8 Tdo 1449/2012

8 Tdo 1449/2012-25

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19.

prosince 2012 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení

Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 13 Tmo

42/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v

Kladně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 43/2011, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého

„tulipána“ o d m í t á .

Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 19. 1.

2012, sp. zn. 4 Tm 43/2011, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále jen

„mladistvý“, příp. „dovolatel“) uznán vinným proviněním pohlavního zneužití

podle § 187 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil

tím, že

v přesně nezjištěné době na přelomu měsíce května a června 2011, v K., na

přesně nezjištěném místě v lese v blízkosti sídliště na R. P. vykonal soulož s

nezletilou, přestože věděl, že je jí teprve třináct let.

Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle § 187 odst. 1 tr.

zákoníku a § 31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání

devíti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 33 odst. 1

z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Krajský soud v Praze, soud pro mládež, jako soud odvolací usnesením ze

dne 12. 6. 2012, sp. zn. 13 Tmo 42/2012, odvolání mladistvého a jeho otce

podaná proti shora uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle § 256 tr. ř.

jako nedůvodná zamítl.

Mladistvý „tulipán“ podal proti tomuto usnesení odvolacího soudu

prostřednictvím obhájce Mgr. Michala Hanzlíka z důvodů podle § 265b odst. 1

písm. g) a l) tr. ř. dovolání. Soudům vytkl, že dostatečně neprovedly jím

navrhované důkazy. V této souvislosti se domnívá, že v případě neprovedených

důkazů se jedná o „opomenuté důkazy“ a na podporu tohoto názoru poukázal na

konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu řešící tuto problematiku. Podle

mladistvého soudy opřely výrok o vině jen o jediný usvědčující důkaz, což také

považoval za pochybení orgánů činných v trestním řízení, jimž vytkl, že

neprovedly dokazování v rozsahu, který byl nezbytný k řádnému objasnění věci. Mladistvý dále namítal, že došlo k zásahu do ústavně garantovaných práv, a to

zejména pokud jde o rozsah a kvalitu provedených důkazů. V důsledku toho

shledal i neúplně popsaný skutkový stav věci, a tudíž podle něj byl výrok o

vině neurčitě formulován. S ohledem na nejasnosti a rozpory na straně obžaloby

bylo nezbytné doplnit dokazování, což však soudy i přes jeho opakované

požadavky neučinily. Podstatné nesrovnalosti a rozpory vyjádřil dovolatel

zejména ve vztahu k pravdivosti výpovědi poškozené, která si nepamatuje

prakticky žádnou bližší okolnost svého prvního pohlavního styku, přičemž nic

bližšího nesdělila ani své nejlepší kamarádce M. U., s níž se měla setkat

bezprostředně po údajném pohlavním styku. Orgány činné v trestním řízení podle

mladistvého zcela rezignovaly na bližší zkoumání stěžejních důkazů a na

provedení důkazů navržených obhajobou. V důsledku těchto pochybení tak

neexistuje žádný objektivní přímý důkaz a důkazy nepřímé byly prováděny

nekriticky a jednostranně toliko na návrh obžaloby, zatímco důkazy navrhované

obhajobou nebyly připuštěny. Mladistvý vytkl, že se soudy nezabývaly ani

časovými souvislostmi. Podrobně rozvedl své výhrady k jednotlivým důkazům, o

něž soudy opřely svá rozhodnutí o jeho vině. K facebookové komunikaci zachycené

na počítačové sjetině předložené poškozenou jako jeden ze stěžejních

usvědčujících důkazů uvedl, že jde o neprůkazný důkaz, který měl být podroben

důkladnějšímu zkoumání a prověřování, zvláště za situace, když jej předložila

poškozená, aniž bylo ze strany orgánů činných v trestním řízení provedeno jeho

odborné posouzení z hlediska jeho pravosti, úplnosti či možné manipulace s ním. Poukázal rovněž na to, že předmětný facebookový profil byl krátce po podání

trestního oznámení ze sociální sítě vymazán, a poté nově založen, avšak již bez

inkriminované historie. Ani tento kusý, poškozenou předložený materiál

neobsahuje – v rozporu s tvrzením poškozené – žádnou zřejmou domluvu

mladistvého a poškozené ohledně předmětné schůzky. Dovolatel zpochybnil rovněž

závěry založené na obsahu lékařské zprávy z gynekologie ze dne 13. 6. 2011, z

níž lze podle jeho názoru dovodit pouze to, že u poškozené došlo k defloraci a

že ona sama subjektivně udává pohlavní styk před 3 – 4 týdny s použitím

kondomu. V žádném případě z ní však nevyplývá, že poškozená skutečně měla

pohlavní styk, resp. že jej měla v rozhodné době a nadto s ním.

V návaznosti na

tato svá tvrzení dovolatel následně ocitoval některé pasáže z výpovědí M. U.,

kamarádky poškozené, učiněných v průběhu trestního řízení. Opakovaně rozvedl

další rozpory ve výpovědích poškozené, jakož i rozpory mezi jejími výpověďmi a

ostatními provedenými důkazy, s výtkou, že nebyly orgány činnými v trestním

řízení odstraněny, a to i přesto, že mimo jiné i z výpovědi matky poškozené

vyplývá, že její dcera je uzavřená, příliš se jí nesvěřuje a měla tendence k

drobným lžím. Za zásadní pochybení považuje to, že soudy ani přes tyto zřejmé

rozpory a nejasnosti nevyhověly návrhu obhajoby na provedení důkazu znaleckým

posudkem z oboru psychologie či psychiatrie. Na podporu pravdivosti svých

tvrzení dovolatel uvedl, že poškozenou uváděné místo činu se nachází v těsné

blízkosti hustě osídlené části K. a je jedinou klidovou zónou pro řádově

několik tisíc obyvatel. Předmětným lesem navíc vede cyklostezka a na jeho

opačném konci leží zahrádkářská kolonie a venkovní koupaliště. Je podle něj

tedy naprosto nepředstavitelné, že by zde na přelomu měsíců května a června v

odpoledních hodinách mohly mít dvě osoby pohlavní styk bez toho, že by si jich

někdo všiml. Všechny uvedené skutečnosti vedou podle mladistvého k závěru, že k

poškozenou tvrzenému pohlavnímu styku vůbec nemohlo dojít. V závěru dovolání

své výhrady shrnul, když namítl, že nebylo prokázáno, zda poškozená vůbec a

pokud ano, tak s kým měla pohlavní styk, zda a případně kdy se s mladistvým

setkala, přičemž v důsledku nedostatečného dokazování neexistuje jediný řádný a

objektivní důkaz prokazující jeho vinu, když nebylo bez zřejmých důvodů

připuštěno provedení důkazů navrhovaných obhajobou. Takto popsaný stav

dovolatel označil za kolizi s postuláty spravedlivého procesu.

V závěru dovolání mladistvý navrhl, aby bylo usnesení Krajského soudu v

Praze ze dne 12. 6. 2012, č. j. 13 Tmo 42/2012-164, jakož i rozsudek Okresního

soudu v Kladně ze dne 19. 1. 2012, č. j. 4 Tm 43/2011-116, podle § 265k odst. 1

tr. ř. v celém rozsahu zrušeno a věc byla vrácena Okresnímu soudu v Kladně k

doplnění dokazování a k novému rozhodnutí.

Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo prostřednictvím u něj činného

státního zástupce Nejvyššímu soudu sdělení, že se k dovolání mladistvého nebude

věcně vyjadřovat.

Nejvyšší soud České republiky, soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“), jako

soud dovolací nejprve shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §

265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d

odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání

učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Poté zkoumal, zda argumenty mladistvého lze

podřadit pod jím označené dovolací důvody, neboť jen dovolání, které je opřeno

o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.

Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o

zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo

usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny

procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v

řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 v

písmenech a) až k) tr. ř.

S ohledem na to, že odvolací soud odvolání mladistvého ve smyslu § 254 tr. ř.

přezkoumal, a protože mladistvý význam dovolání spatřoval v současně uvedeném

dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl dovolací důvod podle

§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněn v jeho druhé alternativě. Ta je vázána

na existenci okolností naplňujících další z označených dovolacích důvodů, a

proto Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda dovolání bylo v souladu s ním

uplatněno.

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat, jestliže rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně

právním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat

výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně

právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o

jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Přezkoumávat a hodnotit

správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí

založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení

důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. na podkladě tohoto, ale ani

žádného jiného dovolacího důvodu není možné (srov. např. usnesení Nejvyššího

soudu ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze

dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 Sb., anebo usnesení Ústavního soudu ze

dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/2002, příp. další).

S tímto vymezením uvedeného dovolacího důvodu koresponduje i zásada, že

Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a

teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení,

přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na

základě případného doplňování dokazování, tak ani v závislosti na jiném

hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení

Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, a ze dne 15. 4.

2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).

Průlom do uvedených principů je možný jen v případě faktického zjištění

extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a

právními závěry na straně druhé, resp. zjištění, že skutková zjištění jsou v

extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze

dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS

553/2005).

Za extrémní nesoulad mezi skutkovými závěry a právním posouzením věci, event.

provedenými důkazy však nelze považovat jakýkoliv případ, kdy má dovolatel za

to, že soudy hodnotily provedené důkazy jinak, než si představuje dovolatel.

Jak vyplývá i z bohaté judikatury zejména Ústavního soudu, extrémní nesoulad

přichází do úvahy, jen tehdy, kdy je dokazování zatíženo takovými procesními

vadami a nedostatky, které znemožnily, aby výsledné závěry o vině logicky a

přesvědčivě z provedených důkazů vyplynuly. Musí proto v průběhu dokazování či

hodnocení důkazů nastat exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst.

5, 6 tr. ř. nebo 125 tr. ř. Jestliže však soudy důkazy provádějí s veškerou

důsledností a hodnotí je podle svého vnitřního přesvědčení založeného na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, nemůže

žádný exces či libovůle nastat. O případ extrémního nesouladu jde proto jen za

situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku,

kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených

právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov.

usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).

Na podkladě těchto kritérií vymezujících možnost uplatnění dovolání z

důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné posuzovat i argumenty, o něž

mladistvý své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že mladistvý výtky

směřoval proti způsobu, jímž soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování,

na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění. Mladistvý v rámci

podaného dovolání vyjadřoval, z jakých důvodů se s těmito závěry neztotožnil, a

zejména nesouhlasil s tím, že soudy po zhodnocení provedených důkazů své

skutkové závěry opřely o důkazy, jež jeho vinu prokazují, když těm důkazům,

které by mohly podle mladistvého svědčit o jeho nevině, soudy neakceptovaly a

jeho obhajobě nepřisvědčily. Právě v neprovedení všech obhajobou navržených

důkazů, resp. v jejich nepřipuštění mladistvý spatřuje případy opomenutých

důkazů, což je podle něj závažný nedostatek za situace, kdy soudy za věrohodné

a usvědčující považovaly důkazy předkládané či navrhované obžalobou. Mladistvý

brojil převážně proti svědecké výpovědi poškozené a její kamarádky M. U., jež

považoval za nevěrohodné, poukazoval na údajné rozpory, které se v nich

vyskytly a zdůrazňoval, že soudy mělo být v rámci jím namítaných rozporů

postupováno tak, aby byly důkazy hodnoceny v jeho prospěch.

Obsah podaného dovolání svědčí o tom, že mladistvý veškeré argumenty zaměřil

proti způsobu, jakým byly okolnosti, na základě kterých byl předmětným činem

uznán vinným, prokázány. Z jím uvedených výhrad je zřejmé, že svou argumentaci

vystavěl na jiných skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních

přístupů podal zcela jiné vysvětlení proběhlých událostí, zejména popřel, že by

se dopustil trestné činnosti, která mu je kladena za vinu. Těmito námitkami

mladistvý obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle § 265b odst. 1

písm. g) tr. ř. nenaplnil. Protože použil výhrady, které na označený důvod

nedopadají, bylo dovolání podáno z jiných než zákonem v § 265b odst. 1 tř. ř.

vymezených důvodů, Nejvyšší soud nemohl z jeho podnětu napadená rozhodnutí

meritorně přezkoumat.

I přes tento závěr Nejvyšší soud se zřetelem na to, že se jedná o

trestnou činnost mladistvého, považuje nad rámec podaného dovolání zejména k

výhradě existence tzv. opomenutých důkazů potřebným zdůraznit, že jde o

problematiku, ke které se v zásadě vyjádřil v odůvodnění napadeného rozhodnutí

i odvolací soud (srov. str. 3), jenž shledal rozsah a způsob provedeného

dokazování za dostatečný. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil a jen

doplňuje, že opomenutými důkazy jsou důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem

rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění

nezabýval, a v důsledku tohoto jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná a protiústavní.

Dochází k nim tehdy, když v řízení před obecným soudem není dána účastníkovi

mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání)

svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak

odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také -

pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené

důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal;

jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho

rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů,

ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté

Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2) [srov. nálezy Ústavního

soudu ze dne 18. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 3320/2009, uveřejněný pod č. 60 ve sv.

56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/2004,

uveřejněný pod č. 208 ve sv. 43 Sb. nál. a usn. ÚS ČR]. Jak však dovolací soud

shledal, o takové důkazy ani situace se v projednávané věci nejednalo, neboť

soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, a pokud jen část

důkazů neprovedl, vysvětlil, z jakých důvodů tak neučinil (srov. str. 4, 5

odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud jen s odkazem na provedené důkazy shrnuje, že přestože mladistvý

v celém obsahu podaného dovolání v zásadě zpochybňuje věrohodnost výpovědi

poškozené, je nutné přisvědčit závěrům obou soudů, že o pravdivosti verze

učiněné poškozenou nevznikají pochybnosti. Její výpověď tvoří s dalšími důkazy

ucelený řetězec vzájemně se prolínajících okolností, které z těchto důkazů

logicky vyplývají a vzájemně se doplňují. Porovná-li se naproti tomu obsah

výpovědi mladistvého, je z něho patrné, že jeho výpověď stojí osamocena a s

výsledky provedeného dokazování nekoresponduje. Jestliže se obviněný zaměřil

proti autentičnosti záznamu o facebookové komunikaci, sám tuto připustil.

Narozdíl od jeho obsahu uváděl skutečnosti, které z jednotlivých písemných

rozhovorů nebylo možné dovodit, naopak skutečnosti sdělované poškozenou se s

ním shodují. Lze jen poukázat na to, že mladistvý nejprve připustil, že si s

poškozenou na facebooku dopisoval a uváděl zde, že ji miluje, ačkoli to nebyla

pravda, avšak následně v dovolání obsah textového záznamu facebookové

komunikace zpochybnil (srov. strany 104 až 105, 141 až 145, 173 až 182 spisu).

Pokud brojil proti tomu, že z textu sdělovaných skutečností nevyplývá konkrétní

okolnost, že se dohodli na setkání, které bylo předmětem jemu za vinu kladeného

trestného jednání, lze mu přisvědčit, avšak s tím, že podle obsahu textové

komunikace tato nebyla jediná, protože si s poškozenou vzájemně vyměnili

telefonní čísla, posílali si SMS a rovněž i telefonovali. Pokud mladistvý

vytýkal, že poškozená neuvedla konkrétní místo, kde k činu mělo dojít,

nezakládá se tato okolnost na pravdě, protože poškozená uvedla, že to bylo na

místě, „kde je pohřbená T.“, a určila i odpolední čas mezi 15. a 16. hodinou.

Rovněž popsala, že mladistvý měl s sebou věci - batoh, deku. Nelze proto

akceptovat výhrady mladistvého o nekonkrétnosti či nejasnosti výpovědi

poškozené.

Ve vztahu ke způsobu, jakým se soudy vypořádaly s provedenými důkazy, především

s důrazem na to, jak tyto z hledisek § 2 odst. 6 tr. ř. hodnotily, lze zmínit,

že soudy věrohodnosti poškozené věnovaly pozornost a logicky odůvodnily, na

základě jakých úvah dospěly k závěru o pravdivosti jí tvrzených okolností. Soud

prvního stupně též vysvětlil, proč některým důkazům uvěřil, jiné naopak

považoval za nadbytečné či nevěrohodné (viz strany 4 až 5 cit. rozsudku).

Nejvyšší soud s ohledem na uvedené skutečnosti shledal, že soud prvního stupně

své závěry činil v souladu s hledisky vymezenými ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr.

ř., a proto na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti.

Soud druhého stupně se stejným otázkám a námitkám, jež mladistvý předestřel i v

podaném odvolání (které je takřka doslovně shodné s argumentací uvedenou v nyní

přezkoumávaném mimořádném opravném prostředku), věnoval s potřebnou pozorností.

Provedené důkazy byly zákonným způsobem zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla

odůvodněna. Ze souhrnu všech řádně zajištěných, provedených a zhodnocených

důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o dovolatelově vině.

Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich

podkladě vyslovily své skutkové a následně i právní závěry, nesvědčí o zjevné

absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických

rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo

o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze

dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl

důvod o jejich správnosti pochybovat.

Za situace, kdy nebyla naplněna obecná kritéria vymezující dovolání podle §

265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný uplatnil výhrady, které nejen na

uvedený, ale ani na žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm.

a) až k) tr. ř. nedopadají. V takovém případě nebyl řádně uplatněn ani důvod

dovolání zakotvený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto Nejvyšší soud

dovolání mladistvého podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z

jiného než zákonem vymezeného důvodu.

P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy

řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. prosince 2012

Předsedkyně senátu:

JUDr. Milada Šámalová

*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.