8 Tdo 149/2024

8 Tdo 149/2024-301

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněného H. N., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 5 To 193/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 30 T 24/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného H. N. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 30 T 24/2023, byl obviněný H. N. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za což byl podle § 274 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 36 měsíců.

2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, jež zaměřil proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 5 To 193/2023, podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.

3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že dne 9. 11. 2021 ve 21:40 hodin v obci XY, ulice XY - silnice II. třídy č. XY v km 1,43, XY, ul. XY (souřadnice GPS XY), řídil vozidlo MERCEDES-BENZ GLE 350 D 4MATIC RZ: XY (CZ), v majetku společnosti ALD Automotive, s. r. o., IČO: 61063916, kdy při jízdě ve směru jízdy XY - XY nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat, dále se nechoval ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, a v důsledku toho pravou přední částí narazil do zábradlí na mostku a poškodil jeho konstrukci a ceduli s číslem mostu, tímto nárazem došlo k utržení pravého předního kola, přičemž vozidlo se následně otočilo do protisměru jízdy, kdy přejelo do protisměrného jízdního pruhu a narazilo pravou boční částí do zábradlí na druhé straně mostku, kdy tento taktéž poškodilo (vše v majetku Správy a údržby silnic Jihomoravského kraje, IČ: 70932581), přičemž odborné měření přístrojem Alcotest Dräger u jeho osoby vykázalo hodnotu 1,61 ‰ alkoholu v dechu v čase 23:35 hodin, druhé odborné měření vykázalo hodnotu 1,42 ‰ alkoholu v dechu v čase 23:42 hodin a třetí odborné měření vykázalo hodnotu 1,39 ‰ alkoholu v dechu v čase 23:48 hodin, kdy doznal požití alkoholu téhož dne v blíže neuvedeném množství, byl vyzván k podstoupení lékařského vyšetření spojenému s dvojitým odběrem venózní krve, což odmítl, tedy porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. f), § 5 odst. 2 písm. b), § 18 odst. 1, § 47 odst. 2 písm. d), § 47 odst. 3 písm. b), § 47 odst. 5 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. 5 To 193/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodné skutkové zjištění odvolacího soudu je ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.

5. Konkrétně vytýkal, že z učiněných nepřímých důkazů a okolností případu nelze učinit spolehlivý a přesvědčivý závěr o tom, že řidičem předmětného vozidla byl v době dopravní nehody právě on. Apeloval na Nejvyšší soud, aby danou námitku přezkoumal s ohledem na čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, týkající se principu presumpce neviny, extrémního rozporu a nepřímých důkazů. Opakoval svoji obhajobu, že v předmětnou dobu vozidlo neřídil. Uvedl, že klíče od vozidla měl on a svědek B. S., daného dne si měl tento svědek přebírat vozidlo kolem 13:00 až 14:00 hod., proto obviněný vozidlo odstavil v době oběda na náměstí a šel domů, kde nechal klíče a dokumenty od vozidla, a kolem 16:00 hod. šel do baru, kde pil alkohol. Když pak odcházeli a šli kolem rybníka, uslyšel dvě rány, proto utíkal na hlavní cestu, kde viděl předmětné vozidlo s otevřenými dveřmi. To se snažil zabezpečit tak, že je zabrzdil a vypnul motor, snažil se otevřít i kufr, neboť chtěl demontovat baterku, aby auto neshořelo. Dále hledal osoby, které auto řídily. První telefonát učinil manželce, aby zajistil vozidlo, protože měl klíče doma, přičemž ve vozidle klíče nebyly. Uvedl, že k nehodě nejprve přijela jeho manželka, následně policisté a pak záchranáři a požárníci. Zdůraznil, že jeho výpověď je podpořena také výpověďmi svědků A. K., D. N., B. S. Připomněl, že den po vzniku nehody neměl na těle žádné zranění a policisté neuvedli do úředního záznamu, že by obviněný trpěl nebo si stěžoval na nějaké zranění, nebo že by na oblečení nebo botách měl nějaké stopy po aktivaci airbagů, což bylo prokázáno znaleckým posudkem, lékařskou zprávou a úředním záznamem.

6. Dále obviněný mínil, že výpovědi svědků, kteří přišli k místu dopravní nehody, když slyšeli ránu, nemohou jeho vinu prokázat, neboť neviděli, jak vozidlo do mostku narazilo a kdo se ve vozidle nacházel. Zdůraznil, že tito svědci vypověděli, že na místě dopravní nehody se u vozidla nacházela osoba, kterou neznají, aniž by uvedli, že se jednalo o obviněného, a že svědek J. D. nad rámec toho uvedl, že v době, kdy přišel k vozidlu, tak ve vozidle na místě řidiče seděla nějaká osoba a někomu telefonovala a následně vypnula motor vozidla. Z výpovědí svědků navíc nelze určit, v jakém pořadí a časovém intervalu se na místo dostavili, jak dlouho setrvali a koho tam viděli. Stejně tak ani přivolaní policisté neviděli, jak vozidlo narazilo do mostku a kdo se v něm nacházel. Vypověděli pouze to, že na místě dopravní nehody se u vozidla nacházela osoba, kterou ztotožnili jako obviněného, přičemž policista J. T. k tomu dodal, že tato osoba měla klíče od vozidla, se kterými otevírala a zavírala vozidlo. Navíc z výpovědí těchto svědků nelze určitým a srozumitelným způsobem zjistit, které osoby byly v době jejich příjezdu na místě dopravní nehody a v jakém časovém okamžiku od jejich příjezdu na místo dopravní nehody viděli, že obviněný má klíče od vozidla a otevírá a zavírá těmito klíči dveře a kufr od vozidla.

7. Obviněný měl za to, že soud vycházel z nepřímých důkazů, z nichž dovodil rozhodné skutkové zjištění, které z těchto důkazů hodnocených samostatně a ve vzájemných souvislostech nevyplývá. Následně specifikoval, jaká konkrétní skutková zjištění bez jakýchkoliv pochybností z provedeného dokazování vyplývají s tím, že uvedené skutečnosti zakládají jen důvodné podezření, že obviněný vozidlo v době vzniku dopravní nehody řídil. Vozidlo ale reálně mohla řídit jiná osoba odlišná od obviněného, kterou obviněný dokonce může znát, ale nehodlá ji označit.

8. Dále dovolatel vytkl, že orgány činné v trestním řízení neprovedly náležité prověření jeho výpovědi a výpovědi svědka A. K., tj. zejména nevyslechly personál XY baru za účelem zjištění, zda obviněný a svědek A. K. byli společně dne 9. 11. 2021 v tomto baru, dále zda tam s nimi byly další osoby, které mu mohly vzít klíče od vozidla nebo kterým mohl dát klíče od vozidla a které mohly řídit vozidlo v době vzniku dopravní nehody. Vyslovil domněnku, že toto vozidlo mohl řídit A. K., případně B. S.

9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2023, č. j. 5 To 193/2023-264, jakož i rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 6. 2023, č. j. 30 T 24/2023-188, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedla, že ačkoliv dovolatel správně označil dovolací důvod a dovolací argumentace mu odpovídá, napadená rozhodnutí vytýkanými vadami netrpí. Zdůraznila, že obviněný v dovolání uváděnou verzi skutkového děje založil na vlastní, od soudů diametrálně odlišné interpretaci výsledků dokazování a obracel se pouze k výpovědím těch svědků, kteří vypovídali v jeho prospěch, zatímco ignoroval důkazy, z nichž jeho vina jednoznačně vyplývá. Dovolatel tedy ke skutkovému závěru, že sám nebyl řidičem havarovaného vozu, dospěl na základě metody selektivního hodnocení provedených důkazů, která je však v diametrálním rozporu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř. Zdůraznila, že soudy se nedopustily žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z pravidel pro jejich hodnocení.

11. Konstatovala, že již soud prvního stupně podrobně a logicky zhodnotil provedené důkazy a dospěl k přesvědčivému a řádně odůvodněnému závěru, že to byl právě obviněný, kdo pod vlivem alkoholu způsobil havárii a poškodil jím řízeným vozidlem konstrukci mostku. Podle státní zástupkyně jde o důkazně podložený závěr, o kterém nemohou vzniknout rozumné pochybnosti. Protože obviněný uplatnil shodné námitky jako v mimořádném opravném prostředku již ve svém odvolání, velmi podrobně se s uvedenou problematikou vypořádal i soud odvolací, který důkladně rozebral posloupnost, s jakou se na místě činu objevily osoby, které k věci vypovídaly, přičemž tímto způsobem se opět podařilo prokázat, že obhajoba obviněného je ve světle těchto důkazů neudržitelná. Shrnula, že bylo prokázáno, že obviněný disponoval klíči od vozidla, předložil doklady od vozidla, stejně tak jako skutečnost, že jeho manželka přijela na místo nehody až po policii, dále že při předmětném nárazu nemusel obviněný utrpět žádná zranění, avšak ani na něm nemusely ulpět stopy prášku z aktivovaného airbagu. V této souvislosti odkázala na výpověď důležitého svědka J. D., který po nehodě na místě činu s obviněným hovořil a kterému si tento stěžoval na bolest od pásu přes hrudník. Poukázala rovněž na výpovědi zasahujících policistů, kteří na místě činu zaznamenali postávajícího silně zmateného muže, kterým byl právě obviněný. Uzavřela, že skutková zjištění, která se stala podkladem výroku o vině obviněného uvedeným přečinem, nepředstavují porušení ústavně zaručeného základního práva obviněného na spravedlivý proces.

12. Státní zástupkyně nezaznamenala ani kategorii důkazů opomenutých, neboť pokud nebyly provedeny obviněným navrhované důkazy, a to doplňující výslech znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a výslech svědka A. M., provozovatele XY v XY, pak je nutno zdůraznit, že skutečnosti, které měly být těmito důkazy vyvráceny, již byly s jistotou v řízení prokázány. K návrhu doplňujícím výslechem znalce odkázala na bod 19. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, pokud jde o výslech svědka A. M., pak státní zástupkyně uvedla, že skutečnost, zda byl obviněný inkriminovaného dne v tomto baru společně se svědkem A. K., není jakkoli určující, neboť určující byl výskyt tohoto svědka na místě činu, který však prokázán nebyl. Uzavřela, že obviněným navrhované důkazy zcela správně nebyly provedeny pro jejich nadbytečnost.

13. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

14. Obviněný zaslal Nejvyššímu soudu repliku k vyjádření státní zástupkyně, v níž konstatoval, že státní zástupkyně zjednodušuje skutkovou situaci, nezabývá se otázkou, že doklady od vozidla byly dlouhodobě umístěny v předmětném vozidle. Obviněný jako uživatel vozidla přesně věděl, kde se doklady ve vozidle nacházejí, a byl tedy schopen je předložit hlídce policie. Zdůraznil, že hlídka policie potvrdila přítomnost jeho manželky na místě nehody, přičemž nikde není zachyceno, ve které chvíli začal s klíči od vozidla disponovat, proto neexistuje důkaz, který by vyvracel tu část obhajoby, která je stavěna na jeho tvrzení, že klíče od vozidla obdržel až po nehodě od své manželky. Rovněž stanovisko, že bylo prokázáno, že při nárazu nemusel utrpět žádná zranění, ani na něm nemusely ulpět stopy prášky z aktivovaného airbagu, není podle jeho názoru dovozeno z řádného zkoumání. Jedná se přitom o odbornou otázku, na niž odpověděl znalec MUDr. Michal Zelený, Ph.D. Soud se však vypořádal s možnými následky nehody bez dalšího odborného zkoumání, a to navíc bez návaznosti na výpověď svědka J. D. Rozporoval také otázku působení obviněného jako zmateného muže, jak o tom vypověděli policisté, když podle obviněného je nutno tuto zmatenost přisuzovat množství zjištěného alkoholu, nikoliv šoku z dopravní nehody. Uzavřel, že pouze doplňující výslech znalce či revizní znalecký posudek by mohl vyvrátit či verifikovat závěry znalce MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a výslech svědka A. M., provozovatele XY v XY, by mohl zodpovědět otázku přítomnosti svědka A. K. v místě dopravní nehody. Závěrem konstatoval, že na svém dovolání trvá.

III. Přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.

IV. Důvodnost dovolání

16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

17. K akcentu dovolatele na porušení jeho ústavně zaručených práv Nejvyšší soud poznamenává, že si je vědom své povinnosti zabývat se v rámci řízení o dovolání věcí i z hlediska respektování práva dovolatele na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak uvedl Ústavní soud ve svém stanovisku pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14: „Dovolací řízení se nemůže nacházet mimo ústavní rámec ochrany základních práv a pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou a Listinou. Nejvyšší soud je tedy povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Každá důvodná námitka porušení ústavních práv je podkladem pro zrušení napadeného rozhodnutí v řízení o dovolání. Nejvyšší soud je v této fázi řízení povinen při posuzování příslušného dovolacího důvodu toto pravidlo uplatňovat bezvýjimečně a nepřenášet tuto odpovědnost na Ústavní soud“.

18. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.

19. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady relevantní z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud v projednávané věci nezjistil.

20. K výtkám stran neprovedení obhajobou navrhovaného výslechu personálu XY baru dovolací soud připomíná, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl.

Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení.

Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

21. Obviněný měl za to, že soudy měly provést výslech personálu XY baru za účelem zjištění, zda obviněný a další svědci byli společně dne 9. 11. 2021 v předmětném baru a zda tam byly další osoby, které si od něj mohly vzít klíče od auta. Nejvyšší soud však konstatuje, že odvolací soud postupoval zcela správně, pokud tento důkazní návrh zamítl jako nadbytečný s tím, že měl za to, že rozhodné skutkové skutečnosti byly provedenými důkazy v řízení před nalézacím soudem nepochybně a zejména dostatečně prokázány (viz bod 23.

odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Takové odůvodnění zamítnutí provedení důkazu je zcela v souladu s kritérii pro zamítnutí důkazních návrhů vymezených judikaturou Ústavního soudu (viz výše), proto postupu odvolacího soudu nelze v daném ohledu ničeho vytknout. Nad rámec odůvodnění odvolacího soudu lze v rámci úvahy o správnosti tohoto postupu (nebylo-li dokazování doplněno výslechem personálu XY baru) poukázat také na argumentaci samotného dovolatele v jeho dovolání, uvedl-li, že klíče po odstavení vozidla kolem doby oběda nechal doma v misce za dveřmi a následně šel do baru.

Je nelogické, že obviněný požaduje provedení důkazu k prokázání teoretické situace, kterou svou obhajobou zároveň vyvracel, a to přítomnosti někoho, kdo si od obviněného mohl vzít klíče od vozidla, když zároveň tvrdil, že u sebe klíče od vozidla neměl. Přítomnost svědka B. S. ve XY baru i skutečnost, že by si daného dne odpoledne měl svědek vozidlo přebrat, byla výpovědí tohoto svědka vyvrácena. Svědek potvrdil, že daného dne s obviněným toliko volal, když obviněný mu sdělil, kde nechal vozidlo, s nímž skončil jízdu, pak měl večer osobní plány.

Nejvyšší soud se pak zcela ztotožnil i se závěrem soudu, že všechny rozhodné skutkové okolnosti byly bez důvodných pochybností prokázány, jak bude uvedeno níže, proto nebylo potřebné dokazování jakkoliv doplňovat.

22. Nejvyšší soud neshledal ani žádný, už vůbec ne zjevný rozpor skutkových zjištění majících určující význam pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud zcela ztotožnil (zejména str. 8–11, body 13.– 15. rozsudku soudu prvního stupně, str. 4–12, body 9.–23. usnesení odvolacího soudu), vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je třeba uvést, že námitky, jež obviněný uplatnil v dovolání, jsou opětovným zopakováním jeho obhajoby z předchozích fází řízení, zejména jeho odvolání, s níž se postupně soud prvního stupně a zejména soud odvolací v odůvodněních svých rozhodnutí vypořádaly, proto není třeba jejich opodstatněnost opakovaně v jednotlivostech zevrubně rozebírat.

S ohledem na uvedené lze proto v podrobnostech odkázat na odůvodnění soudů nižších stupňů, které se v dovolání zopakovanými námitkami proti skutkovým zjištěním soudů pečlivě zabývaly. K tomu není od věci poznamenat, že takový přístup dovolacího soudu k odůvodnění rozhodnutí není v kolizi s právem na spravedlivý proces, jelikož i celkem bohatá judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“), s níž koresponduje též judikatura Ústavního soudu, týkající se odůvodňování rozhodnutí soudů o opravném prostředku, připouští i stručné odůvodnění, které může přejímat pasáže z napadeného rozhodnutí či na ně odkazovat, musí však být z takového rozhodnutí o opravném prostředku patrné, jak se soud vypořádal s argumentací v něm obsaženou, resp. že se jí skutečně zabýval a nespokojil se jen se závěry soudu nižšího stupně (tak např. rozsudek ESLP ze dne 19.

12. 1997, č. 20772/92, ve věci Helle proti Finsku, rozsudek ze dne 21. 1. 1999, č. 30544/96, ve věci García Ruiz proti Španělsku; usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12, ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 3189/09, či ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, aj., srov. na ně navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 5 Tdo 1345/2020, uveřejněné pod č. 37/2021 Sb. rozh. tr.).

23. Pro úplnost lze k námitce dovolatele, že nebylo s jistotou prokázáno, že to byl právě on, kdo v době dopravní nehody řídil předmětné vozidlo, ve stručnosti uvést, že vina obviněného byla bez jakýchkoliv důvodných pochybností prokázána zejména výpověďmi zasahujících policistů J. T. a P. Š. a svědků J. D., I. H. a T. W., B. S., ale i listinnými důkazy, např. protokolem o nehodě v silničním provozu (č. l. 19–21), mapou (č. l. 167) aj. Naopak verze, které přednesl dovolatel, nejenže neodpovídají provedeným důkazům, respektive těm, které byly soudy vyhodnoceny pro jejich logičnost i vzájemnou provázanost jako věrohodné, ale neodpovídají ani jednotlivým tvrzením obviněného.

Na vozidle, které ještě v době 21:39 hod. stálo na náměstí XY, odkud měl obviněný v podobné době odcházet, nebylo nalezeno žádné poškození zámku, obviněný byl jedinou osobou v bezprostřední blízkosti vozidla, která disponovala klíči od vozidla, zároveň byl jedinou osobou, která byla spatřena na místě nehody bezprostředně po jeho nárazu, a to i na místě řidiče (viz výpověď svědka J. D.). Obviněný podle výpovědí svědků manipuloval s vozidlem – vypnul motor, otevíral dveře a kufr, a činil tak ještě předtím, než na místo dorazila jeho manželka.

Je tedy evidentní, že obviněný disponoval klíči od vozidla již před jejím příchodem. To ostatně potvrdili také zasahující policisté, kteří uvedli, že jim obviněný klíče i dokumenty od vozidla předal ještě před příjezdem jeho manželky. Výpověďmi svědků a zasahujících policistů tak bylo vyvráceno tvrzení dovolatele, že klíče i doklady od vozidla nechal kolem oběda doma za dveřmi a již je toho dne neměl u sebe. I vysvětlení obviněného, že se v danou dobu nacházel v blízkosti vozidla a že byl tedy u vozidla jako první, přestože to neměl být on, kdo vozidlo řídil, neboť šel domů z XY baru nejkratší cestou okolo rybníčku, bylo vyvráceno objektivními důkazy.

Z mapy dané oblasti vyplynulo, že cesta kolem rybníčku rozhodně není jeho nejkratší cestou domů, jak uváděl. Pokud by mělo být pravdivé tvrzení dovolatele, že vozidlo neřídil, pak je nelogické i jeho chování, kdy řešil primárně odtah vozidla a vůbec se nezajímal o zjištění, kdo vozidlo řídil a zda je řidič, zejména pokud jde o jeho kolegu, který vozidlo také používá, v pořádku. I z výpovědi B. S. vyplynulo, že obviněný neprojevil žádné obavy o něj či jiné zaměstnance, kteří mohli předmětné vozidlo použít, ale také popřel, že by si měl daného dne od obviněného vozidlo přebírat, jak tvrdil obviněný.

Ani znalecký posudek MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství a stanovení nemateriální újmy na zdraví (č. l. 149–154), včetně výpovědi znalce v hlavním líčení konaném dne 27. 6. 2023 (protokol na č. l. 175–181) skutečnost, že vozidlo řídil právě obviněný, nevyvrací. Znalec sice popsal, jaká zranění mohou vzniknout při aktivací airbagů, avšak nevyloučil, že za určitých okolností při užití bezpečnostního pásu v závislosti na oblečení, rychlosti jízdy a intenzitě nárazu nemusí ke zranění dojít, respektive by mohlo dojít např.

jen k bolestivosti při zhmoždění hrudníku či břicha (právě o stížnosti na takové bolesti od obviněného vypověděl svědek J. D.). Pokud jde o závěr, že z fotografií při ohledání vozidla je zjevné, že bezpečností pás nebyl celý rozvinut, jak by tomu bylo, pokud by jej řidič vozidla při nárazu použil, a proto by podle dovolatele měl mít řidič větší zranění, je nutno připomenout, že obviněný ještě před příjezdem policie a ohledáním vozidla s vozidlem manipuloval, opakovaně si sedl i na místo řidiče, a nelze tak vyloučit, že bezpečnostní pás navinul zpět. Jak již bylo uvedeno, v jednotlivostech lze k námitkám dovolatele odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které se podrobně věnovaly všem námitkám obviněného, které v dovolání zopakoval.

24. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.

ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, k jehož porušení směřovala argumentace dovolatele. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.

2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.

9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Soudy opřely své rozhodnutí o vině obviněného o nepřímé důkazy, což ale v posuzované konkrétní věci nikterak nekoliduje s právem na spravedlivý proces či pravidlem in dubio pro reo. Principu práva na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Soudy nepochybily, neaplikovaly-li pravidlo in dubio pro reo, jelikož v daném kontextu nebyly přítomny důvodné pochybnosti o vině obviněného.

Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání i obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily.

To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

25. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 3. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu