8 Tdo 148/2024

8 Tdo 148/2024-471

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání obviněného P. J., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 229/2023-428, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 1 T 76/2021,

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 229/2023-428, jakož i rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400. Současně se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Obviněný P. J. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400, uznán vinným přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti (5) měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušení dobu v trvání jednoho (1) roku a deseti (10) měsíců. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva (2) roky a čtyři (4) měsíce. Poškození byli se svými nároky na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy odkázáni podle § 229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400, napadli obviněný a poškozený odvoláním. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 229/2023-428, rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400, podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil v celém výroku o trestu a podle § 259 odst. 1 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému za přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v napadeném rozsudku nezměněn, uložil podle § 147 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti (5) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušení dobu v trvání jednoho (1) roku. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na jeden (1) rok. Odvolání poškozeného podle § 256 tr. ř. zamítl. I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Úvodem podaného dovolání uvedl, že předmětná věc je především velkou nešťastnou náhodou, která vznikla v důsledku několika okolností. V této souvislosti zdůraznil, že v inkriminovaný den sledoval danou dopravní situaci, což potvrzuje i to, že dával přednost blíže neurčenému vozidlu, přičemž viděl i autobus, který však byl dostatečně daleko na to, aby mohl odbočení dokončit.

Podle názoru dovolatele byla příčinou předmětné dopravní nehody nerozvážnost poškozeného, který byl v důsledku svého neosvětlení a neoznačení reflexními prvky pro ostatní řidiče neviditelný. O tom podle obviněného vypovídá i závěr znalce Bc. Daniela Pýchy, který, ačkoliv v původním znaleckém posudku vyslovil závěr, že příčinou nehody byl způsob jízdy dovolatele, který nedostatečně rekognoskoval vozovku před sebou, než zahájil úkon odbočování, po provedení vyšetřovacího pokusu svůj závěr změnil (vydal dodatek ke znaleckému posudku), když konstatoval, že obviněný neměl žádnou jinou možnost za daných světelných podmínek zjistit výskyt neosvětleného cyklisty za neznámým vozidlem.

V této souvislosti dovolatel poukázal na způsob jízdy poškozeného, který přiznal, že se snažil za každou cenu zrychlit, a aby nebrzdil autobus za sebou, zalehl na řídítka svého kola, čímž se celý skryl za vozidlem, které jelo před ním. Přes tyto skutečnosti soud prvního stupně konstatoval, že obviněný byl ze spáchání skutku usvědčen zejména výpověďmi všech účastníků dopravní nehody (přítomných svědků), protokolem o dopravní nehodě, dalšími listinnými důkazy, a především znaleckým posudkem Bc. Pýchy, což je v naprostém rozporu s provedeným dokazováním, kdy především svědek Š.

vypověděl, že sám cyklistu vůbec neviděl, a to jej měl přímo před sebou a svítil na něj světly autobusu. Pokud jde o výpověď svědka D., tu označil dovolatel za nevěrohodnou, neboť tento svědek byl velmi rozrušen, neustále se ošíval, poté opakovaně konstatoval, že si věci nepamatuje, že je mu zle a poté ze stresu málem zkolaboval. Obviněný dále označil za zcela nepochopitelný postup soudu prvního stupně, který odmítl dodatek znaleckého posudku, který byl vyhotoven po provedeném vyšetřovacím pokusu, a to s odůvodněním, že nepanovaly stejné světelné podmínky jako při předmětné dopravní nehodě, přičemž se nezabýval žádným ze závěrů, které v rámci dodatku znaleckého posudku vyšetřovací pokus přinesl.

Tímto postupem tak soud prvního stupně porušil zásadu in dubio pro reo a princip presumpce neviny. Nápravu podle dovolatele nezjednal ani odvolací soud, který jeho návrh na provedení vyšetřovacího pokusu v místě dopravní nehody za současné výměny zářivek zamítl. Místo toho se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o vině dovolatele přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti a změnil pouze rozsudek soudu prvního stupně co do výroku o trestu. Rozhodnutí odvolacího soudu je však podle obviněného nedostatečně odůvodněné a tudíž nepřezkoumatelné.

Dále zdůraznil, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy spatřuje v tvrzení soudů, že poškozeného vidět měl nebo mohl, ačkoliv z provedených důkazů vyplývá, že na místě dopravní nehody panovaly takové podmínky, že poškozeného naopak vidět nemohl. V této souvislosti zmínil, že ani jeden ze soudů nepovolil důkaz v podobě nového vyšetřovacího pokusu s ohledem na příliš velkou náročnost, protože v místě nehody bylo vyměněno osvětlení pouličních lamp, ačkoliv by na pár lampách stačilo pomocí plošiny vyměnit zářivky a pojistky.

Dále poukázal na tzv. princip omezené důvěry v dopravě, podle něhož může řidič osobního vozidla spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. V této souvislosti zdůraznil, že se orgány činné v trestní řízení nezabývaly skutečností, že poškozený svým neosvětlením porušil § 58 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle § 226 písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby, nebo napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 229/2023-428, a rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400, zrušil a Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten se rámci poměrně obsáhlých námitek ztotožnil s podaným dovoláním, které označil za důvodné. Úvodem svého vyjádření popsal nastalou důkazní situaci s tím, že v současné době se předmětná věc nachází ve stavu, o němž odvolací soud jednoznačně prohlásil, že o věci není možno rozhodnout, neboť chybí zásadní důkaz k rozhodnému skutkovému zjištění, zda před nehodou byl poškozený pro obviněného viditelný.

Soudy podle jeho názoru dostatečnou viditelnost dovozují pouze ze samotné skutečnosti, že v místě svítilo veřejné osvětlení, aniž by se vypořádaly se svědectvím svědků Š. a D., kteří poblíž nehody v rozhodném okamžiku byli a shodně vypověděli, že si sice všimli nějakého pohybu, avšak nebyli schopni určit, zda se jednalo o předmět, chodce, cyklistu či něco jiného. Stejně tak považuje státní zástupce za rozporné se všemi provedenými důkazy tvrzení soudu, že dovolatel jel „do tmy, kam neviděl“, neboť to nebyl on, kdo vrazil do poškozeného, nýbrž poškozený do něj.

Pokud tedy odvolací soud uvádí, že je otázkou, zda měl dovolatel jet či vyčkat, jde o podstatnou otázku pro posouzení dovolatelova jednání, zda tím, že nevyčkal a jel, porušil nějakou povinnost. To však podle státního zástupce odvolací soud neuvedl, pouze tuto otázku položil, aniž by ji výslovně zodpověděl, což může svědčit o trvajících pochybnostech o tom, zda viditelnost poškozeného byla dostatečná. Pokud soudy dovodily nedání přednosti pouze z možnosti poškozeného „zahlédnout“, toto skutkové zjištění nepostačuje k naplnění znaků daného trestného činu.

V předmětné věci tak nebylo podle státního zástupce postaveno na jisto, zda dovolatel vůbec mohl poškozeného rozpoznat jako cyklistu, jemuž musel dát přednost v jízdě. Co se týče námitek týkajících se vyšetřovacího pokusu, podle státního zástupce byl tento důkazní návrh odmítnut jako neproveditelný, avšak z obsahu spisu vyplývá, že se jevil spíše jako organizačně obtížný a možná i nákladný. V této souvislosti zdůraznil, že odvolací soud prohlásil tento důkaz za natolik zásadní a významný, že bez něj není možné ve věci učinit rozhodnutí.

Již z tohoto důvodu je podle státního zástupce zřejmé, že organizační náročnost či nákladnost nemůže být adekvátním důvodem pro neprovedení takového důkazu. Pokud je důkaz nedostupný, nemůže být taková okolnost podle státního zástupce vyložena v neprospěch obviněného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 tr.

ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyjádřil souhlas za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. [a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s rozhodnutím Nejvyššího soudu v neveřejném zasedání.

5. K podanému dovolání se vyjádřil i poškozený. Podle jeho názoru je podané dovolání nesprávné, neboť nenaplňuje žádný dovolací důvod vymezený v trestním řádu. Stejně tak poškozený považuje za nesprávné vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství ve vztahu k výpovědi svědka D., který uvedl, že cyklista byl za přechodem viditelný a je v rozporu i se zprávou meteorologického ústavu, z něhož vyplývá, že bylo možné provádět venkovní práce bez osvětlení, a tudíž musel obviněný poškozeného vidět. Vzhledem k těmto skutečnostem poškozený navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl. II. Přípustnost dovolání

6. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

7. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

8. Ve vztahu k dovolání a jeho vymezení v trestním řádu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr.

ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.

ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy.

Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

9. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [po úpravě provedené zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněných ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu, který mj. výslovně ve svém dovolání obviněný zmiňuje) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněných neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů.

V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů.

Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

Shodně též se vyjádřil Ústavní soud ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 581/22.

10. Ve vztahu k uvedenému lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které primárně směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování, pokud nemají charakter pochybení, v tomto dovolacím důvodu výslovně zmíněných. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině [ve skutkovém zjištění] je výsledkem určitého procesu, který primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu relevantních námitek.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Stejně tak lze namítat nesprávnou aplikaci jiných norem hmotného práva.

III. Důvodnost dovolání

12. Nejvyšší soud považuje primárně za nutné uvést, že není jeho úkolem jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

13. Z podaného dovolání je zřejmé, že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo možné podřadit námitky zaměřené na otázku viditelnosti poškozeného ze strany obviněného a námitky ve vztahu k dokazování prostřednictvím vyšetřovacího pokusu, v souvislosti s nepřezkoumatelností rozsudku. Tyto námitky považoval Nejvyšší soud za důvodné z následujících důvodů.

14. Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že k předmětné dopravní nehodě došlo dne 7. 10. 2020 v době kolem 18:59 hod. Dále je zřejmé, že došlo ke střetu mezi vozidlem, které řídil obviněný a poškozeným, který jel na kole. V tomto ohledu skutková zjištění jednoznačně potvrzují, že poškozený jel jako cyklista na neosvětleném kole, bez dalších reflexních prvků. Vzhledem k tomu, že se dopravní nehoda stala na podzim a ve večerních hodinách, soudy zcela správně řešily otázku, zda byl poškozený pro dovolatele v daný okamžik viditelný.

15. Z předmětných rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy dospěly k závěru o vině obviněného. V této souvislosti soud prvního stupně uvedl, že „Obžalovaný byl ze spáchání skutku usvědčen zejména výpověďmi všech účastníků dopravní nehody, přítomných svědků, protokolem o dopravní nehodě, dalšími listinnými důkazy, a především znaleckým posudkem Bc. Daniela Pýchy.“ (bod 10 rozsudku). V tomto ohledu však Nejvyšší soud považuje za nutné zmínit následující skutečnosti, které uvedený jednoznačný závěr nepotvrzují a některé důkazy tento závěr přímo vyvrací, což svědčí pro zjevný nesoulad.

16. Svědek F. Š., který jel za poškozeným jako řidič autobusu, například v rámci výslechu uvedl, že „zahlédl stín za přechodem pro chodce, respektive něco, že se tam hýbe“ (č. l. 241 verte, bod 5 rozsudku soudu prvního stupně, šlo o výpověď z přípravného řízení, na kterou u hlavního líčení odkázal). Zcela jednoznačně tak nepotvrzuje, že by viděl poškozeného cyklistu, tudíž není ani odpovídající závěr soudů, že obviněný je usvědčován výpověďmi přítomných svědků a zejména stěží „výpověďmi všech účastníků dopravní nehody“. K předloženým fotografiím (viz č. l. 323-327) uvedl, že v inkriminované době bylo pod mrakem a předložené fotografie podle jeho mínění zachycují počasí jaké tehdy bylo (viz č. l. 335). Tato skutečnost tedy do jisté míry relativizuje hodnotu argumentace obviněného, že podle meteorologické zprávy „bylo možné provádět venkovní práce bez osvětlení“. Nutno poznamenat, že poškozený nejprve uvedl, že bylo slunečno a bezmračno, aby následně (č. l. 336) konstatoval, že odpoledne kolem 3-4 hodiny bylo slunečné a krásné počasí (podle skutkového zjištění však k dopravní nehodě došlo přibližně v 18.59 hod).

17. Podobně se vyjádřil svědek J. D., který uvedl, že „Byl tam jen stín, jestli to byl ten cyklista, nevím, pak jsem si uvědomil, že abych ho úplně viděl, to nemůžu říct, viděl jsem ten stín, je tam přechod, jedno světlo a druhé světlo, viděl jsem ho asi na 20 m.“ (č. l. 334). Ani tento svědek tak jednoznačně nepotvrzuje, že by poškozeného cyklistu viděl. V rámci objektivity je však nutno uvést, že tento svědek k dotazu uvedl, že při výslechu před policistkou si situaci s cyklistou pamatoval lépe.

V souvislostí s výpovědí tohoto svědka nelze však také odhlížet od chování tohoto svědka, jak jej sám zmiňuje, případně popisuje soud prvního stupně na straně pět svého rozsudku, a to nejen při hlavním líčení. Tento svědek k předloženým fotografiím (viz shora č. l. 323-327), obdobně jako svědek Š. uvedl, že světelné podmínky byly takové jako na fotografiích („takto nějak bych to hodnotil“ uved – viz č. l. 334). Svědkyně D. uvedla, že viděla cyklistu, který jel opatrně a nikoli rychle, držel se rozestupů a nikoho nedojížděl (nutno podotknout, že sám poškozený uváděl rychlost své jízdy na kole cca 45 km/hod., přitom znalec ve svém posudku mj. uvedl, že běžnou silniční rychlostí pohybu cyklistů daného věku poškozeného je rychlost cca 25,2 km/hod.; pro svědkyni však jel opatrně a nikoli rychle).

Tyto skutečnosti zmiňuje Nejvyšší soud mj. s ohledem na skutečnost, že soudy nižších stupňů tyto okolnosti nerozvádí v odůvodnění svých rozhodnutí ve vazbě na rychlost jízdy neosvětleného cyklisty, při jím nerespektovaném ustanovení § 58 odst. 5 silničního zákona (viz níže).

18. V odůvodnění svého rozsudku soud první stupně rovněž cituje závěry znaleckého posudku zpracovaného Bc. Danielem Pýchou (bod 7), z něhož vyplývá, že v inkriminovaném okamžiku panovaly v místě nehody zhoršené viditelnostní podmínky v podobě šera až tmy [poškozený uváděl, že když vyjížděl od známého v 18.20-18.25 bylo jasné počasí s vynikající viditelností a cca po dalších patnácti minutách byl perfektní rozhled u benzinky v Opočně bylo ještě plné světlo – viz bod 3 rozsudku soudu prvního stupně (dovolává se zprávy ohledně viditelnosti atd.)].

Dále znalec sice konstatoval, že příčinou nehody byl způsob jízdy obviněného, který po předchozím zastavení nedostatečně zkontroloval terén před sebou a poté se běžným způsobem rozjel, avšak zároveň uvedl, že výrazný vliv na vzniklou dopravní nehodu měla jízda neosvětleného cyklisty za snížených viditelnostních podmínek proti výhledu na tmavém pozadí podezdívky obytného domu pro dovolatele. Znalec rovněž uvedl, že světelné podmínky nedovolovaly plnohodnotně zaznamenat výskyt a pohyb cyklisty, kdy dohled na neosvětleného cyklistu ovlivňoval i výrazný světelný tok bílého světla na plochu přechodu pro chodce, nicméně to nebylo nemožné, ale s delším časovým zkoumáním prostoru.

Obviněný by podle znalce střetu zabránil, pokud by se po projetí neznámého vozidla věnoval v delším časovém odstupu (cca 1 s) opětovné rekognoskaci protisměrného jízdního pruhu. Znalec však dále zmínil, že i pro řidiče autobusu (svědek Š.) byl poškozený hůře rozpoznatelný, přičemž absence osvětlení a reflexních prvků ztěžovala možnost zaznamenání cyklisty na pozemní komunikaci. Za pozornost pak stojí zmínka, že na místě nehody panovaly takové světelné podmínky, kdy dovolatel nemusel za intenzivně osvětleným přechodem vnímat neosvětleného cyklistu a že pokud si poškozený cyklista byl vědom své ztížené viditelnosti a měl proti obviněnému výhodu delšího výhledu na jeho osvětlené vozidlo, mohl učinit opatření snižující možnost vyvolání krizové situace.

19. Soud prvního stupně dále v odůvodnění rozsudku (bod 7) uvedl, že v návaznosti na usnesení o vrácení věci k došetření státnímu zástupci byl proveden vyšetřovací pokus, na jehož základě uvedený znalec vypracoval Doplněk č. 1 ke svému znaleckému posudku, v němž stručně řečeno konstatoval, že poškozený byl pro obviněného „neviditelný“, a to až minimálně do doby, kdy vjížděl do plochy přechodu pro chodce. Dále konstatoval, že dovolatel byl již v době, kdy mohl poprvé zaznamenat poškozeného, v pohybu, přičemž by musel po celou dobu odbočování rekognoskovat terén, což není běžnou praxí (tyto skutečnosti ve své podstatě vyplývají již z vypracovaného znaleckého posudku, kdy rovněž klade obviněnému k tíži, že po projetí vozidla opětovně nerekognoskoval protisměrný jízdní pruh).

V okamžiku, kdy započalo odbočování, poškozený byl vzdálen od obviněného 32 m, vyskytoval se tedy v oblasti, kam obviněný neměl možnost dohlédnout a kde nebyl žádný podnět pro opětovné rozhlížení. Ze závěru tohoto dodatku pak vyplývá, že příčinou dané dopravní nehody bylo neosvětlení poškozeného cyklisty. Nalézací soud na uvedený dodatek znalce ve vazbě na provedený vyšetřovací pokus reagoval tak, že takové světelné podmínky na místě činu v době dopravní nehody nepanovaly, a proto nelze z korekcí znalce vycházet a je nutno vycházet z původního znaleckého posudku [neuvádí, zda nové osvětlení bylo oproti staršímu intenzivnější (logice by odporovalo vyměnit lepší-starší za horší-novější, pokud nemělo jít jen o ekonomickou úsporu)].

V odůvodnění svého rozsudku mj. také uvedl, že „S ohledem na jinou charakteristiku produkovaného světla bylo veřejné osvětlení v době vyšetřovacího pokusu vyplynulo (vypnuto?), a to ku prospěchu obžalovaného“ (z uvedeného lze tedy za tohoto popisu stěží dovodit potřebné závěry).

20. Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohou podle Nejvyššího soudu závěry obou soudů (odvolací soud výrok o vině potvrdil jako správný), mj. i s ohledem na již dříve jimi vyjádřené závěry k rozsahu dokazování ve vztahu k zásadě in dubio pro reo, obstát. Je zřejmé, že soud prvního stupně provedl dokazování výslechem výše uvedených svědků. Oba pak shodně potvrzují, že poškozený byl za dané dopravní situace obtížně viditelný, pokud vůbec (což je okolnost, která by mohla být posuzována ve prospěch obviněného). Tuto skutečnost zcela zjevně získanou v rámci zákonného výslechu svědků však oba soudy ve svých rozhodnutích zjevně pominuly, resp. se s ní žádným způsobem nevypořádaly. Bezpochyby bylo v rámci vypořádání se s výše uvedenou argumentací brát rovněž v úvahu z jakého úhlu sledoval poškozeného svědek D. se svojí manželkou (zda a po jakou dobu se sledování situace skutečně věnovali, či zda v mezidobí nečinili i jiné úkony ve vozidle či kolem vozidla, které dobu sledování mohlo ovlivnit) a z jakého úhlu pak řidič autobusu, či obviněný. Bez povšimnutí soudů zůstala i otázka pohybu poškozeného po vozovce a jeho sledování situace v dopravním provozu (otázka hodnověrnosti jeho argumentace), když navíc např. uváděl, že si držel odstup za před ním jedoucím vozidlem, aby byl vozidlem krytý, udržoval rychlost cca 45 km/hod., a přitom si měl všimnout za ním jedoucího autobusu cca ve vzdálenosti 30-50 m, ve kterém si měl řidič autobusu zapalovat cigaretu (tuto skutečnost svědek F. Š.-řidič autobusu popřel, neboť je nekuřák). V této souvislosti lze souhlasit se státním zástupcem, který označil za zvláště významnou výpověď svědka Š., který jako profesionální řidič sledoval právě úsek vozovky, po němž se měl poškozený cyklista pohybovat. V případě tohoto svědka lze totiž předpokládat, že jako osoba s dlouholetými zkušenostmi v dopravě ví přesně, jak nastalou dopravní situaci sledovat.

21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že respektuje skutečnost, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr ostatně vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb.), v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stejně tak hodnocení provedených důkazů je plně záležitostí soudu, který důkazy provádí. Důkazy však nelze hodnotit selektivně s tím, že budou brány v potaz pouze ty, co svědčí v neprospěch obviněného a ty, co jsou v jeho prospěch, budou naopak pomíjeny. Z těchto důvodů lze označit pominutí (nevypořádání se) s výpověďmi uvedených svědků za opomenutý důkaz a dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak v posuzovaném případě za naplněný.

22. V souvislosti s uvedeným Nejvyšší soud rovněž poznamenává, že „světlo“ do celé věci nevnesly ani závěry odvolacího soudu. Ten v odůvodnění rozsudku uvedl, že v projednávaném případě přicházejí v úvahu 2 varianty, a to, že se obviněný řádně a dostatečně nepřesvědčil, že v protisměru nejede žádné další vozidlo, a to ani cyklista a tím zavinil střet s poškozeným, nebo že obviněný nemohl s ohledem na světelné podmínky poškozeného vidět. V této souvislosti odvolací soud zdůraznil, že zamítl návrh obhajoby na doplnění dokazování o nový vyšetřovací pokus na místě samém, neboť v současné době došlo na místě nehody k takovým změnám, konkrétně výměně světel veřejného osvětlení, že je prakticky nemožné navodit stav, jaký byl v době nehody.

Dále odvolací soud dospěl k závěru, že s ohledem na světelné podmínky byla dopravní situace poměrně složitá. Zároveň však zmínil, že pokud dovolatel do míst, kde se cyklista pohyboval neviděl, znamená to, že jel v podstatě do „tmy“, a je tak otázkou, zda měl v dané chvíli realizovat odbočovací manévr nebo vyčkat chvíle, kdy uvidí lépe. I v tomto případě tak lze souhlasit s vyjádřením státního zástupce, který uvedl, že odvolací soud měl uvést, jaké jednání dovolatele bylo za dané dopravní situace správné.

Navíc odvolací soud výslovně uvedl, že: „Při posouzení obou možných variant krajský soud dospěl k závěru, že je na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo a jako výhodnější pro obžalovaného dojít k závěru, že poškozeného neviděl vlivem světelných podmínek. Z výše uvedeného pak i přesto jednoznačně vyplývá, že bylo na místě uznat obžalovaného vinným tak, jak to učinil okresní soud.“ (bod 7 usnesení). K uvedenému považuje Nejvyšší soud za vhodné v souladu s judikaturou Ústavního soudu uvést, že pravidlo in dubio pro reo, které vychází z principu presumpce neviny, vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno.

Obsahem pravidla in dubio pro reo pak je, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného [srov. nález ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08 (N 7/52 SbNU 73) nebo nález ze dne 5. 3. 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 (N 43/56 SbNU 479)]. Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.

Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ [nález ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Ve světle uvedeného tak výše uvedené závěry odvolacího soudu působí poněkud nelogicky, neboť není možné na jednu stranu konstatovat, že je na místě uplatnit zásadu in dubio pro reo a zároveň uznat obviněného vinným.

23. Za nepřiléhavé dále považuje Nejvyšší soud závěry soudu prvního stupně spočívající v tom, že na provedený vyšetřovací pokus a z něj vyvozené znalecké závěry je třeba do jisté míry nahlížet jako na plody z otráveného stromu. Jak totiž vyplývá z konstantní judikatury, tato doktrína se týká vadného postupu orgánů činných v trestním řízení v rámci procesu dokazování a jeho dopadu na použitelnost či nepoužitelnost důkazů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013, nález Ústavního soudu ze dne 8.

3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10 aj.). V posuzovaném případě byl realizován vyšetřovací pokus za podmínek, které z důvodu výměny osvětlení v místě nehody nenavozovaly stejnou situaci, jaká panovala v okamžiku předmětné dopravní nehody. Soud prvního stupně ostatně zmínil, že „Skutečností je to, že takovéto světelné podmínky na místě činu v době dopravní nehody jednoduše nepanovaly, a proto z těchto znaleckých korekcí vycházet podle závěru soudu prvního stupně nelze a je nutno vycházet z původních znaleckých závěrů, při jejichž zaujetí znalec prokazatelně se všemi rozhodujícími parametry pracoval“ (bod 10 rozsudku).

V tomto ohledu Nejvyšší soud podotýká, že znalec i v rámci původního znaleckého posudku zcela rezolutně nevyjádřil, že byl poškozený cyklista pro dovolatele viditelný. Za příznačné pak lze označit v rámci vyjádření státního zástupce konstatování, že předmětná věc byla vrácena státnímu zástupci dvakrát, přičemž soud prvního stupně v bodech 17-21 svého usnesení ze dne 28. 11. 2022, sp. zn. 1 T 76/2021, uvedl, že se k viditelnosti poškozeného cyklisty nabízejí 2 protichůdné skutkové závěry s tím, že soud neví, který je správný a bude třeba zopakovat vyšetřovací pokus za podmínek, které budou skutečně odpovídat době nehody, a to s montáží původních lamp, zapnutím takového osvětlení dne 7.

10. daného roku. Z uvedeného usnesení pak výslovně vyplývá, že podle názoru soudu prvního stupně „by neměl být technicko organizační problém, aby při vyšetřovacím pokusu byly stožáry pouličního osvětlení osazeny tzv. starými lampami či výbojkami, tzn. světelným systémem, který byl v činnosti v inkriminované době…“ (bod 21), což však nekoresponduje s výše zmíněným závěrem odvolacího soudu, který to označil za nemožné (bod 22), ačkoliv, jak správně státní zástupce uvedl, uvedené usnesení bylo odvolacím soudem zrušeno, ten však konstatoval, že pokud soud prvního stupně neví, která z verzí nastala, musí uplatnit zásadu in dubio pro reo a obviněného obžaloby zprostit či jej uznat vinným nebo věc postoupit k projednání přestupku.

Je zřejmé, že vyšetřovací pokus byl oběma soudy v posuzované věci považován za klíčový důkaz, na jehož základě bude možné odpovědět otázku, zda dovolatel mohl poškozeného vidět, obzvláště pak v situaci, pokud svědecké výpovědi svědčí o opaku. Za této situace pak není možné podle názoru Nejvyššího soudu klást obviněnému k tíži, že na místě nehody došlo ke změně podmínek.

24. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., bylo již shora uvedeno, že je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod pak bylo možné podřadit námitky týkající se tzv. zásady omezené důvěry v dopravě a námitky týkající se porušení § 58 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, ze strany poškozeného. I tyto námitky shledal Nejvyšší soud důvodnými, a to z následujících důvodů.

25. Je vhodné uvést, že v předmětné trestní věci se soudy nižších stupňů nezabývaly tzv. zásadou omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), která znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011).

26. Podle § 58 odst. 5 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, platí, že cyklista je povinen za snížené viditelnosti mít za jízdy rozsvícen světlomet s bílým světlem svítícím dopředu a zadní svítilnu se světlem červené barvy nebo přerušovaným světlem červené barvy. Je-li vozovka dostatečně a souvisle osvětlena, může cyklista použít náhradou za světlomet svítilnu bílé barvy s přerušovaným světlem. Ze znění uvedeného ustanovení je tak podle Nejvyššího soudu zřejmé, že na osvětlení cyklisty za snížené viditelnosti je kladen velký důraz, a to i za situace, že jede po vozovce, která je dostatečně a souvisle osvětlena. Ani v takovém případě totiž nemůže být cyklista neosvětlen, může však místo světlometu použít jiný typ osvětlení (svítilnu bílé barvy s přerušovaným světlem).

27. Již bylo zmíněno, že ze skutkových zjištění vyplývá, že se předmětná dopravní nehoda udála v podvečerních hodinách dne 7. 10. 2020 (kolem 18:59), a to za snížené viditelnosti (odvolací soud situaci v místě dopravní nehody označil s ohledem na světelné podmínky za složitou). Skutková zjištění rovněž dokládají, že cyklista po dané komunikaci jel neosvětlen a bez reflexních prvků. Tím tak jednoznačně porušil již zmíněné ustanovení § 58 odst. 5 zákona o silničním provozu. Tuto skutečnost však oba soudy podle Nejvyššího soudu dostatečně nezohlednily, přičemž není ani z jejich rozhodnutí zřejmé, zda s touto variantou pracovaly při hodnocení důkazů ve vazbě k předloženému znaleckému posudku a výpovědi svědka Š., což potvrzují i námitky obviněného.

Z rozsudku soudu prvního stupně v tomto ohledu vyplývá konstatování, že „spoluzavinění cyklisty nebylo rozhodně nadpoloviční, aby vylučovalo trestní odpovědnost obžalovaného“ (bod 11). Poněkud zvláštně a spíše ve prospěch (omluvně) poškozeného nerespektujícího shora uvedenou povinnost, která mj. je stanovena také v zájmu jeho ochrany zdraví, pak vyznívá konstatování soudu prvního, že „v této souvislosti je nutno konstatovat (fakticky „k dobru“ poškozeného), že obžalovaný (zde je s největší pravděpodobností míněn poškozený) sice odrazky na svém kole neměl, ale na kole tohoto typu je v reálném životě téměř žádný cyklista nevozí, že poškozený jel ve městě na silnici pod veřejným osvětlením, takže mohl oprávněně předpokládat, že je pro běžného řidiče viditelný alespoň minimálním způsobem…“ (bod 11).

Touto svojí argumentací soud prvního stupně i přes výslovné znění § 58 odst. 5 zákona o silničním provozu fakticky legitimizuje protiprávní jednání poškozeného cyklisty, který sám nebyl osvětlen, ač podle zákona tuto povinnost nepochybně měl, a to i v rámci osvětlené vozovky. S ohledem na již zmíněnou zásadu omezené důvěry v dopravě tak lze pouze doplnit, že obviněný mohl spoléhat na to, že ze strany jiného účastníka dopravního provozu (poškozený) budou příslušné povinnosti dodrženy. V tomto ohledu navíc považuje Nejvyšší soud za nutné dále doplnit, že dovolatel dopravní situaci nepochybně sledoval, neboť osvětlenému projíždějícímu vozidlu přednost dal.

28. Nejvyšší soud v posuzované věci dospěl k závěru, že primárně rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů [viz § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], když skutkový stav nebyl dostatečně objasněn v souladu s § 2 odst. 5 tr. ř. Závěry soudů o vině obviněného opírající se o dosud provedené dokazování, přes nespornou snahu o řádné objasnění věci, přesvědčivě a spolehlivě nerozptylují důvodné pochybnosti, zda jednání obviněného naplňuje znaky předmětného trestného činu. Toto nedostatečné objasnění skutkového stavu ohledně skutku, který je obviněnému kladen za vinu, představuje porušení principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 2 Úmluvy a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo. Napadeným rozhodnutím došlo taktéž k zásahu do práva dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť v posuzované věci je dán zjevný (extrémní) nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z těchto zjištění vyvozenými.

29. Nejvyšší soud veden výše vyloženými důvody, rozhodl podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2023, č. j. 11 To 229/2023-428, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. 7. 2023, č. j. 1 T 76/2021-400, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto rozhodnutí o dovolání (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Bude tedy na něm, aby v rozsahu uvedeném v tomto rozhodnutí se vypořádal se skutečnostmi získanými výslechem svědků Š. a D., a aby s ohledem na provedené dokazování a důkazní situaci ev. též provedl vyšetřovací pokus, který zodpoví otázku, zda za podmínek, které panovaly v místě dopravní nehody, byl poškozený pro obviněného viditelný. Stejně tak soud prvního stupně nemůže při svém rozhodování přehlédnout porušení § 58 odst. 5 zákona o silničním provozu ze strany poškozeného a s tím související zásadu omezené důvěry v dopravě. Nejvyšší soud nevylučuje, že k řádnému objasnění věci bude nezbytné opatřit a provést i důkazy další. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí byla zrušena jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Protože vady rozhodnutí vytknuté v dovolání a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání, Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 3. 2024 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu