8 Tdo 1503/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o
dovolání obviněného P. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 50 To 129/2018, který rozhodl jako
odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1
T 120/2014, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. P.
odmítá.
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 1. 2018, sp. zn. 1 T
120/2014, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem výtržnictví podle § 358
odst. 1 tr. zákoníku a přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
v době od 01.00 do 01.15 hod. dne 16. 3. 2014 v obci XY, u baru v restauraci XY
v provozní době, nejméně před V. T., nar. XY, J. T., nar. XY, a J. P., nar. XY,
udeřil pravou rukou pěstí a posléze otevřenou dlaní levé ruky do obličeje P.
K., nar. XY, který následkem úderů zavrávoral a klesl do pokleku, kde se opřel
pravou rukou o zem, přičemž jej obviněný kopl pravou nohou do hrudníku, kdy
následkem kopu upadl poškozený na pravou ruku a pravý bok na zem, přičemž v
důsledku tohoto pádu utrpěl zlomení zevního konce pravé klíční kosti a
nevychýlené zlomení nadpažku pravé lopatky, a pro tato zranění byl ošetřen
téhož dne na chirurgickém oddělení Fakultní nemocnice Plzeň, kde mu byla pravá
horní končetina fixována závěsem, a to nejméně do 29. 4. 2014, když po tuto
dobu nemohl jakožto pravák používat pravou horní končetinu k výkonu běžných
každodenních činností jako je oblékání, provádění hygieny apod.
2. Za tyto přečiny byl obviněný odsouzen podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání sedmi měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců. Rovněž
bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 7. 2018,
sp. zn. 50 To 129/2018, odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku
soudu prvního stupně jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, protože
odvolací soud nedostál své přezkumné povinnosti a jeho odvolání zamítl,
přestože předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku, neboť extrémně vadně hodnotil provedené důkazy.
Nehodnotil je jednotlivě ani ve vzájemných souvislostech, některé ve svém
hodnocení zcela pominul, a na základě tohoto postupu dospěl k nesprávným
skutkovým zjištěním a v návaznosti na ně i k nesprávnému hmotněprávnímu
posouzení.
5. Za rozhodující v posuzované věci dovolatel považoval, že jednání
kladené mu za vinu nebylo skutečnou příčinou vzniku poranění poškozeného, za
kterou považoval jeho pád na zem před restaurací, s nímž obviněný neměl nic
společného. Mělo být z těchto důvodů najisto postaveno, který z těchto dvou
pádů popsaná zranění poškozeného způsobil, když znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví bylo vyloučeno, že by mohla vzniknout přímým úderem rukou do
obličeje nebo kopem do hrudníku.
6. Důvod uvedených nedostatků obviněný spatřoval ve vadném hodnocení
provedených důkazů, které bylo rozhárané a nekonzistentní, zejména vytýkal
způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil výpovědi svědků J. S., O. K. a A.
S., jimž při svém prvním rozhodování ve věci zcela uvěřil, zatímco po zrušení a
vrácení věci odvolacím soudem z tohoto názoru ustoupil. Za vadné považoval, že
soud výpověď svědka O. K. poté, co doplnil dokazování o konfrontaci mezi
poškozeným P. K. a svědkem O. K., jakož i mezi O. K. a J. S., posoudil jako
nevěrohodnou a osamocenou, a hodnocení výpovědi A. S. vypustil úplně. Obviněný
zdůraznil, že tato svědkyně viděla poškozeného, jak se před restaurací zvedá ze
země, a slyšela, jak říká svědku J. S., že má asi zlomenou klíční kost. Soudu
obviněný vytkl, že podle fotografií z místa činu i z prostoru před restaurací
neusuzoval na možnost vzniku oděrek na těle poškozeného před restaurací, kde je
betonový povrch.
7. Obviněný se nespokojil se závěry soudů o věrohodnosti poškozeného P.
K., který při hlavním líčení dne 8. 8. 2017 předvedl, jak pád probíhal a v
jakých polohách se při útoku nacházel (viz obrazový záznam), což však podle
obviněného o jeho věrohodnosti nesvědčí. Setrval na svém tvrzení, že soudy
dostatečně jeho výpověď nehodnotily, neboť soud k tomuto úkonu nepřizval znalce
z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství k posouzení zda předvedené
chování bylo způsobilé zapříčinit vznik zranění, která utrpěl. Výhrady vznesl i
proti tomu, jak poškozený svůj pád předvedl, a uvedl, že nešlo o kop v pravém
slova smyslu, ale spíše o odstrčení poškozeného chodidlem nohy, v důsledku
čehož došlo k povalení poškozeného na podlahu.
8. Z hlediska skutku, jak byl soudy zjištěn, obviněný namítal, že jeho
úmyslem nebylo způsobit poškozenému nějaké zranění, když i soudy připustily, že
úder pěstí ani kop nebyly silné. Vzhledem k tomu, že nebyl prokázán ani úmysl
obviněného, jde ve vztahu k přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku o nesprávný právní závěr. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 7. 2018, sp.
zn. 50 To 129/2018, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 4. 1. 2018,
sp. zn. 1 T 120/2014, a přikázal věc soudu prvního stupně k novému projednání a
rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného
zaslán podle § 265h odst. 2 tr. ř., prostřednictvím u něj působícího státního
zástupce Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a nebude se k
němu vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání
obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo
podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze
zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim
předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda
dovolání obviněného obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený
dovolací důvod.
11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje
dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze
namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn,
byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde
nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným.
12. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního,
příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech
ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS
732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn.
III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U
22/33 SbNU 445), aj.].
13. Proto, aby bylo dovolání podáno v souladu s důvodem podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., musí v něm být skutečně pochybení hmotného práva
skutečně tvrzeno a odůvodněno konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí.
Teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní
kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita [srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č.
NS 16/2002 – T 396), a ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (uveřejněné
pod č. NS 17/2002 – T 420)]. V opačném případě, jsou-li tvrzeny jen skutkové
vady a jen na jejich podkladě jsou dovozovány vady právní, tzn., že jsou právní
vady konstruovány na jiných skutkových okolnostech, nelze takové výhrady
považovat za učiněné v souladu s tímto dovolacím důvodem. Důvodem dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nemůže být samotné nesprávné
skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné
hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především
ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho
odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp.
zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek), aj.].
14. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové
výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a
s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na
základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl
uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady
zaměřené proti nesprávnosti posuzovaného skutkovým zjištěním namítat (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002).
Tato skutečnost logicky vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný
prostředek nepředstavuje žádnou další (třetí) skutkovou instanci a námitky
vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním (např. neúplnost skutkových
zjištění, vadné hodnocení důkazů atd.) nepředstavují žádný z dovolacích důvodů
taxativně uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. [srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněné pod č. 36/2004/18
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a dále např. usnesení Ústavního soudu
ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02].
15. Uvedená zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá
porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém
případě je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda
dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Nejvyšší soud tak činí
v zájmu zjištění, zda nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces v oblasti
dokazování, se i důkazními nedostatky zabývat, protože na základě článků 4, 90
a 95 Ústavy České republiky je vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a
rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo [srov. stanovisko Ústavního
soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599),
uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.]. Nejvyšší soud proto v posuzované věci
interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel
maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a
základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci
dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní
práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov.
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14,
vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st.
č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), neboť „… Je totiž jediným
oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění
konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská
práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č.
stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou
podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona
o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze
dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního
soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a
usn. ÚS ČR]. Rovněž je však třeba zdůraznit, že právo na spravedlivý proces
nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale
zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení [srov. přiměřeně např. nález
Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311),
nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (N 67/77 SbNU
31), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
IV. K námitkám obviněného
16. Vzhledem k tomu, že obviněný v podaném dovolání brojil jak proti
učiněným skutkovým zjištěním, tak i proti vadám v právním posouzení skutku, je
třeba uvést, že Nejvyšší soud se zřetelem na shora uvedené zásady nejprve
posuzoval, zda došlo k pochybením, která by mohla být považována za extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci [srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního
soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Za takové
výhrady, které výslovně s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. nekorespondují, je třeba považovat tvrzení, že soud vadně hodnotil provedené
důkazy a nedůvodně uvěřil poškozenému, a proto nesprávně dovodil, že je dána
příčinná souvislost mezi jednáním obviněného popsaným ve skutkové větě rozsudku
soudu prvního stupně a zlomeninou klíční kosti poškozeného. Tento argument však
obviněný založil na vlastní verzi o průběhu činu, v níž tvrdil, že poté, co
poškozeného napadl, tento upadl následně venku před restaurací, kde si zranění
způsobil, a proto podle obviněného mu nelze zjištěný následek přičítat, protože
se na jeho vzniku jakkoli nepodílel.
17. Za výhrady, které mají hmotněprávní povahu, protože za jejich
podklad lze považovat skutkové zjištění popsané ve výroku rozsudku soudu
prvního stupně, je možné považovat námitky obviněného proti subjektivní
stránce, pokud tvrdil, že nejednal v úmyslu poškozenému zranění způsobit, a
proto se nemohl dopustit přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr.
zákoníku.
V. Ke zjištěnému skutkovému stavu
18. Z obsahu dovolání je zřejmé, že obviněný svými výhradami vyjadřoval
nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho
správnost i způsob, jakým soudy provedené důkazy hodnotily. Tyto námitky
Nejvyšší soud posuzoval z hlediska porušení principů spravedlivého procesu ve
vztahu k zásadám dotýkajících se § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
19. Nejprve lze předeslat, že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne,
že obdobným výhradám, které jsou uvedeny v dovolání, se již věnovaly oba soudy
nižšího stupně. Nyní přezkoumávané rozhodnutí je výsledkem procesu, v jehož
rámci byl nejprve v důsledku odporu obviněného zrušen trestní příkaz (č. l. 123
až 124, 128), poté byl soudem prvního stupně vydán rozsudek ze dne 15. 12.
2016, sp. zn. 1 T 120/2014 (č. l. 386 až 397), který byl zrušen usnesením
odvolacího soudu ze dne 22. 5. 2017, sp. zn. 50 To 191/2017 (č. l. 414 až 419),
v němž odvolací soud vyslovil pokyny, které, jak plyne z nyní přezkoumávaného
rozhodnutí, soud prvního stupně splnil (srov. strany 2 až 13 rozsudku soudu
prvního stupně a strany 2 až 5 usnesení odvolacího soudu).
20. Nalézací soud za účelem odstranění případných rozporů ve výpovědích
některých svědků, zejména však poškozeného, jehož opakovaně vyslýchal, provedl
řadu důkazů. Pro to, aby si vytvořil potřebný podklad pro své úvahy o
věrohodnosti podstatných svědeckých výpovědí u hlavního líčení provedl (§ 104a
odst. 2 tr. ř.) konfrontaci mezi svědky P. K. a O. K., jakož i mezi O. K. a J.
S. a vyslechl vedle již jmenovaných též A. S., R. B., V. T., J. T., J. R., aj.
Na základě postupu stanoveného § 2 odst. 6 tr. ř. všechna svědectví, která se
vztahovala k okolnostem, kde mohla zranění poškozeného vzniknout, podrobil
dostatečnému posouzení jednotlivých výpovědí, a to nikoliv jen samostatně, ale
i ve vzájemných souvislostech.
21. Pro úplnost je třeba zdůraznit, že zásadně ve vztahu k výpovědi
poškozeného P. K. soud prvního stupně podrobně rozvedl své závěry na stranách 9
až 10 svého rozsudku, kde se zabýval jak skutečnostmi, které tento poškozený
popisoval, tak i těmi, které proti jeho tvrzením vypovídaly. Zejména s ohledem
na obhajobu obviněného a skutečnosti plynoucí z výpovědi svědka O. K. bral do
úvahy všechny okolnosti, které vzešly z výsledků celého provedeného dokazování
(viz strana 9 až 10, 11 až 13 rozsudku, a strany 3 až 4 usnesení odvolacího
soudu).
22. Soudy přitom nepominuly ani případné rozpory ve výpovědích svědků,
které posuzovaly i se zřetelem na tvrzení a obhajobu obviněného, jíž považovaly
těmito svědeckými výpověďmi za vyvrácenou. Lze poukázat též na výpověď A. S.,
případně dalších svědků, u nichž s ohledem na jimi uváděná tvrzení posuzoval,
zda bylo možné, aby skutečnosti, které popisovali, mohli skutečně vnímat.
Shledal, že uvedená svědkyně nebyla incidentu přímo přítomna, neboť do baru
dorazila až po obviněném, a tudíž nemohla o jeho průběhu přinést jakékoli
zásadní poznatky. Soudy adekvátně reagovaly i na veškeré skutečnosti a obsah
důkazů vztahujících se ke způsobu vzniku zranění, vedení útoku a vzájemné
poloze obou aktérů při něm (viz strany 11 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a
stranu 3 usnesení odvolacího soudu).
23. V posuzované věci Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí
shledal, že v rámci dokazování soudy shromáždily důkazy poskytující dostatečný
obraz o průběhu činu i jeho pachateli (§ 2 odst. 5 tr. ř.), které hodnotily
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 tr. ř.). Důkazní
postup detailně popsaly a přesvědčivě odůvodnily; informace z hodnoceného
důkazu přitom nebyly jakkoli zkresleny [viz např. nález Ústavního soudu ze dne
30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 463/2000 (N 181/20 SbNU 267), ze dne 23. 11.
2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 (N 175/20 SbNU 241), či ze dne 19. 3. 2009, sp.
zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
24. Soud druhého stupně ohledně všech základních skutečností majících
vliv na posouzení průběhu skutku se s nalézacím soudem ztotožnil a na jeho
úvahy hodnocení důkazů zásadně odkázal. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým
výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí
všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů,
resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná
rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10). Výsledky
provedeného dokazování dostatečně svědčí o tom, že učiněná skutková zjištění
mají obsahovou vazbu na provedené důkazy, protože z nich přímo vyplývají.
Rovněž se z přezkoumávaných rozhodnutí podává, že činnost soudů byla
soustředěná a plně zachovávající potřebnou objektivitu, logiku při vzájemném
posouzení všech rozhodných okolností bez toho, aby byly některé z nich
preferovány nebo jiné nehodnoceny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7.
2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn.
III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)].
25. Pro posouzení všech uvedených skutečností může Nejvyšší soud uvést,
že skutková zjištění soudů nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s
provedenými důkazy [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn.
III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III.
ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], a to zejména proto, že v odůvodnění dovoláním
napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly
existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost
podle § 2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu
jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke
konkrétní skutečnosti. Z těchto důvodů nelze považovat za vadu, že pro své
závěry o vině obviněného soudy vycházely zejména z výpovědí poškozeného P. K. a
svědků (V. T., J. T., J. R.), kteří popsali všechny rozhodné skutkové okolnosti
případu. Zejména o ně soudy opíraly svůj závěr o tom, že skutek, jak je popsán
ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, se udál uvedeným způsobem, a tedy že
tímto jednáním poškozený utrpěl následek v podobě zlomeniny klíční kosti. Tím
současně vyloučil, že by k tomuto zranění došlo jinde, např. před restaurací,
jak v rámci své obhajoby tvrdil obviněný. Naopak soudy po důkladném dokazování
dospěly k závěru, že k takové skutečnosti, o niž obviněný svou obhajobu opírá,
vůbec nedošlo, tzn., že výsledky provedeného dokazování nebylo prokázáno
jednání jiné osoby, které by mohlo mít za následek zjištěné zranění poškozeného.
26. Jestliže soudy z takto provedeného dokazování dospěly k závěru, že
verze prezentovaná poškozeným je na rozdíl od té, kterou udával obviněný, možná
a pravdivá, a že zjištěná zranění poškozený utrpěl právě v příčinné souvislosti
s vědomým a chtěným napadením ze strany obviněného, což nebylo vyloučeno ani
závěry znaleckého zkoumání, jde o závěr, který nevzbuzuje pochybnosti, protože
má podklad ve výsledcích provedeného dokazování a byl náležitě vysvětlen v
odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí.
27. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud neshledal extrémní
nesoulad v provedeném dokazování, protože nebyla zjištěna zjevná absence
srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani kardinální logické rozpory ve
skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, a nebyly ani
opomenuty a nehodnoceny stěžejní důkazy atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu
ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20.
6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn.
III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N
114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275),
ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21), nebo usnesení
Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451),
apod.], považoval učiněná skutková zjištění za dostatečně objasněná a bez
pochybností prokázaná. Jsou tudíž dostatečným podkladem pro právní závěry o
naplnění znaků přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku,
proti němuž dovolání obviněného směřovalo (nikoliv proti přečinu výtržnictví
podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, proti němuž obviněný své dovolání nezaměřil).
VI. K zavinění u § 146 odst. 1 tr. zákoníku
28. Obviněný v dovolání proti právnímu posouzení jemu za vinu kladeného
činu jako ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku vytýkal, že s
ohledem na to, že jak úder do obličeje poškozeného, tak úder nohou do hrudníku
nebyly nijak silné, a tímto mechanizmem podle znalce nedošlo ke vzniku zranění
poškozeného, nelze mu klást za vinu, že by úmyslně přivodil poškozenému vniklé
zranění. Je tedy patrné, že obviněný touto námitkou vytýká soudům, že nesprávně
jeho čin posoudily z hlediska zavinění, a tudíž je nejprve třeba uvést, že
přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo
jinému úmyslně ublíží na zdraví.
29. Podle skutkových zjištění se podává, že obviněný „udeřil pravou
rukou pěstí a posléze otevřenou dlaní levé ruky do obličeje P. K., nar. XY,
který následkem úderů zavrávoral a klesl do pokleku, kde se opřel pravou rukou
o zem, přičemž jej obviněný kopl pravou nohou do hrudníku, kdy následkem kopu
upadl poškozený na pravou ruku a pravý bok na zem, přičemž v důsledku tohoto
pádu utrpěl zlomení zevního konce pravé klíční kosti …“. Z tohoto popisu skutku
je zřejmé, že jsou v něm dostatečně obsaženy jak jednání obviněného, tak i
úmysl směřující k tomu, aby poškozenému zranění způsobil. Podle závěrů soudu
prvního stupně vyjádřených na straně 13, s nimiž se ztotožnil i odvolací soud
(viz bod 16. přezkoumávaného usnesení), se obviněný uvedeného činu dopustil
„minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, když
věděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním
zákonem, konkrétně zájmu na ochraně lidského zdraví, a pro případ, že takové
porušení způsobí, s tím byl srozuměn“ .
30. Způsobení újmy na zdraví je jakékoli jednání (konání i opomenutí),
jehož následkem je taková újma na zdraví, která dosahuje intenzity ublížení na
zdraví. Tím je ve smyslu v § 122 odst. 1 tr. zákoníku stav záležející v poruše
zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo
duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života
poškozeného, a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k
ublížení na zdraví, mají význam zejména povaha poruchy zdraví, jak byla
způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla
narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha
zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu,
počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření
vyžaduje. Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže
odpovídaly lékařskému nálezu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
1965, sp. zn. 5 Tz 38/65 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 2/1966)]. Z vymezení ublížení na zdraví však na druhé
straně vyplývá, že ne každá porucha zdraví je ublížením na zdraví ve smyslu
trestního zákoníku. Zde nestačí například přechodné bolesti nebo nevolnost,
oděrky, nepatrné ranky, hučení v uších apod.
31. Pro naplnění subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví
podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku musí být z hledisek stanovených v § 15 tr.
zákoníku prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku ublížení
na zdraví [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz
22/67 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu
pod č. 22/1968-I.), shodně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 1962, sp.
zn. 9 Tz 46/61 (uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. 19/1963)]. Při právním posuzování jednání pachatele,
jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na
zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba
přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo
útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo [srov. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63 (uveřejněné pod
č. 16/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Teprve na základě těchto
skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k
jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit újmu na
zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší
následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze
usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z
intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části
těla útok směřoval) a z pohnutky činu [srov. zhodnocení Nejvyššího soudu ČSSR
ze dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)].
32. O nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku,
který soudy u obviněného shledaly (viz stranu 13 rozsudku soudu prvního
stupně), se jedná, když pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným
v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že
je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím,
že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní
vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je
míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení
následku není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho
nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z
hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom
je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá
způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je
nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však
srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s
žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si
představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah
někoho jiného.
33. Na základě těchto zásad Nejvyšší soud shledal správnost úvah soudů
nižších stupňů. Závěr o zavinění obviněného je podložen výsledky dokazování a
logicky z nich vyplynul. Okolnosti subjektivního charakteru soudy dovozovaly z
okolností objektivní povahy, a podle zásad logického myšlení usuzovaly na
vnitřní vztah obviněného k okolnostem čin a jím způsobenému následku v podobě
újmy na zdraví poškozeného [srov. například stanoviska trestního kolegia
Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72 (uveřejněné pod
č. 62/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], nebo ze dne 16. 6. 1976,
sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek), obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV.
ÚS 37/03 (N 81/33 SbNU 285)]. Není tudíž pochyb, že obviněný útokem vůči
poškozenému ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsaným přivodil
poškozenému zlomeninu klíční kosti. Skutečnost, že užil vůči tělu poškozeného
dva mechanizmy a to jednak proti obličeji a posléze proti hrudníku, svědčí o
úmyslu poškozenému fyzicky ublížit, neboť oba tyto mechanismy, zejména pak úder
pěstí do obličeje, jsou užitím síly, která obecně vykazuje vyšší nebezpečí
úrazu. Je třeba dodat, že taková forma násilí je vědomá a chtěná, stejně tak
jako i kop nohou. Pro úmysl obviněného způsobit újmu na zdraví poškozeného
svědčí i to, že se jednalo o opakované násilí, při kterém v druhém případě, to
je u kopu nohou do hrudníku poškozeného, se jednalo o intenzivnější útok,
protože síla, kterou noha vyvine, je vždy větší, než je tomu u brachiálního
napadení. Rozhodné však v posuzovaném případě je to, že obviněný nohou na
poškozeného zaútočil v době, kdy již byl poškozený po první ráně sražen na
kolena, a tedy v pokleku. Pokud mu obviněný v tento okamžik zasadil do hrudníku
úder nohou, je zřejmé, že i když nebylo přímým záměrem obviněného tímto útokem
poškozenému způsobit zlomeninu klíční kosti, musel s takovou eventualitou
počítat, a to především s ohledem na předchozí události, hlavně na pozici, v
jaké se poškozený nacházel. Přičemž i na to, že úder nohou představuje určitou
sílu, která je sama o sobě způsobilá přivodit i těžká zranění.
34. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud ztotožnil se závěry obou
soudů, že byl obviněný srozuměn s tím, že může dojít k těžším následkům na
zdraví poškozeného, a to mimo jiné i tím, že pokud spadne v daných
souvislostech, může si způsobit např. zlomeniny končetin, případně jiné části
těla.
35. Je proto odůvodněný závěr, že obviněný jednal v úmyslu nepřímém
podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, jak soudy obou stupňů dovodily. V
daných souvislostech byl uvedený následek v příčinné souvislosti s popsaným
jednáním obviněného. Není jakýkoliv podklad v provedeném dokazování, proto, že
tato souvislost byla přetržena, protože nebylo zjištěno, že by se k jednání
obviněného přidala jiná skutečnost, nebo že by k následku došlo jinak, než jak
je popsáno, resp. bylo vyvráceno, že by ke zranění poškozeného došlo za jiných
skutkových okolností (viz bod V. shora).
36. Nejvyšší soud z uvedených důvodů nemohl přisvědčit námitkám
obviněného, že by soudy nesprávně jeho čin posoudily jako přečin ublížení na
zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku, protože ve shodě se soudy nižších
stupňů dospěl k závěru, že obviněný po všech stránkách naplnil znaky jeho
skutkové podstaty.
VII. Závěr
37. Protože z výše rozvedených důvodů nebyly shledány dovolací námitky
obviněného důvodnými a Nejvyšší soud mohl tento závěr učinit toliko na podkladě
obsahu spisu a napadených rozhodnutí, dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu