (500) Kč, když po provedeném dokazování dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že obviněný „1.
dubna 2020 mezi 17.10 a 17.43 hodin v budově Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje v Karlových Varech, Závodní 386/100, před policejním orgánem, jenž ho poučil o následcích křivé výpovědi, uvedl, že když 22. května 2020 skládal u Městského úřadu Varnsdorf písemnou část závěrečné zkoušky sloužící k tomu, aby získal řidičské oprávnění ke skupinám motorových vozidel A a B+E, že k němu zkušební komisař před koncem tohoto testu nepřistoupil a nekontroloval mu otázky, ačkoliv věděl, že to zkušební komisař R.
Š. udělal, přičemž to obžalovaný vypověděl jako svědek vyslýchaný v trestní věci vedené proti R. Š. Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Ústeckého kraje, oddělením hospodářské kriminality Děčín pod sp. zn. KRPU-204338/TČ-2019-040281, a přitom mu muselo být zřejmé, že se právě citovaná výpověď týká okolnosti důležité pro závěr, jestli R. Š. jednal coby zkušební komisař při uvedeném testu v rozporu se svými povinnostmi a zda se tím dopustil trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby“.
15. Odhlédne-li Nejvyšší soud od úvah, které dovolatel vyjádřil v bodech 10-13 svého dovolání, kde se vyjadřoval k rozhodnutím, která Nejvyšší soud zmínil ve svém usnesením ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 Tdo 979/2024-290, a jejich případnému významu pro nyní posuzovanou trestní věc z pohledu „pokynu nadřazeného soudu“, pak podstata jeho námitky k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá toliko v tom, že „podle obviněného platí, že rozhodná skutková zjištění – lživá odpověď obviněného do protokolu o výslechu svědka na položenou otázku (č. l.
2-7) – je založena na procesně nepoužitelném důkazu – výpovědi obviněného. Ta pak byla zapříčiněna policejním orgánem sugestivně položenou otázkou. Tedy dotazem, který je podle § 101 odst. 3 tr. ř. nezákonný“. Tato argumentace se dá velmi jednoduše a laicky pochopitelně shrnout v konstatování, že otázka položená obviněnému v postavení svědka vypovídajícího ve věci obviněného R. Š. (rozsáhlá trestná činnost vedená u Okresního státního zastupitelství v Děčíně pod č. j. 1 ZT 363/2020-838, zkušebních komisařů a dalších obviněných), zda k němu přistoupil během testu někdo, případně kdo a zda mu někdo nekontroloval otázky, byla otázkou sugestivní a tedy nezákonnou.
Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí zmínil rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 44/2023 (odkaz na něj je podle dovolatele nepřiléhavý), ze kterého mj. vyplývá, že pokud byla (ve věci 7 Tdo 44/2023 obviněnému) položena otázka, na kterou měl možnost odpovědi (ano, ne, odmítnout), lze pak stěží takovou otázku považovat za sugestivní a tedy nezákonnou. V předmětné trestní věci měl obviněný, tj. ve věci obviněného R. Š., vyslýchaný v postavení svědka rovněž možnost výběru, jak na otázku položenou policejním orgánem odpovědět.
Obviněný však vědomě uvedl nepravdu. Byť dovolatel i soud druhého stupně na několika místech hovoří o závazném právním názoru Nejvyššího soudu, je k tomu vhodné uvést, že závazný právní názor vyplývá primárně z odkazu Nejvyššího soudu na zákonné ustanovení zmíněné v bodu 12 jeho původního usnesení, avšak toliko ve vazbě na další skutečnosti v usnesení zmíněné, což je nutno zdůraznit. V rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2024, č. j. 8 Tdo 979/2024-290, je podstatné zejména to, že v bodě 11 svého usnesení poukázal na některé skutečnosti, které vyplývaly z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kterými se odvolací soud podle mínění Nejvyššího soudu ve svém původním rozsudku v celé šíři nezabýval a primárně se soustředil na popis skutku vymezený nalézacím soudem v jeho rozsudku.
Nutno podotknout, že ve stádiu řízení po vrácení věci odvolacímu soudu přistoupil zmíněný soud velmi pečlivě k posouzení uvedené problematiky, čehož důkazem je bezpochyby také upravený popis skutku ve výroku jeho rozsudku (při zachování totožnosti skutku – viz např. rozhodnutí č. 1/1996 Sb. rozh. tr. či č. 21/2010 Sb. rozh. tr.), když úvahy odvolacího soudu k této problematice jsou zmíněným soudem přesvědčivě a logicky vysvětleny v odůvodnění jeho rozsudku (viz body 22-26, resp. dále až body 27-31), a lze tudíž na ně plně odkázat.
16. V další části svého dovolání, a to k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že „zásadní pro projednávanou věc je také neaplikování zákazu sebeobviňování tak, jak učinil odvolací soud v bodu 10 a násl. napadeného rozsudku“, když podle dovolatele měl soud druhého stupně na předmětnou trestní věc aplikovat extenzivní výklad nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1536/22, tj. „zásadu zákazu nucení k výpovědi, resp. zákazu nucení k sebeobviňování, je podle Ústavního soudu nutné vykládat extenzivně, aby státní moc neměla možnost mezí jejích aplikace zneužívat k neoprávněnému získávání usvědčujících důkazů“, když dále poukazuje na to, že v duchu tohoto nálezu a ustanovení § 2 odst. 3 tr.
ř. nebylo soudy nižších stupňů rozvedeno, z jakých důvodů měl obviněný poskytnout lživou výpověď. Z rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 1536/22, z něhož část odůvodnění dovolatel cituje „skutečnost, že pachatel má, byť v postavení svědka, možnost odepřít výpověď o svém, do té doby třeba neznámém trestném jednání, nedává státu možnost jej sankcionovat v případě, že této možnosti nevyužije a uvede výpověď nepravdivou. Není tedy rozhodné, v jakém právním postavení pachatel o své trestné činnosti vypovídá, stejně tak je nerozhodné, v jakém druhu a fázi řízení tak činí.
Při posouzení trestní odpovědnosti pachatele za jeho výpověď je tak rozhodujícím kritériem její obsah“ (viz bod 17 dovolání, stejně tak bod 17 zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu). Ze zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu však také vyplývá, což již dovolatel nezmiňuje, že „uvedenou zásadu (zákaz nucení k sebeobviňování) přitom nelze aplikovat přehnaně formalisticky“, stejně jako závěr vyslovený v uvedeném nálezu, že „Zastírá-li pachatel obsahem výpovědi jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi.
Popisuje-li výpověď více skutkových okolností, vztahuje se tato „imunita“ pachatele pouze k těm jejím částem, které se týkají této trestné činnosti“.
17. Uvedený nález byl reakcí na odmítnutí dovolání obviněného F. K. Nejvyšším soudem, podaném proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 9. 2021, č. j. 4 To 358/2021-552, ve věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 32 T 7/2021. Primárně z důvodu přehlednosti i dokladování toho, že zmíněný nález nedopadá na předmětnou trestní věc obviněného M. H. v intencích jeho dovolacích námitek, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést skutečnosti (stručně), které charakterizovaly trestní věc obviněného F.
K. Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém rozsudku ze dne 7. 6. 2021, č. j. 32 T 7/2021-470, po provedeném dokazování konstatoval, že obviněný - 1) je vinen, že v době od 1.2.2010 do 27.4.2010 v Českých Budějovicích, popřípadě jinde, vědomě přijal - na bankovní účet č. XY, majitele F. K., a na bankovní účet č. XY majitele F. K. částky v celkové výši 47.405.838 Kč neoprávněně zaslané z účtu společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., kterou v této době neoprávněně Z. K. zastupoval, a tyto finanční prostředky v celkové výši 47.405.838 Kč vědomě přijal od výše uvedeného subjektu s úmyslem zastřít a ztížit dohledání pravého původu těchto finančních prostředků, kdy z těchto finančních prostředků zaslal nejméně na účet společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., zpět částku ve výši 8.600.000 Kč a zbytek finančních prostředků užil nezjištěným způsobem pro vlastní potřebu, popřípadě jinak, a takto konal nejméně ve srozumění s tím, že se jedná o finanční prostředky získané trestným činem, 2) dne 4.
3. 2019 v Českých Budějovicích, ul. XY, v řízení vedeném před Krajským soudem v Českých Budějovicích ve věci sp. zn. 16 T 18/2018 proti obžalovanému Z. K., v hlavním líčení jako svědek i přes náležité procesní poučení svědka uvedl dále uvedené skutečnosti, kdy v podstatném stvrdil obhajobu odsouzeného Z. K. o legitimitě a legalitě projednávaných převodů, když potvrdil, že jím (F. K.) přijaté inkriminované finanční prostředky ve výši 47.405.838 Kč od společnosti STAVEBNÍ CZ s.r.o., jakožto dlužníka, byly splacením půjček dříve poskytnutých jím (F.
K.), jako fyzickou osobou (věřitelem) Z. K., když ve svědecké výpovědi konkrétně uvedl, že Z. K. "asi od roku 2007 do roku 2009 různě půjčoval peníze v hotovosti, přesnou částku neví, půjčky šly z účtu, něco v hotovosti z domova. Měl jsem doma desítky milionů Kč v hotovosti ... je to divné, ale měl. Peníze, které jsem půjčoval, pocházely z podnikání společností i od mé osoby. Půjčky byly ústní, možná o tom byl sepsán papír .... už si to nepamatuji. Půjčky nebyly zajištěné, bylo to na domluvě... Půjčky byly vráceny postupně panem K.
Nevím přesně, jakým způsobem byly vráceny, asi na účet, nebo v kombinaci v hotovosti. Potvrzení o vrácení půjčky bývávalo... Půjčoval jsem panu K. jako fyzické osobě. Ve finále mi bylo jedno, jestli peníze půjčuji jemu nebo jeho firmě," přičemž se tato jeho tvrzení nezakládala na pravdě a byla účelová, jak vyplývá z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 16 T 18/2018-5695 ze dne 12. 4. 2019, který ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 20/2019 ze dne 12.
9.
2019, nabyl právní moci dne 12. 9. 2019, jímž byl Z. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, přičemž F. K. takto u výše uvedeného soudu nepravdivě svědčil se záměrem ztížit, popřípadě zcela znemožnit soudu zjištění pravého stavu věci, když existence předmětných půjček ze strany F. K., Z. K. byla právně vyvrácena, tedy ad 1) - ad 2) - ad 1) - zastíral původ nebo jinak usiloval, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky, nebo jako odměna za něj, a spáchal takový čin ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu, jako svědek před soudem uvedl nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, čímž spáchal zločin legalizace výnosů z trestné činnosti ve smyslu ustanovení § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku účinného do 31.5.2015, - přečin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku.
18. Ze shora uvedených skutečností vztahujících se k nálezu, kterého se obviněný dovolává, je zřejmé, že [mj. konstatování, že „uvedenou zásadu (zákaz nucení k sebeobviňování) přitom nelze aplikovat přehnaně formalisticky“, stejně jako závěr vyslovený v uvedeném nálezu, že „Zastírá-li pachatel obsahem výpovědi jiné své trestné jednání, nemůže být shledán vinným ze spáchání křivé výpovědi. Popisuje-li výpověď více skutkových okolností, vztahuje se tato „imunita“ pachatele pouze k těm jejím částem, které se týkají této trestné činnosti“] obviněnému (tehdy v postavení svědka) byly položeny otázky mající vztah k trestné činnosti obviněného Š.
k trestnému činu zneužití pravomoci úřední osoby a z těchto otázýtek nevyplývá žádná skutečnost, která by odůvodňovala možnost zahájit trestní stíhání obviněného H. (tehdy v postavení svědka) pro trestný čin. Závěrem lze tedy konstatovat, že ze strany orgánů činných v trestním řízení (policejním orgánem) nebyly činěny žádné úkony (kladeny otázky), ze kterých by mohl obviněný nab dojmu, že mu hrozí vlastní trestní stíhání. Zákaz nucení k sebeobvinění se vztahuje pouze k té části výpovědi, v níž by měl svědek popisovat skutečnosti týkající se jeho vlastního jednání, nikoli jednání jiné osoby.
Tudíž dotaz policejního orgánu (položená otázka), zda během písemné části závěrečné zkoušky sloužící k tomu, aby získal řidičské oprávnění ke skupinám motorových vozidel A a B+E během testu k němu někdo nepřistoupil (zkušební komisař) a neodkontroloval mu test, nemůže být otázkou – úkonem, kterým by byl dovolatel (či mohl nabýt dojmu) nucen k sebeobviňování [srovnej též usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 101/2025].
19. V dovolání obviněný mj. také zpochybňuje zákonný znak § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to „podstatný význam nepravdivé okolnosti pro rozhodnutí“, když uvádí, že jeho předmětná výpověď nemohla mít podstatný význam pro věc vedenou proti zkušebnímu komisaři Š. a spol., neboť v té době podle něj (dovolatele) již existovala zmíněná videonahrávka, která skutkový děj zachycovala věrohodněji, než jak interpretoval obviněný, nanejvýš mohla sloužit k prověření věrohodnosti obviněného. Ve vztahu k této námitce je třeba uvést, že v obsahově shodném významu byla uplatněna již v řízení před odvolacím soudem, který na ni v odůvodnění svého rozsudku reagoval (bod 18). Nejvyšší soud se v této otázce plně ztotožňuje se závěrem vysloveným soudem druhého stupně v odůvodnění jeho rozsudku, když nad rámec uvedeného lze pouze uvést, že okolnost, „která má podstatný význam pro rozhodnutí“ nemusí být jedinou a rozhodující okolností, když ji je nutno posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu případu a brát v úvahu, že pokud byla „nepravdivá okolnost“ vyslovena, zda také mohla mít vliv na možnost jiného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení ohledně průběhu trestního řízení a možnosti zjištění skutkového stavu věci, jak vyžaduje ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Vzhledem k tomu, že v předmětné trestní věci nepravdivé tvrzení obviněného (tehdy v postavení svědka) takový „podstatný“ význam mělo (mohlo vést ke ztížení, či znemožnění zjištění soudu o pravém stavu věci obv. Š.), je třeba argumentaci dovolatele odmítnout. Odhlédnout nelze ani od charakteru, závažnosti a rozsahu trestné činnosti obviněného Š. (viz shora).
20. Obviněný v dovolání rovněž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je naplněn, pokud byl obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo, že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
21. Ke shora uvedenému dovolacímu důvodu je potřebné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
22. Ve vztahu k výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné výslovně zmínit stále přiměřeně aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. […] S poukazem na citovaný dovolací důvod se […] nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
23. Vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o peněžitém trestu podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, či pod jiné ze zákonných dovolacích důvodů. Na tomto místě je vhodné uvést, že obviněný odvolacímu soudu vytýká, že mu byl uložen peněžitý trest ve stejné výši jako mu byl uložen rozsudkem soudu prvního stupně, třebaže soudem prvního stupně byl ukládán peněžitý trest v roce 2024 (16. 4. 2024), odvolacím soudem pak 20. 3. 2025, přestože od spáchání trestné činnosti do okamžiku rozhodnutí odvolacího soudu uplynula doba téměř čtyř let. Tuto skutečnost měl vzít podle dovolatele soud druhého stupně ve smyslu § 68 odst. 3 tr. zákoníku v úvahu. Přestože obviněný poukazuje (obecně) na celou řadu judikátů, výslovně odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04.
24. V návaznosti na výše uvedené je třeba uvést, že obviněnému bylo možno za trestný čin, kterým byl uznán vinným, uložit trest odnětí svobody až na tři léta nebo zákaz činnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uložení trestu, který by byl spojen s přímým výkonem odnětí svobody, se jeví jako přísný a s ohledem na výchovný charakter trestu a osobu obviněného mu uložil trest peněžitý. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a poukázal na řadu ustanovení, která soud prvního stupně při ukládání tohoto druhu trestu nezmínil. Odvolací soud velmi podrobně rozvedl, která ustanovení trestního zákona umožňují uložit trest peněžitý, v jaké výši atd. V tomto směru Nejvyššímu soudu nezbývá než na tento velmi podrobný rozbor provedený odvolacím soudem a vyjádřený v bodech 34 až 37 jeho odůvodnění odkázat. Nad rámec uvedeného ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu je možno konstatovat, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon za trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, umožňuje uložit (viz též bod 34 rozsudku soudu druhého stupně) a byl rovněž uložen ve výměře v rámci zákonné trestní sazby [zde patrně dovolatel přehlédl, že soud druhého stupně uložil 100 denních sazeb (zákon přitom hovoří o počtu 20 až 730 celých denních sazeb), přičemž výši denní sazby stanovil částkou 500 Kč (zákon přitom hovoří, že denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50 000 Kč]. S ohledem na shora uvedené je zřejmé, že peněžitý trest byl ukládán při samé spodní hranici kritérií stanovených pro uložení peněžitého trestu. Nutno též podotknout, že odvolací soud přistoupil k ukládání druhu trestu a jeho výši (peněžitého trestu) velmi pečlivě, když sám ohledně této problematiky doplnil dokazování, tudíž ani v tomto směru nelze argumentaci dovolatele, že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, kterým byl uznán vinným, přiznat opodstatnění.
25. I přes výše uvedené konstatování považuje však Nejvyšší soud za vhodné ještě zmínit, a to s ohledem na praxi Ústavního soudu závěry jím zmíněné, že zásah dovolacího soudu je zcela výjimečně možný, ale jen pokud je napadeným rozhodnutím uložený trest trestem extrémně přísným, zjevně nespravedlivým a nepřiměřeným. Zásada přiměřenosti trestních sankcí je totiž předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Takové pochybení (viz shora bod 24) ovšem ve věci obviněného dovodit nelze, neboť se v žádném případě nejedná o trest extrémně přísný, zjevně nespravedlivý a nepřiměřený, a tudíž ani z ústavně právní roviny nelze takto formulované námitce obviněného přisvědčit, neboť mu byl uložen adekvátní trest, a to při zohlednění všech podstatných okolností. Obecné principy spravedlnosti a humánnosti sankcí tedy bezpochyby atakovány nebyly, a proto nedošlo ani k porušení zásady přiměřenosti sankcí.
26. S ohledem na shora uvedené skutečnosti musí Nejvyšší soud závěrem opětovně konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (primárně odvolacího soudu, neboť toto je napadeno dovoláním) jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, tudíž nevykazují pochybení obviněným vytknutá. Nejvyšší soud v návaznosti na výše uvedené skutečnosti považuje za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v rozporu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
27. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 7. 2025
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu