8 As 136/2022

Kárně postihovat bylo možné pouze jednání advokátů, k němuž došlo při výkonu advokacie (§ 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2020). Nebylo tedy možno kárně postihnout advokáta za výkon politických práv (politický projev), který nijak s výkonem advokacie nesouvisel.

[18] Co se týče věci samotné, je předně třeba vyjasnit, jaký právní rámec se na řešenou věc použije, a to jak z hlediska relevantního znění zákona, tak z hlediska vyjasnění vztahu mezi zákonem o advokacii a etickým kodexem. V českém právním řádu platí, že povinnosti lze ukládat pouze na základě zákona [čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)]. Žalobkyně byla postižena za slovní projev učiněný na veřejném shromáždění. Takový projev je výkonem politického práva a je chráněn čl. 17 odst. 4 Listiny. Podle tohoto článku lze svobodu projevu omezit jen zákonem, a to za stanovených podmínek. K tomu lze pro úplnost dodat, že takovou povahu projevu žalobkyně (z níž vyšel i městský soud) stěžovatelka nijak nezpochybňuje. Z ústavního pořádku tedy plyne, že případná povinnost, za jejíž porušení bylo možné za daných okolností žalobkyni postihnout, musí plynout ze zákona. Etický kodex může povinnosti uložené zákonem dále zpřesnit či rozvádět. Musí se však pohybovat v zákonem vytyčených mezích. Ústavní soud obdobnou situaci popsal tak, že „má-li podle zákona býti X, přísluší vládě stanovit, že má býti X1, X2, X3, nikoli též, že má býti Y “ (nález ze dne 14. 2. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 45/2000, č. 96/2001 Sb.). Byť tedy uvedené závěry vyslovil ve vztahu k prováděcím předpisům vydaným vládou, nic nebrání tomu je zobecnit a použít i pro vztah zákona a etického kodexu stěžovatelky.

[19] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že na věc se použije i čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále jen „Úmluva“). Podle rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 2. 1994, Casado Coca proti Španělsku, stížnost č. 15450/89, bodu 39, dopadá toto ustanovení Úmluvy i na kárný postih advokáta ze strany advokátní komory. Tento článek zaručuje každému svobodu projevu. Výkon této svobody může být omezen, pokud omezení sleduje legitimní cíl. Po advokátech je legitimní požadovat, aby – vzhledem k jejich ústřednímu postavení v rámci výkonu spravedlnosti – přispívali k důvěře veřejnosti v justici (rozsudek Casado Coca proti Španělsku, bod 46). Jejich svoboda projevu tak může být za tímto účelem omezena. Takové omezení však dle čl. 10 odst. 2 Úmluvy musí stanovit zákon. Pojem zákon Evropský soud pro lidská práva vykládá v materiálním smyslu, a proto může zákon představovat i podzákonný předpis přijatý profesní organizací (rozsudek Casado Coca proti Španělsku, bod 43). K tomu nicméně Nejvyšší správní soud dodává, že výše uvedené neznamená, že by v poměrech právního řádu České republiky text takového předpisu či jeho výklad mohl být rozporný se zákonem [viz část III.4) tohoto rozsudku].

[20] Relevantní zákonnou úpravou je v tomto případě § 17 zákona o advokacii, podle něhož advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. První věta tohoto ustanovení v části před středníkem stanoví advokátovi povinnost postupovat při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. V části za středníkem první věta upřesňuje, že za tímto účelem (nesnižováním důstojnosti advokátního stavu při výkonu advokacie) musí advokát dodržovat stavovský předpis. Věta druhá zmocňuje stěžovatelku k vydání onoho stavovského předpisu. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že od 1. 1. 2021 je účinné jiné znění § 17 zákona o advokacii (jež se nově týká postupu advokáta zejména při výkonu advokacie). Podle § 34 odst. 1 zákona o advokacii je pro kárné rozhodnutí rozhodující skutkový a právní stav v době, kdy ke kárnému provinění došlo; pozdější právní úpravy se použije, jestliže je to pro kárně obviněného příznivější. V tomto případě zjevně není znění § 17 zákona o advokacii účinné od 1. 1. 2021 pro žalobkyni příznivější. Na věc se proto použít nemůže a Nejvyšší správní soud se jeho výkladem nezabýval.

[21] Z první části citovaného ustanovení, ve znění rozhodném pro nyní projednávanou věc, plyne, že advokáti mají povinnost postupovat tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu; tuto povinnost jim však zákon stanoví jen při výkonu advokacie. Je proto nutné zodpovědět otázku, jak pojem při výkonu advokacie vyložit. V tomto ohledu je třeba i s ohledem na argumentaci účastníků předně osvětlit, jak tuto otázku řešila dosavadní judikatura Nejvyššího správního soudu.

[22] Stěžovatelka v tomto směru odkazuje na rozsudek čj. 5 As 34/2003-47. V něm soudy řešily případ advokáta, který klientovi (obžalovanému) vypověděl smlouvu o poskytování právních služeb z důvodu neposkytnutí zálohy na náklady obhajoby. Udělal to však těsně před konáním hlavního líčení, aniž by zajistil náhradní obhajobu. Tímto postupem advokát zmařil konání hlavního líčení, na nějž byla předvolána řada svědků. Měl tedy porušit povinnost dle § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 4 odst. 1 etického kodexu. Žalobce v řízení argumentoval, že po ukončení smlouvy o poskytování právních služeb již jeho jednání nebylo výkonem advokacie. Soudy se s tímto názorem neztotožnily. Nejvyšší správní soud uvedl, že pojem výkon advokacie nezahrnuje pouze poskytování právních služeb, ale je nutno rozlišovat mezi výkonem advokacie a poskytováním právních služeb. Výkonem advokacie zákon rozumí veškeré úkony advokáta, které činí v souvislosti s výkonem povolání advokáta; tedy i ty, které činí po ukončení zastupování klienta. Žalobce proto v dané věci při výkonu advokacie jednal. Dále Nejvyšší správní soud uvedl, že zatímco § 17 zákona o advokacii ukládá advokátovi chovat se určitým způsobem při výkonu advokacie, etický kodex mu ukládá chovat se tak i v soukromé sféře. Na tuto část odůvodnění rozsudku stěžovatelka odkazuje. Je však zřejmé, že byť Nejvyšší správní soud skutečně uvedl, že etický kodex dopadá (oproti § 17 zákona o advokacii) i na soukromé jednání advokáta, nijak tento názor na řešenou věc neaplikoval, a především je třeba zdůraznit kontext dané věci, v níž advokát jednal při výkonu advokacie (což soud výslovně uvedl). Rozsudek se proto ani nezabýval souladem etického kodexu se zákonem o advokacii, protože to za dané skutkové situace vůbec nebylo třeba. Při práci s judikaturou platí, že „závěry judikatury nelze přenášet mechanicky, aniž by soud zvážil, nakolik tyto závěry obstojí s ohledem na odlišný skutkový a právní půdorys rozhodovaných případů “ (rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 26. 3. 2021, čj. 6 As 108/2019-39, č. 4178/2021 Sb. NSS, bod 92). S ohledem na výše uvedené z rozsudku čj. 5 As 34/2003-47 neplyne, že by § 17 zákona o advokacii bez dalšího dopadal i na soukromé jednání advokáta. Lze z něj maximálně dovodit, že zde soud vykládal čl. 4 odst. 1 etického kodexu šířeji, než by odpovídalo doslovnému znění § 17 zákona o advokacii. Nijak se ale nezabýval tím, jaké má tato skutečnost důsledky. Pro úplnost Nejvyšší správní soud poznamenává, že obdobné závěry vyslovil i v rozsudcích ze dne 19. 1. 2006, čj. 7 As 23/2005-59, a ze dne 6. 11. 2009, čj. 4 Ads 126/2009-94. I v těchto věcech však byly dané závěry vysloveny „nad rámec“ a soud se nijak souladem etického kodexu se zákonem o advokacii nezabýval.

[23] Městský soud v nyní projednávané věci dále vycházel z rozsudku čj. 6 Ads 73/2008-77. V něm soudy řešily případ advokáta, který klientce – obchodní společnosti – poskytoval právní služby jako advokát a zároveň byl historicky předsedou jejího představenstva. Nový předseda představenstva dané společnosti – a dle svých tvrzení jediný její akcionář – vyzval advokáta, aby mu vydal účetní a jiné doklady ohledně chodu společnosti, včetně dokumentů o právním zastoupení. Advokát však tyto dokumenty vydat odmítl. Tvrdil, že má pochybnosti o tom, zda skutečně nový předseda představenstva vlastní akcie společnosti, anebo docházelo k nějakým machinacím. Rozhodl se proto obrátit na orgány činné v trestním řízení a těmto orgánům i předal dokumenty týkající se společnosti. Kárný senát stěžovatelky v tomto jednání advokáta shledal porušení § 16 odst. 1 (povinnost řídit se pokyny klienta) a § 17 zákona o advokacii ve spojení s čl. 9 odst. 1 a 2 etického kodexu (povinnosti ohledně informování klienta a nakládání s jeho majetkem). Městský soud rozhodnutí stěžovatelky zrušil a Nejvyšší správní soud se s jeho názorem ztotožnil. V řízení se dle soudů nejednalo o to, že by advokát odmítl splnit pokyn klientky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o advokacii. Advokát měl odůvodněné pochybnosti o tom, kdo je oprávněn za klientku jednat. Obecně pak Nejvyšší správní soud uvedl, že byť se výše odkazovaný rozsudek čj. 5 As 34/2003-27 vyslovil pro co nejširší výklad pojmu výkon advokacie, stále musí být dána nějaká vazba mezi vytýkaným jednáním a výkonem advokacie. Některé povinnosti stanovené advokátům proto předpokládají užší vztah se samotným poskytnutím právních služeb. V daném případě bylo advokátovi vytýkáno porušení povinností dle čl. 9 etického kodexu. Nadpis tohoto článku etického kodexu však stanoví Povinnosti v průběhu poskytování právní služby. V řešené věci ale vůbec nebylo zjištěno, zda měl advokát vyžádané dokumenty jakožto advokát, anebo je měl z toho důvodu, že byl historicky předsedou představenstva klientky. Stěžovatelka se v kárném rozhodnutí nezabývala otázkou, zda pokud je advokát rovněž členem statutárního orgánu klientky, zda i v této funkci jedná při výkonu advokacie. Rozhodnutí stěžovatelky proto neobstálo. Tyto závěry Nejvyšší správní soud zopakoval v rozsudku ze dne 28. 2. 2018, čj. 6 As 54/2017-29, v něm ale byla „souvislost (věcný vztah) jednání stěžovatele jako advokáta s výkonem advokacie (advokátní praxí) nesporně dána “.

[24] Podobnými argumenty se pak zabýval i nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2023, čj. 7 As 272/2022-47. Ten řešil případ advokáta, který (mimo jiné) neuhradil klientům náhradu škody, která jim vznikla porušením advokátních povinností. Advokát argumentoval, že povinnost nahradit škodu vzniklou porušením advokátních povinností již není výkonem advokacie. Výkonem advokacie bylo samotné způsobení škody, nikoliv její následné nenahrazení. Soudy tyto argumenty odmítly. Nejvyšší správní soud vysvětlil, že se stále jedná o závazek, který advokátovi vznikl v souvislosti s výkonem advokacie, a to bez ohledu na to, že může přetrvávat i po skončení vztahu s klientem. Pokud by totiž advokát nevykonával advokacii, závazek by vůbec nevznikl.

[25] Z výše provedeného shrnutí dosavadní judikatury lze dle Nejvyššího správního soudu dovodit, že považuje výkon advokacie za širší pojem než samotné poskytování právních služeb. Zahrnuje veškeré úkony advokáta související s výkonem jeho činnosti – jinak řečeno úkony, které by advokát nečinil, pokud by advokátem nebyl. U fyzické osoby, která je advokátem, je proto třeba se zabývat tím, zda jednala jako advokát, nebo jednala v jiném postavení. Některé povinnosti advokáta vyžadují užší vazbu jednání na samotné poskytování právních služeb. Z dosavadní judikatury nicméně neplyne závěr, zda musí advokát zachovávat důstojnost advokátního stavu i při svých čistě soukromých či naopak veřejných projevech politického charakteru. K tomu je pro účely nyní projednávané věci nutné provést výklad samotného § 17 zákona o advokacii.

III. 3) Výklad pojmu „při výkonu advokacie“

[26] Z hlediska obvyklých výkladových metod lze nejprve uvést, že jazykově ze spojení při výkonu advokacie plyne, že povinnost nesnižovat důstojnost advokátního stavu na ryze soukromé či politické projevy advokáta nedopadá. Pokud by chtěl zákon tuto povinnost advokátům stanovit obecně, mohl by použít například jednoduše formulaci, že advokát jedná tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu. Znění zákona však povinnost výslovně omezuje, a to právě na jednání při výkonu advokacie.

[27] Ani systematika zákona o advokacii nepodporuje závěr, že by pojem při výkonu advokacie dopadal na soukromé či politické projevy advokáta (nesouvisející s jeho advokátní činností). Například § 12 odst. 1 zákona o advokacii totiž stanoví, že při výkonu advokacie je advokát povinen používat označení „advokát“. Výklad, že i v tomto případě se myslí fakticky „vždy“ (tedy i při soukromém jednání, které nemá s výkonem advokacie souvislost), se nezdá být příliš pravděpodobný. Dále v § 8 odst. 1 zákon o advokacii stanoví případy, kdy stěžovatelka vyškrtne advokáta ze seznamu advokátů. V písmenu b) je uvedeno, že tak stěžovatelka bez dalšího učiní, pokud byl advokát pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem advokacie. Naopak v písmenu c) je stanoveno, že stěžovatelka vyškrtne advokáta, který byl pravomocně odsouzen za jiný úmyslný trestný čin […], pokud tato trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie. I zde tedy zákon rozlišuje trestné činy spáchané v souvislosti s výkonem advokacie a jiné trestné činy. U trestných činů nesouvisejících s výkonem advokacie musí stěžovatelka posuzovat, zda trestná činnost ohrožuje důvěru v řádný výkon advokacie. Pokud by však výkonem advokacie bylo veškeré jednání advokáta (tedy včetně jednání čistě soukromého či politického), ztratilo by zjevně toto rozlišení význam.

[28] Co se týče vztahu k ostatním právním předpisům, argumentovala stěžovatelka tím, že se městský soud nezabýval postavením advokacie v rámci justice. Pokud by soud shledal, že soukromé či politické projevy lze postihovat v případě soudců či státních zástupců, je dle stěžovatelky věc jasná. Nikdo totiž nemůže pochybovat o tom, že se musí na advokáty použít stejné měřítko jako na soudce či státní zástupce. Nejvyššímu správnímu soudu však není jasné, na základě čeho stěžovatelka k takovému závěru dospěla. Pro přehlednost soud níže srovnává znění ustanovení zákona vztahující se k jednotlivým tradičním právnickým profesím:

[29] Na základě výše uvedeného přehledu je třeba dát stěžovatelce za pravdu v tom, že u soudců, státních zástupců i soudních exekutorů je úprava skutečně jasná v tom smyslu, že se omezení vztahují i na soukromá jednání příslušníků daných profesí. U notářů tuto otázku zákon sice výslovně neřeší, ale oproti zákonu o advokacii neomezuje povinnost zachovávat důstojnost stavu pouze na postup při výkonu činnosti. Tento závěr však argumentům stěžovatelky nepomáhá; spíše naopak. Pokud jiné předpisy výslovně stanoví, že jsou osoby působící v daných profesích povinny se i v občanských (politických) projevech zdržet všeho, co by narušilo důstojnost jejich profese, a naopak zákon o advokacii výslovně uvádí, že tohoto jsou advokáti povinni pouze při výkonu advokacie, vede to spíše k závěru, že daná otázka je pro tyto profese upravena různě.

[30] Z pohledu Nejvyššího správního soudu se pak ani nejedná o stav, který by svědčil nedůvodným a nelogickým rozdílům mezi úpravou jednotlivých profesí (opomenutí zákonodárce), jež by měly být při výkladu zohledněny. Především oproti soudcům a státním zástupcům je profese advokáta v řadě ohledů odlišná. Advokáti nevykonávají (s drobnými – a systémově nevýznamnými – výjimkami, jako je třeba autorizovaná konverze dokumentů) úkony, které jinak přísluší státním orgánům. Jistě se podílejí na chodu justice jako celku, a proto jsou její nezbytnou a zcela nezastupitelnou součástí; státní moc však přímo nevykonávají. Ostatně i odměnu advokátů platí zpravidla jejich klienti, nikoliv stát. Aniž by chtěl Nejvyšší správní soud jakkoliv zpochybňovat význam advokátní profese a advokátního stavu jako takového (jehož součástí by nepochybně mělo být i vystupování jeho členů odpovídající vážnosti tohoto stavu), mohou být s ohledem na výše uvedené zjevně dány legitimní důvody pro úpravu, která projevy advokátů omezuje jinak (mírněji) než projevy soudců či státních zástupců. I u soudních exekutorů je oproti advokátům dán užší vztah k výkonu státní moci. Úkony exekutora se považují za úkony exekučního soudu (§ 28 exekučního řádu). Z tohoto důvodu musí být exekutor nestranný (§ 2 odst. 2 exekučního řádu), je pevně stanoven počet exekutorů – numerus clausus [§ 8 odst. 1 písm. b) exekučního řádu] a tak dále. Nejvyšší správní soud samozřejmě netvrdí, že by nebyla jiná (přísnější) regulace projevů advokátů možná. Lze dokonce připustit, že by taková (přísnější) regulace byla i vhodná, neboť veřejnost nepochybně může na justici v širším slova smyslu nahlížet jako na jeden celek, a tedy chování advokátů z tohoto hlediska jistě může poškozovat vnímaní justice jako takové, stejně tak jako všech justičních profesí. Jistě si lze tedy představit, že by projevy advokátů byly regulovány stejně jako například projevy soudců s tím odůvodněním, že advokáti jsou rovněž součástí justice, a musí k nim proto mít veřejnost důvěru. Avšak skutečnost, že zde účinné znění zákona o advokacii projevy advokátů omezuje mírněji, se nezdá být zjevně nesmyslná či nedůvodná.

[31] S uvedenými systematickými argumenty souvisí i argumenty účelem a smyslem úpravy. Bylo by možné argumentovat, že úprava, která advokátům ukládá povinnost postupovat tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu, pouze při výkonu advokacie, neplní dostatečně dobře účel zákona. Důstojnost advokátního stavu by totiž lépe mohla zajišťovat úprava, která tuto povinnost advokátům ukládá vždy. Byť je takový argument jistě možný, není dle Nejvyššího správního soudu sám o sobě dostatečný k tomu, že by měl vést ke značně rozšiřujícímu výkladu slov zákona či snad analogické aplikaci daného ustanovení na jednání mimo výkon advokacie. Při regulaci projevů je vždy nutné zvažovat dva protichůdné zájmy. Na jedné straně je zde účel, který se úprava snaží dosáhnout, tedy zachování důstojnosti advokátního stavu. Na straně druhé je zde hodnota, kterou úprava omezuje, tedy svoboda projevu. Vyvážení těchto hodnot zákonodárce provedl tak, že sice advokáti mají svobodu projevu omezenou, avšak pouze při výkonu advokacie. Mohl přitom vycházet z toho, že právě u projevů při výkonu advokacie je největší nebezpečí, že by důstojnost advokátního stavu byla narušena. Provedené vyvážení není z pohledu soudu iracionální či nelogické. Co se pak týče samotného úmyslu zákonodárce, lze dodat, že důvodová zpráva k § 17 zákona o advokacii nic rozhodného neuvádí.

[32] S ohledem na výše uvedené tedy lze shrnout závěry Nejvyššího správního soudu k vyhodnocení výkladu pojmu při výkonu advokacie v § 17 zákona o advokacii tak, že daný pojem rozsah povinností advokáta omezuje. Dané ustanovení nedopadá na veškerá jednání advokáta. Nedopadá tedy na čistě soukromé jednání advokáta ani na jeho projev představující výkon politických práv, které nemají s výkonem advokacie žádnou souvislost. Na stranu druhou však nelze dané ustanovení vykládat ani příliš úzce tak, že by znemožňovalo efektivní regulaci poskytování právních služeb. Činnost advokáta – jakožto podnikatele – totiž nezahrnuje pouze samotné poskytování právních služeb. Advokáti, podobně jako ostatní podnikatelé, z důvodu svého podnikaní různě soukromoprávně či veřejnoprávně jednají. Byť tato jednání nepředstavují samotné poskytování právních služeb, jistě se bude jednat o výkon advokacie. Rovněž advokáti v souvislosti se svým podnikáním vystupují na veřejnosti, což může zahrnovat jak reklamu, tak i neformální způsoby jejich propagace jako advokáta, jako jsou různá veřejná vystoupení, vyjádření v médiích, na sociálních sítích apod. Pokud se při takové činnost advokát označuje za advokáta, případně jiným způsobem své služby propaguje či je jeho příslušnost k advokátnímu stavu z okolností dané činnosti jinak zřejmá, bude se také jednat o výkon advokacie. Lze dodat, že nastíněná kritéria by bylo třeba aplikovat i v případě stěžovatelkou ad absurdum zmiňovaného striptýzu (byť v takovém případě by se samozřejmě nejednalo o výkon politických práv). Pokud by se totiž advokát při takové činnosti prezentoval jako advokát nebo byla z jiných okolností této činnosti patrná jeho příslušnost k advokátnímu stavu, jistě by se jednalo o jinou situaci, než pokud by vůbec žádná souvislost takové činnosti s výkonem advokacie patrná nebyla.

[33] Pokud předestřený výklad použijeme na řešený případ, lze souhlasit se závěrem městského soudu, podle něhož se v nyní projednávané věci o postup žalobkyně při výkonu advokacie nejednalo. Není zde dána žádná zřejmá souvislost projevu žalobkyně s jejím výkonem advokacie. Žalobkyně na shromáždění před tureckým velvyslanectvím vystupovala jako soukromá osoba. Neoznačovala se za advokátku. Obsah daného vystoupení ani jeho kontext nijak s advokacií či právními tématy nesouvisel. Jednalo se o politickou akci a žalobkyně zde vystupovala jako politicky činná osoba. Je třeba znovu zdůraznit, že tato skutková východiska (související s postiženým jednáním žalobkyně) stěžovatelka nijak nezpochybnila. Na věci nic nemění ani to, že žalobkyni lze považovat za osobu veřejně známou, respektive že je o ní známo také to, že je advokátkou. I známý advokát totiž může jednat jako soukromá osoba či vystupovat bez vazby ke své advokátní činnosti při výkonu svých politických práv (je ostatně otázkou, jaké kritérium by v dnešní době pro „veřejnou známost“ určitého advokáta mohlo být vůbec určující). Pokud advokát v dané situaci sám nijak v souvislosti s výkonem své profese nevystupuje, neoznačí se za advokáta, jeho vztah k advokátnímu stavu není ani z dalších okolností jeho projevu zjevný a nejedná se ani o situaci bez dalšího spojenou s výkonem advokacie (např. vystoupení u soudu či na právnické konferenci), nelze dovodit, že jedná při výkonu advokacie již jen tím, že je veřejně známý jako advokát. Podobně nerozhodné je, zda si veřejnost (či její část) výstup určité osoby s jejím výkonem advokacie spojí. I pokud by se tedy skutečně v médiích v souvislosti s výstupem žalobkyně objevilo, že se jedná o advokátku (byť je třeba znovu zdůraznit, že to stěžovatelka nedoložila), na věci by to samo o sobě nic neměnilo. Případné pozdější spojení určitého projevu s výkonem advokacie nemění nic na tom, zda samotný projev (ne)byl při výkonu advokacie učiněn.

III. 4) Právní povaha etického kodexu, jeho výklad a tvrzený zásah do práva na samosprávu

[33] Pokud předestřený výklad použijeme na řešený případ, lze souhlasit se závěrem městského soudu, podle něhož se v nyní projednávané věci o postup žalobkyně při výkonu advokacie nejednalo. Není zde dána žádná zřejmá souvislost projevu žalobkyně s jejím výkonem advokacie. Žalobkyně na shromáždění před tureckým velvyslanectvím vystupovala jako soukromá osoba. Neoznačovala se za advokátku. Obsah daného vystoupení ani jeho kontext nijak s advokacií či právními tématy nesouvisel. Jednalo se o politickou akci a žalobkyně zde vystupovala jako politicky činná osoba. Je třeba znovu zdůraznit, že tato skutková východiska (související s postiženým jednáním žalobkyně) stěžovatelka nijak nezpochybnila. Na věci nic nemění ani to, že žalobkyni lze považovat za osobu veřejně známou, respektive že je o ní známo také to, že je advokátkou. I známý advokát totiž může jednat jako soukromá osoba či vystupovat bez vazby ke své advokátní činnosti při výkonu svých politických práv (je ostatně otázkou, jaké kritérium by v dnešní době pro „veřejnou známost“ určitého advokáta mohlo být vůbec určující). Pokud advokát v dané situaci sám nijak v souvislosti s výkonem své profese nevystupuje, neoznačí se za advokáta, jeho vztah k advokátnímu stavu není ani z dalších okolností jeho projevu zjevný a nejedná se ani o situaci bez dalšího spojenou s výkonem advokacie (např. vystoupení u soudu či na právnické konferenci), nelze dovodit, že jedná při výkonu advokacie již jen tím, že je veřejně známý jako advokát. Podobně nerozhodné je, zda si veřejnost (či její část) výstup určité osoby s jejím výkonem advokacie spojí. I pokud by se tedy skutečně v médiích v souvislosti s výstupem žalobkyně objevilo, že se jedná o advokátku (byť je třeba znovu zdůraznit, že to stěžovatelka nedoložila), na věci by to samo o sobě nic neměnilo. Případné pozdější spojení určitého projevu s výkonem advokacie nemění nic na tom, zda samotný projev (ne)byl při výkonu advokacie učiněn.

III. 4) Právní povaha etického kodexu, jeho výklad a tvrzený zásah do práva na samosprávu

[34] V návaznosti na vyjasnění výkladu zákonné úpravy lze přistoupit k výkladu etického kodexu a argumentům stěžovatelky, které s ním souvisí.

[35] Etický kodex v čl. 4 odst. 1 stanoví, že advokát je všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu. Stěžovatelka toto ustanovení vykládá tím způsobem, že rozšiřuje povinnost advokátů jednat tak, aby nesnižovali důstojnost advokátního stavu, i na jejich jednání mimo výkon advokacie. Tomuto závěru skutečně mohou svědčit přesvědčivé právní argumenty. Jazykově by k tomuto výkladu vedlo především slovo „všeobecně“. To naznačuje, že stanoveným způsobem má advokát jednat vždy. Stejný závěr podporuje i systematika daného článku. V čl. 4 odst. 3 jsou specificky upraveny projevy advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Lze tedy argumentovat, že v čl. 4 odst. 3 etický kodex specificky upravuje projevy v souvislosti s výkonem advokacie, zatímco čl. 4 odst. 1 je širší a dopadá i na jednání bez souvislosti s výkonem advokacie. Přesto však tento výklad obstát nemůže. Pokud by totiž měl být takto čl. 4 odst. 1 etického kodexu vyložen, znamenalo by to, že by jej pro rozpor se zákonem nebylo možné použít. Jak totiž bylo výše vysvětleno v bodu [18] shora, prováděcí předpis se musí pohybovat v mezích zákona. Za situace, kdy by určitý výklad prováděcího předpisu byl v rozporu se zákonem, je nutné upřednostnit výklad v souladu se zákonem (Wintr, J. Metody a zásady interpretace práva. 2. vydání. Praha: Auditorium, 2019, str. 81–83). V tomto případě je výklad v souladu se zákonem dobře možný. Advokát je tedy všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu, avšak to platí pouze při výkonu advokacie (jak byl tento pojem výše vyložen). Pokud by navíc měl být čl. 4 odst. 1 etického kodexu vyložen tak, jak činí stěžovatelka, podle existující judikatury týkající se advokátních stavovských předpisů by to znamenalo, že by jej za užití čl. 95 odst. 1 Ústavy pro rozpor se zákonem soud nemohl použít (usnesení NSS ze dne 25. 2. 2011, čj. 5 Ao 1/2011-22, č. 2465/2012 Sb. NSS).

[36] Na věci nic nemění ani argumenty stěžovatelky, podle nichž se uvedeným výkladem „anuluje“ význam etického kodexu. Důležitost etického kodexu rozhodně Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem nehodlá nijak zpochybňovat. Platí však pro něj to stejné, co pro veškeré prováděcí předpisy, tedy musí se pohybovat v mezích zákona. Na tento závěr nemá vliv ani to, že ministr spravedlnosti nepodal návrh k soudu na přezkum souladu etického kodexu se zákonem dle § 50 odst. 2 zákona o advokacii. Předně totiž etický kodex bylo možné vyložit v souladu se zákonem, žádný rozpor zde tedy nebyl. Dále pak skutečnost, že nedojde k abstraktnímu přezkumu prováděcího předpisu, neznamená, že by soulad předpisu se zákonem nebylo možné přezkoumat incidenčně (což se děje nyní).

[37] Ztotožnit se nelze ani s námitkou, že městský soud svým postupem nepřípustně zasáhl do stěžovatelčina práva na samosprávu. Předně platí, že samospráva stěžovatelky (založena zákonem) nemůže převážit na pravidly ústavního pořádku (výše zmíněnými čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1, jakož i čl. 17 odst. 4 Listiny). Zákon navíc nijak neomezuje způsob, jakým správní soudy přezkoumávají rozhodnutí samosprávy, a to ani samosprávy územní, ani profesní. Dle § 4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. A to rozhodnutím vydaným mimo jiné orgánem územního samosprávného celku (kam spadá územní samospráva) či právnickou osobou (kam spadá stěžovatelka jakožto profesní komora, rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38, č. 688/2005 Sb. NSS), pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Dále pro případy územní samosprávy soudní řád správní upravuje zvláštní žalobu ve věcech samosprávy v § 67. Profesní samosprávy se týká pouze úprava kompetenčních sporů v § 97 s. ř. s. Ani z této úpravy však žádné omezení neplyne. Neboli správní soudy přezkoumávají rozhodnutí profesní samosprávy za zcela shodných podmínek jako rozhodnutí jiných správních orgánů [ve smyslu zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jistě není úkolem soudu činnost správních orgánů (ani stěžovatelky) nahrazovat, takový postup by byl v rozporu s principem dělby moci; rozhodně však neplatí, že by správní soudy mohly poskytovat ochranu například pouze u procesních otázek kárných řízení. Městský soud se proto v žádném případě nedopustil nepřípustného zásahu do práva stěžovatelky na samosprávu tím, že plně přezkoumal zákonnost jejího rozhodnutí.

III. 5) Ostatní argumenty stěžovatelky

[37] Ztotožnit se nelze ani s námitkou, že městský soud svým postupem nepřípustně zasáhl do stěžovatelčina práva na samosprávu. Předně platí, že samospráva stěžovatelky (založena zákonem) nemůže převážit na pravidly ústavního pořádku (výše zmíněnými čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 odst. 1, jakož i čl. 17 odst. 4 Listiny). Zákon navíc nijak neomezuje způsob, jakým správní soudy přezkoumávají rozhodnutí samosprávy, a to ani samosprávy územní, ani profesní. Dle § 4 odst. 1 s. ř. s. soudy ve správním soudnictví rozhodují o žalobách proti rozhodnutím vydaným v oblasti veřejné správy. A to rozhodnutím vydaným mimo jiné orgánem územního samosprávného celku (kam spadá územní samospráva) či právnickou osobou (kam spadá stěžovatelka jakožto profesní komora, rozsudek NSS ze dne 4. 5. 2005, čj. 1 As 21/2004-38, č. 688/2005 Sb. NSS), pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy. Dále pro případy územní samosprávy soudní řád správní upravuje zvláštní žalobu ve věcech samosprávy v § 67. Profesní samosprávy se týká pouze úprava kompetenčních sporů v § 97 s. ř. s. Ani z této úpravy však žádné omezení neplyne. Neboli správní soudy přezkoumávají rozhodnutí profesní samosprávy za zcela shodných podmínek jako rozhodnutí jiných správních orgánů [ve smyslu zkratky zavedené v § 4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]. Jistě není úkolem soudu činnost správních orgánů (ani stěžovatelky) nahrazovat, takový postup by byl v rozporu s principem dělby moci; rozhodně však neplatí, že by správní soudy mohly poskytovat ochranu například pouze u procesních otázek kárných řízení. Městský soud se proto v žádném případě nedopustil nepřípustného zásahu do práva stěžovatelky na samosprávu tím, že plně přezkoumal zákonnost jejího rozhodnutí.

III. 5) Ostatní argumenty stěžovatelky

[38] Jde-li pak o zbývající kasační námitky, stěžovatelka městskému soudu předně vytýkala, že věc posoudil jinak než věc sp. zn. 9 Ad 17/2018. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že vyznění obou rozsudků a některé jejich pasáže se skutečně mohou jevit rozdílně. Ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018 soud uvedl, že advokát je advokátem neustále a musí si být vědom toho, že si veřejnost jeho projevy s výkonem advokacie spojí. To mělo platit tím spíše v případě advokátky řešené ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018, která byla veřejně aktivní a známou osobou. Stěžovatelka argumentuje, že o veřejně aktivní a známou osobu se jedná i v případě žalobkyně. Na první pohled se tedy jeví názor vyslovený městským soudem v odkazované věci být v rozporu s názorem, který městský soud zaujal v nyní napadeném rozsudku. Za takové situace bylo nepochybně namístě, aby městský soud tento možný rozpor vysvětlil. To platí tím spíše, že v obou věcech rozhodoval stejný senát městského soudu a oba rozsudky byly vydány v rozmezí několika měsíců. Pokud tak ovšem městský soud neučinil, ještě to neznamená, že je takový jeho postup sám o sobě důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.

[39] Soudy jsou povinny se vyjadřovat k jiným soudním rozhodnutím především tehdy, pokud jimi účastníci argumentují. Judikatura tak dovozuje závěr, že pokud účastník odkazuje na relevantní soudní rozhodnutí, měl by se s ním soud v odůvodnění vypořádat (nález ÚS ze dne 31. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1167/17, č. 134/2017 Sb. ÚS). Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižšího stupně však doktrína dovozuje, že „neexistuje povinnost soudce znát judikaturu jiných soudů stejného stupně (kupříkladu vzájemná znalost judikatury krajských soudů), anebo dokonce soudů nižšího stupně. Argumentovat jí však může, typicky ale v odpovědi na argument účastníka řízení.“ (Bobek, M., Kühn, Z. a kol. Judikatura a právní argumentace. 2 vydání. Praha: Auditorium, 2013, část 7.1.2.). V nyní řešeném případě stěžovatelka na rozsudek vydaný ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018 neodkazovala.

[40] Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že mu nepřísluší posuzovat zákonnost či správnost rozsudku ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018. Bez znalosti soudního a správního spisu také nemá veškeré relevantní informace o skutkových okolnostech odkazované věci. Nicméně z odůvodnění rozsudku ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018 je především zřejmé, městský soud v dané věci vyšel z toho, že „žalobkyně na sociálních sítích vystupuje jako advokátka “ (bod 36 odkazovaného rozsudku). Dále pak městský soud vysvětlil, proč jednání žalobkyně v dané věci považoval za způsobilé zasáhnout do důstojnosti advokátního stavu. Je tedy třeba vycházet z toho, že městský soud v odkazovaném rozsudku shledal užší spojitost s výkonem advokacie než v nyní řešeném případě a na základě této skutečnosti posoudil oba případy rozdílně.

[41] Odkazuje-li stěžovatelka v této souvislosti na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20, je k tomu třeba uvést, že zde Ústavní soud zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, který byl v rozporu s rozhodnutími správních soudů. Spornou otázkou byla zákonnost usnesení zastupitelstva obce, jímž byl schválen prodej pozemku. Podle Ústavního soudu správní soudy dospěly k závěru, že toto usnesení žádnou vadou, která by způsobovala jeho nezákonnost, netrpělo. Následně jej však Nejvyšší soud za nezákonné považoval a smlouvu uzavřenou na jeho základě prohlásil za absolutně neplatnou. Tímto rozdílným posouzením Nejvyšší soud podle Ústavního soudu porušil právo účastníků na spravedlivý proces. Již z tohoto popisu je zřejmé, že oproti nyní řešené věci byla věc řešená Ústavním soudem v řadě ohledů odlišná. V nyní řešené věci stěžovatelka neargumentuje, že by městský soud posoudil (stejnou) předběžnou otázku ve dvou řízeních rozdílně. Argumentuje, že měl jinak posoudit právní otázku (výklad § 17 zákona o advokacii). Skutkově však byly oba případy řešené městským soudem odlišné (viz i výše). Nejedná se tedy o situaci obdobnou té, kterou řešil Ústavní soud v odkazovaném nálezu.

[42] Nejvyšší správní soud z uvedených důvodů uzavírá, že stěžovatelkou tvrzený nesoulad napadeného rozsudku a rozsudku vydaného ve věci sp. zn. 9 Ad 17/2018 není důvodem pro zrušení napadeného rozsudku.

[43] Co se týče ostatních argumentů stěžovatelky, tak ta dále městskému soudu vytýkala, že nijak nehodnotil, zda byl vytýkaný výrok slušný. To jednak není zcela pravda, protože (jak nakonec sama stěžovatelka zmiňuje) městský soud uvedl, že „vytýkané jednání žalobkyně lze hodnotit jako provokativní a expresivní, až šokující nebo i někoho urážející “. Hlavně ale nepřezkoumatelnost rozsudku nezakládá skutečnost, že městský soud nevyvracel každý dílčí argument, který účastníci uplatnili (usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 5. 12. 2017, čj. 2 As 196/2016-123, č. 3668/2018 Sb. NSS). „Slušnost“ výroku nebyla pro nyní řešenou věc rozhodná. Vzhledem k tomu, že městský soud dospěl k závěru (a NSS se s tímto názorem ztotožnil), že stěžovatelka nemůže postihovat politický projev advokáta, který nesouvisí s výkonem advokacie, nemohl se soud zabývat tím, zda byl výrok slušný. Z tohoto důvodu není případný ani odkaz na rozsudek čj. 6 As 120/2018-36. V něm se soud zabýval tím, zda konkrétní jednání (k němuž došlo při výkonu advokacie) bylo způsobilé snížit důstojnost advokátního stavu. K této otázce se ale městský soud v nynějším řízení ani nedostal, protože žalobkyně nejednala při výkonu advokacie. Z uvedeného důvodu tedy posouzení „slušnosti“ výroku nebylo pro rozhodnutí třeba a napadený rozsudek v tomto ohledu ani netrpí vadou nepřezkoumatelnosti, jak stěžovatelka namítá.

[44] Dále stěžovatelka vznáší dotaz, jak by asi soud přistupoval k tomu, pokud by advokát (zcela mimo souvislost s výkonem advokacie) provozoval striptýz. Na tento hypotetický případ, k němuž se už Nejvyšší správní soud ve stručnosti vyjádřil výše a který opět vychází z předpokladu, že se měl městský soud zabývat narušením důstojnosti ze strany žalobkyně, lze reagovat tak, že pokud by jednání skutečně nemělo žádnou souvislost s výkonem advokacie, pak by nebylo postižitelné dle § 17 zákona o advokacii (ve znění účinném do 31. 12. 2020). Pokud by advokát nejednal při výkonu advokacie, nebylo by ho možné postihnout za to, že při výkonu advokacie snižoval důstojnost advokátního stavu. Lze si jistě představit i to, že by advokát i při takové činnosti jednal při výkonu advokacie ve výše naznačeném širokém smyslu. Pokud by se advokát při této činnosti označoval za advokáta (byť by se jednalo o značně neobvyklý způsob propagace advokátních služeb), bylo by jej možné za takové jednání postihnout. Stranou soud nechává otázku, zda by na dané jednání nedopadalo jiné ustanovení zákona o advokacii [zda by se například nemohlo jednat o jinou činnost neslučitelnou s výkonem advokacie ve smyslu § 5 odst. 1 písm. g) zákona o advokacii].

Právní věta

Plný text rozhodnutí