7 Tdo 978/2019-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 9. 2019 o dovolání obviněné
S. P., nar. XY v XY, bytem trvale XY, podaném proti usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 6 To 483/2018, v trestní věci vedené
u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 5 T 50/2018 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné S. P. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. 6. 2018, č. j. 5 T
50/2018-458, byla obviněná S. P. uznána vinnou přečinem usmrcení z nedbalosti
podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí
svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou,
a k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu čtyř let. Dále jí bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. uloženo
nahradit škodu České průmyslové zdravotní pojišťovně ve výši 23 256 Kč,
Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 463 Kč a Vojenské
zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 1 047 Kč. Další poškození byli se
svými nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Uvedeného trestného činu se podle zjištění soudu prvního stupně dopustila
obviněná v podstatě tím, že dne 3. 9. 2017 v době kolem 5:00 hodin jela jako
řidička osobního motorového vozidla zn. Suzuki Ignis, ve kterém na předním
sedadle seděla připoutaná H. H., nar. XY, a na zadních sedadlech V. K., nar.
XY, a J. J., nar. XY, kteří nebyli připoutáni, a připoutaný P. R., nar. XY, na
silnici I. třídy č. 15 ve směru od XY na XY, kde po projetí pravotočivé zatáčky
cca 500 m před obcí XY v katastru obce XY, okres Litoměřice, v rozporu s
ustanovením § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, otočila hlavu dozadu na V. K., nevěnovala se plně řízení vozidla
a nesledovala silnici před sebou, proto vyjela s vozidlem vpravo mimo vozovku,
kde vjela do silničního příkopu a následně narazila pravou boční částí vozidla
do stromu, přičemž poškození H. H., V. K. a J. J. utrpěli zranění neslučitelná
se životem, kterým na místě podlehli, a poškozený P. R. utrpěl zranění, které
ho omezovalo po dobu delší než sedm dní.
Odvolání obviněné (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém
rozsahu) Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 25. 2. 2019, č. j. 6 To
483/2018-488, podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
Proti tomuto rozhodnutí podala obviněná dovolání, kterým je napadla v celém
rozsahu a odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Namítla, že soudy učiněné skutkové zjištění, podle něhož otočila hlavu dozadu
na V. K., které lze označit za klíčové, je v extrémním rozporu s provedeným
dokazováním, neboť z žádného důkazu nevyplývá. Důrazně se ohradila proti závěru
odvolacího soudu, že tuto skutečnost je možno dovodit z její vlastní výpovědi u
hlavního líčení. Obviněná uvedla pouze, že možná otočila hlavu dozadu. Znalec z
oboru dopravy pak konstatoval, že jde o možnou příčinu nehody, stejně jako k
nehodě mohlo dojít působením jiného vozidla či předmětu, i když nedošlo ke
kontaktu těchto objektů. Otočení hlavy měla obviněná zmiňovat pouze při podání
vysvětlení na policii. Ke znaleckému posudku přitom podle obviněné nelze
přihlížet, neboť znalec při jeho zpracování vycházel také z úředních záznamů
policie.
Obviněná vyjádřila přesvědčení, že na její straně nelze jakékoli porušení
důležité povinnosti shledat. Samotné otočení hlavy řidiče nelze kvalifikovat
jako porušení § 5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích, neboť zákonná úprava nezakazuje otočit hlavu na
spolujezdce a v některých situacích, např. při odbočování, se otočení hlavy
přímo vyžaduje. Otočení hlavy tak nelze bez dalšího kvalifikovat jako
nevěnování se řízení vozidla či nesledování situace v provozu.
Obviněná dále poukázala na „vnitřní logický rozpor skutkové věty a jejího
právního posouzení, kdy s objektivní stránkou jednání je nelogicky spojována
právní kvalifikace zákona o provozu na pozemních komunikacích“. Soudy se také
podle jejího názoru dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou věci a
nezkoumaly míru její odpovědnosti. Pokud během jízdy došlo k náhlému excesu v
chování spolujezdce, který měl snad dokonce otevřít dveře vozu, na což řidička
reagovala otočením hlavy, nelze to z její strany považovat za porušení důležité
povinnosti. Ve skutkové větě pak podle obviněné není logicky propojeno, proč
mělo dojít k vyjetí mimo vozovku. Nesouhlasila ani s tím, že skutková věta o
protiprávním chování spolujezdce zcela mlčí. Jednání spolujezdce bylo náhlé a
obviněná tak nemohla vozidlo zastavit a zjednat mezi pasažéry pořádek, jak
uvádí soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí.
Trest, který jí byl uložen, označila obviněná za exemplární represivní trest
uložený v rozporu s § 39 tr. zákoníku a nad rámec spravedlivého potrestání
spáchaného skutku, v rozporu se zásadou proporcionality. Vyslovila názor, že i
ve vztahu k výroku o trestu byl naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., a je tak namístě, aby dovolací soud v tomto ohledu napadená
rozhodnutí přezkoumal. Soudy podle ní vzaly v potaz pouze přitěžující
okolnosti, přičemž odvolací soud jako polehčující okolnost neuznal ani spáchání
činu ve věku blízkém věku mladistvých, ačkoli jí bylo 19 let. Soudy
nezohlednily, že dva z poškozených nepoužili bezpečnostní pás, což bylo důvodem
jejich smrtelných zranění, a že porušili také povinnost neomezovat řidiče v
bezpečném ovládání vozidla a dbát pokynů řidiče. Chování silně opilé posádky ve
vozidle přičetl soud prvního stupně paradoxně k tíži obviněné. Uložený
nepodmíněný trest odnětí svobody podle obviněné překračuje meze spravedlnosti a
zcela se vymyká sankcím, které jsou v obdobných případech soudy ukládány.
Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem i rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích a
věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněné uvedl,
že jde o opakování její obhajoby z předchozího řízení, se kterou se soudy již
vypořádaly. Konstatoval, že soudy na podkladě částečného doznání obviněné ve
spojení se závěry znalce Ing. Jiřího Gregory dospěly ke správnému závěru, že se
obviněná v rozhodný okamžik nevěnovala řízení, mimo jiné se otočila na jednoho
z pasažérů, nepřizpůsobila rychlost všem relevantním okolnostem a v důsledku
toho neudržela vozidlo na silnici a způsobila dopravní nehodu. Možnost, že k
nehodě došlo i jinak, soudy důvodně vyloučily. Státní zástupce dále zdůraznil,
že neexistuje norma, která by znalci zakazovala čerpat informace z úředních
záznamů, přičemž starší judikatura byla překonána změnou právní úpravy.
Ztotožnil se i se závěrem, že obviněná porušila důležitou povinnost podle § 143
odst. 2 tr. zákoníku. Toto porušení nespočívalo pouze v ohlédnutí obviněné, ale
v tom, že v rozhodnou dobu při jí zvolené rychlosti nevěnovala dostatečně
pozornost řízení a rychlost jízdy nepřizpůsobila okolnostem. Podle státního
zástupce tak porušila nejen § 5 odst. 1 písm. a), b), i) zákona č. 361/2000
Sb., ale také § 18 odst. 1 citovaného zákona (zejména tím, že rychlost vozidla
nebyla přizpůsobena rušivému chování pasažérů). Námitky směřované do výroku o
trestu pak podle státního zástupce nelze uplatněnému dovolacímu důvodu
přiřadit. Kromě toho se ale státní zástupce domnívá, že trest vyměřený pod
polovinou zákonné trestní sazby nemůže být exemplární. Závěrem svého vyjádření
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná v replice k vyjádření státního zástupce setrvala na svém názoru o
extrémním rozporu mezi obsahem důkazů a skutkovými závěry soudů, uvedla, že
odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejími námitkami a že soudy svévolně
odmítly její argument, že k nehodě mohlo dojít i jiným způsobem. Znovu
zdůraznila, že úřední záznam o podaném vysvětlení nemůže sloužit
prostřednictvím znaleckého posudku jako podklad pro rozhodnutí ve věci, k čemuž
podle ní právě v tomto případě došlo. Ohradila se proti tvrzení, že
nepřizpůsobila rychlost svým schopnostem a dalším okolnostem, a poukázala na
závěr znalce, že nepřekročila povolenou rychlost a že dokonce ani vyšší
rychlost by v daném úseku nebyla nebezpečná. Obviněná setrvala i na své námitce
nepřiměřené přísnosti uloženého trestu a na závěrečném návrhu uvedeném v
dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou k tomu
oprávněnou, tj. obviněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě k tomu určeném (§ 265e tr. ř.) a
splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k
nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v
právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva,
nikoli z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o
dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost
skutkové povahy byly právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními
hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního
nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy prvního a
druhého stupně.
Dovolání obviněná částečně založila na námitkách směřujících proti skutkovým
zjištěním, resp. hodnocení provedeného dokazování, respektive do oblasti
procesní, tedy na námitkách, jež uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně nepřezkoumává procesní postup orgánů
činných v trestním řízení ani nezasahuje do skutkových zjištění soudů. Učinit
tak může jen zcela výjimečně, jestliže to odůvodňuje extrémní rozpor (extrémní
nesoulad) mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takových
případech je zásah Nejvyššího soudu nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně
zaručenému základnímu právu obviněného na spravedlivý proces (čl. 4, čl. 90
Ústavy).
Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat v zásadě tři skupiny vad
důkazního řízení, jež mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý
proces. Jde jednak o takzvané opomenuté důkazy, tj. že soudy buď odmítly
provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně
stavu věci odůvodnily, nebo kdy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého
rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Druhou skupinu tvoří případy, kdy důkaz,
respektive jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem, a jako takový
neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje
případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí
nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a
svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení.
Vyrušování obviněné při řízení ze strany spolujezdce V. K. soudy akceptovaly.
Nalézací soud sice poněkud nešťastně v odůvodnění rozsudku (na str. 9) uvedl,
že „se jedná toliko o její tvrzení“, nicméně sám pak zmínil důkazy, které to
prokazují, jako je stažené okénko na místě, kde ve vozidle jmenovaný seděl, a
nalezená vlaječka, s níž měl mávat z okna, respektive ji vyhazovat. A zmínit
lze také výpověď svědka P. K., který popsal, jak obviněná bezprostředně po
nehodě říkala, že „do ní strkali“, přičemž je jasné, že to nebylo žádné
promyšlené, účelové tvrzení, nýbrž, jak svědek uvedl, byla to z její strany
„taková hysterie a zmatenost“. Zpochybňující vyjádření nalézacího soudu však
není podstatné, zvláště když i odvolací soud obtěžování obviněné za jízdy
spolucestujícím V. K. považoval za jednoznačný fakt (viz zejména odst. 10
odůvodnění napadeného usnesení). Nicméně je třeba dodat, že otevírání dveří za
jízdy, o kterém hovoří dovolání, soudy za prokázanou skutečnost nepovažovaly.
Stejně tak je třeba zmínit některá skutková tvrzení, jež dovolatelka soudům
podsouvá, ty je však za součást svých skutkových závěrů nevzaly. Jde například
o tvrzení, že J. J. mohl použít bezpečnostní pás (tj. že vlastním zaviněním ho
nepoužil) nebo že ke smrti J. J. by nedošlo v případě připoutání bezpečnostním
pásem (k takovému závěru znalci ani soudy nedospěly jednoznačně, nýbrž pouze
jej považovaly za pravděpodobný – viz vyjádření znalce Ing. Jiřího Gregory na
č. l. 429 p. v. a znalkyně MUDr. Andrey Vlčkové na č. l. 431). Naproti tomu
závěry ohledně poškozeného V. K. byly podstatně jednoznačnější – na jeho smrti
se podílelo jím zaviněné nepoužití bezpečnostního pásu (znalkyně MUDr. Andrea
Vlčková uvedla, že pokud by byl připoután, mohl utrpět maximálně středně
závažná poranění).
Podstatné je, že o žádný z výše naznačených případů zásadních vad důkazního
řízení se v posuzované věci nejedná. Údajné porušení práva na spravedlivý
proces spojila obviněná se skutkovým zjištěním, které označuje za klíčové, tedy
že otočila hlavu dozadu na spolujezdce V. K. K tomu je třeba říci, že jednak
pouhé otočení hlavy nebylo soudy označeno za příčinu nehody. Ta je i v samotné
skutkové větě rozsudku popsána šířeji, tj. tak, že obviněná se plně nevěnovala
řízení vozidla a nesledovala silnici před sebou. Z odůvodnění obou soudních
rozhodnutí plyne, že obviněná neučinila nic pro to, aby zjednala ve vozidle
pořádek a mohla se řízení v klidu věnovat, zároveň ani nesnížila rychlost
vozidla tak, jak by to poměry uvnitř něj vyžadovaly. Nelze se přitom ztotožnit
ani s námitkou obviněné, že vyrušování ze strany V. K. bylo náhlé a překvapivé.
Toto neplyne ani z výpovědi jí samotné u hlavního líčení. Zde naopak uvedla, že
na takové jednání z jeho strany byla zvyklá z minulosti. Jednání tohoto
spolujezdce popsala tak, že ji nejprve pošťuchoval a plácal do hlavy a poté
našel na zemi vlaječku, kterou chtěl vyhodit z okna.
Samotný skutkový závěr otočení hlavy pak není v rozporu s provedenými důkazy,
neboť jednak tuto možnost ve své výpovědi připustila obviněná, jednak je podle
znaleckého posudku v souladu se způsobem, jakým automobil vyjel z vozovky. Jiná
příčina nehody než nepozornost obviněné spojená s tím, že adekvátně nereagovala
na situaci ve vozidle, nebyla zjištěna ani z její výpovědi, ani dalším
dokazováním. Otočení hlavy a v důsledku toho pohnutí volantem se tak jevilo
jako nejpravděpodobnější příčina vyjetí mimo vozovku (podle znalce Ing. Jiřího
Gregory mj. nebyly zjištěny žádné stopy, které by nasvědčovaly například
prudkému stržení volantu). I když obviněná otočení hlavy nepotvrdila s jistotou
a jiný přímý důkaz nebyl k dispozici, z provedeného dokazování jiné vysvětlení
nebylo možno dovodit. Kromě toho pro právní kvalifikaci skutku nebylo za daných
okolností nutné zjišťovat, jakým konkrétním pohybem došlo ke změně směru
vozidla a jeho vyjetí mimo vozovku, neboť z provedeného dokazování jasně
vyplynulo, že se vozidlo nestřetlo s žádným cizím objektem, ani se obviněná
žádnému nepokoušela vyhnout, spolujezdci jí do samotného řízení fyzicky
nezasahovali, obviněná se necítila ani unavená, zmiňovala se pouze o vyrušování
ze strany spolujezdce.
Uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka, podle které ke znaleckému
posudku nelze přihlížet, neboť znalec při jeho zpracování vycházel také z
úředních záznamů policie. Jak správně uvedl státní zástupce, starší judikatura
se vzhledem k pozdější novelizaci ustanovení § 158 odst. 3 písm. a), odst. 6
tr. ř. a § 211 odst. 6 tr. ř. již neuplatní (viz Šámal, P. a kol. : Trestní řád
I, Komentář. 7. vydání. Praha : C. H. Beck, 2013, s. 1592). Znalec se při
zpracování posudku může opírat i o informace obsažené v neprocesních záznamech
(což souvisí s možností zpracování znaleckého posudku i ve stadiu
předcházejícím zahájení trestního stíhání obviněného, kde je jejich výskyt v
takových podkladech častý), vyloučeno však je, aby soud svá skutková zjištění
vybudoval na údajích obsažených v tzv. nálezové části posudku, v níž informace
z materiálů procesně nevyužitelných v řízení soudním (v posuzované věci údaje
poškozené v úředním záznamu s ní sepsaným) obsaženy bývají (viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2017, sp. zn. 6 Tdo 676/2017, odst. 44). Tak
tomu přitom v posuzované věci zjevně nebylo, neboť soud prvního stupně vycházel
z vlastní výpovědi obviněné, ze znaleckého posudku pak čerpal informaci, že
otočení hlavy jako možná příčina nehody odpovídá způsobu vyjetí vozidla mimo
vozovku. Pokud jde o možné příčiny nehody, vyjadřoval se znalec i k možnostem
zcela hypotetickým. V žádném případě proto nelze tvrdit, že by soudy ze
znaleckého posudku převzaly a součástí skutkových zjištění učinily závěr
vyskytující se pouze v úředním záznamu sepsaném před zahájením trestního
stíhání.
Naproti tomu lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit námitku obviněné, podle
které z její strany nedošlo k porušení důležité povinnosti ve smyslu § 143
odst. 2 tr. zákoníku, ačkoli i tuto námitku částečně založila na svých
výhradách proti skutkovým závěrům, k nimž se již Nejvyšší soud vyjádřil výše.
Porušení důležité povinnosti v posuzovaném případě soudy shledaly v porušení §
5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,
ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto ustanovení je řidič povinen „věnovat
se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na
pozemních komunikacích“. Tomu pak zcela odpovídá skutkové zjištění, podle
kterého obviněná otočila hlavu dozadu na V. K. a – co je podstatné – nevěnovala
se plně řízení vozidla a nesledovala silnici před sebou. Povinnost stanovenou v
citovaném ustanovení lze přitom v daném případě považovat za důležitou
povinnost ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku neboť při jejím porušení
zpravidla hrozí způsobení vážné dopravní nehody (viz č. 33/1972 Sb. rozh. tr.)
a v posuzovaném případě tomu tak vzhledem zejména k rychlosti vozidla
nepochybně bylo. O hrubém nevěnování se řízení vozidla svědčí i značná šíře jak
krajnice, tak travnatého pásu (celkem 3,4 až 4 m), jimiž obviněná musela po
vyjetí z vozovky projet, než vjela do příkopu. Při jen nepatrné, okamžité
nepozornosti by zde byl ještě prostor ke korekci směru jízdy.
Námitky obviněné, podle nichž zákon otočení hlavy nezakazuje, ba v některých
situacích je to naopak nutné, lze označit za bezpředmětné. Obviněné je kladeno
za vinu, že nevěnovala pozornost řízení, což se mimo jiné zřejmě konkrétně
projevilo otočením hlavy. Zákon o provozu na pozemních komunikacích
pochopitelně nemůže kazuisticky vyjmenovávat každý konkrétní pohyb, který řidič
za určitých okolností nesmí provést, neboť by mu to znemožnilo sledovat situaci
v provozu. Že za zcela jiných okolností než v posuzovaném případě otáčí řidič
hlavu, aby se rozhlédl např. při daleko nižší rychlosti vozidla při odbočování,
je zde zcela irelevantní.
Pro úplnost lze ve shodě se státním zástupcem dodat, že soudy mohly shledat
také porušení § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, vzhledem k tomu, že obviněná nepřizpůsobila rychlost jízdy
okolnostem a podmínkám ve vozidle (vyrušování spolujezdce). Obviněná v dovolání
namítla, že soudy jí neprávem kladou za vinu rychlost jízdy. To však je
nesprávný výklad ustanovení § 18 odst. 1 cit. zákona, podle něhož musí řidič
rychlost jízdy přizpůsobit zejména mj. svým schopnostem, vlastnostem vozidla a
nákladu a jiným okolnostem, které je možno předvídat. Je totiž nutno rozlišovat
technicky přijatelnou rychlost jízdy, kterou by bylo možné daný úsek – při
plném věnování se řízení – bezpečně projet, dále povolenou rychlost jízdy,
ovšem od těch je třeba odlišit bezpečnou rychlost jízdy odpovídající konkrétním
okolnostem. A právě tuto rychlost obviněná (krom jiného) nedodržela.
Není zcela zřejmé, co měla obviněná na mysli, pokud poukázala na „vnitřní
logický rozpor skutkové věty a právního posouzení, kde s objektivní stránkou
jednání je nelogicky spojována právní kvalifikace zákona o provozu na pozemních
komunikacích“. Jak bylo výše vysvětleno, obviněná byla uznána vinnou mimo jiné
tím, že ve smyslu § 143 odst. 2 tr. zákoníku porušila důležitou povinnost
uloženou jí podle zákona, a tímto zákonem je v daném případě § 5 odst. 1 písm.
b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění
pozdějších předpisů.
S námitkou, podle které se soudy dostatečně nezabývaly subjektivní stránkou a
nezkoumaly míru odpovědnosti obviněné, se nelze ztotožnit. Ve skutkové větě
pochopitelně nemusí být popsáno jednání spolujezdce, neboť smyslem skutkové
věty je uvést jen ty části děje, které vystihují naplnění znaků dané skutkové
podstaty, přičemž jde o jednání obviněné, nikoli poškozeného (v této
souvislosti Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že ani popisování, který z
poškozených byl připoután, nebylo pro takové vystižení nezbytné).
V odůvodnění svých rozhodnutí se soudy zabývaly vyrušováním ze strany
spolujezdce, a to jak v části věnované hodnocení důkazů, tak i v rámci
posouzení příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a vzniklým následkem.
Dospěly k závěru, že jednání obviněné bylo příčinou následku v podobě úmrtí tří
osob. V případě dvou z nich spolupůsobila (respektive u jednoho z nich
pravděpodobně) i další příčina, tedy fakt, že spolujezdci nebyli připoutáni
(přičemž však z provedeného dokazování vyplynulo, že pouze jeden z nich měl ve
vozidle k dispozici funkční bezpečnostní pás). Soudy přitom správně shledaly,
že nejvýznamnější příčinou dopravní nehody a smrti poškozených byla nesprávná
reakce obviněné na situaci ve vozidle, bez které by ke škodlivému následku
nedošlo. Opodstatněný je závěr, že vyrušování ze strany spolujezdce (případně
spolujezdců) jako jedna z příčin dopravní nehody nebrání dovození příčinné
souvislosti mezi porušením důležité povinnosti obviněnou a vzniklým následkem.
Jinými slovy řečeno, fakt, že se na následku podílely i další příčiny,
neznamená, že není dána příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a
následkem. Ve vztahu k otázce vyrušování ze strany spolujezdce je namístě
poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 3 Tdo
1230/2014, kde se Nejvyšší soud obdobnou situací zabýval.
Pokud jde o námitky týkající se subjektivní stránky, tj. zavinění obviněné, lze
odkázat na příslušnou pasáž na str. 9-10 rozsudku nalézacího soudu a odst. 11
napadeného usnesení, přičemž námitky dovolatelky neobsahují v tomto směru žádné
konkrétní či dokonce nové argumenty.
Obviněná dále namítla, že trest, který jí byl uložen, je nepřiměřeně přísný
(„exemplární“). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit v zásadě jen v
rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.,
tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon
nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na
trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v
nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení
kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení
nepřiměřeně přísného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto
ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o
výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení
hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení
soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo
úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz
rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Obviněné byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a trest zákazu činnosti,
které trestní zákon za uvedený trestný čin připouští. Vyměřeny byly rovněž v
souladu se zákonem. Ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
(který obviněná neuplatnila) tak nemohl být naplněn.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud – aniž by byl oprávněn přezkoumávat výrok o
konkrétním uloženém trestu z pozice jakéhosi dalšího odvolacího soudu – dodává,
že výrok o trestu uloženém obviněné netrpí ani ústavním deficitem extrémní
přísnosti, tj. nelze uvažovat o porušení ústavního principu proporcionality
trestní represe a zásahu do ústavně zaručených práv obviněné na spravedlivý
proces podle čl. 36 odst. 1 a na ochranu před zasahováním do jejího soukromého
a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod,
což by odůvodňovalo případný zásah dovolacího soudu. Obviněné byl uložen trest
odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, ba dokonce v její spodní
polovině, která je stanovena rozpětím od jednoho do šesti let. Při stanovení
jeho druhu a výměry měly soudy na paměti zákonná kritéria stanovená pro
ukládání trestů v trestním zákoníku a výrok o trestu dostatečným způsobem
odůvodnily. Na tom nic nemění ani dílčí pochybení odvolacího soudu, který – na
rozdíl od soudu nalézacího – obviněné nepřiznal polehčující okolnost věku
blízkého věku mladistvých, respektive nesprávně uvedl, že s ohledem na věk
obviněné to je ze zákona vyloučeno (aniž to jakkoli blíže odůvodnil). Není
pravda, že by soudy k polehčujícím okolnostem nepřihlédly. Nalézací soud, který
trest vyměřil, přihlížel jak k polehčující okolnosti dosavadního řádného života
obviněné [§ 41 písm. o) tr. zákoníku], tak k polehčující okolnosti věku
blízkého věku mladistvých [§ 41 písm. o) tr. zákoníku].
Jak uvedl Ústavní soud v již zmíněném nálezu sp. zn. II. ÚS 492/17, výklad
dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. z hlediska
posuzování přiměřenosti trestu přijatý Nejvyšším soudem nekonkuruje jiné právní
normě ani není svévolný. V procesu ukládání trestu používají trestní soudy
určité diskrece, při níž jsou vázány zákonnými kritérii pro volbu druhu trestu
a stanovení jeho konkrétní výměry. Je samotnou podstatou diskrece, že, nevybočí-
li ze svých zákonných mezí a zejména je-li i řádně odůvodněna, nelze ji
považovat za vadu řízení jen proto, že jiný subjekt by ve stejných mezích
dospěl k jinému řešení. Tím se diskrece při posuzování kritérií pro výběr druhu
a stanovení výměry trestu podobá zásadě volného hodnocení důkazů, neboť ani do
ní nelze zasahovat, děje-li se v rámci řádného dokazování probíhajícího v
souladu se všemi ústavněprávními požadavky na něj kladenými, ačkoliv tato
zásada uznává, že po identickém dokazování by mohl jiný soud nabýt odlišné
vnitřní přesvědčení (viz odst. 54 citovaného nálezu).
Důvod k zásahu Nejvyššího soudu z důvodu svévolného porušení některého ústavně
zaručeného základního práva či svobody dovolatelky by mohl být dán jen tehdy,
pokud by rozhodnutí o trestu bylo nepřezkoumatelné v důsledku absence
odůvodnění, nacházelo by se mimo zákonná kritéria pro volbu druhu a stanovení
konkrétní výměry trestu, nebo by bylo založeno na skutkovém stavu stiženém
stejnou vadou, která by zakládala dovolací důvod, jednalo-li by se o otázku
viny. Nic z toho v daném případě Nejvyšší soud neshledal.
Z důvodů výše uvedených Nejvyšší soud dovolání obviněné S. P. podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. 9. 2019
JUDr. Josef Mazák
předseda senátu