I. Proti neposkytnutí informace podle § 82 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, se
člen zastupitelstva obce může bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti (§ 79 s. ř. s.),
nikoliv žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s.). II. Pro poskytování informací členům zastupitelstva obce podle § 82 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích, je třeba použít procesní úpravu obsaženou v zákoně
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je-li povinný subjekt podle zákona o obcích zároveň povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu
k informacím. III. Povinností žadatele o informaci není právně kvalifikovat, podle jaké zákonné
normy se domáhá informace na povinném subjektu. Je naopak úkolem povinného
subjektu posoudit, o jaké informace se ve skutečnosti jedná a podle kterého právního předpisu má postupovat při jejich poskytnutí, případně jejich odepření. mační protokol, neprokázala, aniž jsou provedeny důkazy, které k prokázání svého tvrzení
navrhla, resp. aniž je konkrétně uvedeno,
proč doplnění dokazování není potřebné. Je
nepochybné, že k provedení důkazů lze použít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci (§ 51 správního
řádu), stejně tak je nepochybné, že je na rozhodnutí správního orgánu, aby posoudil potřebu dalšího dokazování. To však neznamená, že návrh na dokazování účastníka řízení je
nutno odmítnout proto, že „druhá strana“
vyjádří své záporné stanovisko. Vyjádření
právní zástupkyně spotřebitele nelze považovat za důkazní prostředek, který může sloužit
jako důkaz. Jakkoliv není výčet důkazů taxativní, je zřejmé, že správní řád předpokládá
dokazování formou listin, ohledání, svědeckou výpovědí či znaleckým posudkem. Vyjádření zástupkyně spotřebitele takovýmto důkazním prostředkem není a býti nemůže.
Bylo namístě provedení výslechů nejen žalobkyní navržených svědků, ale přímo spotřebitele, aby bylo možno posoudit, zda a s jakým
obsahem proběhlo jednání dne 24. 6. 2008,
zda předmětem jednání byl reklamační protokol, zda byl spotřebitel seznámen s tím, že ža- do 31. 3. 2012 k § 79 a § 82 soudního řádu správního S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 013 lobkyně považuje reklamaci za nedůvodnou. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je
pro zdůvodnění závěru, že nebylo reklamační řízení ukončeno, proveden odkaz na e-mail jednatele žalobkyně ze dne 10. 7. 2008 a dopis
právního zástupce žalobkyně s tím, že z této
korespondence vyplývá, že reklamační řízení
nebylo stále uzavřeno. V odůvodnění však již
není uvedeno, z jakých konkrétních údajů obsažených v těchto dokladech je závěr o neukončeném reklamačním řízení učiněn. Obecně je nutno konstatovat, že nelze vyloučit
následnou korespondenci mezi prodávajícím
a spotřebitelem ani poté, kdy reklamační řízení je ukončeno. Také v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Lze přisvědčit žalované, že reklamační
protokol ze dne 24. 6. 2008 není podepsán
spotřebitelem. Tato skutečnost však neznamená, že s jeho obsahem nebyl seznámen, pokud proběhlo jednání ze dne 24. 6. 2008, jehož předmětem měl být uvedený protokol.
Aby bylo možno učinit jednoznačný závěr, je
nutno doplnit dokazování výše uvedeným
způsobem. (...)
I. Proti neposkytnutí informace podle § 82 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, se
člen zastupitelstva obce může bránit žalobou na ochranu proti nečinnosti (§ 79 s. ř. s.),
nikoliv žalobou na ochranu před nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s.). II. Pro poskytování informací členům zastupitelstva obce podle § 82 zákona
č. 128/2000 Sb., o obcích, je třeba použít procesní úpravu obsaženou v zákoně
č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, je-li povinný subjekt podle zákona o obcích zároveň povinným subjektem podle zákona o svobodném přístupu
k informacím. III. Povinností žadatele o informaci není právně kvalifikovat, podle jaké zákonné
normy se domáhá informace na povinném subjektu. Je naopak úkolem povinného
subjektu posoudit, o jaké informace se ve skutečnosti jedná a podle kterého právního předpisu má postupovat při jejich poskytnutí, případně jejich odepření. mační protokol, neprokázala, aniž jsou provedeny důkazy, které k prokázání svého tvrzení
navrhla, resp. aniž je konkrétně uvedeno,
proč doplnění dokazování není potřebné. Je
nepochybné, že k provedení důkazů lze použít všech důkazních prostředků, které jsou
vhodné ke zjištění stavu věci (§ 51 správního
řádu), stejně tak je nepochybné, že je na rozhodnutí správního orgánu, aby posoudil potřebu dalšího dokazování. To však neznamená, že návrh na dokazování účastníka řízení je
nutno odmítnout proto, že „druhá strana“
vyjádří své záporné stanovisko. Vyjádření
právní zástupkyně spotřebitele nelze považovat za důkazní prostředek, který může sloužit
jako důkaz. Jakkoliv není výčet důkazů taxativní, je zřejmé, že správní řád předpokládá
dokazování formou listin, ohledání, svědeckou výpovědí či znaleckým posudkem. Vyjádření zástupkyně spotřebitele takovýmto důkazním prostředkem není a býti nemůže.
Bylo namístě provedení výslechů nejen žalobkyní navržených svědků, ale přímo spotřebitele, aby bylo možno posoudit, zda a s jakým
obsahem proběhlo jednání dne 24. 6. 2008,
zda předmětem jednání byl reklamační protokol, zda byl spotřebitel seznámen s tím, že ža- do 31. 3. 2012 k § 79 a § 82 soudního řádu správního S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 013 lobkyně považuje reklamaci za nedůvodnou. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je
pro zdůvodnění závěru, že nebylo reklamační řízení ukončeno, proveden odkaz na e-mail jednatele žalobkyně ze dne 10. 7. 2008 a dopis
právního zástupce žalobkyně s tím, že z této
korespondence vyplývá, že reklamační řízení
nebylo stále uzavřeno. V odůvodnění však již
není uvedeno, z jakých konkrétních údajů obsažených v těchto dokladech je závěr o neukončeném reklamačním řízení učiněn. Obecně je nutno konstatovat, že nelze vyloučit
následnou korespondenci mezi prodávajícím
a spotřebitelem ani poté, kdy reklamační řízení je ukončeno. Také v tomto směru je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Lze přisvědčit žalované, že reklamační
protokol ze dne 24. 6. 2008 není podepsán
spotřebitelem. Tato skutečnost však neznamená, že s jeho obsahem nebyl seznámen, pokud proběhlo jednání ze dne 24. 6. 2008, jehož předmětem měl být uvedený protokol.
Aby bylo možno učinit jednoznačný závěr, je
nutno doplnit dokazování výše uvedeným
způsobem. (...)
[18] Nejvyšší správní soud přisvědčil stěžovateli, že pro poskytování informací podle
§ 82 obecního zřízení je třeba použít zákon
o svobodném přístupu k informacím. Již
v rozsudku ze dne 15. 10. 2010, čj. 2 Ans
7/2010-175, č. 2165/2011 Sb. NSS, zdejší soud
rozhodl, že pokud je povinnému subjektu
uloženo poskytovat některé informace podle
zákona o svobodném přístupu k informacím,
pak má podle stejné procesní úpravy poskytovat i informace, jejichž poskytnutí mu ukládá jiný právní předpis, který sám proces jejich poskytování nijak neupravuje. Povaha
povinného subjektu podle zákona o svobodném přístupu k informacím mu totiž umožňuje, aby plnil všechny své procesní povinnosti, které z tohoto zákona plynou. Bylo by
naopak nelogické, aby při poskytování jednoho typu informací povinný subjekt poskytoval žadatelům o informace veškerý „procesní
komfort“ zaručený zákonem o svobodném
přístupu k informacím, zatímco v případě informací poskytovaných podle jiných zákonů
nikoliv. Nejvyšší správní soud neshledal důvod se od této judikatury odchýlit, a to ani
s ohledem na skutečnost, že okruh oprávněných subjektů podle § 82 obecního zřízení je
omezen pouze na členy zastupitelstva obce.
[19] Podmnožiny informací, které povinný subjekt poskytuje podle zákona o svobodném přístupu k informacím a podle jiného
zákona (ať už atomového zákona jako ve výše
citované věci čj. 2 Ans 7/2010-175 nebo obecního zřízení jako v nyní posuzované věci), se
do určité míry překrývají. Jejich podřazení
různým procesním režimům by povinným
subjektům umožnilo, aby u informací nacházejících se v průniku těchto dvou podmnožin
arbitrárně určovaly, v jakém procesním režimu budou žádost o informace vyřizovat.
[20] Rozhodnou otázkou v posuzované
věci proto je, zda žalovaná (společnost s ručením omezeným) je povinným subjektem
podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Nejvyšší správní soud nepochyboval,
že odpověď na tuto otázku je kladná.
[21] Ke kritériím, která subjekt musí
splňovat, aby byl považován za veřejnou instituci ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se opakovaně vyslovil
Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze
dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67,
č. 1688/2008 Sb. NSS, či ze dne 6. 10. 2009,
čj. 2 Ans 4/2009-93, č. 1972/2010 Sb. NSS)
i Ústavní soud (viz např. nálezy ze dne 27. 2.
2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, č. 30/2003 Sb. ÚS,
či ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06,
č. 10/2007 Sb. ÚS).
[21] Ke kritériím, která subjekt musí
splňovat, aby byl považován za veřejnou instituci ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, se opakovaně vyslovil
Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze
dne 29. 5. 2008, čj. 8 As 57/2006-67,
č. 1688/2008 Sb. NSS, či ze dne 6. 10. 2009,
čj. 2 Ans 4/2009-93, č. 1972/2010 Sb. NSS)
i Ústavní soud (viz např. nálezy ze dne 27. 2.
2003, sp. zn. III. ÚS 686/02, č. 30/2003 Sb. ÚS,
či ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. I. ÚS 260/06,
č. 10/2007 Sb. ÚS).
[22] Z uvedené judikatury plyne celkem
pět kritérií, při jejichž splnění se jedná o veřejnou instituci mající postavení povinného
subjektu podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím:
I. způsob vzniku (zániku) instituce (z pohledu přítomnosti či nepřítomnosti soukromoprávního úkonu),
II. osoba zřizovatele (zda je zřizovatelem
instituce jako takové stát; pokud ano, jde
o charakteristický rys pro veřejnou instituci),
III. subjekt vytvářející jednotlivé orgány
instituce (zda dochází k vytvoření orgánů státem; pokud ano, jde o charakteristický rys
pro veřejnou instituci),
IV. existence státního resp. veřejnoprávního dohledu nad činností instituce (existence takového dohledu je typická pro veřejnou
instituci),
V. veřejný nebo soukromý účel instituce
(veřejný účel je typickým znakem veřejné instituce).
[23] Pro zařazení zkoumaného subjektu
pod veřejnou instituci v uvedeném smyslu
přitom není nutné naplnit všechna výše zmíněná kritéria, rozhodující je převaha znaků,
které jsou pro veřejnou instituci typické.
[24] V již citovaném rozsudku čj. 8 As
57/2006-67 Nejvyšší správní soud uzavřel, že
veřejnou institucí ve výše nastíněném smyslu
může být i akciová společnost založená městem. V opačném případě by totiž záleželo
pouze na vůli obce, zda vlastním úkonem
omezí či zcela vyloučí část své činnosti z kontroly veřejnosti, která je navíc zaručena ústavním pořádkem České republiky (čl. 17 odst. 5
Listiny).
[25] V nyní posuzované věci žalovaná nebyla sice zřízena obcí, ale obec je v současné
době jejím jediným vlastníkem (viz zápis
v obchodním
rejstříku dostupném na
http://www.justice.cz/xqw/xervlet/insl/index). Nejvyšší správní soud neshledal důvod,
proč by mělo být rozlišováno mezi právnickými osobami, které si obec založila sama,
a právnickými osobami, které obec nezaložila, ale v nichž vlastní 100% obchodní podíl.
Pokud by byl přijat závěr, že pouze osoby zřízené obcí mohou být veřejnými institucemi,
mohlo by dojít k obcházení zákona o svobodném přístupu k informacím nebo zákona
o obcích. Přestože žalovaná vznikla na základě
soukromoprávního úkonu a zřizovatelem nebyla obec, tyto skutečnosti samy o sobě nevylučují povahu žalované jako veřejné instituce.
[25] V nyní posuzované věci žalovaná nebyla sice zřízena obcí, ale obec je v současné
době jejím jediným vlastníkem (viz zápis
v obchodním
rejstříku dostupném na
http://www.justice.cz/xqw/xervlet/insl/index). Nejvyšší správní soud neshledal důvod,
proč by mělo být rozlišováno mezi právnickými osobami, které si obec založila sama,
a právnickými osobami, které obec nezaložila, ale v nichž vlastní 100% obchodní podíl.
Pokud by byl přijat závěr, že pouze osoby zřízené obcí mohou být veřejnými institucemi,
mohlo by dojít k obcházení zákona o svobodném přístupu k informacím nebo zákona
o obcích. Přestože žalovaná vznikla na základě
soukromoprávního úkonu a zřizovatelem nebyla obec, tyto skutečnosti samy o sobě nevylučují povahu žalované jako veřejné instituce.
[26] Nejvyšší správní soud považuje v posuzované věci za rozhodné třetí a čtvrté kritérium. Žalovaná je společností s ručením omezeným, na kterou se v plném rozsahu vztahují
příslušná ustanovení obchodního zákoníku,
a to i v oblasti vytváření orgánů společnosti,
subjektem vytvářejícím jednotlivé orgány žalované je však obec jakožto jediný společník
žalované (srov. výše citovaný rozsudek
čj. 8 As 57/2006-67).
[27] Obec má rovněž plnou kontrolu nad
činností žalované. Existenci předmětného
dohledu nad činností posuzovaného subjektu totiž nelze vykládat jen jako vrchnostenskou kontrolu, ale spíše jako dohled, který
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 013
může konkrétní subjekt vykonávat ve vztahu
k jinému konkrétnímu subjektu, byť i na základě předpisů soukromého práva, např. obchodního zákoníku (blíže viz citovaný rozsudek čj. 8 As 57/2006-67). Obec jako jediný
společník žalované může nepochybně vykonávat dohled nad činností žalované.
[28] Mezi předmět činnosti žalované zapsaný v obchodním rejstříku patří „provozování vodovodů a kanalizací pro veřejnou
potřebu“. Byť se nejedná o jediný předmět
činnosti žalované, i tento třebas jen částečně
veřejný účel směřuje k naplnění shora popsaných znaků veřejné instituce.
[29] Nejvyšší správní soud proto uzavřel,
že z hlediska povinnosti poskytovat informace u žalované převažují znaky typické pro veřejnou instituci. Žalovaná je povinným subjektem ve smyslu § 2 zákona o svobodném
přístupu k informacím.
[30] Povaha žalované s sebou nese povinnost poskytovat informace v režimu zákona
o svobodném přístupu k informacím, ať již je
žádost o informace podána podle zákona
o svobodném přístupu k informacím nebo jiného právního předpisu, který proces poskytování
informací samostatně neupravuje
(srov. však § 2 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím).
[30] Povaha žalované s sebou nese povinnost poskytovat informace v režimu zákona
o svobodném přístupu k informacím, ať již je
žádost o informace podána podle zákona
o svobodném přístupu k informacím nebo jiného právního předpisu, který proces poskytování
informací samostatně neupravuje
(srov. však § 2 odst. 3 zákona o svobodném
přístupu k informacím).
[31] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
žalovaná se nemůže zprostit povinnosti poskytnout žadateli „procesní komfort“ zákona
o svobodném přístupu k informacím poukazem na to, že není na režim tohoto zákona
připravena nebo že s ohledem na charakter
obchodní společnosti nemá vnitřní strukturu
uzpůsobenu tak, aby bylo možné rozhodovat
ve dvou stupních. Pokud je povinný subjekt
povinným subjektem podle § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, je jeho propojení se státem; resp. veřejnoprávním subjektem natolik intenzivní, že mu mohou být
uloženy i povinnosti, které jsou jinak typicky
ukládány pouze státu (blíže viz shora citovaný rozsudek čj. 2 Ans 7/2010-175, bod 44).
[32] Dále zdejší soud doplňuje, že povinností žadatele o informace není právně kvalifikovat, podle jaké zákonné normy se domáhá
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 013
informace na povinném subjektu. Je naopak
úkolem povinného subjektu posoudit, o jaké
informace se ve skutečnosti jedná a podle
kterého právního předpisu má postupovat
při jejich poskytnutí, případně jejich odepření (blíže viz rozsudek čj. 2 Ans 7/2010-175,
body 47 a 48).
[33] Je proto nerozhodné, že v žádosti adresované žalované stěžovatel uvedl § 82 písm. b)
obecního zřízení (podle něhož „[č]len zastupitelstva obce má při výkonu své funkce právo vznášet dotazy, připomínky a podněty na
[...] statutární orgány právnických osob, jejichž zakladatelem je obec“), zatímco v žalobě uvedl, že žádal o informace podle § 82
písm. c) téhož zákona (podle něhož „[č]len
zastupitelstva obce má při výkonu své funkce právo požadovat od [...] zaměstnanců
právnických osob, které obec založila nebo
zřídila, informace ve věcech, které souvisejí
s výkonem jejich funkce“).
[34] Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel žádal žalovanou o poskytnutí předmětné informace nejprve podle zákona o svobodném přístupu k informacím a teprve
poté, kdy mu žalovaná nesprávně sdělila, že
není povinným subjektem podle tohoto zákona, požádal o informaci podle obecního zřízení. Žádost o poskytnutí kopie pracovní
smlouvy zaměstnankyně žalované, včetně
údaje o výši mzdy, by spadala i pod § 8b zákona o svobodném přístupu k informacím, podle něhož povinný subjekt, který je příjemcem veřejných prostředků, poskytne mimo
jiné informaci o výši, účelu a podmínkách poskytnutých veřejných prostředků.
[35] Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že bylo úkolem žalované, aby podle obsahu žádosti vyhodnotila, podle kterého ustanovení a případných omezení, která se k němu
vztahují, měla žádost o informaci vyřídit.
[35] Nejvyšší správní soud proto zdůrazňuje, že bylo úkolem žalované, aby podle obsahu žádosti vyhodnotila, podle kterého ustanovení a případných omezení, která se k němu
vztahují, měla žádost o informaci vyřídit.
[36] S ohledem na povahu řízení na
ochranu proti nečinnosti však Nejvyšší správní soud nepředjímá, zda žalovaná měla požadované informace poskytnout, nebo rozhodnout o odmítnutí žádosti. V této souvislosti
soud pouze upozorňuje na rozsudek ze dne
27. 5. 2011, čj. 5 As 57/2010-79, v němž upřes-
nil, za jakých podmínek je povinný subjekt
povinen poskytnout informace o prostředcích, které jsou konkrétním osobám vypláceny z veřejných rozpočtů.
[37] Pro posouzení přípustnosti žaloby
na ochranu proti nečinnosti zbývá posoudit,
zda stěžovatel bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu (viz
§ 79 s. ř. s.). Pokud by tomu tak nebylo, krajský soud by správně žalobu odmítl, byť z jiných důvodů.
[38] Podle zákona o svobodném přístupu
k informacím je možné bránit se proti nečinnosti žalovaného stížností podle § 16a odst. 1
písm. b), pokud informace nebyla poskytnuta
po uplynutí stanovených lhůt nebo nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti, nebo
podle § 16a odst. 1 písm. c), pokud informace
byla poskytnuta jen částečně a o zbytku nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti.
[39] Poté, kdy žalovaná zaslala stěžovateli
požadovanou pracovní smlouvu, v níž však
výše mzdy Ing. S. byla začerněna, stěžovatel
zaslal žalované „stížnost na odpověď na žádost o informace dle [obecního zřízení]“,
v níž žádal o doplnění poskytnuté informace
o sdělení výše platu Ing. S. Toto podání lze
podle svého obsahu považovat za stížnost podle § 16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, kterou žadatel
o informaci může podat, byla-li informace poskytnuta jen částečně a o zbytku nebylo vydáno rozhodnutí o odmítnutí žádosti.
[40] Sdělení žalované ze dne 6. 12. 2011,
že „paní Věra S. žádnou odměnu z titulu
svých funkcí nepobírala“, naopak nelze považovat za rozhodnutí o stížnosti podle § 16a
odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím, ani rozhodnutí o odmítnutí
žádosti o informaci podle § 16a odst. 6 písm. c),
kdy nadřízený orgán převezme vyřízení žádosti. Sdělení nebylo vydáno nadřízeným orgánem, jednalo se o e-mail zaslaný jednatelkou
žalované, která se stěžovatelem komunikovala od počátku. Především však toto sdělení
nenaplnilo formální ani materiální znaky
rozhodnutí.
[41] V této souvislosti Nejvyšší správní
soud opětovně zdůrazňuje, že povinnost žalované rozhodnout o stížnosti podle § 16a
odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím nelze omezit jen proto, že si
této povinnosti nebyla dosud vědoma a není
na ni v současné době fakticky ani organizačně připravena.
[41] V této souvislosti Nejvyšší správní
soud opětovně zdůrazňuje, že povinnost žalované rozhodnout o stížnosti podle § 16a
odst. 1 písm. c) zákona o svobodném přístupu k informacím nelze omezit jen proto, že si
této povinnosti nebyla dosud vědoma a není
na ni v současné době fakticky ani organizačně připravena.
[42] Z ustálené judikatury Nejvyššího
správního soudu přitom plyne, že ochrana
podle zákona o svobodném přístupu k informacím směřující proti nečinnosti nadřízeného orgánu při vyřizování stížnosti nevylučuje
v některých případech možnost, aby žadatel
o informace podal žalobu přímo proti nečinnosti povinného subjektu při vyřizování žádosti o poskytnutí informace. Po žadateli totiž
nelze spravedlivě požadovat, aby se nejprve
soudně bránil nečinnostní žalobou proti nečinnosti při vyřizování stížnosti, a teprve potom proti nečinnosti při vyřizování samotné
žádosti o informaci. Takový požadavek by nemohl vést ke skutečné, účelné a účinné
ochraně ústavně zaručených práv. Za bezvýsledné vyčerpání prostředků ochrany ve
smyslu § 79 s. ř. s. se proto považuje podání
stížnosti na postup při vyřizování žádosti
o informace, pokud o ní není rozhodnuto ve
lhůtě stanovené zákonem (blíže viz např. rozsudky ze dne 28. 2. 2011, čj. 2 Ans 9/2010-56,
či ze dne 29. 10. 2009, čj. 4 Ans 4/2009-86).
[43] Nejvyšší správní soud uzavřel, že stěžovatel bezvýsledně vyčerpal opravné prostředky ve smyslu § 79 s. ř. s., protože nadřízený orgán nerozhodl o jeho stížnosti podle
§ 16a odst. 1 písm. c) zákona o svobodném
přístupu k informacím v zákonem stanovené
patnáctidenní lhůtě. Žaloba podaná stěžovatelem proti nečinnosti žalované byla proto
přípustná.
[44] Krajský soud pochybil, pokud posoudil žalobu jako žalobu na ochranu před
nezákonným zásahem, nikoliv jako žalobu na
ochranu proti nečinnosti. Pro takový postup
nebyly dány důvody. Zároveň krajský soud
porušil právo stěžovatele na přístup k soudu
tím, že nesprávně překvalifikoval povahu podané žaloby, a v důsledku toho ji odmítl jako
opožděnou. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 7 / 2 013
Jiří Ch. proti společnosti s ručením omezeným TIKANAS o poskytnutí informace, o ka- sační stížnosti žalobce.