USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2024 o dovolání, které podal obviněný N. A., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2024, č. j. 12 To 73/2024-1030, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 29/2024,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný N. A. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 T 29/2024-962, uznán vinným jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku formou účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku pod bodem II. citovaného rozsudku) byl podle § 228 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. [Týmž rozsudkem byl odsouzen také obviněný Z. F., a to pro přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, který odvolání nepodal].
2. Rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 T 29/2024962, napadl obviněný odvoláním. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 16. 7. 2024, č. j. 12 To 73/2024-1030, podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu zrušil rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 T 29/2024-962, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jednak přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku účastenstvím formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a jednak přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku účastenstvím formou organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) odsoudil obviněného podle § 228 odst. 3 tr. zákoníku, za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. O povinnosti obviněného k náhradě škody rozhodl podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a i) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že dovolací argumentace je do značné míry opakováním obhajoby včetně námitek proti rozsudku soudu prvního stupně, doplněná o polemiku s argumenty, kterými odvolací soud odůvodnil svůj rozsudek, tedy, že „je též zřejmé, že obsah dovolání je do značné míry polemikou se skutkovým zjištěním nalézacího soudu“.
Své poměrně rozsáhlé námitky zaměřil na skutková zjištění soudů a argumentaci, proč s nimi nesouhlasí. V této souvislosti zdůraznil, že kromě doznání spoluobviněného Z. F. neexistuje žádný důkaz, který by jej mohl usvědčit z uvedeného jednání, neboť neměl žádný dostatečně silný motiv pro způsobení škody majitelům dotčených nemovitostí. Zmínil, že od samého počátku popíral jakoukoliv účast na poškození obou domů, přičemž výpověď spoluobviněného Z. F. označil za značně nevěrohodnou, neboť ten jej označil za zosnovatele přečinu, kterými byl uznán vinným, až v rámci změny své výpovědi.
V prvotní výpovědi jej vůbec nezmínil, přibližně až o měsíc později jej uvedl jako osobu, od které dostal instrukce a peníze na hořlaviny. Za nedostatečnou změnu postoje spoluobviněného považuje skutečnost, když tento v hlavním líčení k této změně výpovědi uvedl, že jej nechtěl zpočátku přivést do nepříjemné situace. Dovolatel tak má za to, že skutková zjištění jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, přičemž se jedná o rozhodná skutková zjištění. Ve vztahu k uloženému trestu uvedl, že byl v trestní věci, v níž je podáno dovolání, odsouzen za skutek, kterého se měl dopustit svým jednáním v přesně nezjištěné době několika dní přede dnem 6.
8. 2023. Rozsudek soudu prvého stupně byl vydán 29. 4. 2024 a rozsudek napadený dovoláním pak odvolacím soudem dne 16. 7. 2024. V řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod spisovou značkou 9 T 2/2020, byl obviněný stíhán a posléze odsouzen pro jednání, kterého se měl dopustit od října 2017 nejméně do března 2018, tedy v době, která rozhodně předcházela jeho odsouzení ve věci, v níž je nyní podáváno toto dovolání. Za skutek spáchaný v této době (od října 2017 do března 2018) byl dovolatel
odsouzen již zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024. Tímto rozsudkem byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku ukončeným ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků a dále peněžitý trest ve výši 500 000 Kč. Obviněný poukazuje na to, že podle ustanovení § 43 odst. 2 tr. zákoníku uloží soud souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. V tomto případě je tedy podle mínění obviněného nesporné, že „nejdříve spáchal trestný čin (od října 2017 do března 2018), za který byl odsouzen rozsudkem ze dne 17.
1. 2024,
ale dne 29. 4. 2024 byl obviněný uznán vinným trestným činem v této věci, v níž je podáváno dovolání. Tedy byl odsouzen za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin“. Měl mu tak být uložen souhrnný trest. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2024, č. j. 12 To 73/2024-1030, a případně rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, č. j. 6 T 29/2024-962, zrušil a Okresnímu soudu v Hradci Králové (případně Krajskému soudu v Hradci Králové) přikázal věc k dalšímu projednání a rozhodnutí.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta v rámci svého vyjádření předně uvedla, že obviněný svoji dovolací argumentaci nepřiřadil zcela správně k dovolacím důvodům, neboť pokud namítá, že byl vadně uložen úhrnný trest namísto trestu souhrnného, měl uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který zahrnuje rovněž otázky trestání, avšak pouze v tom rozsahu, pokud je namítáno nesprávné
hmotně právní posouzení ve vztahu ke zvláštním podmínkám při ukládání trestu. Podle státní zástupkyně je dovolací argumentace obviněného do značné míry polemikou se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že ty se prakticky všemi námitkami obviněného zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi vypořádaly. V posuzované trestní věci není možné zaznamenat ani zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zřejmé, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., neboť učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily, přičemž důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného spočívající v tvrzení, že nenajal, respektive nepověřil spoluobviněného Z.
F. zapálením dvou nemovitostí v Hradci Králové. Oba soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů, přičemž své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem. V této souvislosti uvedla, že vina obviněného byla prokázána stěžejní výpovědí spoluobviněného Z. F., který za organizátora skutků označil právě dovolatele.
Za důvodné pak označila námitky dovolatele týkající se uložení souhrnného trestu. Podle státní zástupkyně přichází uložení souhrnného trestu do úvahy v případě vícečetného souběhu, a to jen tehdy, byl-li pachatel za část sbíhající se trestné činnosti odsouzen, lze-li k takovému odsouzení přihlížet. Vícečinný souběh několika trestných činů je dán z časového hlediska tehdy, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký jiný trestný čin téhož pachatele (bez ohledu na to, zda se odsuzující rozsudek týkal některého z těchto sbíhajících se trestných činů nebo jiného trestného činu spáchaného ještě dříve, který je mimo okruh zkoumaných trestných činů), a to takového rozsudku, který byl jako první odsuzující rozsudek v trestním stíhání pro onen trestný čin vyhlášen a pak nabyl právní moci, přičemž k němu lze dosud přihlížet.
Platí současně, že spáchal-li obviněný po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně nový trestný čin, o souběh se již nejedná. Dovolatel uvedl, že byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 9 T 2/2020, odsouzen za pokus přečinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1 trestního zákoníku a pokus zločinu podvodu podle § 21 odst. 1, § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a dále peněžitý trest ve výši 500.000 Kč. Trestné činnosti se přitom měl dopustit v době od října 2017 nejméně do března 2018.
Posuzované trestné činnosti se obviněný měl dopustit v přesně nezjištěné době několika dní přede dnem 6. 8. 2023, za což byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 6 T 29/2024, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2024, sp. zn. 12 To 73/2024. Mezi spácháním dřívějšího trestného činu a spácháním pozdějšího z nich nebyl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek ani za onen dřívější z nich ani za nějaký jiný trestný čin (mimo naznačené dva).
V dané věci je tudíž dán vztah souhrnnosti a obviněnému měl být ukládán souhrnný trest v režimu podle § 43 odst. 2 trestního zákoníku. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové dne 16. 7. 2024, č. j. 12 To 73/2024-1030, ve výroku o trestu, dále zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Hradci Králové podle § 265l odst. 1 tr.
ř. přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. je naplněn, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V rámci tohoto dovolacího důvodu tak lze například namítat, že obviněnému byl uložen trest mimo trestní sazbu, kterou pro daný trestný čin stanoví trestní zákoník, nebo že mu byl uložen nepřípustný druh trestu.
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.]. III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že námitky, které obviněný uplatňuje v tomto mimořádném opravném prostředku, jsou obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v řízení před soudy nižších stupňů, stejně jako v odvolání. V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. V tomto ohledu Nejvyšší soud po prostudování věci musí konstatovat, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost, přičemž příslušná skutková zjištění byla učiněna na podkladě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listin. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto ohledu je třeba dále uvést, že námitky obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu představují (což ostatně obviněný sám připustil) prostou polemiku se skutkovými zjištěními soudů, přičemž obviněný se pokouší o jejich změnu v souladu se svojí obhajobou, že se trestné činnosti nedopustil. Vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 9), je třeba zdůraznit, že není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry.
12. Pokud jde o námitku, že výpověď spoluobžalovaného F. je jediným přímým důkazem, který by měl obviněného usvědčovat ze spáchání zmíněných trestných činů, pak považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že v českém trestním právu neplatí zásada „unus testis nullus testis“ (jeden svědek žádný svědek). V takové situaci musí soudy pečlivě hodnotit důkazy a využít přitom plně i zásady bezprostřednosti, zejména toho jejího aspektu, že soud osobně vyslýchá obviněného a svědky a může tak činit bezprostřední závěry o jejich věrohodnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1307/2019). V posuzovaném případě je zřejmé, že soudy si danou situaci uvědomovaly, a proto přistoupily k vyhodnocení výpovědi spoluobžalovaného F. s největší pečlivostí. Podle soudu prvního stupně jeho výpověď koresponduje s ostatními provedenými důkazy. Odůvodnění obou soudních rozhodnutí obsahuje detailní popis skutečností a úvah, ze kterých soudy vycházely a proč dospěly k závěru o vině obviněného. V tomto ohledu je třeba rovněž zdůraznit, že soudy ve svých úvahách zohlednily i výpovědi dalších svědků, které celý skutkový děj dokreslily. V této souvislosti lze pouze pro stručnost zmínit např. výpověď svědka Z., z jehož výpovědi vyplývá, že si na chování obviněného musel mj. stěžovat i u právního zástupce obviněného, či výpověď svědka Ř., ze které vyplývá, že spoluobviněný F., který neoplýval množstvím finančních prostředků a půjčoval si od něj peníze, mu sdělil, že mu peníze co nevidět vrátí, neboť má nějakou nabídku v Hradci Králové (v Hradci Králové došlo ke spáchání uvedených přečinů). Závěry soudů tak Nejvyšší považuje soud za logické, do sebe zapadající jednotlivě i ve vzájemném souladu a z těchto důvodů na ně odkazuje a výše zmíněnou námitku tudíž posoudil jako jeho prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů nižších stupňů.
13. Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že souhlasí se státní zástupkyní, že námitky týkající se neuložení souhrnného trestu měly být obviněným uplatněny v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V tomto případě tak Nejvyšší soud postupoval podle § 59 odst. 1 tr. ř. (podání posoudil podle jeho obsahu) a uplatněnou námitku pod tento dovolací důvod podřadil. Považoval ji však za zjevně neopodstatněnou, a to z následujících důvodů. V této souvislosti je také možno odkázat na rozhodnutí 22/2003 Sb. rozh. tr.
14. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku soud uloží souhrnný trest, když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin. Spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Při ukládání trestu soud prvního stupně dospěl k závěru, že obviněnému v případě všech odsouzení svědčí fikce neodsouzení, a proto ukládal trest úhrnný.
15. V předmětné trestní věci však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující skutečnost. V bodu 50. svého dovolání obviněný doslovně uvádí, že „v trestní věci, v níž je podáváno dovolání byl odsouzen za skutek, kterého se měl dopustit svým jednáním v přesně nezjištěné době několika dní přede dnem 6. 8. 2023 a rozsudek soudem prvního stupně byl vydán 29. 4. 2024 a napadený rozsudek pak odvolací soudem dne 16. 7. 2024. V již zmíněném řízení před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2020 byl obviněný stíhán a posléze odsouzen pro jednání, kterého se měl dopustit od října 2017 nejméně do března 2018. Tedy v době, která předcházela jeho odsouzení ve věci, v níž je podáváno toto dovolání. Za skutek spáchaný v této době byl obviněný odsouzen již zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024 a to ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024“. Vzhledem k tomu, že obviněný spáchal „nejdříve trestný čin, za který byl odsouzen rozsudkem ze dne 17. 1. 2024 Krajským soudem, ale dne 29. 4. 2024 byl obviněný uznán vinným trestným činem v této věci, v níž je podáváno dovolání, přesto nebylo rozhodnuto o souhrnném trestu“.
16. V návaznosti na skutečnosti uvedené shora (viz body 14 a 15) je současně nutno dovolatele upozornit na následující podstatnou skutečnost, kterou ve svém dovolání pomíjí stejně jako státní zástupkyně, pokud navrhla dovolání obviněného v části neuloženého souhrnného trestu vyhovět. Nejvyšší soud z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, č. j. 9 T 2/2020-5974, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 8. 2024, č. j. 12 To 47/2024-6102 (které si vyžádal), zjistil následující skutečnosti.
Ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2020, byla projednávána trestná činnost, které se obviněný dopustil od října 2017 do března 2018. Již sama skutečnost identifikace spisové značky spisu Krajského soudu v Hradci Králové (9 T 2/2020) vzbuzuje pochybnosti, že by první rozhodnutí v této věci bylo vydáno až dne 17. 1. 2024, jak je mj. uvedeno v dovolání. Ze shora uvedených rozsudků vyžádaných Nejvyšším soudem tento zjistil, že ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2020, byl první odsuzující rozsudek vyhlášen nikoli 17.
1. 2024, ale již dne 25. 11. 2020, aby následně byl soudem druhého stupně dne 5. 4. 2022 zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V trestní věci, ve které je nyní podáno dovolání a v němž se obviněný domáhá uložení souhrnného trestu právě k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 9 T 2/2020, s argumentací, že trestné činnosti v nyní projednávané trestní věci se dopustil dříve (přede dnem 6. 8. 2023) než byl soudem prvního stupně - Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 9 T 2/2020, vyhlášen rozsudek dne 17.
1. 2024, je nutno uvést, že podstatou pro neuložení souhrnného trestu, jehož uložení se obviněný domáhá, je právě skutečnost vyhlášeného odsuzujícího rozsudku Krajským soudem v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 T 2/2020-5510, kterým byl obviněný mj. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku [tímto zločinem byl též uznán vinným již shora zmíněným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, č. j. 9 T 2/2020-5974, stejně jako po podaném odvolání rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
8. 2024, č. j. 12 To 47/2024-6102]. Na tomto místě je pak nutno uvést, že z rozhodnutí č. 52/1971 Sb. rozh. tr. vyplývá, že „byl-li trestný čin spáchán po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudem prvního stupně, nejde o souběh, a je tedy vyloučeno uložení souhrnného trestu ve smyslu § 35 odst. 2 tr. zák., i když byl tento rozsudek v dalším řízení zrušen a nový odsuzující rozsudek soudem prvního stupně byl vyhlášen až po spáchání trestného činu, za který se trest ukládá“. Byl-li tedy v předmětné trestní věci trestný čin spáchán obviněným přede dnem 6.
8. 2023, avšak po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 T 2/2020-5510 [pro trestnou činnost spáchanou od října 2017 do března 2018], nejde o souběh trestných činů, jak se domáhá dovolatel, a je tudíž vyloučeno uložení souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr.
zákoníku, byť byl tento rozsudek zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 4. 2022, č. j. 12 To 15/2021-5708, a nový odsuzující rozsudek byl soudem prvního stupně vyhlášen Krajským soudem v Hradci Králové dne 17. 1. 2024, pod č. j. 9 T 2/2020-5974, neboť je zde odsuzující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 11. 2020, č. j. 9 T 2/2020-5510 [viz též rozhodnutí č. 41/1968 Sb. rozh. tr.]. K uvedené problematice nad rámec shora uvedeného činí Nejvyšší soud následující poznámku.
Okresní soud v Hradci Králové rozhodující dne 29. 4. 2024 ve věci u něj vedené pod sp. zn. 6 T 29/2024 mohl stěží uložit souhrnný trest k rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 9 T 2/2020, neboť tento rozsudek nebyl pravomocný. Souhrnný trest nemohl uložit ani Krajský soud v Hradci Králové, který rozsudkem ze dne 16. 7. 2024 pod sp. zn. 12 To 73/2024 rozhodl o odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 4. 2024, sp. zn. 6 T 29/2024, neboť rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17.
1. 2024, sp. zn. 9 T 2/2020, ke dni rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové dne 16. 7. 2024 pod sp. zn. 12 To 73/2024 nebyl pravomocný. Pravomocným se stal až rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, který rozhodl až dne 13. 8. 2024 pod sp. zn. 12 To 47/2024, tedy až po rozhodnutí, které je nyní napadeno dovoláním. Z uvedeného je tedy zřejmé, že námitka obviněného, byť podpořená vyjádřením státní zástupkyně, že měl být obviněnému uložen rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 7. 2024 pod sp. zn. 12 To 73/2024 souhrnný trest k věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 2/2020 (rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13.
8. 2024 pod sp. zn. 12 To 47/2024) nemůže obstát, neboť v době rozhodování Krajského soudu v Hradci Králové dne 16. 7. 2024 pod sp. zn. 12 To 73/2024 (tj. ve věci, která je napadena dovoláním, mj. z důvodu neuložení souhrnného trestu) neexistovalo pravomocné rozhodnutí ve věci Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 9 T 2/2020, ke kterému měl být souhrnný trest odnětí svobody ukládán, přitom při ukládání souhrnného trestu podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku musí být dřívější odsuzující rozsudek o jiném trestném činu pachatele pravomocný [Šámal, P.
a kol. Trestní zákoník I. § 1 až
139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 513 s.].
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst.
1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17.12.2024
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu