8 Tdo 1073/2014-32
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. září 2014 o
dovolání obviněného S. T., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30.
1. 2014, sp. zn. 4 To 286/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 4 T 25/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného S.
T. o d m í t á .
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 26. 4. 2013, sp.
zn. 4 T 25/2012, byl obviněný S. T. uznán vinným v bodě 3) pokusem zločinu
těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto trestné činy
spáchal činem popsaným tak, že
dne 2. 8. 2011 v době kolem 22:00 hod. v prostorách venkovního posezení
rychlého občerstvení „S.“ na ulici D. v B., okres N. J., fyzicky napadl zde
sedícího P. K. tím způsobem, že jej třikrát udeřil zaťatou pěstí do obličeje,
načež poškozený upadl z lávky na zem, zde k němu přistoupil a dále jej
několikrát kopl do oblasti hlavy, krku a žeber, čímž poškozenému způsobil četné
tržně zhmožděné rány v obličeji a týlní krajině hlavy, zhmoždění levé očnice a
levého oka, četná zhmoždění hlavy a krku a zlomeninu 7. žebra vpravo s dobou
léčení do 31. 8. 2011, kdy uvedeným napadením, vzhledem k okolnostem a způsobu
útoku mohlo u poškozeného dojít i ke zraněním svou povahou závažnějším,
spočívajícím v porušení celistvosti levé oční koule či nitroočních tkání nebo
krvácení do nitroočních struktur, což by pak mohlo vést k podstatnému snížení
vidění tímto okem, případně i k jednostranné slepotě, s dobou léčení řádově i
několik měsíců.
V bodech 1) a 2), proti kterým dovolání nesměřuje, byl obviněný uznán vinným
přečinem krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku
a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti
roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, z
jehož podnětu Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 1.
2014, sp. zn. 4 To 286/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř.
zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině pod body 1), 2), výroku o
trestu a náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak,
že obviněného při nezměněném výroku o vině pod bodem 3) odsoudil podle § 145
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu
obviněného zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s
ostrahou a rozhodl též o náhradě škody. Za skutky popsané pod body 1), 2), v
nichž byl spatřován přečin krádeže podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
obviněného podle § 226 písm. c) tr. ř. obžaloby zprostil.
Proti odsuzující části tohoto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný
prostřednictvím obhájce s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. dovolání, v němž namítal, že soudy jeho jednání popsané pod bodem 3)
nesprávně právně posoudily jako pokus zločinu těžkého ublížení zdraví podle §
21 odst. 1 k § 145 odst. 1 tr. zákoníku, neboť měl být uznán vinným buď jen
přečinem výtržnictví, anebo vedle něj přečinem ublížení na zdraví podle § 146
odst. 1 tr. zákoníku. Závěr soudu o naplnění skutkové podstaty pokusu zločinu
těžkého ublížení na zdraví považoval za spekulativní, neboť v průběhu celého
trestního řízení nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky v podobě úmyslu
udeřit poškozeného P. K. a způsobit mu těžká zranění. Z popisu skutku podle něj
nelze dovodit, že by uvedeným jednáním poškozenému způsobil těžkou újmu ve
smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Jestliže soudy shledaly, že čin nedokonal,
nezvážily řádně, že u pokusu se úmyslné zavinění vyžaduje. Obviněný však
zmínil, že judikatura, podle níž postačí, že pachatel jednal v úmyslu způsobit
poškozenému poranění intenzity dosahující těžké újmy, vyžaduje srozumění, které
se musí prokazovat a usuzuje se na ně např. z povahy použité zbraně. Tato
judikatura je proto použitelná jen na dokonaný trestný čin ublížení na zdraví,
a nikoli na jeho pokus, u něhož je třeba při hodnocení subjektivní stránky
postupovat odlišně. V jeho případě nešlo o použití jakékoli zbraně, útok nebyl
veden velkou intenzitou a jedinou jeho pohnutkou bylo vymanit se ze sevření
poškozeného a ukončit fyzické napadání své osoby z jeho strany. Požadovaný
úmysl mu tudíž nebyl prokázán. Z provedeného dokazování je evidentní pouze to,
že se bránil trvajícímu útoku ze strany poškozeného a jeho zákroky byly zcela
přiměřené nastalé situaci a schopné útok odvrátit bez očividné snahy
poškozenému jakkoli ublížit. Má tudíž za to, že by bylo možno v jeho jednání
spatřovat maximálně přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku
spáchaný v souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku.
Ze všech uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud podle § 265k tr.
ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2014, sp. zn. 4 To
286/2013, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu věc znovu
projednat a rozhodnout.
K podanému dovolání se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně působící u Nejvyššího státního zastupitelství, která s odkazem na
zákonem vymezenou podstatu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. shledala námitky obviněného tomuto důvodu sice odpovídající, avšak
neopodstatněné. Zmínila, že obviněný totožné výhrady uplatňoval po celou dobu
trestního řízení, oba soudy nižších stupňů se jimi zabývaly a vypořádaly se s
nimi. Ztotožnila se se závěry odvolacího soudu vyjádřenými v odůvodnění jeho
rozhodnutí a zdůraznila, že nedostatek dokonání činu v podobě nenaplnění znaků
těžké újmy na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku je vyjádřen právě
kvalifikací jeho jednání jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví.
Vzhledem k tomu, že v napadeném rozhodnutí neshledala takovou vadu, kterou by
bylo nutné napravit cestou dovolání, navrhla dovolání obviněného odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno
osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále
zkoumal, zda obviněný jím označený dovolací důvod argumenty v dovolání
uplatněnými naplnil a zda je toto dovolání opodstatněné.
Pro dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o nějž lze dovolání
opřít, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení, platí, že v zásadě slouží k nápravě
právních vad tkvících v nesprávném právním posouzení skutku, anebo jiném
nesprávné hmotně právním posouzení. Za naplnění uvedeného důvodu však nelze
považovat takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti
skutkových zjištění a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy
již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný
se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil. V takovém případě nebyl ve
skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale
důvod jiný, a to pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, který není
zákonem v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání vymezen (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006,
uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27,
č. T 912).
Za podklad přezkumu právních otázek obecně slouží skutkový stav zjištěný soudy
prvního, příp. druhého stupně. Nejvyšší soud takto učiněná skutková zjištění
soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění
dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení
provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II.
ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03
ze dne 15. 4. 2004). Tyto principy neplatí, pokud Nejvyšší soud shledá, že
soudy nedodržely především postup podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a vznikají v
tomto směru pochybnosti. Jde však o výjimku předpokládanou tzv. extrémním
nesouladem mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Za takové
situace Nejvyšší soud zkoumá i správnost procesních postupů při zjišťování
skutkového stavu věci. Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě
tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Dovolání obviněného je založeno jednak na tvrzení, že činem, jenž mu je kladen
za vinu, odvracel útok poškozeného, a jednak na námitce, že ani podle popsaného
skutku, jenž byl posouzen jako pokus trestného činu těžkého ublížení na zdraví,
nejednal v úmyslu poškozenému způsobit těžká zranění, která u něj nenastala.
Obviněným tvrzené obranné jednání reagující na útok ze strany poškozeného je
výhradou, kterou nelze pod označený dovolací důvod podřadit, protože obviněný
tuto alternativu svého činu uvádí v rozporu s tím, co na podkladě provedeného
dokazování zjistil a popsal ve skutkovém zjištění pod bodem 3) rozsudku soud
prvního stupně. Z uvedeného popisu skutkového děje je zřejmé, že to byl
obviněný, který útočil na poškozeného tím, že jej v době, kdy seděl, napadl
třemi údery zaťatou pěstí do obličeje, jež poškozenému přivodily pád na zem,
kde ho obviněný několikrát kopl do hlavy a žeber. Soudy nezjistily ani
nepopsaly žádné konkrétní útočné jednání ze strany poškozeného, které by tomuto
útoku obviněného předcházelo. Naopak především soud prvního stupně na stranách
5 až 6 svého rozsudku rozvedl důkazní prostředky, které v této věci byly
zajištěny a provedeny a jimiž byla prokázána nejenom zranění poškozeného, ale i
způsob, jakým je od obviněného utrpěl. Otázku, zda došlo k vyprovokování činu
ze strany poškozeného, anebo zda se i poškozený na předmětném jednání aktivně
podílel, soud rovněž velmi pečlivě zkoumal a své závěry vylučující tuto
variantu obhajoby obviněného dostatečně vysvětlil. Přitom se soud vypořádal s
rozpory, jež se v této souvislosti hlavně mezi výpověďmi svědků objevily (viz
strany 20 až 21 rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně se této skutečnosti
věnoval v rámci odvolacího řízení ke stejně uplatněné námitce i odvolací soud,
který svá stanoviska totožná s těmi, k nimž dospěl soud prvního stupně, rozvedl
na stranách 10 až 11 rozsudku.
Z uvedeného plyne, že pro obviněným uváděné tvrzení, že byl napaden poškozeným,
jímž se domáhal své beztrestnosti z důvodu nutné obrany (§ 29 tr. zákoníku),
není v provedeném dokazování žádný skutečný podklad, a nelze proto připustit
verzi obviněného, že by se útokům poškozeného bránil, neboť takový závěr musí
být skutkově podložen výsledky provedeného dokazování, z něhož musí vyplynout
všechny znaky, které nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku definují. Skutkový
základ vzešlý v posuzované věci z provedeného dokazování přitom nesvědčí ani
pro závěr o excesu z nutné obrany, protože soudy podle výsledků provedeného
dokazování zjistily, že agresorem a útočníkem byl pouze obviněný.
Ze všech těchto důvodů bylo možné uzavřít, že soudy postupovaly v souladu se
zásadami vymezenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a opřely svá rozhodnutí o adekvátní
důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, jenž je
nezbytný pro jejich rozhodnutí. Úvahy, jimiž se řídily při jejich hodnocení,
vyložily dostatečně zevrubně, tedy i v podobě, která poskytuje potřebný podklad
pro kontrolu správnosti na nich založených skutkových závěrů. O extrémní
nesoulad se proto v této věci nejedná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne
19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Při konstatované správnosti učiněných skutkových zjištění a z nich vyvozených
závěrů v naznačeném směru Nejvyšší soud na podkladě popsaného skutku (srov.
mimo jiné usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/2003)
zkoumal důvodnost námitky obviněného směřované proti zavinění a správnosti
použité právní kvalifikace.
K právnímu posouzení přezkoumávaného činu Nejvyšší soud připomíná, že pokus
zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr.
zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným, může být spáchán jen jednáním pro
společnost nebezpečným, které bezprostředně směřuje k tomu, aby pachatel jinému
úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví, a jehož se pachatel dopustil v úmyslu
tento trestný čin spáchat, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
V případě pokusu (§ 21 tr. zákoníku) pachatel svým jednáním již bezprostředně
směřoval k spáchání trestného činu, ale k jeho dokonání nedošlo jen pro nějakou
překážku, kterou se nepodařilo pachateli překonat, nebo pro nějakou jinou
okolnost, která zabránila pachateli v dokonání. Nedošlo tudíž k naplnění
objektivní stránky trestného činu. Nedostatek dokonání odděluje dokonaný
trestný čin od jeho pokusu, jehož zákonnými znaky jsou též jednání
bezprostředně směřující k dokonání trestného činu, a úmysl spáchat individuálně
určitý trestný čin. Pokud jde o úmysl konkrétní čin spáchat, musí se vztahovat
na všechny znaky základní skutkové podstaty, bez úmyslu směřujícího k dokonání
trestného činu není pokus trestný (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal, P.
Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s.,
2010, s. 295 až 298).
Pokus zkoumaného trestného činu je charakterizován nedostatkem účinku
(následku) v podobě těžké újmy na zdraví a může být spáchán nejen za situace,
kdy útok pachatele nezpůsobil žádnou újmu na zdraví, ale rovněž tehdy, jestliže
došlo k takovému (tzv. prostému) ublížení na zdraví poškozeného, které ještě
nedosahuje závažnosti těžké újmy na zdraví, jak tomu bylo i v posuzovaném
případě, ač v obou případech takový těžký následek hrozil.
Následek (účinek) je jednou ze složek objektivní stránky trestného činu,
zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu. Z adekvátnosti
mezi následkem a jednáním, z něhož vzešel, lze usuzovat také na předvídatelnost
následku, což je podstatný předpoklad spolehlivých závěrů o zavinění.
O pokus ve smyslu § 21 odst. 1 tr. zákoníku může jít jen ve vztahu k úmyslnému
trestnému činu (§ 15 tr. zákoníku), přičemž i samotné jednání tvořící pokus má
úmyslný charakter, protože pachatel si musí zcela záměrně a cílevědomě počínat
tak, aby způsobil zamýšlený následek, nebo jeho vznik musí předpokládat
alespoň jako možný.
Subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky,
z pohledu psychiky pachatele (na rozdíl od objektivní stránky, která zahrnuje
vnější znaky trestného činu). Jediným obligatorním znakem subjektivní stránky
trestného činu je zavinění, které se mu vztahovalo v podstatě na všechny
skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu. Okruh
skutečností, které musí být zaviněním zahrnuty, vyplývá z legální definice
zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku). Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení
zájmu chráněného trestním zákonem, které je vyvoláno způsobem uvedeným v
trestním zákoně, tedy trestným činem (srov. Novotný, O., Vanduchová, M., Šámal,
P. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. Vydání, Praha: Wolters Kluwer ČR, a.
s., 2010, s. 221 až 225.).
Zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní
stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a
na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke
spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i
jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru
lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž
je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k
porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například
rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10.
2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013,
sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Úmysl u pokusu trestného činu tedy musí zahrnovat především pachatelovu
skutečnou vůli dokonat určitý trestný čin. To, že čin dokonán nebyl, že
nenastal účinek, k němuž vůle projevená jeho jednáním směřovala, není touto
vůlí zahrnuto, ale je na ní zcela nezávislé.
Lze tedy shrnout, že následek je jednou ze složek objektivní stránky trestného
činu, zatímco zavinění představuje subjektivní stránku trestného činu, avšak má-
li být správně posouzeno zavinění ve vztahu k určitému následku, nemůže se tak
stát bez tohoto, aby byl tento následek náležitě objasněn.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného,
nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být
takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých
se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z
útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě
těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba
dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit
těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit
tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové
srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité
zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti
které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Z uvedených zásad je zřejmá nesprávnost názoru dovolatele, že se v tomto
projednávaném případě nemůže jednat o pokus těžkého ublížení na zdraví (§ 21
odst. 1, k 145 odst. 1 tr. zákoníku), protože těžká újma poškozenému nevznikla,
a proto neexistuje následek, k němuž se musí vztahovat jeho úmysl. Mylným je
tento názor proto, že pro posouzení subjektivní stránky pachatele z hlediska
jeho zavinění (§ 15, 16 tr. zákoníku) není u pokusu trestného činu těžkého
ublížení na zdraví rozhodná skutečnost, že u poškozeného nenastala těžká újma
na zdraví v podobě poruchy zdraví předpokládané v ustanovení § 122 odst. 2 tr.
zákoníku, ale určující je především povaha a způsob jednání, kterým na
poškozeného útočil, event. další okolnosti, za nichž k útoku došlo.
Podle učiněných a popsaných skutkových zjištění obviněný v posuzované věci
zaútočil na poškozeného sedícího na lavičce tak, že jej nejprve třikrát udeřil
pěstí do obličeje a poté, co poškozený z lavičky v důsledku těchto úderů spadl
na zem, jej obviněný několikrát kopl do oblasti hlavy, krku a žeber, čímž mu
způsobil popsaná zranění spočívající především v četných tržně zhmožděných
ranách v obličeji a týlní krajině hlavy, zhmoždění levé očnice a levého oka,
zhmožděních hlavy a krku a zlomenině 7. žebra vpravo s dobou léčení od 2. 8.
2011 do 31. 8. 2011.
Jak vyplývá z obsahu spisu i odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy nižších
stupňů v projednávané věci věnovaly potřebnou pozornost všem okolnostem
případu, které posuzovaly z hlediska naplnění objektivní i subjektivní stránky
skutkové podstaty pokusu zločinu, jímž obviněného uznaly vinným. Ve vztahu k
objektivní stránce zejména soustředily svou pozornost na újmu, která byla činem
obviněného způsobena, resp. která poškozenému hrozila (srov. strany 17 až 20
rozsudku soudu prvního stupně) a učinily závěr vyjádřený v popisu skutku. Tam
uvedená porucha zdraví nenaplnila žádnou z podmínek vyjádřených v ustanovení §
122 odst. 2 tr. zákoníku, a tedy u poškozeného těžká újma na zdraví nevznikla.
Podle výsledků podrobného dokazování, především z lékařských zpráv a závěrů
znalce z oboru zdravotnictví, odvětví úrazová chirurgie, zranění poškozeného
jsou charakterizována jako středně těžká, s dobou léčení trvající od 2. 8. 2011
do 31. 8. 2011, tj. 4 týdny a 2 dny. Soudy však vzaly za prokázané, že
bezprostřední hrozba těžké újmy na zdraví byla v projednávané věci zcela
reálná, a to především s ohledem na zranění, jež poškozený utrpěl v oblasti
hlavy, zejména oka, poškozenému hrozila ve všech zvažovaných důsledcích i
slepota. Vzhledem k okolnostem a způsobu útoku mohlo u poškozeného dojít k
porušení celistvosti levé oční koule či nitroočních tkání nebo krvácení do
nitroočních struktur, což by pak mohlo vést k podstatnému snížení vidění tímto
okem, případně i k jednostranné slepotě, s dobou léčení řádově i několik
měsíců. To by naplňovalo těžkou újmu na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 písm.
d), e) tr. zákoníku ztrátu nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí a
poškození důležitého orgánu. Při kombinaci zjištěných faktorů soudy shledaly
naplněným i znak podle § 122 odst. 2 písm. j) tr. zákoníku, spočívající v delší
dobu trvající poruše zdraví. K těmto závažným následkům však u poškozeného
nedošlo jen dílem náhody na vůli obviněného zcela nezávislé proto, že poškozený
byl ranou pěstí do oka zasažen tak, že zčásti úder dopadl na kostní okraj
očnice, v důsledku čehož sevřená pěst nebo obutá bota nedolehla plnou energií
na oční kouli, kterou tak nezasáhla plně. Pokud by však byla rána na oční kouli
dolehla, bylo by oko v předpokládaném důsledku zasaženo a poškozeno (viz strany
18 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 7 a 19 rozsudku odvolacího
soudu).
Náležitou pozornost soudy věnovaly také obviněným zpochybňovanému prokázání
subjektivní stránky a všem dalším okolnostem k této otázce se vážícím, zejména
tomu, za jakých okolností k činu došlo a v důsledku jakého mechanizmu u
poškozeného vznikla utrpěná zranění. Podrobným rozvedením všech zjištěných a
prokázaných okolností případu soudy vysvětlily, z jakých skutečností a
souvislostí dovodily závěr o úmyslném zavinění obviněného směřujícím k těžké
újmě na zdraví ve smyslu § 122 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy vycházely zejména z
povahy útoků, které, pokud jde i o kopy nohou směřující proti hlavě, krku a
žebrům poškozeného, byly vedeny značnou intenzitou. Za významné považovaly
rovněž i to, že obviněný poškozeného kopáním napadal i přesto, že tento již
ležel na zemi a nemohl se útokům účinně bránit. Správně tak dovodily svůj závěr
o nepřímém úmyslu, když vycházely ze srozumění obviněného (§ 15 odst. 1, 2 tr.
zákoníku) s možností vzniku těžké újmy, které dovodily především z toho, že
jeho kopy směřovaly do oblasti hlavy, krku a hrudníku poškozeného, kde jsou
uloženy důležité orgány, a kde hlavně kopem nohou obutou do boty mohou být
způsobena velmi závažná zranění. Obviněný sice neměl prvotní záměr poškozenému
způsobit těžká zranění, ale činil tak použitým mechanizmem a intenzitou svých
brachiálních útoků, v jejichž důsledku taková újma, jak soudy dovodily,
bezprostředně hrozila.
S ohledem na to, že pro právní posouzení, a tedy i z hledisek shora uvedených
obecných právních principů, je určující popis skutku, jak byl na podkladě
výsledků provedeného dokazování soudy nižších stupňů zjištěn, je v daném
případě významné, že učiněná a popsaná skutková zjištění v bodě 3) vykazují
veškeré zákonné znaky skutkové podstaty pokusu zločinu těžkého ublížení na
zdraví podle § 21 odst. 1, § 145 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán
vinným. Nejvyšší soud považuje proto závěry, jež soudy obou stupňů učinily, za
správné a dovolání obviněného ve všech ohledech za nedůvodné. Protože tato
zjištění mohl učinit na základě dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného
spisu, z nichž je patrné, že rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí
vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 17. září 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová