8 Tdo 1127/2013-I-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013 v řízení
o dovolání podaném obviněným J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, jako odvolacího soudu v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 45/2010, o vazbě
obviněného takto :
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obviněný J. V. n e b e r e do vazby.
Obviněný J. V. v současné době vykonává souhrnný nepodmíněný trest odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců, který mu byl uložen za trestný čin zpronevěry
podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. a další sbíhající se trestné činy vedle
peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad
Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013.
Současně byly zrušeny výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí
nad Labem ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 3 T 61/2009, a výrok o trestu z trestního
příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 2 T
54/2010, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující,
pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013
dovolání podané obviněným proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, který rozhodl jako soud odvolací v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 45/2010,
a rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v
Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, a podle § 265k odst. 2
tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal, aby věc
v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Z ustanovení § 265l odst. 4 tr. ř. vyplývá, že vykonává-li se na obviněném
trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání
výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším soudu tedy
bylo, aby rozhodl o vazbě obviněného.
Nejvyšší soud v tomto stadiu řízení nezjistil takové konkrétní skutečnosti,
které by odůvodňovaly některý z důvodů vazby podle § 67 tr. ř. Ze žádných
objektivně zjištěných skutečností nevyplývá důvodná obava, že obviněný uprchne
nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, že bude
působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo jinak mařit objasňování skutečností
závažných pro trestní stíhání a s ohledem na dobu, jež uplynula od spáchání
činu, není ničím reálně podložena ani obava, že bude opakovat trestnou
činnost, pro niž je stíhán.
Proto bylo rozhodnuto, že obviněný se nebere do vazby.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. c) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 1127/2013
Datum rozhodnutí: 24.10.2013
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Nutná obhajoba, Řízení o odvolání
Dotčené předpisy: § 38 odst. 1 tr. ř., § 253 odst. 1 tr. ř.
Kategorie rozhodnutí: D
8 Tdo 1127/2013-25
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. října 2013
dovolání obviněného J. V., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci
vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 1 T 45/2010, a rozhodl t
a k t o :
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. s e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, z r u š u j e .
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. s e současně z r u š u j í také další
rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. s e Krajskému soudu v Ústí nad Labem p ř i k a z
u j e , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
O d ů v o d n ě n í :
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T
45/2010, byl obviněný J. V. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009
(dále jen „tr. zák.“). Za to byl podle § 248 odst. 2 tr. zák., § 35 odst. 2 tr.
zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody na osmnáct měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 53 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve
výměře 2.000,- Kč, přičemž podle § 54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by tento
trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí
svobody na dva měsíce. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr. zák. byl
obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových
vozidel všeho druhu na dobu třiceti čtyř měsíců. Současně byly zrušeny výrok o
trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 7. 2009,
sp. zn. 3 T 61/2009, a výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v
Ústí nad Labem ze dne 29. 3. 2010, sp. zn. 2 T 54/2010, jakož i všechna další
rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. V dalším bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný trestného činu
zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák. dopustil tím, že jako osoba zmocněná
k zastupování společnosti Interbau CZ, s. r. o., IČ: 26506238, se sídlem v
Teplicích, Školní 20, ve věcech projektu větrných elektráren v katastru obce P.
převzal od svědka M. H. ve prospěch společnosti Interbau CZ, s. r. o., dne 5.
7. 2009 finanční zálohu v celkové výši 5.000,- Euro (odpovídající částce
129.250,- Kč) a následně dne 20. 7. 2009 finanční zálohu v celkové výši
10.000,- Euro (odpovídající částce 258.400,- Kč), obě účelově vázané na úhradu
splatných závazků této společnosti, spojených s realizací uvedeného projektu, z
takto svěřené zálohy uhradil věřitelům částku ve výši 65.440,- Kč a nejpozději
v přesně nezjištěné době v průběhu měsíce srpna 2012 zbylou částku k výslovné
žádosti poškozené společnosti nevyúčtoval, nedoložil ani nevrátil a tuto užil
přesně nezjištěným způsobem v rozporu s účelem, pro který mu byla poskytnuta, a
způsobil tak poškozené Interbau CZ, s. r. o., Teplice škodu v celkové výši
322.210,- Kč.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem obviněný podal odvolání
směřující proti všem jeho výrokům, přičemž současně žádal o navrácení lhůty k
podání odvolání ve smyslu § 61 odst. 1 tr. ř. Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, rozhodl tak, že podle § 61
odst. 1 tr. ř. žádost o navrácení lhůty k podání odvolání proti výše označenému
rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem zamítl (výrok I.) a podle § 253 odst.
1 tr. ř. odvolání zamítl, neboť bylo podáno opožděně (výrok II.).
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To
89/2013, konkrétně proti výroku pod bodem II. usnesení obviněný podal
prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, přičemž odkázal na
dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. c), l) tr. ř.
Obviněný namítl, že vzhledem ke skutečnosti, že předchozí obhájce vypověděl
plnou moc udělenou k jeho zastupování dne 17. 12. 2012, o čemž se téhož dne
dozvěděl i soud prvního stupně, neměl počínaje dnem 17. 12. 2012 obhájce (v
této souvislosti poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp.
zn. 7 Tdo 347/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sešit 65, pod č. T 1284.). Rozsudek soudu prvního stupně mu byl doručen
do věznice dne 19. 12. 2012, následujícího dne mu pak byla tamtéž doručena
výpověď již zmíněné plné moci, tudíž již před doručením rozsudku nebyl řádně
zastoupen, a ač byly splněny předpoklady pro nutnou obhajobu (obviněný se
nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody), předseda senátu soudu prvního stupně
nesplnil svou povinnost stanovenou zákonem a neurčil mu lhůtu k ustanovení
obhájce, resp. s ohledem na časovou tíseň obviněnému obhájce neprodleně
neustanovil.
Dovolatel nesouhlasil s konstrukcí odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí
poukázal na část ustanovení § 16 odst. 1 (správně § 20 odst. 6) zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, podle něhož nedohodne-li se advokát s klientem jinak
nebo neučiní-li klient jiné opatření, je advokát povinen po dobu 15 dnů od dne,
kdy došlo ke zrušení jeho určení k poskytování právních služeb, činit veškeré
neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo oprávněných
zájmech újmu. Obviněný připomněl, že nutnou obhajobu komplexně řeší ustanovení
trestního řádu, přičemž konstatuje, že zákon o advokacii je ve vztahu k
trestnímu řádu nikoliv předpisem komplementárním či subsidiárním, a proto nelze
dojít k závěru, že by obviněný v případě nutné obhajoby byl ve zmíněné
patnáctidenní ochranné lhůtě zastoupen ve smyslu trestního řádu.
Uzavřel, že jestliže po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody zjistil, že
na rozsudku je vyznačena právní moc, zvolil si nového obhájce (kterému rozsudek
soudu prvního stupně doposud doručen nebyl) a jeho prostřednictvím podal
odvolání, pak toto odvolání bylo podáno včas. Žádal, aby byl spis předložen
Nejvyššímu soudu s návrhem předsedy senátu soudu prvního stupně na odklad
výkonu trestu.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud výrok II. napadeného usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, zrušil a
přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
obviněného předeslal, že petit dovolání je neúplný v tom smyslu, že pokud by
bylo napadené rozhodnutí zrušeno pouze ve výroku pod bodem II. (o zamítnutí
odvolání) a ponechán nedotčený výrok pod bodem I. (zamítnutí žádosti o
navrácení lhůty k odvolání), nebylo by možné podané odvolání znovu projednat,
neboť tento výrok by tvořil odvolacímu soudu procesní překážku v jednání, resp.
by odvolací soud zavazoval znovu zamítnout odvolání obviněného jako podané
opožděně.
Státní zástupce přisvědčil odvolacímu soudu, pakliže vyvodil, že odvolání
obviněného nebylo podáno včas, neboť zákonná lhůta k podání odvolání uplynula
dne 27. 12. 2012. Konstatoval, že k naplnění důvodu dovolání podle první
alternativy § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tudíž nedošlo, protože soud druhého
stupně při rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle § 253 odst. 1 tr. ř.
postupoval v souladu s procesními podmínkami stanovenými zákonem.
Za relevantní nedostatek ale státní zástupce považoval absenci obhájce v
průběhu odvolací lhůty. Podle státního zástupce měl nalézací soud, pokud mu
byla doručena výpověď plné moci dosavadním obhájcem, nejprve vyzvat obviněného
ke zvolení obhájce nového, nebo mu obhájce ustanovit sám. Protože obviněný, ač
vykonával trest odnětí svobody, neměl v době od 17. 12. 2012 přibližně do
začátku února 2013 obhájce, ačkoli ho podle zákona mít musel, byl v této věci
podle mínění státního zástupce naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1
písm. c) tr. ř.
O ustanovení § 16 odst. 1 zákona o advokacii se státní zástupce vyjádřil tak,
že v tomto ustanovení je upravena jakási ochranná patnáctidenní lhůta, kterou
tento předpis garantuje zastoupenému pro případ, že je právní zastoupení
ukončeno, a během této lhůty je dosavadní obhájce oprávněn (a povinen) činit
nezbytné úkony, aby klient neutrpěl úhonu na svých právech a právem chráněných
zájmech. Uvedené ustanovení ale nemá naprosto žádnou návaznost na úpravu nutné
obhajoby v ustanoveních § 36 a § 36a tr. ř. a nemůže ani omluvit nečinnost
soudu v případě, kdy by měl soud z důvodu ukončení dosavadní obhajoby vyzvat
obviněného k volbě nového obhájce nebo mu obhájce sám ustanovit.
Přestože selhání nalézacího soudu muselo být odvolacímu soudu známo, pokusil se
je překlenout odůvodněním odkazujícím právě na tzv. ochrannou patnáctidenní
lhůtu, během níž mohlo být odvolání původním obhájcem podáno. Jestliže však
řízení před soudem prvního stupně bylo zatíženo vadou, která zakládala důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř., bylo podle státního zástupce
povinností odvolacího soudu na tuto vadu reagovat a zařídit nápravu. K tomu by
bývalo postačovalo navrátit obviněnému lhůtu k podání odvolání a jeho řádný
opravný prostředek věcně projednat, v čemž mu nic nebránilo. Pokud naopak –
navzdory porušení norem upravujících nutnou obhajobu – odvolání obviněného
neprojednal a zamítl jako podané opožděně, zatížil své rozhodnutí vadou, jež
odpovídá druhé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To
89/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a
dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu druhého stupně věc v
potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně uvedl, že vykonává-li
obviněný uložený trest odnětí svobody, bylo by namístě vyhovět jeho žádosti a
přerušit výkon uloženého trestu do rozhodnutí o dovolání.
Spis byl Nejvyššímu soudu předložen dne 8. 10. 2013 bez návrhu předsedy senátu
soudu prvního stupně na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí, avšak s
upozorněním, že státní zástupce navrhoval vyhovět žádosti obviněného a přerušit
výkon trestu odnětí svobody do rozhodnutí o dovolání. V této souvislosti je
třeba upozornit, že obviněný ani státní zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství nejsou osobami oprávněnými k podání takového návrhu (aniž by jim
bylo ovšem upíráno právo takové rozhodnutí iniciovat); jediným ze zákona
oprávněným k podání takového návrhu je předseda senátu (samosoudce) soudu
prvního stupně, který však spis s příslušným návrhem nepředložil. Dovolací soud
při rozhodování ve věci postupoval efektivně tak, aby o něm bylo urychleně
rozhodnuto, aniž by bylo nutno samostatně rozhodovat o přerušení výkonu
rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože nebylo možné dovolání
odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle § 265i
odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo
dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení
napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení 265b odst. 1
písm. c) a písm. l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný
neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl. Tento dovolací důvod
postihuje typicky především situace, kdy došlo k porušení ustanovení o nutné
obhajobě. Zahrnuje však i případy, kdy obviněný sice obhájce, ať již zvoleného
či ustanoveného soudem, má, ale orgány činné v trestním řízení neplní jim
zákonem uložené povinnosti a neumožní obhájci, aby realizoval svá zákonná
oprávnění a povinnosti. Současně je vhodné uvést, že podle praxe soudů citovaný
dovolací důvod nenaplní jakékoliv porušení práva na obhajobu, nýbrž pouze
takové, které je ve svých důsledcích skutečně relevantní z hlediska meritorního
rozhodnutí. Jestliže např. obviněný po určitou část řízení neměl obhájce,
ačkoliv ho měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány
činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení
směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 528/2002, publikováno též
pod č. 48/2003 Sb. rozh. tr.).
Z hlediska obsahu dovolání je v souvislostech spojených s tímto důvodem
dovolání významná otázka, zda byla porušena ustanovení o nutné obhajobě,
nepostupoval-li soud prvního stupně důsledně podle § 38 tr. ř. poté, co mu
zvolený obhájce JUDr. Michal Vejlupek dne 17. 12. 2012 oznámil ukončení
obhajoby obviněného.
Dovolací soud ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská
práva (např. Czekala proti Portugalsku, Bogumil proti Portugalsku aj.) či
Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 83/96, III. ÚS 304/99, II. ÚS
2448/08 aj.) rovněž zastává názor, že cílem ustanovení garantujících právo na
obhajobu, jak vyplývá z čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) či čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod (dále jen „Listina“) je ochrana nikoliv teoretických či iluzorních,
nýbrž konkrétních a účinných práv. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má
každý, kdo je obviněn z trestného činu, právo obhajovat se osobně nebo za
pomoci obhájce podle vlastního výběru, nebo pokud nemá prostředky na zaplacení
obhájce, aby mu byl obhájce poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy
spravedlnosti vyžadují; podle čl. 37 odst. 2 Listiny každý má právo na právní
pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení.
Důležitou součástí práva na obhajobu jsou bezpochyby ustanovení upravující
nutnou obhajobu. Důvody nutné obhajoby v trestním řízení jsou upraveny v § 36 a
§ 36a tr. ř. V posuzovaném případě se zřetelem ke konkrétní situaci je nutno
vyloučit důvody nutné obhajoby podle § 36a tr. ř. a dále pak ve vztahu k § 36
tr. ř. je rovněž nutno vyloučit důvody uvedené v odst. 2, odst. 3 a odst. 4 tr.
ř. tohoto ustanovení zákona, přičemž teoreticky přichází v úvahu pouze jediný
důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. – důvod uvedený v odst. 1, a to
konkrétně pod písm. a), který spočívá v tom, že obviněný je ve výkonu trestu
odnětí svobody, a tudíž musí mít obhájce už v přípravném řízení. Není od věci
připomenout, že důvody nutné obhajoby mohou vzniknout i po vyhlášení rozsudku
soudu prvního stupně až do jeho právní moci. V takovém případě je nutno
neprodleně postupem podle § 38 odst. 1 tr. ř. zajistit obviněnému obhájci (a
případně mu i opis rozsudku doručit).
Z obsahu trestního spisu se podává, že obviněný byl v jiné trestní věci
Okresního soudu v Ústí nad Labem vedené pod sp. zn. 2 T 222/2010 dne 21. 9. 2012 dodán do výkonu trestu odnětí svobody (č. l. 247). Na základě této
skutečnosti – neboť vznikl důvod nutné obhajoby podle § 36 odst. 1 písm. a) tr. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. října 1969, sp. zn. 6 Tz 83/69,
publikováno též pod č. 16/1970 Sb. rozh. tr.) – byl obviněný v posuzované
trestní věci Okresního soudu v Ústí nad Labem vedené pod sp. zn. 1 T 45/2010
dne 4. 10. 2012 prostřednictvím faxu vyzván, aby soudu obratem sdělil, zda si
obhájce zvolí sám na vlastní náklady, či žádá o ustanovení obhájce soudem (č. l. 250). Obviněný se neurčitě vyjádřil, že si již obhájce zvolil (č. l. 259),
soud jej proto dne 5. 10. 2012 opět prostřednictvím faxu vyzval k doložení plné
moci nového obhájce, neboť původní obhájce (JUDr. Rostislav Sochor) obviněnému
plnou moc vypověděl (č. l. 161, 253). Jelikož obviněný plnou moc nedoložil,
tzn. nevyužil svého práva zvolit si obhájce a tento mu nebyl zvolen ani jinou k
tomu oprávněnou osobou, postupoval Okresní soud v Ústí nad Labem podle § 39 tr. ř. a obviněnému dne 10. 10. 2012 ustanovil obhájcem JUDr. Soňu Rákosovou,
advokátku se sídlem Ústí nad Labem, Dobětická 2333/10 (č. l. 255). Dne 20. 10. 2012 udělil obviněný plnou moc JUDr. Michalu Vejlupkovi, advokátovi se sídlem
Ústí nad Labem, Pařížská 6 (č. l. 263), resp. podle pozdějšího vyjádření JUDr. Michala Vejlupka (č. l. 323 a násl.) uzavřel dohodu o rozšíření obhajoby a
smlouvy o právní službě, neboť JUDr. Michal Vejlupek obviněného od 30. 8. 2012
obhajoval před Okresním soudem v Ústí nad Labem ve věcech 5 T 212/2011 a 2 T
222/2010. O této skutečnosti byla informována ustanovená obhájkyně JUDr. Soňa
Rákosová (č. l. 264 a verte) a jako obhájce obviněného v dalším řízení před
soudem prvního stupně vystupoval JUDr. Michal Vejlupek. Ve věci byl dne 25. 10. 2012 vyhlášen rozsudek, přičemž po jeho vyhlášení se obviněný k právu podat
opravný prostředek vyjádřil tak, že „si ponechává lhůtu“, státní zástupce a
zmocněnec poškozeného se vzdali práva odvolání (č. l. 273 a verte). Nutno dále
podotknout, že opis rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, byl JUDr. Michalu Vejlupkovi doručen dne 14. 12. 2012 (viz potvrzení o dodání a doručení do datové schránky u č. l. 283). Dne
17. 12. 2012 bylo Okresnímu soudu v Ústí nad Labem doručeno podání JUDr. Michala Vejlupka, jímž oznámil ukončení obhajoby obviněného v trestních věcech
vedených pod sp. zn. 2 T 222/2010, 5 T 212/2011 a 1 T 45/2010 (č. l. 284). Rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T
45/2010, byl pak obviněnému do Věznice V. doručen dne 19. 12. 2012 (č. l. 283). Oznámení o ukončení obhajoby ze strany JUDr. Michala Vejlupka v trestní věci
téhož okresního soudu sp. zn. 2 T 222/2010 a sp. zn. 5 T 212/2011 ze dne 3. 12. 2012 mu bylo tamtéž doručeno dne 5. 12. 2012 (č. l. 323 a násl.) a oznámení o
ukončení obhajoby v předmětné trestní věci 1 T 45/2010 ze dne 17. 12. 2012 bylo
obviněnému do Věznice V. odesláno dne 19. 12.
2012 a doručeno dne 20. 12. 2012
(č. l. 324 ve spojení s č. l. 320). Obviněný byl z výkonu trestu odnětí svobody
propuštěn dne 2. 1. 2013. Dne 8. 2. 2013 bylo soudu prvního stupně doručeno
jeho podání, jímž prostřednictvím nově zvoleného obhájce Mgr. Pavla Krase (plná
moc ze dne 22. 1. 2013, viz č. l. 292) podal jednak odvolání proti rozsudku
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010,
jednak žádost o navrácení lhůty, přičemž vysvětloval (stejně jako v dovolání),
že nevěděl, že jeho původní obhájce soudu oznámil výpověď plné moci, nebyl
soudem vyzván ke zvolení si obhájce jiného a žádný mu ani nebyl soudem
ustanoven, neměl povědomí o tom, že obhájce nechá uplynout odvolací lhůtu marně
a odvolání nepodá (č. l. 302 až 305).
Z výše naznačených souvislostí je zřejmé, že počátek osmidenní odvolací lhůty
se datuje ke dni 20. 12. 2012, neboť odvolání se podává u soudu, proti jehož
rozsudku směřuje, do osmi dnů od doručení opisu rozsudku (§ 248 odst. 1 tr.
ř.), přičemž jestliže se rozsudek doručuje jak obžalovanému, tak i jeho
obhájci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 248
odst. 2 tr. ř.). Pro úplnost nutno doplnit, že doručení opisu rozsudku JUDr.
Michalu Vejlupkovi dne 14. 12. 2012 je doručením účinným, jelikož v té době byl
obhájcem obviněného. Konec odvolací lhůty pak připadl na den 27. 12. 2012,
tudíž do 27. 12. 2012 (včetně) nebyl rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, pravomocným (v případě, že by proti
rozhodnutí nebyl podán opravný prostředek, právní moc by nastala dne 28. 12.
2012), a tudíž až do 27. 12. 2012 (včetně) měl mít obviněný obhájce, neboť
nutná obhajoba, je-li jejím důvodem výkon trestu odnětí svobody, vzniká
nástupem trestu a zaniká – trvá-li důvod nutné obhajoby – skončením trestního
stíhání (srov. § 41 odst. 5 tr. ř.), přičemž trestní stíhání končí mimo jiné
právní mocí rozsudku (srov. § 12 odst. 10 tr. ř.).
Jestliže tedy obhájce JUDr. Michal Vejlupek oznámil dne 17. 12. 2012 Okresnímu
soudu v Ústí nad Labem ukončení obhajoby obviněného J. V., bylo na tomto soudu,
aby obviněnému, u něhož trval důvod nutné obhajoby, určil lhůtu ke zvolení
jiného (nového) obhájce a v případě, že by si obviněný nového obhájce v určené
lhůtě nezvolil, a tento mu nebyl zvolen ani jinou osobou k tomu oprávněnou (§
37 odst. 1 tr. ř.), bylo povinností zmíněného okresního soudu obviněnému
obhájce neprodleně ustanovit (§ 38 odst. 1 tr. ř.). Jak již bylo výše uvedeno,
trestní stíhání ke dni 17. 12. 2012, kdy obhájce JUDr. Michal Vejlupek oznámil
soudu ukončení obhajoby obviněného, nebylo dosud pravomocně skončeno (odvolací
lhůta dokonce ještě ani nezačala plynout), důvod nutné obhajoby přitom trval,
jelikož obviněný vykonával trest odnětí svobody. Proto nepostupoval-li Okresní
soud v Ústí nad Labem podle citovaného ustanovení § 38 odst. 1 tr. ř., porušil
ustanovení trestního řádu upravující nutnou obhajobu, zkrátil obviněného na
jeho právu být zastoupen obhájcem, který by jménem obviněného mohl v řádné
odvolací lhůtě podat proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, přičemž takové
pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani odvolací soud, když žádost o
navrácení odvolací lhůty zamítl a samotné odvolání zamítl jako podané opožděně.
Nejvyššímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. je v tomto směru naplněn, neboť
obviněný neměl od 17. 12. 2012 až do 27. 12. 2012 (včetně) v řízení obhájce, ač
jej podle zákona mít měl. Skutečnost, že oznámení o ukončení obhajoby v trestní
věci 1 T 45/2010 bylo obviněnému doručeno do Věznice V. až dne 20. 12. 2012,
nemění nic na tom, že z pohledu soudu, který oznámení o ukončení obhajoby
obdržel dne 17. 12. 2012, neměl obviněný obhájce již od uvedeného dne 17. 12.
2012, neboť podle § 28 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, je odvolání plné moci účinné vůči soudu tehdy,
bylo-li to soudu účastníkem nebo zástupcem oznámeno, a působí tedy ode dne, kdy
soudu došlo takové oznámení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010,
sp. zn. 7 Tdo 347/2010, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, sešit 65, pod č. T 1284.).
Na tomto závěru nemůže nic změnit ani znění ustanovení § 20 odst. 6 zákona č.
85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (v dovolání je nepřesný
odkaz na § 16 odst. 1), na něž odkazoval odvolací soud. Podle tohoto ustanovení
nedohodne-li se advokát s klientem jinak nebo neučiní-li klient jiné opatření,
je advokát povinen po dobu 15 dnů ode dne, kdy smlouva o poskytování právních
služeb na základě výpovědi podle odstavců 1 až 5 nebo z jiného důvodu zanikla,
činit veškeré neodkladné úkony tak, aby klient neutrpěl na svých právech nebo
oprávněných zájmech újmu, což neplatí, pokud klient advokátovi sdělí, že na
splnění této povinnosti netrvá. Jak správně poznamenal státní zástupce,
skutečnost, že obhájce i po vypovězení plné moci mohl (ba dokonce i měl) za
obviněného podat odvolání, na což obviněný podle jeho vyjádření spoléhal, ovšem
nic nemění na tom, že obviněný od 17. 12. 2012 neměl obhájce, ač ho podle
zákona mít měl. Lze jednoznačně souhlasit s obviněným, že institut nutné
obhajoby je komplexně upraven v trestním řádu, tudíž argumentace odkazující na
zákon o advokacii je ve vztahu k uvedenému institutu trestního práva naprosto
bezpředmětná (a v posuzovaném případě i účelová).
K úvaze, že by výše specifikované pochybení soudů naplnilo rovněž dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jak obviněný v textu dovolání
naznačoval, Nejvyšší soud podotýká následující:
S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání
podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až
g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové
rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech
různých okolnostech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s.
Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174-3175.):
1) řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148
odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly
splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí (např. stížnost nebo
odvolání podala oprávněná osoba nikoli opožděně, ale včas; odvolání podal
obviněný sice opožděně, ale jen v důsledku nesprávného poučení – viz § 253
odst. 2 tr. ř., nebo v důsledku nedůvodného nevyhovění oprávněné žádosti o
navrácení lhůty),
2) odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §
253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla
poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.),
3) řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou
důvody uvedené výše pod bodem 1), ale řízení předcházející napadenému
rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněného v
alternativě spadající pod shora uvedené body 1) a 2) spočívá v tom, že soud
druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí
napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž
byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný
opravný prostředek (odvolání nebo stížnost). Podstatou alternativy dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uvedené pod bodem 3) je pak
skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého
stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával
napadené rozhodnutí soudu prvního stupně a řízení mu předcházející –
neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil
řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §
265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedenému je evidentní, že v posuzovaném případě nemohla být
pro neexistenci věcného přezkumu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně
naplněna alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
specifikovaná pod body 2) a 3). Skutečnost, že odvolání obviněného bylo jako
opožděné v důsledku nevyhovění podané žádosti o navrácení odvolací lhůty
zamítnuto, konvenuje alternativě uvedené pod bodem 1).
Z obsahu spisového materiálu se podává, že odvolání obviněného skutečně nebylo
podáno včas, jelikož zákonná lhůta k jeho podání uplynula dnem 27. 12. 2012.
Jestliže odvolací soud odvolání obviněného zamítl jako podané opožděně,
reagoval na skutečnost, že odvolání v této lhůtě nebylo podáno a bylo podáno až
po jejím uplynutí dne 8. 2. 2012. Současně se vypořádal i se žádostí o
navrácení lhůty k podání odvolání a vyložil, že nesplňuje zákonem stanovené
podmínky. Jakkoliv nelze závěrům odvolacího soudu upřít logiku, jeho přístup k
právu obviněného na obhajobu nelze označit jinak než jako nepřístojně
formalistický. Odvolací soud měl zjevné procesní pochybení soudu prvního
stupně, nepostupoval-li v souladu s ustanovením § 38 odst. 1 tr. ř. v
relevantní fázi trestního stíhání obviněného, reflektovat a zjednat jeho
nápravu. V úvahu přicházela možnost navrátit obviněnému lhůtu k podání odvolání
(per analogiam) a jeho řádný opravný prostředek věcně projednat. Jestliže
odvolací soud na uvedené procesní pochybení soudu prvního stupně nereagoval,
žádost o navrácení odvolací lhůty, jakož i odvolání jako opožděně podané
zamítl, nepostupoval v souladu se svými zákonem danými povinnostmi, neumožnil
obviněnému domoci se přezkumu jeho věci v řádném opravném řízení, a založil tak
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť svým
usnesením ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 6 To 89/2013, rozhodl o zamítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného shledal, že obviněný neměl v
řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, a v návaznosti na to dospěl k
závěru, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo rozhodnuto
o zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. 10. 2012, sp. zn. 1 T 45/2010, aniž byly splněny procesní podmínky
stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Proto po zjištění, že dovolání je co
do uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c) a l) tr. ř.
důvodné, Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4.
2013, sp. zn. 6 To 89/2013, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, a to v celém
rozsahu, jelikož výroky pod body I. a II. nelze v daném kontextu hodnotit jako
oddělitelné; byl-li by ponechán nedotčeným výrok pod bodem I., jímž byla
zamítnuta žádost o navrácení lhůty k podání odvolání, nebylo by totiž možné
odvolání znovu projednat. Současně také zrušil i všechna další rozhodnutí na
zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu (§ 265k odst. 2 tr. ř.), a dále podle § 265l odst. 1
tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je odvolací soud vázán právním
názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst.
1 tr. ř.). Protože vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit ve
veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. října 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková