Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. listopadu 2013 o dovolání obviněného V. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 67 To 143/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 12/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 15 T 12/2012, byl obviněný V. B. uznán vinným jednak zločinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil tím, že dne 8. 8. 2011, kolem 21.30 h., v P., na křižovatce ulic P. a B., poblíž zařízení P. E., po předchozím slovním konfliktu mezi hosty v nedaleké vinárně, úmyslně napadl úderem pěstí do obličeje poškozeného L. Š., který v důsledku úderu upadl dozadu na dlažbu, čímž mu způsobil otřes mozku, jeho pohmoždění v čelním a temenním laloku, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou a zlomeninu spodiny lební.
Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená povinnost ve zkušební době podle svých sil uhradit škodu, kterou trestnými činy způsobil. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 67 To 143/2013, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Vlastimila Vondráčka z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal, že soudy považovaly za dostatečný důkaz znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a forenzní traumatologie, a nespokojil se s tím, že v průběhu dokazování před soudem prvního stupně nebyl kladen důraz na to, aby se odstranily nedostatky, jimiž tento důkaz trpí, a to i se zřetelem na pokyny odvolacího soudu. Obviněný poukázal na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, sp. zn. 67 To 271/2012, jímž byl původní rozsudek soudu prvního stupně v této věci zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně proto, že nebylo objasněno zranění poškozeného L. Š. a nebyl dostatečný znalecký posudek. V rámci doplněného dokazování však vytknuté vady nebyly odstraněny, ač v případě tohoto znaleckého posudku jde o klíčový důkaz. Obviněný ve shodě s uvedeným rozhodnutím odvolacího soudu konstatoval, že znalec si nevyžádal žádnou novou zdravotnickou dokumentaci poškozeného, než kterou měl k dispozici již při jeho prvotním zpracování. Nemohl zjistit nic bližšího o mechanismu vzniku zranění, dalších zraněních a pohmožděninách např. v oblasti obličeje, ani určit místo zlomeniny lebky. Ve spise obviněný postrádal lékařskou zprávu na dobu, kdy byl poškozený přijat do nemocnice, v níž by byla popsána jeho zranění, a znalecký posudek tak nemá vypovídací hodnotu a jeho závěry jsou nekonkrétní, neboť byly učiněny na základě nedostatečných nebo nepoužitelných podkladů. V této souvislosti obviněný soudu prvního stupně vytkl, že nerespektoval ustanovení § 264 odst. 1 tr. ř. a podle pokynu odvolacího soudu neprovedl úkony a doplnění, jež nařídil odvolací soud, jenž však tento nedostatek přešel bez jakéhokoli vyjádření. Tím podle obviněného došlo k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 180/03. Obviněný se i přes vědomí, že uvedené vady nedopadají na jím označený dovolací důvod, dožadoval, aby byl skutkový stav jím shledávaný jako nedostatečný výjimečně přezkoumán, protože došlo k závažnému porušení procesních předpisů, v jejichž důsledku je skutkový stav nesprávně zjištěn. Obviněný též brojil proti tomu, že odvolací soud se žádným způsobem nevypořádal s návrhem obhajoby na výslech svědka K., v důsledku čehož nebyl bez pochybností zjištěn skutkový stav věci a došlo k znemožnění správného hmotněprávního posouzení jednání obviněného.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 67 To 143/2013, i předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 15 T 12/2012, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující.
Nejvyšší státní zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného podle § 265h odst. 2 tr. ř. doručeno k vyjádření, zaslalo prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále posuzoval, zda uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v § 265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).
Označený dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Z uvedených hledisek je nutné zkoumat, zda dovolání v projednávané věci označený dovolací důvod naplňuje. Z jeho obsahuje je zřejmé, že obviněný brojil proti provedenému dokazování a proti tomu, že důkazy z něj vzešlé byly nesprávně hodnoceny, především se nespokojil se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, zpracovaného MUDr. Michalem Beranem, Ph.D., a měl za to, že z nich soudy vyvodily nesprávné skutkové a na jejich základě tudíž i právní závěry. Výhradu vznesl i proti postupu soudu prvního stupně, který nerespektoval podle § 264 odst. 1 tr. ř. závazný pokyn nadřízeného soudu k doplnění výše zmíněného znaleckého posudku.
Obviněný takto učiněnými námitkami především a zásadně vyjadřoval výhrady proti úplnosti provedeného dokazování a nesouhlas se skutečnostmi, které soudy vzaly za prokázané, a dožadoval se provedení dalších důkazů. Ze způsobu, jakým obviněný dovolání uplatnil, je zřejmé, že nevytýkal vady právní, ale soustředil se jen na procesní námitky proti postupům činěným podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a § 264 tr. ř. Je tedy zřejmé, že obviněný tvrzené nedostatky nepodložil žádnými konkrétními výhradami právní povahy, nýbrž jejich prostřednictvím toliko vyjadřoval nesouhlas s učiněnými skutkovými zjištěními.
Jestliže dovolatel zpochybnil správnost, přesnost a přesvědčivost znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. Michala Berana, Ph.D., činil tak pouze v rovině nedostatků procesní povahy, ač současně dovozoval, že na jeho podkladě nelze dospět k jednoznačnému závěru, že těžkou újmu na zdraví přivodil poškozenému právě on. Své námitky soustředil i do tvrzení o nerespektování hledisek vytyčených § 264 odst. 1 tr. ř., a tím dovozoval porušení svého práva na spravedlivý proces. Takto formulované námitky nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jejich podstatou je průběh a rozsah dokazování, který je námitkou procesní, a nikoli hmotněprávní povahy. Jedná se tedy zjevně o výhrady, které nelze nejen pod uplatněný, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. podřadit, a Nejvyšší soud proto nemohl správnost napadených rozhodnutí na jejich základě meritorně přezkoumávat. I přes tento závěr Nejvyšší soud považuje za vhodné pouze pro úplnost a zcela nad rámec podaného dovolání zmínit, že vadami procesní povahy, které by měly dopad na nesprávné právní závěry, napadená rozhodnutí ani řízení jejich vydání předcházející netrpí. Zejména je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se nezpronevěřily zásadám řádného objasnění věci a zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a byly dodrženy podmínky vymezené v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
Jen ve stručnosti lze proto odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 3 až 8 uvedl, na podkladě jakých důkazů zjistil průběh incidentu a mechanismus vzniku zranění poškozeného, i to, jak tyto důkazy hodnotil. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně potvrdil také odvolací soud, jenž své úvahy shrnul na stranách 2 až 3 přezkoumávaného usnesení. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Nelze přisvědčit tvrzení obviněného, že by se odvolací soud nevypořádal s jeho návrhem na doplnění dokazování, ale je nutné poukázat na stranu 2 usnesení odvolacího soudu, kde rozvedl, že byla provedena naprostá většina potřebných a reálně dosažitelných důkazů, které mohly k objasnění skutkového stavu věci přispět, a že nalézací soud vytvořil patřičný skutkový základ pro své věcně správné rozhodnutí a nebylo již nutné dotvářet dalšími důkazy správně zjištěný skutkový stav věci. Nebylo možné se ztotožnit s výhradou obviněného, že znalecký posudek není dostačujícím podkladem pro závěr o vzniklém následku. Nejvyšší soud navíc připomíná, že spis obsahuje potřebný materiál pro závěry jak o mechanizmu, jakým byl úraz poškozenému jednáním obviněného přivozen, tak i o vývoji zranění poškozeného, u něhož se následek (jak je u tohoto typu zranění obvyklé) rozvíjel pomalu a postupně, avšak při zachování příčinné souvislosti s prvotním úderem obviněného, v jehož důsledku poškozený spadl na zadní část hlavy. Bezprostředně po činu poškozený trpěl příznaky otřesu mozku, jenž se rozvinul v prokázané závažné zranění, jež u poškozeného vyústilo ve vážné psychické narušení. I přes absenci lékařské zprávy o hospitalizaci poškozeného dne 13. 8. 2011 je tato skutečnost dostatečně zachycena v dalších zprávách, které měl soud i znalec v obsahu spisu k dispozici. Bylo proto bez pochybností zjištěno, že poškozený v důsledku pádu po ráně obviněného utrpěl „otřes mozku, pohmoždění mozku v čelním a temenním laloku mozku vlevo, krvácení pod pavučnici mozku, krvácení nad tvrdou plenu mozkovou (epidurální) a zlomeninu lebky, které vzniklo účinkem tupého násilí, které velkou silou působilo na hlavu poškozeného. Pád poškozeného na tvrdou podložku (dlažební kostky) po úderu pěstí měl za následek poranění mozku a jeho obalů, v důsledku čehož byl bezprostředně ohrožen život poškozeného“. Znalec na č. l. 15 až 27, 249 popsal všechny podstatné skutečnosti dosvědčující vznik i povahu a vzniklé následky utrpěného poranění.
Rovněž o vývoji utrpěného poranění lze získat ucelenou informaci jednak od družky poškozeného Y. D. a jednak z propouštěcí zprávy z neurochirurgické a taktéž neurologické kliniky Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (viz č. l. 133-134, 97 až 99, 149 až 153).
Z uvedeného je zřejmé, že soudy si pro svá rozhodnutí opatřily dostatek důkazů a náležitě a v souladu se zákonem po správně a komplexně provedeném dokazování při respektování příslušných procesních ustanovení dospěly také k úplným skutkovým zjištěním, jakož i jim odpovídajícím právním závěrům nevzbuzujícím pochybnosti, jež obviněný svými námitkami stojícími zcela mimo zákonem vymezené dovolací důvody nemohl zpochybňovat.
Jelikož obviněný své dovolání opřel o § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak výhrady v něm soustředil výlučně proti vedení dokazování a způsobu hodnocení důkazů, nenaplnil obecná kritéria vymezující dovolání podle tohoto ani jiného dovolacího důvodu.
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno mimo důvody dovolání předpokládané ustanovením § 265b tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. listopadu 2013
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová