8 Tdo 179/2022-333
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný M. H., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 13 To 233/2021-292, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 36/2020, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 13 To 233/2021-292, byl k odvolání obviněného M. H. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušen, a to ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2021, č. j. 1 T 36/2020-263, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku (bod 1. výroku rozsudku) a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2. výroku) a odsouzen za shora uvedené přečiny a přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 1. 2019, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 T 23/2018, podle § 216 odst. 2 tr. zákoníku ve zněním účinném do 31. 1. 2019, za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, když výkon trestu odnětí svobody byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, při zrušení výroku o trestu (§ 43 odst. 2 tr. zákoníku), který byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. 2 T 23/2018, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k niž došlo zrušením, pozbyla podkladu; o nároku poškozené společnosti bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř., a sám Krajský soud v Praze rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. tak, že obviněnému uložil podle § 337 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
I. Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. 13 To 233/2021-292, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém poukázal na splnění podmínek pro použití dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), e), h) tr. ř. V podaném dovolání uvedl, že dovoláním již nelze přímo napadnout porušení zásady materiální pravdy, volného hodnocení důkazů, presumpce neviny s pravidlem in dubio pro reo, ale s ohledem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, se lze dovolávat tzv. extrémního nesouladu, který může spočívat v nesouladu „mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitkami týkajícími se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení, spočívajícími mj. v porušení práva na spravedlivý proces, ve zcela zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozhodnutí a bezdůvodného vyloučení důkazů z dokazování“.
V této souvislosti pak argumentuje dále tím, že v jeho případě nejde o trestný čin, neboť vozidlo řádně zakoupil od osoby, která se mu představila a s ním jednala jako osoba oprávněná k prodeji vozidla, což mj. dokladuje skutečnost sepsané kupní smlouvy, či klíček k vozidlu, který mu byl předán. Pokud za této situace zakoupil vozidlo od nevlastníka, pak naopak on sám byl podveden. Přestože na uvedené skutečnosti upozorňoval již v průběhu trestního stíhání, nebyly jeho připomínky zohledněny, když nebyli soudy nižších stupňů vyslechnuti jím navržení svědci (H.
a V.). Obviněný dále vyslovuje svoje přesvědčení, že ve věci nebyl předložen žádný přímý důkaz, který by jej z jednání, pro které byl odsouzen, usvědčoval a neexistuje ani ucelený řetězec nepřímých důkazů, které by závěry soudů o jeho vině podporovaly. Ve vztahu k přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání konstatoval, že neměl povědomost o tom, že u něj byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel, neboť takové rozhodnutí nemohl převzít, když byl hospitalizován a soud si takovou skutečnost ani neověřil.
S ohledem na tato svá tvrzení navrhl, aby ve vztahu k přečinu krádeže byl zrušen nejen dovoláním napadený rozsudek, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí a v případě přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, aby byl obžaloby zproštěn.
3. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného nejprve shrnula průběh trestního řízení, aby následně konstatovala, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby musely zabývat soudy nižších stupňů, a to, pokud jde o námitky uplatněné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu odkázala na celou řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ze kterých podle jejího mínění vyplývá jednoznačný závěr, že takto koncipované námitky nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. Dále zmínila zákonné znění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., aby v návaznosti na to konstatovala, že k tomuto dovolacímu důvodu, stejně jako dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný žádné konkrétní námitky neuvedl. Vzhledem k tomu, že neshledala obviněným namítaný extrémní nesoulad a soudy nižších stupňů se rovněž vypořádaly s otázkou navrhovaných důkazů, nelze tudíž podle ní hovořit o opomenutých důkazech, jak tvrdí obviněný, a proto navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [v jeho obsahovém vymezení odpovídajícím právní úpravě do 31. 12. 2021. (Úprava platná od 1. 1. 2022 provedená zák. č. 220/2021 Sb. je v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. shodná s dřívější úpravou § 265b odst. 1 písm. g) ř.]. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. [ve znění, kdy bylo dovolání podáno] byl dán v případě, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
8. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. [ve znění, kdy bylo dovolání podáno] byl dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
9. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem–advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
10. Předně považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, že dovolání musí být podáno prostřednictvím osoby práva znalé – obhájce. V předmětné trestní věci je potřebné uvést, že obviněný podal dovolání mj. také s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. e), h) tr. ř., aniž by k těmto dovolacím důvodům uvedl, v čem mají spočívat. Nejvyšší soud ve vztahu k uvedeným dvěma dovolacím důvodům považuje za potřebné pouze uvést, že mu nepřísluší takové nedostatky podaného dovolání odstraňovat za obviněného tím, že bude domýšlet směr jeho zamýšlených úvah, jimiž snad měl v úmyslu dokladovat naplnění zmíněných dovolacích důvodů [viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07]. Ve vztahu k uloženému trestu pak lze uvést pouze tolik, že obviněnému při kvalifikaci jeho protiprávního jednání podle § 205 odst. 1 tr. zákoníku a § 337 odst. 1 tr. zákoníku, bylo možno uložit trest odnětí svobody za nejpřísněji trestný čin (úhrnný trest – § 43 odst. 1 tr. zákoníku) v trvání až dvou roků. Byl-li mu pak uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, navíc podmíněně odložený, pak je nutno konstatovat, že jde o druh trestu, který zákon připouští a rovněž trest uložený v rámci trestní sazby [tolik ve stručnosti k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
11. Ve vztahu k námitkám obviněného, které byly uplatněny v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit, že s obsahově shodnými námitkami se musely v odůvodnění svých rozhodnutí již vypořádat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
12. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný mj. zmínil extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, absenci srozumitelného odůvodnění a opomenuté důkazy. K problematice extrémního nesouladu lze uvést pouze tolik, že Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů.
Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, přičemž stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11.
11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07, a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
13. V reakci na námitky obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zcela zřejmé, jaké důkazy soudy provedly a jak je také hodnotily. V žádném případě nelze akceptovat námitku obviněného, že by rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně bylo nesrozumitelné. Jednoznačné je, že závěry o vině obviněného, které soudy učinily, dovolatel neakceptuje a vytváří své vlastní hodnotící úvahy, které by měly vést dovolací soud k závěru, že to byl naopak obviněný, který řádně koupil motorové vozidlo a byl vlastně jemu neznámou osobou při této koupi podveden. Argumentace-obhajoba, kterou uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a zopakoval také v dovolání, však v souvislosti s dalšími shromážděnými a provedenými důkazy působí zcela nepřesvědčivě. V žádném případě ani výpověď svědka Č. nepotvrzuje verzi obviněného, jehož výpověď soud prvního stupně zmiňuje v bodě 4. a následně ji hodnotí v bodě 30. svého rozsudku. Soud prvního stupně poukazuje na celou řadu důkazů, které zpochybňují výpověď obviněného, např. ohledně přijatého klíče od domnělého prodávajícího (k vozidlu byly vydány dva klíče, které byly v držení firmy provozující vozidlo, resp. zaměstnanců). Pokud pak obviněný hovoří o vhodnosti jiného klíče od vozidel Renault k možnému použití, pak soudy nižších stupňů zcela logicky poukázaly na profesní zaměření obviněného – automechanik, a tomu odpovídající znalosti. Rovněž byly zmíněny další nelogičnosti v obhajobě obviněného, a to např. ohledně místa uzavírané kupní smlouvy, tj. mimo místa, kde se vozidlo nacházelo, rovněž neexistenci dokladu o zaplacení atd. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnocením důkazů, které provedly soudy nižších stupňů a závěry, které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, pro stručnost na ně odkazuje, neboť v nich žádný rozpor, natož extrémní, neshledal.
14. V závěru svého dovolání obviněný velmi stručně zpochybňuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání, kdy uvedl, že „neměl povědomost, že mu byl vysloven zákaz řízení motorových vozidel, když v té době byl hospitalizován a oznámení si nemohl převzít, což soud vůbec nezkoumal a hospitalizaci si neověřil“. Na tomto místě je vhodné uvést, že obviněný byl uznán vinným zmíněným přečinem spočívajícím v tom, že dne 5. 6. 2019 kolem 19.00 hod. řídil dodávkové vozidlo tažené na laně (předtím odcizené – viz bod I. výroku rozsudku). Je třeba upozornit, že obviněný převzal rozhodnutí Magistrátu hl. Města Prahy o uložení pokuty ve výši 25 000 Kč a uloženém trestu zákazu činnosti v trvání dvanácti měsíců (podrobněji body 17-19. rozsudku soudu prvního stupně, též bod 30.), které bylo vydáno 10. 4. 2019, dne 31. 5. 2019, tedy před 5. 6. 2019 (viz bod 7. rozsudku odvolacího soudu). Správně nalézací soud zmínil, že ještě před doručováním uvedené písemnosti však obviněný dosáhl 12 bodů a řidičské oprávnění pozbyl fikcí 5. 11. 2018, a této skutečnosti si musel být vědom nejpozději 29. 1. 2019, když byl staven hlídkou Policie ČR.
15. Právní relevanci nemohl Nejvyšší soud přiznat ani argumentaci obviněného k otázce tzv. opomenutých důkazů, kdy poukázal na to, že soudu nevyslechly jím navržené svědky. K uvedené problematice je potřebné uvést pouze tolik, že na požadavek obviněného na výslech svědků reagoval již soud prvního stupně v bodě 25. svého rozsudku, přičemž odvolací soud se s jeho závěry ztotožnil, když konstatoval v bodě 6. svého rozsudku, že „rozsudku soudu prvního stupně, pokud jde o skutková zjištění k přečinu krádeže nelze nic vytknout a lze na odůvodnění prvního soudu odkázat“. Ze shora uvedených důvodů nepovažoval za potřebné jakkoli dokazování doplňovat.
16. V návaznosti na shora uvedené a tvrzení obviněného o existenci extrémního nesouladu, resp. porušení jeho práva na spravedlivý proces, musí Nejvyšší soud dovolatele upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
17. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že z napadených rozhodnutí soudů vyplývá, že tyto věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, přičemž Nejvyšší soud konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný rozpor, natož extrémní. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 1. 1. 2022, se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními nižších soudů na straně jedné, a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o extrémní rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu. Učiněná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022 [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy].
18. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl.
6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 16. 3. 2022
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu