8 Tdo 1616/2017-II.
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 v řízení o
dovolání, které podal obviněný V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5
T 217/2016, takto:
Podle § 265l odst. 4 tr. ř. se obvinění V. M. a O. M. do vazby neberou.
1. Obvinění V. M. (gen. shora) a O. M., v R., trvale bytem S.-Č., K., t.
č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, byli rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016,
uznáni vinnými, že
1) společným jednáním v době kolem 22.50 hodin dne 26. 5. 2016 v Ú. n. L., na
ulici T., kde se v té době nacházeli K. B., M. B. a A. T. K., vykřikovali
hlasitě slova „Sieg Heil“,
2) dne 26. 5. 2016 v době od 22.55 hodin do 23.00 hodin na zastávce MHD Západní
nádraží v Ú. n. L. na ulici T., nejprve obžalovaný V. M. přistoupil k
poškozenému K. B., a M. B., a poškozeného K. B. se zeptal, co na místě dělají;
obžalovaný O. M. poté řekl poškozenému K. B., že chce jeho skateboard, přičemž
obžalovaný V. M. napřáhl proti poškozenému ruku; poškozený na toto jednání
obžalovaného reagoval tím, že se pro svůj skateboard sehnul a začal ze zastávky
MHD utíkat, byl však dostižen oběma obžalovanými, kteří poškozeného napadli
údery pěstmi do oblasti hlavy, snažili se mu vytrhnout piercing, s poškozeným
házeli a mlátili s ním o zeď, kdy při tomto vypadl poškozenému z kapsy jeho
oblečení mobilní telefon zn. Nokia 1600 včetně SIM karty a z ruky mu vypadl
skateboard, oba obžalovaní poté, co přestali poškozeného napadat, vzali mobilní
telefon a skateboard poškozeného a z místa i s věcmi odešli směrem k čerpací
stanici MOL nacházející se na ulici T. v Ú. n. L.; oba obžalovaní tak svým
jednáním způsobili poškozenému K. B., otok nosu a na věcech, jichž se zmocnili,
škodu 1.140 Kč.
2. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný O. M. byl pod bodem 3)
rozsudku ještě uznán vinným, že
v době od 23:25 hodin dne 26. 5. 2016 do 00:40 hodin dne 27. 5. 2016 v Ú. n.
L., ul. S. P., v čekárně E. nacházející se v budově M. nemocnice Ú. n. L., v
době prováděné eskorty jeho osoby, při lékařském vyšetření nejméně v jednom
případě před osmi lidmi včetně jeho bratra V. M., vykřikoval hlasitě slova
„Sieg Heil“ a „Heil Hitler“, což zvýrazňoval šikmým zdvižením svých horních
končetin, které měl v daný okamžik spoutané policejními pouty, směrem dopředu a
nahoru.
3. Takto popsaná jednání soud právně kvalifikoval ohledně obviněného V.
M. pod bodem 1) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a ohledně obviněného
O. M. pod body 1) a 3) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako
zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Za to byl obviněnému V. M. uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému O. M. byl
uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání oba obvinění a
jejich matka D. M. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl usnesením ze
dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, tak, že je všechna podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodná zamítl.
6. Obviněný V. M. podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Et Bc. Ivy
Jónové proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s jemu
předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dovolání a pro svoji
dovolací argumentaci zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a
l) tr. ř.
7. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství v
písemném vyjádření k tomuto dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k
odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů ve věci a současně
všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval
podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a pokud by naznal, že je
vadný nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině, aby aplikoval ustanovení § 265k
odst. 2 věta třetí tr. ř. a postupoval podle § 261 tr. ř. i vzhledem ke
spoluobviněnému O. M. Jestliže by Nejvyšší soud shledal, že je v posuzované
věci třeba rozhodnout jiným způsobem než předpokládaným v § 265r odst. 1 písm.
b) tr. ř., vyjádřila i pro tento případ souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), když shledal, že
dovolání obviněného V. M. je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h)
tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.), a že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto
ve smyslu § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí
předcházející.
9. Jelikož po tomto přezkumném řízení dospěl k závěru, že podané
dovolání je důvodné, vyslovil usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo
1616/2017-I., že:
Z podnětu dovolání obviněného V. M. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně
tohoto obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného O.
M. zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp.
zn. 6 To 230/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. V důsledku takového rozhodnutí musel Nejvyšší soud následně
postupovat podle § 265l odst. 4 tr. ř., z něhož vyplývá, že vykonává-li se na
obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k
dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Na Nejvyšším
soudu proto bylo, aby rozhodl i o vazbě obou obviněných.
11. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba obvinění byli již v minulosti
opakovaně soudně trestáni a byly na nich vykonány i nepodmíněné tresty odnětí
svobody. Zatímco obviněný O. M. poslední trest tohoto druhu vykonal dne 12. 7.
2012, obviněný V. M. se z výkonu takového trestu vrátil teprve dne 12. 5. 2016,
tedy pouhé 2 týdny před spácháním činů, které byly předmětem přezkumu
dovolacího soudu. Především tyto okolnosti zřejmě vedly již orgány přípravného
řízení k tomu, že zatímco obviněného O. M. ze zadržení propustily, na
obviněného V. M. podal státní zástupce návrh na vzetí do vazby, který Okresní
soud v Ústí nad Labem akceptoval a usnesením ze dne 29. 5. 2016, sp. zn. 40 Nt
643/2016, rozhodl o vazbě tohoto obviněného podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu
uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř.
12. Vlastním šetřením Nejvyšší soud aktuálně zjistil, že obviněný V. M.
se v současné době nachází ve Věznici Valdice a z uloženého trestu odnětí
svobody dosud vykonal (po zápočtu vazby) téměř 21 měsíc. Obviněný O. M. uložený
trest vykonává od 13. 7. 2017, z uloženého trestu odnětí svobody dosud vykonal
cca 7 měsíců a v současné době se nachází ve Věznici Rýnovice.
13. Po zvážení všech těchto skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru,
že je mimo jakoukoliv pochybnost, že u obviněného O. M. ani v současné době
žádný z vazebních důvodů podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř. nelze shledávat. U
obviněného V. M., který byl v této věci ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67
písm. c) tr. ř. (tedy z obavy, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je
stíhán), by sice bylo možno o tomto vazebním důvodu znovu uvažovat, ovšem při
respektu k faktu, že tento obviněný z uloženého trestu odnětí svobody již
vykonal téměř 21 měsíc, a při prezumpci budoucí možné právní kvalifikace a jí
odpovídajícímu trestu Nejvyšší soud ani tento vazební důvod neshledal.
14. Proto Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. rozhodl, že žádný z
obviněných se do vazby nebere.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu
Soud: Nejvyšší soud
Důvod dovolání: § 265b odst.1 písm. g) tr.ř.
Spisová značka: 8 Tdo 1616/2017
Datum rozhodnutí: 21.02.2018
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Loupež, Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
Dotčené předpisy: § 173 odst.1 tr. zákoníku, § 404 tr. zákoníku
Kategorie rozhodnutí: C
8 Tdo 1616/2017-I.-43
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2018 v řízení o
dovolání, které podal obviněný V. M., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, který rozhodl jako soud
odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5
T 217/2016, takto:
Z podnětu dovolání obviněného V. M. se podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně
tohoto obviněného a s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného O.
M. zrušují usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp.
zn. 6 To 230/2017, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad
Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016.
Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na
zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
1. Obvinění V. M. (gen. shora) a O. M., byli rozsudkem Okresního soudu v
Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. 5 T 217/2016, uznáni vinnými, že
1) společným jednáním v době kolem 22:50 hodin dne 26. 5. 2016 v Ú. n. L., na
ulici T., kde se v té době nacházeli K. B., M. B. a A. T. K., vykřikovali
hlasitě slova „Sieg Heil“,
2) dne 26. 5. 2016 v době od 22:55 hodin do 23:00 hodin na zastávce MHD Z. n. v
Ú. n. L. na ulici T., nejprve obviněný V. M. přistoupil k poškozenému K. B., a
M. B., a poškozeného K. B. se zeptal, co na místě dělají; obviněný O. M. poté
řekl poškozenému K. B., že chce jeho skateboard, přičemž obviněný V. M. napřáhl
proti poškozenému ruku; poškozený na toto jednání obviněného reagoval tím, že
se pro svůj skateboard sehnul a začal ze zastávky MHD utíkat, byl však dostižen
oběma obviněnými, kteří poškozeného napadli údery pěstmi do oblasti hlavy,
snažili se mu vytrhnout piercing, s poškozeným házeli a mlátili s ním o zeď,
kdy při tomto vypadl poškozenému z kapsy jeho oblečení mobilní telefon zn.
Nokia 1600 včetně SIM karty a z ruky mu vypadl skateboard, oba obvinění poté,
co přestali poškozeného napadat, vzali mobilní telefon a skateboard poškozeného
a z místa i s věcmi odešli směrem k čerpací stanici MOL nacházející se na ulici
T. v Ú. n. L.; oba obvinění tak svým jednáním způsobili poškozenému K. B., otok
nosu a na věcech, jichž se zmocnili, škodu 1 140 Kč.
2. Pro úplnost je třeba dodat, že obviněný O. M. byl pod bodem 3)
rozsudku ještě uznán vinným, že
v době od 23:25 hodin dne 26. 5. 2016 do 00:40 hodin dne 27. 5. 2016 v Ú. n.
L., ul. S. P., v čekárně Emergency nacházející se v budově M. nemocnice Ú. n.
L., v době prováděné eskorty jeho osoby, při lékařském vyšetření nejméně v
jednom případě minimálně před osmi lidmi včetně jeho bratra V. M., vykřikoval
hlasitě slova „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“, což zvýrazňoval šikmým zdvižením
svých horních končetin, které měl v daný okamžik spoutané policejními pouty,
směrem dopředu a nahoru.
3. Takto popsaná jednání soud právně kvalifikoval ohledně obviněného V.
M. pod bodem 1) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako zvlášť
závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a ohledně obviněného
O. M. pod body 1) a 3) jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a pod bodem 2) jako
zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Za to byl obviněnému V. M. uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za
užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 59 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí
svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d)
tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému O. M. byl
uložen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku
úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56
odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
5. Proti rozsudku soudu prvého stupně podali odvolání oba obvinění a
jejich matka D. M. Krajský soud v Ústí nad Labem o nich rozhodl usnesením ze
dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, tak, že je všechna podle § 256 tr. ř.
jako nedůvodná zamítl.
6. Obviněný V. M. (dále převážně jen „obviněný“, příp. „dovolatel“)
podal prostřednictvím své obhájkyně Mgr. et Bc. Ivy Jónové proti tomuto
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ve spojení s jemu předcházejícím
rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem dovolání a pro svoji dovolací
argumentaci zvolil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
7. Dovolatel ve svém obsáhlém podání poukázal předně na to, že soudy
selektivně hodnotily důkazy a přehlížely vážné pochybnosti o tom, zda se
skutky, jak jsou popsány v obžalobě, vůbec staly, popř. zda jeho jednání není
jiným trestným činem, např. výtržnictvím nebo krádeží. Měl za to, že soudy
posuzovaly důkazy výlučně v jeho neprospěch, neboť absolutně nevzaly v potaz
tvrzení svědků, která byla v jeho prospěch. Tím podle jeho hodnocení
postupovaly v rozporu s principy spravedlivého procesu. Zdůraznil, že rozhodně
nebyl prokázán jeho úmysl, tedy subjektivní stránka zločinu loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla prokázána příčinná souvislost jeho jednání s
jednáním nebo úmyslem jeho bratra O. M., pokud se týká jeho údajného tvrzení o
tom, že si chtěl vzít skateboard. Současně namítl, že nebyla prokázána ani
dohoda s jeho bratrem na společném jednání ohledně tohoto zločinu, a tvrdil, že
nejednali po vzájemné domluvě, nýbrž každý sám za sebe. Zdůraznil přitom, že
rozhodně neměl v úmyslu brát poškozenému K. B. (dále převážně jen „poškozený“)
skateboard ani mobil, což sám poškozený ve své výpovědi potvrdil, neboť uvedl,
že po konfliktu s oběma bratry zůstaly na zemi ležet jeho věci, a to skateboard
a telefon.
8. Pokud jde o zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku, obviněný dále soustředil svou argumentaci ke zpochybnění skutkového
závěru, že příčina napadení poškozeného souvisela s jeho věcmi, konkrétně se
skateboardem a mobilem, neboť takový závěr jednoznačně ze skutkových zjištění
nevyplývá, zvláště v situaci, pokud to nepotvrdil ani sám poškozený a ani jeho
přítelkyně – svědkyně M. B., a pokud takový závěr vyplývá pouze z výpovědi
svědka – bezdomovce A. T. K., kterou dovolatel sám hodnotí jako nepřesnou,
zmatenou, zavádějící a nevěrohodnou.
9. Ohledně přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv
a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku dovolatel tvrdil, že jednak nebyl
prokázán znak veřejného projevování takových sympatií, neboť předmětné jednání
nebylo spácháno veřejně, tedy před současně přítomnými alespoň třemi osobami,
které by svými smysly takové jednání vnímaly, neboť do tohoto počtu osob nelze
zahrnovat osobu, která toto jednání neviděla nebo neslyšela nebo nevnímala,
stejně tak jako ani pachatele, příp. spolupachatele. Zdůraznil, že hajlování
potvrdil svědek K. B. a připustila je svědkyně M. B.; svědek A. T. K. však
slyšel pouze zpěv, má tedy za to, že zákonné znaky skutkové podstaty
předmětného trestného činu naplněny nebyly. Současně zpochybnil i subjektivní
stránku tohoto trestného činu, neboť vzhledem ke své opilosti nemohl být
schopen spáchat jej úmyslně, přičemž navíc ani ve střízlivém stavu nemá k těmto
hnutím žádný vztah.
10. Další své výhrady obviněný soustředil proti výroku o trestu s tím,
že mu neměl být ukládán v režimu podle § 59 tr. zákoníku, tedy s přihlédnutím k
institutu mimořádného zvýšení trestní sazby. Jestliže se navíc soud v rámci
ukládání trestu odvolává na přitěžující okolnosti podle § 42 písm. n) tr.
zákoníku, že obviněný spáchal více trestných činů, a podle § 42 písm. p) tr.
zákoníku, že byl již pro trestný čin odsouzen, jde o zcela nepřiměřenou trestní
represi. Vyslovil názor, že nebylo třeba postupovat podle § 59 tr. zákoníku a
ukládat mu trest v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby, neboť sazba uvedená v
ustanovení § 173 tr. zákoníku je dostatečná. Současně se ohradil proti tomu, že
soud přikročil k uplatnění přitěžujících okolností, k nimž současně přihlédl v
rámci mimořádně zvýšené trestní sazby. Zdůraznil, že svého jednání litoval,
poškozenému i jeho přítelkyni se omluvil, svým jednáním nezpůsobil žádnou škodu
a spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení. V uvedeném ohledu měl za
to, že mohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
nebo g) tr. ř.
11. Obsahem dovolání byl také obsáhlý rozbor důkazní situace tak, jak se
mu jeví, se závěrem, že vina přisouzenými trestnými činy z důkazů nevyplývá. V
návaznosti na takto koncipované dovolací námitky proto dovolatel navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského
soudu v Ústí nad Labem, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v
Ústí nad Labem, včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby o dovolání rozhodl
podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
12. Dovolání obviněného bylo v souladu s ustanovením § 265h odst. 2 tr.
ř. doručeno v opise nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém
podrobném vyjádření po úvodní rekapitulaci dosavadního řízení ve věci před
oběma soudy nižších instancí a obsahu dovolání obviněného předně uvedla, že
obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h)
a l) tr. ř., přičemž posledně jmenovaný dovolací důvod uplatnil v jeho druhé
zákonné alternativě, tedy ve vázanosti na dovolací důvody podle § 265b odst. 1
písm. g) a h) tr. ř.
13. Státní zástupkyně poukázala na to, že v mezích dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zpochybnil právní kvalifikaci jak
přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka
podle § 404 tr. zákoníku, tak zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173
odst. 1 tr. zákoníku; u prvně jmenovaného přečinu zpochybnil, že by veřejně
projevoval sympatie k takovému hnutí, neboť s ohledem na počet osob, které se
na místě činu nacházely a současně vnímaly projev zmíněných sympatií, nemohl
být naplněn znak veřejně, a ve vztahu k druhému deliktu se ohradil proti tomu,
že byl označen jako spolupachatel takového jednání ve smyslu § 23 tr. zákoníku,
neboť má za to, že míru jeho účasti na spáchaném skutku takto označit nelze, a
to zvláště v situaci, kdy nebyl prokázán jeho loupežný úmysl, zvláště tehdy,
pokud skateboard po poškozeném požadoval jeho bratr O. M. Dále uvedla, že pod
citovaný dovolací důvod je třeba rovněž subsumovat námitku proti použití
ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku.
14. K přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku státní zástupkyně v podrobnostech
uvedla, že obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která
spočívá v tom, že veřejně projevoval sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka. Podle § 117 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný
čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán obsahem tiskoviny nebo
rozšiřovaného spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou
počítačovou sítí nebo jiným obdobně účinným způsobem nebo před nejméně třemi
osobami současně přítomnými. Zdůraznila, že typickým příkladem páchání tohoto
trestného činu je užívání nacistických symbolů a hesel, v tomto případě
hitlerovského pozdravu, a takovým projevem obviněný zřetelně vyjádřil pozitivní
vztah k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka, tedy k neonacismu.
Dále poukázala na to, že k veřejnému spáchání trestného činu před nejméně třemi
osobami současně přítomnými se vyžaduje, aby ke spáchání trestného činu došlo
před nejméně třemi osobami odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé
projev postřehnout a porozumět mu; nestačí přítomnost takových osob, které
nejsou schopny projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých
dětí, na něž nemůže projev působit, a proto je třeba uvedené hledisko hodnotit
obezřetně, a to zejména u verbálního trestného činu. Současně doplnila, že i u
tohoto přečinu je k naplnění znaku veřejně požadováno, aby se jednalo o osoby
odlišné od pachatele, resp. spolupachatele nebo účastníka na trestném činu (v
tomto směru poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn.
7 Tdo 634/2011).
15. Státní zástupkyně dále uvedla, že v posuzované věci pozdrav „Sieg
Heil“, který dovolatel společně s bratrem v nočních hodinách dne 26. 5. 2016
vykřikovali, zaznamenali K. B. a M. B., kteří to uvedli ve svých svědeckých
výpovědích. Další na místě přítomný svědek A. T. K. vypověděl pouze o hlučném
projevu, resp. zpěvu dovolatele a jeho bratra. Zde však zdůraznila, že i on byl
v uvedený moment schopen postřehnout takový projev, porozumět mu a pochopit
jej, neboť žádným způsobem nebyl omezen ve svém vnímání, a jestliže přeslechl
uvedené projevy sympatií k neonacistickému hnutí, které spočívaly ve výkřiku
slov „Sieg Heil“, neznamená to, že by předmětný trestný čin nemohl být spáchán
s tím, že nedošlo k veřejnému projevu sympatií k neonacistickému hnutí.
Označila tedy předmětnou námitku obviněného za zjevně neopodstatněnou, přičemž
k opodstatněnosti dané právní kvalifikace upozornila i na to, že obviněný svým
jednáním, tedy pronesením nacistického pozdravu „Sieg Heil“, zjevně projevoval
sympatie k existujícímu neonacistickému hnutí, které zmíněný nacistický pozdrav
užívá s odkazem na období hitlerovského Německa, kdy byl používán a skandován
zejména na masových shromážděních.
16. Ve vztahu k výhradám obviněného směřujícím vůči právnímu posouzení
dalšího skutku právně kvalifikovaného jako zvlášť závažný zločin loupeže podle
§ 173 odst. 1 tr. zákoníku a jím zpochybněnému zejména úmyslnému zavinění na
jeho straně, když nebyl tím, kdo po poškozeném skateboard požadoval, a pokud
poškozeného napadl, nebylo to proto, že by mu chtěl cokoliv odcizit, státní
zástupkyně považovala za potřebné především uvést, že o spolupachatelství
daného trestného činu se může jednat též v případě, že spolupachatel pouze
toleroval jednání hlavního pachatele a neučinil nic, co by přispělo ke změně
postoje tohoto pachatele, resp. k vyloučení jeho protiprávního jednání
(odkázala tu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo
231/2012).
17. Státní zástupkyně konstatovala, že v posuzované trestní věci bylo
navíc prokázáno, že poškozeného tloukli předtím, než mu sebrali skateboard, oba
obvinění bratři, avšak toto zjištění odpovídá pouze skutkovému stavu
zachycenému ve výroku odsuzujícího rozsudku, nikoli však důkazům vyplývajícím z
provedeného dokazování. Ovšem ve skutečnosti o tom, že by důvodem napadení
poškozeného byl skateboard či jakákoliv jiná věc, kterou by mu dovolatel spolu
s bratrem chtěli sebrat, svědčí pouze svědek A. T. K. Oba obvinění totiž
popírají, že by konflikt vznikl v důsledku toho, že by chtěli poškozenému vzít
skateboard, sám poškozený příčinu sporu nedokázal určit, stejně tak jako jeho
přítelkyně M. B. Oba vypověděli pouze o tom, že poškozeného společně tloukli
oba bratři, přičemž ještě předtím, než došlo k samotnému napadení, když
poškozený pojal podezření, že by jej oba obvinění chtěli napadnout, chtěl ujet
na skateboardu, ale obvinění jej dostihli a napadli; skateboard přitom
poškozený nechal ležet na místě napadení, stejně tak jako mobilní telefon,
který mu v průběhu konfliktu vypadl. Je tedy zřejmé, že sám poškozený, ani
osoba, která se pohybovala v jeho bezprostřední blízkosti, tedy jeho přítelkyně
za důvod napadení neoznačili snahu obviněných cokoliv poškozenému vzít. To, že
jde v posuzované trestní věci o trestný čin loupeže, vyplývá pouze z výpovědi
svědka A. T. K., který uvedl, že před napadením obviněný O. M. poškozenému
řekl: „Ten skejt si vezmu, ať se ti to líbí nebo ne“. Státní zástupkyně tudíž
shrnula, že uvedená výpověď zjevně nekoresponduje s výpovědí poškozeného,
stejně tak jako jeho přítelkyně, neboť ti nevypověděli o tom, že by počátek
konfliktu byl iniciován snahou obviněných sebrat poškozenému skateboard, což
vyplývá z toho, že sám poškozený chtěl na skateboardu odjet, ale byl dostižen
oběma obviněnými, kteří jej tloukli. V této souvislosti zmínila také to, že na
výpověď svědka A. T. K. je třeba nahlížet kriticky rovněž z toho úhlu pohledu,
že uvedenou výzvu k vydání skateboardu údajně slyšel, ačkoliv neslyšel samotné
hlasité tzv. heilování obou obviněných, kdy samotné heilování zaznamenali jak
poškozený, tak jeho přítelkyně, kteří však nezaznamenali výzvu k vydání
skateboardu, přestože se v uvedené době nacházeli v daleko větší blízkosti obou
obviněných. Státní zástupkyně uvedla, že výpověď svědka A. T. K. je tedy
jedinou výpovědí, o kterou lze opřít závěr o vině dovolatele zvlášť závažným
zločinem loupeže, a vyslovila proto názor, že tento jediný přímý důkaz, s
ohledem na výpověď samotného poškozeného, nemůže v dané trestní věci svědčit o
vině obviněného tímto trestným činem, neboť jde o důkaz osamocený, který není
potvrzován průběhem skutku, jak byl vylíčen samotným poškozeným.
18. Pokud šlo o další námitky obviněného směřující proti aplikaci
ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tj. ustanovení o mimořádném zvýšení sazby
ukládaného trestu, s tím, že pro jeho použití nebyly splněny zákonem vymezené
podmínky, státní zástupkyně předně poukázala na to, že takovou výhradu je možné
přiřadit k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť tento
dovolací důvod je možné použít i v případě jiného nesprávného hmotněprávního
posouzení, jímž se rozumí otázky, které nespočívají přímo v právní kvalifikaci
skutku, ale v právním posouzení jiné okolnosti mající význam z hlediska
hmotného práva. Do této kategorie je možno zařadit i výhrady, které se vztahují
k nesprávné aplikaci ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku zakotvujícího
podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, což s ohledem na právní
19. Státní zástupkyně následně uvedla, že v posuzované věci není pochyb
o tom, že obviněný byl znovu uznán vinným zvlášť závažným zločinem, a to přímo
zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, ač již byl Okresním soudem v
Rakovníku v roce 2012 odsouzen pro shodný trestný čin k trestu odnětí svobody v
trvání 4 let nepodmíněně se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne
12. 5. 2016. Zdůraznila, že tato formální podmínka je ale jen jednou z řady
dalších skutečností, které je třeba z hledisek § 59 odst. 1 tr. zákoníku
zkoumat a posuzovat, protože vedle této okolnosti musejí být současně splněna
kritéria další, a to vysoká závažnost zvlášť závažného zločinu s přihlédnutím k
ostatním okolnostem případu nebo ztížená možnost nápravy pachatele. Na
závažnost opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu se přitom vždy usuzuje s
ohledem na povahu chráněného zájmu, způsob provedení činu, následky, jež
nastaly apod., přičemž tato závažnost však musí převyšovat obvyklou úroveň
závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry, aby bylo zřejmé, že ani
horní hranice příslušné, tedy nezvýšené, hranice trestu odnětí svobody
stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť závažného
zločinu. Tomu by měl korespondovat závěr, že dostatečný trestní postih
pachatele nelze zajistit bez zvýšení horní hranice trestu. Jako neopomenutelná
kritéria, která by měla odůvodňovat vysokou závažnost nově spáchaného zvlášť
závažného zločinu, jsou v zákoně výslovně uvedena recidiva pachatele a ostatní
okolnosti případu. Je rovněž nutné hodnotit vzájemný vztah projednávaného
skutku a zvlášť závažného trestného činu, pro nějž byl pachatel potrestán v
minulosti, a to v kontextu jeho celého dosavadního života a případné další
trestné činnosti. Důležitou okolností je i recidiva, takže závěr o vysoké
závažnosti právě souzeného zvlášť závažného zločinu je možné odvíjet rovněž od
poměrně krátké doby, která uplynula od výkonu dříve uloženého trestu odnětí
svobody, spáchal-li pachatel již v minulosti zvlášť závažný zločin, jehož
závažnost byla velmi vysoká nebo vysoká, byl-li mu uložen předchozím
odsuzujícím rozsudkem delší nepodmíněný trest odnětí svobody, stejně tak je
podstatná osoba pachatele i jeho komplexní zhodnocení. V uvedené souvislosti
státní zástupkyně zdůraznila, že ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku není
obligatorním ustanovením a závisí na úvaze soudu s tím, že pro úvahu soudu, zda
uvedené ustanovení bude aplikovat, je rozhodující nejen existence výše
uvedených podmínek, ale také závěr, že zpřísnění trestního postihu je nezbytné
a žádoucí pro důraznější a represivnější postih pachatele takového znovu
spáchaného zvlášť závažného zločinu. Dodala, že k uložení trestu za podmínek
citovaného zákonného ustanovení osobě, která znovu spáchala zvlášť závažný
zločin, tedy soud nemusí přistoupit zejména v těch případech, pokud postačí
uložení trestu odnětí svobody na samé horní hranici nezvýšené sazby, které
zcela vystihuje závažnost a škodlivost projednávaného činu (k tomu přiměřeně
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012).
20. Státní zástupkyně proto vyslovila názor, že v dané věci existují
pochybnosti o správném použití ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku, neboť
soudy dostatečně nezkoumaly naplnění znaku vysoké závažnosti zvlášť závažného
zločinu, pro který byl dovolatel dříve odsouzen, a to, zda povaha tohoto
zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu zvlášť závažná.
Soudy se vůbec nevyrovnaly s tím, zda nyní spáchaný zvlášť závažný zločin
převyšuje obvyklou úroveň závažnosti zvlášť závažných zločinů do takové míry,
aby bylo zřejmé, že ani horní hranice příslušné nezvýšené sazby trestu odnětí
svobody stanovená zákonem neodpovídá závažnosti nově spáchaného zvlášť
závažného zločinu. Soudy nevzaly v úvahu ani ustanovení § 39 tr. zákoníku,
ačkoli při posuzování podmínek § 59 odst. 1 tr. zákoníku je třeba pečlivě
hodnotit všechny osobnostní charakteristiky pachatele, aby bylo možné vyslovit
konkrétní úvahy o stupni jeho narušení a možné prognóze jeho dalšího vývoje. Z
obecných pravidel vyměřování trestů podle § 39 odst. 1 tr. zákoníku přitom
vyplývá, že nelze stejnou skutečnost přičítat k tíži pachatele dvakrát, a tudíž
se i zde analogicky uplatňuje zákaz dvojího přičítání stejné okolnosti v rámci
úvah o výši výměry trestu a nutnosti ukládat trest v jeho mimořádně zvýšené
výměře. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že v posuzovaném případě je
evidentní, že soudy v rámci přitěžujících okolností zohlednily okolnosti, které
již dříve vedly k aplikaci § 59 odst. 1 tr. zákoníku, tedy nerozlišily a
dostatečně nezvážily, které okolnosti mají význam pro založení podmínek pro
aplikaci zpřísňujícího ustanovení a které byly rozhodné pro stanovení výměry
trestu, a tudíž nepostupovaly v souladu se zákonem. Za takové situace je závěr
obou soudů nižších stupňů o nutnosti použít § 59 odst. 1 tr. zákoníku předčasný
a nepřezkoumatelný, neboť jediným kritériem, proč soudy aplikovaly předmětný
institut, je skutečnost, že dovolatel již byl v minulosti pro zvlášť závažný
zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu
odnětí svobody a nového zločinu loupeže se dopustil již v odstupu 14 dnů od
propuštění z výkonu takového trestu, přičemž jde o osobu, která má 12 záznamů v
trestním rejstříku a opakovaně se dopouští různorodé trestné činnosti.
21. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud
ohledně dovolatele V. M. podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů
obou stupňů ve věci a současně všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí
obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla
podkladu, a aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Okresnímu
soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl,
a pokud by naznal, že je vadný nejen výrok o trestu, ale i výrok o vině, aby
aplikoval ustanovení § 265k odst. 2 věta třetí tr. ř. a postupoval podle § 261
tr. ř. i vzhledem ke spoluobviněnému O. M. Současně souhlasila s tím, aby i
jiné rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
22. Nejvyšší soud zaslal vyjádření státní zástupkyně datovou schránkou
na vědomí výše jmenované obhájkyni obviněného (bylo jí doručeno dne 29. 12.
2017). Její případnou repliku k němu neměl ke dni svého rozhodnutí k dispozici.
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.), když shledal, že
dovolání obviněného V. M. je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.,
bylo podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
že nejsou dány podmínky pro to, aby bylo podané dovolání odmítnuto ve smyslu §
265i odst. 1 tr. ř. Proto následně přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř.
zákonnost a odůvodněnost rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, v
rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení tomuto rozhodnutí
předcházející.
24. Jak již bylo shora uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opřel o
dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
25. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže bylo
rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo
přestože byl v řízení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a)
až k) (druhá alternativa).
26. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání
obviněného (a též odvolání obviněného O. M. a matky obou obviněných D. M.) ve
veřejném zasedání podle § 256 tr. ř. zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání,
je zjevné, že tento dovolací důvod přichází v úvahu pouze v jeho druhé
variantě, tj. ve spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1
písm. a) až k) tr. ř.
27. Již výše bylo uvedeno, že obviněný dále uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno
namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně
kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o
trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného
prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost
dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší
soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení
důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.,
neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv
hmotněprávních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze
vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení
otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním
posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Je
třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet z konečného
skutkového zjištění soudů obou stupňů a teprve v návaznosti na to zvažovat
právní posouzení skutku a jiné hmotněprávní posouzení. V opačném případě by se
totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu
srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn.
III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této
souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad
trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu
řízení (§ 277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení
zákona (§ 266 a násl. tr. ř.).
28. Dovolatel s poukazem na citovaný dovolací důvod uplatnil (shodně
jako již ve svém odvolání) zejména námitky k právní kvalifikaci skutku
popsaného pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu
projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §
404 tr. zákoníku. Vyslovil totiž názor, že v případě předmětného jednání nebyl
naplněn znak veřejně, neboť nebylo spácháno před současně přítomnými alespoň
třemi osobami, které by je svými smysly vnímaly, když do tohoto počtu osob
nelze zahrnovat osobu, která toto jednání neviděla nebo neslyšela, jíž byl v
dané věci konkrétně svědek A. T. K., který slyšel pouze zpěv, stejně tak jako
ani pachatele, příp. spolupachatele. Současně zpochybnil i subjektivní stránku
tohoto trestného činu s tím, že vzhledem ke své opilosti nemohl být schopen
spáchat jej úmyslně, přičemž navíc ani ve střízlivém stavu nemá k těmto hnutím
žádný vztah.
29. Nejvyšší soud shledal, že takové výhrady obviněného je třeba z
hlediska tvrzeného dovolacího důvodu považovat nejen za relevantně uplatněné,
ale také za důvodné.
30. Přečinu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a
svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo veřejně projevuje
sympatie k hnutí uvedenému v § 403 odst. 1 tr. zákoníku. Objektem tohoto
trestného činu je rovnost lidí, a vzhledem k tomu, že tolerance a respekt k
rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují základy demokratického
státu, je třeba sankcionovat všechny formy projevů, jež přispívají k šíření
diskriminace a nenávisti založené na intoleranci. Za hnutí ve smyslu § 403
odst. 1 tr. zákoníku se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná,
byť třeba formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka
nebo hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo
zášť vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a
strukturovanou skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné
postoje a orientaci zaměřenou na dosažení některého v ustanovení § 403 odst. 1
tr. zákoníku uvedeného cíle, tj. prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod
člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť
nebo zášť vůči jiné skupině osob. To však neznamená, že by musela být v
trestním řízení prokazována konkrétní organizační struktura takového hnutí,
počet členů, vedoucí představitelé či další jeho detailní charakteristiky,
neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové podstaty, ale postačí
konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z hlediska jeho
směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání vymezené záště. Je
nutné, aby hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka,
nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť
vůči jiné skupině osob, existovalo v době, kdy je pachatel podporoval nebo
propagoval (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 12.
2006, sp. zn. Tpjn 302/2005, publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.) nebo k
takovému hnutí veřejně projevoval sympatie. Např. hitlerovský nacismus je třeba
považovat za hnutí zaniklé, byť nachází své vyjádření v celém proudu
nejrůznějších neonacistických uskupení vyznačujících se tím, že glorifikují
nejen jeho ideje, ale i jeho představitele z doby 2. světové války. Existujícím
hnutím v tomto smyslu tedy může být i takové hnutí, které navazuje v
modifikované podobě na již neexistující hnutí, pokud využívá ideologie,
symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého hnutí. Je tak třeba odlišit
existující neonacistické hnutí od konkrétního nacistického hnutí v jeho
historické, dnes již neexistující podobě (viz Šámal P. a kol, Trestní zákoník
II., 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3499, 3505, dále srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011).
31. Projevem sympatií ve smyslu ustanovení § 404 tr. zákoníku je nutno
rozumět vyjádření pozitivního vztahu či obdivu k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka, což lze činit i tím, že pachatel nosí symboly takových
hnutí (např. odznaky, nášivky, části oděvů s tištěnými znaky jako trička,
čepice, ale i tetování či nápisy na holém těle). Typickým příkladem je užívání
nacistických symbolů a hesel (hákový kříž nebo zdvižená pravice – hitlerovský
pozdrav). Z hlediska naplnění zákonných znaků trestného činu podle § 404 tr.
zákoníku není rozhodující, že jednání pachatele přímo nesměřuje k ovlivňování
jiných osob. Co se týče subjektivní stránky, jde o trestný čin úmyslný, přičemž
pachatel musí vědět, že svým jednáním vyjadřuje sympatie k hnutí, které
prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá rasovou,
etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině
osob. Pachatel musí být veden úmyslem veřejně projevovat sympatie k určitému
neonacistickému hnutí (viz Šámal P. a kol., Trestní zákoník II., Komentář, 2.
vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3506).
32. Podle § 117 písm. a), b) tr. zákoníku platí, že trestný čin je
spáchán veřejně, jestliže je spáchán a) obsahem tiskoviny nebo rozšiřovaného
spisu, filmem, rozhlasem, televizí, veřejně přístupnou počítačovou sítí nebo
jiným obdobně účinným způsobem, nebo b) před nejméně třemi osobami současně
přítomnými. K naplnění znaků pod písm. b) citovaného zákonného ustanovení se
vyžaduje, aby k spáchání trestného činu došlo před více než dvěma osobami
odlišnými od pachatele, které jsou navíc způsobilé projev postřehnout a
porozumět mu. Nestačila by tedy přítomnost takových osob, které nejsou schopny
projev postřehnout a pochopit jeho smysl, např. zcela malých dětí, na něž
nemůže projev působit. Z tohoto hlediska může být zcela rozdílné posouzení
znaku veřejně např. u výtržnosti, oproti verbálnímu trestnému činu (viz Šámal
P. a kol., Trestní zákoník I., Komentář, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s.
1301). K výkladu pojmu veřejně je třeba poukázat též na judikaturu, konkrétně
přiměřeně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo
1494/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve
Svazku 12/2005 pod č. T 759, podle něhož do výše uvedeného výčtu však nelze
zahrnout osobu, která s ohledem na konkrétní okolnosti nemohla vnímat
výtržnické jednání pachatele např. proto, že je neviděla, a dále na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 634/2011, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve Svazku 78/2011 pod č. T 1416,
v němž se (mimo jiné) uvádí, že podle § 117 tr. zákoníku je trestný čin spáchán
veřejně jen tehdy, pokud se ho pachatel dopustí před více než dvěma osobami
současně přítomnými, přičemž se musí jednat o osoby odlišné od pachatele.
Obviněný tedy nemůže naplnit znak trestného činu vyjádřený pojmem
„veřejně“ (např. u trestného činu projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku) v případě, když jedná
jen v přítomnosti takových osob, které se dopouštějí stejného jednání společně
s obviněným, tj. jedná-li obviněný fakticky před osobami, jež by mohly být jeho
spolupachateli nebo souběžnými pachateli.
33. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na
posuzovaný případ Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace použitá
soudem prvního stupně, s níž se ztotožnil i soud odvolací (a rovněž státní
zástupkyně ve svém vyjádření) není správná, a že naopak je třeba přisvědčit
argumentaci dovolatele o nenaplnění skutkové podstaty daného trestného činu z
důvodu, že nebyl naplněn znak veřejně. Jednání dovolatele a jeho bratra
spoluobviněného O. M., které podle skutkových zjištění soudu prvního stupně
mělo spočívat v tom, že v době kolem 22:50 hodin dne 26. 5. 2016 v Ú. n. L., na
ulici T., kde se v té době nacházeli K. B., M. B. a A. T. K., vykřikovali
hlasitě slova „Sieg Heil“ (hitlerovský pozdrav), by sice bylo možno považovat
za projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka ve
smyslu § 404 tr. zákoníku, avšak nedošlo k němu veřejně. Jestliže soudy v dané
věci spatřovaly naplnění zákonného znaku veřejně v tom, že obvinění spáchali
čin v přítomnosti výše jmenovaných tří osob, pochybily, neboť pouhá jejich
přítomnost k naplnění tohoto znaku nepostačovala. K tomu je třeba uvést, že
soud prvního stupně se právním posouzením této otázky nezabýval vůbec (z
odůvodnění jeho rozsudku – srov. stranu 9 – je zřejmé, že jednání obou
obviněných hodnotil pouze z toho hlediska, že předmětné výkřiky ve formě
hitlerovského pozdravu jednoznačně představovaly projev sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka a že obvinění tak jednali pod
nemalým vlivem alkoholu, avšak vědomě a zcela úmyslně), a přesto dospěl k
závěru, že obvinění naplnili všechny znaky daného přečinu. Odvolací soud, jenž
na skutkové a právní závěry nalézacího soudu plně odkázal, k námitce
obviněných, že tento přečin se nestal proto, že hajlování mohou potvrdit pouze
svědci K. B. a M. B. a nikdo jiný, když do počtu přítomných osob nelze počítat
osoby, které je nevnímaly, ani osobu pachatele, zcela nepřípadně uvedl (srov.
stranu 8 odůvodnění jeho usnesení), že ji nelze akceptovat proto, že „ve smyslu
současné judikatury je nutno veřejnost spáchání činu posuzovat podle počtu
všech osob na místě se nacházejících, včetně případného spolupachatele“ (aniž
ovšem uvedl, jakou „současnou judikaturu“ měl na mysli).
34. Ze skutkových zjištění učiněných na podkladě provedeného dokazování,
formulovaných ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně a rozvedených v
jeho odůvodnění, jakož i z obsahu spisu je zřejmé, že z osob přítomných na
místě činu pouze dva svědci – K. B. a M. B. – do jisté míry shodně vypověděli,
že obvinění vykřikovali slova „Sieg Heil“. Zde je nutno poukázat na to, že ale
ani dva jmenovaní svědci se neshodli v tom, zda takto vykřikovali oba obvinění,
nebo jen jeden z nich a který to byl. Zatímco svědek K. B. vypověděl jak v
přípravném řízení, tak v hlavním líčení, že vykřikoval jeden z nich (viz
protokol o výslechu svědka na č. l. 57 a 58, protokol o hlavním líčení na č. l.
264), tak svědkyně M. B. vypověděla, že „hajlovali/heilovali“ oba (viz protokol
o výslechu svědka na č. l. 62, protokol o hlavním líčení na č. l. 264 a 265).
Třetí přítomná osoba – svědek A. T. K. setrvale uváděl, že obvinění zpívali,
nikoliv že „heilovali“ (viz protokol o výslechu svědka na č. l. 66 a 67,
protokol o hlavním líčení na č. l. 265 a 266). A právě vzhledem k tomu, že
tento svědek daný projev obviněných (příp. některého z nich) vůbec neslyšel,
nelze jej zahrnout do výčtu oněch nejméně tří současně přítomných osob, jež
zákon vyžaduje pro naplnění zákonného znaku veřejně ve vztahu k přečinu projevu
sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr.
zákoníku (srov. výše judikaturu citovanou v odstavci 32.). V tomto směru
Nejvyšší soud nemohl přisvědčit ani názoru státní zástupkyně, že jmenovaného
svědka bylo třeba k těmto osobám přiřadit s tím, že i on, přestože daný projev
sympatií k neonacistickému hnutí přeslechl, byl v uvedený moment schopen
postřehnout takový projev, porozumět mu a pochopit jej, neboť žádným způsobem
nebyl omezen ve svém vnímání.
35. Nejvyšší soud proto uzavírá, že za shora uvedených okolností, když
ani obviněné jakožto spolupachatele nelze do okruhu současně přítomných osob
zahrnout (i tady srov. judikaturu citovanou výše v odstavci 32.), nemohl být
naplněn zákonný znak veřejně ve smyslu § 117 písm. b) tr. zákoníku. Pak ovšem nebylo možné ani právně
posoudit daný skutek jako přečin projevu sympatií k hnutí směřujícímu k
potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku. Již z tohoto důvodu
je zřejmé, že napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek
soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku pod bodem
1) výroku o vině nalézacího soudu ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
36. Pokud jde o dovolatelem rovněž zpochybněnou subjektivní stránku
daného přečinu, již soudy obou stupňů považovaly za naplněnou ve formě přímého
úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, považuje Nejvyšší soud za
potřebné uvést, že z tohoto hlediska pachatel musí být veden úmyslem veřejně
projevovat sympatie k určitému neonacistickému hnutí. V posuzovaném případě
obviněný (a rovněž jeho bratr) popřel, že by měl k takovému hnutí jakýkoli
vztah, a uvedl, že v předmětné době byl (značně) opilý, vykřikoval z radosti
(oslavoval svůj výstup z výkonu trestu odnětí svobody) různá hesla, zejména
týkající se fotbalu (Sparty), přičemž vzhledem ke své opilosti nemohl vyloučit,
že vykřikl i slova, která mu byla kladena za vinu. Rovněž s ohledem na uvedené
skutečnosti je otázkou, zda takový projev by bylo možné posoudit jako vyjádření
pozitivního vztahu či obdivu obou obviněných k neonacistickému hnutí, tj.
projev sympatií ve smyslu § 404 tr. zákoníku. Obdobně skutkové zjištění obou
soudů nižších instancí, že oba obvinění takto jednali společně, nevyznívá s
ohledem na shora zmíněné svědecké výpovědi přesvědčivě.
37. Další stěžejní námitkou dovolatele, kterou podřadil pod dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla ta, jíž brojil proti právnímu
posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně jako zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku.
V tomto směru konkrétně zpochybnil jednak své zavinění s tvrzením, že neužil
násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci (a poukázal na to, že takový závěr nelze
učinit ani na podkladě provedených důkazů, když ani z výpovědí samotného
poškozeného – svědka K. B. a svědkyně M. B. a ani z jeho následného chování v
žádném případě nevyplývá, že důvodem napadení poškozeného by byl úmysl zmocnit
se jeho skateboardu, příp. mobilu, a zdůraznil, že jediná výpověď svědčící pro
tento závěr je zcela osamocená výpověď svědka A. T. K.), a dále i to, že by se
svým bratrem – spoluobviněným O. M. jednali společně po předchozí
dohodě.
38. Nejvyšší soud shledal, že citované námitky obviněného k právní
kvalifikaci uvedeného skutku, učiněné s poukazem na zásadní rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jejich právními
závěry, nejenže jsou v dané věci relevantními výhradami ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jsou rovněž námitkami
důvodnými. Nejvyšší soud se v tomto směru ztotožnil s názorem státní
zástupkyně, a protože se identifikoval též s její výstižnou argumentací
(odpovídající v zásadě dovolací argumentaci obviněného), považuje za potřebné
zmínit či zdůraznit jen následující skutečnosti.
39. V dané souvislosti je zapotřebí předně uvést, že zásah do skutkových
zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy,
existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními
závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání.
Zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, se totiž
nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace
důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu
dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle některých rozhodnutí
Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout
mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva
musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích
(k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I.
ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž
splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních
práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle
Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů
získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a
konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv
akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.). K tomu je vhodné doplnit, že
tzv. extrémní nesoulad nastává tehdy, jestliže zjištění soudů nemají vůbec
žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají
z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, nebo jestliže
zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. O takovou
situaci se ve své podstatě jednalo i v přezkoumávaném skutku.
40. Zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo
proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit
se cizí věci. Objektem tohoto trestného činu je jednak osobní svoboda, jednak
majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití
násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí jako prostředku k překonání
kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilí nebo pohrůžka
bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, musí tedy
předcházet zmocnění se věci. Následně po užití násilí nebo pohrůžky
bezprostředního násilí pachatelem vůči napadenému poškozenému je již
nerozhodné, zda pachatel sám odejme věc napadeného, nebo ji napadený poškozený
v důsledku použitého násilí nebo pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí
pachateli vydá. Pojem násilí není v trestním zákoně definován, při jeho výkladu
je třeba vzít v úvahu souvislost, v níž je znaku „násilí“ použito. Násilím ve
smyslu § 173 odst. 1 tr. zákoníku se rozumí použití fyzické síly k překonání
nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem
nátlaku na vůli napadeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým
násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka.
Pohrůžka bezprostředního násilí je zpravidla vyjádřena výslovně, ale stačí i
konkludentní jednání (např. obstoupení napadeného, napřahování k úderu či
zatínání pěstí spojené s posunky, z nichž vyplývá odhodlání použít ihned
násilí, apod.), je-li z něho a ostatních okolností zřejmé, že násilí se
uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli pachatele. Zároveň není
podmínkou, aby napadený (poškozený) kladl nějaký odpor, zejména když si je
vědom fyzické převahy útočníka a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec
neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Cizí věcí je movitá věc, která
pachateli nenáleží, přičemž zmocnění se cizí věci představuje převedení
faktické moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Pokud jde o subjektivní
stránku, úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce
pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci
zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal P. a kol. Trestní
zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1728
až 1730, dále zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1979, č.
j. Tpjf 33/79, publikovanou pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, publikované pod č. 11/2011
Sb. rozh. tr.).
41. Z tzv. právní věty vztahující se k bodu 2) výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky zločinu
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, které spočívaly v tom, že obvinění
proti jinému užili násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
42. Citované znaky tohoto zločinu pak dovolatel se svým spoluobviněným
bratrem měli naplnit jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině tamtéž a
spočívajícím v tom, že (stručně vyjádřeno) v době a na místě v rozsudku
uvedeném nejprve obviněný V. M. přistoupil k poškozenému K. B. … a M. B. …, a
poškozeného se zeptal, co na místě dělají; obviněný O. M. poté řekl poškozenému
…, že chce jeho skateboard, přičemž obviněný V. M. napřáhl proti poškozenému
ruku; poškozený na toto jednání obviněného reagoval tím, že se pro svůj
skateboard sehnul a začal … utíkat, byl však dostižen oběma obviněnými, kteří
poškozeného napadli údery pěstmi do oblasti hlavy, snažili se mu vytrhnout
piercing, s poškozeným házeli a mlátili s ním o zeď, kdy při tomto vypadl
poškozenému z kapsy jeho oblečení mobilní telefon zn. Nokia 1600 včetně SIM
karty a z ruky mu vypadl skateboard, oba obvinění poté, co přestali poškozeného
napadat, vzali mobilní telefon a skateboard poškozeného a z místa i s věcmi
odešli směrem k čerpací stanici MOL nacházející se …; oba obvinění tak svým
jednáním způsobili poškozenému K. B. … otok nosu a na věcech, jichž se
zmocnili, škodu 1 140 Kč.
43. Výše zvýrazněná skutková zjištění zachycená v tzv. skutkové větě
rozsudku a skutkový závěr soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil též soud
odvolací, o tom, že oba obvinění fyzicky napadli poškozeného proto, že se
chtěli zmocnit jeho skateboardu, příp. i jeho mobilu, nemají jednoznačnou oporu
v provedeném dokazování, resp. opírají se pouze o výpověď svědka A. T. K. Oba
obvinění totiž shodně popřeli, že poškozeného fyzicky napadli proto, že se
chtěli zmocnit jeho skateboardu (příp. mobilu). Obviněný V. M. uvedl, že
napřáhl na poškozeného ruku, protože byl opilý a rozčílilo ho, že poškozený
kouřil marihuanu, a následně se snažil odtrhnout jej a svého bratra (protokol o
výslechu svědka na č. l. 24 a 25, protokol o hlavním líčení na č. l. 231 až
233). Rovněž obviněný O. M. vypověděl, že nechtěl po poškozeném skateboard ani
mobil, ale „trávu“, resp. „skejro“, byl pod vlivem alkoholu, a když poškozený
se skateboardem začal utíkat, zazmatkoval a rozběhl se za ním, napadl jej a
začali se rvát. V této souvislosti je vhodné upozornit na to, že tento obviněný
uvedl i to, že poškozenému „… řekl, ať dá ten svůj skejt do prdele, nebo ať ho
dá pryč, abych jsme se mohli spolu porvat … ten kluk se začal s tím jeho
skejtem bránit…“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 41, protokol o hlavním
líčení na č. l. 233 a 234). Sám poškozený k tomu uvedl, že „... si myslel, že
mu chtějí dát přes držku, nevím proč …“, a na otázku, zda měl z něčeho pocit,
že ten motiv byl skateboard, odpověděl: „to určitě ne … Jak jsem to vnímal?
Jestli to můžu říct narovinu, jako dva vožralí debilové, který si jdou vybít
svůj komplex …“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 58, protokol o hlavním
líčení na č. l. 264). Obdobně svědkyně M. B. vypověděla, že si nemyslí, že by
obvinění chtěli něco ukrást, „… asi spíš se chtěli prát …“, a vyslovila názor,
že příčinou sporu byl „… ten alkohol …“, a na otázku, zda měla pocit, že by šlo
o ten skateboard, odpověděla: „… určitě ne, ani o něj, ani o telefon, že to
byla nějaká opilecká kravina …“ (protokol o výslechu svědka na č. l. 63,
protokol o hlavním líčení na č. l. 265). Oba posledně jmenovaní přitom
potvrdili, že poškozený chtěl ujet na skateboardu, avšak obvinění jej dostihli
a napadli, poškozený nechal poté skateboard ležet na místě, stejně jako mobilní
telefon, který mu v průběhu konfliktu vypadl.
44. Z uvedeného je zřejmé, že jmenovaní svědci za důvod napadení
neoznačili snahu obviněných poškozenému cokoliv vzít, a že jejich výpovědi a
výpovědi obviněných byly v této otázce v souladu. V rozporu s nimi byla pouze
jediná výpověď, a to svědka A. T. K., jenž k tomu uvedl: „… jeden z nich … když
přišel ke mně, tak se zeptal, jestli mám na prodej „skéro“ … zařval na toho
kluka: „já si prostě toho skejta vezmu a vůbec se tě ptát nebudu“, a na otázku,
zda viděl, že by někdo bral poškozenému prkno, odpověděl, že to neviděl. V
hlavním líčení vypověděl, že: „… jeden ke mně přišel a znovu se zeptal, zda
nemám marihuanu … a když pak ode mě odcházel, tak zavolal na toho kluka, já si
ten skejt vezmu, ať se ti to líbí nebo ne … že by tam mohlo zaznít skejro, že
si to skejro vezmu, ta slovíčka jsou hodně podobná … ale vzhledem k tomu, že
jsem si do té doby ani nevšiml, že toho skejta měl, než začal utíkat, tak bych
právě řekl, že jsem slyšel toho skejta …“ (protokol o výslechu svědka na
č. l. 66 a 67, protokol o hlavním líčení na č. l. 265 a 266). K uvedené
výpovědi jmenovaného svědka je třeba opakovaně zdůraznit, že sám poškozený a
svědkyně M. B. žádnou výzvu k vydání skateboardu nezaznamenali, přestože se
nacházeli v bezprostřední blízkosti obviněných (tedy rozhodně blíže než svědek
A. T. K.), a poukázat rovněž na to, že naposledy jmenovaný svědek tato slova
údajně slyšel, ačkoliv neslyšel obviněné hlasitě „hailovat“ (což však zase
slyšeli poškozený a jeho přítelkyně).
45. Za výše uvedených okolností je třeba přisvědčit názoru dovolatele (a
též státní zástupkyně v jejím přiléhavém vyjádření), že výpověď svědka A. T. K.
týkající se shora citované věty, jež by mohla svědčit pro závěr, že obvinění
vůči poškozenému užili násilí jako prostředek ke zmocnění se jeho skateboardu
(příp. mobilního telefonu), není podpořena žádnými dalšími důkazy a oproti
výpovědím všech ostatních přítomných osob stojí zcela osamocena. Jako taková
pak jen zatěžko může být podkladem pro učinění závěru o vině obou obviněných
zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku. Jestliže
soudy obou stupňů v této souvislosti dovodily, že obvinění napadli poškozeného,
neboť se chtěli zmocnit jeho skateboardu, příp. i mobilního telefonu, navíc na
podkladě následného jednání obviněných, kteří po užití fyzického násilí
skateboard a mobilní telefon (v případě tohoto využili situace, kdy poškozenému
vypadl z kapsy) z místa odnesli, je třeba konstatovat, že ani tento jejich
závěr není příliš přesvědčivý. Ostatně soudy při hodnocení důkazů neměly
přehlédnout nejen to, že svědek A. T. K. mohl v situaci, která panovala na
místě činu, zaměnit slova „skejt“ a „skejro“ (srov. shora), ale ani to, že
policisté, kteří proti obviněným zasahovali nedaleko místa činu, jako svědci
vypověděli, že se o skateboardu a mobilním telefonu dozvěděli až od samotných
obviněných. I to je okolnost, která závěr soudů o loupežném motivu jednání
obviněných značně zpochybňuje.
46. Konečně dovolatel ve svém podání zaměřil své námitky rovněž proti
výroku o trestu, přičemž vyslovil názor, že nebylo třeba postupovat podle § 59
tr. zákoníku a ukládat mu trest v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby, neboť
sazba uvedená v ustanovení § 173 odst. 1 tr. zákoníku byla dostatečná; současně
se ohradil proti tomu, že soud přikročil k uplatnění přitěžujících okolností, k
nimž současně přihlédl i v rámci mimořádně zvýšené trestní sazby. V uvedeném
ohledu měl za to, že v jeho případě šlo o zcela nepřiměřenou trestní represi, a
mohlo dojít k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) nebo g)
tr. ř.
47. Stran této problematiky Nejvyšší soud předně shledal (v souladu s
jeho konstantní judikaturou; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9.
2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 8 Tdo 33/2012 aj.), že
takto formulovaná námitka se týká vady spočívající v nesprávném použití
ustanovení § 59 tr. zákoníku, které bylo aplikováno v rozporu s podmínkami, s
nimiž trestní zákoník jeho použití spojuje, a jde tak o jiné nesprávné
hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
48. Podle § 59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal
zvlášť závažný zločin (§ 14 odst. 3 tr. zákoníku), ač již byl pro takový nebo
jiný zvlášť závažný zločin potrestán, může soud uložit trest v horní polovině
trestní sazby odnětí svobody stanovené v trestním zákoně, jejíž horní hranice
se zvyšuje o jednu třetinu, jestliže závažnost zvlášť závažného zločinu je
vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost
nápravy pachatele je ztížena.
49. Toto ustanovení bylo v trestním zákoníku (zákonu č. 40/2009 Sb.)
nově koncipováno a – na rozdíl od ustanovení § 41 a 42 tr. zák. (tj. trestního
zákona č. 140/1961 Sb.) o zvlášť nebezpečné recidivě – vymezeno jen jako
mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, aniž by se jakkoli promítalo do výroku
o vině. Podstatnou odchylkou od dřívější úpravy je, že zvýšení horní hranice
příslušné zákonné sazby trestu odnětí svobody a uložení trestu odnětí svobody v
horní polovině takto zvýšené trestní sazby není ani za splnění všech zákonných
podmínek obligatorní, ale vždy je tato otázka ponechána na úvaze soudu. Zvýšení
trestní sazby není spojeno se žádným zvláštním označením pachatele, které by
bylo otázkou viny a součástí výroku o vině rozsudku, ale vždy se týká jen
podmínek pro ukládání trestu (další změnu spočívající v tom, že horní hranice
trestní sazby trestu odnětí svobody po uvedeném zvýšení může převyšovat dvacet
let, obsahuje § 59 odst. 2 tr. zákoníku).
50. Z uvedeného je patrné, že mimořádné zvýšení trestu podle § 59 odst.
1 tr. zákoníku se uvede pouze ve výroku o trestu, a navíc jen tehdy, když soud
shledá nutnost uložit trest ve zvýšené sazbě, což je tehdy, když dospěje k
závěru, že jde o opětovné spáchání zvlášť závažného zločinu, tedy že pachatel
již v minulosti spáchal zvlášť závažný zločin, za který byl potrestán, k tomuto
potrestání lze přihlížet a závažnost nově (opětovně) spáchaného zvlášť
závažného zločinu je vzhledem k takové recidivě a ostatním okolnostem případu
vysoká, anebo že možnost nápravy pachatele je ztížena.
51. Podmínka umožňující mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody podle §
59 odst. 1 tr. zákoníku pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin,
ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný zločin v minulosti potrestán,
může být naplněna i v případě, jestliže pachatel byl dříve potrestán za zvlášť
závažný úmyslný trestný čin ve smyslu § 41 odst. 2 tr. zákona. To platí ovšem
jen tehdy, pokud byl pachatel dříve potrestán pro trestný čin, na který trestní
zákon stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset
let, neboť jen takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin odpovídá definici
zvlášť závažného zločinu podle § 14 odst. 3 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 11. 2010, sp. zn. 11 Tdo 587/2010, publikovaný pod č. 27/2011 Sb. rozh.
tr.).
52. Vzhledem k tomu, že trestní zákoník používá formulaci, podle níž
soud může uložit trest v horní polovině uvedené zvýšené trestní sazby,
nestanoví tím povinnost takto postupovat. Pokud soud tohoto institutu využije,
pak uloží trest odnětí svobody s využitím tohoto zvýšení, tj. v horní polovině
zvýšené sazby, resp. nad horní hranicí původní (nezvýšené) trestní sazby trestu
odnětí svobody (jinak by uvedené zvýšení nemělo význam). Protože je smyslem
tohoto právního institutu přísněji postihnout „nepoučitelné“ delikventy
dopouštějící se opakovaně zvlášť závažných trestných činů, mimořádná přísnost
trestu je zdůvodnitelná tím, že pachatel, ač se mu již v minulosti dostalo
trestem náležitého varování, tvrdošíjně opakuje zvlášť nebezpečné
protispolečenské útoky, jejichž zavrženíhodnost mu musí být notoricky známá.
Uložení zostřeného trestu lze v těchto případech ospravedlnit hledisky
generální a individuální prevence. V případech, kdy opakované páchání trestných
činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze
nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno
zvlášť zostřenou trestní sazbou; v takových případech postačuje ke splnění
účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (tj. o třetinu
nezvýšené) trestní sazby (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 396/03, uveřejněný pod č. 72, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
53. Ze znění ustanovení § 59 odst. 1 tr. zákoníku a zde citovaných
podmínek, za nichž je lze aplikovat, je však zřejmé, že vzhledem k výše
uvedenému pochybení v právní kvalifikaci (mimo jiné) skutku pod bodem 2) výroku
o vině rozsudku soudu prvního stupně (v jehož případě by se jednalo o
recidivu), jsou veškeré úvahy o splnění podmínek tohoto ustanovení a jeho
aplikaci předčasné, a je tudíž bezpředmětné se těmito otázkami zabývat. Jen pro
úplnost Nejvyšší soud považuje za vhodné poznamenat, že i za situace, kdy
nalézací soud dospěl k závěru o tom, že obviněný spáchal zvlášť závažný zločin
loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, je možné pochybovat o správnosti a
odůvodněnosti použití citovaného ustanovení. Jak soud prvního stupně, tak soud
odvolací (jenž i v této otázce nalézacímu soudu přisvědčil) totiž nutnost
takového postupu odůvodnily toliko poukazem na skutečnost, že obviněný již byl
v minulosti pro shodný zvlášť závažný zločin odsouzen a nového zločinu loupeže
se dopustil již v odstupu čtrnácti dnů po propuštění z výkonu tohoto trestu,
aniž by však vedle okolnosti recidivy dostatečně zkoumaly zejména zákonnou
podmínku vysoké závažnosti opětovně spáchaného zvlášť závažného zločinu.
54. S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících
odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatel uplatnil dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. relevantně a důvodně, neboť odvolací soud
rozhodl podle § 256 tr. ř. o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, přestože v řízení
mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Soud druhého stupně se totiž chybně ztotožnil se skutkovými i právními
závěry nalézacího soudu, a jeho rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu
prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (resp. skutků),
jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného.
55. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu § 265k odst. 1
tr. ř. dovolání obviněného V. M. důvodným (a proto stran něho přicházelo v
úvahu zrušit jak napadené rozhodnutí odvolacího soudu, tak jemu předcházející
rozhodnutí soudu nalézacího), zabýval se i možností obdobného rozhodnutí ve
prospěch spoluobviněného O. M. Podle § 265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se
totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení § 261 tr. ř.
56. Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl
odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému
nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch.
Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl
ve prospěch zúčastněné osoby. Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv.
beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže
řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být
pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u
každé z těchto osob zkoumat individuálně.
57. Aplikace uvedené zásady má v dané věci principiální význam především
proto, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4.
2017, sp. zn. 6 To 230/2017, bylo rozhodnuto o odvolání nejen ohledně
obviněného V. M., ale také ohledně spoluobviněného O. M., neboť i on podal
proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknutá
pochybení, v nichž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutků pod body 1)
a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve smyslu dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týkají i jeho. Ve vztahu k tomuto
spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení § 265k odst. 2
věta in fine tr. ř. s ustanovením § 261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá
důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatele.
58. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání
obviněného V. M. zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a
s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného O. M. usnesení
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 6 To 230/2017, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 1. 2017,
sp. zn. 5 T 217/2016. Současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna
další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud následně podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v
potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
59. Rozhodnutím Nejvyššího soudu se tak věc vrací do stadia řízení před
soudem prvního stupně, na němž bude, aby se zabýval všemi otázkami uvedenými v
předchozí části odůvodnění tohoto usnesení. Jen pro úplnost Nejvyšší soud
připomíná, že soud, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí,
je vázán právním názorem, který ve svém rozhodnutí vyslovil Nejvyšší soud
(srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). A jelikož napadená rozhodnutí byla zrušena v
důsledku dovolání podaného pouze obviněným, nemůže v novém řízení dojít ke
změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. § 265s odst. 2 tr. ř.).
60. Nejvyšší soud svým rozhodnutím neukládá soudu prvního stupně
povinnost dále doplňovat již provedené dokazování, což však nebrání tomu, aby
tento soud sám dokazování v dalším řízení dále doplnil, shledá-li takové
doplnění potřebným. Dále Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z
dosud zjištěných skutkových okolností týkajících se jednání obviněných pod body
1) a 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nelze učinit zcela
jednoznačný a spolehlivý závěr o jejich právní kvalifikaci jako trestných činů
projevu sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle §
404 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku (z důvodů výše
konkretizovaných). Na soudu prvního stupně však zároveň bude, aby zvážil
možnost právního posouzení daných skutků (v případě, že dospěje ke shodným
skutkovým zjištěním) jako jiných v úvahu přicházejících trestných činů
(například výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, příp. pokusu ublížení
na zdraví podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku k § 146 odst. 1 tr. zákoníku).
61. Nejvyšší soud považuje za vhodné rovněž zmínit, že v rámci aplikace
tzv. beneficia cohaesionis ohledně obviněného O. M. postupem podle § 261 tr. ř.
zrušil nejen dílčí útok popsaný pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu
prvního stupně, ale i dílčí útok popsaný tamtéž pod bodem 3), neboť oba tyto
útoky byly oběma nižšími soudy podřazeny pod jediný přečin projevu sympatií k
hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku.
Jinak ovšem naposledy zmíněný dílčí útok, jehož se dopustil tento obviněný sám,
zůstal mimo přezkumnou pravomoc dovolacího soudu, takže nalézacímu soudu nic
nebrání, aby jej převzal do svého nového rozhodnutí v nezměněné
podobě.
62. Nejvyšší soud nepřehlédl, že oba obvinění se v době jeho rozhodování
nacházeli ve výkonu trestů odnětí svobody, které jim byly v této věci uloženy.
Obviněný V. M. aktuálně trest vykonával ve Věznici Valdice, obviněný O. M. se
nacházel ve Věznici Rýnovice. A jelikož Nejvyšší soud i tyto tresty z důvodů
výše vyložených svým usnesením zrušil, musel ve smyslu § 265l odst. 4 tr. ř.
současně rozhodnout o vazbě obviněných.
63. Z obsahu spisu Nejvyšší soud dále zjistil, že na obviněného V. M.
podal státní zástupce návrh na vzetí do vazby, který Okresní soud v Ústí nad
Labem akceptoval a usnesením ze dne 29. 5. 2016, sp. zn. 40 Nt 643/2016,
rozhodl o vazbě tohoto obviněného podle § 68 odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného
v § 67 písm. c) tr. ř. Tento obviněný z uloženého trestu odnětí svobody dosud
vykonal (po zápočtu vazby) téměř 21 měsíc. Druhý obviněný O. M. uložený trest
odnětí svobody vykonává od 13. 7. 2017 (ve vazbě předtím nebyl) a dosud z něj
vykonal cca 7 měsíců.
64. Nejvyšší soud poté dospěl k závěru, že je mimo jakoukoliv
pochybnost, že u obviněného O. M. ani v současné době žádný z vazebních důvodů
podle § 67 písm. a), b), c) tr. ř. nelze shledávat. U obviněného V. M., který
byl v této věci ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) tr. ř. (tedy z
obavy, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán), by sice bylo
možno o tomto vazebním důvodu znovu uvažovat, ovšem při respektu k faktu, že z
uloženého trestu odnětí svobody již vykonal téměř 21 měsíc, a při prezumpci
budoucí možné právní kvalifikace a jí odpovídajícímu trestu Nejvyšší soud ani
tento vazební důvod u něho neshledal.
65. Proto Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. ř. samostatným
usnesením ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 1616/2017-II., rozhodl, že obvinění
V. M. a O. M. se do vazby neberou.
66. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud
učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadených rozhodnutí
vytknuté dovoláním obviněného a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno
odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. 2. 2018
JUDr. Jan Bláha
předseda senátu