8 As 74/2025

8 As 74/2025- 30 - text

8 As 74/2025-33

pokračování

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Petra Mikeše a soudců Lenky Bursíkové (soudkyně zpravodajka) a Pavla Molka v právní věci žalobce: M. S., zast. advokátkou JUDr. Janou Tomešovou, se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 1. 2024, č. j. MSK 167732/2023, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 2. 2025, č. j. 19 A 7/2024-31,

I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5 070 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně JUDr. Jany Tomešové, advokátky.

[1] Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí uznal žalobce vinným z přestupku proti občanskému soužití podle § 7 odst. 1 písm. c) bod 4. zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Měl se ho dopustit tím, že dne 4. 7. 2023 v době kolem 23:19 hodin v obci Kunčice pod Ondřejníkem u vchodu do rekreační chaty č. ev. X fyzicky napadl svou bývalou manželku bez způsobení zranění, a to tak, že poté, co byla na místo zavolána policejní hlídka a prošetřovala na místě situaci týkající se péče o jejich společnou nezletilou dceru, za přítomnosti nezletilé dcery, zevnitř chaty silou jedenkrát strčil do své bývalé manželky (do oblasti hrudníku), přičemž jeho bývalá manželka v dané chvíli stála na horní části venkovního schodiště a musela se zachytit zábradlí, aby neztratila rovnováhu a ze schodiště nespadla. Tím podle městského úřadu úmyslně narušil občanské soužití tak, že se vůči jinému dopustil jiného hrubého jednání. Městský úřad žalobci uložil správní trest napomenutí a povinnost nahradit náklady přestupkového řízení.

[2] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl žalobcovo odvolání a rozhodnutí městského úřadu potvrdil.

[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, který na jejím základu rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

[4] Krajský soud zdůraznil, že výrok je klíčovou částí rozhodnutí o přestupku, neboť pouze ten zasahuje do práv a povinností účastníků a nabývá právní moci. Krajský soud souhlasil se žalobcem, že skutek, jak byl popsán ve výroku, nebyl prokázán. Správní orgány přijaly skutková zjištění popsaná ve výrokové části tak, že odpovídají verzi žalobcovy bývalé manželky. V rozporu s provedeným dokazováním je skutkový závěr, že žalobce strčil svou bývalou manželku do oblasti hrudníku a že do ní strčil silou. Žalobce setrvale tvrdil, že ji strčil malou intenzitou do ramene. Žalobcovu verzi, že do bývalé manželky strčil pravou rukou do oblasti ramene, podporuje výpověď policisty. Bez důvodných pochybností ovšem nebylo prokázáno, zda do ní strčil silou, či nikoli. To, že podle výpovědi policisty žalobcova bývalá manželka po strčení neupadla, ale „šla jakoby dozadu a chytla se zábradlí“, které bylo kousek od dveří, podle krajského soudu nic nevypovídá o intenzitě strčení.

[5] Bez důvodných pochybností nebylo podle krajského soudu prokázáno ani to, že se žalobcova bývalá manželka zachytila zábradlí v příčinné souvislosti s intenzitou, s jakou do ní žalobce strčil. Provedenému dokazování neodpovídá ani skutkový závěr, že stála na horní části venkovního schodiště. Bylo prokázáno, že stála ve venkovní části u hlavních dveří na podestě, za kterou je schodiště. Důkazy o tom, jaké byly poměry před vchodovými dveřmi (situační plánek, fotografie apod.) podle krajského soudu ve spisu schází.

[6] Podle krajského soudu nelze pominout okolnosti, které incidentu předcházely. Zejména to, že žalobcova bývalá manželka od rána toho dne dávala žalobci najevo, že nechce, aby žalobce v chatě, která v té době byla ve společném jmění manželů, dále přebýval. Chtěla docílit toho, aby žalobce chatu opustil, a večer, když se s nezletilou dcerou do chaty vrátil, ho opět vyzvala, aby chatu opustil. To žalobce odmítl. Jeho bývalá manželka vtáhla do vyhrocené situace nezletilou dceru a zavolala policii, aby žalobce přiměla opustit chatu. S dcerou pak do příjezdu policie čekala v pozdních večerních hodinách venku. Namítá-li žalobce za těchto prokázaných skutkových okolností, že motivací jeho bývalé manželky bylo zkreslit jeho jednání a předstírat jeho nebezpečnost, aby dosáhla požadovaného výsledku a donutila ho chatu opustit, a že poté co do ní strčil, začala couvat, dramaticky se zachytila zábradlí u schodů a zvolala: „Co do mě žducháš, chceš, abych spadla ze schodů?“, bylo na správním orgánu, aby hodnotil veškeré okolnosti, jak vyšly najevo.

[7] Krajský soud uzavřel, že skutkový stav nemá oporu ve spisu a současně vyžaduje doplnění. Uložil proto žalovanému zejména zohlednit veškerá žalobcova tvrzení a částečně doplnit dokazování.

II. Kasační stížnost a vyjádření žalobce

[8] Žalovaný (stěžovatel) v kasační stížnosti namítá, že správní orgány měly skutková tvrzení za prokázaná, případně za nepodstatná z pohledu naplnění skutkové podstaty přestupku. Správní orgány nehodnotily situaci z pohledu žalobcovy bývalé manželky, ale vycházely především z videozáznamu a výpovědi svědka – policisty. Že žalobce strčil bývalou manželku do ramene (a nikoli do hrudníku), je patrné z videozáznamu. Stěžovatel však již skutkovou větu neměnil, neboť skutková podstata v podobě žďuchnutí byla zachována. Tato nuance nehraje v hodnocení žalobcova jednání jako přestupku roli.

[9] Intenzita žďuchnutí vyplývá z výpovědi policisty, který uvedl, že se bývalá manželka musela chytit zábradlí kousek od dveří, aby neztratila rovnováhu. Požadavek na prokázání síly intenzity žďuchnutí je nemyslitelný. Stěžejní zde byl moment překvapení. Není proto možné provést rekonstrukci. Stěžovatel považuje požadavek soudu za neúčelný a neekonomický.

[10] Stěžovatel uvádí, že podle videozáznamu bývalá manželka stála ve venkovní části u hlavních dveří, u kterých je podesta a až za ní schodiště. Z dokazování vyplynulo, že podesta byla malá (přibližně 2 x 2 m). Z videozáznamu plyne, že ve dveřích stál policista, před dveřmi dcera a za ní bývalá manželka. Šla-li po žďuchnutí „jakoby dozadu“ (jak vypověděl policista), stačil jeden krok a druhým krokem by již byla na prvním schodu u zábradlí, kterého se zachytila. Bývalá manželka vypověděla, že po žďuchnutí skončila jednou nohou na schodu. Tomu odpovídá výpověď policisty. Dokazování proto nebylo nutné doplňovat o situační plánky, fotografie podesty apod., jak požaduje krajský soud.

[11] Podle stěžovatele byla skutková podstata přestupku naplněna již samotným úmyslným žďuchnutím. Takové jednání (navíc vůči ženě) nelze tolerovat a vyžaduje státně mocenský zásah. Žalobce své jednání bagatelizuje a požaduje prokázat skutečnosti, které jsou buď zřejmé (že je schodiště nebezpečné místo) nebo přesahují objektivní možnosti správních orgánů. Že žalobcovo jednání vykazuje znaky přestupku, dokládá i rázný zásah policisty, který mu zamezil. Krajský soud dospěl k nesprávnému závěru, že skutek nebyl dostatečně prokázán.

[12] Stěžovatel si klade otázku, proč krajský soud nezrušil pro vytýkané vady i rozhodnutí městského úřadu. Vady ve zjišťování skutkového stavu nelze odstranit v odvolacím řízení. Navíc případné doplnění dokazování povede podle stěžovatele ke stejnému závěru.

[13] K přijatelnosti kasační stížnosti uvádí, že krajský soud aproboval úmyslné narušování integrity osob, aniž by takové jednání mohlo být kvalifikováno jako přestupek. Krajský soud uložil správním orgánům dokazovat objektivně nemožné a provést dokazování na takové úrovni, která fakticky převyšuje požadavky na dokazování v trestním řízení.

[14] Podle vyjádření žalobce je kasační stížnost založena na tom, že není třeba zabývat se detaily, pokud jde „jen“ o přestupek, žalobce bude stejně postižen a s doplněním dokazování by byla zbytečná práce. Podle stěžovatele postačuje zjištění přestupku a je možné rezignovat na odpovídající popis skutku. To podle žalobce není možné. Obviněnou osobu nelze shledat vinnou z jednání, které nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel nebere v potaz okolnosti celého případu; zejména to, že žalobcova bývalá manželka celou situaci a konfrontaci záměrně eskalovala. Žalobce tím neomlouvá své jednání. Nelze však tvrdit, že šlo o bezdůvodný nevyprovokovaný útok. Stěžovatel pomíjí zjevnou nepravdu ve výpovědi bývalé manželky ohledně místa útoku a její polohy. Žalobce své jednání nebagatelizuje. Svou vinu nepopíral a přiznal, že do své bývalé ženy strčil a byl připraven za tento čin přijmout přestupkovou odpovědnost a postih. Pokud by skutková věta odpovídala jeho jednání, akceptoval by rozhodnutí městského úřadu a nepodal by odvolání. V dalším řízení není třeba provádět nijak rozsáhlé dokazování. Postačí doplnit výpovědi k odstranění trvajících nejasností a případně provést ohledání místa činu. Správní orgány pak mohou setrvat na stávajícím popisu skutku, nebo v případě přetrvávajících rozporů skutkovou větu upravit v souladu se zjištěným stavem. Žalobce je ztotožněn s tím, že bylo prokázáno, že fyzicky napadl svou bývalou manželku tak, že ji jedenkrát rukou strčil (jak shrnul krajský soud). Tento popis odpovídá skutečnosti a žalobce nemíní rozporovat posouzení tohoto skutku jako přestupku.

III. Přijatelnost kasační stížnosti

[15] O žalobě rozhodla specializovaná samosoudkyně. Podle § 104a odst. 1 s. ř. s. platí, že rozhodoval-li před krajským soudem o věci specializovaný samosoudce a kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji NSS jako nepřijatelnou. NSS přijme kasační stížnost k věcnému přezkumu pouze v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu, a to i) z důvodu neexistence, nejednotnosti nebo překonání judikatury, nebo ii) v případě zásadního pochybení krajského soudu (usnesení NSS ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS), které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. K aplikaci těchto důvodů na kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem viz usnesení NSS ze dne 29. 11. 2023, č. j. 1 Azs 203/2023-48, bod 9.

[16] Žádná část kasační argumentace uplatněné v nyní projednávané věci podle NSS přijatelnost kasační stížnosti nezakládá. Kasační stížnost nevyvolává otázky, které by dosud nebyly v judikatuře řešeny nebo byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon. Nejedná se ani o případ zásadního pochybení krajského soudu při výkladu hmotného nebo procesního práva.

[17] S ohledem na stěžovatelem uplatněné důvody kasační stížnosti z hlediska přijatelnosti kasační stížnosti v nynější věci přichází v podstatě v úvahu jen důvod shora vymezený pod bodem (ii), který je však jen výjimečným nástrojem pro řešení zásadních pochybení. Sestává především ze dvou typizovaných situací: (a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu, a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování bude docházet i v budoucnu, či (b) krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva (viz výše zmíněné usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39). Na přijatelnost podle situace (a) v dané věci s ohledem na uplatněné námitky usuzovat nelze. V úvahu tedy přichází jen situace (b), u níž je však třeba, aby se jednalo skutečně o zásadní pochybení krajského soudu. Případná nevýrazná pochybení zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (opět viz usnesení č. j. 1 Azs 13/2006-39, jakož i řadu navazujících rozhodnutí, například usnesení NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 Azs 379/2017-26, či ze dne 15. 12. 2022, č. j. 8 Azs 195/2022-28).

[18] Klíčové závěry krajského soudu, k nimž v dané věci dospěl a které se týkají nedostatků ve skutkových zjištěních správních orgánů a hodnocení provedených důkazů, jsou plně přezkoumatelné a zcela logické. Krajský soud tyto závěry navíc detailně zdůvodnil, a to i s odkazem na příslušnou právní úpravu a za použití existující judikatury. Podrobně se v návaznosti na skutečnosti plynoucí ze správního spisu zaměřil na konkrétní okolnosti dané věci, ze kterých vycházel – v tomto směru tedy není ani zřejmé (jak tvrdí stěžovatel), že by z daného rozhodnutí měla být dovozována nějaká (obecnější) povinnost správních orgánů. Vůbec pak nelze z napadeného rozsudku dovozovat, co tvrdí stěžovatel, tedy že by „aproboval úmyslné narušování integrity osob, aniž by takové jednání bylo možné kvalifikovat jako přestupek“. Žádný takový závěr krajský soud nevyslovil. Stěžovateli „jen“ uložil, aby objasnil všechny okolnosti skutku, jak byl vymezen ve výroku prvostupňového rozhodnutí.

[19] Povinností náležitého zjištění skutkového stavu v přestupkových věcech a požadavkem na to, aby měl výrok rozhodnutí o přestupku oporu v provedeném dokazování, se již judikatura mnohokrát zabývala. Identifikace skutku neslouží jen k vědomosti pachatele o tom, čeho se měl dopustit a za jaké jednání je sankcionován. Zvláštní význam má právě výroková část rozhodnutí, „která je schopna zasáhnout práva a povinnosti účastníků řízení a jako taková pouze ona může nabýt právní moci. Řádně formulovaný výrok, v něm na prvním místě konkrétní popis skutku, je nezastupitelnou částí rozhodnutí; toliko z něj lze zjistit, zda a jaká povinnost byla porušena a jaké opatření či sankce byla uložena, pouze porovnáním výroku lze usuzovat na existenci překážky věci rozhodnuté, jen výrok rozhodnutí (a nikoliv odůvodnění) může být vynucen správní exekucí apod.“ (usnesení rozšířeného senátu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, č. 1546/2008 Sb. NSS, AQUA SERVIS).

[20] V tomto usnesení rozšířený senát také zdůraznil, že „v rozhodnutí trestního charakteru, kterým jsou i rozhodnutí o přestupku, je nezbytné postavit najisto, za jaké konkrétní jednání je subjekt postižen – to lze zaručit jen konkretizací údajů obsahující popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu. V průběhu řízení lze jistě vymezení skutku provedené při zahájení řízení změnit v závislosti na dalších skutkových zjištěních či výsledku dokazování. Tak může dojít k jinému časovému ohraničení spáchaného skutku, rozsahu způsobeného následku apod.“. (shodně usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 4 As 165/2016-46, č. 3656/2018 Sb. NSS).

[21] Současně je to vždy správní orgán, kdo nese odpovědnost za zjištění skutkového stavu věci. Správní orgán je totiž podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, povinen postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí o přestupku. Zákon proto správnímu orgánu ukládá, aby opatřil v řízení dostatečné množství důkazů, které přestupek, jenž je obviněnému kladen za vinu, jasně a nepochybně prokazují (usnesení rozšířeného senátu ze dne 2. 5. 2017, č. j. 10 As 24/2015-71, č. 3577/2017 Sb. NSS).

[22] Krajský soud tato východiska plně respektoval a dospěl k závěru, že skutek popsaný ve výroku prvostupňového rozhodnutí jednak nemá oporu ve správním spisu a současně skutkový stav vyžaduje doplnění.

[23] Stěžovatel proti závěrům krajského soudu v nynější věci staví svou argumentaci založenou především na zdůraznění některých okolností věci, jejich vyhodnocení a na tom, co lze dovodit z existujících podkladů. Fakticky tedy setrvává na tom, že provedeným dokazováním byl skutek popsaný ve výroku prvostupňového rozhodnutí (včetně všech okolností jeho spáchání) náležitě prokázán. Uvádí velmi konkrétní úvahy ohledně toho, co z jednotlivých důkazů podle něj vyplývá, a proč je naopak hodnocení krajského soudu chybné.

[24] K tomu je však třeba uvést, že detailní posuzování takových dílčích (skutkových) otázek (jako jsou rozměry podesty, na které stála žalobcova bývalá manželka, soulad výpovědi policisty a bývalé manželky apod.) a hodnocení toho, zda některou z výše popsaných okolností krajský soud zohlednil dostatečně (správně), či nikoli, by popíralo samotný smysl institutu přijatelnosti kasační stížnosti, jak byl popsán výše. Předmět sporu se s ohledem na uplatněnou kasační argumentaci zúžil na posouzení dostatečnosti skutkových zjištění, nelze proto uvažovat o přijatelnosti z výše uvedených důvodů. S ohledem na úzké vymezení sporné otázky a její vázanost na konkrétní okolnosti věci si lze jen obtížně představit, že by se zde jednalo o otázku řešenou judikaturou rozdílně či otázku, u níž je třeba judikaturního odklonu. Důvod přijatelnosti spočívající v dosud neřešené právní otázce se pak ze své povahy zjevně týká toliko otázek obecnějších, resp. dopadá na výklad právních předpisů, jež má (zobecňující) význam pro další soudní i správní praxi. Smyslu institutu přijatelnosti kasační stížnosti by zjevně odporovalo, pokud by kasační soud považoval za otázku dosud nejudikovanou právě i posouzení toho, zda v jednotlivé věci krajský soud správně vyhodnotil shromážděné podklady pro rozhodnutí. Šlo by totiž o vytváření judikatury ohledně dílčích skutkových otázek, nikoliv ohledně obecnějších právních otázek (usnesení NSS ze dne 11. 8. 2023, č. j. 8 As 120/2022-28, bod 9, či ze dne 20. 10. 2023, č. j. 8 As 215/2022-27, bod 13).

[25] Je to především krajský soud, který je oproti NSS povolán zhodnotit napadené správní rozhodnutí v tzv. plné jurisdikci, včetně otázek skutkových, o nichž si sám učiní úsudek. Do hodnocení skutkových otázek, které provedl krajský soud, by NSS musel zasáhnout pouze tehdy, byl-li závěr ohledně skutkových otázek zatížen hrubou vadou. Muselo by se tedy jednat o skutečně zásadní pochybení krajského soudu. Případná nevýrazná pochybení při výkladu totiž zpravidla nedosahují takové intenzity, aby založila přijatelnost kasační stížnosti (usnesení NSS ze dne 31. 1. 2018, č. j. 1 Azs 379/2017-26, bod 10). Závěry krajského soudu, které v kasační stížnosti stěžovatel zpochybňuje, jsou přezkoumatelné a logické. Krajský soud zhodnotil veškeré důkazy a dostatečně se k nim vyjádřil. K těmto závěrům nemá NSS nemá výhrady, které by odůvodnily, aby se věcí sám meritorně zabýval.

[26] Pokud se stěžovatel domnívá, že okolnosti spáchání přestupku, které mu krajský soud uložil náležitě prokázat, nejsou z hlediska žalobcovy přestupkové odpovědnosti relevantní (stěžovatel namítá, že intenzita či síla útoku „nemůže hrát žádnou roli“), nic mu nebrání v dalším řízení skutkovou větu upravit tak, aby obsahovala jen ty skutečnosti, které podle něj podstatné jsou (samozřejmě za předpokladu, že i po této úpravě bude jednání popsané ve výroku rozhodnutí naplňovat veškeré znaky pro to, aby je bylo možno označit za přestupek, viz § 5 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich), což judikatura připouští (viz shora citované usnesení AQUA SERVIS).

[27] Namítá-li stěžovatel (resp. jeho slovy „se podivuje nad tím“), že krajský soud nezrušil společně s jeho rozhodnutím i prvostupňové rozhodnutí, připomíná NSS, že „řízení až do vydání rozhodnutí představuje jeden celek, tedy totéž řízení zahrnuje jak řízení odehrávající se před správním orgánem prvního stupně, tak i případné odvolací řízení. Tato řízení se tedy pojímají dohromady, ve svém komplexu“ (rozsudek NSS ze dne 27. 2. 2013, č. j. 6 Ads 134/2012

47).

[28] V praxi se uvedené projevuje mimo jiné tak, že vadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze plně zhojit v rozhodnutí o odvolání (rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018

36). Zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně (rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS).

[28] V praxi se uvedené projevuje mimo jiné tak, že vadu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze plně zhojit v rozhodnutí o odvolání (rozsudek NSS ze dne 5. 12. 2019, č. j. 9 As 164/2018

36). Zrušení rozhodnutí a vrácení věci zpět na první stupeň je až krajní možností, jak řešit vady rozhodnutí prvního stupně zjištěné v odvolacím řízení. Pokud je možné napadené rozhodnutí změnit, je odvolací orgán povinen tak v zájmu hospodárnosti řízení učinit (§ 6 odst. 2 správního řádu). Za tímto účelem je oprávněn provést v odvolacím řízení potřebné důkazy a doplnit další nezbytné podklady, musí s nimi ovšem seznámit účastníky řízení a umožnit jim se k nim vyjádřit. Stejně tak je odvolací orgán oprávněn zaujmout jiný právní názor a posoudit zjištěný skutkový stav po právní stránce odlišně než správní orgán prvního stupně (rozsudek NSS ze dne 10. 12. 2018, č. j. 6 As 286/2018-34, č. 3837/2019 Sb. NSS).

[29] To stejné platí pro postup krajského soudu podle § 78 odst. 3 s. ř. s., který má být s ohledem na shora uvedené výjimečný. Krajský soud navíc není povinen zrušit i prvostupňové rozhodnutí, byť by případně shledal procesní vady i v postupu správního orgánu prvního stupně (rozsudek NSS ze dne 16. 9. 2014, č. j. 8 As 72/2014-18). V tomto ohledu tedy nelze v postupu krajského soudu, který zrušil jen rozhodnutí stěžovatele, shledat žádné pochybení.

[30] Kasační námitka, podle které žalobce bagatelizuje své jednání, nemíří proti odůvodnění napadeného rozsudku, a je tedy nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).

IV. Závěr a náklady řízení

[31] NSS s ohledem na výše uvedené dle § 104a odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost, neboť svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.

[32] Při rozhodování o nákladech řízení vycházel z usnesení rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020

33, č. 4170/2021 Sb. NSS. Výrok o náhradě nákladů řízení se tedy opírá o § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 soudního řádu správního. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěch ve věci měl žalobce, a má tedy vůči neúspěšnému stěžovateli nárok na náhradu důvodně vynaložených nákladů. V řízení před NSS byl zastoupený advokátkou. Ta učinila v řízení jeden úkon (vyjádření ke kasační stížnosti). Odměna za tento úkon činí 4 620 Kč [§ 11 odst. 1 písm. d) a § 7 bod 5 ve spojení s § 9 odst. 5 advokátního tarifu]. Paušální náhrada nákladů činí 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Jelikož žalobcova zástupkyně není plátkyní DPH, celkem se jedná o částku 5 070 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 18. února 2026

Petr Mikeš

předseda senátu

Právní věta

Plný text rozhodnutí