Judikát 8 Tdo 158/2026
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:18.03.2026
Spisová značka:8 Tdo 158/2026
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.158.2026.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání Omyl právní
Trest
Dotčené předpisy:§ 337 odst. 1 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí:D
8 Tdo 158/2026-218USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. G., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2025, č. j. 13 To 296/2025-173, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 1 T 26/2025, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění:
1. Obviněný A. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel) byl rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 26/2025-135, uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku. Za tento trestný čin (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti rozsudku Okresního soudu v Chrudimi ze dne 12. 8. 2025, č. j. 1 T 26/2025-135, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 21. 10. 2025, č. j. 13 To 296/2025-173, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích podal obviněný prostřednictvím obhájkyně (dále jen „obhájce“) dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedl, že výzvu k nástupu trestu převzal, zdržoval se na místě trvalého pobytu, telefonicky Policii ČR před zadržením potvrdil, že se v místě pobytu nachází, tudíž nemohl naplnit subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku. V této souvislosti dále zdůraznil, že se spoléhal na právní nástroj, který využil jeho předchozí obhájce, přičemž došlo k fatálnímu nedorozumění, neboť si mylně vyložil žádost o odklad výkonu trestu jako prostředek na odklad povinnosti k nástupu výkonu trestu. Z těchto důvodů jednal v omluvitelném omylu a nelze v daném případě uplatnit zásadu ingnorantia legis neminem excusat, neboť otázka odkladného účinku žádosti o odklad výkonu trestu překračuje pro běžného laika objektivní znalost daných pravidel.
Podle dovolatele bylo jeho jednání soudy nesprávně právně posouzeno, protože nejednal v úmyslu mařit výkon rozhodnutí, ale v právním omylu a spoléhal na radu svého obhájce. V posuzovaném případě tak chybí subjektivní stránka předmětného trestného činu. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 21. 10. 2025, č. j. 13 To 296/2025-173, a tomuto soudu přikázal, aby věc v celém rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dále navrhl, že pokud Nejvyšší soud shledá, že se provinil přečinem podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, aby rozhodl ve věci sám a uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 1 měsíce.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se víceméně celým trestním řízením, s nimiž se soudy obou stupňů vypořádaly. Podle jejího názoru si obviněný musel být vědom své povinnosti nastoupit výkon trestu odnětí svobody, neboť od soudu prvního stupně obdržel příslušnou výzvu s upozorněním, že pokud ve stanovené lhůtě nenastoupí, může se v této souvislosti dopustit trestného činu.
Tato výzva byla obviněnému doručena a ani později nebyl dovolatel od soudu prvního stupně vyrozuměn, že by lhůta k nástupu výkonu trestu byla jakýmkoliv způsobem změněna. Stejně tak se obviněný ani neinformoval o tom, zda ze strany soudu nedojde ke změně původní výzvy. Právní kvalifikace jednání dovolatele je tak přiléhavá a uložený trest zcela přiměřený všem rozhodným hlediskům pro jeho ukládání. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř., jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
III. Důvodnost dovolání 8.
Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou v předešlých řízeních (namítl například, že v daném případě chybí subjektivní stránka daného trestného činu, neboť v předmětné době byl v kontaktu s Policií ČR, které potvrdil, že se zdržuje na adrese trvalého bydliště a informoval o podané žádosti o odklad výkonu trestu). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
9. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). Pod tento dovolací důvod tudíž bylo možné podřadit námitky týkající se absence subjektivní stránky trestného činu (zavinění) a omylu. Tyto námitky však Nejvyšší soud shledal po seznámení se s předmětnou trestní věcí zjevně neopodstatněnými, a to z následujících důvodů.
10. K otázce naplnění subjektivní stránky obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§ 15 tr.
zákoníku) a nedbalost (§ 16 tr. zákoníku). Jak již bylo naznačeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16.
6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
11. Skutkovou podstatu přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku naplní ten, kdo bez závažného důvodu nenastoupí na výzvu soudu trest odnětí svobody nebo se jiným způsobem neoprávněně brání nástupu výkonu tohoto trestu. Výzvou soudu se rozumí výzva k nástupu výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody podle § 321 odst. 1 tr. ř. Výzva musí být obviněnému řádně doručena, přičemž postačí i doručení fikcí podle § 64 odst. 4 tr. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 Tdo 1036/2018). Ve výzvě je třeba uvést věznici, kde má obviněný výkon trestu nastoupit, a lhůtu k nástupu končící konkrétním datem.
Tato lhůta může být podle judikatury vyjádřena také slovem „ihned“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 5 Tdo 10/2012, a usnesení ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 8 Tdo 942/2014), to znamená neprodleně po doručení výzvy, nejpozději následující den. Nutnost uvedení lhůty vyplývá z ustanovení § 321 odst. 1 tr. ř. a je také logická, neboť absence časového údaje nástupu do věznice by nepochybně měla potenciál vést obviněné k vyhýbání se nástupu trestu s obhajobou, že se již chystali nastoupit a jistě by výkon trestu nastoupili, kdyby nebyli právě zadrženi policií.
Soudy by pak byly postaveny před řešení otázky, zda a jak dlouho může obviněný s nástupem výkonu trestu po obdržení výzvy otálet, aniž by byla vyvozena jeho trestní odpovědnost. Smyslem uvedení lhůty je tak nejen jednoznačný pokyn, jak má odsouzený postupovat, ale také stanovení jasné hranice, od kdy je možné vyvodit jeho případnou trestní odpovědnost pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku.
12. Z učiněných skutkových zjištění vyplývá, že obviněný převzal dne 25. 11. 2024 výzvu Okresního soudu v Chrudimi, sp. zn. 6 T 63/2024, podle níž byl povinen nejpozději do 10 pracovních dnů, tj. do 9. 12. 2024, nastoupit do Vazební věznice v Hradci Králové do výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 20. 6. 2024, č. j. 6 T 63/2024-192, jenž nabyl právní moci dne 16. 10. 2024, přičemž obviněný tak bez závažného důvodu neučinil a dne 20. 12. 2024 byl zadržel Policií ČR a následně dodán do výkonu uvedeného trestu.
13. Ve vztahu k uvedené výzvě je pak třeba uvést (jak ostatně výstižně zmínil i odvolací soud v bodě 14 usnesení; soud prvního stupně mj. v bodě 6 svého rozsudku výslovně odkázal na to, že pokud ve stanovené době do výkonu trestu nenastoupí může být jeho jednání posouzeno jako přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku), že obsahovala i výslovné upozornění na to, že pokud obviněný ve stanovené lhůtě výkon trestu nenastoupí, může se dopustit trestného činu. Obviněný si tak této skutečnosti musel být vědom, neboť výzva mu byla prokazatelně doručena. Soud prvního stupně v tomto ohledu rovněž zcela správně uvedl (bod 12 rozsudku), že dovolatel obdržel výzvu k nástupu trestu odnětí svobody až poté, co podal dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 16. 10. 2024, č. j.
14 To 246/2024-243, jehož součástí byl i podnět k odložení výkonu rozhodnutí, což mu mělo signalizovat, že soud neshledává důvodu pro odklad výkonu předmětného trestu. Soudu prvního stupně lze navíc přisvědčit v tom, že takový podnět nemá odkladný účinek, což si dovolatel mohl ověřit u svého obhájce. Jednání obviněného tak naplňuje znaky přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr. zákoníku, a to i ve vztahu k subjektivní stránce. V tomto ohledu pak nemohly obstát ani námitky obviněného, že k naplnění subjektivní stránky zmíněného trestného činu nemohlo dojít, když se nacházel na známém místě trvalého pobytu, neboť uvedená skutková podstata je spáchána právě tím, že nedojde k nástupu do výkonu uloženého trestu, tj. obviněný se nedostaví k výkonu trestu do příslušné věznice a tím maří dané soudní rozhodnutí. Svými námitkami tak dovolatel jednoznačně potvrdil, že k nástupu do výkonu trestu z jeho strany nedošlo.
14. Obviněný v dovolání rovněž namítl, že jednal v právním omylu omluvitelném. K omluvitelnému právnímu omylu ve smyslu § 19 tr. zákoníku Nejvyšší soud toliko uvádí, že podle § 19 odst. 1 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl-li se omylu vyvarovat. Podle odst. 2 stejného ustanovení je možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží.
Jak je uvedeno výše, obviněný si musel být vědom, že jeho jednání je protiprávní, neboť tuto informaci získal z obdržené výzvy k nástupu trestu. Navíc jak dále vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně (bod 21), obviněný je osobou opakovaně soudně trestanou a byl i ve výkonu trestu odnětí svobody. Je tak zřejmé, že proces spojený s nástupem do výkonu trestu mu musel být znám. Svým postupem (nenastoupením do výkonu trestu) tak dovolatel zcela neadekvátně spoléhal na to, že výkon trestu bude v jeho případě odložen, ač tomu žádné skutečnosti nenasvědčovaly.
Obviněný se tedy mohl ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 tr. zákoníku omylu vyvarovat, tudíž lze uzavřít, že v právním omylu jednoznačně nejednal.
15. Pokud obviněný v dovolání mj. navrhoval uložení trestu odnětí svobody v trvání jednoho měsíce, pak Nejvyšší soud pouze ve stručnosti uvádí, že výhrady proti uloženému trestu lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který uplatněn nebyl. Ani za situace jeho řádného uplatnění a odůvodnění by však nepřicházelo v úvahu obviněnému vyhovět, neboť tomu jednak brání samotné znění uvedeného dovolacího důvodu, stejně jako rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/2023 Sb. rozh. tr. Obviněného je třeba upozornit na skutečnost, že podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze postupovat, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští [obviněnému bylo možno podle § 337 tr.
zákoníku uložit trest odnětí svobody až na dva roky], nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným [obviněný bezpochyby nemůže zpochybnit skutečnost, že pokud mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, že nebyla splněna ani tato podmínka dovolacím důvodem vyžadovaná, neboť trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců je při samé spodní hranici zákonné trestní sazby]. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k požadavku obviněného na uložení mírnějšího trestu odnětí svobody.
16. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku).
Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 18. 3. 2026 JUDr. Jan Engelmann předseda senátu