8 Tdo 155/2016-24
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 2. 2016 o
dovolání obviněného G. A. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7.
2015, sp. zn. 9 To 271/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 39/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G.
A. odmítá.
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 39
T 39/2015, byl obviněný G. A. uznán vinným zločinem podplácení podle § 332
odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterého se dopustil činem
popsaným tak, že
dne 29. 1. 2014 v době kolem 0.40 hodin v P., v ulici U. P., před domem, poté,
co byl jako řidič motorového vozidla VW Bora, kontrolován, a byl pro podezření,
že před jízdou požil marihuanu, zadržen hlídkou Policie České republiky, s
cílem vyhnout se eskortě na policejní služebnu a dalším úkonům trestního řízení
nabídl policistovi pprap. A. M. částku 5.000 Kč, pokud jej pustí a nechá odjet,
a následně v průběhu svého převozu služebním vozidlem na Místní oddělení H.,
nabídl členům hlídky, policistům pprap. A. M. a pprap. M. K., znovu částku
5.000 Kč slovy: „Kolik chcete? Pět tisíc?“ „Abysme to prostě nějak teďko
vyřešili, aby to neexistovalo“.
2. Za uvedený zločin byl obviněný odsouzen podle § 332 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen
na zkušební dobu v trvání třiceti šesti měsíců. Dále mu byl podle § 67 odst. 2
písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve
výměře sedmdesáti denních sazeb s denní sazbou ve výši 1.000 Kč, v celkové
částce 70.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by
peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání dvou měsíců.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 29. 7.
2015, sp. zn. 9 To 271/2015, odvolání, jež proti tomuto rozsudku soudu prvního
stupně podal obviněný, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II.
4. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím
obhájce z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, které zaměřil
proti všem jeho výrokům pro nesprávnost právního posouzení skutku nebo pro vady
v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V tomto smyslu obviněný namítal, že
v popisu skutkových zjištění není náležitě vyjádřen úmysl a že slova, která
užil v průběhu kontroly policejní hlídky, nebyla s ohledem na jazykovou bariéru
správně reprodukována, a jejich obsah nekoresponduje se skutečným projevem vůle
obviněného, který je cizinec. Dále vytýkal, že se soudy vůbec nezabývaly
vlastním průběhem policejní kontroly, při níž u něj došlo k nasazení pout i
přesto, že spolupracoval a nekladl odpor, a šlo o běžný přestupek. Obviněný
trval na tom, že takový zákrok byl bezdůvodný, stejně jako samotná kontrola. Po
zastavení, údajně z důvodu couvání do protisměru, ho policista jednak požádal o
předložení dokladů, a jednak mu sdělil, že za takové porušení dopravních
předpisů mu může uložit pokutu až do výše 5.000 Kč. Takto poprvé zazněla, a to
z úst zasahujícího policisty, uvedená částka, a obviněný tak počínaje tímto
okamžikem věděl, že mu za tvrzený přestupek hrozí pokuta právě v této výši.
5. Obviněný při popisu průběhu zásahu policistů zdůrazňoval, že na něj činili
nepatřičný nátlak, jehož důsledkem bylo bezdůvodné nasazení pout, v nichž musel
vyčkat dokončení kontroly přesto, že se zjevně nedopustil závažného trestného
jednání a z jeho strany nehrozilo žádné nebezpečí. Soudům obviněný vytkl, že
nebraly ve svých rozhodnutích na zřetel, že to byli především policisté, kteří
jej uvedli do pozice nejistoty a obavy o život, když vůči němu použili
nepřiměřené donucovací prostředky, ač se jednalo o nepominutelnou skutečnost,
která se spolupodílela na jeho slovním projevu uvedeném i ve výroku o vině, kde
citovaná slovní spojení směřující vůči zasahujícím policistům ve znění „Kolik
chcete?“ „Pět tisíc?“ a „Abychom to prostě nějak teďko vyřešili, aby to
neexistovalo“, mínil zcela jinak, než jaký význam jim daly orgány činné v
trestním řízení. V souladu s kontextem dané situace, za které je obviněný
vyslovil, nelze usuzovat na to, že by jimi chtěl policistům nabízet úplatek,
ale reagoval jimi pouze na informaci o hrozící pokutě ve výši 5.000 Kč, a
nabídnutím uhrazení této částky jako pokuty měl za to, že bude ukončena
nátlaková prohlídka policistů, kterou vnímal jako ponižující.
6. Soudy podle obviněného nebraly dostatečně do úvahy, že prvotně výši částky
jako pokuty vyslovili policisté, a v uvedeném směru chybně interpretovaly
zvukový a kamerový záznam z policejní kontroly, a neodůvodněně nepřihlédly k
tomu, že obviněný u sebe při kontrole danou finanční částku neměl a nemohl
realizovat takovou platbu. Nezohlednily ani to, že není českým občanem, a že
jako cizinec nehovoří plynule česky, což v souvislosti s použitím jiného
slovosledu může zakládat nesprávné pochopení jeho slovních vyjádření. Skutkové
okolnosti svědčí o tom, že nejednal v úmyslu nabídnout policistovi úplatek a
závěr o tom, že nabízel úplatek, soudy dovodily jen z nepodložených domněnek, a
nikoliv na základě prokazatelně zjištěného skutkového stavu. Odvolací soud
podle obviněného zcela nepatřičně okolnosti, za nichž byl předmětný skutek
spáchán, dovozoval i z toho, co se odehrálo později na policejní služebně a v
lékařském zařízení, kde se obviněný odmítl podrobit lékařskému a
toxikologickému vyšetření, přestože tato část jednání není obsažena v popisu
skutkových zjištění soudu prvního stupně. K této části děje nemělo být pro
úvahy o vině uvedeným zločinem vůbec přihlíženo, obzvláště proto, že šlo o
chování ovlivněné nepodloženým a svobodu obviněného omezujícím jednáním
policistů, nevýznamné pro závěr o údajném podplácení policistů.
7. Námitky obviněný vznesl i proti uloženému peněžitému trestu ve výměře 70.000
Kč, protože nemá oporu v provedeném dokazování a spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, a nevhodných závěrech odvolacího soudu, jenž v odůvodnění svého
rozhodnutí zdůraznil neúměrný počet živnostenských oprávnění, bez toho, aby
rozlišoval živnost a obory činností vyplývající z této živnosti. Obviněný
tvrdil, že soudy neměly jeho podnikatelskou činnost jednoznačně prokázanou, a
tudíž neobjasnily příjem obviněného. Peněžitý trest mu nemohl být proto uložen,
navíc ve výměře 70.000 Kč, která byla nepoměrná k jednání týkajícím se částky
5.000 Kč.
8. Z těchto důvodů obviněný závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud
zrušil napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku o vině a trestu a aby věc
vrátil k novému projednání soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. písemně
vyjádřil i státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, který
konstatoval, že dovolací argumentaci obviněného z velké části (výhrady k
průběhu policejní kontroly, nezohlednění, že obviněný jako cizinec neovládá
dobře český jazyk, že na něj byl činem nátlak, námitky prezentující vlastní
představu o skutkovém ději, polemiky s hodnocením důkazů) nelze pod uplatněný,
avšak ani žádný jiný, dovolací důvod podřadit. Výhrady obviněného nepovažoval
za důvodné ani v obecné rovině, protože soudy své závěry logicky a jasně
odůvodnily, a učiněná skutková zjištění mají v provedených důkazech dostatečnou
oporu. Za nepodřaditelnou pod označený dovolací důvod považoval výtku
obviněného mířící proti přísnosti peněžitého trestu, a to s poukazem na vlastní
tvrzení obviněného, že si průměrně vydělá 36.000 Kč měsíčně. Námitky vůči
odůvodnění napadeného usnesení státní zástupce ve smyslu § 265a odst. 4 tr. ř.
označil za nepřípustné.
10. Státní zástupce považoval za uplatněné relevantně s užitým
dovolacím důvodem jen výhrady proti nedostatku úmyslu nabídnout jinému v
souvislosti s obstaráním věcí obecného zájmu úplatek, avšak ani tuto námitku
neshledal důvodnou, protože skutková věta rozsudku soudu prvního stupně
jednoznačně pojednává o tom, že jednání obviněného směřovalo vůči příslušníkům
Policie České republiky, kteří plnili své úřední povinnosti, a obviněný užil
slova, z nichž je zřejmé nabídnutí úplatku ve výši 5.000 Kč. Závěrem proto
navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné odmítnout.
11. Nejvyšší soud vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství nezasílal obviněnému k replice, protože v něm státní zástupce
neuvedl žádné nové skutečnosti, s nimiž bylo nutné obviněného seznamovat (srov.
přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. I. ÚS 3702/14
nebo ze dne 18. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 2117/15).
III.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a dále zkoumal, zda
dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením uplatněným dovolacím
důvodem, neboť napadená rozhodnutí lze podrobit věcnému přezkoumání jen z
důvodů, jež jsou uvedeny v ustanovení § 265b odst. 1, 2 tr. ř.
13. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje dovolání
podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Prostřednictvím tohoto dovolacího
důvodu lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o
trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným.
14. Tento důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoliv jen
formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem
spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí,
a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze
vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní
kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat
opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění
soudu druhého stupně a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnotit důkazy
již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad dovozovat, že
obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, jak to činí obviněný v
podaném dovolání. V takovém případě nebyl materiálně, tedy ve skutečnosti,
uplatněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním
posouzení, ale důvod jiný, spočívající v pochybnostech o správnosti skutkových
zjištění, který však v ustanovení § 265b tr. ř. pro podání dovolání není
uveden, a proto je třeba postupovat podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a
podané dovolání odmítnout, neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp.
zn. II. ÚS 279/2003).
15. Nejvyšší soud pro toto zkoumání správnosti hmotněprávních otázek musí
vycházet ze skutkového stavu, který byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku, a na jeho podkladě posuzuje
správnost právních závěrů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp.
zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS
282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.]. Zásadně tedy platí, že na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových
zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost
provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2
odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a
nikoliv hmotněprávních ustanovení. Takový přezkum skutkových zjištění je možný
pouze mimořádně, když jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo
libovůle při hodnocení a provádění důkazů [srov. např. nálezy Ústavního soudu ?
ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04 (N 114/34 SbNU 187), ze dne 5. 9. 2006,
sp. zn. II. ÚS 669/05 (N 156/42 SbNU 275), ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS
565/02 (N 113/31 SbNU 21), apod.].
16. Takový extrémní nesoulad však obviněný v dovolání nevytkl, a proto jiné než
právní výhrady nemohl na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. namítat.
17. Obviněný dovoláním brojil zásadně proti tomu, že za okolností a způsobem,
který byl zjištěn, neměl v úmyslu policistům nabízet úplatek. Tuto právní
námitku podmínil částečně vysvětlením svých postojů, jež podával v návaznosti
na okolnosti popsané ve skutkových zjištěních výroku o vině soudu prvního
stupně. Nejvyšší soud proto mohl v souladu s vymezením označeného dovolacího
důvodu posuzovat, zda jsou tyto námitky vztahující se k subjektivní stránce
činu, jež je obviněnému kladen za vinu, důvodné.
IV.
18. Podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se zločinu
podplácení dopustí ten, kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s obstaráváním
věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo slíbí úplatek, a takový čin spáchá
vůči úřední osobě.
19. Soudy podle tzv. právní věty v jednání obviněného shledaly naplněnými znaky
této skutkové podstaty spočívající v tom, že „nabídl úplatek“, což je jednání,
kterým pachatel projevuje svou ochotu poskytnout úplatek proto, aby při
obstarávání věci obecného zájmu bylo jeho požadavku vyhověno. Nabídnutím
úplatku je jakýkoliv, ať už výslovný nebo konkludentní, návrh na poskytnutí
úplatku.
20. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, přičemž
pachatel svým jednáním realizuje záměr dosáhnout pro sebe nebo pro jiného
nějaké zvýhodnění v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu. Podle § 15
odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl
způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto
zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení
způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý).
Srozuměním podle § 15 odst. 2 tr. zákoníku je i smíření pachatele s tím, že
způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný
takovým zákonem.
21. Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah
pachatele k následku jeho jednání, nelze jej objektivně pozorovat, a tak na ně
lze proto usuzovat jen z okolností případu, za kterých ke spáchání trestného
činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky
dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru
lze proto zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z
nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah
pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov.
například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
22. K námitce obviněného, že ve výroku o vině chybí popis úmyslu, je třeba
uvést, že předmětem trestního stíhání je vždy skutek, v němž je spatřován
trestný čin, přičemž podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání
pachatele a jím zapříčiněný trestněprávní následek. Od skutku je nutno
odlišovat jeho popis, který musí obsahovat ty skutkové okolnosti, jaké jsou
právně významné z hledisek naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty
stíhaného trestného činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2001,
sp. zn. 11 Tz 129/2001 (uveřejněné pod číslem 41/2002-I. Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek)]. Na příslušných skutkových zjištěních vyplývajících z
provedeného dokazování se musí zakládat i závěr o subjektivních znacích
trestného činu tak, jako tomu je i u znaků objektivních. Ve výroku rozsudku, v
tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které
jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty
příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně
posouzen. Úmysl způsobit újmu je součástí souboru skutečností, jež musí tvořit
kompletní slovní popis předmětného jednání tak, aby mohlo být náležitě právně
kvalifikováno [srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 182/2004 (N 168/35 SbNU 273)]. Nestačí, aby se soud při popisu
jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto
zákonných znaků, neboť taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku
[srov. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 1994, sp. zn. 3 To 105/93
(uveřejněné pod číslem 43/1994-I. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
23. Posoudí-li se z těchto hledisek skutkové zjištění shora uvedené, které se
stalo základem pro právní kvalifikaci v posuzované trestní věci, jsou v něm
znaky trestného zločinu podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2
písm. b) tr. zákoníku náležitě vyjádřeny tím, že když byl zadržen policejní
hlídkou, jednal tak, že s cílem vyhnout se eskortě na policejní služebnu a
dalším úkonům trestního řízení nabídl policistovi pprap. A. M. částku 5.000 Kč,
pokud jej pustí a nechá odjet, a následně v průběhu svého převozu služebním
vozidlem na Místní oddělení H. členům hlídky znovu nabídl částku 5.000 Kč
slovy: „Kolik chcete? Pět tisíc?“, „Abysme to prostě nějak teďko vyřešili, aby
to neexistovalo“.
24. Z tohoto popisu skutku plyne, že obviněný uvedeným způsobem jednal v
souvislosti s obstaráním věci obecného zájmu, protože je věcí obecného zájmu
postihnout pachatele přestupku za jednání, které je v rozporu s veřejným
pořádkem. Podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na
pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), ve znění pozdějších změn, je přestupkem fyzické osoby v provozu na
pozemních komunikacích řízení vozidla bezprostředně po požití alkoholického
nápoje nebo po užití jiné návykové látky nebo v takové době po požití
alkoholického nápoje nebo užití jiné návykové látky, po kterou je ještě pod
vlivem alkoholu nebo jiné návykové látky. Obviněný, jenž byl příslušníky
policie zastaven, byl jimi právě na podezření z tohoto přestupku upozorněn, a
proto byl vystaven dalším úkonům, které s tímto jeho zajištěním korespondovaly.
Věděl tudíž, že je převážen za účelem ověření předmětného podezření. Právě v
souvislosti s touto realizací prověřování a objasňování zmíněného přestupku,
obviněný jednal tak, že se snažil důsledkům zmíněného přestupkového řízení
vyhnout, a proto způsobem ve výroku popsaným nabídl policistům úplatek, v
konkrétním případě částku 5.000 Kč za to, aby za takový přestupek nebyl
postižen.
25. Takové jednání obviněný konal vůči příslušníkům Policie České republiky,
kteří jsou ve smyslu § 127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku úřední osobou. Ve
skutku je vyjádření subjektivní stránky zločinu podplácení podle § 332 odst. 1,
alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku popsáno tak, že „nabídl“ policistům
částku 5.000 Kč, „pokud jej pustí a nechá odjet“, a to proto „Abysme to prostě
nějak teďko vyřešili, aby to neexistovalo“. Tyto skutečnosti, byť v nich není
výslovně uvedeno, že se jednalo o „úmysl“, jak se obviněný domáhal, jsou
dostatečným vyjádřením vědomého a chtěného jednání obviněného, který nabízel
peníze proto, aby si prostřednictvím tohoto úplatku vymohl své propuštění a
vyhnul se přestupkovému řízení. Toto formulační vyjádření popsaných skutkových
zjištění je dostačující pro závěr o úmyslném jednání obviněného.
26. Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů nepochybily, jestliže na
podkladě uvedených skutkových okolností dospěly k závěru o tom, že šlo o
úmyslné jednání naplňující po všech stránkách znaky skutkové podstaty zločinu
podplácení podle § 332 odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku
poté, co se vypořádaly s výhradami obdobnými těm, jež obviněný i nyní uplatnil
proti závěru, že jednal se záměrem nabídnout policistům úplatek, spočívajícím v
tom, že jeho slova byla pro jazykovou bariéru nesprávně pochopena. V tomto
směru je možné pro úplnost poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně, který uvedl, že obviněný v České republice žije od svých 17 let,
řidičské oprávnění získal v roce 2001, tj. ve dvaceti letech věku, a většinu
svých řidičských zkušeností nabyl na území České republiky. V roce 2014 byl
navíc i dvakrát soudně trestán, byl tak v jistém slova smyslu obeznámen i s
průběhem trestního řízení v České republice (strana 5 napadeného rozsudku).
Rovněž lze poznamenat, jak plyne z výsledků provedeného dokazování, především
obrazového a zvukového záznamu, že se obviněný během samotného policejního
zásahu vyjadřoval tak, že je mu situace zcela jasná („Já chápu, že jste mě jako
zatkli“), navíc neuvedl nic, z čeho by bylo patrné, že dané situaci nerozumí,
případně, že si není jist dalším postupem, během komunikace s policisty dokonce
neuvedl ani to, že by českému jazyku dostatečně nerozuměl. Jazyková neznalost
proto byla podle závěrů soudů obou stupňů jen účelová obhajoba obviněného
(strana 4 napadeného rozsudku a strana 4 napadaného usnesení).
27. Na správnost závěru o úmyslném zavinění obviněného zločinu podplácení neměl
vliv způsob provedení zásahu, jímž obviněný svou výhradu proti naplnění
subjektivní stránky rovněž vznesl, neboť zasahující policisté konali své
povinnosti plně v souladu se svými pravomocemi a povinnostmi (viz § 26 a § 54
zákona č. 273/2008 S., o Policii České republiky). Podle videozáznamu o
projednávaném zákroku, vozidlo, které řídil obviněný, sledovali a shledali, že
odbočilo doleva, aniž by dalo znamení o změně směru jízdy a následně, ještě v
křižovatce, nedůvodně zastavilo, a jakmile přistoupili k obviněnému, ucítili z
něj silný zápach z marihuany (č. l. 112 a 113 spisu), a obviněný následně
policistům skutečně vydal igelitový sáček s obsahem sušené drti (strana 3
rozsudku). Byl to způsob jízdy obviněného, jenž založil důvod k policejní
prohlídce. Chování hlídky, jak je dokumentováno, nevykazuje žádné arogantní či
jiné nevhodné kroky, které by u obviněného mohly založit rozpoložení, jež on ve
svém dovolání zdůrazňuje. Navíc je potřeba poukázat na to, že se soudy i s
touto výhradou vypořádaly (srov. např. stranu 3 a 4 rozsudku soudu prvního
stupně, 4 přezkoumávaného usnesení).
28. Ze všech uvedených důvodů lze uzavřít, že námitka, kterou obviněný vylučuje
existenci úmyslu podplatit policisty, nemůže obstát a byla jak po stránce
skutkové, tak i právní, soudy řádně objasněna a zdůvodněna a Nejvyšší soud
proto závěr o tom, že obviněný naplnil znaky zločinu podplácení podle § 332
odst. 1, alinea prvá, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, považuje za správný a
dovolání obviněného v tomto směru za nedůvodné.
29. Výhrady v dovolání uplatněné podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný
soustředil i proti výroku o peněžitém trestu, a je proto třeba nejprve uvést,
že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí
svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr.
zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného
trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na
němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen
jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky
druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom,
zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný
trest za pokračování v trestném činu [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5.
2004, sp. zn. 11 Tdo 575/2004 (uveřejněné , publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2004, seš. 6, č. T 701-1].
30. Podle obsahu podaného dovolání zaměřeného proti výroku o peněžitém trestu,
bylo potřeba posoudit ve smyslu shora uvedených hledisek, jaké povahy jsou
námitky, jimiž obviněný tento výrok napadal, a zejména, zda dopadají na
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pod který jej obviněný
podřadil, anebo na důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř, jenž obviněný v
dovolání neuvedl, anebo zda jde o takové okolnosti, jež nekorespondují s žádným
z nich. Proto je třeba vyjít z toho, jak obviněný dovolání v této části
koncipoval, resp. co konkrétně vytýkal, a tak lze jen připomenout, že uvedl, že
uvedený trest nemá oporu v provedeném dokazování, a dále poukazoval na způsob,
jakým odvolací soud posuzoval zjištění, která vyplynula z živnostenského
rejstříku obviněného, a dovozoval, že tím, jak zjištěné okolnosti odvolací soud
v odůvodnění svého rozhodnutí interpretoval, svědčí o nedůvodnosti uložení
peněžitého trestu ve výměře 70.000 Kč. Pro tento svůj závěr obviněný dovodil,
že soudy neměly za prokázané, v jakém rozsahu obviněný svou podnikatelskou
činnost provozoval, a v důsledku toho zůstal neobjasněný i příjem obviněného.
Rovněž obviněný výši peněžitého trestu nepovažoval za přiměřenou tomu, že
úplatek, o nějž se mělo v projednávané trestní věci jednat, představoval částku
toliko ve výši 5.000 Kč.
31. K obsahu takto uplatněných námitek Nejvyšší soud připomíná, že nedopadají
na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože ten, jak bylo
výše uvedeno, v případě výhrad proti trestu může být aplikován jen tehdy, když
jde o námitky aplikovatelné pod jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž
je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
32. K tomu je třeba připomenout, že v případě peněžitého trestu se takové
výhrady mohou týkat jen nesplnění podmínek, za nichž je peněžitý trest možno
uložit, tedy v konkrétním případě, když byl peněžitý trest ukládán podle § 67
odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku, by se jednalo o
důvody spočívající v tom, že trestní zákon uložení tohoto trestu za spáchaný
trestný čin nedovoluje, anebo by jeho výměra neodpovídala rozsahu, jak jej § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku stanoví, tedy v denních sazbách činících nejméně 20 a
nejvíce 730 celých denních sazeb s denní sazbou od 100 Kč až do 50.000 Kč. Jak
však plyne z podaného dovolání, obviněný žádnou z těchto podmínek v dovolání
nenapadl, když svými výhradami vytýkal zcela jiné okolnosti, a to v zásadě
takové, které vyplývají z ustanovení § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku, podle nichž
počet denních sazeb soud určí s přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného
trestného činu. Výši jedné denní sazby peněžitého trestu stanoví soud se
zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Přitom vychází zpravidla z
čistého příjmu, který pachatel má nebo by mohl mít průměrně za jeden den.
Příjmy pachatele, jeho majetek a výnosy z něj, jakož i jiné podklady pro určení
výše denní sazby, mohou být stanoveny odhadem soudu.
33. Posoudí-li se z hledisek stanovených pro vymezení okolností naplňujících
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě jiného
nesprávného hmotněprávního posouzení u výroku hlediska [viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod
číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], na jejichž základě ve
smyslu § 68 odst. 3, 4 tr. zákoníku soud rozhoduje o výši denních sazeb a
jejich počtu, nejedná se o okolnosti, jež by bylo možné podřadit pod uvedený
pojem, neboť tato dvě ustanovení (§ 68 odst. 3 a 4 tr. zákoníku) obsahují pouze
pravidla, podle jakých kritérií se stanoví výše obou základních veličin, od
nichž se odvíjí celková výše peněžitého trestu, a to ať jde o povahu a
závažnost spáchaného trestného činu nebo osobní a majetkové poměry pachatele,
které jsou dovozovány od skutkových okolností, jež jsou v každém individuálním
případě zjišťovány na podkladě zjištění, jež se v řízení před soudem více či
méně podařilo nebo nepodařilo objasnit či prokázat. V zásadě i tyto okolnosti,
které slouží pro výpočet celkové výše peněžitého trestu, nemají právní povahu,
jak ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, ale jde o výsledky
provedeného dokazování v každé konkrétní věci týkající se přiměřenosti takového
trestu.
34. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud v posuzované trestní věci shledal, že
obviněný tím, že podstatou námitek v zásadě bylo jinak neodůvodněné tvrzení, že
soud si neopatřil dostatek podkladů proto, aby mohl o výši a výměře peněžitého
trestu rozhodnout a současně jej označil i za trest nepřiměřený, požadavkům jím
označeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami
nedostál, neboť stojí zcela mimo tento jím označený dovolací důvod.
35. Podle obsahu obviněným podaného dovolání je však třeba konstatovat, že
obviněným vznesené námitky nedopadají ani na důvod podle § 265b odst. 1 písm.
h) tr. ř., když obviněný v dovolání nenamítal uložení druhu trestu, který zákon
nepřipouští, ani to, že byl uložen mimo trestní sazbu stanovenou v trestním
zákoně, a neuvedl žádné argumenty, které byť i bez správného označení uvedeného
jiného dovolacího důvodu, by na něj fakticky dopadaly. Obviněný tedy v této
části směřující proti peněžitému trestu dovolání podal mimo jím označený
dovolací důvod.
36. Jen pro úplnost a nad rámec obviněným podaného dovolání lze v tomto
kontextu zmínit, že za zločin podplácení podle § 332 odst. 2 tr. zákoníku,
podle něhož byl trest obviněnému ukládán, je možné vedle dalších trestů uložit
i trest peněžitý. Je tedy zřejmé, že peněžitý trest byl v daných souvislostech
projednávané trestní věci uložen v souladu se zákonem stanovenými podmínkami.
V.
37. Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů dospěl k závěru, že z obsahu
dovolání a z příslušného spisu je dostatečně patrné, že rozhodnutí a jemu
předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, když zčásti se jednalo o námitky
věcně odpovídající použitému dovolacímu důvodu, s nimiž se však již soudy
nižších stupňů náležitě vypořádaly. Obviněný v dovolání zásadně opakoval
argumenty použité už v původním řízení a v řádném opravném prostředku, které
dostatečně posoudil už odvolací soud [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, (uveřejněné ve svazku 17/2002, pod číslem T
408 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Dovolání obviněného bylo
ze všech důvodů jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítnuto.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 2. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu