8 Tdo 1161/2006

8 Tdo 1161/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007

dovolání, které v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1

T 312/2001 podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného bývalého

kpt. BIS V. H., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci

ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 44 To 1/2006, a rozhodl t a k t o :

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se z r u š u j e usnesení Krajského soudu v

Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 44 To 1/2006, ve

výroku pod bodem I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen v bodě 2)

zprošťujícího výroku o vině a nově bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu

uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek

uvedený v bodě 2) obžaloby Okresního státního zastupitelství v Přerově ze dne

6. 12. 2001, sp. zn. 1 Zt 393/2001, v němž byl spatřován trestný čin

neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák., zastaveno.

Podle 265k odst. 2 tr. ř. se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušenou

část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo

zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě - pobočce v

Olomouci p ř i k a z u j e , aby věc v rozsahu zrušení v potřebném rozsahu

znovu projednal a rozhodl.

Okresní státní zástupkyně v Přerově podala dne 6. 12. 2001 pod sp. zn. 1 Zt

393/2001 u Okresnímu soudu v Přerově obžalobu na bývalého kpt. BIS V. H. pro

skutky popsané pod body 1) až 7).

Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 11. 2005, sp. zn 1 T 312/2001,

byl obviněný V. H. podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky pod

body 1a), b), jimiž měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §

185 odst. 2 písm a), b) tr. zák., když nebylo prokázáno, že se staly skutky,

pro něž byl obviněný stíhán.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem

1c) spočívající v tom, že od přesně nezjištěné doby do 7. 3. 2001 v P. měl

blíže nezjištěným způsobem nabýt a mít v držení v místě trvalého bydliště bez

povolení průmyslovou elektrickou časovanou milisekundovou rozbušku stupeň 10,

kdy uvedenou rozbušku lze nabývat pouze na základě povolení k odběru výbušnin

vydávaného místně příslušným obvodním báňským úřadem, podle zákona č. 61/1988

Sb. se jedná o výbušný předmět, 43 kusů signálních nábojů několika druhů,

přičemž podle § 22 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu, se

jedná o zakázanou vojenskou munici, a tyto prostředky je podle § 23 zákona č.

288/1995 Sb. zakázáno držet, nosit, vyrábět, vyvážet, dovážet a obchodovat s

nimi, 2 kusy netovárně zhotovených ocelových vložných hlavní pro signální

pistoli, kdy se jedná o zakázané zbraně ve smyslu § 21 odst. 1 písm. f) zákona

č. 288/1995 Sb., 37 kusů vojenských nábojů ráže 7,62 x 25 mm TOKAREV - vojenské

náboje mající charakter zakázaného střeliva ve smyslu § 22 odst. 1 zákona č.

288/1995 Sb., 83 kusů vojenských nábojů ráže 7,62 x 39, 41 kusů vojenských

nábojů ráže 7,62 x 54 R - mající charakter vojenských nábojů - zakázaného

střeliva dle § 22 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., 23 kusů loveckých nábojů ráže

7 x 57 R, 373 kusů nábojů ráže 7,65 mm Br - náboje neodpovídají dovolenému

výrobnímu provedení střeliva dle § 3 písm. a) vyhlášky č. 215/1996 Sb., tlumič

hluku výstřelu - odpovídá zakázaným doplňkům zbraní ve smyslu § 21 odst. 1

písm. n) zákona č. 288/1995 Sb., samonabíjecí malorážku CZ 511, ráže 22 LR se

zaměřovacím dalekohledem Meopta 3 x 32, kdy vzhledem k montáži zaměřovacího

dalekohledu je zbraní zakázanou, samonabíjecí malorážku ZKM-611, ráže 22 WMR se

zaměřovacím dalekohledem Meopta 3-9 x 32, 100 kusů nábojů ráže 22 WMR vzhledem

k montáži zaměřovacího dalekohledu se jedná o zbraň zakázanou ve smyslu § 21

odst. 1 písm. k) zákona č. 288/1995 Sb., 4 kusy papírových dutinek o délce 21

mm a průměru 6 mm obsahující třaskavinu HMTD, 2 kusy papírových válečků délky

cca 53 mm a průměru cca 6 mm obsahující třaskavinu HMTD. 4 kusy papírových

dutinek délky cca 20 mm a průměru cca 7 mm hmotnost cca 0,6 g obsahující

amatérsky zhotovenou třaskavinu HMTD, bílý prášek o hmotnosti 0,4 g zabalený v

papírové obálce obsahující třaskavinu HMTD, přičemž v této době byl sám

držitelem toliko zbrojního průkazu skupiny A, kdy byl oprávněn nabývat do

vlastnictví a držet pro sběratelské účely zbraně a střelivo do těchto zbraní,

střeliva nejvíce tři kusy téhož druhu, a dále držitelem zbrojního průkazu

skupiny G bez jakékoliv výjimky k držení zakázané zbraně či střeliva,

čímž měl spáchat trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm.

a), b) tr. zák., když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. zák. bylo vysloveno zabrání věci, a to

průmyslové elektrické časované milisekundové rozbušky stupeň 10, 43 kusů

signálních nábojů několika druhů, 2 kusů netovárně zhotovených ocelových

vložných hlavní pro signální pistoli, 37 kusů vojenských nábojů ráže 7,62 x 25

mm TOKAREV, 83 kusů vojenských nábojů ráže 7,62 x 39, 41 kusů vojenských nábojů

ráže 7,62 x 54 R, 23 kusů loveckých nábojů ráže 7 x 57 R, 373 kusů nábojů ráže

7,65 mm Br, tlumič hluku výstřelu, samonabíjecí malorážky CZ 511, ráže 22 LR se

zaměřovacím dalekohledem Meopta 3 x 32, samonabíjecí malorážky ZKM-611, ráže 22

WMR se zaměřovacím dalekohledem Meopta 3-9 x 32, 100 kusů nábojů ráže 22 WMR, 4

kusů papírových dutinek o délce 21 mm a průměru 6 mm obsahující třaskavinu

HMTD, 2 kusů papírových válečků délky cca 53 mm a průměru cca 6 mm obsahující

třaskavinu HMTD, 4 kusy papírových dutinek délky cca 20 mm a průměru cca 7 mm

hmotnosti cca 0,6 g, obsahující amatérsky zhotovenou třaskavinu HMTD a bílý

prášek o hmotnosti 0,4 g zabalený v papírové obálce obsahující třaskavinu HMTD.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek popsaný

pod bodem 2) spočívající v tom, že jako příslušník BIS poté, co byl dne 12. 2.

2001 v 09.00 hod. na svém pracovišti TO Olomouc seznámen ředitelem

teritoriálního odboru s rozkazem náměstka zpravodajských složek BIS č. 3/2001,

vydaným pod č. j. 157/2001-BIS-2, jenž mu ukládal bezodkladně identifikovat

všechny své zdroje, a to bez ohledu, zda mají přiděleny identifikační kódy či

nikoli, a uvedené informace předat cestou svého nadřízeného náměstkovi

zpravodajských složek BIS, tento rozkaz přes upozornění ředitele teritoriálního

odboru Olomouc ze dne 15. 2. 2001 nesplnil a téhož dne poté faxem zaslal

náměstkovi zpravodajských složek písemnost pod č. j. 123/2001-BIS-23, v níž

odpírá vykonat vydaný rozkaz č. 3/2001 a identifikovat tak své zdroje, čímž měl

spáchat trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák, neboť v

žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Dále byl obviněný podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek

popsaný pod bodem 3), jímž měl spáchat trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák., a

pro skutek pod bodem 4), jímž měl spáchat trestný čin šíření poplašné zprávy

podle § 199 odst. 1, 2 tr. zák., když nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro

něž byl obviněný stíhán. Z důvodu uvedeného v § 226 písm. b) tr. ř. byl

zproštěn obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 5), jímž měl spáchat trestný čin

ohrožení utajované skutečnosti podle § 106 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák.,

neboť v žalobním návrhu uvedený skutek není trestným činem.

Podle § 226 písm. b) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro skutek popsaný

pod bodem 6) spočívající v tom, že od přesně nezjištěné doby do 7. 3. 2001 měl

v P. shromažďovat písemnosti, zejména evidenční lístky občanských průkazů,

lustrační lístky, originál cestovního pasu, úřední záznamy a výpisy ze

služebních evidencí zpracovávané Policií ČR a BIS, obsahující jména, příjmení,

data narození, rodná čísla, fotografie a další důležité osobní údaje

konkrétních osob jako A. V., K. L., F. J., F. V., M. D., Z. S., M. M., Z. V.,

P. H., V. Š., Ing. S. Š., O. K., JUDr. L. S., I. S., JUDr. P. P., P. H. č. l.

1744, P. H. č. l. 1747, J. B., M. Š., JUDr. M. S. a dalších, jež jsou

zadokumentované v protokolu o ohledání zajištěných písemností ze dne 22. 3.

2001, kdy tyto měl bez právního důvodu a bez zamezení přístupu dalších osob k

nim přechovávat a měl dát k dispozici osobám v místě trvalého bydliště, přičemž

tyto písemnosti měl získat jak v souvislosti s výkonem funkce příslušníka FIS,

FBIS a BIS, tak pod záminkou plnění úkolů příslušníka Federální informační

služby (FIS), Federální bezpečnostní informační služby (FBIS) a Bezpečnostní

informační služby (BIS), čímž měl vědomě porušovat povinnosti příslušníka BIS

stanovené v ustanovení § 48 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 154/1994 Sb., a

takto měl jednat se záměrem získat pro svoji další potřebu informace o osobních

údajích řady občanů, když měl velmi závažným způsobem poškodit důvěryhodnost

BIS, která je ze zákona povinna zabezpečit ochranu údajů obsažených v

evidencích, kdy taktéž měl hrubým způsobem porušit článek 10 odst. 3. Listiny

základních práv a svobod, neboť každý občan má právo na ochranu před

neoprávněným shromažďováním či jiným zneužíváním údajů o své osobě, čímž měl

spáchat jednak trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle 178

odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., jednak trestný čin zneužívání pravomoci

veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm a), odst. 2 písm. c) tr. zák., když

v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.

Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byla Česká republika – Ministerstvo vnitra – Policie

ČR, Správa Sm kraje Ostrava odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení

ve věcech občanskoprávních.

Pro úplnost je k zaznamenání, že skutek pod bodem 7) obžaloby kvalifikovaný

jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. byl usnesením

Okresního soudu v Přerově ze dne 29. 3. 2004, sp. zn. 1 T 312/2001, podle § 23

odst. 1 tr. ř. vyloučen k samostatnému projednání a rozhodnutí do věci vedené

nadále u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 48/2004.

Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláními státní zástupkyně Okresního

státního zastupitelství v Přerově i obviněný. Odvolání státní zástupkyně podané

v neprospěch obviněného směřovalo proti všem zprošťujícím výrokům rozsudku,

obviněný odvoláním brojil proti části výroku o zabrání věci. Usnesením

Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 44

To 1/2006, byl pod bodem I. z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu

prvního stupně podle § 257 odst. 1 písm c) tr. ř. zrušen v bodě 2)

zprošťujícího výroku o vině a nově bylo podle § 223 odst. 1 tr. ř. z důvodu

uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání obviněného pro skutek

uvedený pod bodem 2) obžaloby, v němž byl spatřován trestný čin neuposlechnutí

rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák., zastaveno. Jinak zůstal rozsudek soudu

prvního stupně nezměněn. Výrokem pod bodem II. bylo podle § 256 tr. ř. odvolání

obviněného zamítnuto.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě nejvyšší státní

zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného. Namítla, že v bodě I. napadeného

usnesení bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny

podmínky pro takové rozhodnutí, čímž byl naplněn dovolací důvod zakotvený v

ustanovení § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř., a toto rozhodnutí odvolacího soudu

současně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byl naplněn i

dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [část A) dovolání]. Byly-li

v bodech 1c) a 6) obžaloby napadeným usnesením odvolacího soudu ponechány beze

změny zprošťující výroky rozsudku soudu prvního stupně, byl v této části

naplněn dovolací důvod zakotvený v § 265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř.,

neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku

soudu prvního stupně uvedenému v § 265a odst. 2 písm. b) tr. ř. a v řízení

předcházejícím vydání dovoláním napadenému usnesení odvolacího soudu byl dán

důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozhodnutí

soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku [části B) a

C) dovolání].

V části A) podaného dovolání ve vztahu k bodu I. usnesení odvolacího soudu

nejvyšší státní zástupkyně vytkla, že soud nesprávně aplikoval ustanovení § 11

odst. 1 písm. j) tr. ř. vycházející z článku 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě

o ochraně lidských práv a základních svobod (nadále „Úmluvy“), poněvadž

podmínky pro jeho uplatnění nebyly naplněny. Nelze podle ní souhlasit s

názorem, že propuštění obviněného bývalého kpt. BIS ze služebního poměru je

nutno považovat za okolnost, která brání pozdějšímu trestnímu stíhání. Zásadu

„ne bis in idem“ ve smyslu Úmluvy je nezbytné vztahovat jak na činy patřící v

českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky,

a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. V modifikaci

přestupek - trestný čin vnitrostátní právo překážku „ne bis in idem“ nestanoví

a zde je otevřen prostor pro přímou aplikaci čl. 4 odst. 1 Protokolu k Úmluvě,

avšak zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném rozhodnutí o přestupku

následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro trestný čin mající stejné

znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek. V daném případě tedy nezbytnou

podmínkou bylo, aby šlo o přestupek trestněprávní povahy. Ke kázeňskému

potrestání obviněného v rámci jeho působení u BIS nedošlo a rozhodnutí o

propuštění obviněného ze služebního poměru odvolací soud nesprávně posoudil

jako výsledek řízení, které se týkalo podle popisu spáchaného jednání stejného

skutku, jako je tomu v případě skutku uvedeného a kvalifikovaného v bodě 2)

obžaloby. Skutečnost, že obviněný jako příslušník BIS porušil zvlášť hrubým

způsobem služební povinnosti, za což byl podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č.

154/1994 Sb. propuštěn ze služebního poměru, se svou povahou blíží

pracovněprávnímu opatření ve formě okamžitého zrušení pracovního poměru, nelze

ji považovat za dřívější odsouzení či potrestání pro totéž. Dále vyjádřila

přesvědčení, že jednáním obviněného byly naplněny znaky skutkové podstaty

trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák. nejen po

stránce formální, což soudy nezpochybnily, ale i po stránce materiální. Pro

naplnění materiální stránky svědčí především způsob spáchání činu - obviněný

jednal zcela vědomě, přičemž k odepření splnění rozkazu přistoupil bez

relevantních příčin, a velmi výrazné ohrožení zájmu společnosti vyplývající z

působnosti BIS.

Pod bodem B) dovolání nejvyšší státní zástupkyně soustředila své výhrady vůči

rozhodnutí odvolacího soudu, jehož důsledkem bylo, že beze změny byl ponechán

výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr.

ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v bodě 1c) obžaloby, v němž byl

spatřován dílčí útok trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst.

2 písm. a), b) tr. zák.

Namítla, že v řízení před soudem prvního stupně mělo být objasněno, zda a v

jakém rozsahu je možno na zbraně a další věci podléhající zákonu č. 288/1995

Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, nalezené

při domovní prohlídce nahlížet způsobem, který by odpovídal náhledu vysloveném

v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 243/05 jako na zbraně související s

odporem obviněného a s činností zaměřenou proti komunistickému režimu. Podle ní

bylo zřejmé, že naprostá většina zbraní a věcí uvedených v tomto bodě obžaloby

mohla být získána až v době od počátku roku 1990, tedy v době, kdy jakýkoli boj

obviněného proti nesvobodě jen těžko přichází v úvahu.

V rozhodnutích obou soudů shledala dovolatelka extrémní nesoulad mezi učiněnými

skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, neboť byly opomenuty důležité

konkrétní důkazy, což ve svém důsledku vedlo k nesprávném právnímu posouzení

skutku pod bodem 1c) obžaloby. Měla za to, že celá řada svědků (S. M. mladší,

V. M., V. M., M. S., J. J. a L. D.), jejichž výpovědi nelze důvodně

zpochybňovat, v podstatě vyloučila, že by zemřelý S. M. nakládal s předmětnými

samonabíjecími malorážkami tak, jak o tom vypovídal obviněný, svědci A. H.,

matka obviněného, a F. K.; výpověď posledně uvedeného svědka soudy posoudily

osamoceně, jeho tvrzení dostatečně neobjasnily, přičemž tento svědek uváděl

okolnosti, které byly v zásadním rozporu s výsledkem jiného dokazování

týkajícího se původu zajištěných zbraní. Jelikož S. M. zemřel dne 21. 10. 1999,

je třeba pro náležité objasnění důležitých skutečností pro rozhodnutí o

předmětné malorážce vyhodnotit předložený důkaz na č. l. 624–626 spisu. Soud

prvního stupně tento důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí nehodnotil vůbec a

odvolací soud tak sice učinil, avšak zaujal zcela nesprávné závěry, co se týká

výroby předmětné malorážky. Vytkla, že žádný ze soudů neposuzoval, zda

zajištěné zbraně a střelivo získal obviněný jako účastník boje proti

komunistickému režimu před rokem 1989, nebo některé nabyl až od zemřelého S.

M., že nebyla jako důkaz vyhodnocena daktyloskopická stopa na umělohmotném

stojánku pro zakázané náboje ráže 7x57 R, kterou tam zanechal obviněný.

Nesouhlasila ani se závěry soudů obou stupňů, týkajících se hodnocení

společenské nebezpečnosti jednání obviněného jako trestného činu nedovoleného

ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. v souvislosti s

posuzováním jeho materiální stránky. Soudy měly na pachatele nahlížet jako na

osobu mající sklony k získávání zbraní a střeliva v rozporu s platnými právními

předpisy, a to již v době, kdy na toto jednání nelze nazírat jako na součást

boje proti komunistickému režimu. Mezi zajištěnými věcmi byly i zakázané

zbraně, přičemž skutečnost, že obviněný měl určité oprávnění nosit přesně

stanovené zbraně, byla při hodnocení materiální stránka trestného činu soudy

nesprávně hodnocena. Pro náležité objasnění materiální stránky trestného činu v

bodu 1c) obžaloby měly soudy provést dokazování obsahem dřívějších trestních

spisů, kde proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání pro trestné činy

nedovoleného ozbrojování, a z nich dokladovat a učinit právní závěry, které

zbraně a další věci byly již dříve u obviněného nalezeny, jak s nimi bylo

naloženo a jak tam zjištěné skutečnosti souvisejí s předmětem trestního řízení

v tomto bodě obžaloby.

Dovolatelka, ač si byla vědoma, že uplatnila námitky vytýkající porušení

procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu věci a

hodnocení důkazů, což odporuje restriktivnímu výkladu dovolacího důvodu podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., upozornila, že jde o případ extrémního excesu v

procesu dokazování, jehož důsledkem je porušení základních postulátů

spravedlivého procesu, a to ve světle judikatury Ústavního soudu nemůže nechat

Nejvyšší soud bez povšimnutí. Soudy obou stupňů opomenuly důležité konkrétní

důkazy, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že učiněná skutková zjištění jsou v

extrémním nesouladu s provedenými důkazy.

V části C) dovolání nejvyšší státní zástupkyně uplatnila své výhrady vůči

rozhodnutí odvolacího soudu, jehož důsledkem bylo, že beze změny byl ponechán

výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl obviněný podle § 226 písm. b) tr.

ř. zproštěn obžaloby pro skutek uvedený v bodě 6) obžaloby, v němž byl

spatřován jednak trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §

178 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., a jednak trestný čin zneužívání

pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zák.

Měla za to, že soudy při koncipování meritorních rozhodnutí vztahujících se k

tomuto bodu obžaloby vycházely pouze z té části skutkových okolností, které

prokazovaly, že obviněný nakládal s osobními údaji jiných osob, které měl

získat v souvislosti s činností občanských komisí. Ačkoliv odvolací soud

připustil, že mezi zajištěnými materiály, které obsahují osobní údaje, jsou i

jiné doklady, které nemají tuto souvislost, nevyvodil z této okolnosti žádné

závěry. Skutečnost, že by občanské komise prověřovaly jiné osoby než svědky

JUDr. F. J., J. B., K. L. a F. V., jako bývalé příslušníky StB, či R. Š.,

nevyplývá ze žádného důkazu a je to vyloučeno, neboť zbývající osoby jmenované

v žalobním návrhu neměly žádnou vazbu na služební poměr v Policii ČR. Z

listinného důkazu na č. l. 1116 a násl. spisu přitom vyplývá, které údaje

konkrétních osob získal obviněný v souvislosti s plněním úkolů příslušníka

bezpečnostní služby a vztahující se k datům: 1996, únor 2000, 1997, zápůjčka

ELOP z 30. 6. 1994 a 14. 7. 1999, a dále jsou zde uvedeny písemnosti, které

byly pořízeny pro organizační předchůdce BIS. Soud prvního stupně pokládal za

poměrně zásadní sdělení bývalého Okresního úřadu v Přerově, že v době od 1. 7.

2000 obviněný nepožádal ani nenavštívil Okresní úřad v Přerově za účelem

vyžádání si informací či zapůjčení materiálů v evidenci občanských průkazů či

cestovních dokladů, avšak neuvedl, co z toho pro posouzení věci vyplývá.

Upozornila v této souvislosti na výpověď svědka Ing. P. Č., osvětlující

způsoby, jakými si obviněný tyto údaje opatřoval. Poukázala taktéž na zprávu

BIS, ze které plyne, že obviněný přechovával údaje o osobách, které nebyly

zájmovými osobami BIS, a proto nebyl ani oprávněn jejich údaje zjišťovat.

Vytkla dále, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá, jak soud vyhodnotil, že tři

seznamy uchazečů o kulovou zbraň zpracované Policií ČR z roku 1994, které došly

na BIS ve dnech 23. 3., 22. 11. a 21. 12. 1994 a obsahují osobní údaje

žadatelů, byly nalezeny u obviněného. Není ani jasné, jakým způsobem se soud

vypořádal s personální mapou Policie ČR, Okresní ředitelství Přerov, kterou měl

obviněný podle svého tvrzení získat jako předseda občanské komise, avšak

následně svoji výpověď pozměnil tak, že ji získal od zemřelého S. M. v roce

1994. V té době však již občanské komise neexistovaly a S. M. neměl žádnou

legální možnost ani důvod si mapu opatřit a obviněnému ji předávat. Byl to

naopak obviněný, kdo měl kontakt na Policii ČR. Soudy se nevypořádaly ani se

situační zprávou Policie ČR Ostrava ze dne 3. 12. 1994, jež obsahuje osobní

údaje několika osob a byla zaslána 7. 12. 1994 faxem přímo obviněnému; další

osobní údaje řady osob obsahuje fax ze dne 7. 12. 1994. Podle dovolatelky i

neúplný originální svazek StB, který byl nalezen v obývacím pokoji obviněného,

je nepochybně materiálem způsobilým dotčené osobě způsobit vážnou újmu, pokud

je s ním nakládáno v rozporu se zákonem. Ukrýval-li obviněný tento svazek u

sebe doma, pak tato činnost je v rozporu s povinnostmi příslušníka BIS.

Obviněný nemohl předmětný svazek JUDr. P. P. tzv. „zachraňovat“, jak tvrdí,

neboť tento svazek byl od roku 1991 uložen v archivu Ministerstva vnitra.

Vzhledem k výše uvedenému lze proto podle ní učinit závěr, že jak ve

zprošťujícím rozsudku soudu prvního stupně, tak i v zamítavém rozhodnutí soudu

druhého stupně ohledně bodu 6) obžaloby byly opomenuty důležité konkrétní

důkazy, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že učiněná skutková zjištění jsou v

extrémním nesouladu s důkazy, které měly soudy v době svého rozhodování k

dispozici.

Nejvyšší státní zástupkyně odmítla názor soudu prvního stupně, nesprávně

přejatý i odvolacím soudem, že se v případě trestného činu neoprávněného

nakládání s osobními údaji podle § 178 tr. zák. nejedná o pokračující (potažmo

trvající) trestný čin. Trestný neoprávněného nakládání s osobními údaji podle §

178 tr. zák. je podle ní trestným činem trvajícím, neboť pachatel naplňuje jeho

skutkovou podstatu od počátku do konce trvání protiprávního stavu. Bylo

prokázáno, že obviněný od nástupu do služebního poměru k BIS do dne konání

domovní prohlídky shromažďoval materiály a písemnosti, které obsahovaly osobní

údaje různých osob, aniž by tyto materiály využíval ke své činnosti příslušníka

BIS, a naopak je použil či chtěl použít pro svoji potřebu. Za takové situace

není ani významné, zda a kolikrát došlo u předmětného trestného činu k

novelizacím.

Nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu, který nepovažoval v souvislosti

se skutkem uvedeným v bodě 6) žalobního návrhu obviněného za veřejného činitele

ve smyslu § 89 odst. 9 tr. zák. ve znění zákona účinného v rozhodné době.

Argumentujíc mimo jiné nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 371/99,

vyjádřila přesvědčení, že takové postavení je třeba přiznat i příslušníkovi

BIS. Je totiž příslušníkem ozbrojeného sboru a v jeho rámci se podílí na plnění

úkolů společnosti a státu, přičemž používá zákonem mu danou pravomoc získávat

určitými postupy a prostředky zpravodajské informace, které se stávají podklady

pro rozhodnutí příslušných orgánů BIS.

Proto získával-li obviněný v souvislosti s výkonem funkce příslušníka BIS,

případně pod záminkou plnění úkolů BIS, zpravodajské informace se záměrem

získat osobní informace občanů (tedy ne proto, aby se staly podkladem pro

rozhodnutí BIS) a dal je k dispozici osobám v místě trvalého bydliště, pak

vědomě porušoval povinnosti příslušníka BIS stanovené v § 48 odst. 1 písm. a),

b), d) zákona č. 154/1994 Sb. Lze proto dospět k závěru, že jako veřejný

činitel v úmyslu opatřit sobě neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc

způsobem odporujícím zákonu, a naplnil tak všechny znaky skutkové podstaty

zneužití pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Připustila toliko, že nebylo prokázáno, že by obviněný zneužitím pravomoci

veřejného činitele v postavení příslušníka BIS způsobil svým činem jiný zvlášť

závažný následek.

Vzhledem k výše uvedenému navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2

věta druhá tr. ř. zrušil v bodě I. usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky

v Olomouci ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 44 To 1/2006, jakož i jemu přecházející

rozsudek Okresního soudu v Přerově ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 1 T 312/2001,

pokud jím byl obviněný podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby okresní

státní zástupkyně v Přerově ze dne 6. 12. 2001, sp. zn 1 Zt 393/2001, podané

pro skutky uvedené v bodech 1c) a 6) žalobního návrhu, a zrušil i všechny další

rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,

k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř.

přikázal Okresnímu soudu v Přerově věc v potřebném rozsahu znovu projednat a

rozhodnout.

Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší stání zástupkyně ve vztahu ke skutku

pod bodem 2) obžaloby odmítl argumentaci dovolatelky ohledně možného postihu za

kázeňský přestupek s tím, že není-li možný vztah přestupek - trestný čin, pak

samozřejmě není možný ani postih „propuštění ze služebního poměru - trestný

čin“, protože takové propuštění jde nad všechny kázeňské tresty, je totiž

postihem z hlediska pracovněprávního (služebního) nejvyšším a obsahuje větší

sankční potenciál než pouhý přestupek. Zdůraznil, že BIS je organizací státně-

správního charakteru, snese srovnání se správním orgánem a v tomto ohledu

zůstala pominuta argumentace odvolacího soudu, že trestní stíhání obviněného je

nepřípustné proto, že o stejném činu již rozhodl a uložil za něj sankci

příslušný správní orgán. Dovolání se podle něj náležitě nevyrovnalo ani s

otázkou materiálního znaku trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273

tr. zák., jež byla pro soud prvního stupně otázkou stěžejní. Ve vztahu ke

skutku popsanému pod bodem 1c) obžaloby označil závěry nejvyšší státní

zástupkyně za nepodložené, nelogické, účelové a podstatu věci neodhalující.

Soud podle něj provedl veškeré důkazy, námitka, že byly opomenuty některé

důležité konkrétní důkazy, což ve svých důsledcích mělo vést k tomu, že učiněná

skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, obstát

nemůže. Ve vztahu ke skutku, jenž mu byl kladen za vinu pod bodem 6) obžaloby,

vyjádřil přesvědčení, že dovolatelka nevzala v potaz, že trestněprávní ochrana

objektu trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji byla přijata až

poté, co obviněný předmětné materiály shromáždil. Protože platí zásada

nepřípustnosti retroaktivity zákona, je logické, že i v této části byl obžaloby

zproštěn. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako

nedůvodné zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.

přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu

dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože nebylo možné dovolání jako celek odmítnout podle § 265i odst. 1 tr. ř.,

dovolací soud přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost

těchto výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodu

uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a

dospěl k následujícím závěrům:

K bodu A) dovolání – skutek pod bodem 2) obžaloby kvalifikovaný jako trestný

čin neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák.

V této části dovolání nejvyšší státní zástupkyně odkázala na důvody dovolání

uvedené v § 265b odst. 1 písm. f), g) tr. ř. Podstatou jejích námitek je

tvrzení, že byl-li obviněný podle rozkazu ředitele BIS ve věcech personálních

propuštěn ze služebního poměru k BIS podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č.

154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, neboť porušil zvlášť hrubým

způsobem služební povinnosti, pak se rozkaz týkal výlučně dalšího trvání

služebního poměru obviněného a nelze jej považovat za dřívější odsouzení či

potrestání za totéž ve smyslu zásady ne bis in idem. Zastavení trestního

stíhání v důsledku nepřípustnosti trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1

písm. j) tr. ř. pro skutek popsaný pod bodem 2) obžaloby proto pokládala za

nesprávnou aplikaci zásady ne bis in idem vyjádřené v čl. 4 odst. 1 Protokolu

č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve prospěch obviněného.

Zpochybnila též závěry týkající se absence materiální stránky trestného činu

neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák. explicitně vyjádřené soudem

prvního stupně.

Podle § 265b odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo - mimo

jiné – rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny podmínky pro

takové rozhodnutí. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze

dovolání podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku

nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Je zjevné, že námitky dovolatelky lze pod uplatněné důvody dovolání podřadit. Z

hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je významná především otázka,

zda lze obviněného pro skutek vykazující (nejméně formálně) znaky trestného

činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák. postihnout v trestním

řízení, byl-li za totéž jednání propuštěn ze služebního poměru.

Odvolací soud se neztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného jako

trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák., jehož se

měl dopustit v alternativě, že odepřel provést rozkaz. Podle něj nelze

přehlížet právo obviněného nebýt souzen nebo trestán dvakrát (princip ne bis in

idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod, a v tomto kontextu též připomíná ustanovení § 11 odst. 1

písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod nepřípustnosti trestního

stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká

republika vázána. Odvolací soud vycházel ze skutečnosti, že jednání, pro které

byl obviněný jako příslušník BIS postižen svým nadřízeným jakožto příslušným

správním orgánem propuštěním z BIS, se shoduje s popisem jednání ve skutkové

větě obžaloby. Jinými slovy, propuštění ze služebního poměru a řízení, které mu

předcházelo, považoval za dřívější odsouzení či potrestání pro týž čin.

Těmto závěrům odvolacího soudu přisvědčit nelze.

Zásada ne bis in idem, tedy právo nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin, a

okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou

vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, v ústavních předpisech a v

mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána. Úmluva o ochraně

lidských práv a základních svobod (nadále jen „Úmluva“) publikovaná ve Sbírce

zákonů pod č. 209/1992 je mezinárodní smlouvou, kterou je Česká republika

vázána a která je ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR součástí právního řádu a ve vztahu

k níž platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije

se mezinárodní smlouva. Ve smyslu článku 95 odst. 1 Ústavy ČR je soudce při

rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního

řádu.

Je evidentní, že v daných souvislostech nejde o zásadu „ne bis in idem“ v

podobě vyjádřené v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a stejně tak

v podobě obsažené v ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř.

Významné je podle odvolacího soudu právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát

(princip ne bis in idem), jak je zaručuje článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o

ochraně lidských práv a základních svobod, a v tomto kontextu též odkazuje na

ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř., které výslovně upravuje jako důvod

nepřípustnosti trestního stíhání okolnost, že tak stanoví vyhlášená mezinárodní

smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Článek 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod má v českém překladu název „Právo nebýt souzen nebo trestán dvakrát“.

Český překlad tohoto článku uveřejněný ve Sbírce zákonů zní: „Nikdo nemůže být

stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za

trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle

zákona a trestního řádu tohoto státu.“

V souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (a v návaznosti na

jeho výklad pojmů „trestní obvinění“ a „obviněný z trestného činu“) stávající

praxe soudů se za určitých podmínek nebrání tomu, že zásadu „ne bis in idem“ ve

smyslu citovaného článku Úmluvy je nezbytné vztáhnout jak na činy patřící v

českém právním řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky,

a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu. Článek 4 odst. 1

Protokolu č. 7 nutno ve vnitrostátních poměrech vyložit především tak, že brání

opětovnému trestnímu stíhání a potrestání ve vztahu trestný čin – trestný čin.

Na tento vztah je pamatováno vnitrostátními ustanovení, tj. článek 40 odst. 5

Listiny základních práv a svobod a § 11 odst. 1 písm. f), g), h) tr. ř. Článek

4 odst. 1 Protokolu č. 7 v tomto ohledu nestanoví něco jiného než zákon, a

proto je třeba vycházet z vnitrostátních ustanovení (viz čl. 10 Ústavy).

Obdobně je třeba vyjít z vnitrostátní úpravy i na vztahy přestupek – přestupek,

trestný čin – přestupek a přestupek – trestný čin, které řeší ustanovení § 76

odst. 1 písm. g) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Zbývá se zabývat toliko

vztahem přestupek – trestný čin, u něhož vnitrostátní právo překážku ne bis in

idem nestanoví. Tento prostor se otvírá vnitrostátnímu přímému použití čl. 4

odst. 1 Protokolu č. 7 zásadně jen v těch případech, kdy po pravomocném

rozhodnutí o přestupku následuje trestní stíhání ohledně téhož skutku pro

trestný čin mající stejné znaky skutkové podstaty jako dřívější přestupek (k

tomu též JUDr. M. R., JUDr. P. P. Nad jedním rozhodnutím Nejvyššího soudu

týkajícím se problematiky „ne bis in idem“ z hlediska jeho aspektů

mezinárodních a vnitrostátních. Státní zastupitelství 6/2005; usnesení

Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1384/2005, rozsudek téhož soudu sp. zn. 4 Tz

183/2005 aj.).

Evropský soud pro lidská práva při výkladu článku čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a potažmo i čl. 4 odst. 1

Protokolu č. 7 řadí mezi řízení o činech kvalifikovaných vnitrostátním právem

jako trestné činy či přestupky (výjimečně disciplinární delikty) pouze ta

řízení, která mají trestněprávní povahu. Povahu deliktu posuzuje z hlediska

chráněného zájmu (jde o zájem obecný nebo partikulární), z hlediska adresáta

normy (je norma adresována všem občanům nebo jen určité skupině osob se

zvláštním statusem) a z hlediska účelu sankce. Konečně je významný též druh a

závažnost sankce stanovené zákonem (k tomu B. R. Evropská úmluva o lidských

právech a trestní právo. Orac 2002, str. 104 a násl.).

Odpověď na otázku, zda

je na místě zabývat se možností přímé aplikace čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k

Úmluvě, je podle Nejvyššího soudu v tomto konkrétním případě závislá na určení

povahy a smyslu propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle § 40

odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě.

Podle § 40 odst. 1 písm. d) citovaného zákona příslušník BIS bude propuštěn ze

služebního poměru, jestliže porušil služební přísahu nebo služební povinnosti

zvlášť hrubým způsobem. Jde o jeden ze zákonem předvídaných způsobů skončení

služebního poměru, jehož výsledek není závislý na ničem jiném než na tom, zda

byla služební přísaha nebo služební povinnosti porušeny zvlášť hrubým způsobem,

a to bez jakékoliv reflexe do oblasti trestněprávní; lze proto souhlasit s

názorem dovolatelky, že svou povahou se propuštění ze služebního poměru z

tohoto zákonného důvodu blíží pracovněprávnímu opatření ve formě okamžitého

zrušení pracovního poměru zaměstnavatelem [§ 55 odst. 1 písm. b) zákoníku

práce].

Rozhodnutí ředitele BIS (popř. ředitele BIS ve věcech personálních) o

propuštění ze služebního poměru nepředstavuje a nemůže představovat rozhodnutí

o deliktu trestněprávní povahy. Aplikovaná norma, jíž bylo v daném případě

použito, je bezesporu normou partikulární, obrací se výlučně do vnitřní

organizace BIS a vztahuje se toliko na příslušníky BIS, kteří jsou k ní ve

služebním poměru. Služební orgán hodnotil předmětné jednání toliko v rozsahu

porušení služebních povinností bez ohledu na trestněprávní dopady tohoto

jednání a pro obviněného mělo relevantní důsledky v rovině skončení služebního

poměru. Propuštění ze služebního poměru konečně nepředstavuje ani „sankci“

dostatečně závažnou, aby zakládala „trestní“ kvalifikaci činu (za takovou

sankci je bez pochybností považováno jen odnětí svobody).

Rozhodl-li ředitel

Bezpečnostní informační služby dne 8. 8. 2001, č. j. 73 6/2001-BIS-1, o

zamítnutí odvolání obviněného proti rozhodnutí ředitele BIS ve věcech

personálních ze dne 16. 2. 2001, č. j. 24/01-BIS-1, na jehož základě byl

obviněný propuštěn ze služebního poměru příslušníka BIS v důsledku porušení

služební přísahy a služebních povinností podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č.

154/1994 Sb., pak toto rozhodnutí je zcela nezávislé na výsledcích trestního

řízení. Ostatně v tomto smyslu i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 12. 6.

2003, sp. zn. IV. ÚS 553/02, ve věci ústavní stížnosti V. H. proti rozsudku

Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 38 Ca 489/2001,

konstatoval, že „propuštění ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písm. d)

zákona č. 154/1994 Sb. je zákonným důvodem, který nachází své uplatnění zcela

vně (pro stejný skutek vedeného) trestního řízení. Není od jeho výsledku

odvislý a na druhé straně nemá ve vztahu k němu ani žádnou (předurčující)

právní relevanci popírající presumpci neviny…“.

To ve svých důsledcích

znamená, že propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru podle § 40 odst. 1

písm. d) citovaného zákona pro porušení služební přísahy nebo služební

povinnosti zvlášť hrubým způsobem nemůže představovat překážku ne bis in idem

ve vztahu k současně vedenému trestnímu stíhání pro týž skutek. Pokud obviněný

jako příslušník BIS kvalifikovaně porušil služební přísahu nebo služební

povinnosti jednáním jsoucím v rozporu se zákonem o BIS, přičemž tímto jednáním

současně porušil i zájem chráněný trestním zákonem, pak vyvození personálních

důsledků služebním orgánem nelze považovat za sankci trestně právní povahy, a

proto propuštění ze služebního poměru nemohlo být důvodem pro zastavení

trestního stíhání.

Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud

poznamenává, že je taktéž zjevné, že propuštění příslušníka BIS ze služebního

poměru podle § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb. je postaveno mimo

proces vyřizování kázeňských přestupků a nelze je považovat za kázeňský trest.

Kázeňským přestupkem je podle § 53 odst. 1 tohoto zákona zaviněné porušení

základních povinností příslušníka, pokud nejde o trestný čin, a podle odst. 2

tohoto ustanovení se jako kázeňský přestupek vyřizuje též jednání příslušníka,

které má znaky přestupku, pokud tak stanoví zvláštní předpis. Kázeňskými tresty

podle § 54 odst. 1 citovaného zákona jsou písemná důtka, snížení platu, snížení

hodnosti, zákaz činnosti a propadnutí věci. Podle § 57 odst. 1 téhož zákona

kázeňský trest nelze uložit, byl-li příslušník za týž skutek již pravomocně

odsouzen soudem; byl-li kázeňský trest uložen dříve, zruší se s účinností ode

dne uložení.

Argumentaci obviněného, který ve shodě s odvolacím soudem

zdůrazňoval, že o jeho činu již rozhodl příslušný správní orgán a uložil mu za

něj sankci, poněvadž propuštění příslušníka BIS ze služebního poměru nutno

vnímat jako nejvyšší kázeňský trest, třebaže v katalogu kázeňských trestů není

uveden, nelze přijmout. Zásady ovládající řízení o kázeňském přestupku a vztah

mezi uloženým kázeňským trestem a pravomocným odsouzením soudem na tuto situaci

aplikovat nelze.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.

ř. dovolatelka nesouhlasila s právními závěry soudu prvního stupně a namítla,

že jednání popsané pod bodem 2) obžaloby naplňuje znaky trestného činu

neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák. nejen po stránce formální,

ale i materiální, a zevrubně vyložila, které okolnosti zůstaly stranou potřebné

pozornosti.

V této souvislosti je k zaznamenání, že otázkou naplnění

formálních a materiálních znaků trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle §

273 odst. 1 tr. zák. se odvolací soud v napadeném usnesení nezabýval, poněvadž

to pro něj - vzhledem k povaze jeho rozhodnutí - nebylo relevantní.

Bude

proto na něm, aby se po odstranění vytnutého pochybení při novém rozhodování o

tomto skutku vypořádal s námitkami odvolatelky (a též dovolatelky) ohledně

naplnění především materiálních znaků trestného činu neuposlechnutí rozkazu.

Jistě neopomene, že trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr.

zák. je zařazen mezi trestné činy vojenské v hlavě dvanácté zvláštní části

trestního zákona. Společným chráněným zájmem vojenských trestných činů

uvedených v této hlavě trestního zákona jsou vztahy uvnitř ozbrojených sil a

bezpečnostních sborů vznikající v souvislosti s jejich úkoly (zájem na

bojeschopnosti ozbrojených sil, zájem na řádném výkonu služby v ozbrojených

silách, vojenská disciplína aj.). Individuálním objektem trestného činu

neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák. je zájem na provedení

rozkazu (tj. formy velení) nadřízeného. Na uvedené vojenské trestné činy se

vztahuje zvláštní ustanovení o trestní odpovědnosti (§ 294 tr. zák.), podle

kterého u trestných činů vojenských uvedených v hlavě dvanácté zvláštní části

trestního zákona, na které trestní zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož

horní hranice nepřevyšuje tři léta, není trestným činem takový čin, jestliže

stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost je malý.

Není zpochybňováno, že

jednání obviněného, jak vyplývá z provedených důkazů, naplňuje po formální

stránce znaky trestného činu neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr.

zák. Právní závěry stran materiální stránky projednávaného činu musí vycházet z

jednotlivých kritérií pro stanovení konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro

společnost (§ 3 odst. 4 tr. zák.), přičemž stranou pozornost úvah soudu nemůže

zůstat ústavní princip proporcionality – tedy především ta skutečnost, zda v

projednávaném případě převažuje zájem společnosti na účinném stíhání takového

jednání, zda použité prostředky trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke

sledovanému cíli, a v návaznosti na něj nutno přihlédnout k limitům trestního

práva vymezených principem „ultima ratio“ majícím ústavněprávní základ právě v

principu proporcionality (k tomu též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS

227/05).

K bodu B) dovolání – skutek pod bodem 1c) obžaloby kvalifikovaný jako

trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák.

V této části bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně opřeno o dovolací důvody

podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.

lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného

opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2

písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem

pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání

uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Odvolání státního zástupce bylo

zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený

rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen

byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený

v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka

odkázala na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním

posouzení.

Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání

obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání

je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené

podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a

právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)

další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní

úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje

dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k

právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení

o dovolání.

Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke

zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo

uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem

vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř., proto je též dovolací

soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího,

a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení

skutku z hlediska hmotného práva.

V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze

namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován

jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než

kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze

proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž

je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování

a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,

poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv

hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze

vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení

otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním

posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá

existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení

takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální

odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

Z obsahu

podaného dovolání vyplývá, že nejvyšší státní zástupkyně uplatnila námitky,

které směřovaly výlučně proti úplnosti dokazování, způsobu hodnocení důkazů a

ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy

obou stupňů. Podle jejího přesvědčení soudy neposuzovaly, zda zajištěné zbraně

a střelivo získal obviněný jako účastník boje proti komunistickému režimu před

rokem 1989, nebo zda některé nabyl až od zemřelého S. M., nepřesvědčivě a ve

svých důsledcích nesprávně hodnotily výpovědi obviněného, svědků A. H., matky

obviněného, a F. K., neboť je nekonfrontovaly s výpověďmi dosud nijak

nezpochybněných svědků S. M. ml., V. M., V. M., J. J., L. D. či M. S.

Do

stejné kategorie však nutno zařadit i námitky směřující vůči naplnění

materiální stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle § 185 tr.

zák., protože byly rovněž založeny na tvrzení neúplnosti dokazování a ve své

podstatě úzce souvisely s námitkami vztahujícími se k objasnění otázky, které

zbraně a další věci byly již dříve (tj. před zahájením předmětného trestního

stíhání) u obviněného nalezeny, jak s nimi bylo naloženo a jak skutečnosti

zjištěné ve spisech o předchozích odsouzeních obviněného souvisejí se skutkem

pod bodem 1c) této obžaloby.

Se zřetelem na povahu dovolatelkou vytýkaných vad

je evidentní, že jí vytýkané v

ady měly výlučně povahu vad skutkových, event. procesně právních, nikoli hmotně

právních. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §

265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu

dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02,

III. ÚS 78/05 aj.). To ostatně dovolatelka ani nezpochybňovala; uvedla však, že

dovolací důvod je uplatněn relevantně i tehdy, pokud je v jeho rámci tvrzena

existence extrémního excesu v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu

zjišťování skutkového stavu.

V ústavněprávní rovině se zásada, s níž dovolací

soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a

to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek

porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků

spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se

rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany

základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být

respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu

viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04).

Z pohledu

ústavněprávního lze podle ustálené praxe Ústavního soudu vymezit zobecňující

podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za

následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů

spravedlivého procesu.

Jako první se vyčleňují případy tzv. opomenutých

důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo stranami navrženo

provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez

věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená,

že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla

zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti

věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly

v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny

při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých

úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS

61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS

582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).

Další skupinu

případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán

co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně

přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici

k předchozímu \"opomenut\") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového

základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS

291/2000 a další).

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního

řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění

rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení

důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v

soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s

provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV.

ÚS 570/03 a další).

Co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu

dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, tak lze podle

Ústavního soudu, jak připomíná dovolatelka, vyčlenit případy důkazů

opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s

procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud

jako soudní orgán ochrany ústavnosti však též zdůrazňuje, že i on je v daném

ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. III. ÚS 177/04,

IV. ÚS 570/03 a další).

Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech žádný důvod

tyto postuláty zpochybnit, není k tomu ostatně ani povolán. Je však na místě

znovu připomenout, že rovina přezkumu vymezená zákonnou úpravou dovolání coby

mimořádného opravného prostředku a rovina ústavněprávní nejsou již z povahy

věci rovinami totožnými. Upozorňuje-li Ústavní soud, že on je v daném ohledu

povolán korigovat pouze případy nejextrémnější, platí tento závěr i pro

dovolací soud, neboť ten by se přezkoumáním skutkových námitek ocitl mimo meze

jeho zákonem (taxativně uvedenými dovolacími důvody) vymezené pravomoci.

Dovoláním tvrzený extrémní nesoulad založený na opomenutí důležitých

konkretizovaných důkazů v procesu dokazování však nemůže být založen jen na

tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení hodnotí jiným způsobem

tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. Bylo již vyloženo, že i

podle Ústavního soudu musí jít o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného

bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, a o to v

posuzovaném případě nešlo.

Je zjevné, že soudy obou stupňů postupovaly při

hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle

vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu

jednotlivě i v jejich souhrnu a po důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo

učinily skutková zjištění, která lze též akceptovat. Těžiště námitek dovolání

spočívalo - vedle výhrad vůči způsobu hodnocení důkazů - v tvrzení, že je

zřejmé, že naprostá většina zbraní a věcí uvedených v bodě 1c) obžaloby mohla

být získána až v době od počátku roku 1990 a že žádný ze soudů neposuzoval, zda

zajištěné zbraně a střelivo získal obviněný jako účastník boje proti

komunistickému režimu před rokem 1989, nebo některé nabyl až od zemřelého S. M.

Soudy obou stupňů v těchto souvislostech nikoliv neúčelně připomněly

specifickou situaci trestního stíhání obviněného spočívající v tom, že pro

totéž jednání byla stíhána i A. H., jeho matka, jejíž trestní stíhání však bylo

zastaveno, neboť jí prezident republiky udělil milost. Nepřehlédly ani

nejednoznačnou důkazní situaci, jež se vyznačovala tím, že zčásti byly opatřeny

důkazy vyvracející obhajobu obviněného a svědčící v jeho neprospěch, zčásti

naopak důkazy jeho obhajobu podporující (výpověď svědků F. K. č. l. 2617-2618,

A. H.), a vyložily, jak při jejich hodnocení postupovaly. V tomto ohledu jsou

jak rozsudek soudu prvního stupně (strany 13 až 15), tak i usnesení odvolacího

soudu (strany 13, 14) přiměřeně a racionálně logickým způsobem odůvodněny (§

125 odst. 1 tr. ř.).

S ohledem na stávající rozsah a výsledky dokazování nelze

reálně očekávat, že by doplnění dokazování čtením obsahu trestních spisů o

předchozích trestních stíháních obviněného pro trestný čin nedovoleného

ozbrojování mohlo přinést jakoukoliv relevantní změnu, a provedení jiného

dostupného důkazu, jež by spolehlivě vyvrátil obhajobu obviněného, státní

zástupkyně v žádném stadiu řízení před soudem nenavrhla. Pouhé, byť důvodné,

podezření, že alespoň částečně zajištěné zbraně a střelivo hromadil a opatřil

si obviněný, aniž by ovšem bylo prokázáno a mohlo být prokázáno, ve vztahu ke

kterým lze takový závěr konkrétně učinit, či že alespoň o tom musel vědět, k

rozhodnutí o jeho vině, jak správně uvádí soud prvního stupně, nepostačuje.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně ve vztahu ke skutku 1c) obžaloby bylo proto

podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr.

ř.

K bodu C) dovolání – skutek pod bodem 6) obžaloby kvalifikovaný jednak jako

trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, odst.

3 písm. c) tr. zák., jednak jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného

činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zák.

Dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo i v této části podáno z důvodů

uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., a proto platí shodná

východiska, jaká předznačil dovolací soud v návaznosti na bod B) dovolání.

Z

příslušné části textu dovolání se podává, že vedle námitek skutkové povahy

založených na údajném extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními

a provedenými důkazy, uplatnila dovolatelka též námitky, jejichž

prostřednictvím brojila i proti právním závěrům soudů, přičemž svou povahou jde

o námitky relevantní pro právní posouzení skutku i při skutkovém stavu

zjištěném soudy.

Nesouhlasila s právními závěry soudů ohledně povahy trestného

činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 tr. zák., nebyl-li

pokládán za trestný čin trvající, a za vadný označila rovněž závěr odvolacího

soudu, nebyl-li obviněný jako příslušník BIS považován za veřejného činitele

podle § 89 odst. 9 tr. zák., v důsledku čehož nebyl jeho čin kvalifikován ani

jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1

písm. a) tr. zák.

Trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji

podle § 178 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění účinném od 1. 6. 2000

se dopustí, kdo osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem svého

povolání, zaměstnání nebo funkce, byť i z nedbalosti, sdělí nebo zpřístupní, a

tím poruší právním předpisem stanovenou povinnost mlčenlivosti, spáchá-li tento

čin porušením povinností vyplývajících z jeho povolání, zaměstnání nebo funkce.

Objektem trestného činu neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178

tr. zák. je právo na ochranu před neoprávněným zveřejňováním osobních údajů a

jejich zneužíváním, jakož i ochrana dalších práv a oprávněných zájmů, které

zveřejněním osobních údajů mohou být poškozeny. Není od věci připomenout, že

právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným

zneužíváním údajů o své osobě je každému garantováno čl. 10 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod.

Na genezi tohoto zákonného ustanovení vloženého do

trestního zákona jeho novelou provedenou zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od

1. 1. 1994 soud prvního stupně již svoji pozornost soustředil a jeho závěry

jsou přesné. Správně vystihl povahu jeho změn s účinností od 1. 11. 1998 (změna

provedená zákonem č. 148/1998 Sb.) a poté i od 1. 6. 2000 (zákon č. 101/2000

Sb.) a přiléhavě shrnul, že zatímco do 31. 12. 1993 nebylo neoprávněné

nakládání s osobními údaji trestním zákonem postihováno vůbec, od 1. 1. 1994 do

31. 10. 1998 bylo postihováno toliko úmyslné jednání a od 1. 11. 1998 je

trestněprávní ochrana před zneužíváním osobních údajů dále prohloubena,

poněvadž se vztahuje i na jednání spáchané i z nedbalosti, a konečně změna

provedená zákonem č. 101/2000 Sb. znamenala v daných souvislostech změnu

objektivní stránky tohoto trestného činu v rozšíření okruhu jednání, kterými ji

lze naplnit, a v upřesnění charakteru chráněných údajů.

Z pohledu dovolání

byla významná také otázka, zda je trestný čin neoprávněného nakládání s

osobními údaji podle § 178 tr. zák. trestným činem trvajícím či nikoliv.

Zatímco soud prvního stupně a ve shodě s ním i odvolací soud uzavřely, že

trestný čin podle § 178 tr. zák. nemá povahu trvajícího deliktu, dovolatelka

jej za trestný čin trvající pokládala. Názor dovolatelky ale správný není.

Podle teorie trestního práva hmotného je trvající trestný čin takový čin,

kterým pachatel vyvolá protiprávní stav a ten pak udržuje anebo udržuje

protiprávní stav, aniž zákon vyžaduje, aby jej také vyvolal. Typickým příkladem

prvé z podob trvajícího trestného činu je např. trestný čin omezování osobní

svobody podle § 231 tr. zák., druhou pak reprezentuje např. trestný čin

ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými potřebami podle § 193 tr. zák.

tím, že je pachatel má na prodej. Trvající trestný čin se posuzuje jako jediné

jednání, které trvá tak dlouho, pokud je protiprávní stav udržován; jeho

podstatným znakem je, že se zde postihuje právě ono udržování protiprávního

stavu. Tím se tento trestný čin liší od poruchového deliktu, jímž se také

způsobuje protiprávní stav, který může trvat delší dobu, ale nepostihuje se

jeho udržování. Takové trestné činy se dokonávají způsobením protiprávního

stavu a dále netrvají (typicky např. trestný čin dvojího manželství podle § 210

tr. zák. je dokonán uzavřením druhého manželství, přičemž délka jeho trvání již

relevantní není). Vyvolání protiprávního stavu se může stát konáním i

opomenutím (§ 89 odst. 2 tr. zák.); udržování protiprávního stavu se pak

zpravidla děje opomenutím, spočívajícím v tom, že pachatel takový stav

neodstraní. (k tomu srov. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.

Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. 23, též Solnař, V., Fenyk, J.,

Císařová, D. Základy trestní odpovědnosti podstatně přepracované a doplněné

vydání. Praha: Nakladatelství Orac 2003, s. 416, 417).

Z těchto zásad vyplývá,

že trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr.

zák., o nějž se má jednat, charakteristické rysy trvajícího trestného činu

nevykazuje. Pro závěr svědčí jak výklad gramatický, tak i logický. Z hlediska

gramatického zpravidla vyznívá ve prospěch trvajícího trestného činu užití

nedokonavého tvaru slovesa charakterizujícího jednání pachatele. Jakkoliv

označení skutkové podstaty (přesněji skutkových podstat, poněvadž odst. 1 a

odst. 2 představují samostatné skutkové podstaty) trestného činu uvedeného v §

178 - neoprávněné nakládání s osobními údaji - evokuje nedokonavým tvarem

možnost trvajícího deliktu, není jeho označení určující; v dané situaci spíše

vystihuje různorodost forem nakládání s osobními údaji. Ze samotné dikce

skutkové podstaty § 178 odst. 2 tr. zák. totiž zjevně plyne, že jednání

pachatele spočívá v tom, že osobní údaje o jiném „sdělí“ nebo „zpřístupní“;

slovesa jsou užita v jejich dokonavém vidu, a gramatický výklad proto závěr, že

jde o trestný čin trvající, nepodporuje. Shodně vyznívá i výklad logický.

Smyslem ustanovení § 178 odst. 2 tr. zák. je postihnout právě a jen porušení

právním předpisem stanovené povinnosti mlčenlivosti tím, že pachatel sdělí nebo

zpřístupní osobní údaje o jiném získané v souvislosti s výkonem povolání,

zaměstnání nebo funkce, nikoliv udržování tohoto protiprávního stavu. Svým

vymezením jde proto o poruchový delikt, pro nějž je obdobně jako u již

zmíněného trestného činu dvojího manželství příznačné způsobení protiprávního

stavu, nikoliv jeho udržování.

Pro posouzení trestnosti činu bude proto v

konkrétním případě z hlediska § 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §

16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů rozhodující zjištění

okamžiku „zpřístupnění“ osobních údajů o jiném za výše vyložených předpokladů.

Jako označený trestný čin je možné skutek obviněného - za splnění dalších

předpokladů - posoudit jen tehdy, datuje-li se „zpřístupnění“ k době po 1. 1.

1994, přičemž do 31. 10. 1998 se tak muselo stát výlučně úmyslně a od 1. 11.

1998 je postihováno takové jednání i při nedbalostním zavinění. Soud prvního

stupně proto poněkud nevěcně a nadbytečně soustředil svoji pozornost především

na časový okamžik, kdy obviněný osobní údaje o jiném získal (to by bylo

významné pouze tehdy, jestliže by se jednalo o pokus tohoto trestného činu,

nebyl-li by čin dokonán zpřístupněním osobních údajů o jiném).

Soud prvního

stupně a ani odvolací soud nevyloučily, že část listin, obsahujících osobní

údaje jiných osob a nacházejících se v domě obývaném obviněným a příslušníky

jeho domácnosti, byla získána a - co je skutečně významné - sem umístěna i po

1. 1. 1994, značná část pak dne 16. 2. 2001 v důsledku vyklizení jeho

kanceláře. Je jistě nedostatkem rozhodnutí soudů obou st

upňů, že se blíže nezaměřily na přesnější rozdělení listin obsahujících osobní

údaje (především evidenční lístky občanských průkazů, lustrační lístky, výpisy

ze služebních evidencí zpracovávaných Policií ČR a BIS), zajištěných v

pracovně, obývacím pokoji, ložnici a na chodbě v 1. patře domu obviněného při

domovní prohlídce dne 7. 3. 2001 (viz protokol o provedení domovní prohlídky s

připojenou fotodokumentací č. l. 126-137 a protokol o ohledání věcí z domovní

prohlídky č. l. 147-152). Na úkor přesvědčivosti svých rozhodnutí jen obecně

konstatovaly, že podstatnější část předmětných dokumentů pochází z období do

31. 12. 1993 a tak či onak souvisí s aktivitami obviněného v občanských

komisích; tuto část jednání obviněného vyloučily z možných úvah o trestnosti

činu s ohledem na již zmíněnou úpravu trestného činu neoprávněného nakládání s

osobními údaji podle § 178 tr. zák. a právní úpravu postavení občanských

komisí. Současně však připustily, že část materiálů obviněný získal až po 1. 1.

1994. Soud prvního stupně neurčitě naznačil, že ve vztahu k nim je situace

složitá a nelze s jistotou určit, které z nich byly získány v souvislosti s

výkonem funkce příslušníka BIS nebo jejích předchůdců a pod záminkou plnění

úkolů těchto služeb, jak o tom svědčí jeho poznámka, že ze sdělení bývalého

Okresního úřadu v Přerově plyne, že v době od 1. 7. 2000 obviněný nepožádal ani

nenavštívil úřad za účelem vyžádání si informací či zapůjčení materiálů z

evidencí občanských průkazů nebo cestovních pasů (strana 26, 27 rozsudku).

Odvolací soud názoru soudu prvního stupně přisvědčil a sám dodal, že na jednání

obviněného související mimo jiné i s jeho rehabilitačním řízením nutno pohlížet

v kontextu jakési „obecné spravedlnosti“. Třebaže se i podle něj některé

materiály prolínají s působením obviněného jako příslušníka BIS či jejích

předchůdců, nelze pominout, že celá řada slyšených poškozených se chováním

obviněného necítila být poškozena a celá řada zajištěných materiálů pochází

ještě z doby před rokem 1989. Shrnul, že sama obžaloba blíže nespecifikovala

dobu, do které měl obviněný zmíněné materiály shromažďovat a v tomto směru nic

podstatného neprokázalo ani dokazování provedené před soudem prvního stupně

(strany 18, 19 usnesení).

Se soudy obou stupňů je třeba souhlasit v závěru, že

z pohledu trestnosti činu jako trestného činu podle § 178 odst. 2 tr. zák.

nebylo na místě relevantně přihlížet k listinám obsahujícím osobní údaje, jež

obviněný získal v souvislosti s výkonem své dřívější funkce předsedy občanské

komise či aktivit souvisejících s občanskými komisemi obecně.

Občanské komise,

jak zevrubně rozvedl soud prvního stupně, vznikly v důsledku politických změn

po 17. 11. 1989 jako iniciativní, poradní a kontrolní orgány s vymezeným oborem

působnosti a zákonným podkladem jejich vzniku byl zákon č. 169/1990 Sb., o

občanských komisích působících v resortech ministerstev vnitra a o změně a

doplnění zákona č. 100/1970 Sb. , o služebním poměru příslušníků Sboru národní

bezpečnosti, ve znění zákonů č. 63/1983 Sb. a č. 74/1990 Sb. Podrobnosti o

vytváření, působnosti a jednání občanských komisí v resortu federálního

ministerstva vnitra stanovil na základě zmocnění, jež bylo obsaženo v citovaném

zákoně, ministr vnitra ČSFR rozkazem č. 94 ze dne 14. 9. 1990. Podle čl. I

odst. 6 tohoto rozkazu „všichni členové občanských komisí jsou oprávněni se

seznamovat se skutečnostmi, které jsou předmětem státního a služebního

tajemství, a jsou vázáni povinností mlčenlivosti i po skončení svého působení v

občanské komisi“. Tento rozkaz byl zrušen rozkazem ministra vnitra č. 105 ze

dne 26. 8. 1993. Nevyřešenou otázkou je, zda se zrušení rozkazu, který

zakotvoval úpravu povinnosti mlčenlivosti členů občanských komisí, mohlo

dotknout ve zrušeném rozkazu vymezené povinnosti mlčenlivosti členů občanských

komisí, což má svůj význam pro úvahy o naplnění znaku spočívajícího v „porušení

právním předpisem stanovené povinnosti mlčenlivosti“. Další neujasněnou

otázkou, na niž svoji pozornost soustředil i soud prvního stupně, je absence

právního předpisu, který by stanovil postup občanských komisí a jejích členů

při nakládání s listinami, které při své činnosti získaly. Ze sdělení

bezpečnostního odboru (č. l. 690-692) jakož i personálního odboru (č. l. 721)

Ministerstva vnitra se podává, že existence občanských komisí nebyla nikdy

ukončena právním předpisem a není znám žádný interní předpis, který by

upravoval povinnosti členů občanských komisí při nakládání s písemnostmi

vzniklými z jejich činnosti; tato problematika je ve věcné gesci odboru

archivní a spisové služby tohoto ministerstva, ale vzhledem k charakteru komisí

lze předpokládat, že podle interních předpisů ministerstva nepostupovaly. Ve

shodě s tímto vyjádřením vyzněla i výpověď svědka Ing. P. Č. (č. l. 1704),

který potvrdil, že pro absenci právní úpravy či příslušného příkazu z

ministerstva vnitra byly materiály získané z dob aktivit občanských komisí

ponechány u obviněného.

Tato zjištění v dovolání nezpochybnila ani nejvyšší

státní zástupkyně; její výhrady vůči závěrům o z hlediska trestnosti činu

nerelevantní povaze osobních údajů o jiném získaných jako výsledek aktivity

občanských komisí v podstatě nesměřovaly. Nesouhlasila však se zjištěními soudů

potud, že s výjimkou osob - vyjmenovaných bývalých příslušníků StB - občanské

komise neměly důvod prověřovat jiné osoby. Z listinných důkazů na č. l. 1116 a

násl. podle ní vyplývá, které údaje konkrétních osob získal obviněný právě v

souvislosti s plněním úkolů příslušníka bezpečnostní služby a vztahují se k

datům 1996, únor 2000, 1997, 30. 6. 1994 a 14. 7. 1999, dále že ze zprávy BIS

plyne, které osoby, jejichž osobní údaje obviněný přechovával, nebyly zájmovými

osobami BIS a obviněný nebyl oprávněn jejich osobní údaje zjišťovat, přičemž

konkrétně odkázala na písemnosti týkající se JUDr. L. S., I. S., M. Š. či dvou

osob jménem P. H. Vytkla, že soudy nevyložily, jak vyhodnotily u obviněného též

nalezené tři seznamy uchazečů o kulovou zbraň z roku 1994, personální mapu

Policie ČR či situační zprávu Policie ČR Ostrava ze dne 3. 12. 1994. Upozornila

na neúplný originální svazek StB, majetek Archivu ministerstva vnitra, který je

podle ní materiálem způsobilým dotčené osobě způsobit vážnou újmu, pokud je s

ním nakládáno v rozporu se zákonem, byť svědek JUDr. P. P. uvedl, že není

dotčen tím, že spis měl u sebe obviněný, i když na druhou stranu současně

uvedl, že by rád tento spis o sobě sám měl.

V této části nejvyšší státní

zástupkyně uplatnila námitky, které směřovaly proti způsobu hodnocení důkazů a

ve svých důsledcích proti správnosti skutkových zjištění, která učinily soudy

obou stupňů. I v tomto případě platí, že dovoláním tvrzený extrémní nesoulad

založený na opomenutí důležitých konkretizovaných důkazů v procesu dokazování

nemůže být založen jen na tom, že dovolatelka sama na základě svého přesvědčení

hodnotí jiným způsobem tytéž provedené důkazy s jiným v úvahu přicházejícím

výsledkem.

Je zjevné, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů

důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního

přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i

v jejich souhrnu a po důsledné aplikaci zásady in dubio pro reo učinily

skutková zjištění, která sice nelze označit za zcela pregnantní, avšak určité

nejasnosti ve skutkových zjištěních, jak bude dále rozvedeno, nemohou mít vliv

na právní závěry soudů. Nedostatkem skutkových zjištění soudů je, že jasně

nevyjádřily, zda, popř. které z listin, obsahujících osobní údaje jiných osob

nalezených a zajištěných u obviněného při domovní prohlídce, byly obviněným

získány v souvislosti s výkonem jeho funkce u FIS, FBIS či BIS a kdy konkrétně

byly umístěny v domě obviněného. V této souvislosti ovšem nelze nezmínit, že

právě touto vadou trpí i obžaloba a ani námitky obsažené v dovolání pochybnosti

o původu a důvodech, pro které obviněný listinami disponoval, odstranit

nemohly. Státní zástupkyně v obžalobě neuvedla a ani v hlavním líčení

neuplatnila žádné podstatné důkazy, které by vyvrátily obhajobu obviněného, že

až na výjimky listiny zásadně nezískal v souvislosti se služebním poměrem k BIS

či jejímu předchůdci, ale že je získal zčásti za působnosti v občanských

komisích a po skončení jeho aktivit v občanské komisi mu je zasílali či

předávali jiní členové občanských komisí, popř. policisté, jejichž jména

neuvedl. Vzhledem k neustálému posilování zásady kontradiktornosti trestního

procesu je to přitom právě a především státní zástupce, kdo před soudem

zastupuje žalobu, nikoliv soud (k tomu přiměřeně nález Ústavního soudu sp. zn.

I. ÚS 553/05).

Ve vztahu ke konkrétním námitkám obsaženým v dovolání nutno

předeslat, že zčásti na ně již reagoval odvolací soud, zčásti jde o námitky, ve

vztahu k nimž platí, že s ohledem na stávající rozsah a výsledky dokazování

nelze reálně očekávat, že by doplnění dokazování mohlo přinést jakoukoliv

relevantní změnu. Ve vztahu k seznamům žadatelů o kulovou zbraň zpracovaných

Policií ČR z roku 1994, personální mapě Policie ČR, Okresní ředitelství Přerov,

event. situační zprávě Policie ČR Ostrava ze dne 3. 12. 1994 nelze při

respektování zásady in dubio pro reo vyvrátit obhajobu obviněného, že se

jednalo o materiály, které mu byly zaslány členy občanských komisí, přičemž

obviněný udal též důvody, které tento postup přiměřeně logicky opodstatňovaly

(č. l. 2256). Obviněný ve své výpovědi také vysvětlil, z jakého důvodu si

občanské komise obstarávaly údaje i o jiných osobám než jen těch, které byly

bývalými příslušníky StB či měly vazbu na služební poměr v Policii ČR. Ze

sdělení Policie ČR, Okresního ředitelství Přerov (č. l. 631, 641) se mimo jiné

podává, že nelze zjistit, popř. doložit, kdo a za jakých okolností tyto

listinné materiály došlé BIS vyžádal.

Nutno připustit, že z obsahu spisového

materiálu (č. l. 1116 a násl.) se podává, že z okruhu osob, jejichž osobní

údaje byly u obviněného nalezeny, a které byly vedeny jako zájmové osoby BIS s

konkrétní vazbou na plnění služebních povinností obviněným, nejméně ve vztahu

ke třem osobám obviněný osobní údaje sám zjišťoval (viz např. č. l. 1117, 631)

a vše nasvědčuje zjištění, že tyto osobní údaje získal za trvání služebního

poměru k BIS.

Poněkud odlišná je situace v případě evidenčních lístků

občanských průkazů JUDr. L. S., I. S., M. Š. a dvou osob jménem P. H., tj.

osobám, jež nebyly zájmovými osobami BIS a ve vztahu k nimž obviněný nebyl

oprávněn jejich osobní údaje zjišťovat. K posledně jmenovaným obviněný uvedl,

že fax s osobními údaji M. Š. ze dne 19. 4. 1996 nevyžádal, byl mu někým

doručen, což ale neodpovídá textu faxového sdělení (č. l. 502). Obviněný

nevysvětlil, z jakého důvodu má osobní údaje dvou osob jménem P. H., tvrdil, že

evidenční lístek občanského průkazu I. S. získal ještě z dob Občanského fóra od

osoby, jejíž jméno nechtěl uvést (ale z evidence Policie ČR – sešitu č. 48

ELOP-BIS plyne, že si jej obviněný vyžádal), a doklad s osobními údaji JUDr. L.

S. zachycující údaje po 11. 9. 1995 mu policie sama ochotně předala (č. l.

2257). Z pohledu hodnocení závažnosti takového činu obviněného není od věci

dodat, že svědci M. Š. i I. S. výslovně uvedli, že se jednáním obviněného

necítili dotčeni. Jakákoliv vazba mezi obviněným a svědky jmény P. H. nebyla

zjištěna a jde-li o JUDr. L. S., obviněný vyložil, že šlo o osobu spojenou s

jeho rehabilitačním řízení, a podle jeho názoru významně spjatou s

nedemokratickým režimem, jehož byl obětí.

Ve vztahu k části originálu svazku

StB, který se týká JUDr. P. P., obviněný nezpochybnil, že jej získal počátkem

90. let, uvedl, že jej tak chtěl zachránit před praktikami StB originály

takových dokladů ničit. Z přípisu Ministerstva vnitra, odboru archivní a

spisové služby Praha (č. l. 157) se podává, že svazek byl převzat od odboru

FBIS ČSFR Olomouc na podzim 1991. Po převzetí svazku nebyl zapůjčován mimo

odbor, nebyly z něj pořizovány kopie, svazek byl pouze studován dne 2. 2. 1996

a 12. 2. 1996, nikoliv ale obviněným. V této části je proto třeba učinit závěr,

že nezávisle na motivu jednání, získal obviněný část originálu svazku StB v

souvislosti se služebním poměrem k FBIS jako její příslušník počátkem 90. let.

Na druhou stranu ale nelze bez dalšího odmítnout obhajobu obviněného, že jeho

záměrem bylo svazek zachránit před praktikami bývalé StB, jak na to již

poukázal i odvolací soud.

Významné ovšem ve všech těchto případech není pouze

to, zda obviněný získal materiály obsahující osobní údaje v souvislosti se

služebním poměrem k BIS jako její příslušník, ale též zda je zpřístupnil ve

smyslu předpokládaném ustanovením § 178 odst. 2 tr. zák. Pro úplnost dovolací

soud poznamenává, že porušení právním předpisem stanovené povinnosti

mlčenlivosti podmíněné takto zjištěnými okolnostmi je vyvozováno z povinnosti

mlčenlivosti zakotvené v § 48 odst. 1 písm. d) zákona č. 154/1994 Sb., o

Bezpečnostní informační službě, ve znění platném v době činu.

„Zpřístupněním

osobních údajů o jiném“ ve smyslu zákonných znaků § 178 odst. 2 tr. zák. se

rozumí, že pachatel zaviněně umožní (zpravidla omisivním jednáním) jiné osobě

nebo i více osobám, aby se s takovými údaji mohly seznámit.

Za takové jednání

pachatele lze pokládat i uložení listin obsahujících osobní údaje o jiném v

místě jeho bydliště, jestliže je sdílí s dalšími osobami, pokud účinně

nezabrání, aby se s nimi mohly seznámit. Přitom je však nutno pečlivě zvažovat,

zda v konkrétním případě je tento znak naplněn intenzitou předvídanou pro

trestný čin. V daných souvislostech nelze pominout důvody, které vedly k

převozu materiálů z kanceláře obviněného do místa jeho bydliště a které

souvisely se zrušením jeho služebního poměru dne 16. 2. 2001, v důsledku čehož

musel urychleně vyklidit kancelář. Okolnosti vyklízení kanceláře popisované

obviněným (a též svědky Ing. S. V. či Bc. J. P.) nedávaly možnost zevrubného

rozčlenění materiálů, a proto lze pochopit, že byly převezeny s dalšími věcmi

do domu obviněného. Zde se nacházely do 7. 3. 2001 a třebaže nebyly před členy

domácnosti - matkou A. H., manželkou J. H. a dcerou M. H. - nikterak chráněny,

nebylo prokázáno, že by se s nimi kdokoliv seznámil a že by o to kdokoliv i jen

usiloval. Ostatně předmětné osobní údaje o jiném pocházely zpravidla z

relativně vzdálené budoucnosti a samy o sobě nemohly mít pro jiné osoby ani

většího významu.

Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem,

je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují

formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje

takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou

trestnosti (§ 3 odst. 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním

případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. Podle § 3 odst. 2

tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není

trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu.

Stupeň

nebezpečnosti činu pro společnost je podle § 3 odst. 4 tr. zák. určován zejména

významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a

jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou

jeho zavinění a jeho pohnutkou. Ani zde nemůže být opomenut ústavní princip

proporc

ionality – tedy především ta skutečnost, zda v projednávaném případě převažuje

zájem společnosti na účinném stíhání takového jednání, zda použité prostředky

trestní represe jsou oprávněné vzhledem ke sledovanému cíli, a z něj

vycházející limity trestního práva vymezené principem „ultima ratio“.

Proto i

soud prvního stupně při úvahách o materiální stránce trestného činu případně

uvedl, že nebylo prokázáno, že by se s materiály kdokoliv jiný, s výjimkou

obviněného, v místě jeho bydliště seznámil, a zdůraznil dosavadní kladné

hodnocení obviněného coby příslušníka BIS. Odvolací soud pak dodal, že nelze

pominout, že celá řada svědků se necítila jednáním poškozena, v převážné

většině se jednalo o listiny staršího data. Ani dovolací soud nezpochybňuje, že

s ohledem na již rozvedené konkrétní okolnosti činu, způsob, jakým byly osobní

údaje o jiném zpřístupněny, motivaci jednání obviněného, nelze jeho čin

přiléhavě posoudit jako trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji

podle § 178 odst. 2 tr. zák. Obviněný vysvětlil, a jeho obhajoba nebyla

vyvrácena, že byla-li u něj zajištěna část listin, které získal jako příslušník

BIS v souvislosti s jeho služebním poměrem k BIS, obsahujících osobní údaje

jiných osob z velké části staršího data, šlo převážně o osoby spojené s

předchozím nedemokratickým režimem a jeho zájmem bylo na ně upozornit, aniž by

však bylo současně zjištěno, že by osobní údaje těchto či jiných osob použil

či je dokonce zneužil on sám, nebo tak učinil prostřednictvím jiné osoby. Z

pohledu zájmu chráněného v § 178 tr. zák. není nevýznamné ani prohlášení nemalé

části svědků, že se necítí být chováním obviněného poškozeni. To ale na druhé

straně neznamená, že jde o čin zcela nezávadný. Přiměřenou reakcí na něj by

jistě bylo, byl-li by obviněný nadále příslušníkem BIS, vyvozovat z něj

kázeňskou odpovědnost, neboť v něm lze spatřovat porušení služební kázně a

porušení základních povinností příslušníka BIS a tedy kázeňský přestupek (viz

hlava druhá zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě). Že

obviněný není příslušníkem BIS v důsledku jeho propuštění ze služebního poměru

a nelze tudíž v jeho jednání spatřovat kázeňský přestupek, neznamená, že je

možné adekvátně na něj reagovat právě v rovině trestněprávní.

Nebyl-li proto

ve skutku popsaném pod bodem 6) obžaloby shledán trestný čin neoprávněného

nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2 tr. zák., nelze než závěry soudů

obou stupňů označit za přiléhavé. Na tom nic nemění ani již učiněná poznámka,

že skutková zjištění nejsou zcela perfektní, poněvadž je evidentní, že ani

doplnění dokazování a odstranění stávajících nedostatků by se tohoto právního

závěru nemohlo nikterak dotknout. Jestliže nebyly shledány ani znaky základní

skutkové podstaty, jež je v tomto případě představována ustanovením § 178 odst.

2 tr. zák., je nadbytečné věnovat se naplnění znaků kvalifikované skutkové

podstaty podle § 178 odst. 3 tr. zák., pod niž byl čin obviněného v obžalobě i

dovolání rovněž subsumován.

Dovolatelka nesouhlasila s rozhodnutími

soudů obou stupňů ani tenkrát, nebyl-li v činu obviněného spatřován trestný čin

zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Argumentovala tím, že obviněného coby příslušníka BIS je třeba v návaznosti na

tento skutek považovat za veřejného činitele podle § 89 odst. 9 tr. zák. a

jestliže v souvislosti s výkonem funkce příslušníka BIS, případně pod záminkou

plnění úkolů příslušníka BIS získával zpravodajské informace se záměrem získat

pro svoji další potřebu informace o osobních údajích řady občanů a dal je k

dispozici osobám v místě trvalého bydliště, vědomě tak porušoval povinnosti

příslušníka BIS stanovené v § 48 odst. 1 písm. a), b), d) zákona č. 154/1994

Sb., ve znění účinném v rozhodné době. Připustila však - na rozdíl od obžaloby,

že nebylo prokázáno, že by činem obviněného byl způsobem jiný zvlášť závažný

následek ve smyslu zákonného znaku § 158 odst. 2 písm. c) tr. zák.

Trestného

činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.

zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo

opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, vykonává svou pravomoc způsobem

odporujícím zákonu.

Soud prvního stupně obviněného, který byl přijat do

služebního poměru k FBIS od 1. 9. 1991, za veřejného činitele z hlediska možné

trestněprávní odpovědnosti považoval, avšak shledal, že nebyla naplněna ani

základní skutková podstata trestného činu podle § 158 odst. 1 písm. a) tr.

zák., poněvadž nebylo prokázáno, že by obviněný jednal v úmyslu opatřit sobě

nebo jinému neoprávněný prospěch (strana 27 rozsudku). Naproti tomu podle

odvolacího soudu obviněný jako veřejný činitel nejednal, „neboť schází důkaz,

který by prokázal, že v rámci svých pravomocí využil prvek moci a prvek

rozhodování“. Nezpochybnil, že svým jednáním porušil příslušné právní předpisy,

ale jedná se podle něj toliko o porušení služební kázně. Připomněl, že v daném

případě nebyly zjištěny žádné konkrétní následky, a to jak ve vztahu ke

zmiňovaným osobám, kterých se listiny týkaly, tak i ve vztahu k BIS. Nebylo

podle něj ani prokázáno, že obviněný sledoval osobní zájem.

Obžalobou

modifikovanou dovoláním je obviněnému kladeno za vinu, že se trestného činu

zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

dopustil tím, že jako veřejný činitel, který v úmyslu opatřit sobě nebo jinému

neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

Podle § 89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem volený funkcionář nebo jiný

odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného

státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru,

soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a

při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního

předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom

pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. K

trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele se podle jednotlivých

ustanovení tohoto zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s

jeho pravomocí a odpovědností.

Bezpečnostní informační služba náleží mezi

zpravodajské služby, jejichž postavení je v obecné rovině upraveno zákonem č.

153/1994 Sb., o zpravodajských službách České republiky. V § 2 tohoto zákona

jsou zpravodajské služby definovány jako státní orgány pro získávání,

shromažďování a vyhodnocování informací (dále jen „zabezpečování informací“)

důležitých pro ochranu ústavního zřízení, významných ekonomických zájmů,

bezpečnost a obranu České republiky. Podle § 5 odst. 1 citovaného zákona

Bezpečnostní informační služba zabezpečuje informace a) o záměrech a činnostech

namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti

České republiky, b) o zpravodajských službách cizí moci, c) o činnostech

ohrožujících státní a služební tajemství, d) o činnostech, jejichž důsledky

mohou ohrozit bezpečnost nebo významné ekonomické zájmy České republiky, e)

týkající se organizovaného zločinu a terorismu. Konkrétním právním předpisem,

týkajícím se Bezpečnostní informační služby, je zákon č. 154/1994, o

Bezpečnostní informační službě, podle jehož § 1 odst. 1 se zřizuje Bezpečnostní

informační služba jako ozbrojená zpravodajská služba České republiky. Podle § 2

odst. 1 tohoto zákona úkoly Bezpečnostní informační služby plní příslušníci

Bezpečnostní informační služby (dále jen \"příslušníci\"), kteří jsou k ní ve

služebním poměru.

Je tedy evidentní, že příslušník BIS je příslušníkem

ozbrojených sil, podílející se při „zabezpečování informací“ (viz shora) na

plnění úkolů společnosti a státu. Základní otázkou proto zůstává, zda přitom v

rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů používá jemu svěřené pravomoci. Tou

se typicky rozumí oprávnění rozhodovat o právech a povinnostech jiných osob,

ukládat jim úkoly nebo rozhodovat o zásazích do jejich práv a svobod. Rozsah

pravomoci příslušníka ozbrojených sil je vymezen především právními předpisy a

služebními předpisy.

V tomto ohledu je relevantní ustanovení § 11 zákona č.

153/1994 Sb., ve znění účinném v době činu obviněného, jež stanoví, že v rámci

své působnosti mohou zpravodajské služby žádat od orgánů veřejné správy

nezbytnou pomoc a informace uchovávané těmito orgány v souvislosti s plněním

úkolů státní správy. Na toto ustanovení pak navazuje ustanovení § 16 odst. 1

zákona č. 154/1994 Sb., podle něhož Bezpečnostní informační služba je oprávněna

ukládat, uchovávat a využívat údaje o fyzických a právnických osobách, jestliže

je to nutné k plnění úkolů v její působnosti. Podle odst. 2 citovaného

ustanovení je povinna zabezpečit ochranu údajů obsažených v evidencích před

vyzrazením, zneužitím, poškozením, ztrátou a odcizením. V daných souvislostech

nelze pominout ani specifické prostředky získávání informací - zpravodajské

prostředky (tj. zpravodajská technika, krycí prostředky a krycí doklady,

sledování) a využívání služeb osob jednajících ve prospěch BIS - jak jsou

upraveny v ustanoveních § 6 až § 15 zákona č. 154/1994 Sb.

Z tohoto obecného

vymezení oprávnění zpravodajských služeb, BIS a příslušníků BIS lze vyvodit, že

příslušník BIS při plnění konkrétního úkolu v rámci působnosti BIS používá

zákonem danou pravomoc získávat určitými postupy a prostředky zpravodajské

informace, které jsou podkladem pro rozhodnutí příslušných orgánů BIS (k tomu

srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 371/99). V posuzované věci je

relevantní otázka vyžadování a využívání osobních údajů o jiném. Není pochyb o

tom, že příslušník BIS je oprávněn od příslušných orgánů veřejné správy takové

informace žádat. V této souvislosti nelze nezmínit ustanovení § 11 odst. 2

zákona č. 153/1994 Sb., podle něhož zpravodajská služba je ve své působnosti

oprávněna v rozsahu potřebném pro plnění konkrétního úkolu žádat poskytnutí

informací z evidence obyvatel, evidence občanských průkazů, evidence cestovních

dokladů, evidence motorových vozidel, registru řidičů a registru rodných čísel

způsobem umožňujícím nepřetržitý, a je-li to technicky možné, i dálkový

přístup. Správní úřad příslušný k vedení evidence nebo registru je povinen

žádosti vyhovět. Toto ustanovení bylo sice zařazeno do zákona č. 153/1994 Sb.

jeho novelou zákonem č. 53/2004 Sb. s účinností až od 1. 4. 2004, avšak je

třeba na něj upozornit k přiléhavějšímu postižení výkladových tendencí

postavení příslušníka BIS. Současně ale nemůže být zpochybněno ani to, že

postup příslušníka spočívající v obstarání takové informace je významným

zásahem do práva občana garantovaného již citovaným čl. 10 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod a chráněným též v ustanovení § 178 tr. zák., a proto

jej lze učinit výlučně tehdy, je-li to nutné k plnění úkolů v působnosti BIS.

Za to, že se tak stane výlučně v případech stanovených zákonem, nese příslušník

BIS odpovědnost, která je zjevně odpovědností za plnění úkolů společnosti

nikoliv jen okrajové povahy. Jen pro úplnost a nad rámec řečeného lze dodat, že

není žádného logického důvodu činit rozdíl mezi obecnými způsoby získávání

informací obsažených v zákoně č. 153/1994 Sb. a specifickými prostředky

získávání informací upravených v zákoně č. 154/1994 Sb.

Jinými slovy, vše

svědčí pro závěr, že pokud si příslušník BIS opatří při plnění konkrétního

úkolu v rámci působnosti BIS informaci z evidence občanských průkazů či jiného

informačního systému evidence obyvatel, vystupuje jako veřejný činitel podle §

89 odst. 9 tr. zák. A naopak pokud si příslušník BIS opatří tuto informaci,

aniž by plnil konkrétní úkol v rámci působnosti BIS, jako veřejný činitel

vykonává svou pravomoc, která mu je k plnění úkolů BIS v rámci její působnosti

svěřena, způsobem odporujícím zákonu. Zákon č. 154/1994 Sb. mu totiž v § 48

odst. 1 ukládá povinnost a) plnit důsledně a přesně úkoly uložené mu zákony a

dalšími právními předpisy, jakož i úkoly uložené mu rozkazy a pokyny

nadřízených, b) vykonávat řádně službu.

Spolehlivá odpověď na tuto otázku je

ale podmíněna zevrubnou znalostí vnitřních předpisů o podmínkách a způsobu

používání specifických prostředků získávání informací, druhů a způsobu vedení

evidencí, jež však součástí spisového materiálu nejsou. K důkazu bylo kupř.

opatřeno jen nařízení ministra vnitra č. 84 ze dne 2. 8. 1999, kterým se

stanoví postup při poskytování informací z určených evidencí Ministerstva

vnitra a Policie České republiky zpravodajským službám České republiky (č. l.

1070-1073), avšak jím zrušené nařízení Ministerstva vnitra č. 44/1995 se zde

nenalézá. Ani tento nedostatek však ve svých důsledcích není pro rozhodnutí o

vině obviněného směrodatný.

K naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu

zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

nestačí toliko zjištění, že pachatel jako veřejný činitel vykonával svou

pravomoc způsobem odporujícím zákonu, současně musí být prokázáno, že tak činil

v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný

prospěch. V posuzovaném případě šlo o to, zda tak činil v úmyslu opatřit sobě

nebo jinému prospěch. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že tento zákonný znak

nebyl prokázán; odvolací soud výslovně konstatoval, že „…chybí důkaz o tom, že

by obviněný u něj nalezené osobní údaje o jiném hodlal využít k ryze osobním

účelům, poněvadž část materiálů měla návaznost na rehabilitační řízení

obviněného, část pocházela z období občanských komisí a i ve vztahu k

materiálům majícím vztah ke služební činnosti v BIS chybí důkaz o tom, že je

chtěl využít k osobním účelům“ (strana 20 usnesení). Názor dovolatelky, že

tento úmysl je představován záměrem získat pro svoji další potřebu informace o

osobních údajích řady občanů, které dal k dispozici osobám v místě trvalého

bydliště, nelze akceptovat.

Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný

prospěch zahrnuje podle praxe soudů každé neoprávněné zvýhodnění materiální

nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Tento znak

charakterizuje pohnutku pachatele, takže postačí, když pachatel, veden touto

pohnutkou, vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu, aniž by si

skutečně neoprávněný prospěch sobě nebo jinému opatřil. To, že obviněný takto

zamýšlený neoprávněný prospěch neopatřil a ani tak neměl v úmyslu učinit vůči

jiným osobám, konkrétně členům své domácnosti, je dostatečně doloženo výsledky

dokazování a zejména jeho již zmiňovaným vysvětlením, jakými motivy byl veden,

byly-li u něj zajištěny evidenční lístky osob převážně spojených s

nedemokratickým režimem. Obdobný závěr je však třeba učinit i ve vztahu k jeho

osobě. Je sice pravdou, že obviněný si touto cestou, která jistě není korektní

a není ani v souladu s povinnostmi příslušníka BIS, opatřil informace, které

ale jen zdánlivě mohou představovat imateriální neoprávněný prospěch. Nelze

totiž přehlédnout, že podle tvrzení obviněného, jež vyvráceno nebylo, neměly

tyto informace za žádných okolností sloužit jeho prospěchu, ale výlučně zájmům

celospolečenským. Z tohoto úhlu pohledu je třeba pohlížet i na jen domněle

odlišný případ osobních údajů JUDr. L. S., podílející se na rozhodování ve

věci, o jejíž plnou rehabilitaci obviněný usiloval. I ona byla podle jeho

přesvědčení osobou úzce spojenou s předchozím režimem a ani tady nelze v jeho

činu dohledat sobecky osobní zájem. Soudy obou stupňů proto přiléhavě uzavřely,

že pro absenci nejméně tohoto zákonného znaku nelze čin obviněného posoudit ani

jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1

písm. a) tr. zák.

Správně proto soud prvního stupně zprostil obviněného

obžaloby pro skutek popsaný pod bodem 6) obžaloby, jímž měl spáchat jednak

trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji podle § 178 odst. 2, odst.

3 písm. c) tr. zák. (právní věta není uvedena přesně), jednak trestný čin

zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zák.

(dle dovolání), když v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, a

nepochybil ani odvolací soud, jestliže v této části shledal odvolání státní

zástupkyně v podstatě nedůvodným. Nejvyšší soud pokládá v tomto rozsahu

dovolání nejvyšší státní zástupkyně zčásti za zjevně neopodstatněné, zčásti

bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

Napadeným usnesením

odvolacího soudu ve výroku pod bodem I., jímž byl rozsudek soudu prvního stupně

zrušen v bodě 2) zprošťujícího výroku o vině a nově bylo podle § 223 odst. 1

tr. ř. z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. trestní stíhání

obviněného pro skutek uvedený v bodě 2) obžaloby Okresního státního

zastupitelství v Přerově ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 1 Zt 393/2001, v němž byl

spatřován trestný čin neuposlechnutí rozkazu podle § 273 odst. 1 tr. zák.,

zastaveno, bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny

podmínky pro takové rozhodnutí ve smyslu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1

písm. f) tr. ř. Proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyšší státní

zástupkyně napadené usnesení odvolacího soudu v této části zrušil. Zrušil také

všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud

vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v

Ostravě – pobočce v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu

projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je odvolací soud vázán právním

názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud v části věnované bodu A)

dovolání nejvyšší státní zástupkyně.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení

není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2007

Předsedkyně

senátu:

JUDr. Věra Kůrková