8 Tdo 165/2024-497
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 3. 2024 o dovolání obviněné D. K., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 14 To 142/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 117/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 3. 2023, sp. zn. 2 T 117/2022, byla obviněná D. K. (dále jen „obviněná“, popř. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Dále jí byl podle § 67 odst. 2 písm. a), § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku uložen peněžitý trest v počtu 60 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, tedy celkem 30 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným: 1) Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, IČ: 47114975, Drahobejlova 1404/4, Praha 9, škodu ve výši 335 212 Kč, 2) poškozené L. M., nar. XY, trvale bytem M. XY č. XY, XY, nemajetkovou újmu – bolestné ve výši 26 487,30 Kč a nemajetkovou újmu – zadostiučinění ve výši 100 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. M. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy – bolestného odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podaly odvolání jak obviněná, tak poškozená L. M. Odvolání obviněné směřovalo do všech jeho výroků, poškozená L. M. napadla výrok o náhradě nemajetkové újmy. Z podnětu obou podaných odvolání byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 14 To 142/2023, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o uloženém peněžitém trestu a ve výroku o náhradě nemajetkové újmy ve vztahu k poškozené L. M. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost zaplatit jmenované poškozené na náhradě nemajetkové újmy částku 124 868,70 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná dopustila přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku tím, že dne 24. února 2022 okolo 11:27 hodin v obci XY, okr. XY, na ulici XY u domu č. XY, ve směru k ulici XY, zaparkovala vlastní osobní automobil tov. zn. Ford Focus RZ: XY při pravém okraji vozovky a při vystupování z vozidla se nechovala ohleduplně a ukázněně, neřídila se pravidly provozu na pozemních komunikacích, porušila ustanovení § 4 písm. a), b) a § 26 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, neboť prudce otevřela levé přední boční dveře přímo do jízdní dráhy cyklistky L. M., narozené XY, trvale bytem XY č. XY, XY?XY, která jela na vlastním jízdním kole zn. Superior po ulici XY ve směru od ulice XY směrem k ulici XY a v okamžiku otevření levých předních bočních dveří stojící vozidlo Ford Focus řidičky D. K. objížděla zleva ve vzdálenosti okolo 1 metru, přičemž otevřením dveří došlo ke střetu pravé boční části jízdního kola Superior cyklistky L. M. s levými předními dveřmi vozidla Ford Focus řidičky D. K., následkem střetu spadla cyklistka L. M. na zem a došlo k jejímu zranění, kdy cyklistka L. M. utrpěla tříštivou mnoha úlomkovou nitrokloubní zlomeninu horní části holení kosti pokračující až na její tělo, s hrubým posunem úlomků do stran, tříštivou zlomeninu pod hlavičkou levé lýtkové kosti s mírným posunem úlomků ve smyslu zkrácení kosti a lehce do stran, roztržení zevního menisku levého kolene, pro daná zranění musela být převezena do Pardubické nemocnice, kde byla hospitalizována od 24. 2. 2022 do 16. 3. 2022, poté byla převezena do Hamzovy léčebny Luže, přičemž na obvyklém způsobu života byla omezena upoutáním na lůžko do 16. 3. 2022, následnou intenzivní lůžkovou rehabilitací do 12. 5. 2022, následnou nutností dodržování přísných režimových opatření do 22. 6. 2022 (chůze o dvou podpažních berlích bez došlapu na poraněnou končetinu), poté chůzí o berlích se zátěží levé končetiny do bolesti po dobu nejméně osmi měsíců od předmětné dopravní nehody a užíváním léků proti bolesti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 14 To 142/2023, podala obviněná prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázala na důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h), l) tr. ř.
5. Dovolatelka v rámci ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vytkla celou řadu rozporů v učiněných skutkových zjištěních a taktéž procesní nepoužitelnost některých důkazů. S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítla, že soudy nevzaly v potaz důkazy, které na svoji obhajobu navrhla, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a práva na rovnost zbraní v trestním řízení. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. měly soudy podle názoru obviněné zatížit řízení též vadou, když dosud nerozhodly o návrhu na přiznání bezplatné obhajoby podle § 33 odst. 2 tr. ř., který v průběhu řízení podávala, byť tak učinit měly s ohledem na zachování jejích práv a zejména též v souladu s principem předvídatelnosti v rozhodování soudu a v souladu s obecnou právní zásadou legality. Dovolatelka vyjádřila též přesvědčení, že soudy obou stupňů závažným způsobem pochybily v závěrech o naplnění objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti. Uvedla, že svým nedbalostním jednáním nejenže poškozené újmu na zdraví nezpůsobila, ale nedopustila se ani žádného jednání, které by k jeho spáchání směřovalo.
6. Následně obviněná ve stručnosti shrnula veškeré rozpory, které v posuzované trestní věci spatřovala, poté se některým z nich věnovala detailněji. Vyzdvihla, že její procesně použitelná výpověď je stále stejná, ač odvolací soud tvrdil opak. Na druhou stranu soud bagatelizoval rozpory ve výpovědích poškozené, byť ty byly jediným přímým důkazem o zavinění obviněné a navíc nebyly podpořeny žádnou výpovědí dalších svědků, neboť nikdo z nich neviděl přímý střet poškozené s vozidlem obviněné, ani samotný pád poškozené. Dovolatelka připomněla, že poškozená nejprve tvrdila, že kolo vedla a k nehodě došlo jejím zaviněním, což uvedla dvěma policistům přímo na místě po nehodě. Právě proto nedošlo ihned po nehodě k ohledání kola ani automobilu, ale až se zpožděním tří týdnů. Soudy k výpovědím policistů ve službě nepřihlédly, i když obdobně vypověděla i svědkyně L. S. I kdyby bylo shledáno, že policisté věc řádně neprověřili na místě, nic to nemění na faktu, že 3 svědci shodně potvrdili skutečnost, že poškozená jim sdělovala, že kolo vedla. Naopak toto zpochybňuje věrohodnost poškozené. V této souvislosti poukázala obviněná na listinný důkaz v podobě kopie SMS komunikace mezi poškozenou a rodinnými příslušníky, z jejíhož obsahu bylo zjištěno, že třetí strana, se kterou přes SMS poškozená komunikovala po nehodě, předestřela poškozené úvahy, jak mohlo k samotné nehodě dojít, a to i přesto, že samotné nehodě tato třetí strana přítomna nebyla, a nemohla tak vyhodnotit důvod vzniku nehody. Je přitom obecně známo, že osoby ve vyšším věku (v jakém byla i poškozená – 74 let) jsou snáz ovlivnitelné, a tudíž předestření skutkového děje třetí osobou mohlo ovlivnit výpověď poškozené v rozporu s tím, jak k nehodě skutečně došlo.
7. Dovolatelka poukázala na výpovědi svědků M. T. a T. K., kteří neviděli jet poškozenou na kole ani její pád. Neexistuje žádný důkaz o tom, za jakých okolností k pádu poškozené došlo, ani zda k němu došlo skutečně v průběhu jízdy, nebo při sestupování z kola, nastupování na kolo apod. Soudy se rovněž nezabývaly tím, zda poškozená dodržela bezpečný odstup od vozidla, když jako bezpečný lze hodnotit odstup 1,5 m, nikoliv 1 m, jak uváděla poškozená. Těmito jednotlivostmi, které ve svém souhrnu mohly být příčinou samovolného pádu poškozené, se však soudy odmítly zabývat.
Soud hodnotil výpověď obviněné automaticky jako nevěrohodnou, a fakticky ji tak postavil do pozice osoby, která a priori lže. Takto přistupoval i k důkazům, které na svou obhajobu navrhla a také argumentům, jimiž namítala rozporuplnost důkazů směřujících k prokázání její viny. Soud přecenil fakt, že se po nehodě měla obviněná poškozené omlouvat, který v zásadě považoval za doznání. To dovolatelka odmítla a zdůraznila, že byla v šoku a šlo pouze o projev obyčejné lidské účasti a sounáležitosti. Soud vůbec nepřipustil, že by v prvotním šoku celou věc nesprávně vyhodnotila a že mohla jednat ve skutkovém omylu a omlouvat se tedy za něco, co ve skutečnosti neudělala.
Naopak soudy neměly problém zohlednit psychický stav šoku ve prospěch poškozené při hodnocení rozporů v její výpovědi.
8. Dovolatelka vznesla námitky proti znaleckému posudku z oboru dopravy znalce Ing. Vlastimila Rábka, Ph.D., který označila za nesrozumitelný a vnitřně rozporný. Zkoumané otázky hodnotil znalec nad rámec své odbornosti a zjevně zaujatě v neprospěch obviněné s cílem nasměrovat soud a orgány činné v trestním řízení k tomu, jak mají událost posuzovat. Vycházel z fotodokumentace pořízené vyšetřujícím orgánem nikoliv bezprostředně po nehodě, ale až s třítýdenním zpožděním. Znalec ve znaleckém posudku spíše domýšlel svoji teorii o příčinné souvislosti stop na vozidle a jízdním kole a pádu poškozené, aniž by tento závěr z nalezených stop vůbec vyplýval, což koneckonců potvrdil i při svém výslechu, kdy uvedl, že jeho posudek obsahuje tzv. „bílá místa“.
Znalec tedy v posudku místo konstatování fakt předložil v zásadních otázkách v podstatě pouze své domněnky a s chybějícími „stopami“ (které by vnesly trhlinu do jeho konstrukce) se vypořádal jako s výjimkami potvrzujícími pravidlo. Ze znaleckého posudku a výslechu znalce nelze bez jakýchkoliv pochyb dovodit zavinění obviněné, když i on sám přiznal, že vycházel z neaktuálních a zpochybnitelných (procesně nepoužitelných) podkladů, které se v průběhu řízení měnily. Navíc pracoval pouze s důkazy, které byly opatřeny s podstatnou časovou prodlevou po nehodě, a nemohly tedy zachycovat, jak a za jakých podmínek k nehodě došlo.
Stejně tak nebyla provedena dechová zkouška u poškozené, přesto znalec v posudku vycházel jednoznačně z předpokladu, že nebyla pod vlivem alkoholu. Znalec neměl k dispozici ani procesně použitelnou (a změněnou) výpověď svědka M. T. Rovněž nebyl schopen určit čerstvost stop na vozidle ani metodu, jakou ke svým závěrům o čerstvosti stop dospěl (pouze osobní hodnocení pohledu na fotografie Policie České republiky jakožto podkladového materiálu), ačkoliv u nich následně dovodil fakt, že ke střetu s kolem muselo jednoznačně dojít.
Znalec připustil, že ke vzniku stop na vozidle mohlo dojít i jinak a v jinou dobu, než jak stanovil v posudku. Pochybnosti neodstranil znalec ani ve výpovědi u hlavního líčení, kdy opakovaně potvrdil, že jeho závěry nelze brát kategoricky a že případ je zatížen „důkazní nouzí“. Připustil dokonce, že své odpovědi na soudem položené otázky zpracovával pod vlivem toho, „čí verzi uvěřil“. Podle názoru dovolatelky znalec překročil hranice své odborné kompetence zejména tím, že řešil právní otázky (věrohodnost výpovědí) a další jiné otázky, na které neměl odbornost a kvalifikaci (např. ve vztahu k posouzení pádu poškozené v kontextu s jejími zraněními).
Soudy toto pochybení nejenže neshledaly, ale navíc ani nehodnotily, zda podklady znaleckého posudku byly opatřeny zákonným způsobem či nakolik jsou autentické. Obviněná proto uzavřela, že znalecký posudek z oboru dopravy je nevěrohodný a nepoužitelný důkaz, a pakliže z něj soudy nekriticky vycházely, došlo tím k porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06).
9. Dovolatelka namítla také, že v souladu se zásadou hodnocení důkazů podle § 2 odst. 5, 6 tr. ř. soud nehodnotil ani znalecký posudek z oboru dopravní psychologie doc. PhDr. Matúše Šuchy, Ph.D. Přitom znalec vycházel z podstatného obsahu spisu, tj. z výpovědí svědků, jakož i listinných důkazů obsažených ve spise, znal tudíž argumentaci obžaloby a poškozené. Obviněná vyslovila přesvědčení, že znalec byl oprávněn hodnotit věrohodnost její výpovědi, a to i ve vztahu k dopravní nehodě právě vzhledem ke své odbornosti – neboť je znalec z oboru psychologie. Soud tak v daném případě ztotožnil hodnocení otázky věrohodnosti a pravdivosti. Důkaz výslechem tohoto znalce odvolací soud zamítnul, což obviněná rovněž shledala jako porušení jejích práv. K možnosti znalce vyjadřovat se k otázce věrohodnosti odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 7 Tdo 1215/2020. Podotkla, že otázky byly znalci zadány tak, aby neposuzovaly pravdivost výpovědi, ale aby se zabýval věrohodností, kterou posuzovat může. Přesto se s tímto soud vypořádal lakonicky tak, že znalecký posudek shledal jako nerelevantní důkaz, čímž zatížil řízení vadou nesprávného právního hodnocení a současně tím, že neprovedl důkaz výslechem znalce.
10. Dovolatelka zpochybnila také listinné důkazy, konkrétně protokol o dopravní nehodě z 1. 3. 2022 a jeho doplnění ze dne 18. 3. 2022. Protokolem o dopravní nehodě byla za podezřelou ze spáchání dopravní nehody označena poškozená a oznamovatelem dopravní nehody byl syn poškozené, který ale samotné nehodě přítomen nebyl. Teprve po měsíci od dopravní nehody došlo ke změně posouzení tak, že viníkem dopravní nehody byla obviněná, nikoliv poškozená. Bezprostředně po nehodě nebyly na vozidle dovolatelky zajišťovány žádné stopy a poškození odpovídající nárazu jízdního kola. Stopy na jejím vozidle, které byly právě v důsledku změny posouzení příčiny vzniku nehody zajištěny až později, považovala obviněná za nerelevantní a rozporuplné, a to především s ohledem ke stáří a opotřebení jejího vozidla, nebylo dokázáno, že stopy na něm zajištěné souvisely právě s předmětnou nehodou a se srážkou s jízdním kolem poškozené.
11. V poslední části mimořádného opravného prostředku obviněná vytkla porušení práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků. Zopakovala stručně všechny rozpory, které v dané věci shledala. Soudy se podle jejího mínění vypořádaly s přítomnou „důkazní nouzí“ tak, že přisvědčily tvrzením obžaloby, která však v průběhu trestního řízení nebyla prokázána. Poukázala proto na princip presumpce neviny a především z něj plynoucí pravidlo in dubio pro reo, k němuž se podrobněji teoreticky vyjádřila a požadovala, aby bylo v jejím případě využito.
12. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil jak napadený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 14 To 142/2023, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 3. 2023, sp. zn. 2 T 117/2022, aby současně zrušil všechna další rozhodnutí na tyto rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změnám, k nimž v řízení došlo, pozbyla svého zákonného podkladu, a aby podle § 265m tr. ř. rozhodl sám tak, že obviněnou zprostí obžaloby podle § 226 písm. a) tr. ř., event. aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
13. V souladu s § 265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Podotkl, že dovolatelka zopakovala ve svém podání obhajobu, kterou uplatnila již v řízení před soudy obou stupňů, které se s jejími námitkami vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. S argumentací soudů se státní zástupce ztotožnil a v podrobnostech na ni pro stručnost odkázal. Jedinou námitku, kterou by podle jeho názoru bylo možno podřadit pod třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byl návrh na výslech znalce doc. PhDr. Matúše Šuchy, Ph.D. Tato výhrada je ovšem zjevně neopodstatněná, neboť odvolací soud na str. 7 svého rozsudku adekvátně odůvodnil i to, proč ve veřejném zasedání tomuto důkaznímu návrhu nevyhověl. Všechny ostatní námitky proti skutkovým zjištěním formulovala dovolatelka tak, že postupem soudů byla porušena zásada in dubio pro reo. Státní zástupce proto velice obsáhle (s odkazy na příslušná rozhodnutí Ústavního i Nejvyššího soudu) vysvětlil, že Nejvyšší soud je oprávněn posoudit, zda porušení dané zásady nabylo závažnosti porušení ústavního práva obviněné na spravedlivý proces a jedině v takovém extrémním případě by se mohlo stát dovolacím důvodem. K tomu ovšem v posuzovaném případě nedošlo, proto uplatněné dovolací výhrady proti přijatým skutkovým zjištěním neodpovídají žádnému důvodu dovolání. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce zmínil, že dovolatelka neuvedla žádnou hmotněprávní výhradu, která by jeho zákonnému vymezení mohla odpovídat. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. brojila obviněná proti absenci rozhodnutí procesního, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. V této části je proto dovolání nepřípustné. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
15. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněná odkázala na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání je tedy charakterizován třemi alternativními situacemi, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
17. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Obviněná uplatnila skutkové a procesní námitky v rámci všech tří alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Do jeho vymezení (třetí alternativy) spadá i výhrada neprovedení navrhovaných důkazů, kterou dovolatelka nesprávně podřadila pod ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se problematiky dokazování vůbec nedotýká, a to ani z hlediska dodržení kritérií spravedlivého procesu. Jak již bylo popsáno výše, jeho prostřednictvím lze vytýkat toliko hmotněprávní vady napadeného rozhodnutí, což ovšem obviněná neučinila. Na jednom místě svého dovolání sice vyjádřila pochybnosti stran naplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti, nicméně tuto svou poznámku odpovídajícím způsobem neodůvodnila. Nejvyšší soud je přitom povinen hodnotit napadená rozhodnutí pouze v kontextu vytýkaných vad, a není tudíž oprávněn dovolací argumentaci jakkoliv domýšlet nebo rozšiřovat. Nadto je z celého podání zjevné, že obviněná trvala na tom, že se vytýkaného jednání (popsaného ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) vůbec nedopustila, a právě na tomto základě namítla nenaplnění objektivní i subjektivní stránky trestného činu. Tím však opět napadala učiněná skutková zjištění a nikoli následné hmotněprávní posouzení. Proto lze uzavřít, že na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. odkázala nevěcně, neboť žádná z námitek uplatněných v podaném dovolání jeho zákonnému rozsahu neodpovídá.
19. Dovolatelka vytkla celou řadu pochybení, v nichž spatřovala zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními rozhodnými pro naplnění znaků přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V této souvislosti je vhodné připomenout, že takový rozpor by mohl být konstatován tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. 7 Tdo 1368/2021). V posuzované trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně, který je primárně instancí odpovědnou za zjišťování průběhu skutkového děje, provedl dokazování v dostatečném rozsahu a následně důkazy důkladně, pečlivě a naprosto logickým způsobem vyhodnotil. Vypořádal se i s protichůdnými informacemi vycházejícími z různých důkazů a vždy přesvědčivě vysvětlil, proč se přiklonil k určité verzi skutkového děje. Vzal v úvahu také specifika posuzovaného případu, především tu skutečnost, že k vyšetřování dopravní nehody nebylo přistoupeno ihned, ale až s odstupem několika týdnů, v důsledku čehož se řada získaných poznatků nacházela toliko v rovině pravděpodobnosti. Celkově tak nalézací soud zohlednil veškeré podstatné okolnosti případu, načež v souladu se všemi pravidly trestního procesu (zejména § 2 odst. 5, 6 tr. ř.) přijal správná skutková zjištění.
20. Lze shrnout, že v dané trestní věci nedošlo k pochybení, které by odpovídalo vadám předpokládaným ve shora citovaném judikátu zdejšího soudu. Namítaný zjevný rozpor ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tudíž nebyl odhalen. Za takové situace platí, že dovolací soud není oprávněn opětovně přehodnocovat důkazy a jakkoliv zasahovat do učiněných skutkových zjištění, a to dokonce ani v případě, že by sám hodnotil provedené důkazy poněkud odlišným způsobem. Lze ovšem pro úplnost dodat, že v posuzovaném případě by ani posledně zmíněná možnost nemohla nastat, jelikož Nejvyšší soud se stejně jako soud odvolací beze zbytku ztotožnil s hodnotícími úvahami soudu prvého stupně a sám by s přihlédnutím k obsahu provedených důkazů přijal stejná skutková zjištění. Z právě uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud akceptovat příslušné námitky obviněné. Naopak je vnímal jako zjevně neopodstatněné. Nadto postřehl, že řada jejích argumentů byla do určité míry zkreslená, vytržená z kontextu nebo neodpovídala skutečnému stavu věci.
21. V prvé řadě vytýkala dovolatelka nevěrohodnost poškozené L. M., o čemž měly svědčit hlavně rozpory v její výpovědi. Ve skutečnosti však žádný takový nesoulad přítomen není. Všechna svědectví, která v průběhu řízení poškozená osobně podala, byla zcela konstantní a prostá jakýchkoli významných rozporů, nejasností či nelogičností. Do výpovědí poškozené nelze v žádném případě zahrnovat vyjádření, které měla údajně sdělit policistům krátce po dopravní nehodě, tj. že šla vedle jízdního kola a sama upadla. Předně ona popřela, že by v daný moment s policisty vůbec komunikovala, a navíc soudy tomuto tvrzení obou policistů (svědků D. B. a J. M.) neuvěřily. To ale obviněná sporovala, namítala, že policisté neměli k věci ani účastníkům žádný osobní vztah, a neměli tudíž důvod lhát. Kromě toho měla podobné skutečnosti potvrdit i svědkyně L. S. Soudy obou stupňů nicméně logicky vysvětlily, proč z výpovědí policistů v daném ohledu nevycházely (srov. bod 21. rozsudku nalézacího soudu a str. 6 rozsudku odvolacího soudu). K jejich správné argumentaci lze ještě pro doplnění poukázat na závěr znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství MUDr. Jana Rejthárka, podle něhož „mechanismus prostého pádu chodkyně vedoucí jízdní kolo není ke vzniku předmětných poranění ze soudně lékařského hlediska způsobilý“ (č. l. 52). Poškozená by tedy musela policistům na místě buď lhát (přičemž je otázkou, proč by to dělala), anebo být v takovém šoku, že by nebyla schopna podat jakoukoli smysluplnou informaci. Vedle toho není pravdou, že by výpověď svědkyně L. S. podporovala výpovědi obou policistů (srov. Bod 7. rozsudku nalézacího soudu). Údajné sdělení poškozené směrem k policistům tak nebylo v řízení doloženo, proto nelze hovořit ani o tom, že by poškozená popisovala prožitý nehodový děj zpočátku rozdílně, nehledě na to, že v daném případě by stejně nešlo o procesně použitelnou výpověď učiněnou v trestním řízení. Výhrada rozporů ve výpovědi poškozené proto nemůže obstát.
22. Stejně je třeba hodnotit související námitku, že poškozené mohla předestřít průběh nehodového děje třetí strana. Obviněná konkrétně poukázala na fragment SMS komunikace mezi poškozenou a její snachou M. M. (č. l. 193). Kromě již zmíněného (a vcelku podstatného) faktu, že komunikace není ve spise založena celá, a jednotlivé zprávy tedy nelze zařadit do kontextu dané interakce, nelze ani tak dospět k závěru, že by se snaše podařilo poškozenou s úspěchem ovlivnit, resp. že by se o to vůbec pokoušela. Snacha se pouze zeptala, zda řidička otevřela dveře a poškozená do nich narazila, na což poškozená vysvětlila, že si myslí, že ji řidička dveřmi shodila. Poté snacha napsala, že takto to řeknou na policii, načež poškozená doplnila, že ona (řidička) jí vrazila do předního kola. Toto nesvědčí o ničem jiném, než o konstantní verzi poškozené o průběhu skutkového děje, kterou poprvé uvedla ještě před touto komunikací – při přijetí do zdravotnického zařízení (viz lékařská zpráva, č. l. 134).
23. K výhradě, že výpověď poškozené není podporována žádným dalším důkazem, jelikož nikdo ze svědků neviděl její pád, lze pouze stručně poznamenat, že neodpovídá realitě. Z výpovědi svědka M. T. (srov. bod 4. rozsudku nalézacího soudu) totiž vyplývají takřka identické informace jako z výpovědi poškozené, přičemž nepřímo (přesto však velmi jasně) z ní lze dovodit i pád poškozené z kola za okolností, které popisovala ona sama. Dalším podpůrným důkazem byl nepřímo ještě znalecký posudek z oboru silniční dopravy, výpovědi svědků T. K. a do určité míry také M. D. Všechny tyto důkazy vyčerpávajícím způsobem zhodnotil odvolací soud na str. 6.–7. napadeného rozsudku s tím, že jeho logickým úvahám nelze nic vytknout a postačuje na ně v podrobnostech odkázat. V jejich světle pak zcela postrádá na důvodnosti dovolací námitka, že „neexistuje žádný důkaz o tom, za jakých okolností k pádu poškozené došlo“.
24. Ze shora uvedených důvodů se nelze ztotožnit ani s výtkou, že by soudy hodnotily výpověď obviněné automaticky jako nevěrohodnou, že by ji postavily „do pozice osoby, která a priori lže“, a takto přistupovaly i k argumentům její obhajoby a důkazním návrhům. Nejvyšší soud naproti tomu shledal, že soudy obou instancí vyvrátily skutkovou verzi prezentovanou dovolatelkou zcela v souladu se zákonem, tedy výlučně na základě výsledků provedeného dokazování, a nikoli pod vlivem jakékoli zaujatosti vůči její osobě. Soudy velmi správně vyhodnotily také skutečnost, že po nehodě se obviněná poškozené omlouvala. Pokud by dovolací soud sám hodnotil provedené důkazy, vyvodil by z daného faktu naprosto stejný závěr jako oba nižší soudy, a sice že dovolatelka by tak jistě neučinila, pokud by nevěděla, že pád poškozené zapříčinila svým nedbalostním jednáním. Tvrzení, že v důsledku šoku situaci nesprávně vyhodnotila a omlouvala se za něco, co neudělala, je značně nepřesvědčivé. Naopak platí, že v takto vyhrocených momentech zúčastněné osoby obvykle instinktivně, zcela spontánně a bez předchozího uvážení reagují na proběhlé události. Do takového „schématu“ určitě nezapadá, aby se kdokoliv omlouval za něco, co nezavinil.
25. Do rámce druhé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, spadá v prvé řadě námitka směřující proti znaleckému posudku z oboru silniční dopravy Ing. Vlastimila Rábka, Ph.D. Přibližují se jí rovněž výhrady týkající se některých dalších listinných důkazů. Ani jednu z předmětných námitek ovšem nelze hodnotit jako důvodnou. Je nutno zdůraznit, že skutečnost, že k vyšetřování dopravní nehody a s tím souvisejícím úkonům došlo (poměrně netypicky) až s určitým časovým odstupem, není rozhodně důvodem pro to, aby zajištěné stopy a další poznatky nemohly být využity jako důkaz v trestním řízení (pochopitelně za situace, jsou-li opatřeny zákonným způsobem). V takovém případě bývá jejich výpovědní hodnota obvykle nižší, což vyžaduje, aby byly ještě více podpořeny dalšími provedenými důkazy. Je-li tento požadavek splněn, nic nebrání tomu, aby se staly součástí řetězce důkazů vedoucího k usvědčení a odsouzení pachatele. Bez problémů mohou sloužit rovněž jako podklad pro vypracování znaleckého posudku. Takto lze v této trestní věci nahlížet na důležité listinné důkazy jako například protokol o nehodě v silničním provozu ze dne 1. 3. 2022, jeho doplnění ze dne 18. 3. 2022 nebo úřední záznam o ohledání vozidla obviněné a jízdního kola poškozené ze dne 17. 3. 2022 (č. l. 218 a násl). Přitom skutečnost, že v průběhu vyšetřování dopravní nehody (vzhledem k nově zajištěným informacím) došlo ke změně v osobě podezřelé ze zavinění nehody a spáchání protiprávního jednání, není ničím neobvyklým či protizákonným.
26. Dovolatelce není možno přisvědčit v jejích výhradách proti znaleckému posudku z oboru dopravy Ing. Vlastimila Rábka, Ph.D. Po seznámení se s uvedeným důkazem, založeným na č. l. 63–103 spisu, i výpovědí znalce u hlavního líčení ze dne 13. 3. 2023 Nejvyšší soud neshledal, že by jeho obsah nebo závěry byly nesrozumitelné, vnitřně rozporné anebo že by znalec hodnotil věc zaujatě v neprospěch obviněné, jak bylo namítáno v podaném dovolání. Soud taktéž nezjistil, že by materiály, které měl znalec za účelem vypracování posudku k dispozici, byly natolik nedostatečné, že by na jejich základě nebylo možno přijmout jakýkoli kvalifikovaný závěr (srov. výše). Přitom skutečnost, že nepracoval s výpovědí svědka M. T. z přípravného řízení lze označit za zcela podružnou (když ani změna výpovědi svědka nebyla zdaleka tolik markantní, jak ji hodnotila dovolatelka). Je pravdou, že znalec při své práci nedisponoval některými důležitými podklady, jako např. fotografiemi obou dopravních prostředků na místě nehody, a nemohl ani provést jejich ohledání in natura. To vše sám připustil a také uvedl, že stáří zadokumentovaných poškození vozidel musel pouze odhadovat ze svých zkušeností. Z těchto důvodů nemohl přijmout žádné kategorické závěry, vždy popisoval pouze určité technicky přijatelné možnosti a míru jejich pravděpodobnosti.
27. Přesto znalec velice důkladně rozebral poškození rámu dveří automobilu zachycené na fotografiích a přesvědčivě vysvětlil možné mechanismy jeho vzniku (především zdůraznil, že dveře musely být v daný moment otevřeny). Poté rozebral, se kterými částmi jízdního kola se rám dveří mohl dostat do kontaktu a k tomu na fotografiích nalezl odpovídající poškození bicyklu poškozené. Přestože tedy nemohl s jistotou určit, že k poškození došlo právě v důsledku předmětné dopravní nehody, na obou dopravních prostředcích alespoň odhalil znaky střetu, které zřetelně odpovídaly popisu děje podaného poškozenou (č. l. 80–92). Znalec rovněž připustil, že při podobném typu nehody se obvykle vyskytuje ještě další poškození, které v této věci zjištěno nebylo, opět však detailně vysvětlil, proč toto nemuselo nutně vzniknout (č. l. 89). I přes absenci jednoznačných závěrů tedy znalecký posudek zcela hodnověrným způsobem podpořil výpověď poškozené i dalších svědků. Lze sice souhlasit s obviněnou, že znalec pro doplnění uvažoval též nad způsobem pádu a vznikem zranění, o čemž sám zmiňoval, že to nespadá do jeho kompetence, nicméně i to logicky odůvodnil svými bohatými zkušenostmi znalce a zároveň cyklisty. Podstatné je, že soudy z příslušných dílčích (vedlejších a marginálních) vývodů nevycházely a kalkulovaly jen se zjištěními, která odpovídala odbornosti znalce. Nejvyšší soud proto uzavírá, že neodhalil žádnou okolnost, která by znalecký posudek činila procesně nepoužitelným.
28. Lze tedy shrnout, že skutkový stav věci byl zjištěn zákonným způsobem, zcela správně a v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci. V takovém případě soud není povinen vyhovět dalším návrhům na doplnění dokazování, aniž by tím založil vadu naplňující třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vtahující se na případy, kdy ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K tomu je vhodné v obecné rovině připomenout, že právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
29. Uvedená pravidla lze aplikovat na návrh obviněné na výslech znalce doc. PhDr. Matúše Šuchy, Ph.D. Soud prvního stupně provedl v hlavním líčení dne 13. 3. 2023 důkaz jím vypracovaným znaleckým posudkem z odvětví dopravní psychologie. Řádně jej vyhodnotil a dospěl k závěru, že jeho závěry nemohou ničeho změnit na jeho konečném rozhodnutí. Návrh na výslech jmenovaného znalce předložila dovolatelka až v rámci odvolacího řízení. Soud druhého stupně se s ním odpovídajícím způsobem vyrovnal na str. 7 svého rozsudku, kde zcela správně odůvodnil, proč nejde o zásadní důkaz v posuzované trestní věci, a proto není nutné vyslýchat znalce. Odvolací soud tak postupoval plně v souladu se shora popsanými pravidly dovozenými Ústavním soudem, a své rozhodnutí tudíž nezatížil vadou opomenutého důkazu.
30. Obviněná uplatnila ještě dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Dovolatelka konkrétně namítla, že soudy nerozhodly o jejím návrhu na přiznání bezplatné obhajoby podle § 33 odst. 2 tr. ř. Tím ovšem nemohla naplnit odkazovaný dovolací důvod, poněvadž rozhodnutí o přiznání bezplatné obhajoby nepatří mezi součásti výroků rozhodnutí ve věci samé, proti nimž lze ve smyslu § 265a odst. 1, 2 tr. ř. podat dovolání. V této trestní věci rozhodovaly oba soudy rozsudkem, jehož náležitosti, resp. náležitosti jeho výroků jsou zakotveny v § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř. a dále jsou konkretizovány v ustanoveních § 121 až § 124 tr. ř. Z nich je zcela zřejmé, že obviněnou uváděné rozhodnutí do daného rámce nepatří. Přitom pouze nedostatky ve zde uvedených náležitostech by mohly založit vadu chybějícího nebo neúplného výroku rozsudku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Rozhodnutí o bezplatné obhajobě jako takové je samostatné procesní rozhodnutí, proti němuž není přípustné podat dovolání na základě § 265a odst. 1, 2 tr. ř., jak ostatně správně připomněl i státní zástupce. V posuzovaném případě navíc jeho absence ani nevedla k situaci, že by obviněná neměla v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měla. Proto se její námitka nemohla stát předmětem dovolacího přezkumu.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky dovolatelky jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení:Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 3. 2024 JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu