8 Tdo 124/2024

8 Tdo 124/2024-5777

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2024 o dovolání obviněné J. O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 6 T 6/2019, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se částečně zrušují rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, a rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2019, ve výrocích týkajících se obviněné J. O., jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu této obviněné, a ve výroku, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc obviněné J. O. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

V ostatních částech zůstala přezkoumávaná rozhodnutí beze změny.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2019, byla obviněná J. O. uznána vinnou přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku spáchaným podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství s obviněným M. S.

2. Odsouzena byla podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. S. a o náhradě škody.

3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, z podnětu odvolání obou obviněných směřujících proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podle § 258 odst. 1 písm. b), c), e), f) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu ohledně obou obviněných a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné znovu uznal vinnými v bodech 1) až 143) skutkem, jímž obviněná J. O. spáchala přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku ve spolupachatelství s obviněným M. S., nar. XY, jehož jednání bylo posouzeno podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku, a to na skutkovém základě spočívajícím zkráceně v tom, že oba obvinění po předchozí domluvě a za vzájemné součinnosti v bodech 1) až 143), v úmyslu se neoprávněně obohatit, v době od 30. 4. 2015 do 5. 6. 2017 v XY a XY, okres XY, vylákali společně finanční prostředky v celkové výši 206.473 Kč od označených poškozených uvedených v rozsudku jménem, datem narození a místem bydliště na různých místech v České republice tím, že prostřednictvím internetu (vyjma bodu 39., kde se poškozený a obviněný M. S. domlouvali osobně), na inzertních internetových stránkách bazos.cz, hyperinzerce.cz a nebo na sociální síti Facebook, nabízeli ke koupi různé zboží, převážně elektroniku s možností úhrady formou bankovního převodu před dodáním zboží, kdy však inzerované zboží obvinění neměli, a ani neměli v úmyslu si ho opatřit a poškozeným dodat, avšak jednotliví uvedení poškození, kteří o této skutečnosti nevěděli, si předmětné zboží objednali, kupní cenu po dohodě s obviněnými předem uhradili bankovním převodem na konkrétně uvedené bankovní účty, které si obvinění za tímto účelem založili, následně obvinění objednané zboží v souladu se svým původním záměrem nedodali, přestali s poškozenými komunikovat a dále byli nekontaktní, obdržené finanční prostředky nevrátili a použili je pro vlastní potřebu. Jednotlivé dílčí útoky vztahující se ke každému z poškozených jsou rozvedeny v bodech 1) až 143) výroku rozsudku.

4. Obviněnou J. O. za tento přečin odvolací soud odsoudil podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podmíněně podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Rozhodl rovněž o vině obviněného M. S., jehož uznal samostatně vinným i v bodě 144), a o jemu uloženém trestu, jakož i o náhradě škody poškozeným, a to jednak podle § 228 odst. 1 tr. ř. a jednak podle § 229 odst. 1 či odst. 2 tr. ř.

II. Dovolání obviněné

5. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, dovolání, protože tvrdila, že soud skutek, který jí je kladen za vinu, nesprávně právně soud posoudil, neboť nebral do úvahy, že k tomuto jednání byla v důsledku týrání obviněným M. S. donucena, když jejím úmyslem nebylo uvedený čin spáchat.

6. Obviněná poukázala na to, že v řízení bylo prokázáno, že obviněný M. S. byl za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, který na ní páchal po delší dobu, a přečin vydírání, odsouzen. Uvedená trestná činnost spočívala v tom, že po celou dobu od jejich seznámení až do jeho vzetí do vazby ji sledoval, slovně i fyzicky ji napadal, nutil ji, aby s ním jezdila na údajné pracovní schůzky, uzamykal ji v autě, zakazoval jí stýkat se s kamarády, najít si zaměstnání, telefonovat s matkou, bránil jí v odchodu z bytu uzamčením v bytě, přiměl ji založit si účty u různých bank, ponechal si karty a hesla k internetovému bankovnictví, měnil jí telefony a zakazoval jí je užívat, poté, co byla předvolána na policejní oddělení k podání výpovědi, ji nutil, aby vypovídala skutečnosti, které jí předem nastínil nebo jí nařizoval, aby nevypovídala, a to vše pod pohrůžkami, že nechá prostřednictvím otce zabít její rodiče a bratra, vyhodí jejich dům do povětří, v době, když byla těhotná, jí vyhrožoval, že zařídí, aby umřela nebo potratila atd. Ona se jeho nátlaku podvolovala a plnila jeho požadavky z obavy, aby své výhrůžky nesplnil. Kdyby ji obviněný nenutil a neměla z něho strach, popsaného trestného jednání by se nedopustila.

7. Z uvedených důvodů považovala výrok o vině, jenž se jí týká, za nesprávný z důvodu vadného právního posouzení jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, protože pro něj schází z její strany úmysl jako obligatorní znak této skutkové podstaty. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, v části, jíž byla uznána vinnou a byl jí uložen trest a povinnost k náhradě škody, zrušil a sám rozhodl o jejím zproštění.

III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství

8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k podanému dovolání poukázala, že označení důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, odpovídá právní úpravě tohoto důvodu před novelou trestního řádu učiněnou zákonem č. 220/2021 Sb., která zavedla pod písmenem g) nový dovolací důvod, jejž obviněná neuplatnila. Obsah původního důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je od 1. 1. 2022 obsažen v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. S ohledem na argumentaci směřující proti subjektivní stránce a její beztrestnosti z důvodů týrání spoluobviněným shledala, že obviněná vytýkala právní vady v souladu s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

9. S obsahem dovolání se státní zástupkyně ztotožnila. Poukázala na to, že je v souladu se zjištěními plynoucími ze spisového materiálu, z něhož shledala, že obviněný M. S. byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, uznán vinným a odsouzen za zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a přečin vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, jež spáchal vůči dovolatelce v období od roku 2014 do 16. 6. 2017, které se překrývá s dobou páchání nyní posuzované trestné činnosti, i dobou jejich společného soužití. Jestliže skutková zjištění v uvedené trestní věci, která spočívala mimo jiné v tom, že obviněnou fyzicky napadl, nutil ji, aby s ním jezdila vozidlem na údajné pracovní schůzky, často musela čekat ve vozidle, kde ji uzamykal, hlídal ji v jejím zaměstnání, postupně po ní požadoval, aby si u různých bank zakládala účty a přiměl ji, aby mu umožnila nejdříve na účty posílat jeho peníze, přiměl ji přes odmítavé stanovisko, aby pracovala na živnostenský list a pracovala jako OSVČ, často jí měnil telefony a SIM-karty a zakazoval jí telefony užívat, nutil ji, aby vypovídala před policejními orgány, které šetřily okolnosti zasílání finančních částek na její účty, skutečnosti, které jí předem nastínil, a to pod pohrůžkami, že nechá prostřednictvím svého otce zabít její rodiče a bratra, vyhodí dům do povětří apod., lze dovodit, že obviněná nejednala o své vůli. Vyhrožoval jí i tím, že jí vezme dceru, a proto s ním dne 19. 11. 2016 uzavřela sňatek, který však byl záhy anulován. Uvedené podle státní zástupkyně svědčí o tom, že obviněná z obav ze splnění výhrůžek se podvolovala nátlaku M. S. a plnila jeho požadavky, a soudy pochybily, pokud neuvěřily této obhajobě obviněné, že se plně požadavkům obviněného podrobila.

10. I když soud prvního stupně připustil, že obviněná v rozhodné době byla ze strany spoluobviněného M. S. týrána, shledal nesprávně její trestní odpovědnost, neboť vyzdvihl dlouhou dobu páchání trestného jednání a to, že se žádným rodinným příslušníkům nesvěřila, a tvrdil, že měla možnost jednání obviněného nejméně při výsleších na policii nebo na soudě oznámit a zamezit tak škodlivým následkům, což neučinila. Rovněž vycházel z rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 2 T 63/2017, jímž byla uznána vinnou přečinem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, z něhož dovodil, že věděla, jaké jednání obviněný M. S. provozuje, a že se na něm částečně podílí i ona, a proto u ní shledal přímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Ani odvolací soud uvedené nesprávné úvahy nenapravil a při ztotožnění se se všemi závěry soudu prvního stupně jen poukázal na § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku s tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně u obviněné shledal minimálně úmysl nepřímý.

11. Podle státní zástupkyně soudy nedocenily, že obviněná byla obětí domácího násilí, (viz rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017), ani závěr znalců, kteří u ní zjistili syndrom týrané osoby. Proto dospěla k závěru, že v posuzované trestní věci je zjevné, že obviněná byla ze strany spoluobviněného M. S. de facto oloupena o svoji svobodu a sebeurčení, a to z důvodu obav, z důsledků jeho výhrůžek, jimž věřila. O tom, jak významně byla obviněným zmanipulovaná, svědčí i jejich sňatek uzavřený dne 19. 11. 2016, jenž byl s ohledem na nedostatek její vůle anulován. Právě v důsledku této specifické situace není vyloučeno, že nebyla schopna se jakkoli vůči jeho jednání vymezit, a to ani v komunikaci s blízkou rodinou, nebo oznámit jeho jednání na policii, k čemuž došlo až se značným odstupem. Z těchto důvodů nebylo postaveno najisto, zda obviněná nejednala v krajní nouzi podle § 28 tr. zákoníku, případně, zda míra jejího zavinění nebyla specifickými okolnostmi případu snížena do takové míry, že by bylo třeba uvažovat o její beztrestnosti v intencích ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku, a to při uvážení nedostatku možnosti obrany z její strany vůči obviněnému. V daných souvislostech soudy vyjádřený závěr, že délka doby podvodného jednání musela obviněné signalizovat, že se dopouští trestného jednání, je podle státní zástupkyně zcela neadekvátní právě proto, že šlo o oběť velmi intenzivního domácího násilí. Stejně tak na ní nebylo zjevně možné spravedlivě požadovat, aby se svěřila buď rodinným příslušníkům nebo jednání obviněného sama nahlásila policii, neboť v inkriminované době byla de facto loutkou v jeho rukách.

12. V souladu s podaným dovoláním státní zástupkyně shledala, že nemůže přezkoumávané rozhodnutí obstát, a navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ? pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě ? pobočce v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Též navrhla toto rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované věci třeba rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

IV. Přípustnost a obecné podmínky dovolání

13. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

14. Dovolání je možné podat pouze na podkladě důvodů uvedených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř., a Nejvyšší soud posuzuje, zda uplatněné výhrady tomuto zákonnému vymezení odpovídají. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).

15. Vzhledem k tomu, že dovolání obviněné podané prostřednictvím obhájce splňuje zákonem stanovené formální náležitosti, Nejvyšší soud zkoumal, zda koresponduje s obviněnou označeným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že jeho prostřednictvím vytýkala nedostatky v subjektivní stránce, tedy v právní kvalifikaci. Je však třeba souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že dovolání bylo podáno v době platnosti novely trestního řádu provedené zákonem č. 220/2021 Sb. Tato novela účinná od 1. 1. 2022, změnila důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž nově vymezila další dovolací důvod, a původní znění uvedeného důvodu podle § písmene g) nyní odpovídá písmenu h) § 265b odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud ve své přezkumné činnosti vycházel ze zásady platné pro trestní řízení, že procesní úkony se zásadně provádějí podle trestního řádu účinného v době konaného řízení (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.) a při rozhodování v této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, tj. ve znění novely trestního řádu účinné od 1. 1. 2022.

16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím je možné uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat rozsah provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., podle tohoto důvodu v zásadě není možné, poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).

V. K důvodnosti námitek

17. Jak se z obsahu podaného dovolání podává, obviněná výhrady proti vadné právní kvalifikaci založila na námitkách proti nedostatku subjektivní stránky u přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jehož se měla dopustit ve spolupachatelství se svým partnerem a bývalým manželem M. S. za situace, kdy o jeho trestné činnost zásadně nevěděla, a pokud na ní participovala, činila tak pod jeho nátlakem, kdy úkony spojené s touto trestnou činností vykonávala podle jeho pokynů jako oběť jeho týrání (za které byl již odsouzen). Takto vznesené námitky korespondují s vymezením důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [dříve důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] a Nejvyšší soud, když shledal, že dovolání obviněné netrpí vadami, pro které by je mohl podle § 265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dovolání shledal důvodným.

18. Nejprve je třeba konstatovat, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování, které vyústilo ve skutkové závěry obsažené ve výroku o vině jeho rozsudku (srov. č. l. 5253, 5344, 5349, 5372). Soud měl k dispozici všechny potřebné podklady pro to, aby mohl o vině obviněné J. O. rozhodnout, a to i se zřetelem na jí uváděnou obhajobu, že se trestného jednání dopustila v důsledku nátlaku a týrání obviněného. K tomu je třeba poznamenat, že tuto obhajobu obviněná uplatňovala po celou dobu vedeného trestního stíhání, jak ji i soud prvního stupně akceptoval a zaznamenal v bodě 2.

svého rozsudku na straně 47, kde konstatoval, že obviněná jak v přípravném řízení, tak i u hlavního líčení trestnou činnost popřela v zásadě s argumentem, že byla obviněným týrána, a proto byl také jejich sňatek anulován. Soud připustil, že popsala, za jakých okolností pod vlivem a nátlakem obviněného trestné jednání realizovala. Rovněž je třeba zdůraznit, že soud v bodě 2. na stranách 44 až 45 popsal a rozvedl výpovědi obviněného, jak je postupně činil v průběhu trestního řízení, kde zejména při hlavním líčení dne 6.

11. 2019 účast obviněné na společném jednání rozvedl tak, že trestnou činnost spáchal proto, že neměl moc peněz, ale obviněná nic neudělala, protože, i když věděla, co dělá, činila tak proto, že ji přemluvil, aby si založila účty a pomáhala mu sepisovat doklady, ve vztahu ke koupi si však podklady dělal sám. Nevěděla, že peníze, které šly na domácnost, pocházejí z jeho trestné činnosti. Soud měl k dispozici nejen rozsudek ve věci Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, jímž byl obviněný uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr.

zákoníku a přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, ale i další podklady svědčící o tom, že doba týrání a situace obviněné, v níž se nacházela v době páchání činu, jenž jí je kladen za vinu, spadají do stejného časového vymezení. Ze všech těchto důkazů se podává, že obviněná byla obětí týrání a jednala pod vlivem obviněného. Z uvedeného je zjevné, že k týrání a vydírání obviněné docházelo v roce 2014 až do 16. 6. 2017, což kopíruje dobu i nyní posuzované trestné činnosti, na níž celé se měla obviněná podílet od 30.

4. 2015 do 5. 6. 2017. Tato časová shodnost je zřejmá. Jak důvodně poznamenala státní zástupkyně ve svém vyjádření, soudy tyto skutečnosti nepřehlédly, ale nesprávně je vyhodnotily.

19. Soud prvního stupně učinil nesprávné právní závěry, s nimiž se zásadně ztotožnil i odvolací soud, jenž je parafrázoval s kladným postojem k nim (srov. bod 11. na straně 74 rozsudku odvolacího soudu). Soudy nevěnovaly potřebnou pozornost hodnocení všech ve věci provedených důkazů, které nedostatečně promítly do právních úvah o naplnění všech znaků přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Paušalizovaly a nedocenily ze všech zjištěných hledisek závažnost postavení obviněné jako oběti týrání obviněného, v důsledku čehož došlo u obviněné ke zbavení její vlastní vůle a možnosti o sobě svobodně rozhodovat. Obviněný byl agresorem, jenž ji po všech stránkách ovlivňoval.

20. Nelze proto považovat za správné závěry týkající se viny obviněné vyjádřené soudem prvního stupně toliko v bodě 3. svého rozsudku, v němž uvedl, že podle výpovědi obviněného M. S. „obviněná o jeho trestném jednání musela vědět, věděla, že má větší počet mobilních telefonů a jiného elektronického zboží, které nabízí prostřednictvím internetu zájemcům, s některými z nich sama komunikovala, vystavovala faktury. Je sice pravdou, že obžalovaná O. byla obžalovaným S. v rozhodné době týrána, za toto byl obžalovaný rozsudkem OS Šumperk sp. zn. 2 T 137/2017 ze dne 1. 11. 2017 odsouzen, ale je zde nutno poukázat na dlouhou dobu páchání trestného jednání, je nutno přihlédnout i k výpovědím rodiny obžalované O., která sice potvrzuje vzájemné nedobré vztahy mezi manželi, ale žádnému z nich se obžalovaná nikdy nesvěřila s tím, že by pod nátlakem obžalovaného S. mu pomáhala s jakoukoli formou soukromého podnikání, příp. podvodného jednání a jak obžalovaná, tak i obžalovaný S. oba připustili, že část výtěžku trestného jednání byla spotřebována pro oba obžalované na úhradu potřeb rodiny. Proto soud dovozuje, že výpovědi obžalovaného S. zejména z přípravného řízení jsou on sám, ale i obžalovaná O., (která popírá, že by sama dobrovolně společně s obžalovaným popsané trestné jednání páchala) usvědčováni. K obžalované O. je nutno poukázat na rozsudek OS Šumperk sp.zn. 2 T 63/2017 ze dne 16. 8. 2017, kde byla uznána vinou přečinem dle § 346/2a) tr. zákoníku, na její výpověď ohledně obžalovaného S. a i z této výpovědi soud dovozuje, že obžalovaná O. věděla, jaké jednání obžalovaný S. provozuje, že se na něm částečně podílí i ona a měla možnost toto jednání nejméně při výsleších na policii či na soudě oznámit a zamezit škodlivým následkům. Soud má proto na základě těchto skutečností a tohoto rozboru důkazů za prokázáno zavinění obou obžalovaných v celém rozsahu podané obžaloby v bodech 1-144), kdy oba obžalovaní jsou mimo výše popsané usvědčování výpověďmi všech 138 poškozených, všemi popsanými listinnými důkazy i protokolem o domovní prohlídce. Subjektivní stránku jednání obou obžalovaných poté soud hodnotí jako úmysl přímý dle § 15/1a) tr. zákoníku – oba obžalovaní věděli jakého trestného jednání se dopouštějí a dopustit se ho chtěli“.

21. Nejvyšší soud v této věci považoval za vhodné celou tuto pasáž uvést, protože z jejího obsahu je zjevné, že jen takto popsané závěry soudu jsou nedostačující, zavádějící a neúplné a svědčí o tom, že se soud nevypořádal se všemi rozhodnými zjištěními důležitými pro závěry o vině obviněné především z hlediska toho, že šlo o týranou osobu. Soud vůbec nevysvětil, v čem je konkrétně spatřována objektivní i subjektivní stránka přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ani se nezabýval důvodností závěru o spolupachatelství podle § 23 tr.

zákoníku. Z nedostatečných argumentů je patrné, že úvahy neodpovídají požadavkům na řádné odůvodnění právních závěrů o vině přečinem podvodu. Nevysvětlil, z jakých skutečností dovodil, že obviněná i při závěru, že byla týrána, jednala dobrovolně a svobodně, neuvedl, jak se vypořádal s její obhajobou, jak reagoval na výpovědi obviněného, a to zejména co do rozsahu, v jakém se obviněná zapojila do údajně společné trestné činnosti směřující k tomu, v jakém rozsahu obviněná participovala na jednání obviněného, resp. zda a jak se do jím páchané trestné činnosti skutečně ona vlastními aktivitami zapojovala, obzvláště, když obviněný u hlavního líčení uváděl, že u ní o dobrovolné chování nešlo.

Nevysvětlil, proč její výpovědi neuvěřil, nezabýval se tím, zda jednala o své vlastní vůli či ze strachu z obviněného, ani nebral do úvahy důvody, které ve své výpovědi rozvedla, nezabýval se tím, že jí uváděná obhajoba má podklad v rozsudku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, jímž byl obviněný za její týrání odsouzen, a to přesto, že tyto skutečnosti jsou patrné ze všech výše uvedených důkazů, z nichž plyne, že byla vydírána a byl na ni vyvíjen nátlak k tomu, aby se jeho vůli podrobovala, což jasně a zřejmě plyne ze skutkových zjištění v rozsudku ze dne 1.

11. 2017 ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 137/2017. Uvedené skutečnosti navíc plně souvisejí i s rozhodnutím o anulaci manželství uzavřeného mezi dovolatelkou a obviněným, jejímž důvodem bylo právě to, že sňatek byl obviněným vynucen a ona ho uzavřela nedobrovolně, pod jeho nátlakem. Právě od těchto skutečností bylo třeba odvíjet další úvahy vztahující se k otázce věrohodnosti výpovědi obviněné, ty však v rozsudku uvedeny nejsou.

22. V tomto smyslu jakékoliv hodnocení v rozsudku soudu prvního stupně chybí a nedoplnil je ani odvolací soud, čímž přezkoumávaná rozhodnutí postrádají vyhodnocení právních závěrů týkajících se zejména subjektivní stránky, u níž nelze pominout všechny souvislosti a není možné ji vyjádřit jen jako závěr o tom, zda byl naplněn úmysl přímý nebo nepřímý, a to navíc paušálně ve vztahu k oběma obviněným. Rovněž při absenci jakékoliv úvahy týkající se naplnění znaků společného jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku je rozhodnutí nejasné, zavádějící a nerespektující zásadní pravidla o posouzení viny za dodržení všech zásad pro řádné a pochybnosti nevzbuzující rozhodnutí o vině. Je patrné, že rozhodnutí pomíjejí prokázaná zjištění, že obviněná byla obviněným dlouhou dobu, intenzivně a také v době projednávané trestné činnosti (viz rozsudek ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017) týrána s následkem v podobě syndromu týrané osoby, čímž se soud, jak důvodně zmínila státní zástupkyně, v této věci při právních závěrech nezabýval.

23. Jestliže soud prvního stupně ve všech těchto směrech své úvahy nepodal a zejména se nezabýval jednotlivými znaky skutkové podstaty posuzovaného přečinu, a to po stránce objektivní i subjektivní, pochybil. Odvolací soud tuto vadu nenapravil, neboť důvodné námitky obviněné nebral do úvahy, a proto jsou obě rozhodnutí nepřezkoumatelná a nemohou již z tohoto důvodu obstát, neboť oba soudy porušily základní princip trestního řízení vyjadřující nutnost důkazní postup pečlivě a úplně popsat a také logicky a přesvědčivě odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 tr. ř.) a stejně tak usnesení, které pojednává o meritu věci (§ 134 tr. ř.). V této věci odůvodnění rozhodnutí nerespektují označená kritéria, neboť tvrzení soudů byla založena na zjevně nesprávně vyjádřených úvahách. Taková rozhodnutí (jejich odůvodnění či naopak absence zdůvodnění tam, kde rozhodné skutečnosti prostě odůvodněny být musí) nesou stopy libovůle, a protože nejsou adhezní ke zcela určitě zjištěnému skutkovému ději, jde o rozhodnutí, která nerespektují trestní řád jako základní procesní trestněprávní předpis. V konečném důsledku se takové rozhodnutí posouvá i do polohy protiústavní, zejména z hlediska nároku člověka, který je trestně stíhán, na to, aby se mu dostalo spravedlivého posouzení jeho věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000). Skutečnost, že z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nelze spolehlivě dovodit závěr o tom, že se obviněná dopustila trestného činu uvedeného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, je třeba hodnotit jako nedodržení požadavků kladených trestním řádem na náležitosti rozsudků a usnesení v trestním řízení, zejména pokud jde o jejich odůvodnění (§ 125 a 134 tr. ř.). Taková rozhodnutí jsou de facto nepřezkoumatelná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. IV. ÚS 525/01).

24. Při tomto závěru Nejvyššího soudu, kdy je zjevné, že předložená rozhodnutí neobsahují dostatek podkladů pro to, aby na jejich podkladě mohl být učiněn spolehlivý závěr o vině obviněné, nemohla dovoláním napadená rozhodnutí obstát především pro jejich nepřezkoumatelnost. Je totiž zjevné, že z podkladů, které soudy měly k dispozici, neučinily závěry, které by s těmito zjištěnými skutečnostmi korespondovaly. Soudy nebraly pro své závěry do úvahy všechny zjištěné skutečnosti a zcela ignorovaly zejména subjektivní stránku činu, jejž obviněné kladly za vinu. V tomto směru její obhajobu zcela nemístně zlehčily, nehodnotily ji v souladu se všemi učiněnými zjištěními, která sice zčásti konstatovaly, ale bez adekvátního vyhodnocení s nutností se řádně vypořádat se všemi znaky skutkové podstaty přečinu, jímž ji uznaly vinnou.

25. K uvedeným nedostatkům Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně při hlavním líčení dne 3. 11. 2021 (viz č. l. 5344 a násl. spisu) provedl podle § 211 odst. 1 tr. ř. důkaz čtením dokladů založených ve svazku 19 spisu, a to konkrétně podstatný obsah spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 137/2017, zejména rozsudek týkající se odsouzení obviněného za týrání a vydírání obviněné, jak již bylo výše uvedeno, ale i další v tomto svazku založené důkazy, které mapují zejména situaci týkající se uvedené trestní věci.

Byť se jedná o jinou trestní věc, bylo potřeba nejen s ohledem na námitky obviněné uplatněné v nyní projednávaném dovolání, ale zejména na jí celou dobu vedenou obhajobu, na okolnosti, které se po celé trestní řízení podávají v nyní zkoumané věci, klást na ně důraz a vypořádat se s nimi. Soudy těmto skutečnostem nevěnovaly žádnou pozornost a nereagovaly adekvátně na všechna zjištění. Zejména nedovodily, že obviněná nebyla schopna z vlastní vůle v posuzované věci jednat, protože byla plně ovládána obviněným.

Právě ze závěrů rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, jímž byl obviněný odsouzen pro trestné činy páchané na dovolatelce ve zcela shodném časovém období, jak bylo uvedeno, lze zjistit rozhodné skutečnosti, které zcela přisvědčují obviněné. Předně je třeba se zaměřit na popis skutku (na který rovněž v jeho podstatné části již ve svém vyjádření upozornila státní zástupkyně), neboť již v tomto popisu činu, jímž byl obviněný M. S. rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 1.

11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, uznán vinným, je zřejmé, že jeho zaznamenané jednání se vztahuje k činu, který je obviněné nyní kladen za vinu, protože se v něm výslovně uvádí, že „…nutil poškozenou, aby s ním jezdila vozidlem na údajné pracovní schůzky do různých měst v okolí Olomouce… často musela čekat ve vozidle, pokud projevila žádost o návrat domů, v autě ji opakovaně uzamykal… postupně po ní požadoval, aby si u různých bank zakládala účty a přiměl ji, aby mu umožnila nejdříve na účty posílat jeho peníze, kdy k účtu měl přístup prostřednictvím karty i znalostí hesel k internetovému bankovnictví,… často jí měnil telefony a SIM-karty a zakazoval jí telefony užívat, poté co byla předvolána na policejní oddělení k podání výpovědi ve věci peněz, které byly zasílány na její účty, ji nutil, aby vypovídala před policejními orgány, které šetřily okolnosti zasílání finančních částek na její účty, kdy pro toto jednání je proti M.

S. již vedeno trestní stíhání, kdy J. S. O. je z části stíhána pro spolupachatelství, skutečnosti, které jí předem nastínil nebo jí nařizoval, aby v některých případech odmítla vypovídat, a to pod pohrůžkami, že nechá prostřednictvím svého otce zabít její rodiče a bratra, vyhodí dům do povětří…, pokud to nesplnila podle jeho představ…. Po celou dobu se poškozená J. S. O. z obav ze splnění výhrůžek podvolovala nátlaku M. S. a plnila jeho požadavky“.

26. Pokud by soudy tyto skutečnosti posuzovaly, shledaly by, že je zde reagováno přímo na okolnosti projednávané trestné činnosti, jak je popisovala obviněná a v některých svých výpovědích i obviněný. Není tudíž pochyb o tom, že z jednání, jehož se obviněný dopouštěl vůči obviněné jako oběti jeho týrání, vyplývá zřejmý přímý vztah týrání a vydírání dovolatelky obviněným k nyní posuzované trestní věci. Tímto směrem však soudy své úvahy nevedly a ani k námitkám obviněné se s nimi nevypořádaly, ač právě tento způsob nakládání s ní jako obětí představuje důležitý podklad pro posuzování subjektivního vztahu obviněné k jí za vinu kladené trestné činnosti, zejména při posuzování její volní stránky.

Kromě toho se soud rovněž nezabýval ani dalšími skutečnostmi zjištěnými k osobě obviněné jako oběti a jejímu psychickému stavu. Byť jde o zjištění v uvedené jiné trestní věci, konkrétně z rozsudku ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 2 T 137/2017, soud jím důkaz provedl, a navíc i z dalších listinných důkazů vyplývá, že obviněná trpěla syndromem týrané osoby. Tyto závěry jsou konstatovány v odůvodnění předmětného rozsudku (č. l. 4609 svazku 19 spisu v nyní projednávané věci) a jsou též obsaženy ve znaleckému posudku (č. l.

4664 tamtéž), který soud jako listinný důkaz přečetl. Nelze též pominout další zjištění k osobě J. O., u níž se projevily negativními důsledky v konfliktních situacích, byly patrné pocity strachu z obviněného, závislost na rodinném prostředí, byly u ní přítomny defenzivní obranné mechanismy. Vliv obviněného na dovolatelku je zřejmý rovněž ze zprávy města Hanušovice (č. l. 4681 tamtéž), podle níž obviněný za ní chodil i do zaměstnání, kde býval přítomen, sledoval ji do šatny, kde se převlékaly i její kolegyně.

Všechna tato zjištění bylo třeba brát do úvahy a vypořádat se s nimi s ohledem na jednotlivé znaky přečinu, který obviněná měla spáchat společně s obviněným v nepřímém úmyslu, přestože takto měla jednat za situace, pod vlivem obviněného a ve stavu strachu z něj.

27. S ohledem na to, že šlo o oběť týrání, k němuž docházelo po velmi dlouhou dobu, navíc trpící syndromem týrané osoby, měl soud právě této skutečnosti věnovat zvýšenou pozornost a účast obviněné na údajném společném jednání právě z tohoto hlediska posuzovat. Tomuto požadavku však soud nevyhověl a při absenci takových úvah, aniž by bral v potaz všechny výše uvedené skutečnosti, učinil závěr o její vině, kterou dovodil bez širších souvislostí z toho, že byla “rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 2 T 63/2017, uznána vinnou přečinem křivé výpovědi podle § 346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.“ Uvedený argument je však rovněž zavádějící, protože soud neuvážil, zda i toto odsouzení nesouvisí s tím, že obviněná byla obviněným týraná, protože podle tam uvedených skutkových zjištění dne 27. 4. 2016 (tedy též v době páchání posuzované trestné činnosti) – zkráceně – v rámci svědecké výpovědi ve věci obviněného M. S. (stíhaného pro trestné činy podle § 230, § 206 a § 182 tr. zákoníku) po předchozím řádném poučení v úmyslu vyvinit obviněného vypovídala o jeho trestní věci nepravdivě. Nelze odhlédnout od vázanosti tímto rozsudkem (srov. § 9 odst. 1 tr. ř.), avšak bylo i přesto nutné uvážit, do jaké míry může být v nyní posuzované trestní věci toto odsouzení obviněné argumentem pro závěr, že jí nelze věřit, že byla pod vlivem obviněného a zkoumanou trestnou činnost spáchala mimo svou vůli.

28. Soud se dostatečně nezabýval ani svým závěrem, že „obžalovaná O. věděla, jaké jednání obžalovaný S. provozuje, že se na něm částečně podílí i ona a měla možnost toto jednání nejméně při výsleších na policii či na soudě oznámit a zamezit škodlivým následkům.“ Nebral do úvahy ani to, že obviněná svou obhajobu, že čin, jenž jí je kladen za vinu, nečinila svobodně, uváděla od přípravného řízení (srov. bod 3. stranu 47 rozsudku soudu prvního stupně) včetně toho, že ji týral, podala žádost o anulaci sňatku, jíž bylo vyhověno, a v této výpovědi poukazuje na to, co vše dělala jen proto, že to po ní obviněný chtěl. Ani v tomto argumentu není možné soudům přisvědčit, ale naopak je třeba zdůraznit jejich zcela nelogický a v rozporu s provedeným dokazováním učiněný závěr, s nímž se samy ani podrobně nevypořádaly.

29. Stejně nejasný a důkazy nepodložený a rovněž ze zjištěných okolností nevyplývající je závěr soudu, že „soud má proto na základě těchto skutečností a tohoto rozboru důkazů za prokázáno zavinění obou obžalovaných v celém rozsahu podané obžaloby v bodech 1-144), kdy oba obžalovaní jsou mimo výše popsané usvědčování výpověďmi všech 138 poškozených, všemi popsanými listinnými důkazy i protokolem o domovní prohlídce...“. Uvedený závěr je natolik paušální, že jeho správnost vykazuje pochybnosti, protože jde o závěr činěný k oběma obviněným, a není zřejmé, v čem spočívalo konkrétně jednání obviněné, které je plně ztotožňováno s tím, co činil obviněný, a to přesto, že soud v posuzovaném bodě 3. svého rozsudku uváděl, že obviněná o trestné činnosti obviněného věděla a že se na jeho činu podílela „částečně“. Při těchto závěrech je třeba se podivovat nad tím, že o její činnosti mohli vypovídat všichni ze 138 poškozených, když i obviněný sám poukazoval ve své výpovědi na to, že podíl obviněné byl nepatrný, že na něho často čekávala (obviněná tvrdí zamknutá v autě s nemožností odejít) a nejspíše se podílela tím, že zakládala účty a kupovala telefony. Nebyla proto v kontaktu s poškozenými, a tudíž všechny jejich výpovědi o její účasti nemohou vypovídat. Posuzovaný závěr je nutné hodnotit jako povrchní a nemající oporu ve výsledcích provedeného dokazování.

30. Nepřezkoumatelný a nedostatečný je závěr soudu, že „subjektivní stránku jednání obou obžalovaných poté soud hodnotí jako úmysl přímý dle § 15/1a) tr. zákoníku – oba obžalovaní věděli jakého trestného jednání se dopouštějí a dopustit se ho chtěli“, protože odporuje hmotněprávním zásadám a pravidlům vymezujícím společné jednání a zavinění, jimiž se soud vůbec nezabýval.

31. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a takovým jednáním způsobí na cizím majetku větší škodu [podle § 138 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku představující nejméně částku 100.000 Kč]. Jde o trestný čin úmyslný, postačí úmysl nepřímý [§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Uvedením v omyl se rozumí předstírání okolností, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 45/1996, č. 13/1981 a č. 44/1999 Sb. rozh. tr.), což jsou okolnosti objektivní stránky, k níž musí směřovat zavinění pachatele.

32. Soudy dosud u jednání obviněné řádně nezkoumaly shora uvedené skutečnosti, zejména že byla týrána obviněným a jednala pod jeho vlivem, a z těchto hledisek se nezabývaly ani jejím zaviněním, které vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).

33. Zavinění se obecně musí vztahovat na všechny objektivně deskriptivní znaky daného trestného činu, především tedy na jednání uvedené v příslušném ustanovení. Zde obohatit sebe nebo jiného tím, že uvede někoho v omyl a způsobit tím větší škodu. Pokud není dáno zavinění k některému z těchto znaků, nemůže být pachatel za takový čin trestně odpovědný. Zavinění je podle § 15, 16 tr. zákoníku vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností a má zásadní význam pro nedbalostní zavinění. Zahrnuje především vnímání objektivního světa, ve kterém se pohybuje, pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností. Při takovémto usuzování se pachateli jeví některé složky jako jisté a některé jen jako možné (např. pachatel, který v úmyslu usmrtit poškozeného na něj několikrát vystřelí a zasáhne ho opakovaně do prsou, nemůže vědět s naprostou jistotou, že ho usmrtil, a to na rozdíl od pachatele, který sekerou zcela oddělí hlavu poškozeného od jeho těla). Složka vědění zahrnuje nejen vědění skutečné, aktuální, ale i potenciální, tedy možnost takového vědění (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 325, 326).

34. V posuzované věci je však rozhodná volní složka, u níž je podstatný aktivní kladný vztah k zamýšleným či uvažovaným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností (pachatel hodnotí svou vědomost, představy a úsudky), aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím).

Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená – tedy případ kdy pachatel si přeje např. smrt určité osoby a vyjádří tuto svou vůli i slovně, ale neučiní k tomu žádný konkrétní akt). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání.

Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale i u méně intenzivního „srozumění“ (ve srovnání s chtěním), které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění pokrývá i následek relevantní z hlediska trestního práva (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 327).

35. S ohledem na to, že obviněná jednala pod vlivem obviněného a nebyla schopna za sebe rozhodovat, nechala se plně ovládat, protože jako oběť týrání trpící syndromem týrané osoby se u ní projevovalo, že s ní obviněný manipuloval ve snaze ji ovládat a mít nad ní moc, což se mu zřejmě podařilo, a proto jí, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování, vnucoval svou vůli, což obviněná akceptovala a chovala se podle toho, co po ní žádal, nebo k čemu ji nutil, bylo třeba její zavinění podrobit řádnému posouzení.

Součástí uvedeného syndromu jsou typické faktory, které determinují jednání týraného partnera, který si díky psychickému stavu, jenž je u něj navozen týráním, netroufá vzepřít rozhodnutím a příkazům partnera. U syndromu týrané osoby jsou zdůrazňovány především přetrvávající vazby k agresorovi, setrvávání ve vztahu s ním, zatajování závažnosti a příčin zranění, popírání viktimizace, kdy často dochází k tomu, že oběť, i přesto, že ve vztahu trpí, zlehčuje závažnost pachatelova jednání a odmítá svědecky vypovídat.

U obětí domácího násilí tedy chybí především racionální náhled na svoji situaci z důvodu vazby na pachatele, které ji vedou k tomu, aby v umělém, agresorem vytvořeném, světě žila (k tomu též srov. znalecký posudek na psychický stav obviněné zpracovaný ve věci sp. zn. 2 T 137/2017, založený v posuzovaném spise na č. l. 4680). Tomu, že obviněná trpěla syndromem týrané osoby, plně odpovídá způsob jejího chování, který je popsán v této věci, jenž konvenuje charakteristice oběti domácího násilí, k čemuž je třeba kromě jiného s ohledem na tvrzení, že obviněná v tomto vztahu setrvávala dlouho, a přesto nikomu neřekla, vhodné připomenout, že „Jsou případy, kdy teprve vyhrocení incidentů až do stupně ohrožujícího zdraví a život vnímá oběť jako průlom, tedy bod zlomu.

Autorky explicitně upozorňují, že mnohé kroky či strategie oběti směřující k řešení domácího násilí mohou ztroskotat. Pro vnější okolí nemusí být ani „viditelné", protože de facto nevedly k žádným změnám v soužití partnerů. Přesto jsou i málo účinné kroky, které oběť podniká k prolomení kontroly a násilí, důležité. K těmto krokům patří i opakované pokusy o odchod z násilného vztahu. Poukazují totiž na složitost odpoutávání se od násilného partnera…“ (viz ČÍRTKOVÁ, L. Stabilita násilných vztahů. Rodina a právo.

Wolters Kluwer: 2020, č. 7, s. 23).

36. S přihlédnutím k těmto skutečnostem nelze u dovolatelky shledat podmínky pro pachatele (§ 22 tr. zákoníku) trestného činu, ani spolupachatele (§ 23 tr. zákoníku), jímž je podle trestního zákoníku ten, kdo se dopustí jednání, které je popsáno v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (pachatel dokonaného trestného činu), nebo je alespoň připravoval či se o ně pokusil (pachatel přípravy nebo pokusu trestného činu). Pachatelem je tedy ten, kdo bezprostředně spáchal trestný čin, neboť pachatel může mít spolupachatele či účastníky (organizátora, návodce a pomocníka), a proto je třeba § 22 odst. 1 tr.

zákoníku chápat především ve smyslu odlišení pachatele, který svým jednáním sám naplnil všechny znaky trestného činu, od spolupachatelů a účastníků. S tím úzce souvisí i otázka svobody lidské vůle, jejíž řešení sice nenáleží k úkolům vědy trestního práva, nicméně má zásadní důležitost jak pro trestní odpovědnost pachatele a její podmínky, tak i pro motivační účinek hrozby trestním postihem a trestem, a nakonec i pro oprávněnost, povahu a rozlišování trestních sankcí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník.

Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). Otázka svobody lidské vůle je rozhodná v situaci, kdy pachatel donutil jinou osobu fyzickým násilím (vis absoluta) k činu, který má vnější znaky trestného činu (srov. rozhodnutí č. 32/1955 Sb. rozh. tr.), a proto tato osoba sama nejednala.

37. Uvedené skutečnosti však soudy vůbec nezvažovaly a bez ohledu na to, jaké skutečnosti se ve věci podávají, shledaly, že obviněná jednala společně s obviněným jako spolupachatelka v nepřímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. K tomu je však třeba upozornit, že soudy se nezabývaly tím, že v nepřímém úmyslu je trestný čin spáchán, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit jinému smrt a pro případ, že ho způsobí, byl s tímto srozuměn (úmysl nepřímý). U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn.

Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce, ale je srozuměn s rizikem jeho vzniku), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva cílem relevantním. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá in eventum způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn (srov. ŠÁMAL, P.

a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, 341). V případě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku pachatel musí vědět, že spácháním skutku by mohl být ohrožen nebo porušen zájem, kterému je poskytována ochrana trestním zákonem, a pokud se tak stane, musí s tím být srozuměn. Srozumění je nutno vztahovat k následku trestného činu, který naplňuje rozhodnou skutkovou podstatu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2882/14).

Při eventuálním úmyslu pachatel svým jednáním zásadně mířil na jiný účel či sledoval jiný cíl, ale bylo mu jasné, že ho nedosáhne jinak než tím, že zřejmě – in eventum (nikoli nutně, pak by šlo o úmysl přímý, poněvadž pokud pachatel považuje následek za nutný, nutně ho také chce) dojde k porušení určitého právního statku, zákonem chráněného, zásadně tedy nepočítal s žádnou konkrétní okolností, jež by následku, který si představoval jako možný, mohla zabránit. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ale ani z hlediska psychického nazírání pachatele nutným výsledkem jeho jednání, neboť sleduje svým záměrem účel nebo cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak účelem nebo cílem relevantním, tak i účelem či cílem nezávadným, přitom je však pachatel vždy smířen s tím, že realizace tohoto účelu nebo cíle zřejmě in eventum předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, zpravidla pouze vedlejším následkem jednání pachatele, který je s ním srozuměn.

Okolnost, zda si pachatel byl jist, že trestněprávně relevantního následku dosáhne, či zda jen doufal či byl smířen s tím, že se mu to podaří, je pro podstatu úmyslu vedlejší. Zákonodárce se nemůže omezit jen na úmysl přímý, poněvadž do budoucna lze těžko odhadovat průběh děje a nikdo si nemůže být jist, zda události se budou vyvíjet úplně podle jeho přání. Pachatel musí v podstatě vždy počítat a také zpravidla tak činí, jen s určitou pravděpodobností. Proto pro úmysl musí postačit již pouhá představa možnosti výsledku, za podmínky že taková představa se bezprostředně projevila v jednání pachatele.

V tomto pojetí je srozuměním vždy pokryta tzv. nepravá lhostejnost, kdy lhostejnost pachatele k tomu, zda následek nastane nebo nenastane, vyjadřuje jeho aktivní kladné stanovisko k oběma možnostem, tedy sice méně intenzivní, ale aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku pachatele (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 343).

38. Všechna tato hlediska zůstala soudy obou stupňů zcela bez povšimnutí, a to přesto, že pokud obviněná byla plně co do svého jednání pod vlivem obviněného a své chování mu zcela podřizovala, nemohla uvedené podmínky pro závěr o tom, že jednala v nepřímém úmyslu, vůbec naplnit.

39. Soudy závěr o tom, že obviněná se činu měla dopustit jako spolupachatelka, rovněž ponechaly zcela bez zdůvodnění. Neřešily otázku, zda byly splněny podmínky společného jednání vymezené v ustanovení § 23 tr. zákoníku, podle nějž byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující, jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí č. 66/1955, nebo č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili na trestné činnosti stejnou měrou. Stačí i částečné přispění, třeba i v podřízené roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů, a je tak objektivně i subjektivně složkou děje, tvořícího ve svém celku trestné jednání (viz např. rozhodnutí č. 18/1994 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn. Společenská škodlivost spolupachatelství zahrnuje vedle společného jednání také skutečnost, že spolupachatelé jsou vědomím společné trestné činnosti navzájem posilováni při jejím páchání.

40. Uváží-li se všechny skutečnosti zjištěné v této trestní věci, jak byly výše popsány a rozvedeny, nebylo možné, aby soudy rozhodly, že obvinění jednali jako spolupachatelé, když tento závěr vůbec neodůvodnily a nezabývaly se ve vztahu k němu učiněnými zjištěními a nebraly ani v této souvislosti na zřetel, že obviněná byla ve stejné době obětí týrání obviněného. Namísto toho bez jakýchkoliv bližších úvah a závěrů pouze konstatovaly, že šlo o spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. I v tomto ohledu je třeba dát za pravdu argumentům dovolatelky i státní zástupkyně, že existují důvodné a vážné pochybnosti o tom, že jednání, jehož se obviněná dopustila, je posuzovaným přečinem a že je za něj trestně odpovědná. VI. Závěr

41. Vzhledem ke shora uvedeným zjištěním Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 12. 2022, sp. zn. 55 To 40/2022, i rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 3. 12. 2021, sp. zn. 6 T 6/2019, ve výrocích týkajících se obviněné J. O., jimiž bylo rozhodnuto o vině a trestu této obviněné, a ve výroku, jímž jí byla uložena povinnost k náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozsudků obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Šumperku, aby věc obviněné J. O. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

42. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je soud prvního stupně a případně poté i odvolací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí. Soudy nižších stupňů jsou také povinny respektovat zákaz reformationis in peius ve smyslu § 265s odst. 2 tr. ř., jehož užití však s ohledem na výše uvedené závěry, že skutkem (s doposud učiněnými skutkovými závěry) nebyly naplněny znaky trestného činu kladeného obviněné za vinu, nepřichází reálně do úvahy. Protože Nejvyšší soud rozhodl kasačním způsobem podle § 265k tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 28. 2. 2024 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu