8 Tdo 1245/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2019 dovolání
obviněného M. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu
v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, jako odvolacího soudu v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T
178/2018, a rozhodl takto:
Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6.
2019, sp. zn. 10 To 180/2019, a rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, zrušují.
Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikazuje, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T
178/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z
nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl
podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání jednoho roku.
2. Označené rozhodnutí napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo
usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019,
podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu těžkého
ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím,
že dne 8. 4. 2018 kolem 19:15 hodin řídil v Mladé Boleslavi po cyklistické
stezce se souběžným chodníkem pro chodce vedle XY a XY, ve směru od ulice XY k
XY, jízdní kolo zn. MRX Elite, přičemž na přímém úseku cyklostezky nevěnoval
dostatečnou pozornost stejným směrem po chodníku spojeného s cyklostezkou
jdoucí chodkyni J. H., nar. XY, kterou svým jízdním kolem srazil, a způsobil jí
tak tříštivou zlomeninu horního konce kosti loketní vlevo, oděrky v obličeji a
tržnou ránu hlavy s obvyklou dobou léčení cca 3 měsíce a dosud přetrvávajícími
následky.
4. Pro úplnost je vhodné doplnit, že tato rozhodnutí nejsou prvními
rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Rozsudkem Okresního soudu
v Mladé Boleslavi ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, byl obviněný M. K.
uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst.
1 tr. zákoníku, za což byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. 10 To 62/2019,
byl citovaný rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi podle § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř. zrušen a podle § 259 odst. 1 tr. ř. byla věc soudu prvního
stupně vrácena.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To
180/2019, podal obviněný M. K. prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Podle jeho mínění je ve skutkové větě výroku o vině uvedeno tvrzení
neodpovídající skutečnosti, a to, že cyklostezka je spojena s chodníkem. Takto
popsaný skutkový stav nemá oporu v provedeném dokazování, neboť cyklostezka a
chodník jsou od sebe odděleny barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou,
který je cca 40 cm široký. Jedná se o dvě komunikace sloužící dvěma kategoriím
účastníků silničního provozu; chodci mají k dispozici chodník, cyklisté
cyklostezku. Ve skutkové větě je tak logický rozpor, neboť dovolatel nemohl
svým kolem, na němž jel po cyklostezce, srazit poškozenou J. H., která šla po
chodníku. V řízení nebylo prokázáno, že porušil pravidla provozu na pozemních
komunikacích tím, že jel po chodníku. To ostatně ani poškozená netvrdila.
7. Odvolací soud dospěl k závěru, že ani nalézacím soudem doplněné dokazování
poté, co mu byla věc vrácena k dalšímu řízení, nijak zásadně nepřispělo k
bližšímu objasnění věci, přičemž úkolem nalézacího soudu tak zůstalo důsledné
vyhodnocení věrohodnosti verzí nehodového děje podaných dovolatelem a
poškozenou. Odvolací soud připustil, že si je vědom úskalí situace, kdy má být
závěr o vině opřen v podstatě o jediný důkaz, tj. výpověď poškozené, nicméně
konstatoval, že má za to, že ostatní okolnosti případu výpověď poškozené
dokládají. Podle názoru dovolatele ovšem jak soud odvolací, tak soud nalézací
pominuly, že sama poškozená jednala v rozporu se zákonem o provozu na pozemních
komunikacích, konkrétně v rozporu s jeho § 53 odst. 5 věty druhé, podle níž smí
chodec pruh vyznačený pro cyklisty užít pouze při obcházení, vcházení a
vycházení ze stezky pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit cyklisty
jedoucí v pruhu vyznačeném pro cyklisty. Z výpovědi dovolatele i z výpovědi
poškozené je zřejmé, že poškozená se před střetem pohybovala na samé hranici
oddělující pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, kdy nevyužila celou šířku pruhu
určeného pro chodce, kde měla pro svůj pohyb dostatek prostoru. Její náhlé a
výrazné vybočení vlevo bylo bezpochybně ovlivněno nutkavou potřebou v nevhodnou
situaci natolik, že porušila povinnosti uložené zákonem a bez toho, aby se
rozhlédla nebo dala najevo svůj úmysl změnit svůj dosavadní směr pohybu,
vkročila do pruhu cyklostezky, a ohrozila tak dovolatele jako cyklistu. Její
spontánní vkročení do cyklostezky bylo hlavní příčinou střetu a jejího zranění.
Dovolatel zdůraznil, že v daném okamžiku byla účastníkem provozu na pozemních
komunikacích [§ 2 písm. a) zákona o provozu na pozemních komunikacích], a byla
tak povinna se v souladu s ustanovením § 4 písm. a) zákona o provozu na
pozemních komunikacích chovat ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním
neohrožovala život, zdraví a majetek jiných osob ani svůj vlastní, své chování
byla povinna přizpůsobit mimo jiné situaci v provozu na pozemních komunikacích,
svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Pokud se náhle rozhodla změnit směr
své chůze a vkročila do cyklostezky, aniž by se rozhlédla, přesvědčila se, že
neohrozí jiného účastníka provozu, a nedala žádným způsobem najevo svůj úmysl,
nechovala se podle shora uvedeného zákonného ustanovení a ohrozila nejenom
sebe, ale i dovolatele, případně kohokoliv jiného, kdo by se na místě v daném
čase pohyboval.
8. Dovolatel dále poznamenal, že spoluzavinění poškozeného ve smyslu citovaného
ustanovení (terminologicky spíše přesněji spoluzpůsobení škody poškozeným –
srov. též výstižnější dikci ustanovení § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku, účinného od 1. 1. 2014) znamená, že jednání (opomenutí) poškozeného
bylo buď hlavní a bezprostřední příčinou vzniku jeho škody, nebo bylo jednou z
příčin jejího vzniku. Škoda totiž nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce,
nýbrž i samotného poškozeného. V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na
způsobení škody, není dána odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí pak
jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost
mezi vznikem škody a protiprávním jednáním. Konečná úvaha o tom, nakolik se na
způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám,
odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku
škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007). Tento právní
institut se uplatní jak v případech, kdy škůdce odpovídá za škodu z důvodu
porušení právní povinnosti (obecná odpovědnost podle § 420 odst. 1 občanského
zákoníku, účinného 31. 12. 2013), tak u případů odpovědnostních typů
objektivních (tzv. odpovědnost bez protiprávnosti a zavinění, jakou je
například i § 427 občanského zákoníku, účinného 31. 12. 2013).
9. Dovolatel vytkl, že právní závěry o tom, že jeho jednání naplňuje všechny
znaky přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku, jsou nesprávné. Jeho jednání není žádným trestným činem, neboť soudy
učiněná skutková zjištění neobsahují takové okolnosti, které by mohly vést k
závěru o existenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vzniklým
následkem, a ze skutkových zjištění také nevyplývá, že je dáno alespoň
nedbalostní zavinění. Soudy se nadto dostatečně nezabývaly otázkou, zda se s
ohledem na všechny prokázané skutečnosti dopustil přečinu ve vědomé nedbalosti,
když věděl, že způsobem v trestním zákonu uvedeným může porušit nebo ohrozit
zájem tímto zákonem chráněný, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo v nevědomé nedbalosti, pokud nevěděl, že
svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl.
10. V kontextu úvahy nalézacího soudu, že zavinění je dáno ve formě nevědomé
nedbalosti (…mohl a měl si být vědom...), upozornil, že z hlediska ustanovení §
5 písm. b) tr. zákoníku se vyžaduje, aby povinnost a možnost předvídat porušení
nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem byly dány současně, přičemž
nedostatek jedné z těchto složek znamená, že jde o čin nezaviněný (srov. č.
43/2002 a č. 6/1988 Sb. rozh. tr.). Závěr nalézacího soudu vztahující se k
existenci zavinění evidentně nevyjadřuje současné naplnění obou těchto složek.
Nelze přitom opomenout, že i nedbalostní zavinění musí zahrnovat všechny znaky
objektivní stránky trestného činu, tedy i příčinnou souvislost mezi jednáním a
následkem, z čehož plyne, že si dovolatel měl a mohl představit, že se příčinný
vztah může takto rozvinout (tedy že chodkyně zcela náhle a bez varování zásadně
změní směr své chůze a náhle vstoupí do cyklostezky před jeho kolo). Avšak jen
pro pachatele zcela nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a
pouze tehdy pachatel neodpovídá za vzniklý následek. Z výkladového ustanovení
§ 112 tr. zákoníku vyplývá, že do jednání v trestněprávním smyslu nelze
zahrnovat jakékoliv opomenutí, ale musí se jednat o opomenutí takového konání,
k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu, úředního
rozhodnutí nebo smlouvy, v důsledku dobrovolného převzetí povinnosti konat nebo
vyplývala-li taková jeho povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání
anebo k němu byl z jiného důvodu podle okolností a svých poměrů povinen.
Rozhodným je, zda pachatel věděl nebo vědět měl a mohl, že porušením některého
předpisu, resp. své povinnosti, bude jednat za takových okolností, že tím může
způsobit následek uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku. Kritériem
nedbalosti v obou jejích formách je zachování určité míry opatrnosti, která je
určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se skutkem, jednak
subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání možnosti
způsobení poruchy. Objektivní vymezení míry opatrnosti u dopravních nehod
přitom vyžaduje od každého stejnou míru opatrnosti, v daném případě jak od
dovolatele, tak od poškozené. Povinnost předvídat možnost způsobení poruchy při
provozu na pozemních komunikacích pak vyplývá z bezpečnostních předpisů
publikovaných ve Sbírce zákonů, konkrétně ze zákona o provozu na pozemních
komunikacích.
11. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
napadané usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To
180/2019, jakož i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4.
2019, sp. zn. 1 T 178/2018, zrušil a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému
soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní
zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání po připomenutí, co je podstatou dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uvedla, že obviněný ve svém
mimořádném opravném prostředku především zdůraznil absenci příčinné souvislosti
mezi jeho jednáním a vzniklým následkem, která je patrná již z nesrozumitelné
skutkové věty výroku o vině, která nedává jasný obraz o tom, k čemu mělo
předmětného dne dojít na spojené cyklostezce a chodníku, neboť skutková věta
definuje, že se pohyboval po cyklistické stezce a poškozená se pohybovala po
chodníku a při tom došlo ke sražení poškozené. Důvod tohoto sražení již ve
skutkové větě popsán není, což činí rozhodnutí o vině nepřezkoumatelným. V
uvedeném ohledu tedy obviněný zpochybňuje ve věci učiněná skutková zjištění,
resp. dává na srozuměnou, že dosud učiněná skutková zjištění nemohou být
spolehlivým podkladem pro výrok o jeho vině, a namítá tak tzv. extrémní rozpor.
V dalším textu dovolání již vychází ze své verze skutkového průběhu celé
události s tím, že to byla právě poškozená, která zcela neočekávaně vstoupila
do jízdní dráhy jeho kola, čímž mu vytvořila překážku, které již nebylo možné
se vyhnout. V tomto ohledu tedy předestírá jinou verzi průběhu skutkových
okolností, než ke které dospěly soudy, a takové jeho námitky proto stojí mimo
hranici uplatněného dovolacího důvodu.
13. Zdůraznila, že k předmětné nehodě došlo na cyklostezce s chodníkem pro
pěší, přičemž přesné místo střetu se nepodařilo zjistit. Nebylo tedy prokázáno,
zda k tomuto střetu došlo na chodníku pro pěší, na dělicí čáře mezi oběma,
široké 40 cm, nebo na cyklostezce, a to i přesto, že v průběhu řízení již byla
věc jedenkrát vrácena soudu prvního stupně a ten v dalším řízení provedené
dokazování doplnil. Podle státní zástupkyně i navzdory doplněnému dokazování
zůstal rozpor mezi výpovědí obviněného a poškozené o místě střetu, kdy
poškozená trvala na tom, že nevybočila z dráhy určené pro chodce, a obviněný
setrval na obhajobě, že mu vstoupila náhle do jízdní dráhy. Jediné, co
poškozená připustila, bylo, že se pohybovala přibližně na rozhraní pruhu pro
pěší a pruhu pro cyklisty. Nalézací soud bez jakéhokoliv odpovídajícího
vysvětlení konstatoval, že věří poškozené, že nevybočila náhle podstatně vlevo,
a nevstoupila tak do cyklostezky. Podle něj byla výpověď poškozené
přesvědčivější, a to proto, že poškozená uvedenou cyklostezku s chodníkem
znala, neboť po ní jezdila i na kole, takže věděla, v jakém režimu se mají
pohybovat jak chodci, tak cyklisté. Neměla tudíž žádný důvod vybočovat vlevo k
silnici. Obviněnému pak bylo kladeno za vinu, že se blížil zezadu k
poškozené, kterou mohl vidět na velkou vzdálenost, a ani tak si nevytvořil pro
její míjení na 2,8 m širokém pruhu bezpečný boční odstup, aby při jejím
zakolísání co do přímého směru chůze vyloučil kontakt mezi nimi. Podle soudu
porušil ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích, podle něhož je každý povinen chovat se při účasti na provozu na
pozemních komunikacích ohleduplně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví
nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní. Zranění, které poškozená utrpěla,
soud právně posoudil jako těžkou újmu na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i)
tr. zákoníku, takže v konečném důsledku byl obviněný uznán vinným přečinem
těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. V
úvahách o trestu soud uvedl, že obviněnému ukládá mírnější trest s ohledem na
skutečnost, že nebyla vyloučena možnost spoluzavinění poškozené.
14. Státní zástupkyně měla za to, že pro posuzovanou trestní věc je určující
místo, kde došlo ke zranění poškozené, nepochybně v důsledku sražení cyklistou,
tedy obviněným. Šlo o cyklostezku spojenou s chodníkem, kdy tyto od sebe byly
odděleny barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou, tedy cca 40 cm širokým
pruhem. Jednalo se tedy o dvě vedle sebe ležící komunikace sloužící dvěma
kategoriím účastníků silničního provozu. Akcentovala, že chodci a cyklisté
smějí sousedního pruhu užít jen při obcházení, objíždění překážky nebo
vzájemném vyhýbání, přičemž chodec nesmí ohrozit cyklistu, jak vyplývá z § 53
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, a cyklista nesmí
ohrozit chodce, jak se podává z § 57 citovaného zákona. Pravidla jsou tedy
jasně stanovena, povinnosti zdůrazněny pro obě skupiny účastníků provozu na
společných stezkách, a žádná kategorie účastníků na těchto stezkách tak není
privilegovaná.
15. Poznamenala, že pro trestné činy v dopravě je – pokud jde o obligatorní
znaky skutkové podstaty – důležitá příčinná souvislost. Příčinný vztah je
obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto pachatel může
být trestně odpovědný za trestný čin jen tehdy, pokud svým jednáním skutečně
způsobil trestněprávně relevantní následek. Není-li zde příčinný vztah, nelze
mu k tíži přičítat následek, což pak vede k tomu, že odpadá jeho trestní
odpovědnost. Trestněprávní teorie vychází z teorie podmínky, podle níž se
nevybírá z řady příčin a podmínek, jež vyvolaly nebo mohly vyvolat následek,
hlavní nutná nebo adekvátní příčina, ale za příčinu považuje všechny jevy, bez
nichž by následek nenastal nebo by nenastal tak, jak nastal. To neznamená, že
by její vliv na následek musel být nutně stejný (zásada gradace příčinné
souvislosti). V této souvislosti je důležité i to, aby jednání pachatele bylo z
hlediska způsobení následku skutečností dostatečně významnou. Musí jít o
příčinu v jednání člověka. Jiné příčiny nejsou pro trestní právo významné
(zásada umělé izolaci jevů). K trestní odpovědnosti musí i v případě, že je
zjištěna příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, přistoupit zavinění.
Je-li kauzální průběh atypický, je následek nepředvídatelný, a tedy většinou
nezaviněný. Nepředvídatelný průběh může být důsledkem toho, že do vývoje
příčinné souvislosti zasáhne jednání jiné osoby. Pokud toto jednání bylo pro
následek rozhodující a vyloučilo uplatnění původní příčiny, příčinná souvislost
ve vztahu k následku se přerušuje a pachateli původního jednání nelze
odpovědnost za nově nastalý následek přičítat. Podle zásady konkrétního
zkoumání příčinných souvislostí není lidské jednání jako příčina trestněprávně
relevantního následku nikterak stejnorodé a není vždy stejné, naopak toto
jednání může vyjadřovat různé stupně způsobení následku. Každá dopravní situace
může být charakterizovaná celou řadou faktorů, které řidič v konkrétní situaci
vnímá svými smysly a může je pak hodnotit podle svých znalostí i dalších
subjektivních dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě
míry povinné opatrnosti vyplývající z ustanovení pravidel silničního provozu
zde existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti, kterou je
pachatel schopen vynaložit v konkrétním případě. Přitom o zavinění z nedbalosti
může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně.
16. Dopravní situace, při které došlo ke sražení chodkyně J. H., zjištěna
nebyla, neboť především nebylo určeno místo, kde ke sražení chodkyně došlo, a
nebylo ani možné zjistit, zda cyklista ohrozil chodkyni nebo chodkyně cyklistu.
Nebylo prokázáno, jak se poškozená před střetem chovala, a zůstala tak otevřená
otázka míry jejího spoluzavinění, což v rámci výroku o trestu připouští i sám
nalézací soud. Je zjevné, že hranice okolností, které cyklista na cyklostezce
spojené s chodníkem může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v hypotetické
rovině, neboť tak by musel předvídat v podstatě cokoliv, ale je zapotřebí vždy
vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z určité dopravní
situace. Ta však nebyla definována tak, aby bylo možné dospět k závěru, že to
byl právě obviněný, kdo porušil své povinnosti cyklisty na cyklostezce spojené
s chodníkem tím, že najel do poškozené. Nepřezkoumatelným se pak podle mínění
státní zástupkyně jeví závěr soudu, že věří poškozené, že nevybočila z dráhy
svého pohybu a pohybovala se výlučně po chodníku, neboť komunikaci znala
nejenom jako chodec, ale i jako cyklista. To, že poškozená uvedenou cyklostezku
s chodníkem užívala rovněž jako cyklista, nemůže vzhledem k jejímu pohybu na
cyklostezce s chodníkem prokazovat ničeho. Naopak výrazně v neprospěch
obviněného vyznívá hodnocení, že přestože viděl poškozenou pohybující se před
ním v koridoru určeném pro chodce, respektive na jeho hranici sousedící s
koridorem pro kola, do této bezhlavě najel. Ve zkratce řečeno pro posuzovanou
trestní věc nejsou známy konstanty, podle kterých by bylo možné definovat
konkrétní dopravní situaci a tím pádem nazřít chování obviněného. Jestliže se v
posuzované trestní věci nepodařilo prokázat, jak se oba dva účastníci provozu
na cyklostezce s chodníkem chovali, není možné dospět k závěru, že právě
jednání obviněného bylo zásadní příčinou vzniku následku.
17. Státní zástupkyně uzavřela, že úvahy obou soudů o vině obviněného
nevyznívají přesvědčivě. Jestliže nebylo možné vyhodnotit stupeň způsobení
následku, ke kterému v posuzované trestní věci došlo, nebylo možné dojít k
závěru o vině obviněného.
18. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, i
rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T
178/2018, stejně tak jako další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž by došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé
Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
19. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Protože shledal, že nejsou dány
podmínky pro odmítnutí podaného dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř.,
přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků
rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v
dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k
následujícím závěrům.
IV. Důvodnost dovolání
20. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu
dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně
vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají
tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno
k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není
(a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
21. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva.
22. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
23. S ohledem na napadené rozhodnutí odvolacího soudu, obsah dovolání a důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou významné otázky, zda jednání
obviněného popsané ve výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu bylo příčinou
následku uvedeného v § 147 odst. 1 tr. zákoníku a zda je dáno zavinění
obviněného.
24. Přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr.
zákoníku se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví.
Tento přečin je poruchovým trestným činem; pro naplnění jeho objektivní stránky
je tudíž třeba, aby těžká újma na zdraví nastala. Z hlediska subjektivního se
vyžaduje nedbalost.
25. V kontextu výtky obviněného, že skutková zjištění neobsahují takové
okolnosti, které by mohly vést k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi
jeho jednáním a vzniklým následkem, nutno připomenout, že obviněný je trestně
odpovědný za následek, který způsobil, jen pokud jej zavinil. Zavinění
(obligatorní znak subjektivní stránky trestného činu) je vnitřní, psychický
vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Musí zahrnovat všechny
znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, ale i příčinný vztah
mezi jednáním obviněného a jeho následkem. Při nedbalosti je třeba, aby si
pachatel alespoň měl a mohl představit, že se takto příčinný vztah může
rozvinout. Pro pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není tedy v zavinění
obsažen a pachatel neodpovídá za následek, který takto vzejde (viz č. 20/1981
Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je
obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek příčinného
vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým
jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny i
tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku
následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle
příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. těžká újma na zdraví u
trestného činu podle § 147 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání
pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily
následek, je příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího
jednání třetí osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
26. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně
důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité
také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 147 tr.
zákoníku v podobě těžké újmy na zdraví jiného spolupůsobilo více příčin
(jednání více pachatelů či jednání pachatele a poškozeného), je třeba hodnotit
každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její
důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal. Jednání pachatele,
i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je
příčinou následku i tehdy, kdyby následek nenastal bez dalšího jednání třetí
osoby (k tomu srov. č. 72/1971 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz 317/2001, aj.).
27. Trestní zákoník vymezuje nedbalostní zavinění, o něž tu jde, při
neexistenci volní složky pomocí složky vědění, která tu buď je, nebo není.
Trestní zákoník rozlišuje nedbalost vědomou a nedbalost nevědomou. Trestný čin
je spáchán z nedbalosti vědomé podle § 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku,
jestliže pachatel věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit
nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů
spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Z nedbalosti nevědomé
podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je spáchán, jestliže pachatel nevěděl,
že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem
k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Vědomá nedbalost je
budována na vědomí možnosti vzniku následku, což je schopnost pachatele
rozpoznat a zhodnotit okolnosti, které vytvářejí možné nebezpečí pro zájem
chráněný trestním zákonem. Při vědomé nedbalosti pachatel ví, že může způsobit
následek trestného činu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že takový následek
nezpůsobí. Nechce ho způsobit, ani s ním není srozuměn. Pro závěr o vědomé
nedbalosti nestačí pouhé zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může
způsobit porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, ale je nutné zjišťovat
všechny skutečnosti, z nichž by bylo možno spolehlivě dovodit, že bez
přiměřených důvodů spoléhal, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného
trestním zákonem nezpůsobí. K posouzení přiměřenosti jeho důvodů je nutné
přistoupit z hlediska zkušenosti pachatele a ostatních okolností případu (srov.
č. 45/1965, č. 29/2012 Sb. rozh. tr.). Při nevědomé nedbalosti povinnost a
možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou
dány současně a nedostatek jedné z těchto složek znamená, že čin je nezaviněný.
Jak možnost, tak povinnost předvídat se posoudí vždy vzhledem k okolnostem
případu (na základě objektivních okolností spojených se skutkem) a subjektivním
dispozicím konkrétního pachatele. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách je
zachování potřebné míry opatrnosti pachatele. Míra opatrnosti je dána spojením
objektivního a subjektivního hlediska při předvídání způsobení poruchy nebo
ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, protože jedině spojení obou těchto
hledisek při posuzování trestní odpovědnosti za nedbalostní trestný čin
odpovídá zásadě odpovědnosti za zavinění v trestním právu (srov. č. 5/2013 Sb.
rozh. tr., JELÍNEK J. a kol.: Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část.
4. vydání. Praha: Leges, 2014, s. 236–243). V daných souvislostech dovolací
soud ponechává stranou kategorii hrubé nedbalosti ve smyslu § 16 odst. 2 tr.
zákoníku, jelikož není z pohledu jeho úvah relevantní.
28. V posuzované věci je z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za způsobený
následek rozhodné, zda pachatel současně věděl nebo vědět mohl a měl, že
nedodržením pravidel provozu na pozemních komunikacích bude jednat takovým
způsobem a za takových okolností, že tím může vyvolat následek uvedený ve
zvláštní části trestního zákoníku, tj. v konkrétním případě těžkou újmu na
zdraví jiného. Jedině v takovém případě by totiž bylo možno dovodit jeho
nedbalostní zavinění ve smyslu ustanovení § 16 odst. 1 písm. a), b) tr.
zákoníku. Při určování hranice okolností, jež cyklista jedoucí po cyklistické
stezce může či nemůže předvídat, je zapotřebí vycházet z existujících
objektivních okolností vyplývajících z určité situace na cyklistické stezce,
která může být určena celou řadou faktorů (terénní a klimatické podmínky,
výhledové poměry, počet a pohyb osob v blízkosti cyklistické stezky apod.),
přičemž tyto okolnosti vnímá cyklista svými smysly a může je pak hodnotit podle
svých cyklistických znalostí, zkušeností, schopností i dalších subjektivních
dispozic. Z hlediska nedbalostního zavinění to znamená, že kromě míry povinné
(objektivní) opatrnosti vyplývající z pravidel provozu na pozemních
komunikacích existuje i subjektivní vymezení, které spočívá v míře opatrnosti,
kterou je cyklista schopen vynaložit v konkrétním případě. Při posuzování
subjektivní míry opatrnosti je třeba zvažovat jednak vlastnosti, zkušenosti,
znalosti a okamžitý stav pachatele a jednak okolnosti konkrétního případu.
Přitom o zavinění z nedbalosti může jít jen tehdy, pokud povinnost a možnost
předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány
současně (srov. např. č. 43/2002 Sb. rozh. tr.).
29. Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění popsaných v tzv.
skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně v tom, že dne 8. 4.
2018 kolem 19:15 hodin řídil po cyklostezce se souběžným chodníkem pro chodce
jízdní kolo, přičemž na přímém úseku cyklostezky nevěnoval dostatečnou
pozornost stejným směrem po chodníku spojeného s cyklostezkou jdoucí chodkyni
J. H., nar. XY, kterou svým jízdním kolem srazil a způsobil jí tak tříštivou
zlomeninu horního konce kosti loketní vlevo, oděrky v obličeji a tržnou ránu
hlavy s obvyklou dobou léčení cca 3 měsíce a dosud přetrvávajícími následky. Z
takového popisu skutku, a to ani ve spojení s odůvodněním rozsudku soudu
prvního stupně, jak bude dále uvedeno, nelze přesně identifikovat místo na
cyklostezce s chodníkem pro pěší, kde vlastně k nehodě, tedy ke střetu jízdního
kola řízeného obviněným a poškozené, došlo. Nebylo s určitostí specifikováno,
zda k němu došlo na chodníku pro pěší, na cyklostezce či na dělicí čáře mezi
oběma, což je ovšem pro rozhodnutí ve věci stěžejní.
30. Obviněný tvrdil, že při jízdě po cyklostezce viděl před sebou poškozenou
chodkyni, která šla po chodníku, ale u červeného, oddělovacího pruhu. Asi 6 m
před ním náhle odbočila doleva směrem na cyklostezku, on už nestačil reagovat a
narazil do jejího levého boku (č. listu 82). Naopak poškozená J. H. uvedla, že
šla po cyklostezce, a to v části pro pěší, maximálně mohla jít po okraji, po
tom pruhu, který odděluje část pro pěší a část pro cyklisty. Netušila, že za ní
jede kolo. Dívala se stále doprava, mířila cíleně na pravou stranu k zábradlí,
proto vyloučila, že by vstoupila na cyklostezku a obviněnému do cesty (č. listu
82 a verte, 83).
31. Soud prvního stupně při hodnocení těchto dvou zásadních, avšak
protichůdně vyznívajících přímých důkazů, vyvodil, že je nepochybné, že v době,
kdy se obviněný jako cyklista blížil k poškozené, pohybovala se poškozená
stejným směrem přibližně po rozhraní pruhu pro pěší a pruhu pro cyklisty,
přičemž šířka pruhu pro pěší činí 1,8 m, šířka pruhu pro cyklisty 2,8 m. Podle
tohoto soudu jde pak o to, zda „poškozená šla po uvedeném rozhraní přibližně
stejným směrem, s možnými odchylkami cca krok vlevo do pruhu pro cyklisty či
krok vpravo do pruhu pro pěší, což je možné u chodce, který myslí na něco
jiného než na to, kam šlape, či zda vybočila více vlevo do jízdní dráhy
obžalovaného a vytvořila mu tak náhlou překážku v jízdě“. Soud prvního stupně
uvěřil poškozené, že nevybočila náhle podstatně vlevo. V této souvislosti
zmínil, že výpověď poškozené v hlavním líčení byla přesvědčivější než výpověď
obviněného, přihlédl ke skutečnosti, že poškozená po cyklostezce často jezdila
na kole, věděla, jak je třeba se na ní chovat, navíc její výpověď pokládal za
logickou se zřetelem na záměr poškozené uchýlit se do volného prostoru za
zábradlím vpravo, v důsledku čehož neměla žádný důvod vybočovat vlevo k
silnici. Zavinění obviněného jako cyklisty soud prvního stupně spatřoval v tom,
že když se blížil zezadu k poškozené a mohl ji vidět na velkou vzdálenost,
nevytvořil si pro její míjení na 2,8 m širokém pruhu bezpečný boční odstup, aby
při jejím případném zakolísání co do přímého směru chůze vyloučil kontakt mezi
nimi, přitom nebyl nijak omezen nějakým dalším cyklistou či chodcem. Podle
soudu prvního stupně obviněný porušil ustanovení § 4 písm. a) zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č.
361/2000 Sb.“), poněvadž se k poškozené chodkyni přibližoval s nedostatečným
bočním odstupem. V příčinné souvislosti s porušením uvedeného ustanovení došlo
ke sražení poškozené a jejímu zranění, které je vzhledem k jeho charakteru a
délce léčení těžkou újmou na zdraví podle § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku,
a proto byl uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle
§ 147 odst. 1 tr. zákoníku. Třebaže soud prvního stupně vzal za podklad svého
rozhodnutí o vině obviněného usvědčující výpověď poškozené, v úvahách o
ukládání trestu mimo jiné zmínil, že „nebylo spolehlivě vyvráceno, že ke střetu
mohlo dojít v pruhu pro cyklisty při dělícím rozhraní, a nebyla tak vyloučena
možnost spoluzavinění poškozené. V případě jednoznačného prokázání střetu v
pruhu pro chodce by ukládaný trest s ohledem na závažnost zranění poškozené byl
zřejmě důraznější“ (str. 4 a 5, body 9., 10., 12. rozsudku).
32. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně akceptoval a dodal, že
tento soud postupoval „více než dostatečně v souladu se zásadou in dubio pro
reo, připustil-li i možné spoluzavinění poškozené, spočívající v tom, že šla po
čáře, která oddělovala prostor pro cyklisty a pro pěší, a mohla i mírně
zavrávorat…, nicméně ani to nic nemění na tom, že tvrzení obviněného, že mu
poškozená náhle vstoupila do dráhy, právem odmítl.“ Skutková zjištění soudu
prvního stupně, jakož i právní kvalifikaci jednání obviněného proto označil za
správné (str. 2 a 3, body 6., 7. usnesení).
33. Třebaže si oba soudy nižších stupňů byly vědomy poněkud složité
důkazní situace a za reálně existujících okolností provedly všechny dostupné
důkazy, nelze jejich závěry bez pochybností o jejich správnosti přijmout. Ve
shodě s názorem státní zástupkyně pokládá i dovolací soud pro posuzovanou věc
za určující spolehlivé zjištění místa, kde došlo ke zranění poškozené v
důsledku sražení obviněným jako cyklistou. V těchto souvislostech je třeba
uvážit z protokolu o nehodě v silničním provozu a z připojené fotodokumentace
(č. listu 46–51) vyplývající režim cyklostezky spojené s chodníkem, od sebe
oddělenými barevným pruhem s výraznou povrchovou úpravou. Cyklostezka je
obousměrná o celkové šíři 2,8 m, po pravé straně se nachází 1,8 m široký
chodník z betonové zámkové dlažby. Šlo tedy o dvě komunikace sloužící dvěma
kategoriím účastníků silničního provozu, které jsou vedle sebe (viz také
dopravní značka „ Stezka pro chodce a cyklisty“).
34. Podle § 53 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb. pro chodce platí, že je-li
zřízena stezka pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro
chodce a cyklisty", na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je
chodec povinen užít pouze pruh vyznačený pro chodce. Pruh vyznačený pro
cyklisty může chodec užít pouze při obcházení, vcházení a vycházení ze stezky
pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit cyklisty jedoucí v pruhu vyznačeném
pro cyklisty. Podle § 2 písm. l) zákona č. 361/2000 Sb. pro účely tohoto zákona nesmět ohrozit znamená
povinnost počínat si tak, aby jinému účastníku provozu na pozemních
komunikacích nevzniklo žádné nebezpečí. Povinnost neohrozit chodce je cyklistům
stanovena v § 57 odst. 6 citovaného zákona, podle něhož je-li zřízena stezka
pro chodce a cyklisty označená dopravní značkou "Stezka pro chodce a cyklisty",
na které je oddělen pruh pro chodce a pruh pro cyklisty, je cyklista povinen
užít pouze pruh vyznačený pro cyklisty. Pruh vyznačený pro chodce může cyklista
užít pouze při objíždění, předjíždění, otáčení, odbočování a vjíždění na stezku
pro chodce a cyklisty; přitom nesmí ohrozit chodce jdoucí v pruhu vyznačeném
pro chodce. Z uvedeného vyplývá, že žádná kategorie účastníků silničního
provozu na těchto stezkách není zvýhodněna či privilegována a ani jedna nesmí
ohrozit druhou.
35. Zda to byl obviněný, kdo jako cyklista porušil ustanovení § 4 písm. a)
zákona č. 361/2000 Sb. způsobem popisovaným soudem prvního stupně, přičemž v
příčinné souvislosti s takovým jeho jednáním bylo způsobeno zranění poškozené
vykazující znaky těžké újmy na zdraví, či zda naopak poškozená nedbala svých
povinností uložených jí v § 53 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., jak to popisuje
obviněný a jen do určité míry a bez bližšího odůvodnění připouštějí i soudy
obou nižších stupňů, nelze bez spolehlivého zjištění dopravní situace a
především místa střetu zjistit. Státní zástupkyně opodstatněně vytkla, že
nebylo prokázáno, jak se poškozená před střetem chovala, a zůstala tak otevřená
otázka míry jejího spoluzavinění, což v rámci výroku o trestu připouští i sám
nalézací soud. Správně připomněla, že hranice okolností, které cyklista na
cyklostezce spojené s chodníkem může či nemůže předvídat, nelze vymezovat v
hypotetické rovině, neboť tak by musel předvídat v podstatě cokoliv, ale je
zapotřebí vždy vycházet z existujících objektivních okolností vyplývajících z
určité dopravní situace. Jestliže se v posuzované trestní věci nepodařilo
prokázat, jak se oba dva účastníci provozu na cyklostezce s chodníkem chovali,
není možné dospět k závěru, a to i při respektu k zásadě in dubio pro reo, že
právě jednání obviněného bylo zásadní, ba dokonce relevantní příčinou vzniku
následku.
36. Bude proto na soudu prvního stupně, aby již provedené důkazy znovu, pečlivě
hodnotil, aby věnoval pozornost zejména hodnocení přesvědčivosti výpovědi
poškozené, poněvadž jeho dosavadní argumenty nelze pokládat za přesvědčivé,
zvláště když v rozporu s jednoznačným vyzněním výpovědi poškozené uvažoval o
možnosti odlišného průběhu děje. Ostatně skutková zjištění vyvozovaná v
odůvodnění jeho rozsudku, z nichž plyne, že ke střetu mohlo dojít v pruhu pro
cyklisty při dělícím rozhraní, jsou jen výsledkem jeho úvah a dedukcí, nemají
oporu v žádném z provedených důkazů. Jakkoliv se v tomto stadiu řízení nenabízí
opatření a provedení žádných dalších nových relevantních důkazů, a to i pro
nedostatek stop zajištěných na místě činu, vyvstane-li potřeba provedení důkazů
významných pro rozhodnutí ve věci, bude na soudu prvního stupně, aby je opatřil
a provedl. V dalším řízení, budou-li splněny předpoklady pro rozhodnutí o vině
obviněného, bude nezbytné také upravit popis skutku co do vymezení místa střetu
tak, aby nevzbuzoval pochybnosti jako dosud. V neposlední řadě také na soudu
prvního stupně bude, aby věnoval náležitou pozornost otázce zavinění a
především konkretizaci a odůvodnění formy nedbalostního zavinění, pokud je na
straně obviněného shledá. V nyní přezkoumávaném rozsudku se totiž s otázkou
zavinění explicitně nezabýval a tento nedostatek neodstranil ani odvolací soud.
37. Závěr o naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku nelze bez pochybností
akceptovat. Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného zrušil usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2019, sp. zn. 10 To 180/2019, a rozsudek
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 18. 4. 2019, sp. zn. 1 T 178/2018, a
současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který
v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Rozhodnutí
soudů obou stupňů byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch
obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho
neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť
je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř.].
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu