8 Tdo 1384/2013-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. prosince 2013 o
dovolání obviněného R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, jako odvolacího
soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T
27/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. D. odmítá.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 2. 10. 2012, sp. zn. 2 T
27/2012, byl obviněný R. D. uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, za což byl
podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou
let. Podle § 81 odst. 1, § 85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu
podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a to za současného
vyslovení dohledu podle § 84 tr. zákoníku v rozsahu § 49 až 51 tr. zákoníku.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zločinu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
dopustil tím, že od počátku roku 2007 do 8. 9. 2011 v místě společného bydliště
v P., R., se opakovaně hrubě choval ke své manželce L. D., které pod záminkou,
že nemá doma uklizeno, zakazoval samostatný pohyb mimo společné bydliště a
kontakt s rodinnými příslušníky, hrubě a vulgárně ji urážel, vyčítal jí, že se
špatně stará o děti, že se doma jen válí, že je líná kráva, že je zlodějka,
opakovaně se ji snažil přimět, aby na něho přepsala polovinu nemovitosti,
kterou má ve svém výlučném vlastnictví, přičemž jí vyhrožoval, že uvidí, co jí
ještě udělá, minimálně od dubna 2010 mu musela odevzdávat celou výplatu, kdy
rozhodoval o jejím využití, a v případě nutného výdaje jej musela žádat o
peníze a jeho jednání se opakovalo nejprve 1x měsíčně, postupně 1 – 2x týdně či
1 – 2x za 14 dní a v roce 2011 již téměř každý den, kdy např.
dne 5. 6. 2011 po nákupu v OD G. jí vyčítal, že v lékárně koupila vitamíny za
peníze získané její prací mimo hlavní pracovní poměr, chtěl, aby mu odevzdávala
všechny peníze, které vydělá, vulgárně ji urážel, že je zlodějka, a na
schodišti u terasy rodinného domu ji strčil do ramene takovou silou, že upadla
na zem a následně musela vyhledat lékařské ošetření s drobnou pohmožděninou
ruky,
dne 4. 7. 2011 kolem 21.00 hodin ji po návratu z restaurace opětovně žádal, aby
na něj přepsala nemovitost, když na to nechtěla přistoupit, tak ji bezdůvodně
udeřil tzv. hlavičkou, následně jí sebral mobilní telefon, aby nemohla zavolat
policii, zničil její mobilní telefon, začal do ní strkat, až upadla na podlahu
chodby, pak ji uchopil rukou za její levou ruku a táhl ji do kuchyně, kde
požadoval, aby mu na papír napsala, kdy odejde, což odmítla, a svým jednáním jí
způsobil drobná poranění,
dne 2. 9. 2011 jí předložil smlouvu o darování části pozemku a požadoval, aby
ji podepsala, což odmítla, vyhrožoval jí zabitím, začal do ní strkat, udeřil ji
tzv. hlavičkou do čela, během strkání a úderu do hlavy jí nezjištěným způsobem
vytrhl z hlavy pramen vlasů,
dne 8. 9. 2011 kolem 17.00 hodin se ji opětovně snažil přimět k tomu, aby na
něj přepsala polovinu své nemovitosti, což neučinila, a z obavy před dalším
slovním či fyzickým napadání utekla z bytu a jednání oznámila na Policii České
republiky.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním směřujícím
proti všem jeho výrokům. Z jeho podnětu Krajský soud v Hradci Králové – pobočka
v Pardubicích rozsudkem ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, podle § 258
odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně zrušil v celém
výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2
písm. d) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v rozsudku soudu
prvního stupně nezměněn, uložil podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí
svobody v trvání dvou let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku výkon
tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. V ostatních
výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v
zákonné lhůtě dovolání směřující proti výroku o vině i trestu. Odkázal na
dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že skutek popsaný ve výroku o vině byl nesprávně právně
posouzen, neboť soud nevzal dostatečně v úvahu zásadu pomocné úlohy trestní
represe ve smyslu ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle názoru obviněného
měly být některé incidenty kvalifikovány jako přestupek, a to především
vzhledem k okolnostem, za nichž byly spáchány, a vzhledem k osobě pachatele. Na
základě nesprávného právního posouzení skutku a jiného nesprávného hmotně
právního posouzení byl učiněn nesprávný výrok o vině a o trestu.
Ve vztahu ke skutku, jímž byl uznán vinným, obviněný jednak namítl, že
skutečnosti uvedené ve výroku o vině jsou v rozporu se skutečnostmi
shromážděnými v trestním spise, a jednak podotkl, že se soud nezabýval tím, kdy
mělo k jednotlivým dílčím útokům dojít. Celé dokazování bylo zaměřeno pouze na
rok 2011, přičemž právě dlouhé období údajného týrání podmiňuje použití vyšší
trestní sazby. Čas spáchání je podstatnou skutečností, která se ve výroku o
vině obligatorně uvádí (srov. ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř.), a rozpětí „od
roku 2007 do roku 2011“ nelze chápat jako splnění této podmínky.
Obviněný poukázal na výklad pojmu týrání a dovozoval, že trvalost pachatelova
jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Podle
svědků bylo manželství minimálně do roku 2011 bez větších problémů, a pokud k
nějakým excesům v chování některého z manželů došlo, nejednalo se o excesy
vykazující znaky trestného činu, nýbrž maximálně přestupku. Obviněný zdůraznil,
že trvalostí zlého nakládání není myšleno protiprávní jednání v roce 2007 a
další např. v roce 2009.
Obviněný rekapituloval své soužití s poškozenou L. D. a tvrdil, že nebylo
spolehlivě prokázáno, že by ji nutil k odevzdávání jejích příjmů. Poškozená si
přivydělávala modeláží nehtů, běžně nakupovala a hmotnou nouzí zjevně netrpěla.
Co se týče incidentu, kdy na zmíněnou poškozenou při odmítnutí podpisu smlouvy
o převodu poloviny nemovitosti zvýšil hlas, neučinil tak z důvodu samotného
odmítnutí podpisu, nýbrž proto, že celou záležitost vztahující se k převodu
nemovitosti předem zařídil (včetně notáře) a poškozená přesto z nejasných
důvodů smlouvu podepsat odmítla. Události, kdy měl obviněný poškozené vytrhnout
z hlavy pramen vlasů (dne 2. 9. 2011), byla přítomna matka obviněného, která
její průběh a způsob, jak se chomáč vlasů v ruce poškozené objevil, popsala. Z
lékařského hlediska je téměř nemožné vytrhnout vlasy, aniž by došlo k poškození
kůže; upozornil i na tvrzení svědkyně I. S., která následek na hlavě poškozené
popisuje jako vyholený pruh vlasů.
Rozsudek nalézacího soudu je podle mínění dovolatele postaven na chybném
vyhodnocení provedených důkazů, některé důkazy v jeho prospěch nejsou vůbec
zohledněny a v pochybnostech jsou důkazy hodnoceny v jeho neprospěch. V tomto
směru obviněný namítl extrémní nesoulad mezi „zjištěním soudu a jeho závěry“.
Stejně tak namítl, že v odvolacím řízení se krajský soud nevypořádal s
materiály, jež k odvolání připojil.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočka v Pardubicích ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 14 To 64/2013, zrušil a
Okresnímu soudu v Pardubicích přikázal věc znovu projednat a rozhodnout (aniž
by však současně navrhoval i zrušení rozsudku nalézacího soudu).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
uvedl, že dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá pouze
dílčí část námitek obviněného. Přestože za relevantní námitku lze obecně
považovat námitku, že popis jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu,
neodpovídá přisouzené právní kvalifikaci, v konkrétním případě, kdy obviněný
zpochybňuje zejména naplnění samotného pojmu „týrání“ a naplnění znaku „po
delší dobu“, se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou. Ze skutkových zjištění
soudů je patrné, že poškozená byla obviněnému osobou blízkou, žijící s ním ve
společném obydlí. Jednání obviněného pak bylo ve zcela očividném rozporu s jeho
povinnostmi manžela vyplývajícími z ustanovení § 18 zákona č. 94/1963 Sb., o
rodině. Ačkoliv sama tato skutečnost k trestní odpovědnosti obviněného pro
zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí nepostačuje, jednání obviněného
z tohoto rámce zjevně vykročilo. Podle skutkových závěrů soudů obviněný
poškozenou po dobu několika let zejména psychicky napadal, přičemž jeho jednání
mělo gradující tendenci, a dopouštěl se vůči ní i nátlaku v oblasti jejích
vlastních majetkových vztahů. Spojení jednak psychického nátlaku, směřujícího
ke zřejmému ponižování poškozené, jednak neustálého zpochybňování její
sebedůvěry a vyvolávání dojmu, že je v podstatě méněcenná, dále nepřijatelného
usměrňování jejích sociálních kontaktů s jejími rodiči a postupné projevy
násilí i ve fyzické formě představuje ty okolnosti, jež jsou ve svém souhrnu
způsobilé v poškozené vyvolat pocit těžkého příkoří. Obviněný takto poškozenou
zasahoval ve více oblastech jejího života – v oblasti jejího sebevědomí,
sociálních kontaktů, majetkových vztahů a v závěru též v oblasti tělesné
integrity. O závažnosti ataků obviněného pak svědčí rovněž to, že poškozená
byla v jejich důsledku nucena vyhledat odbornou pomoc psychologa (srov. str. 8
rozsudku nalézacího soudu). Podle názoru státního zástupce uvedené okolnosti ve
svém souhrnu jednoznačně podporují závěr soudu o tom, že obviněný svým jednáním
naplnil znak týrání ve smyslu § 199 tr. zákoníku.
Za neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku brojící proti naplnění
znaku „po delší dobu“. Jednak tato námitka směřuje i proti skutkovým zjištěním
soudů, ze kterých vyplývá, že obviněný si popsaným způsobem počínal od počátku
roku 2007 do 8. 9. 2011, a jednak doba jednání obviněného přesahující čtyři
roky je evidentně delší dobou ve smyslu § 199 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
Nic na tom nemění ani skutečnost, že jednání obviněného nebylo po celou takto
vymezenou dobu stejně intenzivní, když naopak postupná gradace agresivního
jednání pachatelů je v obdobných případech zcela typická.
Pokud obviněný namítl, že jeho dílčí jednání by bylo namístě případně posoudit
jako přestupek, podle názoru státního zástupce mu přisvědčit nelze. Obviněný se
snaží své jednání uměle izolovat na jednotlivé dílčí akty, jež by samy o sobě
patrně mohly formálně naplňovat pouze skutkovou podstatu přestupku proti
občanskému soužití. Jednání obviněného je však v obdobných případech nutno
posuzovat v jeho celku a v tomto směru státní zástupce odkázal na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013. Stejně tak je
třeba podle něj odmítnout i námitku obviněného, že trestní postih jeho jednání
je vyloučen s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe, neboť závažnost
jednání obviněného takový postup vylučuje. Je zřejmé, že jeho jednání
nevybočuje z rámce i těch nejlehčích případů obdobného druhu a lze ho považovat
jednoznačně za jednání společensky škodlivé.
Jestliže obviněný dále zpochybnil dílčí skutková zjištění a v tomto směru se
dokonce samostatně dovolával proti dílčím fragmentům tzv. skutkové věty
rozsudku soudu prvního stupně, podle názoru státního zástupce takové námitky
zvolenému dovolacímu důvodu neodpovídají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Ve věci přitom nelze shledat žádný,
natožpak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak
se obviněný v podstatě bez bližšího rozvedení domáhá. Naopak lze konstatovat,
že soudy obou stupňů v dané věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných
pochybností, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Zároveň řádně provedené
důkazy pečlivě hodnotily přihlížejíce ke všem skutečnostem, a to jak
jednotlivě, tak i v jejich vzájemných souvislostech a v souladu s pravidly
formální logiky, tj. zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů.
Námitky obviněného nevybočily z rámce prosté polemiky s hodnocením důkazů, jak
je správně provedly soudy obou stupňů.
Státní zástupce závěrem podotkl, že námitky obdobného obsahu obviněný
uplatňoval již v rámci řízení před soudy obou stupňů, přičemž soudy se s těmito
námitkami podrobně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Navrhl
proto, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř.
přípustné, že jej podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného
je zjevně neopodstatněné.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání
obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání
je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené
podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a
právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být)
další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní
úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím
poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a
vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší
soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem
zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný
čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na
podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a
úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani
prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve
smyslu ustanovení § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu
odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro
posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního
posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“.
Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z
hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných
námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně
odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř.,
nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného lze dovodit, že namítá-li obviněný, že nebylo
spolehlivě prokázáno, že by poškozenou L. D. nutil k odevzdávání jejích příjmů,
tvrdí-li, že na poškozenou při odmítnutí podpisu smlouvy o převodu poloviny
nemovitosti zvýšil hlas nikoliv z důvodu samotného odmítnutí podpisu, nýbrž
proto, že celou záležitost vztahující se k převodu nemovitosti předem zařídil a
poškozená přesto z nejasných důvodů smlouvu podepsat odmítla, a zpochybňuje-li,
že poškozené dne 2. 9. 2011 vytrhl pramen vlasů, protestuje proti úplnosti
provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, odst. 6 tr. ř., čímž jednoznačně uplatňuje námitku skutkovou. V této
souvislosti nelze než opakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů
dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn.
II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž
dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit
bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení
má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních
požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí Ústavního soudu se
rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany
základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být
respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu
viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04).
Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má
nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a
svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu
tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž
posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy
svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného
racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn.
III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné
vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Případný extrémní nesoulad
mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který obviněný
v dovolání povšechně a bez bližšího rozvedení namítal, totiž nemůže být založen
jen na tom, že dovolatel sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy
s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem.
Dovolací námitky směřující proti správnosti skutkových zjištění jsou tvořeny
obsahem jeho obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou
stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Co se týče dovolací námitky, že se
odvolací soud nevypořádal s materiály přiloženými obviněným k odvolání, nutno
obviněného odkázat na str. 5 rozsudku odvolacího soudu, kde je odvolacím soudem
uvedeno, že se jedná o materiály obsahující námitky uplatněné obviněným v rámci
obhajoby již před soudem prvního stupně a že v materiálech tvrzené skutečnosti
byly vyvráceny odvolacím soudem citovanými výpověďmi svědků a listinnými
důkazy.
Ve vztahu ke skutkovým námitkám považuje Nejvyšší soud za nutné závěrem
zdůraznit, že soudy opřely své skutkové závěry o důkazy, jež podrobně ve svých
rozhodnutích rozvedly, a vysvětlily dostatečně přesvědčivě, na základě jakých
skutečností dospěly k tomu, že se obviněný činu dopustil, jakož i k tomu, že
považují jeho obhajobu za vyvrácenou (viz zejména strany 25 až 27 rozsudku
nalézacího soudu, strany 4 až 7 rozsudku odvolacího soudu).
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání je významnou především otázka,
zda obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně
naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podle § 199 tr. zákoníku, a to
konkrétně znaky „týrání“ a „po delší dobu“.
Trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou
osobu žijící s ním ve společném obydlí, a páchá-li takový čin po delší dobu.
Podle stávající praxe soudů je znak „týrání“ vykládán v tom smyslu, že se jím
rozumí takové zlé nakládání s osobou blízkou žijící s pachatelem ve společném
obydlí, které se vyznačuje vyšším stupněm hrubosti, necitelnosti a
bezohlednosti a též určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké
příkoří (srov. např. přiměřeně rozhodnutí č. 20/84 Sb. rozh. tr., č. 20/2006
Sb. rozh. tr., stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). Přitom
není nutné, aby u týrané osoby vznikly nějaké následky na zdraví v podobě
zranění či jiné obdobné újmy. Souvisí to s tím, že týrání nemusí mít nutně jen
povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap.
Vyšší stupeň hrubosti a bezcitnosti je požadavek, který se vztahuje k jednání
pachatele jako celku. Jednotlivé dílčí akty jednání pachatele, jsou li
posuzovány izolovaně, samy o sobě nemusí být nutně příliš závažné. Podstatné
je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu daném
konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu
pachatele a týrané osoby apod. Jsou-li jednotlivé dílčí akty jednání pachatele
nazírány v těchto souvislostech a zejména pak jako jeden celek, reálně přichází
v úvahu, že celé jednání pachatele vyznívá z hlediska stupně hrubosti a
bezcitnosti mnohem závažněji, než když jsou jednotlivé dílčí akty jednání
pachatele hodnoceny odděleně či samostatně (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. Tdo 1197/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8
Tdo 957/2010, ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 7 Tdo 564/2013).
Podstata jednání obviněného spočívala podle zjištění soudu prvního stupně (z
nichž vycházel v napadeném rozsudku i odvolací soud) v tom, že po dobu více než
čtyř let poškozené pod záminkou, že nemá doma uklizeno, zakazoval pohyb mimo
společné bydliště a kontakt s rodinnými příslušníky, hrubě a vulgárně ji
urážel, vyčítal jí, že se špatně stará o děti, doma se jen válí, je líná kráva
a zlodějka, opakovaně se ji snažil přimět, aby na něho přepsala polovinu
nemovitosti, kterou má ve svém výlučném vlastnictví, přičemž jí vyhrožoval, že
uvidí, co jí ještě udělá, a v tom, že mu po dobu více než jednoho roku musela
odevzdávat celou výplatu, kdy rozhodoval o jejím využití, a v případě nutného
výdaje jej musela žádat o peníze. Není pochyb o tom, že takto popsané jednání
obviněného vůči poškozené L. D., jeho manželce, a tedy osobě blízké ve smyslu §
125 tr. zákoníku, charakteristické rysy týrání nese. Obviněný s poškozenou zle
nakládal; hrubě a vulgárně ji urážel, a to nejen tehdy, byli-li manželé o
samotě, nýbrž s ní takto jednal bez jakýchkoliv zábran před jejich dětmi,
příbuznými, přáteli či dalšími (i naprosto cizími) lidmi. Vyhrožoval jí
zabitím, vyhazoval ji z domu. Poškozenou ponižoval, nadměrně ji kritizoval,
snažil se v ní vzbudit dojem, že se není schopna postarat o domácnost a o děti,
že je k ničemu, snažil se ji vychovávat „k obrazu svému“. Poškozenou sociálně
izoloval, a to zejména od její vlastní rodiny, která měla do domu, kde
poškozená s obviněným bydlela, vstup zakázán; v důsledku toho se poškozená se
svou vlastní matkou scházela tajně. Naproti tomu rodině obviněného ve vstupu do
jejich společného obydlí bráněno nebylo. Naopak matka obviněného měla k jejich
domu klíče, vstupovala do něj svévolně, a to i několikrát denně. Obviněný
rovněž usiloval o ekonomickou závislost poškozené – nutil ji, aby mu
odevzdávala všechny své peníze, a potřebovala-li nějaké, musela si o ně
obviněnému říct. Nutil ji rovněž k převodu poloviny nemovitosti, kterou měla
poškozená ve svém výlučném vlastnictví.
Jednání obviněného se vyznačovalo trvalostí, mělo stupňující se tendenci,
gradovalo, nabíralo na intenzitě a četnosti (zpočátku k němu docházelo 1x
měsíčně, postupně 1 až 2x týdně či 1 až 2x za 14 dní a v roce 2011 již téměř
každý den). Útrapy poškozené nebyly „pouhého“ psychického (eventuálně
sociálního či ekonomického) charakteru, neboť podle skutkových zjištění soudu
obviněný poškozenou opakovaně fyzicky napadal a způsoboval jí drobná zranění
(viz str. 27 rozsudku nalézacího soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu).
Poškozená nebyla schopna se jednání obviněného adekvátně a účinně bránit, v
jejich manželském soužití byl obviněný dominantním partnerem, vůči němuž byla
poškozená ve vztahu submisivity. Tudíž těžké příkoří, které obviněný poškozené
svým jednáním způsoboval, tato snášela s ohledem na své osobnostní rysy mlčky
až apaticky, na ataky obviněného patřičně nereagovala a stáhla se do sebe (viz
závěry znaleckého posudku z oboru školství a kultura, odvětví psychologie).
Poškozená byla v permanentním stresu, z obviněného měla strach, což postupem
času vedlo k vleklým zdravotním obtížím (syndrom únavy, nespavost, pocit na
zvracení, dlouhodobé bolesti hlavy apod.).
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že ztotožnil-li se
odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného
kvalifikoval jako týrání ve smyslu ustanovení § 199 tr. zákoníku, nedopustil se
nesprávného právního posouzení skutku. Námitka obviněného, že případné excesy
(incidenty) v manželství měly být posouzeny maximálně jako přestupek, je
irelevantní. Nejvyšší soud opakuje, že jednotlivé dílčí akty jednání pachatele,
jsou-li posuzovány izolovaně, nemusí být samy o sobě nutně příliš závažné.
Podstatné je, že vyššího stupně hrubosti a bezcitnosti dosahují v kontextu
daném konkrétními okolnostmi, za nichž k nim dochází, svou povahou, návazností,
četností, opakováním, stupňováním intenzity, charakterem vzájemného vztahu
pachatele a týrané osoby apod.
Co se týče znaku „po delší dobu“ jako okolnosti podmiňující použití vyšší
trestní sazby, vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které
se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu
jednat o dobu trvání řádově v měsících. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit,
že čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé
nakládání trvat, a naopak (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140-421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1745.). Určující je
tedy nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu
způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, publikované pod č.
58/2008 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud připomíná, že k týrání poškozené
docházelo po dobu dokonce několika let, přičemž intenzita útoků a jejich
četnost postupem času gradovala, a to do té míry, že v roce 2011 čelila
poškozená intenzivnímu a závažnému týrání ze strany obviněného téměř každý den.
S ohledem na tyto skutečnosti by bylo naprosto absurdní uvažovat o tom, že by
takto dlouhé a nakonec i intenzivní týrání poškozené bylo posouzeno jinak než
jako týrání, které pokračovalo po delší dobu.
Jelikož obviněný dále namítal nesprávné posouzení věci z hlediska zásady
subsidiarity trestní represe obsažené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku,
což je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu třeba taktéž vnímat jako
relevantně uplatněnou námitku, je vhodné se nejprve s větší podrobností zaměřit
na teoretická východiska potřebná pro správné právní posouzení věci.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který
trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně
(§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin,
který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem.
Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován
uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní
spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých
nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost
použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní
represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a
proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím
právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně
individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu.
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu
ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky
trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin
společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem
trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování
zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011).
Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v
konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u
něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených
v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované
skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není
trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v
případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti
neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z
kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z
hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné
nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS
564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské
škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu,
soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v
oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že
ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných
právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení
chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je
namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba
postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná
zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda
zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se
případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by
mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské
škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného
trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu
subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní
odpovědnost pachatele (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku).
Jelikož se v posuzovaném případě jednání obviněného nikterak nevymyká běžně se
vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace, jak vyplývá již z dříve
uvedeného, soudy nepochybily, pakliže na něj jako celek nahlížely jako na
jednání zakládající podmínky pro vyvození trestní odpovědnosti.
Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení
skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu důvodu
dovolání obsaženého v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž dovolací
námitky jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném
zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. prosince 2013
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková