Judikát 8 Tdo 146/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:25.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 146/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.146.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Obydlí
Domovní svoboda
Porušování domovní svobody
Dotčené předpisy:§ 178 odst. 1 tr. zák. § 178 odst. 2 tr. zák. § 133 tr. zák. Kategorie rozhodnutí:C 8 Tdo 146/2026-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2026 o dovolání obviněného R. K., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici a ústavu pro výkon zabezpečovací detence Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 263/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 8 T 19/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá. Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 8 T 19/2025, byl obviněný R. K. uznán vinným přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že dne 8. 6. 2025 v době od 6:45 do 7:08 hodin v Brně na adrese XY po přelezení oplocení zahrady vnikl na pozemek rodinného domu, kde několikrát kopl do dřevěných zadních vstupních dveří rodinného domu, čímž poškodil dřevěnou desku o ploše 40 x 40 cm kryjící vstup pro psa, kdy na rány kopáním reagovala poškozená P. J., která se šla podívat, co se děje, na místo přišel z horní části domu poškozený P. J., na což obviněný reagoval útěkem do zahrady, a poškozenému P. J. způsobil škodu ve výši 500 Kč.
2. Za tento přečin byl odsouzen podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to kapesního nože.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 263/2025, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněného
4. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž poukazoval na nesprávné právní posouzení znaku „neoprávněnosti“. Vytýkal, že soudy shledaly, že neoprávněně vnikl do obydlí jiného, přestože nebylo vyvráceno, že měl výslovný a dlouhodobý souhlas P. J. jakožto oprávněné osoby se v obydlí zdržovat, opakovaně tam přespával, měl k dispozici klíče a jeho přítomnost v obydlí byla výsledkem partnerského a rodinného soužití, což je okolnost, která podle judikatury postačuje k závěru, že nejde o přečin podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku.
5. Obviněný dále namítal, že soudy uvedly, že přelezl oplocení, tedy překonal překážku, avšak neměly pro to žádný přímý důkaz, nevzaly do úvahy, že dveře byly otevřené, a že když poškodil dřevěnou desku, šlo o emoční reakci. Dostatečně se nevypořádaly s jeho obhajobou, která je konzistentní a neměnná, nehodnotily důkazy ve vzájemných souvislostech a bez řádného odůvodnění upřednostnily verzi poškozeného P. J.
Vzhledem k tomu, že dostatečně nevzaly v potaz jím uváděnou obhajobu, vznikl nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, což je v rozporu se zásadou spravedlivého procesu a důvodem, pro který posuzovaná rozhodnutí nemohou obstát.
6. S odkazem na důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že nesprávnost posuzovaných rozhodnutí spočívá na vadném právním posouzení skutku, protože znaky přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku nebyly naplněny, neboť do obydlí vstupoval se souhlasem P. J., u níž bylo jeho trestní stíhání podmíněno souhlasem podle § 163 odst. 1 tr. ř., a proto bylo nutné vzít v úvahu, že v případě uvedeného trestného činu mají postavení poškozeného podle § 43 odst. 1 tr. ř. všechny osoby, které oprávněně bydlí v obydlí, do něhož vnikl.
Byl partnerem P. J. a otcem jejich společných dětí (viz „rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 1996“). Tato v uvedeném domě bydlela, měla k obydlí užívací oprávnění a obviněnému udělila výslovný a dlouhodobý souhlas se vstupem, kdy mu za tímto účelem předala klíče, a to za podmínky, že se obviněný vyvaruje kontaktu s jejím otcem P. J., a žádala ho, aby do domu chodil tajně přes zahradu. Takto za ní a za svými dětmi obviněný docházel, a pravidelně zde přespával, protože s nimi chtěl být pohromadě.
7. Do předmětného obydlí se nikdy „nedobýval“, protože dbal pokynů své partnerky, vědom si toho, že v daném případě by na sebe zbytečně upozornil a ji ohrozil. Důvodem, pro který ohledně uvedeného činu kontaktovala Policii České republiky a zmínila neoprávněný vstup obviněného a skutečnost, že již nejsou partnery, byl její strach z otce. O tom svědčí i to, že ho po umístění do vazby navštěvovala a s ohledem na jejich partnerství před soudem odmítla vypovídat. Od P. J. je mu známo, že její otec jej nesnáší, neboť se bál, že dcera odejde a požádá o ukončení pěstounské péče rodičů, čímž by ztratil svou dceru jakožto pečovatelku a také příjem spojený s péčí o její děti, které jemu a jeho manželce byly svěřeny do péče. K poškození dřevěné desky došlo výhradně ze vzteku, nikoliv ze snahy o překonání překážky.
8. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný shledal naplněným proto, že odvolací soud zamítl jeho odvolání podle § 256 tr. ř., aniž by odstranil výše uvedené hmotně právní vady, které namítal již v odvolání.
9. Protože se s rozhodnutími soudů neztotožnil, navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2025, sp. zn. 9 To 263/2025, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2025, sp. zn. 8 T 19/2025, a aby podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci zprošťujícím rozsudkem, případně věc podle § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomuto dovolání uvedl, že bylo podáno řádně a včas (poté, co byly odstraněny nejasnosti týkající se původně podaného blanketního dovolání, které bylo později doplněno v soudem určené době, a proto neplatí původní k němu uvedené vyjádření). 11.
K věcné stránce dovolání uvedl, že odkazy obviněného na důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. nekorespondují s tím, jak dovolání slovně odůvodnil, protože jím vytýkal nesprávné právní posouzení věci, na což dopadá důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je nyní podle uvedené argumentace uveden v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
12. Státní zástupce se s výhrami obviněného neztotožnil, protože tvrzení, že jeho jednání nebylo protiprávní z důvodu souhlasu oprávněné osoby, je vyvráceno výpovědí poškozeného P. J., který uvedl, že obviněnému vstup do obydlí opakovaně zakázal. Z výsledků provedeného dokazování nevyplynulo, že by P. J. obviněnému jím tvrzený souhlas se vstupem do obydlí dala, resp. že by takový její souhlas trval v době, kdy k činu došlo. Rozhodující je nejen vyjádření oprávněného uživatele P. J., který jednoznačně obviněnému vstup zakázal, ale i chování P. J. v době činu. Absence souhlasu ke vstupu a vědomí obviněného o odmítavém postoji P. J. jsou patrné též z protokolu o ohledání místa činu, resp. z fotodokumentace, na níž je zachyceno poškození desky u vstupních dveří. Překonáním překážky bránící vniknutí, zde bylo oplocení zahrady, které obviněný musel nutně přelézt, aby se dostal na pozemek u domu a ke vstupním dveřím.
13. Rozpory ve výsledcích dokazování, na něž je poukazováno, státní zástupce neshledal, protože obviněný pouze polemizoval s hodnocením některých důkazů a prosazoval svou vlastní verzi skutkového děje. Přezkoumávaná rozhodnutí žádnými zásadními vnitřními rozpory netrpí, protože soudy postupovaly v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tř. ř., resp. v § 134 odst. 2 tr. ř., a jsou přezkoumatelná. Soudy správně vycházely z výpovědi přímého svědka P. J., z protokolu o ohledání místa činu, z fotodokumentace, z příslušných úředních záznamů atd. Jednání obviněného, které je popsané v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů bez jakékoliv důvodné pochybnosti vyplývá.
14. Protože státní zástupce shledal dovolání nedůvodným, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání udělil i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí (§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.).
IV. Přípustnost a formální podmínky dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle § 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem s přesně zákonem stanovenými formálními podmínkami, za nichž ho lze uplatnit (viz § 265a odst. 1 tr. ř.). Podat dovolání je možné jen podle některého z důvodů taxativně uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m), odst. 2 tr. ř. Každý označený důvod musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v přezkoumávaném rozhodnutí.
Pro naplnění deklarovaných dovolacích důvodů tudíž nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03), ale je třeba uvést konkrétní výhrady, které označený dovolací důvod vyjadřují, protože dovolání lze podat pouze z důvodů konkrétně vyjmenovaných v § 265b tr. ř. Jejich vymezení v tomto ustanovení je taxativní, přičemž některé z těchto důvodů jsou určeny k nápravě vad napadeného rozhodnutí, jiné k odstranění vad řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, popřípadě obou těchto druhů vad. Pro rozsah přezkumné povinnosti v konkrétní věci je pak Nejvyšší soud vázán dovolacími důvody a jejich odůvodněním (viz § 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. Nejvyšší soud nejprve posuzuje, zda v dovolání uvedené argumenty dopadají na označené dovolací důvody, protože pouze tehdy se může po věcné stránce dovoláním zabývat a přezkoumat jej (viz § 265i odst. 3 tr. ř.).
18. Tyto zásady je možné prolomit, jen kdyby nebyly dodrženy zásadní požadavky spravedlivého procesu (srov. čl. 6 Úmluvy a čl. 36 a 38 Listiny), neboť rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
V. Obsah dovolání
19. V posuzované věci mají tyto obecné zásady význam proto, že obviněný podal dovolání opřené o důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., jimž však neodpovídá obsah námitek a výhrad, kterými poukazoval na nedostatky v přezkoumávaných rozhodnutích. Jestliže na podkladě důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytýkal nedostatky v hmotně právním posouzení, tento důvod k nápravám uvedených právních vad neslouží. Stávající znění tohoto dovolacího důvodu se týká rozhodných skutkových zjištění a toho, zda jsou v rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech anebo nebyly nedůvodně provedeny navržené podstatné důkazy.
Takové námitky však v dovolání obviněný neuvedl. Stejným způsobem je nepřiléhavý i odkaz na důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., k němuž obviněný uvedl, že odvolací soud neměl jeho odvolání zamítat, neboť již rozhodnutí soudu prvního stupně bylo zatíženo vadami podle prvního označeného dovolacího důvodu. Obviněným užité ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se však týká situace, kdy v napadeném rozhodnutí chybí některý výrok nebo je tento výrok neúplný. Takové námitky však obviněný neuvedl.
20. Z uvedeného je zřejmé, že obhájce, jehož prostřednictvím obviněný dovolání podal, nezaznamenal změnu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., účinným od 1. 1.
2022, a užil označení dovolacích důvodů účinné před tím, než vstoupila v účinnost tato novela trestního řádu, podle které se obviněným slovně vyjádřené námitky týkají důvodů podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. V tomto případě Nejvyšší soud při posuzování této trestní věci po 1. 1. 2022 aplikoval normy trestního práva procesního účinné v době, kdy rozhoduje, což jsou podle novely č. 220/2021 Sb. důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), m) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), na něž slovní argumenty uvedené v dovolání dopadají.
21. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což také obviněný ve svém dovolání, resp. v jeho doplnění, činí. Uvedený důvod je určen k přezkoumání správnosti použité právní kvalifikace nebo jiné vady spočívající v porušení hmotně právních norem, tzn. že ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Soud na základě tohoto důvodu posuzuje, zda jsou učiněná skutková zjištění správně kvalifikována, tzn. zda jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Posouzení podle uvedeného důvodu spočívá na tom, zda z hlediska hmotně právních podmínek trestnosti stanovených v obecné a zvláštní části trestního zákoníku jde o trestný čin.
22. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zásadně rozhodný skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého, stupně, přičemž Nejvyšší soud jej nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
23. S odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. lze dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jestliže bylo odvolání obviněného po věcném přezkoumání (§ 254 tr. ř.) podle § 256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné, a když obviněný dovolání dále opřel také o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je zřejmé, že uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě, a Nejvyšší soud, když shledal, že oba označené důvody (v aktuálním znění) vymezil v obecné rovině výhradami, které na ně dopadají, zkoumal, zda jsou jeho námitky důvodné. VI. Důvodnost dovolání
24. Nejvyšší soud podle obsahu podaného dovolání shledal, že výhrady obviněného zásadně směřovaly proti nesprávnému právnímu posouzení, ale i přesto poukazoval na procesní vady, pokud vytýkal, že soudy nepřihlédly k jeho obhajobě, ač byla konzistentní, a opíraly své závěry o výpověď poškozeného P. J., v čemž obviněný shledával rozpor, byť žádné konkrétní závažné nesrovnalosti nebo jiné podstatné nedostatky k tomuto postupu neuvedl. Takto uváděné výhrady na důvod podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř.
nedopadají, protože důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
25. Jen pro úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné nad rámec podaného dovolání uvést, že podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí zjistil, že soud prvního stupně provedl dokazování, které nevykazuje žádné nedostatky, protože shromáždil a provedl důkazy, které se k předmětné materii daly zajistit s tím, že pokud jde o P. J., partnerku obviněného a uživatelku předmětného obydlí, ta jakožto matka dětí obviněného využila svého práva podle § 100 odst. 1 tr. ř. a ve věci nevypovídala. K jejímu postoji je však třeba i s ohledem na námitku obviněného uvedenou v dovolání zmínit, že v přípravném řízení dala v souladu s § 163 odst. 1 tr. ř. jakožto poškozená, a současně i přítelkyně obviněného, policejnímu orgánu souhlas s jeho trestním stíháním (viz č. l. 81 spisu), a tedy její postoj nebránil v tom, aby se trestní stíhání proti obviněnému vedlo.
26. Důkazy, jak je soud prvního stupně popsal a rozvedl v bodech 3. až 6. svého rozsudku, jsou dostačující pro závěry týkající se zejména správnosti použité právní kvalifikace a splňují podmínky § 2 odst. 5 tr. ř., protože věc na jejich podkladě byla dostatečně objasněna. Soud nepochybil ani v hodnocení důkazů, protože v bodech 7. a 10. rozsudku vysvětlil své úvahy i závěry, k nimž v rámci hodnocení důkazů dospěl, a vyložil dostatečně jasně i důvody, na jejichž základě výpovědi obviněného neuvěřil, i to, proč se opíral o tvrzení uváděná poškozeným P. J. Soudem rozvedené okolnosti jsou dostatečně uvážené a vysvětlené i proto, že je doložil i s ohledem na podklady vyplývající ze spisů Městského soudu v Brně, sp. zn. 121 P 29/2018, sp. zn. 121 Nc 705/2018 a sp. zn. 127 Nc 708/2018, týkajících se péče o nezletilé děti obviněného a P. J., z nich je patrný postoj obviněného jak k dětem, tak i jejich matce, své údajné partnerce. 27.
V návaznosti na správný postup a dostatečně rozvedené úvahy při hodnocení provedených důkazů učiněné soudem prvního stupně lze poukázat i na rozhodnutí odvolacího soudu, jenž z podnětu námitek obviněného posuzoval jím vytýkané skutečnosti, avšak neshledal vady, které by vedly k závěru o porušení práva na spravedlivý proces ani na nesprávnou právní kvalifikaci. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry nalézacího soudu a řádně se vypořádal s výhradami obviněného uplatněnými v odvolání, které shledal nedůvodnými, což doložil úvahami, které přezkoumatelně vyložil s odkazem na konkrétní okolnosti plynoucí z obsahu spisového materiálu (viz body 5.
až 8. přezkoumávaného usnesení). Soud po zhodnocení všech provedených důkazů dospěl k závěru, že obviněný si byl vědom, že mu není povolen vstup do domu, v němž poškozený P. J. jakožto nájemce obýval horní patro spolu se svou manželkou, dcerou P. J. a s jejími dětmi, a proto po přelezení oplocení zahrady na pozemek neoprávněně vnikl, a kopal do dřevěných vstupních dveří domu, které zčásti poškodil.
28. Skutkové okolnosti, jak je soudy v této věci zjistily, nesvědčí pro obhajobu obviněného, že by pro vstup do domu, a tedy i zahrady náležející k domu, měl svolení své partnerky P. J., která předmětné obydlí obývala spolu s rodiči a svými i jeho dětmi. avšak zjištěné okolnosti nesvědčily o harmonickém vztahu. Tato okolnost nevyplynula jen z výpovědi poškozeného P. J., ale je patrná i z obsahu spisů Městského soudu v Brně, sp. zn. 121 P 29/2018 a dalších, podle nichž P. J. před soudem uvedla, že se od obviněného jakožto otce jejich nezletilých dětí „distancovala“, že se o děti nikdy nezajímal, vyjma období poté, co opustil výkon trestu odnětí svobody, kdy chtěl jít s dětmi do cukrárny (viz č. l.
75 a násl. spisu). Soudy nevzaly za prokázané ani to, že by bylo možné usuzovat na povolení vstupovat do obydlí udělené P. J. nebo že mu dala klíče (jak navozuje obviněný v dovolání), protože této skutečnosti kromě výpovědi obviněného a jeho otce obviněného F. K. (viz č. l. 96 spisu) nic nenasvědčovalo. Tuto okolnost vyloučil zejména poškozený P. J., který naopak dostatečně důrazně vyjádřil svůj jasný zákaz vstupu obviněného do obydlí. Ani sám obviněný tuto okolnost výslovně netvrdil a bližší skutečnosti nevysvětlil (viz č. l.
65 spisu).
29. S ohledem na provedené dokazování a jeho výsledky je nedůvodná i obhajoba obviněného o neexistenci přímého důkazu o tom, že přelezl oplocení předmětné zahrady, protože tato skutečnost vyplývá z polohy domu a přilehlého pozemku, který je ze tří stran ohraničen pletivovým plotem či zídkou a ve zbytku přiléhá k tomuto domu (viz protokol o ohledání místa činu na č. l. 51 spisu). Jestliže se obviněný bez svolení osoby v domě bydlící na této zahradě nacházel a pohyboval se zde (viz bod 3. rozsudku soudu prvního stupně), bylo překonání plotu uvedenými důkazy prokázáno, a to navíc za situace, kdy tento způsob vniknutí obviněný jinak nerozporoval, resp. netvrdil, že by se na pozemek u domu dostal jiným způsobem. 30.
Nejvyšší soud považoval výsledky dokazování za dostatečné pro závěry o vině, protože v nich neshledal obviněným namítané nedostatky při provádění a hodnocení důkazů, dospěl k závěru, že soudy respektovaly procesní pravidla při provádění důkazů a vyvarovaly se vad, které by zakládaly porušení pravidel spravedlivého procesu. Při závěru o správnosti skutkových zjištění posuzoval důvodnost použité právní kvalifikace, k níž soud prvního stupně v bodě 11. rozsudku stručně vyjádřil, že když obviněný přelezením oplocení zahrady vnikl na pozemek rodinného domu, kde poškodil zařízení domu, naplnil znaky skutkové podstaty přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr.
zákoníku. Zavinění shledal ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku proto, že obviněný věděl, že vstupuje do obydlí P. J., který mu takové jednání zakazuje a že i své dceři P. J. nedovolil, aby obviněného do domu vpouštěla. Odvolací soud se pak s těmito závěry i užitou právní kvalifikací ztotožnil (viz bod 8. jeho usnesení).
31. Uvedené právní posouzení věci odpovídá zjištěným okolnostem, které opodstatňují závěr, že obviněný spáchal přečin podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do obydlí jiného nebo tam neoprávněně setrvá a užije při tom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
32. Tímto ustanovením je chráněna nedotknutelnost obydlí, a proto do něj není dovoleno vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Prostorové vymezení soukromí se vykládá v návaznosti na základní právo na soukromí a na rodinný život, zaručené v čl. 10 odst. 2 Listiny, přičemž účelem tohoto základního práva je respekt a záruka práva nebýt rušen v soukromé prostorové sféře (srov. WAGNEROVÁ, E. a kol.: Listina základních práv a svobod, Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2012, 330 s. a násl.). Chráněna je domovní svoboda a nedotknutelnost obydlí (srov. rozhodnutí č. 16/1995 Sb. rozh.
tr.) jak vlastníka, tak uživatele domu, bytu nebo jiné prostory sloužící k bydlení (např. nájemce), a příslušenství k nim náležející, a to proti komukoliv. Zásahy do této svobody jsou přípustné jen na základě zákona. Obydlím jiného ve smyslu § 133 tr. zákoníku se rozumí dům, byt nebo jiná prostora sloužící k bydlení a příslušenství k nim náležející. Domem jiného je i zahrada přiléhající k domu (viz rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).
33. Podle tzv. právní věty jakož i s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti je zjevné, že soudy čin obviněného posoudily v alternativě, že „překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí“. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí ve smyslu § 178 odst. 2 tr. zákoníku, je jakákoliv zábrana proti vniknutí do obydlí, a to zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, zídka apod., přičemž tato překážka nemusí být překonána s použitím násilí, nýbrž postačí např. její přeskočení či přelezení (srov. rozhodnutí č. 36/1988, č. 38/1993-I., č. 15/2015 a další Sb. rozh. tr.).
34. Neoprávněným vniknutím do obydlí jiného je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné, vejití, vstoupení nebo jiné zasažení do prostoru např.
domu, jímž se zasahuje do domovní svobody jiného (srov. ŠÁMAL, Pavel a kol.: Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2245). Kritériem oprávněnosti zásahu do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu čl. 12 odst. 1 Listiny a § 178 tr. zákoníku není sám o sobě souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, v němž se nachází určité obydlí, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu oprávněně bydlí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1417/2005).
35. K obhajobě obviněného, že o tento přečin nejde proto, že do obydlí P. J. a jeho dcery vstoupil oprávněně, neboť k tomu měl svolení Pavly Jurkové, bylo již výše uvedeno, že taková skutečnost výsledky provedeného dokazování prokázána nebyla, naopak všechny uvedené okolnosti svědčí pro to, že obviněný neměl do domu ani bytu přístup a bylo mu mnohokrát důsledně naznačováno, že je mu takový přístup odepřen a že je mu trvale odpírán. Přestože tato zjištění plynou převážně z výpovědi P. J., který velmi důrazně rozvedl důvody, z nichž tento odmítavý postoj k obviněnému vyplýval, a obviněný se hájil tím, že souhlas mu byl dán dcerou P.
J., která ve věci po využití svého práva nevypovídala, bylo dostatečně prokázáno, že o takovém souhlasu v posuzované věci nic nesvědčí. I přesto, že soudy nemohly obhajobu obviněného ověřit přímo od P. J., důvodně závěr, že takový souhlas obviněný v době činu neměl (nelze vyloučit, že obviněný byl do domu touto svou partnerkou mimo vědomost jejího otce vpuštěn), dovodily z dalších skutečností zjištěných z ostatních ve věci provedených důkazů.
36. V posuzovaném případě soudy vycházely jednak z toho, že pokud by obviněný měl souhlas P. J., mohl i přes odmítavý postoj jejího otce do bytu vstoupit za jejího přispění obvyklým způsobem dveřmi. To se ovšem nestalo, jak o tom svědčí všechny zjištěné skutečnosti při činu, jak vyplývá mimo jiné i z protokolu o zadržení obviněné (č. l. 4 spisu), podle něhož okolností k jeho zadržení bylo, že P. J. jako oznamovatelka, když se obviněný snažil dostat do bytu a ona šla ke dveřím, držel v ruce nůž, kterým naznačoval, že jí podřízne krk, a když ke dveřím přišel její otec, tak se dal na útěk.
O tom, že neměl žádný souhlas, svědčí i jeho chování bezprostředně po něm, když byl očividně nevítaným a nechtěným narušitelem, a proto byla přivolána policejní hlídka, která, když dorazila, obviněného již na zahradě nezastihla (viz bod 7. rozsudku). Obviněnému bylo dostatečně známo, že mu není dovoleno do bytu vstupovat, protože i v minulosti byla z důvodu jeho nedovoleného vstupu kontaktována Policie České republiky (viz č. l. 95).
37. S ohledem na tyto skutkové okolnosti, které obhajobu obviněného vyvrátily, nelze poukazovat na rozhodnutí č. 28/1997 Sb. rozh. tr., protože nebylo prokázáno, že by byl vstup do předmětného obydlí obviněnému umožněn právně relevantním souhlasem některé z osob, které v něm oprávněně bydlí.
K tomu je vhodné též pro úplnost uvést, že i jednání pachatele, jenž vnikl do obydlí jiného, k němuž neměl právo bydlení, za použití klíče, který v minulosti získal od oprávněné osoby sice legálním způsobem, ale posléze mu tato osoba vstup do obydlí zakázala a pachatel tento zákaz tímto porušil, naplňuje zákonný znak skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 2 tr. zákoníku spočívající v překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí do obydlí jiného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2015, sp. zn. 4 Tdo 350/2015). Podstatné v této souvislosti je, aby takový souhlas byl „právně relevantní“, tzn. že by musel být výslovný a vyplynout z výsledků provedeného dokazování, protože jedině tak by bylo naplněno, že kritériem nedotknutelnosti obydlí tedy není souhlas či nesouhlas osoby, která je vlastníkem objektu, nýbrž souhlas či nesouhlas osoby, která v objektu bydlí oprávněně. Jestliže vlastník či spoluvlastník objektu v něm zároveň bydlí, je jeho souhlas či nesouhlas stejně podstatný jako souhlas či nesouhlas další v něm bydlící osoby.
Z uvedeného je zjevné, že nepostačuje jen tvrzení obviněného, které nemá podklad ve výsledcích dokazování, ale musí jít o prokázané zjištění, které se opírá o provedené důkazy a jejich náležité hodnocení.
38. V posuzované věci se soudy tím, zda byl obviněnému dán právně relevantní souhlas ze strany P. J., zabývaly s potřebnou důsledností a opodstatněně uzavřely, že takový právně relevantní souhlas P. J. k tomu, aby obviněný do jejího obydlí vstoupil, mu dán nebyl.
39. S ohledem na všechna tato zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nepochybily, jestliže dospěly k závěru, že obviněný tím, že přelezl plot u zahrady náležející k domu poškozených, vnikl na tento pozemek neoprávněně, naplnil znaky základní skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku. Současně šlo i o překonání překážky, jejímž účelem je zabránit vniknutí (v tomto případě oplocení zahrady), ve smyslu kvalifikované skutkové podstaty podle odstavce 2 tohoto ustanovení.
40. Argumentace obviněného, že když po vniknutí na zahradu domu poškodil část předmětných dveří u domu, učinil tak ze vzteku, není významná pro závěr o naplnění znaků uvedené skutkové podstaty, protože tato část jeho jednání se již týká jeho chování poté, co naplnil znaky přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Jeho agresivní chování při neoprávněném setrvání na pozemku (zahradě) (ať už bylo kopání do dveří vedeno úmyslem dostat se do domu nebo si jen vylít zlost) na právní kvalifikaci jeho trestného jednání nemůže nic změnit. Je jen skutečností, která se promítá do závěru o zvýšené společenské škodlivosti jím spáchaného a dokonaného činu, která má význam pro stanovení výše a druhu trestu.
41. Nejvyšší soud shledal, že obviněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. po věcné stránce nenaplnil, neboť soud prvního stupně jeho čin správně kvalifikoval (viz bod 11. odůvodnění jeho rozsudku) jako přečin podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a jeho závěry jsou v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, jak potvrdil i odvolací soud (viz též body 7. a 8. odůvodnění usnesení).
S ohledem na výše uvedené neshledal naplněným ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. VII. Závěr
42. Poté, co Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu dovoláním napadených rozhodnutí a příslušného spisu je dostatečně patrné, že v řízení předcházejícím vydání přezkoumávaného rozhodnutí ani v použité právní kvalifikaci nedošlo k pochybením, jež obviněný v dovolání namítal, podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 3. 2026 JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu