7 Tdo 95/2026

Judikát 7 Tdo 95/2026

Soud:Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí:24.02.2026

Spisová značka:7 Tdo 95/2026

ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:7.TDO.95.2026.1

Typ rozhodnutí:USNESENÍ

Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání

Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

Kategorie rozhodnutí:CD

7 Tdo 95/2026-241

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2026 o dovolání obviněného M. P. podaném proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 14 To 317/2025, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 T 141/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá. Odůvodnění:I.Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 23. 6. 2025, č. j. 6 T 141/2024-181, byl obviněný M. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedený přečin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Dále okresní soud obviněnému uložil na základě § 73 odst. 1, 4 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel po dobu tří let.

2. Uvedeného přečinu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustil obviněný v podstatě tím, že: dne 9. 8. 2024 okolo 7:50 hod. řídil na pozemní komunikaci minimálně na silnici číslo XY, v obci XY, u domu čp. XY, kde byl kontrolován hlídkou Městské policie XY a následně Policie ČR, osobní motorové vozidlo tov. zn. Toyota Land Cruiser, ačkoliv měl vysloven zákaz řízení motorových vozidel udělený příkazem Městského úřadu v Poličce ze dne 27. 2. 2023, pod sp. zn. MP/04941/2023, který nabyl právní moci dne 20.

4. 2023, na dobu od 20. 4. 2023 do 20. 12. 2024, se kterým se prokazatelně seznámil nejpozději dne 19. 6. 2024, kdy si podal k Městskému úřadu v Poličce žádost na upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti, která byla usnesením téhož správního orgánu zamítnuta dne 26. 7. 2024 s nabytím právní moci dne 13. 8. 2024, a dále dne 7. 9. 2024 okolo 19:15 hod. řídil na pozemní komunikaci minimálně na silnici číslo XY, u obce XY, u domu čp. XY, kde byl kontrolován hlídkou Městské policie XY a následně hlídkou Policie ČR, osobní motocykl tov.

zn. Harley-Davidson, ačkoliv měl vysloven zákaz řízení motorových vozidel udělený příkazem Městského úřadu v Poličce, pod sp. zn. MP/04941/2023, ze dne 27. 2. 2023, který nabyl právní moci dne 20. 4. 2023, na dobu od 20. 4. 2023 do 20. 12. 2024, se kterým se prokazatelně seznámil nejpozději dne 19. 6. 2024, kdy si podal k Městskému úřadu v Poličce žádost na upuštění od zbytku výkonu trestu zákazu činnosti, která byla usnesením téhož správního orgánu zamítnuta dne 26. 7. 2024 s nabytím právní moci dne 13.

8. 2024.

3. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 8. 10. 2025, č. j. 14 To 317/2025-211, zamítl podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného M. P., podané proti výrokům o vině i o trestu napadeného rozsudku.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. P.

prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., neboť vyslovil názor, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, současně napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech g) a h) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.

5. Obviněný ve svém dovolání prezentoval názor, že již rozsudek soudu prvního stupně trpěl zásadními vadami, které jej činily nepřezkoumatelným a odvolacímu soudu vytkl, že tyto nedostatky nijak nenapravil. Své výhrady konkretizoval tak, že příkaz Městského úřadu v Poličce ze dne 27. 2. 2023, č. j. MP/04941/2023 mu nebyl řádně doručen, tudíž ani nemohl nabýt právní moci. Akcentoval povinnost soudů v trestním řízení pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání přezkoumat, zda je rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, jehož výkon obviněný mařil nebo ztěžoval, vykonatelné, popř. i pravomocné a dále povinnost v případě fikce doručení prověřit, zda skutečnosti, na nichž byl závěr o fikci doručení předmětného rozhodnutí správním orgánem založen, odpovídají správním řádem předepsaným pravidlům pro doručování.

V nastíněném smyslu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012. V kontextu uvedeného pak obviněný kritizoval postup odvolacího soudu, když se tento nevyjádřil k otázce, zda byla v místě jeho trvalého bydliště zanechána výzva k vyzvednutí doručované zásilky, případně kde přesně. Z absence této informace v napadeném usnesení následně vyvodil, že k zanechání patřičné výzvy nedošlo.

6. Dovolatel rovněž brojil proti samotnému, výše specifikovanému, příkazu Městského úřadu v Poličce, který vyhodnotil za nepřezkoumatelný. Poukázal na neexistenci psychologického posudku, z něhož měl správní orgán při rozhodnutí o vzpomínaném příkazu vycházet, jelikož dopravně psychologické vyšetření obviněného nebylo dokončeno. Nadto vytkl vzpomínanému posudku, že v něm absentuje popis osoby, která listinu vyhotovila a zdůraznil, že obviněnému zmíněnou listinu správní orgán ani nedoručil, pročež nemohl podat návrh na její přezkum.

7. V neposlední řadě pak dovolatel namítl, že správní orgán v odůvodnění výše označeného příkazu opomněl zvážit skutečnost, že se obviněný při silniční kontrole prokázal řidičským průkazem vydaným státem Ukrajina, který jej opravňoval řídit motorové vozidlo i na území České republiky, přičemž s ohledem na tento faktor neměl Městský úřad v Poličce vůbec vydat předmětný příkaz.

8. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k podanému dovolání uvedl, že obviněný z valné části jen zopakoval obhajobu uplatněnou před soudy nižších stupňů, které se s ní ovšem dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí.

S argumentací soudů obou stupňů se přitom státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni odkázal, přičemž tento svůj názor podpořil odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu. Akcentoval, že nalézací i odvolací soud prověřily, zda správní orgán respektoval pravidla pro doručování a zda tedy jeho rozhodnutí právní moci skutečně nabylo, přičemž zavrhl možnost v trestním řízení přezkoumávat správnost předcházejícího správního řízení, včetně přijatých rozhodnutí. V kontextu uvedeného zdůraznil, že pokud chtěl dovolatel docílit přezkumu vzpomínaného příkazu, mohl tak učinit cestou správního soudnictví. S ohledem na skutečnost, že touto argumentací obviněný napadal rozhodnutí správního orgánu, vyjádřil státní zástupce mínění, že dovolání je v oné části nepřípustné.

10. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že obviněný tento důvod sice formálně uplatnil, nicméně do dovolání nezahrnul žádnou výhradu způsobilou předmětný důvod obsahově naplnit. Za podřaditelné pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nevyhodnotil ani tvrzení, že v době zákazu řízení směl obviněný řídit s ukrajinským řidičským průkazem, jelikož zmíněná námitka se týkala předchozího správního řízení. Pro úplnost však k této výhradě dodal, že samotná držba řidičského průkazu neopravňuje řidiče řídit motorová vozidla, pokud pozbyl řidičské oprávnění, přičemž odkázal na vybraná rozhodnutí Nejvyššího soudu a doplnil úvahu, že pokud daný závěr platí při posuzování trestní odpovědnosti, tak nic nebrání tomu, aby platil i v případě vyvození odpovědnosti správní.

11. Výhradu, v níž dovolatel rozporoval řádné doručení příkazu Městského úřadu v Poličce jeho osobě, pak státní zástupce nevnímal, ve světle vybrané judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu, jako podřaditelnou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž jen jako kritiku postupu, jímž mělo dojít k porušení zásady in dubio pro reo. Nadto doplnil, že ani nic nenasvědčuje porušení vzpomínané zásady, když soudy o doručení neměly důvodných pochybností, což logickým způsobem zdůvodnily ve svých rozhodnutích. S ohledem na výše předestřené tak shrnul, že námitky dovolatele dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu a dílem směřují proti rozhodnutí, které učinil správní orgán.

12. Na závěr svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

13. Obviněný využil možnost uplatnit repliku a vyjádřil se k podání státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, s nímž se neztotožnil. Opětovně prezentoval stanovisko, že jeho námitky nebyly dostatečně vypořádány soudy nižších stupňů v dosavadním průběhu řízení, zejména nepovažoval za správnou argumentaci odvolacího soudu k otázce doručování příkazu Městského úřadu v Poličce. Zdůraznil přitom význam daného zjištění, a to s ohledem na právní moc a vykonatelnost vzpomínaného příkazu, což je skutečnost rozhodná pro naplnění znaku skutkové podstaty trestného činu.

Připustil sice, že státní zástupce poukázal na některá relevantní rozhodnutí Nejvyššího soudu ohledně prokázání se řidičským průkazem cizího státu, leč namítl, že správní orgán dostatečně nevyhodnotil projednávanou věc ve vztahu k faktu, že obviněný se prokázal řidičským průkazem státu Ukrajina, což platí i pro soudy nižších stupňů. Vyzdvihl též zásadní význam zmíněné okolnosti pro posouzení subjektivní stránky předmětného trestného činu. Dovolatel nesouhlasil ani s míněním státního zástupce, že by z hlediska viny přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání postrádala relevanci otázka správnosti příslušného příkazu Městského úřadu v Poličce. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023 totiž uvedl, že existence nedostatků v dokumentu, který představoval podklad pro vydání správního rozhodnutí, implikuje zcela zjevnou a očividnou nezákonnost označeného příkazu. Z výše popsaných důvodů tedy obviněný setrval na svém dovolání.

III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, tj. obviněným, prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.), avšak je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání

15. Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Slouží tedy především k nápravě právních vad v posouzení skutku, jenž představuje předmět trestního stíhání, popřípadě k nápravě vad vzniklých v návaznosti na nesprávnou aplikaci jiné trestněprávní normy.

17. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze subsumovat situace, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení zachycenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) daného ustanovení

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

18. Obviněný v podaném dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to v jeho první alternativě, neboť tvrdil, že vznikl zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků předmětného trestného činu. Pod tento dovolací důvod lze, s jistou mírou tolerance, podřadit námitku obviněného, že soudy nižších stupňů chybně vyhodnotily zásadní skutkovou okolnost, zda příkaz Městského úřadu v Poličce, č.

j. MP/04941/2023, byl řádně doručen obviněnému, tudíž nabyl právní moci a byl vykonatelným v době vytýkaného skutku.

19. V návaznosti na uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve předestřít, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, nejde-li o posouzení viny obviněného. Trestného činu podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo maří nebo podstatně ztěžuje výkon rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci tím, že vykonává činnost, která mu byla takovým rozhodnutím zakázána nebo pro kterou mu bylo odňato příslušné oprávnění podle jiného právního předpisu nebo pro kterou takové oprávnění pozbyl.

Posouzení, zda rozhodnutí správního orgánu, jímž byl uložen zákaz řízení motorových vozidel, nabylo či nenabylo právní moci je předběžnou otázkou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř., protože přímo na ní závisí otázka viny. Soudy v trestním řízení tak nejsou vázány závěrem správního orgánu o tom, zda dané správní rozhodnutí nabylo právní moci, popř. kdy se tak stalo (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, uveřejněné pod č. 7/2024 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.

6. 2016, sp. zn. 6 Tdo 840/2016). V případě tzv. fikce doručení je povinností orgánu činného v trestním řízení prověřit, zda skutečnosti, na nichž byl závěr o fikci doručení předmětného rozhodnutí správním orgánem založen, odpovídají správním řádem předepsaným pravidlům pro doručování (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 951/2012, uveřejněné pod č. 70/2013 Sb. rozh. tr.).

20. V projednávané věci se odvolací soud okolnostmi doručení výše uvedeného příkazu Městského úřadu v Poličce zabýval, a tento proces popsal na s. 4. a 5. odůvodnění svého usnesení, přičemž vycházel z dokumentace správního úřadu založené do trestního spisu v této věci. Zpochybnil-li obviněný zákonnost doručení daného příkazu Městského úřadu v Poličce, když namítal, že v řízení nebylo prokázáno, zda vůbec byla v místě trvalého bydliště obviněného zanechána výzva k vyzvednutí doručované zásilky, popř. kde přesně došlo k jejímu zanechání, nezbývá než upozornit, že na doručence na č. l.

30 doručovatel zaškrtl kolonku o zanechání výzvy k vyzvednutí doručované zásilky a na obálce je odtržená příslušná část s poučením. Na základě dalších ve věci provedených důkazů, zejména listinných důkazů a výpovědi svědka vrch. kom. T. B., pak soudy dospěly k odůvodněnému závěru, že obviněný v době vytýkaného skutku věděl o existenci výše popsaného příkazu Městského úřadu v Poličce, včetně zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců (viz zejména odstavec 8.

odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a s. 4. až 6. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

S ohledem na předmětné skutečnosti tak soudy nižších stupňů důvodně dospěly k přesvědčení, že obviněnému byl příkaz Městského úřadu v Poličce řádně doručen fikcí, přičemž ještě před vytýkaným skutkem nabyl právní moci a stal se vykonatelným. Ohledně zanechání výzvy k vyzvednutí doručované zásilky obviněnému v místě jeho bydliště tak nezůstal prostor pro důvodnou pochybnost, poněvadž soudy dospěly k jednoznačnému a přesvědčivému závěru o řádném doručení vzpomínaného příkazu, a to včetně zanechání patřičné výzvy.

21. Nutno též dodat, že brojil-li dovolatel jen proti údajným procesním vadám v předcházejícím správním řízení, jejichž výsledkem měla být nepřezkoumatelnost výše identifikovaného příkazu Městského úřadu v Poličce, pak tyto námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož fakticky nesměřují vůči postupu soudů v trestním řízení a nelze z nich dovodit existenci výše popsaného zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a stěžejními skutkovými zjištěními v dané věci. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

22. Obviněný v podaném dovolání uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak drtivou většinu předložené argumentace nelze pod uvedený důvod dovolání vůbec podřadit. Nastíněný závěr se týká zejména výhrad obviněného, směřujících vůči věcné správnosti výše specifikovaného příkazu Městského úřadu v Poličce, neboť otázka věcné správnosti předchozího správního rozhodnutí, z hlediska trestního řízení, fakticky postrádá na významu. Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že v řízení vedeném pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) tr.

zákoníku, jehož se měl pachatel dopustit vykonáváním činnosti, která mu byla rozhodnutím jiného orgánu veřejné moci zakázána, soud zásadně nepřezkoumává věcnou správnost takového rozhodnutí, poněvadž ta, pro účely trestního řízení, zůstává irelevantní a soud ji ostatně ani přezkoumávat nemůže. Pouze v případě očividné a zcela zjevné nezákonnosti rozhodnutí lze výjimečně připustit, že výkon rozhodnutí nepožívá ochrany z důvodu meritorní nesprávnosti samotného rozhodnutí. Typicky může jít o zcela zásadní vady zakládající nicotnost rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.

12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014, a ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1545/2015). Nicotnost rozhodnutí způsobuje neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, nedostatek pravomoci, nejtěžší vady příslušnosti, absolutní nedostatek formy, absolutní omyl v osobě adresáta, neexistence skutkového základu způsobující bezobsažnost, požadavek trestného plnění, požadavek plnění fakticky nemožného, neurčitost, nesmyslnost či neexistence vůle (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 1035/2023, uveřejněné pod č. 7/2024 Sb. rozh.

tr., popř. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1530/2014).

23. Vady, jimiž měl, podle tvrzení obviněného, trpět vzpomínaný příkaz Městského úřadu v Poličce, však bezesporu nedosahují takto zásadních rozměrů, a nemohly by způsobit jeho nicotnost.

To se týká primárně tvrzených nedostatků posudku o výsledku dopravně psychologického vyšetření, který měl představovat jeden z podkladů pro vydání předmětného příkazu. Možnou vadu vedoucí k nicotnosti správního rozhodnutí ovšem nelze spatřovat ani v tvrzení dovolatele, že správní orgán vůbec nezohlednil existenci platného řidičského oprávnění obviněného vydaného státem Ukrajina. To platí tím spíše, že posledně zmíněné vyjádření dovolatele nekoresponduje s realitou, jelikož správní orgán se danou skutečností zabýval a v odůvodnění Příkazu se s ní vypořádal, což zdůraznil již nalézací soud (viz odstavec 9.

odůvodnění jeho rozsudku). Nad rámec vznesených výhrad považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že obdobnou námitku, leč zpochybňující naplnění skutkové podstaty trestného činu, nikoliv správnost vydaného příkazu správního orgánu, uplatnil obviněný v řízení před soudy nižších stupňů, přičemž s touto argumentací se důsledně vypořádal jak soud nalézací (viz odstavec 9. odůvodnění jeho rozsudku), tak i soud odvolací (viz s. 4 odůvodnění jeho usnesení). Jen pro úplnost tak Nejvyšší soud uvádí, že rovněž řidič vlastnící řidičský průkaz cizího státu může, v důsledku svého protiprávního jednání, pozbýt řidičské oprávnění na území České republiky, neboť nelze zaměňovat odevzdání řidičského průkazu se ztrátou řidičského oprávnění, jakožto důsledku opakovaného neukázněného chování řidiče.

Proto je bezpředmětné, zda řidič, kterému bylo odňato řidičské oprávnění, má také řidičský průkaz jiné země, poněvadž tento jej opravňuje k řízení motorových vozidel mimo území ČR (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1511/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2019, sp. zn. 8 Tdo 337/2019).

24. Pouze se značnou mírou tolerance je možno pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku dovolatele zpochybňující naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, ovšem tato zcela očividně postrádá opodstatnění. Soudy obou stupňů se otázkou zavinění obviněného důsledně zabývaly (viz zejména odstavec 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu), přičemž tomuto jejich postupu nelze nic vytknout. Zbývá tedy jen shrnout, že obviněný věděl o zákazu činnosti v podobě řízení motorových vozidel, uloženém mu výše specifikovaným příkazem Městského úřadu v Poličce, přesto taková vozidla nadále řídil.

Za těchto okolností si musel být vědom, že svým jednáním narušuje zájem společnosti na řádném výkonu vybraných, vykonatelných rozhodnutí uložených orgány veřejné moci, konkrétně daného příkazu Městského úřadu v Poličce, přičemž tento zájem narušit chtěl, protože nehodlal akceptovat omezení plynoucí pro něj ze zmíněného rozhodnutí. Jednal tedy v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani existence řidičského průkazu dovolatele vydaného státem Ukrajina, jelikož nevýznamnosti této skutečnosti si musel být, v kontextu příkazu Městského úřadu v Poličce, obviněný vědom.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

25. Obviněný též uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr.

ř., neboť vyjádřil mínění, že došlo k zamítnutí jeho řádného opravného prostředku proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, třebaže byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Uplatnil tedy předmětný dovolací důvod v jeho druhé alternativě, podle níž je možno dovolání podat, jestliže v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Pokud ovšem bylo dovolání obviněného ve vztahu k dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. shledáno zjevně neopodstatněným, nemůže podanému dovolání Nejvyšší soud přiznat opodstatněnost ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěr

26. Z výše uvedených skutečností vyplývá, že námitky obviněného byly zčásti podřaditelné pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a zčásti pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně Nejvyšší soud je shledal zjevně neopodstatněnými. Proto dovolání obviněného M. P. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 24. 2. 2026 JUDr. Roman Vicherek, Ph.D. předseda senátu