Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 10. 2017 o
dovolání obviněného R. L., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4.
2017, sp. zn. 44 To 153/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 118/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. L. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 39
T 118/2016, byl obviněný R. L. uznán vinným v bodě 1) pokusem přečinu ublížení
na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku a
přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a v
bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem
výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se
dopustil tím, že
ad 1) dne 2. 6. 2015 kolem 16.45 hodin na příjezdové komunikaci mezi travnatou
plochou s keři a stanovištěm kontejnerů na odpad v prostoru čerpací stanice
Benzina a. s., A., P., vystoupil jako řidič ze svého osobního motorového
vozidla tov. zn. VW Passat, přistoupil k osobnímu motorovému vozidlu tov. zn.
VW Passat, jehož řidiče V. H., ve zlosti, v návaznosti na předchozí domnělé
řidičské pochybení poškozeného, napadl skrze otevřené okénko vozidla úderem
rukou sevřenou v pěst s tzv. boxerem do obličeje do oblasti úst, čímž
poškozenému způsobil drobnou tržnou ranku na sliznici horního rtu a zlomeninu
části korunek dvou horních a jednoho dolního zubu, v důsledku čehož nebyl
poškozený v obvyklém způsobu života zásadněji omezen, kdy však s ohledem na
lokalizaci úderu a užitou intenzitu násilí poškozenému hrozil vznik zlomeniny
obličejových kostí – dolní čelisti, horní čelisti s eventuálním prolomením do
dutiny v horní čelisti, kterážto zranění by poškozeného při nekomplikovaném
způsobu hojení v obvyklém způsobu života omezila po dobu nejméně pěti týdnů,
ad 2) dne 5. 12. 2015 kolem 0.09 hodin na křižovatce ulic P. v. a W. u domu v
P., po předchozích vzájemných nadávkách kvůli přestupku v dopravě, kdy M. P.,
nedal obviněnému přednost v jízdě, obviněný R. L. nejprve udeřil pěstí do
obličeje poškozeného M. P., až tento v důsledku úderu spadl na zem, přičemž v
tomto okamžiku se obviněnému v dalším útoku na poškozeného pokusila zabránit L.
P., kterou obviněný nejméně jednou udeřil pěstí do oblasti nosu, při napadení
poškozený M. P. utrpěl drobné povrchní oděrky a otok v oblasti horního rtu a
nosu, v důsledku čehož nebyl v obvyklém způsobu života zásadněji omezen, a
poškozená L. P. utrpěla nekomplikovanou zlomeninu nosních kůstek a krevní výron
s pohmatovou citlivostí v měkkých tkáních v okolí pravé očnice a čelní krajině,
v důsledku zranění představovaného zlomeninou nosních kůstek byla pro
bolestivost a nutnost dodržování klidového režimu poškozená L. P. omezena v
obvyklém způsobu života po dobu jednoho týdne,
a těchto jednání se obviněný dopustil poté, co byl rozsudkem Obvodního soudu
pro Prahu 10, ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 4 T 152/2004, odsouzen pro trestný
čin výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák.
2. Za tyto přečiny byl obviněný podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání
osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
odložen na zkušební dobu v trvání čtyřiceti osmi měsíců. Podle § 82 odst. 2 tr.
zákoníku bylo obviněnému rovněž uloženo, aby v průběhu zkušební doby podle
svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a podle § 82 odst. 2
tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku mu byla uložena přiměřená
povinnost podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství. Současně
mu byl podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu třiceti šesti měsíců.
Rozhodnuto bylo i o náhradě škody.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 4. 2017,
sp. zn. 44 To 153/2017, o odvolání obviněného a poškozeného V. H. rozhodl tak,
že podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. při nezměněných výrocích o
vině a podmíněně odložených trestech odnětí svobody a ve výroku o povinnosti
nahradit škodu, zrušil uvedený rozsudek pouze ve výrocích o uložení přiměřené
povinnosti obviněnému podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku a § 48 odst. 4 písm. d)
tr. zákoníku podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství a dále
ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému V. H., a podle § 259 odst. 3
tr. ř. znovu rozhodl o povinnosti obviněného nahradit škodu poškozenému. Jinak
ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný R. L. podal prostřednictvím obhájce proti uvedenému usnesení
odvolacího soudu z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž
konstatoval, že na základě provedeného dokazování došlo k extrémnímu rozporu se
skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly. Vytýkal nedostatečně objasněný výrok o
náhradě škody, jímž mu odvolací soud uložil povinnost V. H. uhradit škodu ve
výš 27.400 Kč. Uvedené závěry nepovažoval za shodné s obsahem provedených
důkazů, neboť důkazy, o něž soudy opřely své závěry o jeho povinnosti škodu
zaplatit, nejsou průkazné zejména s ohledem na zprávu firmy Delain, vztahující
se k následku způsobenému poškozenému u skutku pod bodem 1). V té souvislosti
obviněný vytýkal vadnost postupu soudů při objasňování skutečných následků, a
nespokojil se s tím, jakým způsobem soud dokazování za účelem stanovení výše
ohodnocení způsobeného zranění provedl, a to právě poukazem na lékařské zprávy
firmy Delain, u nichž vytýkal neuvedení data vystavení a čitelný podpis lékaře
a že ohledně náležitostí obsahu lékařských zpráv neporovnal lékařské záznamy na
č. l. 47 a 51. Poukázal také na nesrovnalosti v účtované úhradě za zuby na č.
l. 50, kde poškozený zub 31 neměl opraven z důvodů nedostatku peněz na jeho
opravu a zub 32 byl nepoškozen, a že poškozený V. H. uváděl, že mu přední zuby
narostly křivě, což nezjistil ani přizvaný znalec MUDr. Pavel Selinger, jemuž
obviněný vytýkal, že není znalcem z oboru zdravotnictví, specializace ústní,
čelistní a obličejová chirurgie a že neměl k dispozici lékařské záznamy na č.
l. 50 a 51, ze kterých plyne, že částečně odlomené vydrolené konce zubů
pocházejí z již mrtvých zubů. Navzdory tomu znalec vyhotovil znalecký posudek
na zcela zdravé, silné a rovné zuby. Namítal i to, že nebyla relevantní část
výpovědi obviněného znalci přečtena, citována ani předložena. Navíc soud
prvního stupně vyhodnotil jednání obviněného jako brutalitu a bezdůvodný útok,
ačkoliv znalec zranění hodnotil jako drobná ublížení na těle, nedosahující
stupně ublížení na zdraví.
5. Rozsudku odvolacího soudu obviněný vyčítal, že mu uložil povinnost k
náhradě, aniž by byl skutkový stav ohledně rozsahu údajného poškození doložen
potřebnými podklady, a proto uvedený výrok označil za učiněný v rozporu s
výsledky provedeného dokazování.
6. Ve vztahu ke skutku uvedenému v bodě 2) obviněný namítal, že se soudy
řádně nevypořádaly s jeho námitkou o jednání v nutné obraně. Po citaci obsahu
výpovědí některých osob a konkrétních pasáží z přezkoumávaného rozhodnutí soudu
prvního stupně uvedl, že soud druhého stupně neakceptoval důvody odvolání a
nepřistoupil k realizaci návrhů na doplnění dokazování, a že závěry soudu jsou
v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci, a to zejména pokud jde o
námitky, že se bránil útoku ze strany poškozeného. Obviněný přitom poukázal na
rozporné výpovědi svědků M. P. a L. P. z přípravného řízení a učiněných u
hlavního líčení, které nekorespondují ani s kamerovým záznamem a výpověďmi
svědků P. O. a M. P.
7. Obviněný rovněž podle kamerového záznamu popsal časový sled události
a uvedl k němu, že je v rozporu s výpovědí poškozených, které jsou díky těmto
záznamům nevěrohodné. Přestože požadoval, aby byl zpracován znalecký posudek na
zvětšování závěrů z kamerového záznamu a jeho vyhodnocení, nebylo mu vyhověno.
V rámci tvrzení, že jednal v nutné obraně, poukázal na to, že přestože konflikt
nevyvolal, soudy jej považují za útočníka. Pouze v obecné rovině poukázal na
judikaturu vztahující se k nutné obraně s tím, že se pouze bránil poškozeným a
konflikt nevyvolal, když nebyla brána do úvahy agresivita poškozených.
8. V závěru svého dovolání obviněný R. L. navrhl, aby Nejvyšší soud
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v plném rozsahu a podle
§ 265l přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. K podanému dovolání bylo ze strany Nejvyššího státního zastupitelství
prostřednictvím u něj působícího státního zástupce Nejvyššímu soudu sděleno, že
se k němu po seznámení s jeho obsahem a dostupným spisovým materiálem Nejvyšší
státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat.
III. Přípustnost a důvody dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze
zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim
předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda
dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné
dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost
a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní
vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat
prostřednictvím žádného důvodu podle § 265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T
369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
12. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. lze namítat nesprávnost výroku o náhradě škody pouze ve vztahu k jejímu
nesprávnému hmotněprávnímu posouzení pramenícímu z porušení hmotného práva.
Typicky jde o porušení hmotněprávního předpisu, jímž se řídí režim náhrady
škody, zejména v ustanoveních, která upravují odpovědnost za způsobenou škodu,
rozsah náhrady škody apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004,
sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího
soudu, roč. 2004, svazek 6 pod č. T 703, či ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo
1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč.
2007, svazek 34 pod č. T 974).
13. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být
samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení
(kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková
zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku
a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu
ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Uvedené zásady jsou limitovány případy, kdy dovolatel namítal
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností
Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či
není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp.
zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Tehdy
jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o
nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a
nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze
dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9.
2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je
zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické
rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech,
opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního
soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne
20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp.
zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14.
1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)].
IV. K námitkám obviněného
15. Obviněný v dovolání vznesl námitky s odkazem na důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., jež zaměřil jednak proti výroku o vině tvrzením o tom,
že soudy měly přihlížet k jeho obhajobě, neměly uvěřit výpovědím poškozených a
měly zvažovat podmínky nutné obrany, a jednak proti výroku o náhradě škody, kde
poukazoval na to, že se soudy pro stanovení její výše dostatečně nevypořádaly
se všemi ve věci zjištěnými skutečnostmi. Takto uplatněné výhrady nemají právní
povahu, protože jsou zaměřené proti skutkovým okolnostem a způsobu jejich
zjišťování, a obviněný se jimi domáhal změny v prokázaných skutkových
okolnostech tak, aby tyto korespondovaly s jeho obhajobou, a to jak ve vztahu k
výroku o vině, tak i ohledně výroku o náhradě škody, a oba tyto výroky
považoval za nedostatečně objasněné.
16. Pokud obviněný soudům vytýkal, že nedostatečně vyhodnotily dostupné
kamerové záznamy zachycující průběh obou incidentů, nelze se s touto výhradou
ztotožnit, protože soudy i tyto důkazy posuzovaly s ohledem na jejich obsah.
Nejvyšší soud ve vztahu k námitce obviněného, že nebyl prokázán jím poškozenému
uštědřený úder v případě skutku v bodě 1) poukazuje na strany 6 a 10 rozsudku
soudu prvního stupně, kde se s uvedenou námitkou obviněného právě s ohledem na
kamerový záznam zabýval a zdůraznil, že videozáznam pořízený bezpečnostními
kamerami snímající prostor čerpací stanice zachytil příchod obviněného k
vozidlu poškozeného a setrvání obviněného v těsné blízkosti vozidla po dobu 49
vteřin, zároveň je z něj zřejmé, jak se obviněný dvakrát do vozidla naklonil
tak, že se ve vozidle nacházel větší částí trupu, přičemž kamery obviněného a
vozidlo snímaly zboku, čelní sklo vozidla pak vytvořilo jakousi clonu, kdy
záběry prostoru vozidla a těla poškozeného z tohoto důvodu a velké vzdálenosti
kamer od vozidla nebyly kvalitní. Když obviněný od vozidla poškozeného odešel a
vrátil se ke svému vozidlu, poškozený ze svého vozidla vystoupil a telefonoval,
obviněný následně k poškozenému znovu přistoupil na cca 0,5 metru, opět se
vrátil ke svému vozidlu, nastoupil do něj, po chvíli vystoupil a telefonoval,
načež z místa činu odjel. Obdobně i v případě skutku pod bodem 2) soud prvního
stupně dostupný kamerový záznam neopomněl a jeho obsah popsal tak, že záznam
zachytil vozidlo poškozeného M. P. zleva přijíždějící do křižovatky, na níž měl
obviněný přednost zprava, kdy ke střetu vozidel nedošlo, neboť obviněný včas
zabrzdil a zastavil. Vozidlo řízené poškozeným zastavilo před vozidlem
obviněného, přičemž po 15 vteřinách od zastavení vozidel vystoupil ze svého
vozidla poškozený a šel směrem k vozidlu obviněného. Když byl poškozený na
úrovni pravých předních dveří svého vozidla, udeřil jej obviněný, který mezitím
také ze svého vozidla vystoupil, ranou pravé ruky do obličeje. V okamžiku, kdy
obviněný poškozeného udeřil, měl poškozený ruce volně podél těla a na
obviněného fyzicky neútočil, neuvedl proti jeho tělu žádný fyzický útok a ani
takový útok gestikulací nenaznačoval (viz strana 11 rozsudku soudu prvního
stupně).
17. Jestliže se obviněný v odvolání domáhal, aby byla provedena
expertíza těchto kamerových záznamů, odvolací soud na tento požadavek
obviněného reagoval a vysvětlil, že takový důkaz by byl nadbytečný. Zdůraznil,
že důkazy soudem prvního stupně provedené, jsou postačující k objasnění všech
potřebných skutečností a nemohou ve světle toho, že nalézací soud uvěřil oběma
poškozeným a odůvodnil tento svůj závěr přesvědčivým způsobem, když vycházel v
obou případech z kamerových záznamů, které výpovědi poškozených, které nebyly
důkazy jedinými, dotvrzovaly, skutkové závěry změnit (viz strana 6
přezkoumávaného rozsudku). Odvolací soud tak vysvětlil, z jakého důvodu
nevyhověl důkazním návrhům obviněného, což svědčí o tom, že nejde o případy
tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001,
sp. zn. I. ÚS 549/2000), a je vhodné jen připomenouz, že z hlediska práv
zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem
důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne
6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/1995), soud je však povinen zdůvodnit, z jakého
důvodu požadované důkazy neprovedl, čemuž odvolací soud v projednávané věci
zcela vyhověl.
a) K požadavku na posouzení činu jako spáchaného v nutné obraně
18. Z podaného dovolání je patrné, že obviněný se ve vztahu k činu
popsanému v bodě 2) výroku o vině domáhal nutné obrany a odvolacímu soudu
vytýkal, že nesprávně postupoval, když jeho odvolání zamítl, a proto je třeba
uvést, že nutná obrana je hmotněprávním institutem zakotveným § 29 tr.
zákoníku. Obviněný však své výhrady proti tomu, že soudy jeho čin spáchaný za
podmínek § 29 tr. zákoníku, neposoudily, vystavěl na skutkové okolnosti, že byl
poškozenými ohrožen, což výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno.
19. Lze proto připomenout, že podle § 29 tr. zákoníku je za nutnou
obranu považován čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo
trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, jenž za těchto podmínek není
trestným činem. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána,
neplyne nic, co by zákonná hlediska této okolnosti vylučující protiprávnost
naplňovalo. Obviněný své důvody pro tvrzení, že o nutnou obranu šlo, stavěl na
tom, že soudy skutková zjištění, z nichž závěr o nutné obraně neplyne,
podložily nesprávně zjištěnými skutkovými okolnostmi. Naopak bylo prokázáno, že
to byl obviněný, kdo „nejprve udeřil pěstí do obličeje poškozeného M. P., až
tento v důsledku úderu upadl na zem“. Obviněný tak tvrzení, že jednal v nutné
obraně, dovozoval toliko podle vlastní verze o tom, jak se celý incident měl
podle něj odvíjet, což však jsou skutečnosti nemající oporu v provedeném
dokazování, napadených rozhodnutích ani v obsahu spisu.
20. Nejvyšší soud proto shledal, že se obviněný domáhal nutné obrany
nikoliv na základě skutkových zjištění, které soudy učinily po provedeném
dokazování a po zhodnocení všech důkazů a jsou vyjádřeny ve výroku o vině
rozsudku soudu prvního stupně, ale dovozoval je ze zcela jiných skutkových
okolností, které si sám utvořil podle vlastního výkladu. Své požadavky tak
obviněný konstruoval na zcela odlišných skutkových zjištěních, než která
učinily soudy v napadených rozhodnutích, čímž primárně vytýkal ze svého pohledu
spatřované nedostatky ve skutkových okolnostech, což na jím označený dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, protože ten slouží zásadně
k přezkumu právních vad.
21. Přestože tyto výhrady žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
tr. ř. nenaplňují, Nejvyšší soud ve smyslu vyloučení možnosti existence
extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci
podotýká, že soudy obou stupňů se obdobnými výhradami a námitkami obviněného
zabývaly a obhajobu obviněného objasňovaly důkazními prostředky, které rozvedly
v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, a důkazy zkoumaly ze všech hledisek, jež
jim ukládá ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ve stručnosti tak lze poukázat na
to, že soud prvního stupně v průběhu hlavního líčení vyslechl nejen obviněného
(č. l. 214 až 220) a poškozené V. H. (č. l. 229 až 231), M. P. (č. l. 231 až
233) a L. P. (č. l. 233 až 234), ale i celou řadu svědků [E. L. (č. l. 220 až
227), Š. G. (č. l. 227 až 228), M. G. (č. l. 228 až 229), P. O. (č. l. 234), K.
R. (č. l. 235 až 236), L. D. (č. l. 236), T. B. (č. l. 236 až 237), T. S. (č.
l. 237 až 238), E. L. (č. l. 238 až 239), I. V. – P. (č. l. 240 až 241), O. V.
(č. l. 241 až 244) a M. P. (č. l. 265 až 266)], rovněž provedl důkaz znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství vypracovaný znalcem
MUDr. Pavlem Selingerem (č. l. 13 až 22) a jeho doplňky (č. l. 157 až 162 a 418
až 421), kterého během hlavního líčení vyslechl (č. l. 263 až 265) a znaleckým
posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vypracovaným znalcem
MUDr. Ivanem Procházkou (č. l. 167 až 183), jehož také během hlavního líčení
vyslechl (č. l. 244 až 249), provedl všechny zajištěné listinné důkazy včetně
pořízené fotodokumentace (č. l. 44, 45, 46, 71 až 75, 242 až 246, 322, aj.),
velkého množství lékařských zpráv k osobám poškozených i obviněného (č. l. 47,
48 až 49, 51, 126, 208, 235 až 236, 249, 252, 261, 262 až 263, aj.), opisy
rejstříku trestů obviněného i poškozených, výpisy z evidenčních karet
obviněného i poškozených, kamerové záznamy (založené za spisovým přehledem u č.
l. 148), a další množství listinných důkazů vypsané na č. l. 266 až 268. Tyto
důkazy soud vyhodnotil v souladu s podmínkami stanovenými v § 2 odst. 6 tr. ř.
a dospěl k závěrům, které podrobně rozepsal na stranách 4 až 15 svého rozsudku.
Odvolací soud, jenž přezkoumal k odvolání obviněného, v němž byly uvedeny
obdobné námitky jako v dovolání, rozsudek soudu prvního stupně neshledal vadným
a ani nezjistil porušení procesních pravidel při prováděném dokazování (viz
strany 5 až 7 usnesení odvolacího soudu).
22. Ze skutkových zjištění, jak byla v obsahu spisu prokázána, neplyne
nic, co by zákonná hlediska nutné obrany jako okolnosti vylučující
protiprávnost naplňovalo. Z popisu skutku i v kontextu s příslušnými pasážemi
odůvodnění napadených rozhodnutí (viz strany 13 až 14 rozsudku soudu prvního
stupně) je patrné, že když poškozený M. P. vystoupil z auta, nepůsobil
agresivně, nic nenasvědčovalo tomu, že „se chce prát“, naopak obviněný byl od
počátku nedůvodně agresivní a v první možný okamžik napadl poškozeného tak, že
zaútočil s vysokou razancí, až poškozený upadl na zem. Poškozená následně svého
na zemi nehybně ležícího muže bránila před dalším útokem obviněného neefektivně
ataky, jež nebyly sto jakkoliv obviněného odradit, přičemž obviněný opět
nezaváhal a právě poškozenou, ženu oděnou do večerních šatů a na podpatcích,
jednou ranou srazil k zemi pěstí do obličeje (strana 14 rozsudku). Nešlo proto
o okolnosti, které by mohly být posuzovány z hledisek § 29 tr. zákoníku, ale
bylo správné, když soudy v činu obviněného shledaly naplněnými znaky skutkové
podstaty přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku a
výtržnictví podle § 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
b) K výroku o náhradě škody
23. Pokud obviněný vytýkal ve vztahu ke skutku pod bodem 1) vady ve
výroku o náhradě škody, nečinil tak z hlediska nesprávnosti hmotněprávního
posouzení pramenícího z porušení hmotného práva, ale vytýkal nedostatky ve
vadném zpracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní
lékařství vypracovaného znalcem MUDr. Pavlem Selingerem.
24. V tomto ohledu je zřejmé, že obviněný v dovolání nenamítal vůči
výroku o náhradě škody hmotněprávní vady, ale své námitky formuloval způsobem,
který citovanému dovolacímu důvodu neodpovídá, neboť se soustředil primárně
proti důkazům, jakými byla výše škody prokazována, zejména svědeckým výpovědím
poškozených. Pouhé vyslovení nesouhlasu s výší škody založené toliko na ničím
nepodloženém tvrzení obviněného, že škodu ve výši zahrnuté skutkovými
zjištěními a posléze mu uložené k náhradě výrokem o náhradě škody podle § 228
odst. 1 tr. ř. nezpůsobil, na žádný dovolací důvod nedopadá. Takové námitky se
zcela míjí s citovaným důvodem dovolání a nejsou způsobilé jej obsahově
naplnit, neboť jimi obviněný primárně usiloval o změnu skutkových zjištění v
části vztahující se k výši způsobené škody ve svůj prospěch a následné
promítnutí takto účelově modifikovaných závěrů do výroku o náhradě škody.
Takové výhrady však nelze pod citovaný, ale ani žádný jiný dovolací důvod
relevantně podřadit.
25. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje, že způsob, jakým se soudy
nižších stupňů s uvedenou problematikou vypořádaly, vady nevykazuje. Zmíněný
posudek (č. l. 13 až 22) společně s jeho doplňky (č. l. 157 až 162 a 418 až
421) soudy při hlavním líčení jako důkaz provedly, znalce u hlavního líčení
vyslechly a skutečnosti z něj plynoucí posuzovaly s dalšími ve věci zajištěnými
důkazy (§ 2 odst. 6 tr. ř.), a to s ohledem na okolnosti, které z výsledků
provedeného dokazování. V souladu se závěry soudů nižších stupňů Nejvyšší soud
připomíná, že znalec MUDr. Pavel Selinger v potřebné rovině vysvětlil, z jakých
podkladů pro své závěry vycházel, jak na ně aplikoval své znalecké poznatky a
jaké závěry na položené otázky učinil. Vycházel z obsahu spisového materiálu, s
nímž pracoval způsobem, který koresponduje se všemi rozhodnými pravidly pro
objektivní znalecké zkoumání. Jeho závěry jsou logické a řádně doložené
odbornými úvahami a netrpí vnitřními rozpory, což pro soudy vyplynulo i z
provedeného výslechu během hlavního líčení (č. l. 263 až 265). V této
souvislosti se soudy nezpronevěřily zásadě, že soud hodnotí znalecký posudek
jako každý jiný důkaz (§ 2 odst. 6 tr. ř.) a není jím bezpodmínečně vázaný
(srov. rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. soud. rozh.)
V. Závěr Nejvyššího soudu
26. Nejvyšší soud se zřetelem na obsah dovoláním napadených rozhodnutí a
obsah spisového materiálu nemohl přisvědčit tvrzení obviněného o nesprávném
postupu soudů obou stupňů při zjišťování skutkových okolností, protože soudy se
s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném dovolání, vypořádaly v rámci
předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné skutečnosti stav věci v
potřebném rozsahu objasnily. Své skutkové závěry soudy rozvedly v odůvodnění
napadených rozhodnutí, z nichž plyne, proč obhajobě obviněného neuvěřily.
Především soud prvního stupně předestřel detailní popis zjištěných skutkových
událostí, které založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním
hodnocení provedených důkazů, které učinil při zachování veškerých aspektů
vymezených v § 2 odst. 6 tr. ř. Zvýšenou pozornost přitom věnoval všem
výpovědím svědků, tedy i těch, které obviněný hodnotil odlišně.
27. Uváží-li se způsob, jakým se soudy s jednotlivými ve věci
provedenými důkazními prostředky vypořádaly, Nejvyšší soud v tomto postupu
soudů nižších stupňů neshledal vady a zjistil, že jejich rozhodnutí jsou
logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09 a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn.
III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s
fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle).
28. Ve věci Nejvyšší soud neshledal ani existenci tzv. opomenutých
důkazů, jelikož odvolací soud se k důkaznímu návrhu obhajoby v podobě speciální
expertízy dostupných kamerových záznamů dostatečně vyjádřil a vysvětlil, proč
mu nevyhověl (strana 6 rozsudku odvolacího soudu). Soudy v přezkoumávané věci
nejen shledaly, ale i vysvětlily, proč provedení důkazů, které obviněný
navrhoval, nemá zásadní význam pro posouzení otázky viny, adekvátně jejich
zamítnutí odůvodnily. Přitom žádný z návrhů zcela neopomenuly, a vysvětlily v
potřebné míře, že šlo důkazní návrhy, od jejichž provedení si nebylo možné
slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obviněného [srov. nález
Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95 (N 40/5 SbNU 331),
nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. I. ÚS 459/2000 (N 89/27 SbNU
51) či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16].
Nepochybily proto, pokud nereflektovaly uvedené důkazní návrhy obhajoby.
29. Po posouzení uvedených souvislostí plynoucích z odůvodnění
přezkoumávaných rozhodnutí soudů obou stupňů Nejvyšší soud jen připomíná, že
jsou dostatečně odůvodněna a reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v
předchozích stadiích trestního řízení. Soudy ve věci stanovený rozsah
provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných
skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněného v potřebné míře bez pochybností
prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny
postupy předepsané § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Nejvyšší soud neshledal v postupu
soudů obou stupňů žádné známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých
povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto
uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv.
deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu
nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn.
III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
30. Protože v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se
nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek ve
smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo
zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud toto dovolání jako
podané mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1, 2 tr. ř. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 10. 2017
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu