8 Tdo 173/2017-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 4. 2017 o dovolání
obviněného K. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016,
sp. zn. 5 To 407/2016, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního
soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 155/2015, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného K. Š. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 2 T 155/2015,
byl obviněný K. Š. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 1)] a přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky
podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku [ad bod 2)], za což byl podle § 143 odst. 1
tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku,
§ 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti
řízení všech motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu
byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České
republiky, Regionální pobočka Brno, pobočka pro Jihomoravský kraj a Kraj
Vysočina, Brno, Benešova 10, škodu ve výši 894 300 Kč. Podle § 229 odst. 1 tr.
ř. byli poškození J. V., K. V., a Mgr. K. V., odkázáni se svými nároky na
náhradu škody (správně též i náhradu nemajetkové újmy v penězích) na řízení ve
věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podal obviněný odvolání, které zaměřil na výroky o
vině a trestu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5
To 407/2016, byl rozsudek nalézacího soudu podle § 258 odst. 1 písm. f), odst.
2 tr. ř. zrušen ve výroku o náhradě škody u poškozené Všeobecné zdravotní
pojišťovny České republiky a podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto
tak, že obviněnému byla uložena povinnost nahradit této poškozené škodu ve výši
447 150 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla uvedená poškozená odkázána se
zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež nebyla rozhodnutím
odvolacího soudu dotčena, se obviněný přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku a přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274
odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že:
1)
dne 21. 1. 2015 v 16.53 hod. na silnici I. třídy č. ... v T., B. t., jako řidič
vozidla tov. zn. Peugeot 406, RZ ..., ve směru jízdy od ulice S. k M. n., v
prostoru čtyřramenné křižovatky s místní komunikací ul. E. a S., přibližně ve
středu pozemní komunikace, chybně vyhodnotil vzniklou dopravní situaci a
opožděně reagoval na pohyb chodkyně u středu vozovky, kde narazil levou částí
vozidla do chodkyně J. Ch., naposledy bytem S. ..., T., přecházející pozemní
komunikaci zleva doprava ve směru jeho jízdy, která po nárazu byla odhozena na
pozemní komunikaci, přičemž utrpěla závažná zranění, zejména kraniocelebrální
poranění – krvácení pod měkké pleny mozkové, zlomeninu jařmového oblouku vlevo,
poranění hrudníku – zlomeniny horních žeber oboustranně a zevního konce klíčku
vlevo, prasknutí močového měchýře, zlomeninu kosti kyčelní vpravo, obou ramének
stydkých kostí oboustranně, zlomeninu pažní kosti vpravo, zlomeninu horního
konce holenní kosti oboustranně, zlomeninu hlavičky lýtkové kosti a další, v
důsledku čehož došlo k multiorgánovému selhání a dne 14. 2. 2015 ke smrti
poškozené na oddělení JIP chirurgie Nemocnice v Třebíči, kam byla přeložena po
předchozí hospitalizaci na Klinice KARIM Fakultní nemocnice Brno-Bohunice,
2)
dne 27. 9. 2015 v 00.11 hod., po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil
na K. n. v T. osobní motorové vozidlo tov. zn. Peugeot 406, RZ ..., přičemž byl
před hotelem Grand zastaven a kontrolován strážníky Městské police v Třebíči,
podroben dechové zkoušce na alkohol v 00.15 hod. s výsledkem 2,08 promile
alkoholu v dechu, předán orgánům Policie ČR, obvodní oddělení Třebíč, jimi
podroben dechové zkoušce na alkohol přístrojem Dräger v 00.24 hod. s výsledkem
1,37 promile alkoholu v dechu a v 00.30 hod. s výsledkem 1,34 promile alkoholu
v dechu, s těmito výsledky souhlasil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To
407/2016, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě
dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. a namítl, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Podle jeho názoru se soud prvního stupně nezabýval relevantní argumentací
obhajoby a odvolací soud nereagoval na nikoliv bezvýznamné námitky obsažené v
řádném opravném prostředku. Byl přesvědčen, že v rozsudku soudu prvního stupně
absentuje bližší hodnocení skutkových a právních okolností a v rozsudku
odvolacího soudu chybí jakékoliv odůvodnění, což zakládá jeho
nepřezkoumatelnost. Krajský soud v Brně, jenž nepochopil svoji úlohu odvolacího
soudu a v odůvodnění napadeného rozhodnutí nesprávně uvedl, že hodnocení důkazů
je výhradním právem soudu prvního stupně, až v souvislosti s přezkumem výroku o
náhradě škody dospěl k závěru o značném spoluzavinění poškozené J. Ch. Obviněný
měl za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
6. Podotkl, že svoji faktickou účast na dopravní nehodě nikdy nepopíral a vůči
pozůstalým i soudu opakovaně vyjadřoval upřímnou lítost. Celou dobu se však
hájil tím, že kontaktu s poškozenou nemohl zabránit, neboť tato mu nečekaně
vstoupila před vozidlo. Zopakoval svoji odvolací argumentaci, podle níž skutek
pod bodem 1) neobsahuje přesné označení konkrétní zákonné povinnosti, kterou
měl porušit a která měla být v příčinné souvislosti se smrtelným následkem (v
úvahu připadá nanejvýš porušení obecných povinností řidiče). Soud prvního
stupně přebral z obžaloby tvrzení o chybném vyhodnocení situace a opožděné
reakci na pohyb chodkyně u středu vozovky, aniž by se zabýval otázkou dvou fází
nehodového děje. Jak vyplynulo z výpovědi znalce Ing. Josefa Diviše, ve druhé
fázi již nemohl na chování chodkyně (otočení se zpět a krátký pohyb) nijak
reagovat. Soud měl podrobně zkoumat, zda porušil nějakou povinnost a jednal
zaviněně v souvislosti s reakcí (dání nohy z plynu) na zpozorování chodkyně v
době, kdy ještě mohl bezpečně zastavit. Odkaz na výpověď svědků V. T. a F. T.,
že na chování chodkyně reagoval až poté, co došlo ke střetu, je hodně
zavádějící i s ohledem na to, že žádný ze svědků poškozenou bezprostředně před
nehodou neviděl. Zavádějící je i poukaz na věk poškozené a na to, že se
pohybovala pomalu a s pomocí holí. Vzhledem k ročnímu období, denní době a
světelným podmínkám zjistil uvedené skutečnosti až ex post; před samotnou
srážkou viděl pouze dospělou ženu. Navíc nelze odhlédnout od výpovědi svědkyně
J. V., dcery poškozené, podle níž poškozená dokázala při přecházení B. t. hodně
zrychlit, a rovněž od výpovědi znalkyně MUDr. Svatavy Duchaňové, podle níž
zdravotní stav poškozené neodpovídal zdravotnímu stavu ženy jejího věku, nýbrž
osoby mladší. Obviněný s ohledem na to, co v danou chvíli viděl a věděl, mohl
předpokládat, že ho poškozená reflektuje (jeho vozidlo bylo osvětleno) a že
otočením svého těla zpět směrem k ulici E. reaguje na jeho přiblížení. To
ostatně vyplývá i z principu omezené důvěry v dopravě (srov. nález Ústavního
osudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15), o jehož neuplatnění lze
uvažovat toliko v případě dětí či zvířat, nikoliv v případě dospělé ženy.
Svědek V. T. připustil, že v době nárazu nejelo v protisměru žádné vozidlo.
Většina řidičů přitom ví, že zejména při silném městském provozu vyčkává chodec
za účelem dokončení přecházení na středové čáře vozovky. Podle obviněného bylo
ve věci dáno značné spoluzavinění poškozené. V místě, kde se poškozená
pohybovala, sice nebyl zákaz přecházení, přecházení však připadá v úvahu pouze
tehdy, pokud je bezpečné – pokud po vozovce nejede vozidlo, které tomuto úkonu
brání. Konstatoval, že spoluzavinění poškozené má vliv nejen na výroky o trestu
a náhradě škody, ale i na samotný výrok o vině; spoluzavinění je významné z
hlediska právní kvalifikace a otázky společenské škodlivosti.
7. Pokud jde o skutek pod bodem 2), nesouhlasil s údajem o výsledku dechové
zkoušky (2,08 promile). Tento údaj je v extrémním rozporu s údaji zjištěnými na
základě dechových zkoušek provedených o několik minut později (1,37 a 1,34
promile), jakož i s jeho chováním na místě. Zřejmá nesprávnost ve skutkových
zjištěních mohla negativně ovlivnit úvahu o trestu, resp. trestu zákazu
činnosti, který mu byl rovněž uložen.
8. Brojil i proti postupu soudu prvního stupně, který zamítl návrh na jeho
výslech. Byť byla u prvního hlavního líčení v důsledku jeho omluvené
nepřítomnosti přečtena jeho výpověď z přípravného řízení, soud měl povinnost
provést jeho výslech, když o to posléze v rámci odročeného hlavního líčení, u
něhož byl poprvé přítomen, zažádal.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek
Krajského soudu v Brně ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 5 To 407/2016, a případně i
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 1. 4. 2016, sp.
zn. 2 T 155/2015, a v návaznosti na to věc přikázal jednomu z těchto soudů k
novému projednání a rozhodnutí.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání
poznamenal, že uplatněný dovolací důvod slouží k nápravě právních vad
rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v nesprávném právním posouzení skutku
nebo v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, nikoliv k nápravě vad
procesních. V rámci tohoto ani jiného dovolacího důvodu nelze vznášet ani
námitky proti kvalitě odůvodnění soudních rozhodnutí; uvedené jsou nepřípustné
již s ohledem na § 265a odst. 4 tr. ř. Byť dovolatel uvádí, že byl odsouzen za
jednání, které nenaplňuje znaky trestného činu, vyjma odvolací námitky, podle
které popis skutku v bodě 1) výroku o vině neobsahuje označení konkrétních
zákonných povinností, které měl porušit, nevznáší prakticky žádnou výtku
týkající se nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a zákonnými znaky
přečinů, jimiž byl uznán vinným. Značná část jeho dovolací argumentace je navíc
věnována nikoliv vymezení hmotněprávních vad napadeného rozhodnutí, ale
výkladům o rozsahu uplatněného dovolacího důvodu a o rozsahu přezkumné
povinnosti odvolacího soudu ve vztahu k hodnocení důkazů soudem prvního stupně.
11. Pokud jde o výhrady vztahující se k popisu skutku pod bodem 1), státní
zástupce uvedl, že skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku není tzv. blanketní skutkovou podstatou, a proto není
nezbytně nutné, aby popis skutku obsahoval odkaz na právní předpis, který
obviněný svým jednáním porušil. Ze skutkových okolností přitom vyplývá, že
dovolateli lze přičítat porušení obecné povinnosti uložené v § 4 písm. a)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách
některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon č. 361/2000 Sb.“). Absence výslovného odkazu na citované
ustanovení ve skutkové větě výroku o vině není důvodem ke zrušení napadených
rozhodnutí, byť by citace tohoto ustanovení alespoň v odůvodnění rozhodnutí
přispěla k přesvědčivosti. Ostatní výtky označil za námitky skutkového
charakteru a konstatoval, že ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že poškozená
se pohybovala pomalu a o holích; minimálně na základě používání holí obviněný
měl a mohl vědět, že jde o starou osobu, která si v silničním provozu nemusí
počínat zcela standardně a jejímuž pohybu na vozovce je třeba věnovat zvýšenou
pozornost. Shledal, že skutkové závěry soudů nejsou v tzv. extrémním rozporu.
Obecné povinnosti plynoucí z ustanovení § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.
(mj. chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život,
zdraví nebo majetek jiných osob, přizpůsobit svoje chování situaci v provozu na
pozemních komunikacích), má řidič ve vztahu k chodci i v případě, že si chodec
na pozemní komunikaci nepočíná zcela adekvátně, ať už z důvodů vysokého věku
nebo z důvodů jiných; jakýkoli střet s jedoucím motorovým vozidlem totiž může
být pro chodce fatální. Obviněný na pohyb poškozené ve vozovce až do střetu
nijak nereagoval, zejména pokud jde o situaci vyplývající z postavení chodkyně
u středu vozovky s nejistým předpokladem jejího dalšího pohybu. Státní zástupce
v této souvislosti poukázal na závěry znalce Ing. Josefa Diviše citované na
str. 6 rozsudku nalézacího soudu.
12. Za námitku výlučně skutkového charakteru pak označil výtku vztahující se ke
skutku pod bodem 2). Uvedenou navíc z věcného hlediska shledal bezpředmětnou a
netýkající se existence znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle
§ 274 odst. 1 tr. zákoníku. Ocitoval skutkovou větu, podle níž obviněný byl
„podroben dechové zkoušce na alkohol v 00.15 hod. s výsledkem 2,08 promile
alkoholu v dechu“, a podotkl, že uvedená hodnota nepochybně naměřena byla a
konstatování jejího výsledku nelze označit za nesprávné. I kdyby výsledek
zkoušky nebyl zcela přesný, v kontextu s výsledky dalších zkoušek provedených s
určitým časovým odstupem přístrojem Dräger nevznikají žádné pochybnosti o tom,
že v době řízení motorového vozidla měl obviněný v krvi více než 1 promile
alkoholu a nebyl schopen toto motorové vozidlo bezpečně řídit.
13. Výhradu, že obviněný nebyl navzdory své žádosti před soudem prvního stupně
vyslechnut, sice taktéž považoval za námitku výlučně procesního charakteru a
obsahově neodpovídající formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu
důvodu, přesto postup nalézacího soudu označil s ohledem na zásadu ústnosti (§
2 odst. 11 tr. ř.) za problematický. Ačkoliv z protokolu o hlavním líčení ani z
odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu nevyplynuly bližší důvody, proč soud
návrh na provedení zmíněného důkazu zamítl, státní zástupce vzhledem k tomu, že
obviněný ve výpovědi v přípravném řízení, kterou nalézací soud u hlavního
líčení přečetl a v odůvodnění svého rozhodnutí ji citoval, odmítl svoje
zavinění na dopravní nehodě a na svoji obhajobu uváděl v podstatě shodné
skutečnosti jako následně v řádném i mimořádném opravném prostředku,
konstatoval, že nedošlo k takovému zkrácení procesních práv obviněného, aby
bylo možno hovořit o porušení jeho práva na spravedlivý proces.
14. Uzavřel, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky proti
kvalitě přezkumné činnosti a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, byť lze
připustit, že reakce odvolacího soudu na námitky obviněného byla v některých
směrech až nadměrně stručná.
15. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. odmítl, poněvadž se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle § 265a tr.
ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu
dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně
neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
17. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů
dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že
dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem
stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě
procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani
nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.
Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem
odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci
nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat
Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
18. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl
soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o
trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán
vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit
správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí
založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu
spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též
dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně
soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem
pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají
právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní
posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní
kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající
význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně
uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí
věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr.
ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z
dovolacích důvodů.
19. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud
přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek
porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků
spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování
o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních
práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a
chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy
Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004,
sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna
ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž
zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního
řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení
postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy
důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v
rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů
provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k
tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
20. Pochybení podřaditelná pod shora zmíněné vady dovolací soud v projednávané
věci neshledal, byť připouští, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je až
nepatřičně stručné, v důsledku čehož zavdává důvod pro uplatnění námitky
absence řádného odůvodnění.
21. K případnému opomenutí důkazů nutno nejprve poznamenat, že ani podle
judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS
362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě
povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy,
jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost
soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých
nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného
lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
22. Obviněný vytkl, že jej soud prvního stupně, který v důsledku jeho omluvené
nepřítomnosti z prvního hlavního líčení přečetl jeho výpověď z přípravného
řízení, odmítl v odročeném hlavním líčení, k němuž se řádně dostavil a v němž
chtěl vypovídat, vyslechnout.
23. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v prvním hlavním líčení konaném dne
18. 3. 2016 obhájce omluvil nepřítomnost obviněného, který se jakožto řidič
mezinárodní kamionové dopravy nestihl s ohledem na logisticko-organizační
důvody vrátit z Německa, a tlumočil jeho souhlas s konáním hlavního líčení v
jeho nepřítomnosti (č. listu 266). V průběhu uvedeného hlavního líčení, poté,
co byly podle § 207 odst. 2 tr. ř. přečteny protokoly o výslechu obviněného (č.
listu 267), pak obhájce v souvislosti s dotazem samosoudce, zda má od
obviněného zmocnění, aby dal souhlas ke čtení protokolů či znaleckých posudků,
uvedl, že počítal s tím, že se hlavní líčení bude za účelem vyjádření
obviněného před soudem odročovat (č. listu 270). V závěru zmíněného hlavního
líčení bylo vyhlášeno usnesení, podle něhož se hlavní líčení odročuje mj. za
účelem předvolání obviněného (č. listu 271). K tomuto odročenému hlavnímu
líčení konanému dne 1. 4. 2016 se obviněný skutečně dostavil (č. listu 280),
přičemž před skončením dokazování požádal prostřednictvím svého obhájce, aby
byl vyslechnut (č. listu 285). Soud této žádosti nevyhověl a návrh na provedení
důkazu výslechem obviněného usnesením zamítl (č. listu 285). Uvedené rozhodnutí
zdůvodnil následovně (viz zvukový záznam hlavního líčení, č. listu 273): § 207
odst. 1 tr. ř. striktně stanoví, ve které fázi má být obžalovaný vyslechnut – k
jeho výslechu má dojít po přednesení obžaloby a vyjádření poškozeného. V dalším
řízení není výslech obžalovaného možný, poněvadž ve věci již byly provedeny
všechny důkazy a obžalovaný by v návaznosti na výsledky provedeného dokazování
mohl svoji výpověď upravit.
24. Dovolací soud se s naznačenou argumentací soudu prvního stupně nemůže
ztotožnit. Byť nerozporuje, že zařazení výslechu obžalovaného (dále „obviněný“)
za přednesení obžaloby (návrhu na potrestání) a za případné uplatnění nároku na
náhradu škody nebo nemajetkové újmy, resp. na vydání bezdůvodného obohacení,
není bezúčelné a je zejména významným prvkem kontradiktornosti hlavního líčení,
se zřetelem na zásadu spravedlivého procesu konstatuje, že obviněnému musí být
dána možnost k výpovědi vždy, i když v předchozích stadiích řízení nevypovídal.
Pokud se obviněný kdykoli v průběhu trestního stíhání rozhodne vypovídat k
věci, nelze jej zbavit tohoto práva s poukazem na skutečnost, že v
předcházejícím stadiu trestního řízení odepřel výpověď, anebo má-li soud za to,
že výslech obviněného by byl nadbytečný vzhledem k tomu, že ostatní důkazy
postačují k závěru o jeho vině (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1.
2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, publikované pod č. 51/2012 Sb. rozh. tr.). Soudu,
který obviněného vyslechne až poté, co ve věci provede všechny ostatní důkazy,
nic nebrání, aby tuto skutečnost zohlednil při hodnocení důkazů, resp. při
hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného.
25. S ohledem na výše rozvedené tedy nutno uzavřít, že soud prvního stupně
pochybil, když obviněnému odepřel možnost vypovídat v hlavním líčení. Uvedené
pochybení, zásah do práva na spravedlivý proces, však akceptovatelným způsobem
napravil soud druhého stupně, který, jak se z obsahu posuzovaného trestního
spisu podává, obviněnému ve veřejném zasedání, jehož předmětem bylo rozhodnutí
o odvolání, po zákonném poučení podle § 33, § 92, § 93 odst. 1 a § 95 odst. 2
tr. ř. poskytl prostor k věcnému vyjádření a obhájci (stejně jako ostatním
stranám) umožnil klást obviněnému dotazy (č. listu 328). Vzhledem k tomuto
postupu odvolacího soudu proto nebylo třeba rozhodnutí soudů nižších stupňů
rušit.
26. Dále je třeba zdůraznit, že v projednávané trestní věci nedošlo k tzv.
extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Obviněný je z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 1)
usvědčován (viz spis sp. zn. 2 T 155/2015) svou výpovědí (č. listu 55 až 57),
výpověďmi svědků F. T. (č. listu 63 až 65) a V. T. (č. listu 269, 270),
výpověďmi znalců Ing. Josefa Diviše (č. listu 281 až 283) a MUDr. Svatavy
Duchaňové (č. listu 284, 285) a jejich znaleckými posudky (znalecký posudek z
oboru doprava, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické
posudky o příčinách silničních nehod, viz č. listu 141 až 171, a znalecký
posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, viz č. listu 78 až
131) a listinnými důkazy, především protokolem o nehodě v silničním provozu (č.
listu 6-8), plánkem místa dopravní nehody (č. listu 9), připojenou
fotodokumentací (č. listu 11 až 36) a náčrtky místa dopravní nehody (č. listu
175 a 176). Z jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině pod bodem 2) je
pak usvědčován (viz spis sp. zn. 2 T 175/2015) svou výpovědí (č. listu 3, 4) ve
spojení s úředním záznamem Městské policie Třebíč vč. přílohy (č. listu 10,
11), úředním záznamem Policie ČR (č. listu 12), záznamem o dechové zkoušce (č.
listu 13) a úředním záznamem o kontrole řidiče podezřelého z požití
alkoholických nápojů nebo jiné návykové látky (č. listu 14, 15).
27. Pokud jde o skutek pod bodem 1) a námitku vztahující se k věku poškozené,
resp. k tomu, zda se poškozená vzhledem ke světelným a povětrnostním podmínkám
v době nehody musela na první pohled jevit jako starší osoba, Nejvyšší soud
poukazuje na výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že poškozená
měla při sobě francouzské hole, pomocí nichž se pohybovala. S ohledem na to, že
obviněný potvrdil, že si poškozené všiml asi 25 m před svým vozidlem, je možné
téměř s jistotou dovodit, že pokročilý věk poškozené byl schopen na základě
uvedených zdravotních pomůcek, jež jsou i z dálky poměrně dobře viditelným
markantem, v daný okamžik vnímat. Dále je nutné konstatovat, že tvrzení
obviněného, že se poškozená J. Ch. bezprostředně před vkročením do jízdní dráhy
jeho vozidla otočila zpět směrem k ulici E. (čímž mu v podstatě dala najevo, že
jeho vozidlo registruje a vozovku nebude přecházet), je v nesouladu se závěry
slyšených znalců. Podle Ing. Josefa Diviše je s ohledem na stopy poškozené na
vozidle, které jsou v jedné ose, evidentní, že poškozená nebyla „rozběhnutá“ na
druhou stranu, tj. směrem k ulici E., odkud své přecházení přes vozovku
započala. Podle MUDr. Svatavy Duchaňové byla hlavní zranění poškozené situována
v pravé části těla, přičemž vzhledem k tomu, že obě dolní končetiny poškozené
byly poraněny na stejných místech, je zjevné, že obě byly stejně zatíženy a že
poškozená neučinila bezprostředně před střetem žádný významný pohyb; znalkyně
považovala za nejpravděpodobnější, že poškozená byla před nárazem mírně
nakročena směrem k jízdnímu pruhu, v němž jel obviněný. K výtce, že skutková
věta výroku o vině neobsahuje označení konkrétní zákonné povinnosti, kterou měl
obviněný porušit a která měla být v příčinné souvislosti se smrtelným
následkem, lze shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství
poznamenat, že skutková podstata přečinu usmrcení z nedbalosti podle § 143
odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustí, kdo jinému z nedbalosti způsobí smrt,
není tzv. blanketní skutkovou podstatou, a tudíž není nezbytně nutné, aby popis
skutku obsahoval odkaz na právní předpis, který byl jednáním obviněného
porušen, třebaže by to jistě přispělo k přesvědčivosti rozhodnutí. Pro úplnost
je však vhodné doplnit, že pochybení obviněného spočívající podle zjištění
soudů ve špatném vyhodnocení dopravní situace a v opožděné reakci na pohyb
chodkyně lze považovat za porušení povinnosti účastníka provozu na pozemních
komunikacích zejména a nejméně podle § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb.
(chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví
nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, přizpůsobit své chování situaci v
provozu na pozemních komunikacích), případně i za porušení povinnosti řidiče
podle § 5 odst. 1 písm. d) citovaného zákona (dbání zvýšené opatrnosti vůči
osobám s omezenou schopností pohybu a orientace).
28. Co se týče skutku pod bodem 2), výhrada obviněného stran zjištění
nesprávného údaje o alkoholu v dechu neobstojí. Z úředního záznamu Městské
policie Třebíč a jeho přílohy vyplývá, že obviněnému byla dne 27. 9. 2015 v
00:15 hod. provedena orientační dechová zkouška přístrojem Dräger s výsledkem
2,08 promile alkoholu v dechu. Z úředního záznamu Policie ČR se podává, že
obviněnému byly stejného dne provedeny další orientační dechové zkoušky,
přičemž v 00:24 hod. mu bylo přístrojem Dräger naměřeno 1,37 promile alkoholu v
dechu a v 00:30 hod. mu bylo totožným přístrojem naměřeno 1,34 promile alkoholu
v dechu. Byť se první hodnota od ostatních dvou naměřených v odstupu pouhých
několika málo minut poměrně zásadním způsobem liší, údaj 2,08 promile nelze bez
dalšího označit za vadný. Uvedený má oporu v řádně provedeném dokazování a jako
takový je součástí skutkové věty výroku o vině. Z odůvodnění rozsudku
nalézacího soudu navíc vyplývá, že soud při právním posouzení skutku vycházel
toliko ze skutečnosti, že v dechu obviněného se nacházelo množství alkoholu,
které překročilo hranici jedné promile, a při úvaze o trestu údaj 2,08 promile
v neprospěch obviněného nikterak nezohledňoval.
29. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a uplatněného dovolacího
důvodu je významnou otázkou, zda se na vzniku a průběhu dopravní nehody
relevantně podílelo spoluzavinění poškozené.
30. Spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr.
zákoníku v souvislosti s dopravní nehodou předpokládá, aby porušení dopravního
předpisu bylo v příčinné souvislosti s havárií se smrtelným následkem (srov.
přiměřeně č. 7/1965 Sb. rozh. tr.). Příčinný vztah, který spojuje jednání s
následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu. Požadavek
příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže
svým jednáním následek skutečně způsobila. Jednání pachatele má povahu příčiny
i tehdy, když kromě něj k následku vedlo jednání další osoby, poněvadž příčinná
souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k
jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku
následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k
následku nebylo došlo. Příčinná souvislost je totiž dána i tehdy, když vedle
příčiny, která bezprostředně způsobila následek (např. smrt u trestného činu
podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku), působila i další příčina. Jednání pachatele,
i když je jen jedním článkem řetězu příčin, které způsobily následek, je
příčinou následku i tehdy, pokud by následek nenastal bez dalšího jednání třetí
osoby (srov. rozhodnutí pod č. 72/1971 a 37/1975 Sb. rozh. tr.).
31. Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, není však stejně
důležitou příčinou následku (zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité
také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou
dostatečně významnou. Jestliže při vzniku následku uvedeného v § 143 odst. 1
tr. zákoníku v podobě smrti spolupůsobilo více příčin (jednání pachatele a
poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik
následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání
obviněného nastal. Jednání pachatele, i když je jen jedním článkem řetězu
příčin, které způsobily následek, je příčinou následku i tehdy, kdyby následek
nenastal bez dalšího jednání třetí osoby (k tomu srov. č. 72/1971, č. 36/1984
Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 3 Tz
317/2001, aj.).
32. V posuzované trestní věci není sporu o tom, že v důsledku jednání
obviněného, který při podvečerní jízdě setmělým městem jako řidič motorového
vozidla nedostatečně reflektoval chodkyni, starší ženu s francouzskými holemi,
která přecházela přes frekventovanou pozemní komunikaci, došlo ke smrtelné
nehodě. Obviněný, ačkoliv uvedenou starší ženu v okamžiku, kdy se nacházela asi
25 před jeho vozidlem, spatřil, jak stojí přibližně ve středu pozemní
komunikace a pozicí svého těla dává najevo, že má přecházení této pozemní
komunikace v úmyslu dokončit, a to právě přes jeho jízdní pruh, vozidlo
nezpomalil natolik, aby byl schopen na případný pohyb chodkyně směrem do jeho
jízdního pruhu včas reagovat. Spoléhal na to, že mu chodkyně do jízdní dráhy
nevstoupí – že na místě vyčká do doby, než se provoz na pozemní komunikaci
uklidní natolik, že bude moci bezpečně přejít. Tím, že špatně vyhodnotil
chování chodkyně, vůči níž měl jakožto řidič motorového vozidla povinnost dbát
zvýšené opatrnosti (s ohledem na věk a francouzské hole byla chodkyně osobou s
omezenou schopností pohybu a orientace), a že svoje jednání a rychlost svého
vozidla nepřizpůsobil poměrně nestandardní a v provozu nebezpečné situaci (ve
středu frekventované pozemní komunikace se nacházela chodkyně), způsobil
dopravní nehodu, při které došlo ke smrti. Pokud by nebylo jeho jednání, k
popsanému následku by nedošlo. V předmětné věci byla existence příčinného
vztahu mezi jednáním obviněného a vznikem tohoto následku spolehlivě zjištěna a
závěr soudu, že obviněný věděl, že svým jednáním může porušit zájem na ochraně
lidského života, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení
nezpůsobí, je zcela správný [§ 16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Příčinný
průběh je v zavinění obsažen a obviněný odpovídá za následek, který takto
vzešel.
33. Na druhé straně ovšem nelze odhlédnout od chování chodkyně – poškozené,
která zmíněnou frekventovanou pozemní komunikaci přecházela v hustém provozu za
výše naznačených nepříznivých světelných podmínek mimo přechod pro chodce.
34. Podle § 54 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., je-li blíže než 50 m křižovatka
s řízeným provozem, přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod
nebo podchod vyznačený dopravní značkou „Přechod pro chodce“, „Podchod nebo
nadchod“, musí chodec přecházet jen na těchto místech. Na přechodu pro chodce
se chodí vpravo. Podle odst. 2 citovaného zákona mimo přechod pro chodce je
dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se
chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i
ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet
vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících
vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Podle
odst. 3 tohoto zákona, jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na
vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec
signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou slepeckou holí ve směru
přecházení. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku,
přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro
chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto
vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku
bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji.
35. Poněvadž z obsahu trestního spisu vyplývá, že nejbližší přechody pro chodce
byly od místa dopravní nehody vzdáleny 100 a 150 m, lze konstatovat, že
poškozená směla předmětnou pozemní komunikaci přecházet mimo přechod pro
chodce. Při tomto přecházení měla ale zohlednit svou tělesnou kondici
ovlivněnou stářím a zdravotním stavem a této uzpůsobit okamžik vstupu do
vozovky, což neučinila. Poškozená zjevně neodhadla dopravní situaci a do
jízdního pruhu, v němž jel obviněný, vstoupila, aniž by se předtím přesvědčila,
že může přejít bez toho, že ohrozí sebe i ostatní účastníky provozu na
pozemních komunikacích. Při silném městském provozu vstoupila před přijíždějící
vozidlo, v důsledku čehož byl jeho řidič nucen k náhlé změně rychlosti jízdy.
Do vozovky vstoupila před bezprostředně se blížícím vozidlem a na dopravní
nehodě a v návaznosti na to i na smrtelném následku nese svůj nikoliv
zanedbatelný podíl viny. Ze závěrů znalce Ing. Josefa Diviše vyplynulo, že oba
účastníci dopravní nehody nedbali zvýšené opatrnosti, přičemž včasnou reakcí
jednoho z nich by k dopravní nehodě nedošlo. Jelikož se zavinění obviněného
podílelo na smrtelné nehodě relevantním způsobem, nejsou úvahy o neuplatnění
trestní odpovědnosti na místě. Protože však relevantní příčinou způsobeného
následku v podobě usmrcení poškozené bylo její významné spoluzavinění při
dopravní nehodě, soudy z toho správně vyvodily závěr, že neporušil důležitou
povinnost, která mu byla uložena zákonem, a jeho jednání bylo proto právně
posouzeno jako přečin usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku (k
tomu srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, uveřejněné pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.).
Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že míra spoluzavinění poškozené
dosahovala 50 %, a považuje jeho postup, kterým uvedené spoluzavinění zohlednil
též ve výroku o náhradě škody, za zcela správný.
36. Z uvedeného také vyplývá, že námitka obviněného, že se odvolací soud
nezabýval tzv. principem omezené důvěry v dopravě ve smyslu hledisek uvedených
v nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3159/15, je lichá.
Odkaz na označený nález Ústavního soudu je nepřípadný. Ústavní soud nesouhlasil
s takovou interpretací povinnosti dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v § 21
zákona č. 361/2000 Sb., podle níž řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení
pravidel jinými účastníky silničního provozu. V konkrétním případě uzavřel, že
řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v
dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním
účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již,
že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru
pokračovat. Pokud soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na
vznik škodlivého následku mělo úmyslně protiprávní jednání poškozeného, a
nedbalost je dovozena jen z toho, že obviněný si nepočínal dostatečně
obezřetně, protože nevzal v úvahu jednání poškozeného, není možné učinit
spolehlivě závěr o vině obviněného. Obviněný založil svoje přesvědčení o
aplikaci tzv. principu omezené důvěry na svém tvrzení, že na základě chování
chodkyně, přičemž nemohl vědět, že se jedná o osobu staršího věku,
nepředpokládal a nemusel předpokládat jeho další nečekaný průběh, jenž vyústil
v kontakt s jeho vozidlem. Taková tvrzení obviněného ale kolidují se skutkovými
zjištěními soudů, podle nichž si obviněný musel být vědom toho, že poškozená je
starší osobou, jíž je třeba věnovat zvýšenou pozornost. Ve shodě s poznámkou
státního zástupce obsaženou ve vyjádření k dovolání nutno upozornit, že
výsledky dokazování bylo prokázáno, že poškozená se pohybovala pomalu a o
holích, přičemž minimálně z faktu, že používala hole, obviněný mohl a měl
vědět, že jde o osobu starou, která si v silničním provozu nemusí počínat zcela
standardně a jejímuž pohybu je třeba věnovat zvýšenou pozornost, což neučinil.
V konkrétní situaci se nemohl spolehnout na to, že mu do jízdní dráhy nevstoupí
a že nedojde ke střetu s jeho vozidlem.
37. Pro úplnost dovolací soud k výhradám obviněného směřujícím proti výroku o
trestu, které nelze podřadit pod žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b
odst. 1 tr. ř. poznamenává, že obviněný byl uznán vinným nejen přečinem
usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1 tr. zákoníku, ale rovněž přečinem
ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu
byl ukládán trest, do jehož druhu a výměry se promítl fakt, že řídil motorové
vozidlo pod vlivem návykové látky, což je významné zvláště z pohledu ukládání
trestu zákazu činnosti.
38. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného
důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení § 265b tr. ř., a dílem
relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. naplněn nebyl. Dovolání obviněného je jako celek zjevně neopodstatněné,
Nejvyšší soud je proto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak
v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. 4. 2017
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu