8 Tdo 1124/2024

8 Tdo 1124/2024-2689

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 1. 2025 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného F. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 1 Tmo 2/2024, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 Tm 4/2014, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá.

1. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání primárně směřující proti výroku o vině, v průběhu veřejného zasedání odvolacího soudu je však omezil jen na výrok o trestu. Z jeho podnětu Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 1 Tmo 2/2024, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

2. Pro úplnost je nutno zmínit, že soudy rozhodovaly v posuzované věci již opakovaně. V pořadí prvním rozsudku Městského soudu v Praze jako soudu pro mládež ze dne 1. 10. 2014, sp. zn. 63 Tm 4/2014, byl obviněný F. A. v řízení proti uprchlému uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na deset let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a k trestu vyhoštění na dobu neurčitou. Tento rozsudek byl usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 1 Tmo 22/2014, zrušen podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. ř. ohledně obviněných F. A. a F. A. a za použití § 261 tr. ř. i ohledně pravomocně odsouzeného mladistvého AAAAA (pseudonym) a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rozsudkem Městského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 63 Tm 4/2014, byl obviněný F. A. znovu uznán vinným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou. V dalším bylo rozhodnuto i o náhradě škody. Obviněný F. A. (jakož i F. A.) podal i proti tomuto rozsudku odvolání směřující proti výroku o vině i všem na něj navazujícím výrokům. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 1 Tmo 1/2016, byla obě odvolání podle § 256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta. Věcí uprchlých obviněných F. A. i F. A. se posléze zabýval i Nejvyšší soud z podnětu jejich dovolání podaných prostřednictvím jejich obhájců. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016, bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného F. A. odmítnuto, podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo odmítnuto i dovolání obviněného F. A. Ústavní soud posléze podanou ústavní stížnost uprchlého F. A. směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1411/2016, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2016, sp. zn. 1 Tmo 1/2016, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 63 Tm 4/2014, usnesením ze dne 9. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3544/17, odmítl.

3. Obviněný F. A. byl posléze na základě evropského zatýkacího rozkazu dne 26. 5. 2023 zadržen v Řecku a byl vydán do České republiky k výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2023, sp. zn. 63 Tm 4/2014, byl v pořadí druhý odsuzující rozsudek k žádosti obviněného F. A. podle § 306a odst. 2 tr. ř. zrušen a ve věci bylo konáno hlavní líčení. V navazujícím řízení byly vyhlášeny soudem prvního stupně a odvolacím soudem rozsudky, jejichž obsah byl reprodukován pod body 1. a 2. tohoto usnesení Nejvyššího soudu. II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 1 Tmo 2/2024, podal nejvyšší státní zástupce (dále též jen „dovolatel“) v zákonné lhůtě a v neprospěch obviněného F. A. dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

5. Dovolatel v něm nejprve zrekapituloval závěry Vrchního soudu v Praze ohledně užití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody s tím, že se s nimi zásadně neztotožňuje, neboť podmínky užití tohoto moderačního ustanovení u obviněného nebyly naplněny. Okolnosti rozhodné pro jeho aplikaci se vztahují zejména k vlastní povaze spáchaného jednání, která se od doby předchozího řízení od vydání prvního ve věci vydaného odsuzujícího rozsudku, kdy podmínky pro aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku nebyly shledány, nijak nezměnila. Správnost dřívějšího výroku o trestu nezpochybnil Nejvyšší soud a ani Ústavní soud v předchozích řízeních o dovolání a ústavní stížnosti. Důvody řízení proti obviněnému jako uprchlému ve smyslu § 306a tr. ř. posléze pominuly a původní ve věci vydaná rozhodnutí byla zrušena. Za předpokladu, že v novém řízení nedošlo k významnému posunu ve skutkových zjištěních ve vztahu k povaze a závažnosti spáchaného pokusu zločinu vraždy, je věcně neopodstatněné a překvapivé, aby odvolací soud shledal splnění podmínek pro užití mimořádné moderace odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku pod dolní hranici trestní sazby.

6. Splněna byla pouze prvotní, ryze formální podmínka zakotvená v ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku, že trest byl ukládán za pokus trestného činu, což samo o sobě nepostačuje. Soud musí při postupu podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku komplexně posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.

11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr.). Je proto třeba vždy hodnotit, zda takový pokus trestného činu dosahoval závažnosti jiných, obvyklých případů. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody za pokus trestného činu je tedy podle dovolatele zásadně možné jen za předpokladu, že vzhledem k povaze a závažnosti daného pokusu by uložení trestu odnětí svobody v rámci jeho zákonné sazby bylo nepřiměřeně přísné a že nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání.

Povaha a závažnost pokusu by se v tomto případě měla také posuzovat především podle hledisek uvedených v ustanovení § 39 odst. 7 písm. c) tr. zákoníku, protože toto zákonné ustanovení rovněž předpokládá, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry se přihlédne k zvláštnostem pokusu trestného činu. Povaha pokusu bude tudíž vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž směřoval, dále tím, do jaké míry se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu.

Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu.

7. Nejvyšší státní zástupce měl za to, že odvolací soud vlastní povahu a závažnost uskutečněného pokusu vyhodnotil jen velmi povrchně a nepřezkoumatelným způsobem. Rovněž nepatřičně bagatelizoval fakt, který jinak sám považuje za prokázaný, že ze strany obviněného šlo v daném případě o útok nožem nečekaný a zákeřný s možným fatálním koncem, přičemž k dokonání zločinu vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku nedošlo jen náhodou a bez přičinění obviněného. Odvolací soud nepřihlédl k tomu, že se jednalo o tzv. ukončený pokus, neboť obviněný poškozenému zasadil nejméně dvě bodné rány, z toho jedna rána byla vedena velkou silou a vedla k poranění sleziny a zavzdušnění levé plíce. Obviněný přitom k potenciálně smrtícímu útoku využil oslabení poškozeného svým vlastním předchozím náhlým útokem teleskopickým obuškem proti hlavě poškozeného. Tedy jednalo se o útok vyšší intenzity. Sám obviněný se o stav poškozeného vůbec nezajímal, když bezprostředně po činu z místa uprchl. Smrti poškozeného následně zabránila pouze aktivita dalších osob vedoucí k urychlenému poskytnutí lékařské pomoci. Odvolací soud rovněž nezohlednil podstatnou okolnost v podobě následků na zdraví poškozeného, kdy obviněný poškozenému způsobil zdravotní újmu samu o sobě naplňující charakter těžké újmy na zdraví spočívající v poškození sleziny, která musela být poškozenému operativně odstraněna (srov. závěr soudu prvého stupně v bodu 85. odůvodnění jeho rozsudku).

8. Aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku není způsobilá odůvodnit ani náhlá změna procesního postoje obviněného ke spáchané trestné činnosti, kdy odvolací soud na jedné straně kladl důraz na doznání obviněného učiněné (až) v průběhu veřejného zasedání o podaném odvolání konaném dne 7. 3. 2024, k němuž přihlíží jako k podstatné okolnosti mající vliv na aplikaci ustanovení § 58 odst. 6 tr. ř. spočívající ve vyhodnocení předpokladů nápravy i trestem kratšího trvání, avšak na druhé straně vnitřně rozporně tuto změnu postoje obviněného sám hodnotil jako v podstatě účelovou se snahou spíše se domoci mírnějšího trestu než snahou o pokání.

9. Odvolací soud podle dovolatele dostatečně nezohlednil ani zjištění o dlouhodobém a záměrném vyhýbání se trestnímu stíhání pobytem obviněného v cizině po dobu v podstatě deseti let. Tento přístup obviněného k probíhajícímu trestnímu stíhání, jehož si byl vědom, se přitom nezměnil dobrovolně, neboť byl náhodně zadržen dne 26. 5. 2023 na hraničním přechodu Evroni v Řecku s padělanými doklady totožnosti. Lze tedy považovat za pravděpodobné, že by ve svém útěku před spravedlností pokračoval i nadále. Podle dovolatele působí až nepatřičně hodnocení osoby obviněného, pakliže odvolací soud zdůrazňuje údajnou absenci negativních poznatků k osobě obviněného po spáchání trestného činu při vědomí, že ten zjevně užíval falešnou identitu. Stejně tak nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že ochranu zájmů společnosti je způsobilý dostatečně zajistit souběžně uložený trest vyhoštění na dobu neurčitou, pokud bylo současně zjištěno, že obviněný je zjevně schopen působit pod falešnou identitou a takto se pohybovat i přes hranice dalších států.

10. Za okolnost podporující užití mimořádného snížení trestu odnětí svobody není podle dovolatele možné považovat ani poskytnutí určité finanční satisfakce poškozenému, jak dovodil odvolací soud. A to s ohledem na skutečnost, že ji neposkytl sám obviněný, nýbrž členové jeho rodiny. Nelze podle něj přehlédnout, že na celé roztržce ústící v útok na poškozeného se účastnili právě i další rodinní příslušníci obviněného. Sám obviněný však k takové satisfakci žádnou iniciativu nevyvinul a dokonce uvedl, že o finančním vyrovnání nic neví. Vlastní poskytnutí satisfakce přitom není okolností, která by měla jakýkoli vliv na posouzení podmínek užití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku.

11. Pokud odvolací soud za shora popsaných podmínek přistoupil k moderaci trestu odnětí svobody a uložil obviněnému trest ve výměře pod dolní hranici zákonné trestní sazby zakotvené pro zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí vadou odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Odvolací soud nezjistil žádné okolnosti odůvodňující moderaci trestu odnětí svobody oproti trestu uloženému v předcházející fázích řízení. Sama povaha a závažnost uskutečněného pokusu zůstala nezměněna, přičemž odvolací soud akcentoval při použití ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku takové okolnosti, které se s jeho obsahem věcně míjejí, ba naopak svědčí výrazně v neprospěch užité benevolence vůči obviněnému.

12. Nejvyšší státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v § 265p odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 1 Tmo 2/2024, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud, pokud pro to shledá zákonné podmínky, podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že se odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítá jako nedůvodné.

13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. zaslal soud prvního stupně obviněnému F. A. a jeho obhájci opis dovolání nejvyššího státního zástupce. Do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu se k podanému dovolání věcně nevyjádřili. III. Přípustnost dovolání

14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné. IV. Důvodnost dovolání 14. 14.

15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Dovolatel odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.

16. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek buď tvrzení, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Je zjevné, že námitky uplatněné v dovolání nejvyššího státního zástupce směřující proti uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby lze pod jím uplatněný důvod podřadit.

17. Nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněného vytkl odvolacímu soudu, že při ukládání trestu odnětí svobody obviněnému aplikoval ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku, třebaže pro takový postup nebyly splněny zákonem stanovené podmínky. Měl za to, že odvolací soud nezjistil žádné okolnosti odůvodňující moderaci trestu odnětí svobody oproti trestu uloženému v předcházejících fázích řízení a že akcentoval při použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku takové okolnosti, které se s jeho obsahem míjejí, a naopak svědčí proti jeho aplikaci.

18. Podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku soud může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Omezením stanoveným v odstavci 4 § 58 tr.

zákoníku přitom není vázán. Pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepostačuje, že jde jen o pokus trestného činu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku). Soud musí posoudit všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu pachatele a jeho osobní a jiné poměry. Teprve na základě jejich komplexního zhodnocení lze odůvodnit postup podle § 58 odst. 6 tr.

zákoníku (k tomu i dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 8 Tdo 1033/2022, uveřejněný pod č. 12/2023 Sb. rozh. tr.).

19. Soud prvního stupně se v odůvodnění odsuzujícího rozsudku zabýval možností užití ustanovení § 58 tr. zákoníku právě s ohledem na okolnost, že se v nyní posuzované věci jednalo o pokus zločinu vraždy, přičemž jeho aplikaci vyloučil (viz body 84., 85. a 86.). Podle skutkových zjištění tohoto soudu obviněný na poškozeného zaútočil teleskopickým obuškem minimálně střední silou úderem do hlavy, aby následně takto oslabeného a otřeseného poškozeného natlačil do vnitřních prostor baru XY, kde svůj útok završil nejméně dvojím bodnutím nožem do hrudníku poškozeného, čímž by mu mohl způsobit smrtelná poranění.

Obviněný při svém vzdělání si byl vědom, že v hrudní a břišní dutině je řada životně důležitých orgánů a velkých tepen, které může nožem při opakovaných ranách zasáhnout. K úmrtí poškozeného nedošlo jen díky poskytnutí rychlé odborné lékařské péče a šťastné souhře náhod. Nalézací soud sice nepominul, že čin zůstal ve stadiu pokusu a že obviněnému svědčí jeho dosavadní bezúhonnost, ale akcentoval i ty okolnosti, které podle jeho přesvědčení nedovolují uložení trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby.

V tomto kontextu upozornil na způsobená závažná zranění poškozeného mající dlouhodobý následek nejméně v podobě trvalé ztráty jeho sleziny, tj. charakter těžké újmy na zdraví. postoj obviněného ke spáchanému činu, dlouhodobé vyhýbání se spravedlnosti, absenci sebekritického náhledu na vlastní jednání, neprojevení upřímné lítosti nad následky na zdraví poškozeného, které mu obviněný způsobil, brutalitu útoku provedeného opakovanými údery vícero druhů zbraní. Obviněnému byl ve výsledku uložen stejný trest jako v předcházejícím rozsudku v řízení proti uprchlému, na čemž nic podle názoru soudu prvního stupně nemohla změnit ani doba, která uplynula od spáchání zločinu a která činí více než deset let, neboť to nebylo způsobeno postupem orgánů činných v trestním řízení, nýbrž výlučně jednáním obviněného spočívajícím v cíleném skrývání před trestním stíháním a následně uloženým trestem na neznámém místě v zahraničí.

Podařilo se jej vypátrat i přes intenzivní snahu až po deseti letech, k čemuž nepochybně významně přispěla i skutečnost, že užíval falešné doklady a jinou identitu.

20. Obviněný, jak již bylo zmíněno, ihned po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně odvoláním primárně napadl všechny výroky tohoto rozsudku (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 24. 11. 2013, č. l. 2466). Posléze k výzvě soudu v zevrubném odůvodnění odvolání ze dne 10. 1. 2024 (č. l. 2571–2577) navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a zprostil jej obžaloby. Až po zahájení veřejného zasedání konaného u Vrchního soudu v Praze coby odvolacího soudu dne 7. 3. 2024 změnil svou obhajobu. Jeho obhájce avizoval, že u obviněného došlo k posunu a chtěl by prohlásit vinu ve smyslu § 206c tr. ř. Odvolací soud po zjištění stanoviska intervenující státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze s ohledem na charakter tohoto institutu a jeho uplatnění obviněným až v odvolacím řízení poté, co do té doby svou vinu plně odmítal, a bylo provedeno úplné dokazování, tento procesní postup neakceptoval, přičemž důvody přesvědčivě vysvětlil nejen ve veřejném zasedání, ale i v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku (str. 2618 a verte protokolu o veřejném zasedání, bod 10. rozsudku odvolacího soudu). Znovu však obviněného, který postup odvolacího soudu přijal, k jeho žádosti vyslechl. Ten se k činu plně doznal, vyjádřil lítost nad tím, jaká zranění poškozenému způsobil, stejně tak litoval, že deset let unikal spravedlnosti. Nesouhlasil pouze s tím, že šlo o plánovanou nebo mstivou akci; konflikt vyvolal poškozený, který si jej spletl s jinou osobou a začal jej urážet. V návaznosti na dále doplněné dokazování obviněný omezil své odvolání jen na výrok o trestu (č. l. 2619 a verte). Není bez významu upozornit, že státní zástupkyně ve svém stanovisku k možnosti postupu podle § 206c tr. ř. naznačila, že případné doznání lze akceptovat jen jako polehčující okolnost, a že odvolací soud též zmínil, že s doznáním obviněného bude pracovat při svém následujícím rozhodování (č. l. 2618 a verte).

21. Odvolací soud posoudil doznání obviněného ve veřejném zasedání o jeho odvolání jako zásadní změnu v jeho přístupu ke spáchanému činu, a dospěl k závěru, že i přes dlouhodobé záměrné vyhýbání se trestnímu stíhání je na místě uložit mu méně postihující trest odnětí svobody za současného uložení trestu vyhoštění na dobu neurčitou (viz body 16.–21. rozsudku odvolacího soudu). Trest odnětí svobody v délce trvání deseti let označil ve své celistvosti za nepřiměřený spáchanému skutku a možnostem nápravy pachatele. Míru škodlivosti skutku podle něj snižuje, že se obviněný dopustil toliko pokusu, kdy k fatálnímu následku v podobě smrti poškozeného nedošlo z důvodu zásahu rychle přivolané zdravotnické pomoci od jiných osob (nikoliv obviněného), což bylo podle odvolacího soudu nasnadě, neboť v baru plném lidí návštěvníci či obsluha ihned přivolají nejen policii, ale i lékařskou službu.

22. Útok nožem označil za zákeřný, ale jednalo se o situační záležitost, na jejímž vzniku se určitým, byť nikoli zásadním způsobem podepsal sám poškozený. Mezi poškozeným a obviněným fakticky došlo k narovnání vztahů, když rodina obviněného poskytla poškozenému finanční satisfakci v průběhu trestního stíhání, kterou poškozený shledal jako dostačující k náhradě nemajetkové újmy, a v průběhu hlavního líčení prokázal, že nemá vlastní zájem na potrestání obviněného tím, že ho svou zjevně účelově nepřesnou vypovědí snažil vyvinit a opakovaně tvrdil, že jej pobodala jiná osoba, někdo jiný z účastníků konfliktu.

23. Jde-li o možnost nápravy obviněného trestem kratšího trvání, odvolací soud upozornil, že do spáchání projednávaného skutku vedl na území České republiky řádný život. S výjimkou používání padělaných dokladů, kterými se prokazoval mimo území rodného XY, kam po činu uprchnul, nejsou k jeho způsobu života v průběhu posledních 10 let žádné negativní poznatky. Byť doznání obviněného a projevení věrohodné lítosti nad stíhaným jednáním i desetiletém vyhýbání se spravedlnosti bylo podle odvolacího soudu motivováno spíše snahou domoci se mírnějšího trestu než snahou o pokání, není jej možné při přezkoumávání možností nápravy obviněného přihlížet. Jako další pozitivní prvky z hlediska možnosti resocializace bez výkonu dlouhodobého trestu odnětí svobody odvolací soud hodnotil funkční rodinné zázemí i sociální a majetkové poměry obviněného. Velmi významnou roli v úvahách odvolacího soudu o možnosti vyhovění odvolání obviněného hrála skutečnost, že bezpečnost lidí a ochranu společnosti primárně a lépe zajistí souběžně uložený trest vyhoštěním na dobu neurčitou, který je pro obviněného nepochybně citelným trestem, jelikož v České republice žil téměř 15 let, měl zde podnikatelské zájmy a má zde i část širší rodiny a vazby na přátele. Odvolací soud proto po zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o trestu obviněnému nově vyměřil trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby § 140 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku, konkrétně trest odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, přičemž současně mu uložil i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

24. Takto rozvedená zjištění odvolacího soudu a konkrétně prokázané skutečnosti svědčí o tom, že byly, byť do jisté míry hraničně, naplněny podmínky vymezené v ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku. Třebaže nelze argumenty dovolatele bagatelizovat, odvolací soud vcelku přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí o mimořádném snížení trestu odnětí svobody okolnostmi shora popsanými a jeho závěry lze akceptovat.

25. Ustanovení § 58 tr. zákoníku jako prostředek soudcovské individualizace trestu umožňuje zmírnění trestu odnětí svobody, pokud nemá alternativu v podobě mírnějšího druhu trestu, a to v případě, když trest odnětí svobody uložený v rámci zákonné trestní sazby by neodpovídal okolnostem konkrétního případu a osobě pachatele, a jestliže dolní hranice tohoto trestu stanovená v zákoně by byla důvodně pociťována jako překážka, která brání uložení přiměřeného trestu v intencích ustanovení § 39 tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 1076 a násl.). Toto moderační právo lze využívat za účelem zmírnění mimořádné tvrdosti zákona v případech, kdy konkrétní čin naplňuje po formální stránce znaky trestného činu, avšak jeho závažnost je nižší, než je obvyklá u srovnatelných případů. Použití § 58 tr. zákoníku je výjimkou a musí být v každém případě pečlivě odůvodněno (srov. rozhodnutí uveřejněné pod č. 1/1965 Sb. rozh. tr.). Tato obecná hlediska jsou v § 58 tr.

zákoníku diferencována podle konkrétně vymezených okolností, které se v odstavcích 1 až 7 různí a lze je aplikovat jen při splnění v nich přesně určených podmínek, které jsou u každého odstavce stanoveny jinými skutečnostmi, a které vyjadřují jejich odlišnou povahu a výjimečnost oproti jiným případům.

26. Konkrétně ustanovení § 58 odst. 6 tr. zákoníku je určeno pro možnost uložení trestu pod dolní hranici trestní sazby mimo jiné i u přípravy, pokusu a účastenství ve formě pomoci. Tím se zvýhodňují situace, když jednání, za něž je pachatel odsuzován, nevedlo k následku u konkrétního trestného činu ať proto, že dospělo jen do stadia přípravy (srov. § 20 tr. zákoníku) nebo pokusu (§ 21 odst. 1 tr. zákoníku) anebo jde o pomoc k trestnému činu [§ 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], která se považuje za nejméně závažnou formu účastenství. Již při splnění této podmínky má soud možnost zvažovat vhodnost uložení trestu pod zákonem stanovenou trestní sazbu, tedy bez mimořádnosti okolností na straně pachatele nebo případu, jako je tomu např. u § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že čin nedospěl do dokonaného stadia anebo jde o pomoc, však jen sama o sobě ještě bez dalšího nepostačuje pro to, aby ke zmínění trestu došlo, protože je třeba, aby byly současně splněny i další dvě podmínky a to, že použití trestní sazby odnětí svobody trestním zákonem stanovené by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. To, že trestný čin zůstal ve stadiu přípravy, pokusu nebo šlo jen o pomoc, totiž neznamená, že by soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě, ale je nutné, aby menší škodlivost přípravy, pokusu či pomoci z hlediska jejich povahy a závažnosti promítly do výše a druhu trestu (vyloučily nepřiměřenou přísnost trestu) a uložily jen takový trest, který postačuje k nápravě pachatele. Pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku je nutné respektovat do jisté míry výjimečný charakter tohoto ustanovení; nejde o pravidelný postup soudu, a proto jej nelze odůvodnit jen běžně se vyskytujícími skutečnostmi ani přesvědčením soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 24/1966-III. Sb. rozh. tr.).

27. Pro možné snížení ukládaného trestu pod dolní hranici trestní sazby podle § 58 odst. 6 tr. zákoníku musí být u pokusu splněny tři podmínky: (1) povaha a závažnost pokusu, (2) okolnost, že uložení trestu v rámci zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné, a že (3) nápravy pachatele lze dosáhnout i trestem kratšího trvání. Zákon tyto tři podmínky vyjadřuje gramaticky ve slučovacím poměru, a proto lze dovodit, že mají být splněny kumulativně. Nestačí proto jen zjištění, že došlo k pokusu trestného činu (srov. rozhodnutí č. 14/1965 Sb. rozh. tr.).

28. Co do první podmínky, jíž je spáchání pokusu trestného činu, nutno uvést, že ta je splněna jen tehdy, jestliže pokus nedosahuje v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídá trestní sazba trestu odnětí svobody stanovená na dokonaný trestný čin (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016, a ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 6 Tdo 56/2017, a usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2272/20). K tomu dochází v takových případech, kdy nenastal zákonem předpokládaný následek, a čin je vzhledem k významu chráněného zájmu, který jím byl dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem (srov. § 39 odst. 2 tr. zákoníku) méně závažný. Z těchto hledisek je důležité posoudit, do jaké míry se jednání pachatele k dokonání trestného činu přiblížilo. Je nutné přihlížet i k okolnostem a k důvodům, pro které k jeho dokonání nedošlo. Soud má zejména přihlédnout k tomu, jak vzdálené a jak reálné bylo porušení objektu trestného činu z podniknutého pokusu a které skutečnosti zabránily dokonání, čím byly tyto skutečnosti způsobeny a jaký vztah k nim měl pachatel. Přitom bude mít význam, zda šlo o pokus ukončený nebo neukončený, resp. zda nešlo o nezpůsobilý pokus.

29. Pro odpověď na otázku, zda by byl trest uložený v rámci trestní sazby pro pachatele nepřiměřeně přísný, v důsledku čehož je třeba použít § 58 odst. 6 tr. zákoníku, jsou vedle zhodnocení povahy a závažnosti pokusu se zřetelem na význam chráněného zájmu dotčeného činu pachatele, určující i další hlediska stanovená v § 39 odst. 1 tr. zákoníku, zejména osobní, rodinné a majetkové poměry pachatele, jeho dosavadní způsob života a možnost jeho nápravy. Soud přihlédne k chování pachatele po činu, k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit škodlivé následky činu, k jeho postoji k trestnímu řízení. S ohledem na ně lze dospět k závěru o nepřiměřené přísnosti trestu v zákonem stanovené sazbě. Je možné vycházet z porovnání polehčujících okolností ve smyslu § 41 tr. zákoníku, ke kterým však soud přihlédne jako ke snižujícím závažnost trestného činu pod míru obvyklou, jestliže mají vyšší intenzitu, než jim je obecně přisuzována, čímž by se pak trest běžně ukládaný jevil jako nespravedlivý, přísný a neproporcionální. Pro takové úvahy bude namístě zvažovat zejména kritéria přiměřenosti trestních sankcí (§ 38 tr. zákoníku), resp. proporcionalitu trestu odnětí svobody, který představuje vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, a vyvolává i další negativní důsledky pro jeho osobní život.

30. U kritéria možnosti dosažení nápravy i mírnějším trestem, než stanoví základní trestní sazba, významného pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku, je nezbytné hodnotit osobní poměry pachatele, které musí být v jistém smyslu výjimečné, avšak bez požadavku na jejich mimořádnost, která se zde nevyžaduje. Stále jde o okolnosti rozhodné pro posouzení toho, zda výměra trestu ukládaného v rámci zákonné trestní sazby dostačuje nebo bude potřebné uložení trestu mírnějšího, s nimiž se soud musí důsledně vypořádat se zřetelem na zcela konkrétní poměry pachatele. Z dosavadního života pachatele pokusu trestného činu by mělo vyplynout, že pro jeho nápravu není nezbytná výše trestu ani v minimální dolní hranici zákonem stanovené trestní sazby. Takový závěr bude nejspíše vycházet z celkového hodnocení jeho dosavadního života, jehož předpokladem je zde např. spořádanost, která může být zárukou, že se pachatel znovu obdobné trestné činnosti nedopustí.

31. Nápravou pachatele lze rozumět jeho schopnost opětovaného začlenění do společnosti a uvědomění si, co udělal špatně, a způsobilost se podobnému chování v budoucnu vyvarovat. Tohoto stavu lze docílit vhodnou volbou trestu, u něhož je jedním z hlavních cílů nápravná funkce spočívající v předcházení opakovaným trestným činům. V tomto směru je však třeba možnost nápravy pachatele hodnotit individuálně s ohledem na jeho osobu, neopomíjeje též jeho možný vývoj a nápravu v průběhu výkonu trestu odnětí svobody a další relevantní aktuální informace. Očekávání vedení řádného života je orientováno do budoucna, a proto na možnost nápravy soud usuzuje podle dosavadního chování a plnění povinností pachatelem, aby mohl předpoklad jeho nápravy, tj. polepšení se, posoudit, a podle tohoto dovodit, v jaké míře se může od něho očekávat, že v budoucnu povede řádný život. Očekávání vedení řádného života, respektive dovršení nápravy odsouzeného v budoucnu, je ze své podstaty předpokladem pravděpodobnostním, byť je třeba ho činit s potřebnou znalostí rozhodných skutečností a musí jít o odůvodněný předpoklad.

32. Posoudí-li Nejvyšší soud z těchto hledisek rozsudek odvolacího soudu ve zkoumané trestní věci, tak se z jeho odůvodnění podává, že se výše uvedenými kritérii zabýval a v zásadě je i ve všech potřebných souvislostech hodnotil. Posoudil všechny okolnosti významné pro stanovení povahy a závažnosti pokusu, jeho přiblížení se k dokonání trestného činu, důvody, pro které k dokonání nedošlo, a další konkrétní okolnosti případu, jakož i osobu obviněného a jeho osobní a jiné poměry. Byť lze některé jeho úvahy vnímat jako vnitřně rozporné, Nejvyšší soud je při komplexním posouzení všech relevantních hledisek neshledal natolik excesivními, aby nemohl napadený rozsudek obstát.

33. Odvolací soud si byl zjevně vědom, že k aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoníku nepostačuje, že jde jen o zločin vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Co do povahy a závažnosti pokusu zločinu nemohl neupozornit, že útok nožem v průběhu potyčky s poškozeným byl zákeřný a že k dokonání zločinu nedošlo jen náhodou a bez přičinění obviněného, jak správně upozorňuje i dovolatel. Ten také přiléhavě upozornil, že obviněný k potencionálnímu smrtícímu útoku využil oslabení poškozeného svým vlastním předchozím náhlým útokem teleskopickým obuškem proti hlavě poškozeného. Hodnocení povahy a závažnosti ukončeného pokusu vraždy nepřináší žádné svým způsobem neobvyklé, výjimečné poznatky svědčící ve prospěch obviněného. Lze jen připustit, že konkrétní útok vůči poškozenému byl skutečně „situační záležitostí“, že obviněný neměl v úmyslu zaútočit právě vůči němu, neboť jeho prvotní záměr směřoval k odplatě za předchozí zbití L. A. poškozeným P. Š., a poškozený P. H. do konfliktní situace vstoupil ve snaze ji vyřešit (výpověď svědka P. H. č. l. 2330 a násl.). Třebaže nelze podcenit následky útoku na zdraví poškozeného P. H., jak na ně také dovolatel upozorňuje, není bez významu, že vztahy mezi obviněným a poškozeným jsou fakticky narovnány, poškozený od rodiny obviněného přijal finanční zadostiučinění, které shledal dostačujícím, a také, byť nepříliš vhodným způsobem (jako útočníka označil jiného účastníka konfliktu), i v průběhu dokazování dával najevo, že na potrestání obviněného nemá vlastní zájem. I když nejde o okolnosti, které by povahu a závažnost pokusu zločinu významněji snižovaly, nelze jim připínat jen negativní konotace, které by je a tím i společenskou škodlivost pokusu zásadně zvyšovaly.

34. Nelze bez dalšího přijmout argument nejvyššího státního zástupce, že nebyly-li v dřívějších fázích řízení shledány podmínky pro aplikaci § 58 odst. 6 tr. zákoník, přičemž správnost takového úsudku nebyla zpochybněna ani v dovolacím řízení či v řízení před ústavním soudem, lze považovat za věcně neopodstatněné, aby tyto podmínky „nově“ shledány byly. Odvolací soud vedle odkazu na to, že trestný čin zůstal ve stadiu pokusu, a následném rozboru okolností charakterizujících jeho průběh a povahu, narovnané vztahy mezi obviněným a poškozeným, akcentoval především zásadní změnu v přístupu obviněného ke spáchanému činu. Jakkoliv je hodnocení doznání obviněného a vyjádření jeho lítosti nad posuzovaným jednáním, zahrnující i to, že se 10 let vyhýbal spravedlnosti, odvolacím soudem hodnoceno poněkud nejednoznačně až vnitřně rozporně, není sporu o tom, že odvolací soud této zásadní změně postoje obviněného ke spáchanému činu přiznal relevanci a uzavřel, že ji nelze z pohledu úvah o možnostech nápravy obviněného přehlížet. Tento postoj dal ostatně v průběhu veřejného zasedání již najevo a bylo by v konkrétní situaci v rozporu se zásadami „fair procesu“, aby tak v konečném důsledku vůbec neučinil.

35. Splnění dalších zákonem vyžadovaných podmínek § 58 odst. 6 tr. zákoníku, opírajících se o závěr, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, odvolací soud odůvodnil především hodnocením osoby obviněného, jeho dosavadního i očekávatelného způsobu života z pohledu možností jeho resocializace, zde vyzdvihl též funkční rodinné zázemí i sociální a majetkové poměry obviněného. Nelze mu zásadně vytknout, že zmínil, že do doby spáchání posuzovaného činu na území České republiky vedl řádný život. Lze ale souhlasit s dovolatelem, že nepatřičně vyznívá zmínka odvolacího soudu, že s výjimkou používání padělaných dokladů, kterými se prokazoval mimo území XY, kam po činu uprchl, nejsou ani k jeho způsobu života v průběhu posledních 10 let žádné negativní poznatky. To však samo o sobě zásadní vliv na hodnocení předpokladů použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku nemá. Na rozdíl od nejvyššího státního zástupce je i Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem přesvědčen, že z hlediska dosažení kýžené nápravy obviněného, ale i účinné ochrany společnosti není bez významu souběžné uložení trestu zákazu činnosti vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Je tak možné přijmout závěr, že použití zákonem stanovené trestní sazby by bylo nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy obviněného i trestem odnětí svobody kratšího trvání právě a jen při vhodné kombinaci s trestem vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Zde Nejvyšší soud nesdílí názor dovolatele, že úvaha odvolacího soudu není opodstatněná, bylo-li současně zjištěno, že obviněný je zjevně schopen působit pod falešnou identitou a takto se pohybovat i přes hranice dalších států. Nelze obviněnému a priori podsouvat, že i po skončení výkonu trestu bude působit pod falešnou identitou, která jej ostatně ve svých důsledcích před trestním stíháním ani neochránila.

36. Dovolací soud proto uzavírá, že předpoklady pro použití § 58 odst. 6 tr. zákoníku odvolací soud vysvětlil způsobem, který lze i přes veškeré výhrady přijmout. Jinou otázkou je otázka přiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody, který se jeví vskutku velmi mírným. Zde však platí, že jiná jak výše uvedená pochybení korespondující s důvodem dovolání uvedeným v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného mírného (nebo naopak přísného) trestu, podle převažující rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nelze v dovolání vytýkat prostřednictvím nejen důvodu dovolání uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., ale ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jinými slovy, námitku, že uložený nepodmíněný trest je trestem nepřiměřeně mírným nebo naopak přísným, nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.

37. Závěrem je vhodné připomenout, že dovolání a rozhodnutí o něm znamená průlom do právní moci rozhodnutí, a proto zpravidla narušuje stabilitu konečného a vykonatelného, v některých případech i již vykonaného rozhodnutí soudu. Pro zásah Nejvyššího soud musí v konkrétním případě převažovat zájem na zákonnosti rozhodnutí a postupu řízení, které pravomocnému rozhodnutí předcházelo, nad zájmem na stabilitě a nezměnitelnosti takového pravomocného rozhodnutí. Tak tomu bude pouze při zásadních a podstatných vadách, pro které nemůže napadené rozhodnutí obstát, takže není možné trvat na právní moci. Jakkoliv lze zaujmout k uloženému trestu odnětí svobody i jiný postoj a mít jej spíše za nepřiměřeně mírný, v konkrétní situaci evidentně převažuje zájem na stabilitě a nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, zvláště byl-li obviněnému současně uložen i trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.

38. Nejvyšší soud, veden výše vyloženými důvody, dovolání nejvyššího státního zástupce jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29.01.2025

JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu